Část I
MESIC NAD USAMBAROU.indd 5
9.8.21 15:00
Květen 1906 Charlotta Johanssenová si opřela rozbolavělou hlavu o čalounění a zavřela oči, aby se na chvíli poddala monotónnímu drnčení vlaku. Byla vyčerpaná? Ne, spíš to byl stav neklidného napětí, zvláštní směsice radosti a úzkosti, která ji pronásledovala už od rána a s blížícím se cílem v ní stále sílila. Občas bylo slyšet protáhlé houkání lokomotivy, jindy se zase kolem okna mihly bělavé závoje dýmu, ale nic nemohlo narušit pohled na zeleně a šedivě kostkovanou rovinu východního Fríska. Rovinatá krajina její vlasti se rozprostírala až k obzoru, pole a louky oddělené sytě zelenými křovinami nebo úzkými strouhami, tu a tam zahlédla pár rozkvetlých ovocných stromků, krav a ovcí a vzápětí zase následoval lesík a šedá vesnice se špičatou kostelní věží. „Mami, už budeme brzy v Leeru?“ zeptala se její dcera Alžběta, která před půlrokem oslavila šesté narozeniny. Znělo to nevrle, protože dívka byla po několikatýdenním cestování unavená a rozmrzelá. Seděla naproti Charlottě na okraji sedadla, opí rala se oběma pažemi o čalounění a zasmušile zírala na krajinu míhající se za oknem. Představovala si to všechno mnohem velkolepější, barevnější a veselejší. Nebyli tu ani sloni, jen tučné černobílé krávy, a na polích viděla bílé ženy a děti, které tam musely pracovat, ačkoli o to se přece měli postarat černoši. V Africe, kde žila na rozlehlé plantáži u Kilimandžára, a dokonce se tam i narodila, bylo každopádně všechno jinak. „Už to nepotrvá dlouho,“ uklidňovala ji matka. „Dáš si ještě trochu čaje? Taky nám zbylo pár sušenek.“ „Ne, děkuju…“ Dívka se zatvářila tak, že bylo na první pohled jasné, že na světě není nic odpornějšího než tvrdé keksy a studený čaj. Posunula se blíž k oknu a vyšpulila rty. 7
MESIC NAD USAMBAROU.indd 7
9.8.21 15:00
„Prosím, nedělej to, ty zlobidlo!“ napomenula ji Charlotta, která přesně věděla, co to znamená: Alžběta zbožňovala malovat olíznutým ukazovákem na skleněné tabulky. Odpovědí byl hluboký povzdech. Dcerka sklouzla nazpět na lavici, přitiskla se zády k opěradlu a natáhla nohy na širokém sedadle. Nešťastně si škubla za drsné bavlněné punčochy, které jí matka nařídila obléct, a otáčela nohama sem a tam, aby si pozorněji prohlédla světlehnědé kožené polobotky. I ty byly nové, bytelné a strašlivě neohrabané – zdaleka nebyly tak pěkné jako maminčiny boty, které měly elegantní tvar a polovysoký podpatek. Vlak směřoval přímo k jihu. Dnes ráno vyjeli společně s Georgem z Hamburku a přestoupili do jiného vlaku, aby pokračovali do Brém. Tam bylo veselo, protože v jejich kupé seděla mladá žena se dvěma holčičkami, student a postarší pán s vysokým kloboukem. Ti všichni ale vystoupili v Emdenu a teď tu zkrátka byla nuda k uzoufání. „Až budeme v Leeru, poznáš své bratrance. Všichni Ettjini chlapci jsou v tvém věku…“ „Kluci,“ zabručela Alžběta a kývala nohama. „Co mám s nimi dělat?“ „No, na plantáži sis hrála i s chlapci, určitě se nudit nebudeš.“ Charlotta se pokusila zasunout jehlice do vlasů trochu jinak, aby si mohla pohodlněji opřít hlavu. I kulatý tmavočervený klobouček, který jí George včera koupil v Hamburku, si musela posunout víc dopředu a znovu upevnit. Kdyby tak už konečně polevily ty otravné bolesti hlavy! „Určitě budete spolu dobře vycházet. A pak je tam taky ještě malá Fanny, dcerka bratrance Paula a jeho ženy Antje, té už teď jsou určitě skoro čtyři roky.“ „Ffff! To je ještě dítě…“ „Přijdeš tomu na chuť, Alžběto. Všichni se přece na tebe těší – a nejvíc babička!“ „Raději bych byla zase doma.“ Dívenka si roztržitě otřela oči. Dlouhou plavbu po moři z Dar es Salaamu do Hamburku přestála podivuhodně dobře. Netrpěla mořskou nemocí, což pravděpodobně zdědila po svém dědečkovi, kapitánu Ernstu Dirksenovi, který byl na všech světových mořích jako doma. Charlottina dcera se světlými vlnitými vlasy se stala miláčkem pasažérů první a druhé třídy, nechala se dámami rozmazlovat a přijímala od nich 8
MESIC NAD USAMBAROU.indd 8
9.8.21 15:00
dárky a pánům šla trochu na nervy svým nekonečným vyptáváním. Především se ale o ni dojemně staral George. S neutuchající fantazií vymýšlel pro dívenku hry, vyprávěl jí vlastní vymyšlené příběhy na dobrou noc a mimo jiné se staral o to, aby se nadále procvičovala v psaní a počítání. Jindy velmi neklidný George Johanssen projevoval ve styku se šestiletou Alžbětou takovou trpělivost, že Charlotta muže svého života sotva poznávala. Když předevčírem vystoupili v Hamburku na břeh, Alžběta ještě rozpustile před nimi pobíhala, ale večer prvního dne na německé půdě se jí zvýšila teplota a nechtěla se od Charlotty hnout ani na krok. Pravděpodobně jí chyběla neměnná, přehledná společnost, která ji obklopovala na říšském poštovním parníku, možná ji vylekal i činorodý ruch a hemžení velkého německého města. V noci, kterou strávili ve třech v prostorném hotelovém pokoji, dívenka celé hodiny vleže probděla a mluvila o plantáži u Kilimandžára, která kdysi patřila jejímu vlastnímu otci, baronu Maxovi von Roden, než při strašlivé nehodě přišel o život, a kterou teď vedla její matka s pomocí dvou spolehlivých správců. Vzpomínala na svou černošskou chůvu Hamunu, kterou nevýslovně postrádala, na sluhu Sadallu a na kozy a psíka, které tam museli zanechat. Také dnes při dlouhé jízdě vlakem ani na chviličku nezamhouřila oka. „Proč s námi George nejede do Leeru?