0042194

Část 1

Snílek v Louvru

BONVIVAN Z PARIZE.indd 9

8.9.21 14:57

1 Paříž, konec listopadu 1851

A

nna si připadala jako románová postava. Ještě před týdnem působila jako učitelka němčiny v Karlsruhe. A teď jede na invalidním vozíku Paříží a pronásleduje muže jménem Alexandre Dumas. Musí ho zastavit. Nejdřív potřebuje získat důkazy o jeho pletichách. Požádala svého sluhu Immanuela, aby našel nějakého prodavače novin. Immanuel ji vezl po bulváru. Anna nikdy předtím nezažila takovou tlačenici. Uspěchaní kolemjdoucí bezohledně naráželi do kolečkového křesla. Podzimní vítr šlehal do obličejů. Chodci pevně přidržovali své klobouky. Anna si pod ­bradou pevněji přitáhla uzly šátku, který měla uvázaný kolem čepce. Immanuel za chvíli ukázal na tržní stánek z prken, beden a plachty, který stál před zářivě osvětlenou kavárnou. Mladá prodavačka třídila vystavené zboží – knihy a noviny. „Listopad, který všechno zašpiní,“ poznamenala obchodnice, když jí Anna popřála dobrý večer. „Mými novinami si nejdřív ukrátíte dlouhý večer a pak jimi ještě obložíte vlhký byt,“ vychvalovala žena své zboží. Přitom unaveně gestikulovala rukama. „Alexandre Dumas,“ nadhodila Anna. „Znáte ho?“ Oči prodavačky se najednou rozzářily jasněji než lampy na kavárně. „Jestli znám monsieur Dumase? Považujete mě snad za dámu z urozené společnosti?“ Ukázala na svou obnošenou halenu. 11

BONVIVAN Z PARIZE.indd 11

8.9.21 14:57

„Myslím samozřejmě jeho příběhy. Máte něco od něho?“ Anna ukázala na noviny. Prodavačka vytáhla jeden exemplář a podala jej Anně. „Dřív psal pro Le Siècle. Teď vydává vlastní noviny.“ „Le Mousquetaire,“ přečetla Anna nahlas záhlaví listu. Pod ním stálo: Journal de M. Alexandre Dumas. Posunula si brýle. Titulní stránku zdobila kresba jakési postavy v historickém kostýmu, pravděpodobně mušketýra, podle kterého bylo perio­ dikum nazvané. Vedle něho byl zobrazený stůl, o který se opírala ručnice. Anna natáhla ruku. Prodavačka ale noviny stáhla zpět a nastavila prsty zašpiněné tiskařskou černí. „Patnáct centimů,“ požádala. „Nejdřív zaplatit, pak číst. Životem prověřená moudrost obchodníků s novinami.“ Anna vyndala z váčku na peníze tři mince. S novinami v ruce se nechala od Immanuela odvézt do kavárny. Tady bzučely rozhovory a cinkaly stříbrné lžičky ťukající o porcelán. Našli malý kulatý stolek. Anna si objednala kávu a pro Immanuela pivo. Potom rozložila noviny a pokryla jimi zelenou ­poškrábanou desku stolu. Le Mousquetaire byl vytištěný na tenkém levném papíře. Písmena prosvítala. Na několika místech je tiskařský lis skoro prorazil archem. Palcový titulek na úvodním listu zněl: Francouzi, pryč z Paříže a byla to žaloba na ­přestavbu města, kterou prováděl baron Haussmann. Většina pařížských občanů nemohla platit nájemné za nové luxusní byty a musela se odstěhovat do zchátralé východní části metropole na Seině. Anna přeletěla očima článek. Tohle nebylo to, co hledala. Ale tady! Na dolním okraji titulní stránky dvousloupcový článek ohlašoval nový román na pokračování z Dumasova pera. Stálo tam, že čtenář najde text uvnitř – první díl Pařížských mohykánů. Anna vyhledala ohlášenou epizodu, podala Immanuelovi první arch novin a četla dál. Na druhém archu našla příběh na pokračování. Objevili se v něm dva zamilovaní, Colomban a Carmélite. Rafinovaně 12

