HNILOBA V KOŘENECH Theo Addair
Hniloba_v_korenech.indd 3
21.01.2021 17:07:07
HNILOBA V KOŘENECH Copyright © Theo Addair, 2021 Cover Illustration © Lenka Šimečková All rights reserved
ISBN 978-80-242-7234-4
Hniloba_v_korenech.indd 4
21.01.2021 17:07:07
Učebnice dějepisu mají se skutečným průběhem udá lostí společného asi tolik jako piktogram na dveřích toalety s člověkem z masa a kostí. Jsou placaté, černo bílé a zjednodušené až na dřeň. Celé řetězce drobných příhod a okolností zpravidla scuknou do jednoho od stavce, opatří jej datem, jmény dvou nebo tří hlavních aktérů a jakýmsi zhodnocením důsledků – jako by snad realita měla nějaké jednoznačné dopady. A právě dů sledky jsou tím, co je z celého toho pojetí asi nejvíc zavádějící.
Hniloba_v_korenech.indd 5
21.01.2021 17:07:07
Prolog
Ty dveře vždycky trochu vrznou. Kimp poplašeně vyskočí. „C-co tady děláš?“ „Klid. Chci ti jenom popřát hodně zdaru. Jo, a taky ti nesu dáreček.“ „Eh… děkuju. Nevěděl jsem, že… no, to neva. Já jenom, promiň. Jsem trochu nervózní, že to praskne.“ Zase si sedne a natáhne se po misce sušenek. Je pobledlý, prsty nešikovné, nevypadá, že by měl vyloženě hlad. Chce jen zaměstnat ruce. Ale na důvodech mi celkem nezáleží. „Je tu celkem dusno. Snad tu nebudeš moc dlouho.“ Ha ha. Malý soukromý vtípek. „Taky doufám. Ale zas sem nikdo nechodí. Dobrej nápad,“ ocení uznale. Napije se a otře si pusu. Jedna z posledních věcí, které v životě stihne. Začíná to jako výraz překvapení, který se pomalu, ale jistě mění v čirou paniku. Dívá se přímo na mě. Chápe, nebo nechápe? Vytřeštěné oči už nejsou jenom známkou údivu, ale taky nedostatku vzduchu. Rty se barví do modra. Natáhne ke mně ruku a upadne na podlahu. Už nedokáže zvednout hlavu, ale pořád na mě zírá. Tak to teda asi chápe. Nemám moc času. Bylo zbytečné se dívat, ale zajímalo mě, jaké to je. Zklamalo mě to, upřímně. Popadnu zápisník a zmizím.
7
Hniloba_v_korenech.indd 7
21.01.2021 17:07:07
Nábor do zámořské služby stále probíhá! • Jsi sanheiského původu, zdravý a mladší 21 let? • Máš síly na rozdávání a touhu po dobrodružství? • Chceš si odpracovat svoje a po zbytek života mít volno?
Pak možná hledáme právě tebe! Směnný provoz, jeden den v týdnu osobní volno, veškeré pracovní náčiní a ochranné pomůcky k dispozici. Doprava, ubytování a strava zajištěny. Po odpracování tří let – měsíční poukázky na 200 bodů (odpovídající základní osobní spotřebě jedné osoby) po dobu jednoho roku Po odpracování pěti let – měsíční poukázky na 400 bodů (odpovídající základní osobní spotřebě dvou osob) po dobu tří let Po odpracování deseti let – měsíční poukázky na 1200 bodů (odpovídající nadstandardní osobní spotřebě tří osob) doživotně!
Chceš vědět víc? Kontaktuj nejbližší náborové středisko nebo svou obvodní protektorskou stanici.
Hniloba_v_korenech.indd 8
21.01.2021 17:07:10
druh á z a rtensk á koedukova ná škol a
Školní řád Hlava IX. Oddíl 7. Článek 7.1. V souladu se zákonem č. 77 z r. 462 o zrušení rasové doktríny a kategorizace obyvatelstva, zákonem č. 78 z r. 462 o rámcových podmínkách integrace sanheiského obyvatelstva a zákonem č. 84 z r. 462 o integraci sanheiského obyvatelstva v oblasti základního vzdělání se studentům kategoricky zakazují jakékoli a všechny projevy rasové nadřazenosti, ať již vyjádřené slovem či činem. V souvislosti s tím se radzarským i sanheiským studentům přísně zapovídá účastnit se na půdě školy a/nebo při školních akcích her otevřeně odkazujících na společenské vztahy předaboliční éry, zejména hry na tzv. mazlíčky, a všichni účastníci těchto her budou potrestáni. Pro vyloučení pochybností se stanoví, že ustanovení Hlavy II. školního řádu o radzarštině jako úředním jazyce tímto odstavcem není dotčeno.