“ zeptala se teď matky. „Chce nejdřív vyhledat pár známých v Berlíně, Alžběto. To přece víš. Je to velmi důležité pro jeho knihy a novinové články.“ „Přála bych si, aby byl s námi!“ Charlotta sdílela dceřino přání. Bylo to opravdu zvláštní, skoro až pošetilé, jak moc trpěla touto odlukou. George přece zůstane v Berlíně jen pár dní a potom za nimi přijede do Leeru – a přesto Charlotta pociťovala jeho nepřítomnost velmi bolestně. Intenzivní pohled jeho šedých očí, chápavý úsměv, paže, kterou jí neustále kladl kolem ramen – to všechno jí nevýslovně chybělo. Toužili po sobě na dálku tak dlouho a museli překonat tolik překážek, aby se konečně mohli ze své lásky vzájemně vyznat, že se nikdy zcela nedokázala zbavit strachu, že George najednou zase ztratí. Jako by byl jen snový přelud, který při probuzení zmizí. „Mami, zazpívej mi písničku, kterou vždy zpívala Hamuna, když jsem měla jít spát…“ 9
MESIC NAD USAMBAROU.indd 9
9.8.21 15:00
Alžběta se posunula na lavici k Charlottě a očividně se jí snažila vyšplhat na klín. V poslední době to dělala jen zřídkakdy, na lodi dokonce příkře oznámila, že už není žádný „mazlíček“ a jen Georgeovi občas povolila, aby ji pohoupal na kolenou. „Wimbo wa watoto? Hamuninu dětskou písničku?“ „Ne, tu ne. Matumbuizo. Jak se to řekne německy, mami?“ „Ukolébavka, miláčku.“ Charlotta začala potichu broukat, za chvíli se rozpomněla na slova a snažila se napodobit temný, trochu chraptivý hlas černé chůvy. Hamuna znala nesčetné písně, které všechny zněly dost podobně; pravděpodobně si je sama vymyslela. Vyprávěly o dívkách, které šly se džbány pro vodu, o zlomyslných opicích a mluvících hyenách, o mohutném baobabu, který velký duch vytrhl ze země a vsadil ho do země kořeny nahoru. Charlotta se často nad Hamuninými písněmi usmívala, ale teď cítila v prosté melodičnosti vykupující sílu. Připadalo jí, jako by se do rachocení vlaku mísily důvěrně známé zvuky: rytmické tleskání černošských rukou, vysoké, trylkující výkřiky žen, tlumené dunění bubnů. Z nápěvů vystoupila Afrika a celou ji zahalila, umožnila jí vnímat dech moře a jemnou vůni muškátových květů, přivanula k nim horký prach savany a vlhký zemitý odér džungle. Že by snad usnuly? Vrzání a pískání rachotícího vozu utichlo a znenadání se Charlottě do už beztak rozbolavělé hlavy zavrtalo dobře známé kovové skřípání. Vlak zabrzdil a vtiskl matku a dceru do sedadla, aby je posléze, když zastavil, jediným škubnutím vymrštil dopředu. „Leeeer! Pozor na okraji nástupiště! Vlak se zdrží ve stanici deset minut. Leeeer! Pozor na okraji nástupiště! Vlak se…“ „Jsme tady, Alžběto. Pojď rychle!“ Charlotta stáhla okno a pokusila se v šedých oblacích dýmu, které venku zahalily nádraží, něco rozeznat. Nádražní budova! Můj Bože, vypadala stejně ponuře jako před deseti lety, když tady s Christianem a Klárou za kuropění nastoupili do vlaku, aby město ve vší tajnosti opustili. Tehdy byli na útěku před Christianovými dluhy a s nadějí v srdci, že v daleké cizině najdou šťastný nový začátek. „Charlotto! Charlotto! Dobrotivé nebe, je to ona! Zajeď s vozíkem tamhle naproti, Henrichu! No tak se pohni, chlapče, copak jste všichni oslepli? Stojí přece tamhle u okna. Charlotto!“ 10
MESIC NAD USAMBAROU.indd 10
9.8.21 15:00
Charlotta ten hlas dobře znala, ale tělnatá osoba ve světlemodrých šatech a v bílém kloboučku jí nezapadala do vzpomínek. „Tamta tlustá žena, co mává pažemi – patří snad do naší rodiny, mami?“ „To je tvoje teta Ettje!“ Charlotta pokynula podsadité postavě, u které šlo zcela očividně o kdysi tak štíhlou sestřenici Ettje, kvapně zvedla svou cestovní tašku a naznačila dcerce, aby si vzala svůj vak a deštník. Obě pospíchaly k východu, kde už zřízenec umístil jejich velký kufr z vlaku na vozík, který s sebou Ettje přivezla. „Ach Charlotto! Vypadáš úplně stejně jako kdysi! Jak jsi krásná a vybraně oblečená! A ten klobouček – něco takového se nenajde v celém Leeru…“ Určitě to měly v rodině, tohle příliš horlivé tlachání, když se zase po dlouhé době shledaly; i sestřenice Klára, která jinak byla mlčenlivá, brebentila při takových příležitostech jako utržená ze řetězu. Charlotta se znovu ocitla na Ettjině bujné hrudi, vdechovala vůni dětství, kdy šaty vždy trochu zaváněly po vlhké zatuchlině, kuchyňských výparech a prášku proti molům, a hluboce ji dojala Ettjina upřímná radost ze shledání. „Trochu jsem přibrala, jak vidíš,“ brebentila Ettje, zatímco k sobě sestřenici stále tiskla. „Začalo to, když Peter před několika lety těžce onemocněl, a teď už ten tuk nechce z boků zmizet…“ „Jsi jen trochu kulatější než tehdy, ale jinak ses nezměnila, Ettje. Nezapomínej, žes přivedla na svět tři hezké, silné chlapce…“ „A ty zase okouzlující dcerušku. Panebože, to dítě vypadá jako zdejší rodačka, světlovlasá jako andílek, a oči má po našem dědečkovi, o tom není sebemenších pochyb…“ Alžběta ještě ospale mžourala na své tři bratrance, kteří se lopotili s taškami a kufry, když vtom si ji Ettje znenadání přitiskla k poprsí a drsnou rukou ji pohladila po vlnitých vlasech.
