Ať si již zakoupíte stavební parcelu v School Section, rozlehlé pozemky v Shaker Country Estates nebo jeden z domů, jež tato společnost nabízí v nejrůznějších čtvrtích, získáváte zároveň přístup k vymoženostem, jako je golf, jízda na koni, tenis či veslování; rovněž i k mimořádně vynikajícím školám; a rovněž i na věčné časy ochranu proti ztrátě hodnoty a nevítaným změnám. Reklamní inzerát The Van Sweringen Company, tvůrců a investorů Shaker Village
Když se to však vezme kolem a kolem, lidé z Shaker Heights jsou v podstatě úplně stejní jako lidé všude jinde v Americe. Mají snad tři nebo čtyři auta místo jednoho či dvou, a mají snad i dva televizory místo jednoho, a když se vdává děvče ze Shaker Heights, přijde na její oslavu osm set hostů místo sta a z New Yorku přiletí orchestr Meyera Davise místo nějaké místní kapely, ale to jsou spíše rozdíly v měřítku než zásadní odlišnosti. „Jsme přátelští lidé a máme se báječně!“ prohlásila nedávno jedna žena v shakerheightském country clubu a měla pravdu, jelikož obyvatelé Utopie skutečně, zdá se, žijí šťastně. „Příjemný život v Shaker Heights“, Cosmopolitan, březen 1963
1
Toho léta o tom v Shaker Heights mluvil každý: jak Isabelle, poslednímu dítěti Richardsonových, už definitivně přeskočilo a zapálila dům. Celé jaro se všechny klepy točily kolem malé Mirabelle McCulloughové – neboli podle toho, na čí straně jste stáli, May Ling Chowové – a nyní se konečně objevila nová senzace, kterou bylo možno rozebírat. Oné květnové soboty krátce po poledni zaslechli zákazníci místního supermarketu za svými nákupními vozíky, jak s kvílením sirén ožívají hasičské vozy a ženou se k rybníčku. Ve čtvrt na jednu už se čtyři seřadily v nahodilém červeném zástupu na Parkland Drive, kde stálo v plamenech všech šest ložnic domu Richardsonových, a všichni na kilometr daleko viděli dým stoupající nad stromy jako hustý černý bouřkový mrak. Lidé později říkali, že náznaky tam byly už od počátku: že Izzy byla maličko bláznivá, že na Richardsonovic rodině bylo vždycky něco divného, že hned, jak ty houkačky dopoledne zaslechli, věděli, že se stalo něco hrozného. To už byla Izzy samozřejmě dávno ta tam, nezbyl nikdo, kdo by se jí zastal, a lidé si mohli říkat – a taky říkali –, co se jim zachtělo. V okamžiku, kdy hasičské vozy přijely, a ještě hodnou chvíli poté však nikdo nevěděl, co se děje. Sousedé se shlukli tak blízko provizorní zábrany – policejního 9
auta zaparkovaného napříč ulicí pár set metrů opodál –, jak to jen šlo, a sledovali, jak hasiči odvíjejí hadice se zachmuřeným výrazem mužů, kteří poznají, když je nějaká snaha marná. Na kachním rybníčku naproti přes ulici husy dál strkaly hlavy pod vodu, spásaly vodní rostlinstvo a rozruchu kolem si vůbec nevšímaly. Paní Richardsonová stála na trávníku pod stromy a křečovitě si přidržovala výstřih bleděmodrého županu, aby se nerozevřel. Přestože už bylo po poledni, ještě spala, když se rozezvučely detektory kouře. Lehnout si šla pozdě a schválně si chtěla přispat, říkala si, že po takovém těžkém dnu si to zaslouží. Předchozího večera sledovala z okna v patře, jak k domu konečně přijíždí auto. Příjezdová cesta tvořila dlouhou smyčku, hlubokou podkovu vybíhající od chodníku