Hniloba_v_korenech.indd 9
21.01.2021 17:07:13
KAPITOLA 1
Integrace je pěkná věc
V učebně sedmého, posledního ročníku na Druhé Zar tenské právě probíhala hodina dějepisu. Park seděl na svém přiděleném polštáři, vybledle šedomodrém a ni jak zvlášť pohodlném. Na rozdíl od radzarských stu dentů samozřejmě neměl jak si svoje sezení vylepšit a školní řád nedovoloval, aby si žáci nosili vlastní polš táře. Zaručeně férové a spravedlivé nařízení, týkající se všech studentů bez výjimky, jak Radzarů, tak Sanheia nů. O úpravách za použití změnomoci školní řád po chopitelně mlčel. Park už se nad tímhle druhem féro vosti a spravedlnosti sotva pozastavoval. Co na tom, že uběhlo půl století od aboličního zákona, který zrušil otroctví, a osmnáct let od prvních krůčků k integraci sanheiských obyvatel? Někdy měl pocit, že Radzarové si ani jedné z těchhle událostí ještě nestihli všimnout. Výklad dějepisáře, pana Sejuna, obvykle spolehlivě uspával celou třídu. Dnes ale bylo na programu ožehavé téma: objevení Sanheie slavným mořeplavcem Goria nem ze Zartenu, událost tak významná, že se před čtyř mi sty osmdesáti lety stala začátkem nového radzarské ho letopočtu. V Parkovi se při poslechu té historie svářil nelogický stud se zcela logickým vztekem. Sklopil hla vu ke svým zápiskům – což byla věc, s níž se drtivá vět šina jeho spolužáků samozřejmě nemusela obtěžovat, 10
Hniloba_v_korenech.indd 10
21.01.2021 17:07:13
protože se jim poznámky v sešitech díky změnomoci zhmotňovaly samy – a nechal clonu zelených vrkočů, aby mu skryla obličej. I tak se mu zdálo, jako by na sobě doslova cítil posměšné pohledy, ačkoli věděl, že si to nejspíš jen představuje. Při každých pár větách učitelova výkladu se mu v my sli vynořila odpovídající pasáž z Gorianova deníku – kni hy, která před pár lety způsobila docela poprask. Vláda tomu tehdy tak úplně nepomohla, když celý spis pro hlásila za nenávistný podvrh a striktně zakázala jeho šíření. Kdykoli protektoři narazili na další ručně opsa nou kopii, okamžitě ji zničili a jejího držitele předvedli k výslechu. Ani tím však nezabránili bezpočtu dalších Sanheianů, aby se dál potají hrbili nad pracným vytvá řením dalších exemplářů. Kimp Yagem, Parkův nejlepší kámoš a třídní potížista, u toho nemohl chybět. Vzhle dem k tomu, kolik času spolu trávili, mu Park pocho pitelně často pomáhal, ovšem pokaždé úpěnlivě prosil lesní duchy, aby to jeho rodiče nikdy nezjistili. „Gorian a jeho posádka dostali od zartenského krále veškerou možnou podporu, a tak hladce dosáhli břehů nového kontitentu, přesně, jak Gorian předpověděl,“ vykládal učitel monotónně, ale Parkovi v hlavě naska kovala jiná slova, vyrytá do paměti několikerým přepisováním. Hladovění začalo už na lodi. Všichni jsme čekali, že tou dobou musíme dávno narazit na břehy Sanheie. Věřili jsme, že velkorysé zásoby koftely, kterou výprava dostala z královských rezerv, jsou prakticky bezedné. Proto se nikdo z nás neobtěžoval svou změnomocí šetřit, všichni jsme se chovali, jako bychom 11
Hniloba_v_korenech.indd 11
21.01.2021 17:07:13
lenošili doma za humny a neplavili se daleko za hranicemi zmapovaného světa. Jenomže zásoby svého dna přece jen dosáhly. Bez změnomoci nebylo jak opatřit jídlo, a co hůř, ani jak odsolit mořskou vodu. Poslední týden plavby považuji za nejhorší zkušenost svého života. Posádka, která zpočátku hýřila nadšením, se postupně obrátila proti mně. „Podvedl jsi nás!“ obviňovali mne, jako bych snad sám nestál na téže palubě. „Žádná Sanheia neexistuje!“ Nakonec jsem začal pochybovat i já sám. Přestože doma v Zartenu se důkazy zdály naprosto přesvědčivé, přestože jsem celé roky věnoval podrobnému výzkumu všeho, co vítr a proudy zanesly na zartenské pobřeží, nyní jsem se neubránil nejistotě. Možná je opravdu dosud zmapovaná pevnina, nepočítaje ty drobky ostrůvků rozházené kolem jejích břehů, jedinou suchou zemí na světě. Možná není žádná Sanheia, žádný nový svět, který jsem králi slíbil nalézt a prozkoumat. Svět, který by mohl vydat nová bohatá naleziště koftely, jejíž rezervy se už ve všech pěti královstvích valem tenčily. Navzdory pochybám se nakonec na obzoru objevil tmavý pruh pobřeží. Ovšem útrapám tou dobou ještě neměl být konec. Nevyslovované obavy se staly skutečností – bez změnomoci se naše obrovská loď prakticky nedala ovládat a přes veškerou snahu se nám nepodařilo s ní bezpečně zakotvit. Nyní ležela bez užitku v písku na mělčině a nalezení nových zásob koftely se tak stalo nikoli prestižním politickým úkolem, ale otázkou života a smrti. „Gorianova výprava pečlivě prozkoumala pobřeží a ob jevila bohatá naleziště koftely,“ pokračoval pan Sejun. Po týdnu v pralese zbylo z bezmála třiceti mužů, kteří se se mnou plavili na Pokořitelce, pouhých šest. Voda v potoce se 12
Hniloba_v_korenech.indd 12
21.01.2021 17:07:13