BONVIVAN Z PARIZE.indd 12

8.9.21 14:57

unikali nebezpečím, kterým se vystavovali svými vlastními neomalenostmi. Bylo to obtížné, ale Anna přesto dočetla celé pokračování. Pak pokynula číšníkovi, zaplatila z tenčící se zásoby svých mincí a zeptala se na nejbližší četnickou stanici. Policisté sídlili v temném domě na Rue de Cléry. Immanuel provezl Annu vchodovými dveřmi. Ve vzduchu se vznášel pach mužského potu a dýmkového tabáku. Za neuklizeným psacím stolem dřepěl uniformovaný policista s mrzutým, očividně nevyspalým obličejem. Uhladil si úzký knír nad horním rtem a zeptal se Immanuela, co si přeje. „To já vám chci něco oznámit,“ ozvala se Anna. „Madame?“ zareagoval unavený hlas. „Chci podat oznámení na muže jménem Alexandre Dumas,“ prohlásila. Únava z četníkova obličeje se rázem vytratila. „Na toho spisovatele?“ „Kolik mužů toho jména asi máte v Paříži?“ dopálila se. „Samozřejmě že na toho spisovatele.“ Policistovi kolegové u dvou stolů v pozadí zvědavě zvedli hlavy. „Copak provedl tentokrát?“ zeptal se muž v podatelně. „Znamená to, že je to známý delikvent?“ zareagovala pohotově Anna. „O tom vás nemohu informovat. Chcete podat udání. Jaký k němu máte důvod?“ Vyndal arch papíru a vytáhl korek z bronzového kalamáře. „Kvůli…,“ Anna vrhla přes rameno pohled na Immanuela. Její průvodce pokrčil rameny, „… mravnímu pohoršování.“ Četník svraštil čelo. „Dumas vás obtěžoval nebo snad ještě obtěžuje?“ „A jak mě obtěžuje,“ zdůraznila. „Každým slovem, které napíše, mi vhání do obličeje ruměnec studu.“ Policisté u zadních stolů se zvedli a přistoupili blíže. 13

BONVIVAN Z PARIZE.indd 13

8.9.21 14:57

„Madame,“ začal četník. „Jsme svobodná země. Monsieur Dumas je jeden z našich nejúspěšnějších a nejoblíbenějších spisovatelů. Udání…“ „Je oblíbený jenom proto, že se mu daří ohlupovat čtenáře a získávat jejich sympatie lacinými triky. Je to… je to…“ To slovo přešlo Anně jen těžko přes rty. „Hypnotizér. Jedinec, který si podrobuje lidskou vůli. Je nebezpečný!“ Všichni tři policisté se na sebe významně podívali. Jeden z nich zamával rukou, jako by se právě spálil. „Žádám, aby policie proti němu něco podnikla.“ „Nemůžeme nikoho zavřít jen proto, že píše romány,“ upozornil četník, jenž přijal oznámení. „O vězení jsem se nezmínila ani slovem.“ Anna udeřila rukou v rukavici do psacího stolu. „Nechte strhnout plakáty propagující jeho brak. Zakažte noviny, které ho vydávají. A postarejte se o to, aby vaši krajané četli kvalitní knihy. Založte veřejné knihovny a školy.“ „Adresa?“ zeptal se četník. „Nevím, kde ten škrabal přebývá,“ odmítla Anna. „Myslím tím samozřejmě vaši adresu, madame. Bydlíte v Paříži?“ chtěl vědět. Anna zaváhala. Zrovna teď nejspíš doběla rozhněvaná madame Schmaleurová vynáší z jejího pokoje cestovní tašky a nechává převléct postel. Ale dokud to neví jistě, ještě tam bydlí. A tak uvedla adresu: Rue Réaumur 38. Četník rychlou, vypsanou rukou vyplnil formulář a nechal ho Annu podepsat. Pak odložil list na hromádku dalších, s­ pojil prsty a řekl: „Hezký večer, madame.“ V obličeji se mu nepřehlédnutelně zračila předstíraná laskavost. Anna se naklonila nad psací stůl, sáhla po tiskopisu a přidržela si ho před brýlemi. „Kde stojí, jaká opatření policie podnikne?“ Četník si povzdechl a pokusil se získat papír nazpět. „To se nikde nedočtete. Záleží to na úvaze naší četnické stanice.“ „A k jaké úvaze místní četnictvo dospělo?“ Anna se netr14