Cesta do Ulrichstraße netrvala dlouho a odpolední slunce příjemně hřálo, takže se všichni vydali pěší procházkou. Od té doby, co jsem opustila Leer, se tu toho moc nezměnilo, pomyslela si Charlotta. Tu a tam bylo vidět nový dům, přístav se rozšířil tak, aby byl zajištěný proti přílivu 11
MESIC NAD USAMBAROU.indd 11
9.8.21 15:00
a odlivu, a zase přibyly ošklivé hnědé obchodní baráky na ostrově Nesse uprostřed meandru řeky Leda. Pořád se musela dívat na Ettje, která vedle ní těžkopádně dupala. Sestřenice teď překročila čtyřicítku, byla o čtyři roky starší než ona sama, a přesto Charlottě připadalo, jako by je dělila celá generace. Ettje nikdy nebyla pohledná nebo elegantní, a ani teď si nelámala hlavu s tělnatostí, jejíž zásluhou vypadala starší a nebyla zrovna moc přitažlivá. Sestřenice Ettje byla hrdá matka tří chlapců a vzorně se starající manželka někdejšího mladíka ze sousedství Petera Hansena, který teď zastával úřednické místo na celním úřadě – tím našla své poslání a víc od života neočekávala. Touhu, která Charlottu od dětství táhla do exotických dálek, sžírající lásku k nedosažitelnému muži, naděje, naplnění života v hudbě – nic takového Ettje nikdy nepoznala. „Nestačíš se divit, Charlotto,“ mlela dál. „Babička je pořád ještě svěží a nenechá si od nikoho nic líbit. Paul a jeho žena Antje to nemají v jejím domě zrovna lehké! Jen malou Fanny pořád bezmezně roz mazluje…“ Několik jabloní v zahradě ještě kvetlo, ale většina okvětních lístků už ležela se zahnědlými okraji na záhonech a loukách. Větrné mlýny točily svými křídly – byly to ošklivé nestvůry, které malé Charlottě v dětství naháněly panický strach. Jak nekonečně vzdálený byl onen osudový květnový den, kdy se s Paulem a Ettje vrátila z trhu, pyšná na uspořené feniky zavázané v kapesníku, aby se před babičkou jaksepatří vyznamenala. Toho dne jí do života nečekaně vstoupila smrt. Bylo to tak dávno, a přesto zničehonic opět cítila bolest desetileté dívky, která se úporně bránila uvěřit v reálnou existenci ponuře nesmlouvavé smrti a až do konce léta doufala, že se tatínek, maminka a malý Jonny vrátí. Byla to však marná naděje. Alžběta se zpočátku držela za matčinu ruku, protože jí nové příbuzenstvo připadalo dost podivné. Záhy však popoběhla k vozíku, na kterém Ettjin nejstarší syn Henrich přepravoval kufry a cestovní tašky do Ulrichstraße. „Tak dávej přece pozor!“ napomenula zpoceného chlapce. „Tady je výmol. Kufr nesmí spadnout, jsou v něm totiž dárky pro vás. Pro každého něco – ale jestli kufr z té káry vyklopíš, nedostaneš nic…“ Ještě na nástupišti teta Ettje postupně představila své potomky, přičemž se každý z chlapců musel poklonit. Henrich byl hubený a šlacho vitý a měl příliš dlouhé paže a rovné vlasy. Loni ho biřmovali, takže nyní 12
MESIC NAD USAMBAROU.indd 12
9.8.21 15:00
měl velmi vážný pohled a připadal si jako dospělý. Prostřední syn se jmenoval Peter, byl skoro stejně velký jako starší bratr, ale měl zrzavé vlasy a obličej posetý světlehnědými pihami. Podle Alžběty byl nejmilejší Jonny, protože se pořád smál a tlachal hlouposti; kromě toho uměl pískat na stéblo od trávy – stejně jako černoši doma na plantáži. „Ach, to je věčná škoda, žes nevzala s sebou Kláru, Charlotto. Tak ráda bych se s ní shledala! Moje mladší sestra Klára s pajdavou nohou. Koho by tehdy napadlo, že se jednou provdá za misionáře v Africe a porodí mu syna…“ Babiččin dům byl v Charlottiných vzpomínkách mnohem větší. Teď jí připadal docela nízký, cihly ztmavly, střecha se už trochu propadla – opravdu prožila v tomhle domku tolik let? A také dědeček, babička, teta Fanny, sestřenice Ettje a Klára a bratranec Paul, všichni tihle lidé zde našli místo. Ve srovnání s ním připomínal obytný dům na plantáži u Kili mandžára se svými masivními bílými zdmi pocházejícími ještě z doby arabské nadvlády téměř palác. „Pojďte dál!“ zvolala Ettje s rozmáchlým mávnutím paže a neskrývanou hrdostí majitelky. „Upekli jsme pro vás máslový koláč. A můžete přenocovat nahoře v naší původní ložnici. Paul a Antje se prozatím vyspí v postelích prarodičů a babička se přestěhuje do pracovny. Na pár dní to takhle zvládneme.“ Tady se nic nezměnilo! napadlo Charlottu. Bíle natřené domovní dveře s prosklenou horní částí, uprostřed s oprýskanou barvou stejně jako kdysi, přesně tam, kde déšť bušil do dřeva. V předsíni ji přivítal důvěrně známý pach vlhkého dřeva a vosku na parkety s jemným nádechem kuchyňských výparů. Na staré komodě stálo pár zaprášených zavařovacích sklenic, které právě někdo přinesl ze sklepa. Babička Gréta Dirksenová seděla ve svých slavnostních černých šatech a s důvěrně známým krajkovým čepcem v obývacím pokoji. Zmenšila se a byla mnohem hubenější, kdysi hladký obličej byl posetý nesčetnými vrás kami. Oči jako by se trochu propadly, ale byly dosud pozorné a pro zrazovaly bdělý pohled paní domu. Paulova manželka tu asi opravdu neměla snadný život. „Lotta je zase tady!“ zvolala babička a spěšně vykročila ke dveřím. „Kdysi se odsud potají vytratila! Vzala s sebou nebohou Kláru a toho budižkničemu Christiana. Ten to asi nikam nedotáhl ani v Africe, že?“ 13
MESIC NAD USAMBAROU.indd 13