ukázala zřejmě jedinou neškodnou substancí v téhle části světa – ačkoli je třeba přiznat, že když prvních deset či dvanáct mužů zemřelo po požití různých místních plodů, chuť nás ostatních zkoušet své štěstí v téhle smrtící loterii značně poklesla. Přesto se našlo ještě několik, kteří dali přednost sázce se štěstěnou před pomalým umíráním hlady. Netrefil se ani jeden. Další podlehli zraněním, o něž v neznámém terénu nebyla nouze a která by si se špetkou koftely byli mohli vyléčit mrknutím oka. A tak nakonec zůstala poslední hrstka otrhaných špinavých ubožáků, bezcílně se prodírajících zapařenou džunglí a vyděšeně sebou trhajících při každém nezvyklém zvuku. Zabloudil jsem daleko od místa, kde ztroskotala Pokořitelka. Ne že by na tom záleželo, všechno tu vypadalo stejně. Náhle jsem ucítil známé pnutí pod hrudní kostí. Jenomže tohle nebyl ten pocit, který jsem zažíval, když jsem si zapomněl doma pár kousků koftely navíc a po příchodu domů jako by mne to jemně táhlo směrem, kde mám uložené pohotovostní zásoby. Tentokrát jsem pocítil přímo fyzickou bolest, takovou, jakou by asi člověk mohl zakusit, pokud by mu někdo do prsou zabodl velký hák a prudce jím škubl k sobě. Neubránil jsem se výkřiku, zatímco jsem zpola vědomě, zpola instinktivně klopýtal ke hraně blízkého srázu. Sesypal jsem se z něj s lavinou kamení a hlíny a zůstal ležet. Štiplavé odřeniny a tupě tepající podlitiny se začínaly hlásit o slovo, ale nevšímal jsem si jich. Navzdory tomu – či spíše právě proto –, že drtivá bolest v hrudi byla pryč. Upřel jsem nevěřícný pohled na sutiny pod svými dlaněmi. Po narudlé koftele, prorostlé žilkami barvy západu slunce, nikde ani památky. Jen hnědočerná hlína se zbytky kořenů a listí a větší či menší úlomky antracitově zbarveného kamení, které na čistých, čerstvě rozlomených plochách hrálo zlatozelenými odlesky. 13
Hniloba_v_korenech.indd 13
21.01.2021 17:07:13
A přece… Na zdejším pobřeží bylo vše úplně jiné než doma. Podnebí, půda i vše, co z ní vyrostlo. Nebylo by možné…? S pošetilým pocitem jsem sevřel v dlani nejbližší drobný úlomek a soustředil jsem se na tu dávno zažitou představu, jako bych se snažil polknout, jenom rukou a nikoli hrdlem. V tom okamžiku se mi střípek kamene přestal zarývat do dlaně a ucítil jsem opojný příliv sil. K takovémuhle návalu změnomoci bych obyčejně musel použít valoun koftely velký nejméně jako pěst. Tak přece mne Dvojjediný neopustil! Vzhlédl jsem k nebi a rozchechtal se na celé kolo. „Přitom Gorian narazil na místní obyvatelstvo, které na Sanheie živořilo zcela bez změnomoci.“ Vydali jsme se na průzkum vnitrozemí. Po několika mílích jsme zaslechli lidské hlasy. Nemluvily žádným z nám známých jazyků a ani prostřednictvím změnomoci se mi nedařilo pochopit jejich slova. Začal jsem mít obavy, jak bez znalosti místního jazyka poznáme úmysly domorodců. Ale zdálo se, že to brzy zjistíme. Hlasy se staly hlučnějšími, vzrušenějšími a především bližšími. Vystoupili jsme na konec pěšiny a ocitli se tváří v tvář lesním duchům. Ty postavy vypadaly tak, jak by asi mohlo vypadat dítě, jež lidská žena povila stromu. Stavbou těla připomínaly člověka, ale tím podobnost končila. Vlasy ve všech odstínech hnědé a zelené jim splývaly v dlouhých zacuchaných šňůrách jako mechem porostlé liány. Jejich oblečení tvořily jen kratičké suknice spletené z listů a úponků rostlin, zatímco paže, trup i bosé nohy zůstávaly odhalené. Postavou spíše menší, zato pevně stavění. Ale nejzvláštnější byla jejich kůže. Nejen tím, že byla tmavší než u sluncem opálených zartenských námořníků. Ale 14
Hniloba_v_korenech.indd 14
21.01.2021 17:07:14
především proto, že část její plochy – i když u někoho to bylo méně a u jiného zase více – pokrývalo cosi, co nedokážu popsat jinak než jako zvrásněnou kůru kmene stromu. Na druhý pohled jsem musel poopravit své mínění o tom, co bylo na těch bytostech nejzvláštnější. Každý z nich totiž co chvíli rychlým pohybem povystrčil z úst špičku jazyka – ačkoli to nebylo zcela přesné. Ve skutečnosti to byly špičky dvě. Bylo to odporné. „Gorianova výprava nabídla domorodcům pomocnou ruku a zahájila tak vzájemné přátelství mezi našimi ná rody,“ pronesl pan Sejun s takovým uspokojením, jako by tomu doopravdy věřil. „Kecy,“ zaslechl Park tichounce z místa, kde seděl Kimp. Raději se po něm neohlížel, ale troufl si aspoň přikývnout. Ve vesnici, pokud to vůbec byla vesnice, jsme neustále viděli domorodce, jak dělají podivné věci. Kus stranou několik lidí trhalo z trnitých keřů velké červené bobule. Před jedním z příbytků seděla žena a špičatým kamenem dloubala do kusu dřeva. A u zčásti sesutého okraje hráze se lopotil celý shluk lidí a zřejmě ji opravovali. To všechno ručně. Mí společníci vypadali, že to nechápou o nic lépe než já. „Rozumíte tomu?“ předběhl mne Moset, než jsem stačil vyslovit tutéž otázku. „Proč se se vším tak dřou, když se jim tu ta místní koftela válí rovnou pod nohama?“ přidal se Livri. Pokrčil jsem rameny. Pochopil bych, kdyby se místní věnovali nějakým náboženským rituálům, ale přinejmenším oprava přehrady nijak rituálně nepůsobila. Na okraj vědomí se mi 15