k domovním dveřím a stáčející se zase zpět, a tak byla ulice vzdálená dobrých třicet metrů, příliš daleko, než aby na ni viděla zřetelně, a krom toho i takhle v květnu byla v osm hodin už skoro tma. Stejně ale ve světle předních reflektorů malý béžový volkswagen své nájemnice Mii poznala. Dveře na straně spolujezdce se otevřely, vynořila se z nich štíhlá postava a nechala je otevřené: Miina dospívající dcera Pearl. Stropní žárovka nasvítila vnitřek vozu jako vitrínu, ale auto bylo skoro až ke stropu nacpané taškami a paní Richardsonová jen tak tak rozeznala nejasný obrys Miiny hlavy, rozčepýřený drdol na jejím temeni. Pearl se naklonila k poštovní schránce a paní Richardsonová si představila tiché vrznutí dvířek, když se otevřela a pak zase zaklapla. Pearl potom nasedla zpátky do auta a zavřela za sebou dveře. Brzdová světla rudě zazářila, pak pohasla a auto odsupělo do houstnoucí noci. Paní Richardsonová s pocitem úlevy sešla dolů ke schránce a našla v ní sadu klíčů na obyčejném 10
kroužku, vzkaz žádný. Chystala se ráno do podnájmu na Winslow Road zajít, přestože už věděla, že budou pryč. Proto si dovolila si přispat, a teď bylo půl jedné, stála na trávníku pod stromy v županu a teniskách svého syna Tripa a dívala se, jak jejich dům stravují plameny. Když ji probudil pronikavý jekot detektoru kouře, rozběhla se od jedné ložnice ke druhé a hledala Tripa, hledala Lexie, hledala Moodyho. Náhle si uvědomila, že Izzie ne, jako by už věděla, že právě Izzie za to může. Všechny pokoje byly prázdné, až na pach benzínu a ohýnek rozhořívající se přesně uprostřed každé postele, jako by se tam utábořila nějaká pomatená skautka. Zatímco kontrolovala obývací a rodinný pokoj, hernu a kuchyni, kouř se začal šířit a ona konečně vyběhla ven a uslyšela blížící se sirény hasičů, které zburcoval jejich bezpečnostní systém. Venku na příjezdové cestě zjistila, že tam není ani Tripův džíp, ani Lexiino SUV a Moodyho kolo, a samozřejmě ani manželův sedan. O sobotách ráno obvykle jezdil do kanceláře dohánět skluzy. Někdo mu bude muset zavolat do práce. Pak si vzpomněla, že Lexie díkybohu včera zůstala přes noc u Sereny Wongové. Napadlo ji, kam se asi poděla Izzy. Kde můžou být její synové a jak je má najít, aby jim řekla, co se stalo. Když se požár podařilo uhasit, dům nebyl vyhořelý úplně do základů, jak se paní Richardsonová původně obávala. Okna byla všechna zničená, ale cihlová kostra domu, zmáčená, zčernalá a dýmající, vydržela a stejně tak i většina střechy, tmavé břidlicové tašky se po té vodní lázni leskly jako rybí šupiny. Richardsonovi ještě několik dní nebudou smět dovnitř, dokud statikové od požární ochrany neprověří všechny trámy, které zůstaly stát, ovšem stačilo se podívat z trávníku – blíž je žlutá 11