9.8.21 15:00
Charlotta místo odpovědi starou ženu objala. Ačkoli babička měla ještě silný hlas, na dotek to vypadalo, jako kdyby se pod silnou vrstvou šatů a prádla skrýval malý ptáček. Byla to patrně jen železná síla vůle, která ještě držela tělo pětaosmdesátileté stařeny pohromadě. „Ukaž mi svou dcerku, Lotto. No ne, tak krásné blond vlasy! Oči jako můj zesnulý Henrich, stejné jako měl tvůj otec, Lotto. Tahle holčina nezapře Dirksenovy. Jak se jmenuje? Alžběta? Chceš to asi dotáhnout hodně vysoko, viď? U nás v Leeru bys byla Líza! A teď už jděte dovnitř. Uvařili jsme kávu a čaj od Büntinga…“ Ani obývací pokoj se nezměnil. Plyšová pohovka, stůl a židle stály pořád na stejném místě, váza s napodobeninami palmových listů a četné sošky zdobily okenní parapety. Bílý kříž z kararského mramoru, který její otec, kapitán Ernst Dirksen, před více než třiceti lety přivezl z Jižní Ameriky, zářil ve svitu odpoledního slunce. Na stěně dokonce ještě visela fotografie tehdy desetileté Charlotty s rodiči a malým Jonnym. Roky setřely kdysi ostré obrysy a proměnily barvy ve světlehnědé a nažloutlé odstíny, kdysi černý smuteční flór byl teď tmavě šedivý a pomalu se rozpadal. „Můj klavír…,“ zašeptala dojatě Charlotta a přejela prsty po hladkém černém dřevu hudebního nástroje. „Ano,“ přisvědčila s úsměvem Ettje, která právě přinášela kuchyňské talíře. „Ten zbytečný krám tady pořád ještě stojí. Jak často jsme s Paulem prosili o to, abychom to monstrum mohli konečně prodat, protože strýce Gerharda ani ve snu nenapadlo, že by si ho odsud odvezl. Babička ho ale nikomu nechce vydat.“ Strýc Gerhard byl nejmladší syn pastorských manželů Henricha a Gréty Dirksenových a všichni ho považovali, jak Charlotta už jako dítě pochopila z jejich řečí, za beznadějného budižkničemu. Přesto proje voval sklon k hudbě, jejíž výukou si v Hamburku údajně vydělával na živobytí. Nikdo netušil, co se s ním stalo. Jednoho dne stane Gerhard ve dveřích a bude chtít svůj klavír, trvala však stařena tvrdohlavě na svém. Ten klavír tady musí pro něj zůstat. Nástroj byl beznadějně rozladěný. Nebylo divu, v zimě se v místnosti topilo jen večer, přes den se dřevem šetřilo a všichni se zdržovali v kuchyni, kde se přece beztak topilo ve sporáku. Tyhle neustálé teplotní změny klavíru neprospívaly. 14
MESIC NAD USAMBAROU.indd 14
9.8.21 15:00
Do obýváku potichu vešla mladá žena, ostýchavá, trochu sklíčeně vypadající osůbka s vodově modrýma očima a plnými rty. Byla to Antje, manželka bratrance Paula. Vedla s sebou svou malou dcerku Fanny, kterou nastrojila do nabírané halenky a vyšívaného čepce. Ten zakrýval řídké světlehnědé vlasy děvčátka, jež si od matky hned vysloužilo políček, protože si rozpačitě strčilo palec do pusy. Jako za starých časů se přinesly židle z kuchyně, aby se všichni hosté mohli posadit k podávání kávy. Dříve to byl Charlottin úkol, nyní se o to postaraly Ettje a Antje. Na Charlottu nezbyla žádná povinnost, ani čaj nemohla nalévat, to převzala Antje. Ta všem podávala i cukr a šlehačku, zatímco Ettje rozdělovala máslový koláč. Charlotta a Alžběta byly tady v babiččině domě hosté, a proto je všichni hostili a poskytli jim nocleh, protože přece patřily do příbuzenstva. Avšak doma už tady nebyly, protože jejich místo obsadili jiní. „Chutná ti to?“ otočila se babička k Alžbětě. Dívenka trůnila na kuchyňské židli, jejíž sedadlo se zvýšilo pomocí dvou péřových polštářů, takže Alžběta měla přehled o tom, co se děje při kávovém dýchánku u celého stolu. Charlottino varovné svraštění čela bylo zbytečné. Alžběta prohlásila, že ještě nikdy v životě nejedla tak dobrý koláč; i když mluvila s plnými ústy, mohla si být od této chvíle naprosto jistá něžnou láskou své prababičky. „V Africe nemají máslový koláč?“ zajímala se Ettje. „Jsou tam jiné pochoutky, které se dělají z banánů, medu a manga a pečou se na arašídovém oleji,“ odpověděla Charlotta. Ostatní jen soucitně přikývli. Smažit na žluklém oleji – uměli si živě představit, jak to chutná. Bez kvalitního másla se přece neobejde žádné lahodné jídlo, natož koláč. To mohla Charlotta vyprávět o křupavě propečených kukuřičných koláčcích a indickém pečivu samosa jakkoli dlouho – něčím takovým se živí černoši a Indové, ale určitě ne němečtí křesťané. „Přivezla jsem vám koření. Kurkumu, muškátový květ a galgán. A dokonce i šabrej, bílý pepř a šafrán!“ Toto oznámení vyvolalo shovívavé pokývání hlavou a jen trochu povinné zvědavosti. Antje se za chvíli opatrně zeptala, jestli přivezla i kávu, a neskrývala zklamání, když se dozvěděla, že na plantáži u Kilimandžára se teď pěstuje téměř výhradně jen sisál, ale téměř žádné kávovníky. 15
MESIC NAD USAMBAROU.indd 15
9.8.21 15:00
„Káva roste na stromech? To je zvláštní. A zralé boby se setřásají?“ To byla výzva pro Alžbětu, která uměla přesně vysvětlit, jak se sklízí káva. Všichni jí nedůvěřivě naslouchali, hlavně Ettjini synové nechtěli šestileté sestřence věřit, že káva je skrytá v červených plodech, a hlasitě se jí vysmáli, ale Charlotta dceřin popis potvrdila. „Ta holčina má za ušima,“ poznamenala babička, která teď už měla oči jen pro novou blonďatou pravnučku, a uznale přikývla.