BONVIVAN Z PARIZE.indd 14

8.9.21 14:57

pělivě zachvěla. Najednou jí připadalo, jako by měla ucpaný nos. Ti muži ji neberou vážně, protože je žena a sedí na invalidním vozíku! Zaplavila ji palčivá vlna zahanbení. „To je výhradní záležitost této stanice.“ Četníkovi se obratným pohybem podařilo zmocnit se znovu formuláře. Přitom se arch roztrhl. Anna hodila po uniformovaném muži zbývající cár pa­ píru. Útržek ho zasáhl do hrudi a neslyšně se snesl na podlahu. „Vy jste jen sluha správního systému,“ obořila se na něho. „Chci si promluvit s policejním prezidentem.“ „A nechtěla byste si rovnou zkusit promluvit s prezidentem republiky?“ ušklíbl se četník. Anna se užuž chystala Immanuela vyzvat, aby tomu drzému Francouzi dal za vyučenou. Vtom se zapojil další policista. Obešel psací stůl svého kolegy a napřímil se před Anniným kolečkovým křeslem. Jestli si teď vedle mě žoviálně dřepne, ­začnu křičet, umínila si v duchu. Četník však zůstal stát a shlížel na ni. Měl na sobě stejnou modrou uniformu jako jeho kolegové, ale na náramenících se mu skvělo více prýmek. „Jestli si mohu dovolit poznamenat, madame, nejste podle všeho Francouzka,“ pronesl hlubokým hlasem. „Pocházím z Bádenského velkovévodství. Co to má společného s mou žádostí?“ zafuněla Anna. „Nic, samozřejmě,“ ujistil ji důstojník. „Snad jenom to, že nevíte, jaká instituce ve Francii bdí nad dobrými mravy.“ „Samozřejmě policie,“ zareagovala. „Nebo ne?“ „O váš případ by se lépe postarali na cenzurním úřadě,“ prozradil jí četník. „Ušetřete přece tamhle nebohému Gadymu námahu. Vaši stížnost,“ ukázal na zbytek formuláře, „bychom beztak postoupili kolegům z cenzurního. Ale to potrvá týdny. Proč ten úřad rovnou nenavštívíte osobně?“ Uvedl jí adresu. „Zítra ráno v osm tam na někoho určitě narazíte.“ Po odmlce dodal: „Měla byste vědět, že Dumasovy příběhy jsou všude oblíbené. Kdyby jeho díla kvůli vám padla za oběť cenzuře, poštvala byste si proti sobě celou Francii.“ 15