Hniloba_v_korenech.indd 15
21.01.2021 17:07:14
začala drát jistá myšlenka, ovšem byla tak absurdní, že jsem ji málem bez přemýšlení odbyl. Ale tohle je Sanheia, připomněl jsem si, tady je nejspíš možné všechno. Došel jsem k muži, který nás vedl, a dotkl se jeho ramene, abych na sebe upozornil. Když se muž otočil, ukázal jsem ke hrázi a rovnou stočil své kroky tím směrem. Muž vypadal trochu překvapeně, ale nezdálo se, že by protestoval. „Co děláš?“ zeptal se Moset. „Uvidíš. Jestli se nepletu, tak tomu ani neuvěříš!“ Muži pracující na opravě hráze pochopitelně mezitím pracovat přestali a nepokrytě si nás prohlíželi. Pokynul jsem jim, aby ustoupili. Nejdřív mne počastovali jen prázdnými pohledy, ale pak náš dočasný průvodce něco křikl a všichni o kus poodešli. Sebral jsem kus kamene ze země a stiskl ho v dlani. Vzápětí jsem přenesl připravenou hromadu kamení a hlíny na uvolněné místo v hrázi a utěsnil je v pevně udusaný val. Mé tušení mne nezklamalo. Hlouček lidí vykřikl údivem a pak začali o překot brebentit a klanět se, jako by stáli přinejmenším před králem. „O co jde?“ nechápal Livri. „Oni nemají změnomoc,“ vysvětlil jsem tupě. Sám jsem tomu stěží věřil, ale všechno do sebe zapadalo. „Jak, nemají?“ Moset nakopl nejbližší kus kamene pod nohama. „Vždyť se tu válí všude kolem.“ „Ne koftelu,“ odpověděl jsem netrpělivě. „Změnomoc. Tu schopnost. Nemají ji. Nemůžou ji používat, nebo to neumějí, co já vím? Je to pro ně prostě jenom kamení.“ „Ale…“ Mosetovi očividně došla řeč. Livri ho doplnil: „Ale copak něco takového vůbec je? Lidi bez změnomoci?“ „Očividně ano. Chápete, co to znamená?“ „No… že musí všechno dělat ručně…?“ navrhl Moset. 16
Hniloba_v_korenech.indd 16
21.01.2021 17:07:14
Protočil jsem panenky nad jejich nedovtipností. „To možná taky, ale to je narbonovi pod chvost. Znamená to, že celá tahle země, pánové, se vším, co je na ní, je od nynějška naše.“ „Nakonec se Pokořitelka pod vedením Goriana ze Zarte nu navrátila do domovského přístavu s první dodávkou sanheiské koftely na palubě,“ pokračoval s nadšením učitel. „To byl počátek nové éry a současně rok jedna našeho současného letopočtu.“ Během mého života se svět, jak jsem ho znal, změnil k nepoznání. Zarten dosáhl nebývalého rozkvětu. Období míru trvalo tak dlouho, že mnozí muži na vrcholu svých sil válku vůbec nepoznali. Po celém království vyrůstaly paláce a honosná města. Stoly se prohýbaly pod vybranými pokrmy, stěny zdobila nákladná umělecká díla. Šeptalo se o sjednocení všech pěti království do jediného, nazvaného na počest zartenského krále Radzara Moudrého. Pamětníci hovořili o zlatém věku a jedním dechem přidávali i mé jméno. Jméno Goriana ze Zartenu, objevitele Sanheie. Bylo to teprve posledních několik týdnů, co mne přimělo přehodnotit celý svůj život a zauvažovat, zda má mladická touha po nalezení dalekých neznámých krajů neměla raději zůstat jen nesplněným snem. Změnomoc léčitelů, dokud mi ještě přinášela úlevu, a nyní už jen má horečkou a bolestí omámená mysl mi den za dnem a noc za nocí vykresluje živé obrazy toho, jakou cenou byl zlatý věk vykoupen. Staleté stromy se s praskotem hroutí k zemi a vlhkým vzduchem zaznívá zoufalé kvílení, jako by sami lesní velikáni naříkali nad svým skonem; ale to ne oni, to jejich děti, ty podivné bytosti z nového kontinentu, oplakávají jejich smrt… Sanheiští muži a ženy, tísnící se v podpalubí Pokořitelky na cestě k zartenským břehům, špinaví, vyhublí a neschopní 17
Hniloba_v_korenech.indd 17
21.01.2021 17:07:14
vzdorovat všemocnému lidu, který vtrhl do jejich domova a bral si vše, po čem zatoužil… Biče dopadající na kůrou porostlé hřbety pro takové malichernosti, jako je šmouha na podlaze nebo příliš pomalá práce v temném a dusném podzemí koftelového dolu… Zelenovlasé dívky s krvácejícím lůnem, pohozené v landerijských ulicích jako použitá věc… Konec je blízko, cítím to. K odkazu, který po sobě zanechávám, chci říct jen jedno: Je mi to líto. „No...“ Pan Sejun ztratil nepřítomný pohled a rozhlédl se po třídě. „A kdopak mi poví, proč to byl počátek nové éry? Co tak významného přinesla tato událost?“ Celá třída mlčela jako zařezaná. Park doškrábal do zápisníku na koleně poslední poznámky a vzhlédl. Pe riferně zachytil, jak se Kimp zavrtěl, a okamžitě mu bylo jasné, co přijde. Nedělej to, nedělej to, myslel si usilovně. Pohled upřel zpět na svůj sešit a držel se, aby na Kimpa ani koutkem oka nepohlédl. Ten cvok by to určitě vzal jako pobídku. Ale ani tahle promyšlená taktika nebyla nic platná. Kimp vyskočil ze svého polštáře, jako když ho pích ne, narovnal se v celé své do půl těla nahé kráse, aby vynikly výrazné reliéfní partie na jeho kůži, a zařval: „Gembe-ath Vaym Aikem!“ No samozřejmě. Zotročení Lesního lidu. Park složil ob ličej do dlaní. Akis Soarin a několik dalších spolužáků se škodolibě uchechtlo v očekávání věcí příštích. Reakce pana Sejuna na sebe pochopitelně nedala dlouho čekat. „Kimpe Yageme, to je tenhle týden potřetí, co mlu víte sanheisky ve škole. O vašem nevhodném… ehm, oděvu ani nemluvě.“ 18