Rozproudily se živé rozhovory. Charlotta poměrně brzy pochopila, že její vyprávění narazilo na předsudky a nepochopení a že je téměř nemožné, aby svým příbuzným srozumitelně vysvětlila africký život ve veškeré jeho rozmanitosti a úchvatnosti. Jejich představy o Africe ovlivňovala protestantská církev, která neustále pořádala peněžní sbírky, aby mohla vést nebohé pohanské děti k pravé, tedy protestantské víře. Občas se o tom psalo v nějakém časopisu nebo v Ostfriesenboten – byly to články o misijní práci, mravech a obyčejích černochů nebo o drahocenných surovinách, které se dobývaly v afrických koloniích. Původní černošské obyvatelstvo Afriky byli pro občany Leeru v nejlepším případě nevědoucí pohani, pro které se v létě pletly hřejivé návleky na ruce, v nejhorším případě to ale byli bestiální divoši, kteří své oběti vařili ve velkých kotlích a při strašlivých rituálech je pojídali. Ten, kdo dobrovolně žil mezi takovými netvory, byl buď mimořádně zbožný, nebo zkrátka neměl všech pět pohromadě a zasluhoval si upřímné politování. „Hospodin, náš Bůh, vás opět přivedl do vlasti,“ konstatovala se vší vážností Ettje. „Přeju si jenom to, aby se i Klára brzy zase vrátila do normálních poměrů.“ Charlotta, která nyní definitivně rezignovala, s úsměvem odvětila, že Klára setrvá po boku svého muže, což všichni vzali na vědomí se zarmouceně chápavým pokýváním hlavou. Ano, jistě, to se přece od manželky očekává. Rozhovor se poté stočil k novinkám v Leeru a Charlotta si musela přiznat, že teď je to ona, komu chybí nezbytné porozumění. Opravdu se někdo dokázal vzrušovat kvůli nápadnému klobouku manželky nového policejního náčelníka? Skutečně bylo tak světoborné, že se trh se dřevem přemístil ze středu obce dál na východ? Nebo že dcera vyššího správního 16
MESIC NAD USAMBAROU.indd 16
9.8.21 15:00
úředníka Wagnera udržuje nevázaný vztah se studentem z Aurichu, s nímž ji viděli ve volné přírodě? Když zanedlouho vešla do obývacího pokoje sestřenice Menna se svými dcerami Johannou a Grétou, vypadalo to, jako by malý cihlový dům doslova praskal ve švech. Bylo tu i dříve takhle málo prostoru? Pokud ano, Charlotta si toho zkrátka nevšimla. Zcela nenuceně se ke stolu přidaly další tři židle a přinesly se dezertní talířky a šálky. Čajová konvice byla podle všeho bezedná, stejně jako konce nebraly koláče a kulaté sušenky, které babička vyndala z plechovky. Menna je přivítala s upřímnou srdečností a Charlottě se rázem ule vilo. Menna byla sestra Marie, rozvedené manželky jejího muže George Johanssena, a ačkoli rozvod už byl mnohaletou minulostí a Marie byla dávno šťastně vdaná v Londýně, Charlotta se přece jen obávala, že by jí Menna mohla leccos zazlívat. Ta však vesele tlachala o každodenních banalitách, chválila Charlottiny šaty a okouzlující klobouček a byla jako u vytržení z pohledné a temperamentní Alžběty; zdálo se, že všechno je v nejlepším pořádku. Tak konečně i Charlotta znovu pocítila hřejivé teplo početné rodiny a pocit bezpečí, který v ní kdysi tato sounáležitost vyvolávala. V domě se nyní hemžilo sedm dětí, hrály si na chodbách a v předsíni na honěnou, házely míči na zahradě, hádaly se, vzájemně se škubaly za vlasy, naříkaly, vřískaly a vzápětí se zase s rozpálenými tvářemi usmiřovaly. Nejaktivnější byla Alžběta, která směla rozdělovat dětem dárky, a tak se chopila příležitosti, aby se před staršími náležitě vytáhla. Kapesní nožíky pro chlapce, červený gumový míč pro malou Fanny, panenky s pravými vlasy oblečené jako vznešené dámy – ani o Vánocích se tady nerozdávaly takové krásné věci. „Vždyť se vracím domů jen každých deset let,“ zažertovala Charlotta, kterou už skoro přepadly výčitky svědomí. Ona sama by tak bohatě nenakupovala; včera ji k tomu přinutil George. Charlotta chápala, co se skrývá za jeho přáním: George by moc rád přivezl dárky vlastním dětem do Londýna, shledal se s nimi a objal je, ale jeho bývalá žena mu na tuto prosbu naprosto jednoznačně odpověděla. Má-li v úmyslu přijet se svou novou manželkou a malou dcerkou do Londýna, jsou prý Charlotta a Alžběta v jejím domě kdykoli srdečně vítány. Pro něj však shledání s dětmi nepřichází v úvahu. Mariin dopis je zastihl ještě na lodi plující do Neapole. George 17
MESIC NAD USAMBAROU.indd 17
9.8.21 15:00
otevřel psaní u snídaně, zběžně je přeletěl očima a beze slova podal Charlottě. Vyčetla mu z očí bolest a snažila se ho utěšit. Nebude to tak navždy, Bertě už je osmnáct, za tři roky bude plnoletá a může se sama rozhodnout, jestli se chce s otcem setkat. Johannes, který je o dva roky mladší než jeho sestra, musí posečkat o něco déle. V skrytu duše se ale Charlotta nevýslovně hněvala na svou sestřenici Marii, která si vždy s naprostou samozřejmostí brala od života vše, čeho se jí zachtělo. Disponovala velmi důležitým předpokladem k tomu, aby byla doopravdy šťastná: neznala soucit. Avšak nyní, uprostřed veselého zmatku v babiččině domě, vzklíčila v Charlottě naděje, že George by tady v Leeru mohl najít za svou životní ztrátu alespoň malou náhradu. Tady byli vítaní, přijali je srdečně a bez výhrad do velké rodiny, do teplého hnízda, které tak nutně potřebuje člověk vracející se z ciziny do vlasti. Trvala na tom, že pomůže Antje při sklízení nádobí ze stolu, a nenechala se odmítnout ani v kuchyni. „Dlouhé roky jsem se těšila na to, že budu moct ty talíře umýt,“ prohlásila se smíchem. „Panebože, kolik vzpomínek to ve mně oživuje, když stojím v této kuchyni!