Pěkný opičinec
Napsala Antje Szillatová Ilustrovala Angela Glöklerová
Bajecna Florentyna_4_001-112.indd 5
18.02.21 16:57
Polední šlofík S hlubokým kocouřím povzdechem se Paulo uvelebil na své oblíbené větvi v koruně letitého kaštanovníku. Zde mohl nerušeně odpočívat a zároveň měl odsud dokonalý rozhled. Byl to vskutku ideální strom. Před ním statek Štíst ko, za ním lesík, který se táhl téměř až k železniční trati. Vlevo rozlehlý sad a vpravo zbrusu nový výběh pro pět pouťových poníků, k nimž nedávno přibyly dvě kozy. Poníci už samozřejmě dávno nemuseli šlapat o poutích den co den v kruhu a vozit děti. O to se Florentýna, Tom, doktor Arend a on, Paulo z Pana my, společně postarali. Žádní pouťoví poníci to tedy už nebyli, ale Paulo jim tak pořád říkal.
7
Bajecna Florentyna_4_001-112.indd 7
18.02.21 16:57
Ne schválně, jen si nebyl schopen zapamatovat je jich jména. Na něco takového nezbývalo v kocouří hlavě místo. Kozy ještě jména neměly. Doktor Arend, Florentýnin tatínek, nepočítal s tím, že by zůstaly na statku. Chtěl je předat do správných rukou. Jejich pů vodní majitelé si je pořídili na zahradu místo sekač ky na trávu, považovali to za úžasný nápad. Časem však zjistili, že kozy sice trávník patřičně udržují, ale je s nimi spousta práce! A tak se jich zbavili. Ach jo, nad hloupostí některých lidí Paulo občas jen nechápavě vrtěl hlavou. Když kozy spatřila Florentýna, v zelených očích se jí spiklenecky zalesklo. Bylo nad slunce jasnější, že by si je obě nejraději nechala. „To nepřipadá v úvahu, Týno,“ protestoval doktor Arend a přísně jí zakázal dát jim jména. Každý přece ví, že když zvíře dostane jméno, stane se členem rodiny. Paulo doufal, že doktor Arend na jde pro kozy nový domov co nejdříve, protože mu to neustálé mečení lezlo na nervy. V tuto chvíli však na statku Štístko a v jeho oko lí panovalo téměř božské ticho. Poníci podřimovali na jarním sluníčku, kozy ležely bok po boku na slámě
8
Bajecna Florentyna_4_001-112.indd 8
18.02.21 16:57
před venkovním výběhem. Na rohožce před vstupem do hezkého hrázděného stavení dřímal do klubíčka stočený Jack Russel teriér Lordík, psík doktora Aren da. Florentýna s Tomem ještě trčeli ve škole, doktor Arend odjel na biofarmu pana Fridricha a Florentý nina maminka přerovnávala v malé pracovně vedle ordinace jakési dokumenty. Tu a tam zaznělo veselé cvrlikání ptáčků, kteří se vrátili z teplých krajů. Sluníčko nabývalo na síle a pří roda se pozvolna probouzela ze zimního spánku. Paulo to zažil už mnohokrát, a přesto mu návrat jara pokaždé připadal jako malý zázrak. Všechno se opět pomaloučku zbarvovalo a zesláblá krajina se začala proměňovat – jasná zelená, jemná žlutá a hřejivá oran žová neúprosně vytlačovaly ponuré odstíny posled ních měsíců. Svěží vzduch byl stále trochu chladný, ale prosycený pří jemným oče káváním. Ach, to je krása, taková krása, pomyslel si Paulo,
Bajecna Florentyna_4_001-112.indd 9
18.02.21 16:57
blaženě se protáhl a chystal se, že si na chviličku zdřímne… „Hned mi vrať ten oříšek!“ „A pročpak?“ „Protože já ho viděla první!“ „Nene!“ „Jojo!“ „Ne!“ „Jo!“ „Tak dáš mi ho po dobrém, nebo si pro něj mám jít?“ „Ha, klidně!“ Paulo nevrle otevřel oči. Na protějším stromě se hlasitě hádaly dvě veverky. Božský klid se jako máv nutím proutku rozplynul. „Hej, můžete se laskavě ztišit?“ prskal kocour. „Ne jste tady totiž samy. A dělat v době oběda takový rá mus je pěkně nezdvořilé!“ Veverky si ho však vůbec nevšímaly. Ta s oříškem v packách – rozježený sameček se světlým flíčkem na hrudi – se střemhlav rozeběhla po kmeni dolů, přeskočila zlomenou větev a zničeho nic zkoprněla.