BONVIVAN Z PARIZE.indd 15

8.9.21 14:57

2 Západně od Paříže, Château Monte Christo, prosinec 1851

P

aříž byla hlavní město nesnesitelného zápachu a zároveň domov voňavek. Nikde v Evropě nebylo tolik parfumerií, nikde nevydávali lidé, kteří si to mohli dovolit, tolik peněz za pomíjivé čichové vjemy. Z dobrého důvodu: Paříž byla stoka. Z ulic stoupal morový pach, horký dech bezbožnosti, který pokrýval město jako zvon. Francouzští králové, když ještě existovali, prchali před špínou a blátem tak často, jak to jenom bylo možné. Větrali alonžovou paruku a krátký kabát se šosy a nízkým stojacím límcem zvaným justaucorps při lovu v Bouloňském lesíku. Avšak po denních radovánkách hrozil návrat do bažiny, která předstírala, že je světovým městem. Nebylo divu, že nejbohatší z bohatých platili celé jmění za to, aby se usídlili za hranicemi Paříže. Obvykle se vypravili na západ, na svahy Saint-Germain-en-Laye, tam kde město ještě bylo tak blízko, že na něj viděli, a zároveň tak daleko, že jeho děsivý odér zůstal mimo dosah. Tam si nechal každý mocipán ve francouzských dějinách, který měl alespoň špetku sebeúcty, postavit zámek. Tam přicházeli na svět králové a tam také jeho zásluhou hynuli. Vévodové tam ohlodávali kuřecí stehna a odhazovali kosti směrem k Paříži. Tam se nechávaly nejkrásnější ženy ze společnosti vyvádět od nejbohatších mužů k ciacconě a šlapat si při tanci na nohy. Kdo zvládl výstup po horském úbočí do Saint-Germain-en-Laye, ocitl se o kousek blíže nebesům. Nyní, v roce 1851, králové zmizeli, protože je pohltily ­revoluce. Jejich zámky však ještě stály. Přešly do vlastnictví 16

BONVIVAN Z PARIZE.indd 16

8.9.21 14:57

­ ohatých měšťanů, kteří si železnicemi, doutníky, kašmíro­ b vými látkami, porcelánem, benátským křišťálem a křišťálově průzračným šampaňským vydělávali ohromující majlant. Ale jen ti prostší z nich se spokojili s tím, že přebývali v zaprášeném přepychu a trávili poklidné stáří tam, kde bourbonští králové šoupali svými panovnickými zadnicemi. Jedinec s patřičnou sebeúctou si postavil vlastní palác. Teprve nedávno vznikl velmi blízko zámku Jindřicha IV., rodiště Krále Slunce, nový château. Stavitel se sám považoval za monarchu a nazýval se „král spisovatelů“. V Paříži ho považovali za kouzelníka, který uměl slova proměňovat v peníze. V Saint-Germain-en-Laye byl proslulý hlavně tím, že dokázal peníze vyhazovat oknem. „Pište!“ Hlas zaduněl místností se švestkově modrou tapetou. Deset psacích stolů s prohnutými nožkami stálo tak, že to připomínalo školní třídu. Sedělo u nich deset mužů se skloněnými zády. Na čelech jim perlil pot. Pera jim v rukou jen tančila, zatímco popisovali jeden arch papíru za druhým. Jeden z nich, hubený mladík s řídkými vlasy a šosy, které už dávno vyšly z módy, se zarazil, podíval se na to, co napsal, poklepal si špičkou pera o tvář a nechal pohled volně klouzat z okna. Ze zamyšlení ho vytrhly těžké kroky. Na jeho pracovní místo dopadl stín. „Nač myslíte, mladý příteli?“ zeptal se chraptivý hluboký hlas. „Na tom příběhu, který mám vypracovat podle vašich představ, zřejmě něco nehraje, monsieur Dumasi,“ odpověděl písař, aniž by odvrátil pohled od okna. Venku se pohupovaly koruny stromů v parku v poryvech listopadového větru. Dešťové kapky bubnovaly do oken Château Monte Christo. „Něco na něm nehraje,“ zopakoval Dumas. Byl to velký, až neuvěřitelně korpulentní muž. Na hlavě mu divoce bujely kudrnaté vlasy. Krajky se chvěly. V obličeji s plnými tvářemi vynikaly zářící jasné oči. Jeho navoněný knír se zachvěl, když 17