“ Určitě to nebyla jen příjemná ohlédnutí. Seděla tu se svým prvním manželem Christianem a rozhněvaně od něho požadovala vysvětlení, když se znovu objevil po ostudném konkurzu, rozedraný a nevyspalý, cizí člověk, a přesto její muž, kterému až do onoho dne důvěřovala. Teď ale převažovaly krásné vzpomínky, společná jídla ve veselém rodinném společenství, bodré klábosení při čištění zeleniny, svornost s Klárou, která jí vždy tak láskyplně a věrně stála po boku… Ach, jak moc jí Klára chybí! Jaká škoda, že nyní nejsou v Leeru spolu! Bratranec Paul se ukázal až kvečeru, když už Menna pomýšlela na odchod a dětem, které z nespoutaného řádění opět vyhladověly, mazala v kuchyni pár chlebů. Charlotta ho skoro nepoznala. Vlasy nad čelem mu prořídly a také jí připadal upjatý a mnohem mlčenlivější než kdysi. Doba, kdy Paul házel po dívkách hroudy hlíny a bavilo ho utahovat si z Charlotty kvůli jejímu exotickému vzhledu, za který vděčila indické matce, patrně neodvolatelně pominula. Z Paula Buddeho se stal horlivý úředník, patrně jeden z toho druhu, který přišel na svět v kanceláři a jehož obličej postupně získal barevný odstín papíru. Uvítání proběhlo jen 18
MESIC NAD USAMBAROU.indd 18
9.8.21 15:00
zběžně, protože jen co si vyměnili pár slov, Alžběta v předsíni zakopla a udeřila se do hlavy o komodu. Dívenka byla z celého toho zmatku přetažená a plakala tak hlasitě, že babička už chtěla poslat pro doktora. Mokrý studený šátek musel ochladit bouli, na malou se ze všech stran sypala slova útěchy a Peter, který se na nehodě podílel, vykoktal omluvu – pak konečně slzy vyschly. Alžběta unaveně zamžourala. „Kde je tady moje postel, mami?“ Charlotta vyšla s dcerkou po schodech do patra. Malý pokojík, ve kterém dříve spala s Klárou, Ettje a tetou Fanny, v ní vyvolal hluboké dojetí. Opravdu tu dosud stála rozvrzaná postel z dětství! Kolik snů se jí v ní zdálo! Krásných, překypujících touhou i zármutkem… „Mami, je to tady hrozně nepohodlné. A páchne to po zatuchlině.“ „Pšt! Babička by byla smutná, kdybys něco takového říkala, Alžběto.“ „Ach, ta už přece špatně slyší…“ Charlotta pomohla dceři se svlékáním, přetáhla jí přes hlavu noční košili a znovu jí pofoukala ošklivou bouli, aby zase co nejdřív zmizela. „Ale půjdeš taky brzy spát, viď, mami?“ „Za pár minut. Jsme dole v obýváku, uslyšíš nás…“ Rituál usínání se podstatně zkrátil, protože Alžbětě už při modlitbě před spaním padaly oči únavou. Její slova pronášela ve svahilštině, protože to byla Hamuna, kdo ji tuto prosbu k Bohu naučil. Píseň, kterou Charlotta poté tiše dceři zazpívala, slyšela malá už v polospánku.
V babiččině domě pořád ještě nebylo elektrické světlo – stará žena nejspíš striktně odmítala návrhy na zavedení proudu. Proto Charlotta pro jistotu nechala zapálenou petrolejovou lampu, rychle odstranila spící dceři slepené vlasy z tváře a snažila se co nejtišeji zavřít rozvrzané dveře. Na schodech teď byla tma, takže musela na každý stupeň našlapovat velmi opatrně. Sama sobě se podivila: Každý schod dobře znala, věděla, kam se má postavit, aby nezavrzal, kde vyčnívá hřebík, kde je dřevo už trochu roztříštěné… „Lotta určitě nebude chtít peníze nazpět. Na co by jí taky byly? Provdala se za bohatého muže a nepotřebuje je…“ To byl Ettjin hlas, který pronikal z kuchyně. Komu asi byla ta slova určená? Paulovi, který Charlottě stále ještě dlužil část jejího dědictví? 19
MESIC NAD USAMBAROU.indd 19
9.8.21 15:00
Byl to finanční obnos, který dědeček kdysi odebral z majetku jejího otce, aby umožnil Paulovi studovat. Jestlipak babička dodnes uchovala listinu, kterou dědeček tehdy sepsal a nechal Charlottu podepsat? „To vůbec nic neznamená. Babička je schopna jí ten zatracený papír vydat. U soudu by se s tím daleko nedostala, ale přesto by mě to mohlo poškodit. Dobrá pověst vezme rychle zasvé, když lidé začnou člověka pomlouvat…“ To byl Paul. Charlottu znenadání zamrazilo, v předsíni bylo chladno. „Nemluv tak hlasitě!“ varovala ho Ettje. „Ale co, vždyť je nahoře u dcerky,“ zareagovala Menna. „To je taky pěkně rozmazlenej spratek. Jak se předváděla, když rozdávala dárky! Přitom to všechno pořídili z Georgeových peněz, Charlotta zcela určitě nemá ani floka. Nejraději ze všeho bych jí ty hloupé panenky hodila na hlavu, ale nechtěla jsem to svým holčičkám udělat…“ „Jsi nespravedlivá…“ „Prosím tě, buď zticha, Ettje. Já vím svoje. Moje nebohá sestra Marie mi celá uplakaná vyprávěla, jak jí Charlotta od samého začátku ničila manželství. Vyměňovala si s Georgem dopisy, ta falešná zmije, dělala to tak celé roky. Oslovoval ji v nich Moje milá Charlottko. Marie ty dopisy všechny přečetla, jeho i její, to se rozumí samo sebou…“ „Marie otvírala jeho korespondenci?“ „No jistě, ty husičko. Sestra přece není hloupá, brzy si všimla, že se sestřenice Charlotta s jejím manželem sblížila.“ „Tomu nevěřím, Menno!“ „Panebože, Charlotta přivedla už dva muže do hrobu. To je podle tebe normální? A teď ulovila George, a navíc mu ještě pověsila na krk dítě, které není jeho. Chudák George si brzy uvědomí, co si uvázal na krk. Viděla jsi ten kostým, který má na sobě? A klobouček? Rozhazuje jeho peníze plnými hrstmi. Ne, moje ubohá sestra Marie si opravdu zasluhuje politování. Ještě že si našla tak slušného manžela, když George byl najednou v trapu…“ „Vždycky jsem si myslela, že to byla Marie, kdo se s Georgem rozešel a požadoval rozvod…“ „Já už mám teď fakt naspěch, Ettje. Musíme si pospíšit, vlak odjíždí za dvacet minut! Hano! Gréto! Kde zase vězíte…“ Charlotta se ani nepokusila skrývat, když Menna vyšla z kuchyně 20