10
Bajecna Florentyna_4_001-112.indd 10
18.02.21 16:57
Užasle se ohlédla nahoru za druhou veverkou, kte rá bez hnutí zůstala sedět v koruně stromu. „Co je? Proč mě nehoníš?“ „Ticho!“ zahřměl Paulo. „Pche, taková prkotina. Klidně si ten ořech nech!“ „Tichóóó!“ zaburácel Paulo ještě jednou. „Když myslíš… S chutí se do něj pustím!“ provoko val zezdola ten rozježenec. „Dělej si, co chceš. Je mi to úúúplně fuk.“ „To si vykládej svojí babičce. Vidím, jak ti cuká ču máček. Pekelně se zlobíš.“ „TICHÓÓÓ!“ zařval Paulo tak hlasitě a naštva ně, až poníci na pastvině zvedli hlavy. Kozy zameče ly, na rohožce klimbající Lordík vyskočil, jako když ho píchne, a se štěkotem se splašeně rozběhl po dvo ře. Typický hloupý pes, pomyslel si Paulo. Místo aby v klidu a s rozvahou prozkoumal situaci, začne štěkat a běhat dokolečka jako pominutý. Sakryš, kvůli těm dvěma otravným potvorám se může s poklidnou idyl kou rozloučit. Co tady vlastně pohledávají? Tohle je jeho zahrada. Jeho nejoblíbenější místo. Snad sem nehodlají chodit pravidelně, aby tu dě
11
Bajecna Florentyna_4_001-112.indd 11
18.02.21 16:57
laly takový kravál? Teď, když mezi ním a jeho zary tým nepřítelem Baltazarem konečně – po tak dlouhé době – zavládlo víceméně příměří, takže Paulo nemu sel být pořád ve střehu… teď že by se měl rozčilovat kvůli dvěma protivným veverkám? Nikdy! Kocour se dlouho nerozmýšlel – vyřeší to okamži tě. A jednou provždy. S nebezpečně vytasenými drápy seskočil ze své ob líbené větve a přistál přímo před veverkou.
12
Bajecna Florentyna_4_001-112.indd 12
18.02.21 16:57
Stesky plesky Florentýna s Tomem seděli vedle sebe na nízké zíd ce a klátili nohama. Poslední dvouhodinovka ang ličtiny jim nečekaně odpadla. Paní učitelce Žabáko vé se o velké přestávce udělalo špatně a celou věčnost strávila na učitelských záchodcích. Když se konečně objevila, byla v obličeji prapodivně zelená. Řediteli a ostatním kolegům bylo jasné, že dvě hodiny za se bou odučit nezvládne. Školní autobus však už byl dávno pryč a další jel až po šesté vyučovací hodině. „ Tak půjdeme pěšky,“ navrhl Tom. „Ale to je strašlivá dálka,“ brblala Florentýna. Tom pokrčil rameny. „Radši se pořádně projdu, než abych se zbytečně poflakoval kolem školy.“
13
Bajecna Florentyna_4_001-112.indd 13
18.02.21 16:57
S tím nešlo nesouhlasit. Oba tedy společně vyrazili. Jenže cesta se opravdu táhla jako žvýkačka. Šlapa li už přes hodinu a cedule s názvem jejich obce byla stále v nedohlednu. Zato jim do oka padla tato zídka, jako stvořená pro krátkou pauzu. „V Bamberku mi to do školy trvalo pět minut na kole a deset pěšky,“ povzdechla si Florentýna. Tomovi poklesly koutky úst. „Tobě se ještě pořád stýská po starém domově, viď?“ Byla to pravda? Už dávno se tím Florentýna neza bývala. Ale teď, když to Tom nakousl, hm… stýskalo se jí po Bamberku?
Bajecna Florentyna_4_001-112.indd 14
18.02.21 16:57
Po staré škole, kamarádech, pěkném bytě, babič ce Hance, která bydlela hned za rohem? Postráda la známé ulice se spoustou obchodů, všudypřítom ný ruch a vůbec všechno ostatní, zkrátka svůj starý život? Těžká otázka. V Bamberku byla Florentýna vždycky náramně spokojená. Navíc tam neměli žádnou paní učitelku Žabákovou. Zato ale pana Kladku, nejhoršího učite le všech dob. Samozřejmě bylo fajn, že babička bydlela jen kou sek od nich a Florentýna ji mohla navštěvovat tak čas to, jak jen chtěla – což bylo opravdu hodně často. Teď k nim babička jezdila na návštěvu vždy jen na pár dní. O Vánocích však zůstala celé dva týdny a stejně dlouhou dobu hodlala na statku Štístko strá vit i o Velikonocích. Své dvě nejlepší kamarádky Janu s Klárou Floren týna od té doby, co se odstěhovali, neviděla ani jed nou. Zpočátku si pořád volaly a mailovaly, ale postup ně to nějak ustalo. Škoda, pomyslela si Florentýna. Pokud však měla být upřímná, Jana s Klárou už jí ani moc nechyběly.