BONVIVAN Z PARIZE.indd 17

8.9.21 14:57

se mu zkřivily rty. Ten, kdo Dumase neznal, by si po­myslel, že vycenil zuby. Ve skutečnosti se ale usmíval – jako vždy, když autora Tří mušketýrů něco vyprovokovalo. „Jsem opravdu rád, že ve své továrně na romány zaměst­ návám tak mladý talent, jako jste vy, Frucharde,“ zareagoval Dumas. „Prosím prozraďte mi, co na mém příběhu nehraje.“ „Děj je napínavý a zábavný,“ odpověděl písař. „Ale podle mě je ten padouch trochu bledý.“ Fruchard polekaně vzhlédl ke svému zaměstnavateli. „Smím-li to takhle vyjádřit.“ Dumasova pokožka byla hodně tmavá. Bylo to dědictví po jeho otci pocházejícím z Haiti. „Trochu barvy ještě nikomu neuškodilo,“ připustil. „Vymyslete si něco, Frucharde. Smočte štětec v paletě svého ducha a pak s ním směle zakružte po ­papíru! Propůjčte té postavě život!“ „O to se právě pokouším, monsieur,“ poznamenal písař. „Ale představit si živého člověka je tak obtížné.“ „Vidíte ty dešťové kapky na okně? Představte si, že ty kapky vyplnily vaše myšlenky. A v každé z nich vězí nápad, občas dokonce celý příběh. Frucharde! Ve vašem nitru zurčí potoky. Z koryt se tam rozlévají řeky fantazie. Posaďte se na břeh a nahoďte udici!“ Fruchard se znovu upřeně zahleděl na okenní sklo a ztěžka polkl. „Ten padouch se musí dostat do vězení. Ostatní vězni ho budou mučit a poté ho zabijou,“ vypravil konečně ze sebe. Dumas poklepal Fruchardovi na záda. „Velkolepé a efektivní. Pokud mě ovšem chcete zruinovat.“ Prohrábl si rukou vlasy. „A co na to jít třeba takhle? Padouch musí do vězení, ale tamní utrpení ho nesrazí na kolena. Kdepak! Dokonce ho ještě posílí a vytvoří z něho o to většího bídáka. Když přijde ďábel do pekla, cítí se tam jako doma. Viďte, Frucharde?“ Dumas nečekal na odpověď a pokračoval: „Náš zlosyn se ve vězení obohatí a stane se mocnějším než předtím. Jenomže tentokrát se to nestane na účet nevinných občanů, ale trpět budou ostatní vězni.“ 18

BONVIVAN Z PARIZE.indd 18

8.9.21 14:57

„Ale jak by k tomu mohlo dojít?“ zeptal se Fruchard tiše. „Co byste za mřížemi nejvíc postrádal?“ zajímal se Dumas. „Já bych… no, kdybych tam musel, asi bych…“ „Jste muž, Frucharde. Chtěl byste mít metresu. Noci ve vězení jsou chladné a nudné. Takže náš padouch podplatí dozorce.“ „Jakpak se dostal k penězům?“ „Kdo potřebuje peníze, když má nápady? Nápady, Frucharde! Nechá přijít metresu a pronajímá ji spoluvězňům. Z těchto příjmů podplatí dozorce a zbohatne tak, že se vypracuje na krále kriminálu. Samozřejmě i on sám mlsá své zboží.“ „Jak odporné!“ zasténal písař. „Podle vás je to odporné? Tak to je přesně ta látka, kterou potřebujeme.“ Na schodech se ozvaly kroky. Objevil se vrátný. Ve vínově rudé livreji téměř splýval s tapetami. „Co se děje, Mocqete?“ „Návštěva, pane,“ ohlásil vrátný. V Château Monte Christo se vyskytovaly dva druhy hostů. Ti, které domácí pán pozval a s nimiž celé dny hodoval a celé noci se oddával bakchanáliím. A pak takoví, kteří přišli sami od sebe a požadovali něco, co jim Dumas nebyl ochoten nebo schopen dát. „Vždyť jsem vás naučil, jak se zachází s rušiteli našeho klidu, Mocqete.“ Vrátný se uklonil. „Jistě, monsieur. Ale tentokrát si pánové z banky sami přivedli psa. Náš Napoleon se strachem všem na očích podělal a pak utekl do své boudy.“ Dumas rázně prošel místností. Ve dveřích se znovu otočil k námezdním písařům. „To není důvod, abyste nechali pera lenošit. Dnes večer musejí být články v tiskárně. Le Mousque­ taire vychází dochvilně a v kompletním rozsahu. Pište, pánové, pište!“ * 19