bezpečnostní páska nepustila –, aby pochopili, že uvnitř nezachrání téměř nic. „Kristepane,“ řekla Lexie. Seděla na kapotě svého auta, které teď parkovalo přes ulici na trávě u rybníčku. Ještě se Serenou spaly, schoulené zády k sobě na Serenině velké posteli, když jí krátce po jedné doktor Wong zatřásl ramenem a zašeptal: „Lexie. Lexie, zlato. Vstávej. Zrovna volala tvoje maminka.“ Zůstaly vzhůru až do dvou ráno, mluvily – jako ostatně celé jaro – o malé Mirabelle McCulloughové, přely se, jestli soudce rozhodl správně, nebo špatně, jestli ji měl svěřit do péče jejím novým rodičům, nebo ji vrátit matce. „Vždyť se ani nejmenuje Mirabelle McCulloughová, proboha,“ prohlásila nakonec Serena a zavládlo mezi nimi trucovité, nepříjemné ticho, dokud obě neusnuly. Nyní se Lexie dívala, jak se z okna jejího pokoje valí kouř, z toho předního s výhledem na trávník, a myslela na všechny ty věci uvnitř, které vzaly zasvé. Všechna trička v komodě, všechny džíny ve skříni. Všechny vzkazy, které jí Serena napsala od šesté třídy, stále ještě poskládané do trojúhelníčků, měla je uložené pod postelí v krabici od bot; samotná postel, i přikrývky a povlečení spálené na škvarek. Kytička na ruku z růží, kterou jí dal na plese její přítel Brian a ona ji pověsila k usušení na zrcadlo toaletního stolku, okvětní plátky ztmavlé z rubínově červené do odstínu zaschlé krve. Teď z ní zbyl jen popel. Díky věcem na převlečení, které si vzala k Sereně, je na tom líp než zbytek rodiny, uvědomila si Lexie zničehonic: na zadním sedadle měla sportovní tašku, v ní džíny, kartáček na zuby. Pyžamo. Zalétla pohledem k bratrům, k matce, pořád v županu na trávníku pod stromy, a pomyslela si: Nezůstalo jim doslova nic než to, co mají na sobě. Doslova bylo jedno 12
z Lexiiných oblíbených slov a užívala je i v situacích, na nichž vůbec nic doslovného nebylo. Protentokrát to však byla víceméně pravda. Trip usazený vedle ní si mimoděk prohrábl rukou vlasy. Slunce už stálo vysoko, a jak se potil, kudrny mu zůstaly poněkud nezbedně trčet. Hrál zrovna v komunitním středisku basketbal, když zaslechl houkání hasičských aut, ale nevěnoval tomu žádnou zvláštní pozornost. (Toho dopoledne byl vůbec duchem jinde, ale popravdě by si toho nevšímal ani normálně.) Když pak v jednu všichni dostali hlad a rozhodli se hru odpískat, odjel domů. Jak bylo pro něj typické, ani s otevřenými okny nezaregistroval obrovský oblak dýmu, který se k němu valil, a že se něco děje, si uvědomil, až když vjel do jejich ulice a zjistil, že ji blokuje policejní vůz. Po deseti minutách vysvětlování mu konečně dovolili zajet s džípem naproti domu, kde už čekali Lexie a Moody. Všichni tři se posadili na kapotu auta v zavedeném pořadí, jako na všech rodinných portrétech, jež dříve visely nad schodištěm a teď shořely na prach. Lexie, Trip, Moody: čtvrťačka, třeťák, druhák. Cítili vedle sebe díru, kterou po sobě zanechala Izzy, prvačka, černá ovce, divoká karta – byť si byli všichni jistí, že ta díra je pouze dočasná. „Co ji to napadlo?“ zabručel Moody a Lexie odvětila: „I ona ví, že tentokrát to přehnala, proto utekla. Až se vrátí, máma ji zabije.“ „Kde budeme bydlet?“ zeptal se Trip. Odtikala chvilka ticha, zatímco dumali nad svou situací. „Vezmeme si pokoj v hotelu nebo něco,“ řekla nakonec Lexie. „To myslím udělala rodina Joshe Trammella.“ Ten příběh všichni znali: jak před několika lety Josh Trammell ze druháku usnul s rozsvícenou svíčkou a dům jeho rodičů lehl popelem. 13