15
Bajecna Florentyna_4_001-112.indd 15
18.02.21 16:57
Navíc tu měla Toma. A statek Štístko a Paula, neoby čejného kocoura. „Stýská se mi po cukrárně v naší ulici. Měli tam nejlepší zmrzlinu z lesních plodů. A taky mi chybí ba bička Hanka, někdy tak moc, až to bolí. Ale nedáv no mi do telefonu říkala, že musí pracovat už jen dva roky. Pak půjde do důchodu a prý k nám bude jezdit hodně často, mnohem častěji než dosud.“ „To jsem rád,“ prohodil Tom a povislé koutky se mu trochu napřímily. Florentýně ale připadal pořád trochu zaražený. „Tome, nedělej si starosti,“ šťouchla svého nejlepší ho kamaráda do boku, „zpátky do Bamberku se stě hovat nebudeme.“ „Ale když se ti po starém domově pořád tolik stýská…“ Florentýna zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Vůbec ne. Jsem tady spokojená. Strašně moc.“ Pak se ušklí bla a dodala: „I když před naším domem v Bamberku vedla pěkná dlážděná ulice, ne taková kodrcavka, ja kou máme u statku Štístko.“ „Jo, ta je vážně samý výmol,“ přisvědčil Tom s úsměvem. „Tuhle jsem se tam zasekl předním ko lem, až jsem přeletěl přes řídítka.“
16
Bajecna Florentyna_4_001-112.indd 16
18.02.21 16:57
„Cože?“ Florentýna vykulila oči. „O tom nic nevím. Proč jsi mi to neřekl?“ Tom nepatrně zčervenal. „Bylo mi trapně,“ přiznal neochotně a rychle se zadíval na své ruce, jako by je právě objevil. „Nesmysl!“ zvolala Florentýna a znovu ho přátel sky žďuchla do boku. „Přede mnou se trapně cítit ne musíš, Tome! Vždyť jsme kamarádi.“ Tom se rozpačitě poškrábal na nose. „Jo, jasně. Vlastně mi trapně nebylo, spíš… měl jsem pocit… prostě ten tvůj kocour seděl na pneumatice traktoru a mně se zdálo, že se mi směje.“ Florentýna sebou neznatelně trhla. „Blbost!“ ohra dila se. „To by Paulo neudělal. Není zlomyslný. A kro mě toho – kočky se přece nesmějí.“ Tom si ji zamyšleně prohlížel a Florentýna raději rychle změnila téma. V poslední době se z ní kamarád stále častěji snažil vymámit, jak to mezi sebou s Pau lem vlastně mají. Tomovi dávno došlo, že Paulo není jen obyčejný Florentýnin kocour. Tušil, že jejich vztah je výjimečný, možná až… nenormální? Florentýna byla občas v pokušení Toma do celé věci zasvětit. Prozradit mu, že si s Paulem může po
17
Bajecna Florentyna_4_001-112.indd 17
18.02.21 16:57
vídat. Že je to takový její tlumočník. Díky němu že rozumí řeči ostatních zvířat a může svému tatínkovi, veterináři, dávat cenné tipy a rady. Například při ošet řování čtyřnohého pacienta. Samozřejmě ne vždy. Pokud o sobě nějaké zvíře ne chtělo nic říct (jako například tenkrát německý ovčák Erasmus, kterého se nakonec ujala Tomova rodina), pak mu Florentýna jen stěží mohla pomoct. Nikdy se však nevzdávala, alespoň pokud šlo o zvířata. „Takže co se týče Bamberku, bylo tam moc hezky, ale na statku Štístko je to mnohem, mnohem lepší.“ Florentýna seskočila ze zídky. „A kdo ví, třeba babič ku přemluvím, aby se sem přestěhovala. Bez nás je to v Bamberku stejně děsná nuda.“ Tom přikývl. „Určitě. S tebou se totiž člověk nenu dí nikdy.“ „Tak vyrazíme konečně dál, ty lenochu, nebo tady chceš zapustit kořeny?“ Provokativně na kamaráda mrkla. Tom se vzá pětí odrazil od zídky a velkým obloukem skočil na zem. „Lenochu? Jen počkej!“ zahrozil naoko a hnal se za Florentýnou, která vystartovala, sotva oběma no hama dopadl na asfalt.
18
Bajecna Florentyna_4_001-112.indd 18
18.02.21 16:57