Hniloba_v_korenech.indd 18
21.01.2021 17:07:14
„Můj ,ehm oděv‘ je povolenej už pomalu dvacet let,“ odsekl Kimp. Školní řád od doby integračních zákonů opravdu umožňoval, aby studenti sanheiského původu chodili v tradičním oblečení svého lidu. Ovšem našlo se jen velmi málo těch, kteří měli dostatek drzosti, aby toho pravidla doopravdy využili, jelikož dotyčné tra diční oblečení sestávalo jen z krátké suknice spletené z částí rostlin. A hlavně – integrační zákony byly jedna věc, skutečnost druhá. „Povolený? Možná. Vhodný? Na to si odpovězte sám. A o úředním jazyce mluví školní řád jasně. V sedmnác ti letech byste měl být schopen porozumět základním pravidlům. Sbalte si věci a odejděte, na dva dny jste uvolněn.“ Kimp blýskl po Parkovi pohledem, vzdorně pohodil dlouhými tmavozelenými vlasy, které nosil podle san heiských obyčejů v zacuchaných vrkočích, sehnul se pro svou brašnu – už ji měl sbalenou předem, kéž by ho blesk trefil – a bez dalšího slova zmizel ze třídy. „Tak, z tohohle mráčku už nám dneska nezaprší,“ poznamenal pan Sejun. Tentokrát se zasmála skoro celá třída. Park se nesmál. Nejen kvůli tomu, že také patřil k Vaym Aikem, ale především proto, že sám byl roz hodně dalek dělat si z někoho, z kohokoli, legraci kvů li jeho jménu. I kdyby to byl Radzar. Za jméno přece člověk nemůže. Radzarům možná připadá k popukání, že Kimp Yagem znamená dešťový oblak, on by se zase na oplátku mohl smát Reice, že kdyby v jejím jméně změnil jediné písmenko, znamenalo by v jeho jazyce špínu, kterou jste našli za nehty. Ale Parka by něco po dobného ani nenapadlo. Jednak by nepochybně dostal 19
Hniloba_v_korenech.indd 19
21.01.2021 17:07:14
nakládačku, kdyby na to Reiku upozornil, a jednak sám líp než spousta jiných věděl, jak to může dopadnout, když rodiče v dobré víře chtějí milovanému děťátku vy myslet pěkné jméno. Koneckonců, ne každý má to štěs tí jmenovat se plným jménem Lesopark. Park svoje rodiče nevinil, to ne. Když se narodil, byli v rezervaci pár měsíců, radzarsky rozuměli s bídou a podle svého nejlepšího vědomí toužili dát synovi hez ké radzarské jméno. Bude se mu tak na tomhle světa díle jistě lépe žít, těšili se. Nebyla úplně jejich vina, že k tomu přistoupili tak… sanheisky. Ale kdyby si mohl vybrat, dal by přednost jménu, které aspoň v jednom z obou jazyků doopravdy existuje. A které, když už jsme u toho, jeho rodiče dovedou pořádně vyslovit. „No dobře, dobře,“ utišil pan Sejun neochotně po slední smíšky. „Takže kdo mi může říct, proč objevení Sanheie znamenalo novou éru? Akisi?“ „Protože nové bohaté zdroje sanheiské koftely, která nahradila původní místní koftelu, umožnily nejen ne vídaný rozmach výroby a služeb, ale především ukonče ní staletí trvajících rozbrojů mezi královstvími a nako nec i jejich sjednocení a vznik Radzarey jako jediného státu.“ Park nenápadně protočil oči. Akis nejen že nad od povědí nepřemýšlel, protože toho nejspíš nebyl scho pen, ale ani se neobtěžoval našprtat se větu z učebnice a prostě ji bezostyšně přečetl. „Výborně,“ pochválil ho učitel, pravděpodobně za to, že vůbec umí číst. „Za domácí úkol mi všichni napíše te alespoň stránku o tom, jaký přínos mělo objevení Sanheie pro naši civilizaci. Zájemci mohou odpovědět na bonusovou otázku, proč je sanheiská koftela – tedy 20
Hniloba_v_korenech.indd 20
21.01.2021 17:07:14
naše současná, jak ji znáte – o tolik efektivnější než ta původní. Mimochodem, kdo chcete letos skládat závě rečné zkoušky z přírodních věd, berte to jako povinné.“ Po skončení hodiny Parkovi chvíli trvalo, než se skrz davy studentů probojoval ven. Když se mu to konečně podařilo, málem narazil Akisovi do zad. Ten si ho na štěstí nevšiml, momentálně měl se svými dvěma kama rádíčky lepší program. „Fuj, tady to ale smrdí,“ povykoval a afektovaně si za cpával nos. Ostatní se k němu hned přidali. „Přesně, hnus.“ „Podle mě by lidi neměli pouštět do školy, když takhle smrděj.“ „Lidi?“ zapitvořil se Akis dramaticky pochybovačným tónem a vyvolal tím u svých nohsledů salvu smíchu. Park o kus odstoupil, aby je mohl obejít, a konečně spatřil oběť jejich pobavení. Jestara se opírala o zeď, vlasy jako vždy schované pod barevným šátkem, a tvá řila se otráveně. Nikdy pořádně nevěděl, co si o Jestaře myslet. Vzpo mínal si, že když byli malí, v prvním ročníku, možná ještě ve druhém, držela se hodně s radzarskými dětmi. Vlastně měl původně zato, že i ona sama – se svou po měrně světlou a hladkou tváří a věčně ukrytými vlasy – k nim patří. A nejspíš nebyl sám, kdo měl zprvu ten dojem a kdo byl postupem času nucen si ho poopravit, protože Jestařiných radzarských kamarádů valem ubý valo, až jí nezůstal ani jediný. Ovšem ten rok, rok a půl stačil k tomu, aby byla v očích svých sanheiských spolu žáků zapsaná jako člen radzarské party, jako příslušník těch druhých. Nikdo z nich neměl tendenci si jí všímat a ona sama se nikomu nevnucovala. 21