Ve škole se držela fáma, že to nebyla svíčka, ale joint, ovšem dům vyhořel tak důkladně, že se to nedalo určit, a Josh na své verzi se svíčkou trval. Pro všechny pořád byl ten vygumovanej fotbalista, co podpálil barák, přestože se to stalo už dávno a Josh před časem s vyznamenáním odpromoval na Ohijské státní univerzitě. Odnynějška už pochopitelně nebude nejslavnějším požárem v Shaker Heights ten Joshe Trammella. „Jeden pokoj? Pro nás všechny?“ „No tak ne. Dva pokoje. Nebo si pronajmeme apartmá v Embassy Suites. Já nevím.“ Lexie si poklepala prsty o koleno. Měla chuť na cigaretu, ale po tom, co se právě stalo – a přímo před matkou a deseti hasiči –, neměla odvahu si zapálit. „Máma s tátou to nějak vymyslí. A zaplatí se to z pojistky.“ Měla sice jen matnou představu, jak pojištění funguje, ale připadalo jí, že by to tak šlo. V každém případě to byl problém pro dospělé, ne pro ně. Z domu vycházeli poslední hasiči a sundávali si masky. Kouř už se vesměs rozptýlil, ale nad vším visela lepkavá vlhkost, jako vzduch v koupelně po dlouhé horké sprše. Střecha auta začínala být rozpálená, a Trip si natáhl nohy přes přední sklo a špičkou žabky šťouchl do stěračů. Pak se rozesmál. „Co je tak legrační?“ ozvala se Lexie. „Jen si v duchu představuju, jak Izzy pobíhá po domě a škrtá sirkama.“ Zafrkal. „Holka jedna střelená.“ Moody zabubnoval prstem o střešní nosič. „Proč jsou si všichni tak jistí, že to udělala ona?“ „Neblbni.“ Trip seskočil z auta. „Mluvíme o Izzy. A my všichni jsme tady. Máma je tady. Táta už jede. Kdo chybí?“ „No tak tady Izzy není. Je snad jediná, kdo za to může být zodpovědný?“ 14
„Izzy a zodpovědná?“ přisadila si Lexie. „Táta byl v práci,“ řekl Trip. „Lexie byla u Sereny. Já jsem hrál ve středisku basket. Co ty?“ Moody zaváhal. „Jel jsem na kole do knihovny.“ „No vidíš.“ Pro Tripa to byla jasná odpověď. „Tady byly jen Izzy a máma. A máma spala.“ „Třeba to byl nějaký zkrat v elektrice. Nebo někdo nechal zapnutý sporák.“ „Hasiči říkali, že všude kolem byly ohníčky,“ řekla Lexie. „Několik různých ložisek. Možná urychlovač hoření. Žádná nehoda.“ „Všichni víme, že je odjakživa šáhlá.“ Trip se opřel o dveře auta. „Ty se do ní věčně navážíš,“ řekl Moody. „Možná proto se chová jako šáhlá.“ Na druhé straně ulice začaly požární vozy navíjet hadice. Tři zbývající děti Richardsonových sledovaly, jak hasiči odkládají sekerky a stahují ze sebe začouzené žluté bundy. „Někdo by měl jít za mámou a zůstat u ní,“ nadhodila Lexie, ale nikdo se nehnul. Trip po chvíli řekl: „Až táta s mámou Iz najdou, nechají ji do konce života zavřít do blázince.“ Na nedávný odjezd Mii a Pearl z domu na Winslow Road nikdo nepomyslel. Paní Richardsonová se dívala na velitele hasičů, který si něco pečlivě zapisoval do záznamů, a na své někdejší nájemnice dočista zapomněla. Manželovi ani dětem se o tom ještě nezmínila; Moody teprve toho rána zjistil, že jsou pryč, a pořád ještě nevěděl, co si o tom má myslet. V dálce se k nim po Parkland Drive blížil modrý flíček otcova BMW. „Kde bereš tu jistotu, že ji najdou?“ zeptal se Moody. 15
2