MESIC NAD USAMBAROU.indd 20
9.8.21 15:00
do předsíně. Stála tu jako opařená, neschopná pohnout se z místa. Takhle se nepochybně cítil člověk, který se znenadání zřítil do ledové propasti – hluše a otupěle. Menna si jí nevšimla, protože měla plné ruce práce s tím, aby řádně upravila kabátky svých dcer a pobídla je do obývacího pokoje, kde se měly rozloučit s babičkou. Krátce nato se všechny tři znovu objevily v předsíni a spěšně se rozloučily s Paulem a Ettje. Při této příležitosti Charlotta zjistila, že v kuchyni byla i Paulova manželka Antje. „Ach Charlotto!“ zvolala Menna, která ji právě zahlédla na schodech. „Tak co, už dceruška usnula? My už bohužel musíme odejít, na moje holčičky je moc pozdě. Pojď, ať tě obejmu, bylo krásné se s tebou zase shledat. Ještě jednou se stavíme, až se tu objeví George. Ukáže se tady v dohledné době, že?“ Charlotta se vzpamatovala. Proč by se měla nad něčím pohoršovat, nebo dokonce hádat? To nikam nevede. Zlomyslné lži a pomluvy se tím ze světa neodstraní. „Ano, George sem brzy přijede. Rád se s tebou shledá, Menno. Šťastnou cestu.“ Nic se nezměnilo. Hřejivé rodinné hnízdečko plné ostnů a trnů, ale to přece pro ni nebylo žádné překvapení.
George na sebe nechal čekat celý týden, sedm dlouhých dnů, které Charlottě připadaly jako roky. Procházela se po Leeru, objevovala vše důvěrně známé i nové, vyvolávala vzpomínky, a přesto cítila, že tady, v tomhle městečku, už není doma. Domek jejího učitele klavíru kantora Pfeiffera strhli, z Ohlsenova koloniálního obchodu ve Pfeffergasse se stala hodinářská dílna. Skutečně tam celé dva roky žila nahoře nad prodejnou? Z toho okénka se dívala na šedivé střechy a dolů do ulice? Opravdu tady za prodejním pultem stál kdysi Christian, který už devět let leží pohřbený v africké půdě, a nabízel leerským zákazníkům koření, rýži a kávu? Občas vzala na některou z takových procházek Alžbětu, aby jí vyprávěla o minulých dobách, ale dcerka projevovala mnohem větší zájem o automobily, které kolem nich někdy prosupěly, než o matčino vyprávění. V téhle výkladní skříni si maminka prohlížela vycpanou lví hlavu? No a co je na tom zvláštního? Doma na plantáži visely na stěnách lví a leopardí kůže i hlava hyeny a rohy pakoně, protože tatínek byl velký 21
MESIC NAD USAMBAROU.indd 21
9.8.21 15:00
lovec. Ani na příbězích o bájných bytostech zvaných Erdmantjes, které údajně přebývaly v Plytenbergu, neshledala Alžběta nic vzrušujícího – to už byly mnohem lepší Hamuniny strašidelné historky, protože přírodní duchy bylo možné vidět a cítit, žili v lese a na eukalyptových stromech, na louce u rybníka i v banánovnících. Ti hloupí Erdmantjes ale vůbec neexistovali, jak jí vysvětlil Peter. „Až zase pojedeme domů, chci vzít s sebou Jonnyho,“ oznámila rezolutně Alžběta. „Chce bezpodmínečně vidět plantáž a černochy. A nevěří mi, že v savaně žijí opravdoví lvi a sloni. Může přece s námi, viď?“ „Obávám se, že jeho rodiče to nedovolí, Alžběto.“ Dívenka na okamžik svraštila čelo, ale vzápětí zaplašila veškeré pochybnosti a s rozzářeným obličejem prohlásila, že Jonny se přece může schovat v jejím velkém cestovním zavazadle, a až bude na plantáži, mohli by ho teta Ettje, strýc Peter a bratři navštívit. Charlotta jí to nevymlouvala. Teď nebyl vhodný okamžik na to, aby dítěti vysvětlila, že s návratem do Německé východní Afriky už nepočítá. George měl pravdu, odehrávalo se tam totéž co v Německé jihozápadní Africe, kde němečtí kolonizátoři vypalovali vesnice, zasypávali studny a ničili úrodu, aby potlačili povstání domorodců. Nesčetné lidi tak vystavili hladomoru, ostatní zavřeli do táborů, kde místní obyvatelé pomalu chřadli, nemocní na těle i na duchu, bez naděje na důstojný lidský život. Alžbětin otec Max von Roden kdysi poznamenal: V Africe je místo pro všechny, černé i bílé, Indy, Konkánce i Araby. Charlotta mu věřila, ale strašlivé události při povstání maji-maji v Německé východní Africe jí otevřely oči. V Africe bylo místo jen pro mocné, pro ty, kteří si tuto zemi osvojovali násilně se zbraní v ruce, olupovali ji o její přírodní bohatství a zotročovali místní obyvatele. Ten, kdo se bílým kolonizá torům postavil na odpor, za to zaplatil životem. Obdivovala George, který neustále psal články pro německé a britské noviny, a tak alespoň perem bojoval proti tomuto bezpráví. To, co se snad podařilo jí samotné – zavřít před vším oči a uši a uchýlit se do svého malého ráje, na plantáž u Kilimandžára –, nebylo pro George myslitelné. Kvůli ní se o to pokusil, ale rychle pochopila, jak je tam nešťastný. Jakkoli milovala Afriku a táhlo ji to tam nazpět, najdou si nějaké jiné místo, kdekoli na světě, v Německu, Anglii nebo jinde, kde spolu budou všichni tři bez výčitek svědomí spokojeně žít. 22