BONVIVAN Z PARIZE.indd 19

8.9.21 14:57

Alexandre Dumas přikázal vrátnému, aby vetřelce uvedl do bílého salonu. On sám rychle vstoupil do této místnosti bočními dveřmi a pohodlně se usadil na židli s vysokým opěradlem a červeným koženým potahem. Ten kus nábytku se neodbytně podobal trůnu. Dumas často chodil do Louvru, aby na malbách studoval různé pózy, kterými se králové ve francouzských dějinách předváděli na svých skvostných stolcích. Pro bankéře zaujal nedbalou pozici Ludvíka XVIII. Za tím účelem nechal levou ruku spočívat na opěradle a pravou se opíral o vycház­ kovou hůl. U přední stěny sálu stála busta domácího pána z pentelského mramoru. Zobrazený vizionář vzhlížel ve dvojnásobné životní velikosti ke stropu, kde lustr vydával křišťálově jasné světlo a vrhal na leštěný kámen blýskavé jiskry. Dumas miloval tohle aranžmá. Leckdy očekával, že jeho kamenná socha na něho upře pohled a promluví k němu. Od vchodu teď byly slyšet zvučné hlasy doprovázené psím štěkotem a škrábáním zvířecích drápů na kamenných dlaždicích. „Psa ne, messieurs!“ zvolal Mocqet. „V tomto zámku ne!“ Do bílého salonu vedly dvoukřídlé dveře. Odshora až dolů byly opatřené malými skleněnými okénky. Za nimi se teď ­objevili dva muži v tmavých oblecích. Okénka členila jejich postavy na čtverce. Dumas se pousmál při představě, že by se ty obrazové výseče daly přesunovat jako u posuvného hlavolamu, takže by se hlava jednoho pána ocitla v rozkroku druhého. ­Pořád ještě hloubal nad lákavě dráždivými variacemi, když ­návštěvníci svévolně otevřeli dveře a vstoupili. „Monsieur Gallois. Monsieur Odier.“ Dumas návštěvníky znal, a tak na ně jen kývl hlavou. Nestáli mu však za to, aby vstal. „Dumasi,“ oslovil ho muž zvaný Odier. Jeho účes mu po obou stranách hlavy vytvářel pár holubích křídel. „Naše ­trpělivost je u konce. Zaplaťte! Nebo vás necháme uvrhnout do vězení.“ Mezi nohama vymahačů se protlačil pes. Sahal svým 20