Předchozího roku v červnu, kdy se Mia s Pearl nastěhovaly do nájemního domku na Winslow Road, jim ani paní Richardsonová (které dům technicky vzato patřil), ani pan Richardson (který jim předal klíče) nevěnovali valnou pozornost. Věděli, že žádný pan Warren není a že podle michiganského řidičského průkazu, kterým se prokázala, je Mie třicet šest. Všimli si, že na levé ruce nemá žádný prsten, ačkoli jinak jich nosí spoustu: velký ametyst na ukazováčku, na malíčku kroužek vyrobený z držadla stříbrné lžičky a na palci jeden, který paní Richardsonové podezřele připomínal náladový prstýnek. Působila ale celkem mile, a stejně tak i její dcera Pearl, tichá patnáctiletá dívka s dlouhým tmavým copem. Mia zaplatila dva nájmy a zálohu štosem dvacetidolarovek a béžový Volkswagen Rabbit – už tehdy omlácený – odhrkal po Parkland Drive směrem k jižnímu okraji Shaker Heights, kde domy stály blíž u sebe a měly menší dvorky. Winslow Road tvořila dlouhá řada dvojdomků, ale jen tak při pohledu z chodníku byste to nepoznali. Zvenčí jste viděli jen jeden vchod, jedno světlo nade dveřmi, jednu poštovní schránku, jedno číslo popisné. Možná byste si všimli dvou elektroměrů, jenomže ty – v souladu s městskou vyhláškou – 16
byly společně s garáží schované za domem. Teprve kdybyste vešli do předsíně, spatřili byste dvoje vnitřní dveře, jedny vedoucí do bytu nahoře, jedny do přízemí a společného sklepa. Ve všech domech na Winslow Road se nacházely dvě domácnosti, zvenku to ovšem vypadalo, že pouze jedna. Byly tak navrženy záměrně. Obyvatelé se tak vyhnuli stigmatu toho, že žijí v dvojdomku – nikoli ve vlastním, jen v pronájmu –, a územní plánovači města zas mohli zachovat vnější ráz ulice, protože jak je obecně známo, čtvrti s nájemním bydlením jsou méně atraktivní. Tak už to v Shaker Heights chodilo. Platila tu pravidla, spousta pravidel určujících, co smíte a nesmíte, jak Mia s Pearl brzy zjistily, když se usadily v novém domově. Naučily se zapisovat svou novou adresu: Winslow Road 18434 h, to malé písmenko sloužilo k tomu, aby jejich pošta došla do jejich bytu, a ne dolů k panu Yangovi. Poučily se, že proužek trávy mezi chodníkem a silnicí se nazývá „stromořadí“ – kvůli jednomu mladému javoru mléči, který jej před každým domem zdobil – a že v pátek ráno se tam nevynášejí popelnice, ty se ponechávají vzadu za domem, aby se zabránilo nevzhlednému postávání nádob s odpadky u silnice. Místo toho po příjezdové cestě přisvištěla za dům velká motorová čtyřkolka řízená mužem v oranžové pracovní kombinéze, vyzvedla odpadky v soukromí zadního dvorku a odvezla je k velkému popelářskému autu čekajícímu vepředu v ulici, a Mia si ještě několik měsíců bude pamatovat jejich první pátek na Winslow Road, jak hrozně se lekla, když za kuchyňským oknem s řevem profrčela čtyřkolka připomínající vytuněný golfový vozík ohnivé barvy. Časem si na to zvykly, stejně jako na to, že do garáže se nevchází z domu – opět v zájmu zevnějšku ulice stála až hodný kus za 17
domem –, a když zrovna prší, musí se naučit brát si deštník, aby zůstaly při přebíhání od auta domů v suchu. Když potom v červenci pan Yang na čtrnáct dní odjel navštívit matku do Hongkongu, zjistily, že neposečený trávník jim vyslouží zdvořilý, leč nesmlouvavý dopis od městského úřadu s upozorněním, že výška jejich trávníku přesáhla patnáct centimetrů, a pokud nezjednají do tří dnů nápravu, město nechá trávník posekat – a bude za to chtít sto dolarů. Bylo třeba se naučit mnoho pravidel. A existovalo tu mnoho dalších pravidel, o nichž se Mia s Pearl měly dozvědět