Hniloba_v_korenech.indd 21
21.01.2021 17:07:14
Později už byl tenhle status quo natolik zažitý, že Parka ani nenapadlo o něm přemýšlet. Byli tu lidé, co patřili k nám, pak lidé, co patřili k nim, a pak tu byla Jestara. Radzarové ani Vaym Aikem ji mezi sebe nezva li a tolik míšenců zas na Druhou Zartenskou necho dilo, aby vytvořili samostatnou partu. Možná tak pět šest lidí z různých ročníků, víc ne. Třeba měla nějaké přátele v domově – koneckonců, dokud platil zákon proti styku, většina novorozeňat smíšené krve konči la v útulcích, ne-li hůř. Jenže ze sirotků a odložených nechtěných dětí, ponechaných vlažné péči přepracova ných vychovatelek, se jen zřídka stávali studenti jedné z nejlepších škol v provincii. Zdálo se, že ji to netrápí. Dál nosila dlouhé rukávy i nohavice a na vlasech šátek, ačkoli teď už na tom ne záleželo, a vždycky vypadala trochu jako někdo, komu jsou ostatní ukradení – jenomže co jiného zbývá něko mu, kdo je na oplátku ukradený ostatním? „Je to prostě dezinfekce,“ protočila teď oči. „Čistota. Chápu, že to nemůžeš znát.“ „Čistota,“ zachechtal se Akis. „Dezinfikuje se špína, víš? Proto seš tim celá zlitá.“ „Jenom preventivní opatření,“ procedila Jestara. „Pf, to určitě. Nejspíš je celá dřevárna prolezlá plísní a sajrajtem.“ „V tom případě bys měl být rád, že jsem tak dobře vydezinfikovaná,“ usmála se falešně a schválně se pro táhla těsně kolem něj. Akis podle očekávání ustoupil, aby se ho nedotkla, ale nastavil jí aspoň nohu a do zad jí ještě houknul: „Budu si stěžovat! Todle nemusíme snášet!“ Park si povzdechl a radši spěšně vykročil přes plácek 22
Hniloba_v_korenech.indd 22
21.01.2021 17:07:14
pryč, než se ti tři začnou rozhlížet po nové zábavě. Přesně jak si myslel, Kimp na něj čekal napůl schovaný ve stínu na okraji lederového lesíku. Park zamířil pří mo k němu. „Seš dutej pařez,“ poinformoval ho v sanheištině rovnou na úvod. „Jsem bojovník za svobodu,“ opravil ho Kimp. Park si odfrkl. „Maximálně tak bojovník za vyhazov od závěreček.“ „Hele, bojovníci za svobodu musej přinášet oběti. Vem si dvaašedesátej. Tehdy lidi umírali za svoji věc.“ Nepokoje ve dvaašedesátém, pomyslel si Park. Na ja zyku ucítil nádech písku a popela a před očima se mu promítl nápis na žlutém kameni. Všichni jsme děti dvaašedesátého. Nahlas řekl: „Tak umírání je něco jinýho. To mělo účel, protože umírání může někoho šokovat. Uvolnění ze školy šokuje leda tak tvoji mámu.“ „Však ještě neni všem dnům konec. Ten kretén Soa rin už mě dlouho štvát nebude.“ Park se musel mimoděk usmát, jak Kimp – stejně jako kdokoli jiný, koho znal – do svojí řeči plynule vkládá radzarská slova, kterých se mu v mateřštině ne dostává. Třeba kretén. Přičemž samozřejmě komolil hlásky, které v sanheištině neexistovaly – tomu se ne dalo úplně vyhnout, když měl člověk dvě špičky jazy ka –, takže v jeho podání to znělo trochu jako kuešéň. „Kašli na něj. Co takhle se stavit pro trochu kajoku a jít se zašít na skály?“ „Jmenuje se to ghay yokem,“ opravil ho Kimp s de spektem, „a pokud mi nabízíš výlet tim rozkošnym kouzelnym vozítkem, dneska na to fakt nemám chuť.“ 23
Hniloba_v_korenech.indd 23
21.01.2021 17:07:14
„Každej tomu řiká kajok, smiř se. A jestli tam ne chceš po vzoru svejch předků putovat dva dny…“ „Každej, jo?“ zasyčel Kimp. „Možná, pokud máš pod slovem každej na mysli rozmazlený radzarský fakany, pro který to neni nic než zábava a způsob, jak vypadat módně. To je úplně stejný, jako když si ta čarodějnická čubka loni udělala ty vlasy.“ „Náhodou jí to slušelo,“ zamumlal Park. Zendra Soa rin, Akisova sestra-dvojče, minulý rok jednou přišla do školy se svými dlouhými vlasy přebarvenými na oli vově zelenou a upravenými do smotaných pramenů, připomínajících tradiční vrkoče Vaym Aikem. Tu a tam do nich měla zapletený lístek nebo větvičku. Podle Par ka to vypadalo moc hezky. Dokonce se osmělil a řekl jí to. Usmála se na něj. „Slušelo,“ zapitvořil se Kimp. „Jasně. Dokonce jí to Furqeska pochválila. Pochválila! Chápeš vůbec, že moji mámu vyhodili ze školy, z dřevácký školy, jenom za to, že si to odmítla ostříhat? Neni to móda pro děcka, co maj tolik magie, že můžou mít každej den jinej účes! Prostě neni!“ „Tímhle ničemu nepomáháš. Já jsem jenom –“ „Přesně,“ skočil mu Kimp do řeči, protože když se takhle rozjede, je prostě k nezastavení, „ty seš jenom. Cucák, co neví, kdo je. Taky to nosíš, aby ti to slušelo?“ Park podrážděně ucukl a vytrhl mu z ruky svůj vrkoč. „Uklidni se, prosim tě.“ „Možná bys moh začít používat i ten smradlavej lektvar, co si Jestara nejspíš kupuje za všechny poukázky, ke kterejm se jenom dokáže dostat, aby měla hladkou kůži. Anebo to zkusit jako ta prvačka loni, co na to šla silou a už nikdy nebude mít nic, čemu by se dalo řikat normální obličej.“ 24