BONVIVAN Z PARIZE.indd 20

8.9.21 14:57

­ ánům nad kolena, měl černou krátkou srst a cenil zuby. Odier p ho držel na krátkém vodítku. Dumas mužům pokynul, aby přistoupili blíž, a nabídl jim židle u bílého stolu s oblými rohy, který dominoval ­středu místnosti. Muži se neposadili, ale Dumas věděl, že to se změní. „Kolik vám ještě nyní dlužím?“ zeptal se. „Přesně tři sta čtyřicet tisíc franků, i se započtením úroků,“ zazněla Galloisova odpověď. „Kvůli takové částce jste vážili cestu až z Paříže,“ konstatoval Dumas. „Mohou-li zaměstnanci vaší banky plýtvat časem kvůli takovým maličkostem, musí se jejich instituci dařit opravdu skvěle. Nevidím důvod k tomu, abych vás svými penězi podporoval.“ „To jsou naše peníze, Dumasi!“ Odier zvýšil hlas. Pes se k němu přidal nenávistným zavrčením na domácího pána. „A není to maličkost. Výrobce svíček v mé ulici by musel pracovat celý život, aby si vydělal sto tisíc franků.“ „Kolik svíček by tak asi vzniklo? Pravděpodobně by jimi mohl osvítit Paříž na celou noc. To se jinak daří jenom spisovatelům. Pozdravujte ode mě toho nebožáka,“ odvětil Dumas. „Objednám si u něho čtyři sta svíček. Můj zámek musí zářit jako moje myšlenky.“ „Tak dost už toho žvanění!“ Gallois se teď hlasem přizpůsobil psovi. „Peníze, Dumasi! Nebo nechám přivolat četníky.“ Domácí pán vstal a přistoupil k návštěvníkům. Bankovní úředníci mu sahali k ramenům. Klekl si a pohlédl psovi přímo do očí. Zlověstné vrčení se změnilo v neškodné kvíkání, které vzápětí zcela utichlo. Dumas poškrábal zvíře za ušima. Na znamení vděčnosti mu horký jazyk olízl ucho. „Pusťte toho politováníhodného hafana z vodítka,“ vyzval je Dumas. „Nemusí se přece cítit jako chudák fantasta, kterého jste sem přišli šikanovat.“ Zazvonil zvonek u dveří. Zanedlouho se znovu objevil Mocqet. „Monsieur Dumasi, máte návštěvu. Je to madam 21

BONVIVAN Z PARIZE.indd 21

8.9.21 14:57

Prunellová. Přišla se svým synem a tvrdí, že nutně potřebuje vaši pomoc. Čeká ve žlutém salonu.“ Dobrák Mocqet! Vždy měl ty nejlepší nápady v pravý čas. „Pánové,“ obrátil se Dumas k bankéřům, „naše rozmluva tady musí skončit. Dámu, která potřebuje pomoc, nemohu nechat čekat. Au revoir. Rada na závěr: Dopřejte svému psovi – a mně – delší vodítko.“ Na to s vlajícími šosy spěšně vyšel z místnosti. Odier za ním zavolal, že počká, až se vrátí. Dumas však na tuto výhrůžku nedbal. Trpělivost obchodníka s penězi byla tenká jako nit a nesměla se přespříliš napínat, protože pak snadno vzala zasvé. Odier a Gallois začnou mít dlouhou chvíli a nakonec to vzdají a zmizí. Ennui, pánové, nuda. To je spisovatelova zbraň. „Bravo, Mocqete!“ Dumas poklepal vrátnému na rameno. Přitom zjistil, že jeho livrej je už silně obnošená. Mocqet si zaslouží lepší úbor. Hned zítra pro toho dobrého muže objedná u nejdražšího krejčího v Paříži slušivou uniformu. „Pane?“ otázal se nejistě vrátný. „Dobrý nápad, Mocqete.“ Dumas se zasmál a udeřil se pěstí do ploché dlaně. Jeho bujné vlasy se zavlnily. „Madame Prunellová vás očekává ve žlutém salonu. Ani mě by nenapadlo nic lepšího.“ „Ale ona je to pravda, monsieur,“ přiznal skomírajícím hlasem Mocqet. „Přivedla svého syna Henriho a je velice rozčilená.“ Dumas vyslal děkovný pohled k nebesům. „Na svou livrej můžete už teď zapomenout, Mocqete!“ Kvapně zamířil ke ­žlutému salonu a nechal za sebou vrátného, který bezradně ­civěl na svůj služební oděv.