až po delší době. Kupříkladu ta, jež určovala, jakou barvu smíte dát fasádě svého domu. Pomocná tabulka od městského úřadu klasifikovala každý dům jako tudorovský, anglický či francouzský a architektům i majitelům předkládala patřičné barvy. Domy „v anglickém stylu“ se směly natřít pouze břidlicově modrou, mechově zelenou anebo určitým odstínem béžové, aby byla v každé ulici zaručena estetická harmonie; tudorovské domy si žádaly specifický odstín smetanové na omítce a specifickou tmavohnědou na hrázdění. V Shaker Heights bylo naplánované všecko. Když město v roce 1912 rozvrhovali – jeden z prvních urbanistických projektů v zemi –, naplánovali školy tak, aby k nim všechny děti mohly dojít pěšky a nepřecházely přitom žádnou velkou silnici; vedlejší ulice ústily na hlavní třídy se strategicky rozmístěnými zastávkami rychlodráhy, která přepravovala dojíždějící do centra Clevelandu. Dokonce i motto města znělo – doslova, jak by řekla Lexie – „Většina obcí vznikne jen tak; ty nejlepší podle plánu“: za tím vším byla filozofie, že všechno se dá – a má – naplánovat, a učiníte-li tak, vyhnete se všemu nehezkému, nepříjemnému a ničivému. 18
V těch prvních týdnech se tu však našly i přívětivější věci. Mezi úklidem, malováním a vybalováním se naučily znát názvy okolních ulic: Winchell, Latimore a Lynnfield Road. Zorientovaly se v místním supermarketu Heinen’s, kde se k vám podle Mii chovali jako k vrchnosti. Místo abyste dotlačili nákupní vozík na parkoviště, pověsil vám na něj chlapec v nažehlené popelínové košili číslo a podal vám odpovídající červenobílou visačku. Tu jste pak zavěsili na okýnko svého auta, předjeli jste před obchod a jiný chlapec vám nákup přivezl, úhledně naskládal do kufru a odmítl spropitné. Zjistily si, u které čerpací stanice mají nejlevnější benzín – na rohu Lomond a Lee Road, vždy o cent levnější než všude jinde; kde jsou lékárny, a v kterých dostanete kupony na dvojnásobnou slevu. Vyzvěděly, že v nedalekém Cleveland Heights, Warrensvillu a Beachwoodu obyvatelé zanechávají odložené věci u silnice jako obyčejní lidé, a zjistily si, ve který den se na které ulici sváží odpad. Dozvěděly se, kde koupit kladivo, šroubovák, kbelík nové barvy a štětku: to vše bylo k dostání v místním železářství, ovšem pouze mezi půl desátou a šestou odpolední, kdy majitel poslal zaměstnance domů na večeři. A na Pearl čekal objev majitelů jejich domu a Richardsonovic dětí. Jako první z Richardsonových se k domku na Winslow Road odvážil Moody. Zaslechl matku, jak otci líčí nové nájemnice. „Ona je nějaká umělkyně,“ řekla paní Richardsonová, a když se pan Richardson zeptal, jakému umění se věnuje, odpověděla žertovně: „Živoření.“ „Je to v pořádku,“ ujistila manžela. „Na místě složila zálohu.“ „To ještě neznamená, že bude platit nájem,“ opáčil pan Richardson, ale oba věděli, že nájem není to podstatné – horní 19