Hniloba_v_korenech.indd 24
21.01.2021 17:07:14
Park už toho začínal mít dost. „Takže jsem špatnej, protože každýho ne-nenávidím jako ty?!“ „To jsem neřek,“ couvl Kimp. „Neni to tvoje vina, že nemáš žádný kořeny. Ale nemůžeš mi vyčítat, že já je mám.“ „Já ti to přece nevyčítám. Jenom si nemyslim, že při lejvat do toho všeho další a další nenávist by mohlo če mukoli pomoct.“ „Ve dvaašedesátým to pomohlo!“ „Pomohlo?!“ „A ne snad? Máme integrační zákony, i když to neni kdo ví co.“ „Ale za jakou cenu? Vážně si myslíš, že tolik mrtvejch za to stálo?“ „Ne, pokud budou všichni jako ty. Pokud to nechá me prostě vyhnít. Pak umírali nadarmo. Hele, já to stu duju, našel jsem – našel jsem neskutečný věci, chápeš? Věci, o kterejch nemaj tušení ani naši, a to byli u toho. Jenomže si to nespojili, rozumíš? Už to mám skoro po hromadě. Až se všecko dostane ven – kámo, z toho lidi zůstanou jak spadlý z haluze. Ale musej bejt už načatý. Zralý na tyhle informace. Vybičovaný z tý unylosti, co nás tu všechny požírá.“ „Jaký věci?“ Kimpovo skoro až posedlé vrtání se v minulosti trvalo už nějaký ten pátek a Park byl zvěda vý, jaký to má vlastně všechno smysl. „Neskutečný,“ zopakoval Kimp samolibě. „Fakt úplná studnice informací. Víc bys mi to přiblí žit nemoh?“ „Všecko bude, neševel se. Už mi chybí jenom pár de tailů a nepotřebuju, aby to někdo vykecal dřív, než budu mít všecko připra...,“ zarazil se v půlce slova a prudce se otočil. „Hej, co to bylo?!“ 25
Hniloba_v_korenech.indd 25
21.01.2021 17:07:14
Park se ani nestihl urazit ohledně toho vykecání, pro tože v tu chvíli to taky ucítil. Uprostřed horkého dne mu přeběhl mráz po zádech a vlasy vzadu na krku se mu zježily. A nebyl to jen tak nějaký náznak. Tenhle pocit byl úplně jasný a nezaměnitelný. „To bylo blízko!“ vyhrkl, instinktivně se sehnul a rychle se rozhlédl. Za ty roky, co strávil ve škole, se naučil jednu věc. Když člověk ucítí, jak mu po těle leze magie, nikdy není na škodu uhnout, přikrčit se nebo aspoň pohledem zkontrolovat, jestli po něm třeba neletí bota. Ale nikde nic. Kimp se zamračil a popošel za nejbližší shluk stromů. „Jako bych tu prve něco zahlíd,“ zabručel. Sklonil se a chvíli zkoumal půdu pokrytou opadaným jehličím. „Podle mě tu někdo stál.“ „Možná,“ připustil Park, protože se mu nezdálo, že by z pohledu na zem mohl přítel cokoli vyvodit. Kimp ještě chvíli zachmuřeně zkoumal nicneříka jící kus země a pak vstal. „Jestli půjde všecko tak, jak si myslim, tak koncem tejdne bych moh mít poslední informace. Pak ti řeknu věci, že budeš zírat.“ Park byl ještě zvědavější než předtím, ale bylo mu jas né, že prozatím z kamaráda víc nedostane. Doprovodil ho kus cesty, který měli společný. Domů se mu ještě nechtělo a chvíli zvažoval, co by mohl dělat jiného. Na konec usoudil, že na skály by přece jen rád zajel, pokud by se mu povedlo někoho přemluvit, aby mu dělal spo lečnost. Asi dvakrát tam byl sám a nebyla to zkušenost, kterou by si hodlal zopakovat. Yoke už nejspíš bude doma, ale třeba by ji přesvědčil k menšímu výletu. Landerijské hradby, dnes už spíše jejich pozůstat ky, svazovaly dva zdánlivě neslučitelné světy, oddělené 26
Hniloba_v_korenech.indd 26
21.01.2021 17:07:14
pevnou kamennou zdí. Za prvé Staré Město, které bylo domovem mnoha vážených radzarských rodin, odvo zujících svůj původ ještě z Věku království. Z dob, kdy byla Landerie hlavním městem Zartenu, nejbohatšího království z Pěti. Později ji rozrůstající se Tornella od sunula na druhé místo a stala se moderní metropolí celé sjednocené Radzarey, ale Landerie dýchala histo rií. Tady byly k vidění honosné vily s rozkvetlými, kouz lem zavlažovanými zahradami, na stíněných zápražích posedávaly staré dámy, nostalgicky vzpomínaly na sta ré dobré časy před vydáním aboličního zákona a pode zíravě mhouřily oči na každého dřeváka, který se odvážil svýma nohama pošpinit bělostnou dlažbu ulice. A pak tu bylo Nové Město. Navzdory označení se místní stavby mnohem hůře bránily zubu času, také byly o poznání menší a každý kousek zeleně byl vybojován v potu a zaléván nekonečnými mílemi nachozenými s vědry ke studni a zpět. Tady žila pestrá směsice lidí, kteří doputovali do Landerie nejrůznějšími cestami osudu, od přistěhovalců z rezervace, kteří se sem do stali teprve nedávno, až po potomky otroků, z nichž poslední generace předčasně zvetšelých starců a sta řen s jizvami kolem zápěstí ještě dožívala v domovech svých potomků. Druhá Zartenská, nejvyhlášenější ve městě a původ ně samozřejmě výlučně radzarská škola, měla dlouhou tradici. Po přijetí integračních zákonů ovšem přesíd lila z historického centra do nové moderní budovy, postavené na pomezí Starého a Nového Města. Protože integrace je jistě pěkná věc, ale všechno má své meze. Bývalá sanheiská škola, Radzary přezdívaná dřevárna, se po menších úpravách změnila na dětský domov; 27