22

BONVIVAN Z PARIZE.indd 22

8.9.21 14:57

3 Západně od Paříže, Château Monte Christo, prosinec 1851

M

arianne Prunellová měla silnou bradu a bdělý, nedůvěřivý výraz v obličeji. Dumas objal pažemi její ramena zahalená do levného přehozu a políbil ji na nehybné rty. Pak se sklonil k chlapci a potřásl mu ochablou rukou. „To je krásné, že vás tady oba vidím!“ začal. Slova však vyznívala stejně mdle a zvětrale jako jeho pocity. „Malý Henri už umí chodit.“ Marianne měla velké a rozvážné oči. „Kdybyste mu posílal peníze, jak jste slíbil, naučil by se možná i číst. Například romány, kterými jeho otec vydělává miliony.“ Proč jenom tahle zvadlá ústa kdysi považoval za přitažlivá? Podle velikosti dítěte Dumas odhadl, že už to bylo nejméně před šesti lety. Tehdy byla Marianne krasavice. Ach, teprve čas propůjčuje pařížským květinám poezii! To si musí zapsat! Zašátral v kapse redingotu, vyndal papír a pero a poznamenal si, co ho právě napadlo. Marianne mu vytrhla poznámku z ruky. Pero s hlasitým cvaknutím dopadlo na dlaždice. „My potřebujeme peníze, ­nikoli velká slova. Peníze! Kolik milionů franků jste vrazil do tohohle zámku, zatímco váš vlastní syn denně musel srkat zředěnou zelnou břečku?“ „Marianno!“ pokusil se ji uklidnit. „Malý Henri je politováníhodný, ale já nejsem jeho otec.“ „To snad já musím vědět nejlíp. A mám v úmyslu vykřičet do celého světa všechna tajemství, která jste mi mezi polibky šeptal do ucha.“ 23

BONVIVAN Z PARIZE.indd 23

8.9.21 14:57

„Mon dieu! O jakých tajemstvích to vlastně mluvíš?“ Dumas cítil, že ho začíná opouštět jeho příznačný netečný klid. „Například to, že Hrabě Monte Christo je výplod vašeho námezdního písaře Augusta Maqueta.“ „To svou směšností nepřekoná ani slavnostní ceremoniál na památku Molièra v Théâtre-Français. Je to ale stejná bizarnost.“ Dumas odbyl tuto výčitku jediným mávnutím rukou. Skutečně o tom Marianně pověděl? Byla to totiž pravda. ­Maquet dodal do románu své historické znalosti, ale samotný příběh pocházel od Dumase. Nevídaná pomstychtivost Edmonda Dantèse a jeho rafinovaný způsob, jakým ničil své ­nepřátele. To byl nefalšovaný a jedinečný Dumas. Maquet! Přitom Dumase napadlo, že i jeho bývalý námezdní písař od něho požadoval peníze, podíl na příjmech. Opravdu by si to zasluhoval, ale peníze byly dávno šťastně utracené. „Monsieur? Posloucháte mě vůbec?“ Teď pro změnu zase Prunellová vylovila zpod ošumělého přehozu kus papíru a podala mu ho. Dumas před ním ustoupil. K papíru, který sám nepopsal, měl zhruba stejný vztah jako ďábel k Bibli. „Co je to?“ zeptal se. Odpověď znal už předem. „Podepište to! Tím uznáte Henriho za svého syna a já si vezmu všechna tajemství s sebou do hrobu.“ Snad už je vykopaný, problesklo Dumasovi hlavou. Henri vytrhl papír z matčiny ruky, postavil se před Dumase a podal mu ho. „Tati!“ oslovil ho mrňous. „Prosím!“ Stouply mu snad při pohledu na úpěnlivě žadonící dítě slzy do očí? Proč jenom musí být tak citlivý? Jeho vlastní otec zemřel, když mu byly teprve čtyři roky. Poté vyrůstal s hrdiny z románů své matky. Ti ho naučili, jak se vykonávají hrdinské skutky a jak se dobývají srdce žen a peněženky boháčů. Ale nikdo ho nenaučil, jak si tváří v tvář velkým dětským očím zachovat nelítostné srdce. Dumas vzal Henrimu přípis z ruky. Chlapec zvedl pero a podal ho svému domnělému otci. Než po něm Dumas stačil 24

BONVIVAN Z PARIZE.indd 24

8.9.21 14:57