patro za pouhých tři sta dolarů měsíčně – a rozhodně na něm nejsou existenčně závislí. Pan Richardson byl obhájce a paní Richardsonová pracovala pro místní noviny Sun Press. Dům na Winslow Road jim bezvýhradně patřil; rodiče paní Richardsonové ho zakoupili coby investici, když byla ještě nezletilá. Výnos z pronájmu pomohl zaplatit její studium na Denisonově univerzitě a potom pro ni představoval měsíční „přilepšení“ – jak to nazývala její matka –, když začínala jako redakční elévka. Když se poté provdala za Billa Richardsona a stala se paní Richardsonovou, pomohl jim našetřit zálohu na vlastní krásný dům v Shaker Heights, právě ten na Parkland Drive, který později uvidí shořet. Když rodiče paní Richardsonové zemřeli, před pěti lety v odstupu pouhých několika měsíců, dům na Winslow Road po nich zdědila. Tou dobou už její rodiče nějaký čas žili v domě s pečovatelskou službou a dům, v němž vyrostla, se už prodal. Ten na Winslow Road si však ponechali, z nájmu se hradila péče o ně, a nyní si ho ponechala i paní Richardsonová, jakožto sentimentální vzpomínku. Ne, to podstatné nebyly peníze. Nájemné – v součtu celkem pět set dolarů – teď každý měsíc putovalo do Richardsonovic dovolenkového fondu a loni z něj zaplatili výlet na Martha’s Vineyard, kde se Lexie zdokonalila ve znaku, Trip učaroval všem místním dívkám, Moody se spálil na šupinatý škvarek a Izzy se po velkém nátlaku nakonec uvolila jít na pláž – plně oblečená, v martenskách a zamračená jako kakabus. Popravdě by však i bez toho měli na dovolenou peněz ažaž. Oni totiž peníze z pronájmu nepotřebovali, paní Richardsonové záleželo na tom, koho si tam vezme. Chtěla mít pocit, že koná dobrý skutek. Rodiče ji vedli k dobročinnosti; sami každý rok přispívali ochráncům zvířat a UNICEFu a nevynechali žádnou míst20
ní charitativní akci – jednou vyhráli v tiché aukci klubu rotariánů metrového plyšového medvěda. Paní Richardsonová brala dům jako určitou formu charity. Činži žádala trvale nízkou – v Clevelandu byly nemovitosti levné, ale byty v lepších oblastech jako Shaker Heights mohly být dosti drahé – a nájemníky brala jen takové, kteří si to podle ní zasloužili, ale z nějakého důvodu k nim nebyl život spravedlivý. Těšilo ji, když jim to mohla nějak vynahradit. Pana Yanga vzala do podnájmu jako prvního poté, co dům zdědila; byl to imigrant z Hongkongu, přišel do Spojených států, aniž tu někoho znal, a hovořil pouze lámanou angličtinou se silným přízvukem. Tento přízvuk během let ustoupil jen minimálně, a když spolu mluvili, paní Richardsonové někdy nezbylo než s úsměvem přikyvovat. Cítila ovšem, že pan Yang je dobrý člověk; usilovně pracoval, řídil školní autobus nedaleké soukromé dívčí školy Laurel Academy a dělal údržbáře. Sám a s takovým hubeným příjmem by si bydlení v podobné hezké čtvrti nemohl vůbec dovolit. Skončil by v nějaké mrňavé šedivé garsonce kdesi za Buckeye Road, nebo ještě spíš v drsném trojúhelníku východního Clevelandu považovaném za čínskou čtvrť, kde byly nájmy podezřele nízké, každá druhá budova opuštěná a noc co noc se nejméně jednou rozječely houkačky. Pan Yang navíc udržoval domek v bezvadném stavu, spravoval kapající kohoutky i betonové zápraží a ze zadního dvorku velikosti poštovní známky dokázal vyčarovat zelenající se zahrádku. Každé léto jí coby desátek nosil vlastnoručně vypěstované voskové tykve, a i když si s nimi paní Richardsonová vůbec nevěděla rady – byly jadeitově zelené, vrásčité a znepokojivě chlupaté –, této pozornosti si cenila. Pan Yang byl přesně takový nájemník, jakého chtěla: hodný 21