MESIC NAD USAMBAROU.indd 22
9.8.21 15:00
Alžbětě se zpočátku po Georgeovi hodně stýskalo, ale teď už na něho myslela jen málo, protože měla spoustu jiné práce. Holčička se dosud jen zřídka stýkala s bělošskými dětmi, její kamarádi byli černošští chlapci a děvčata, kteří ochotně plnili její přání, protože přece byla dcera bibi Roden. Charlotta původně očekávala, že její dcerka k ní každou chvíli přiběhne s pláčem, protože Ettjini synové nebudou mít chuť snášet její tyranii, ale to se spletla. Malá Alžběta všechny tři chlapce od samého počátku bezvýhradně ovládla, stali se něčím jako dvořany blonďaté princezny a vzájemně soupeřili v tom, kdo splní její rozkazy. Samozřejmě jenom odpoledne, protože dopoledne byla škola. To pak Alžběta lelkovala u Antje, hrála si s malou Fanny, kterou učila všechny možné nesmysly, a Charlotta měla co dělat, aby ji přemluvila k něko lika početním úlohám a diktátům. Alžběta dosud nechodila do školy, ale Charlotta brzy začala svou dceru učit, jak bylo ostatně na osamělých afrických plantážích obvyklé. V podstatě byla ráda, že si dívka tak snadno zvykla na život v Leeru – pro ni samotnou to bylo mnohem obtížnější. Možná bylo dokonce dobře, že George byl tak dlouho pryč, protože tak aspoň měla dost času na to, aby si ujasnila svůj vztah k rodině. Mennina zákeřnost ji hluboce zranila, především proto, že sama byla naprosto bezelstná. George a Marie přece byli už osm let rozvedení a – v tom měla Ettje pravdu – opravdu to byla Marie, kdo požadoval rozvod. Pohledná a chytrá Marie si našla jiného manžela, zámožného anglického šlechtice, který jí nabídl luxusní městský dům v Londýně a rozsáhlý majetek na venkově a jehož způsob života lépe odpovídal jejím představám o rodinném soužití než Georgeovo ustavičné stěhování z jednoho místa na druhé. Marie mohla být v podstatě spokojená, ale zřejmě to tak nebylo. A co hůř, její pohledná sestřenice, kterou jako mladá dívka milovala a obdivovala, šířila za jejími zády velmi nehezké a zlomyslné pomluvy. Ještě před několika týdny tatáž Marie psala, že by Charlottu a Alžbětu ráda přijala ve svém domě, ale ve skutečnosti k nim chová úplně jiné city. Je stejně falešná jako její sestra Menna. Jak to, že si toho dosud nevšimla? Kde nechala oči a uši? Není ve skutečnosti nic jiného než hloupá ovce. Neexistovala ale přece jenom Menna. V Leeru byli ještě jiní lidé, kteří jí byli příznivě naklonění a uvítali ji s upřímnou radostí. Především Ettje a pak i babička. S Paulem si promluví, měl by vědět, že od něho 23
MESIC NAD USAMBAROU.indd 23
9.8.21 15:00
nebude požadovat zpátky své dědictví. Charlotta si předsevzala, že se k Menně zachová v budoucnosti přátelsky, ale chladně – teď už ví, co si má o ní myslet. Marie žije v Londýně, tak ať je tam šťastná – s ní si rozhodně nehodlá dopisovat. Místo toho vyhledávala Ettjinu blízkost, chodila s ní nakupovat, věnovala se užitečným pracím v domě i na přilehlém pozemku a rozmlouvala s Antje, která však byla dost uzavřená a skoupá na slovo.
Když ženy pracovaly na zahradě za domem, připravily pro babičku židli, aby se na ně stará žena mohla dívat. Gréta Dirksenová se už sice nemohla ohánět motykou nebo rýčem, ale pořád ještě měla bystrý zrak i paměť, pokud šlo o pěstování plodin. Určovala, kdy se v daném roce zasadí cibule a mrkev, a přísně kontrolovala, zda byly její pokyny řádně splněny. Charlotta ji s úsměvem poslouchala a občas se zamyslela nad tím, jestli její dcera Alžběta nezdědila trochu z panovačnosti své prababičky. „Holka musí do školy,“ rýpla si trochu malicherně stařena. „Takhle to nejde, vždyť by úplně zdivočela. Zeptám se Gréty Sandhoffové, jejíž syn učí malé děti. Děvče je přece šikovné, klidně může chodit do první třídy. Výuka začala teprve nedávno.“ „My ale ještě vůbec nevíme, kde se usadíme, babičko. Raději bych počkala na George…,“ namítla Charlotta. Pochopila, že babička doufá, že zůstanou v Leeru, aby pravnučka vyrůstala v její blízkosti. „Proč bys zase někam odcházela? Nahoře v Mühlenstraße jsou pozemky na prodej. Můžete si tam postavit dům, není to vůbec daleko a Bětka by mohla odpoledne za mnou zaběhnout…“ I Ettje se ten návrh moc líbil. Připomněla Charlottě, jak se kdysi každou neděli vzájemně navštěvovaly a chodily na různé oslavy a Gallův trh. A samozřejmě do kostela, dodala rychle, aby byla babička spokojená. Antje váhavě podotkla, že postavit dům je určitě drahá záležitost, ale v podstatě to není špatný nápad, když spolu děti tak dobře vycházejí. „A tvoje Bětka beztak vypadá, jako by se tu narodila,“ dodala se smíchem Ettje. „Petera se už ve škole vyptávali, jestli je jeho mladší sestra.“ „Je to zkrátka Dirksenová!“ zdůraznila babička. „Antje, co je s těmi fazolemi? Můžeš je zasadit, teď už nebude mrznout. Ettje, přines tyče…“ 24
MESIC NAD USAMBAROU.indd 24
9.8.21 15:00