Hniloba_v_korenech.indd 27
21.01.2021 17:07:14
sirotků a opuštěných dětí tu po nepokojích zůstalo víc než dost a původní budova útulku v té době praskala ve švech. Park došel až do ulice, kde bydlela Yoke – jeho nej lepší kamarádka mimo Kimpa. Znali se od dětství, ještě z rezervace na pobřeží. Yokina máma Kijke přišla na Radzareu jako malá holka. V době, kdy se Parkovi rodiče ocitli v rezervaci, žila Kijke už nějakou dobu v Landerii se svým mužem Ghaimem, ale Yokini prarodiče se roz hodli v rezervaci zůstat a jejich dcera s mužem a poz ději i s jejich vnučkou je tam navštěvovali, kdykoli jen mohli. Stejně jako tolik jiných se na jednu stranu pokoušeli držet se zbytků svých tradic a na druhou se snažili dělat vše pro to, aby jejich potomek nalezl v novém domově co nejlepší uplatnění. Nejspíš i proto byli velmi přísní, pokud šlo o Yokiny školní výsledky. Napřed se zdálo, že přesně na tom Parkův dnešní nápad ztroskotá, protože teta Kijke nekompromisně prohlásila, že esej na dějiny má přednost. Teprve když slíbili, že si vezmou učení s sebou a budou se mu aspoň trochu věnovat, dosta la Yoke neodmyslitelné připomenutí o zodpovědnosti a spolu s ním i svolení vyrazit ven. „Myslela jsem, že chceš jít s Kimpem,“ podivila se už po cestě. „To jsem chtěl. Jenomže on je dneska zas v pátracim módu, a tak nemá čas.“ „Copak v něm někdy není?“ „Taky pravda. Kajok?“ navrhl Park, když se ocitli na rozcestí mezi jeho domem a nádražím. „Mám s sebou,“ pochválila se a zahnula k vlaku. „Vrá tíš mi ho zítra.“ 28
Hniloba_v_korenech.indd 28
21.01.2021 17:07:14
Na nástupišti už čekalo několik skupinek, vesměs mládež z jejich školy, ale také pár rodin s dětmi. Někteří měli na sobě jen tradiční suknice, většina byla oblečená buď v něčem domácí výroby jako Park s Yoke, nebo v jed notvárných našedlých šatech z výdejny. Počasí slibova lo jen mírný větřík a všichni toho zřejmě chtěli využít. „Tam bude narváno, takhle brzy odpoledne,“ podotkl Park. „Nevadí… Stmívá se pozdě, můžeme si vyšlápnout až nahoru. Je tam klid i potok.“ „Všechno, co je potřeba. Proč ne. A hele, už je tady.“ Vlak zahoukal, aby upozornil cestující na svůj ji nak neslyšný příjezd do stanice. Park musel uznat, že opravdu vypadá trochu jako atrakce v rezervaci. Na jed nu stranu chápal, co na tom Kimpa tak štve. Ale to se změnit nedalo, tak proč se užírat pro nic za nic? „Kimp je idiot,“ zamumlal bez zjevné souvislosti s čímkoli, když se usadili na měkká sedadla. „Vlastně ho docela chápu,“ poznamenala Yoke. „V čem konkrétně?“ „V tom jeho vzteku. Taky mě štve být jenom chudin kou odkázanou na všechno tohle,“ mávla rukou v širo kém gestu zahrnující kouzlem poháněný vlak a nejspíš i mnohem víc. „Koho by to neštvalo,“ pokrčil rameny Park. „Jenom mi přijde zbytečný tratit sílu na rozčilování, když s tím stejně nic nenaděláš.“ „To je otázka. Kdyby si to řekl každý, ani bychom ne chodili do školy.“ „Ne že by to tedy byla taková výhra.“ „Nevím, jestli je to výhra, ale neznám žádnou lepší variantu.“ 29
Hniloba_v_korenech.indd 29
21.01.2021 17:07:14
Park jen nezávazně pokrčil rameny, protože vlak už zastavoval a byl čas vystupovat. Několik desítek lidí, bez výjimky Sanheianů, se vyhrnulo ven a rozprchlo se po okolí. Maminky roztáhly deky a vybalily dětem svačiny, skupinky mladých obsadily menší jeskyně a sluncem ozářené plošiny, dvojice se ztratily v odlehlejších kou tech. Starší žena s unavenou tváří poklekla u skalní stě ny, dlaň přiložila k neuměle vytesanému reliéfu koša tého stromu, jehož jednu stranu stravovaly plameny, a tiše se rozeštkala. Park odvrátil pohled. Ani po těch letech to nebyl zdaleka výjimečný výjev. V Landerii stá le zůstávali lidé, pro něž se před osmnácti lety život zastavil. „Pojďme,“ pobídl kamarádku, nečekal na odpověď a vykročil do kopce. „Ve městě člověk snadno zapomene, že se to všech no doopravdy stalo,“ poznamenala Yoke a naposledy se ohlédla po žalem zlomené ženě. „Je to spíš jako něco z dějepisu. Až tady si uvědomíš, že není.“ „Pro mě je to pořád jako z dějepisu,“ přiznal neochotně. „To je přirozené, vy jste tu ještě nebyli. Za to se ne musíš stydět. Tátova sestřenice tady zahynula,“ dodala beze změny intonace, jako čirý fakt. „To je mi líto.“ „Ne, není. Ani mně to není líto, ne doopravdy. Vždyť jsem ji neznala. Víš, koho je mi jedině líto?“ „Co?“ „Nás. Nás všech dětí dvaašedesátého.“ Park na ni ostře pohlédl. Chtěl se jí zeptat, proč to řekla, ale nakonec zůstal zticha. Nedokázal by to vysvět lit slovy, ale mnohem později si uvědomil, že to taky 30
Hniloba_v_korenech.indd 30
21.01.2021 17:07:14