Issuu

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 3

ANDREAS IZQUIERDO STÍNY SVĚTA

Román

Brána

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 4

Překlad: Rudolf Řežábek Text copyright © 2021 by Andreas Izquierdo Translation © 2021 by Rudolf Řežábek First published © 2020 DuMont Buchverlag, Köln Original German title: „Schatten der Welt“ All rights reserved. ISBN 978-80-242-7770-7

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 7

N AROZENI NY

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 9

I Když před mým otcem někdo začal mluvit o smrti, vždycky říkával, že v pěkném obleku je i žal poloviční. Samozřejmě, byl to krejčí a jeho postoj svědčil o jistém smyslu pro obchod, i když něco takového by rozhodně nepronesl před zákazníky. Přesto věděl, že je to pravda, a já jsem to věděl také, protože mi to dokázal na nesčetných pohřbech. V dětství jsem skutečně pobýval častěji na pohřbech než na všech svatbách, dožínkách, obecních slavnostech nebo narozeninách. Ani jeden z nás dvou neměl rád smrt, ačkoli nás jistým způsobem držela nad vodou, ale k otcově velké rozmrzelosti se naši zákazníci oblékli slušivě jen dvakrát za život: při vlastní svatbě a na pohřeb. A protože svatební šaty se zpravidla dědily, zbývaly většinou jen pohřby. Nevím, proč mi v paměti utkvěl zrovna ten z 23. ledna 1910 – možná proto, že o pár dní později slavil narozeniny císař a Artur u příležitosti tohoto slavného dne zosnoval tu nejhorší lotrovinu, jakou musel trůn ve svých dějinách strpět. Což byl pro Artura a pro mě začátek všeho. Každopádně tu neděli bylo lezavé chladno. Hustě sněžilo, sníh se proháněl ulicemi v nadýchaných ledových oblacích a jen ti nejzbožnější lidé, zahalení od hlavy až k patám proti řezavému východnímu větru, se snažili probojovat k vyzvánějícím zvonům kostela svatého Jiří. Po mši přijdou, aby se rozloučili, ale teď stála vdova s několika ztracenými postavami kolem malých kamen na uhlí v parádní světnici a hřála si ruce. Prostí lidé. Obnošené šaty, mnohokrát přešívané, nošené v několika vrstvách na sobě, pro některé už celý jejich šatník. Dveře do jediné vedlejší místnosti byly zavřené. Bylo tam vlhko a chladno jako v hrobce: na posteli ležel nebožtík se sepjatýma rukama. V koutě naproti kamnům, v příšeří bouřlivého zimního dne: otec a já. Měli jsme na sobě krásné obleky, s vestou, vázankou a stojatým límcem, a udržovali jsme dostatečný odstup od ostatních, takže našeho šeptání si nikdo nevšímal.

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 10

„Jen se na to podívej, chlapče,“ zašeptal otec a kývl směrem ke skupince u kamen. „Člověk by nejradši zavolal krejčího.“ „Ty jsi krejčí, otče!“ odpověděl jsem potichu. „Nikdo nemá pěkný oblek.“ „Oni jsou všichni chudí, otče.“ „My máme taky hluboko do kapsy, chlapče, a podívej se, jak vypadáme.“ Mezi šedivými, potrhanými, vyspravovanými, vybledlými, mastnými a hrubými postavami jsme působili jako šlechtici, kteří zabloudili do nesprávné čtvrti. „Mrtvola vypadá dobře,“ upozornil jsem ho. „Přesně tak, mladý muži, a proč tomu tak je?“ „Protože má na sobě pěkný oblek!“ „Který bude zítra pohřbený!“ dodal otec a já jsem nemohl v jeho hlase přeslechnout, že to bere jako příkoří. Povzdechl si, stejně jako to dělal, když pozůstalí vstoupili do naší krejčovské dílny a spěšně smekali klobouky nebo čepice. Nikdo u krejčího nežmoulal v ruce pokrývku hlavy, pokud mu někdo nezemřel. To potom rozpačitě přendávali klobouky z jedné ruky do druhé a váhavě se ptali, jestli by otec nemohl jít s nimi, aby vzal míry. Později se vrátil a stěžoval si, že tohle zpropadené město je snad jediné na celém světě, kde po knězi hned volají krejčího – nechápal, proč teprve po smrti je důležité to, co by zesnulému prospělo mnohem víc za života. „Bůh tvůj oblek patřičně ocení,“ utěšoval jsem ho. „Boha nezajímají obleky.“ Podíval jsem se na vdovu, která se sklíčená žalem posadila k jedinému stolu v jinak velmi strohé, ale čisté místnosti, a opírala se o sousedku, zatímco ostatní se ještě těsněji shlukli kolem kamen. Zdrženlivý šepot a potlačované vzlyky naplnily pokoj dusivou zbožnou úctou. Jen mihotavé světlo svic vrhalo tančící stíny na bledé obličeje, ze kterých občas kapesník setřel slzy. Otec se ke mně naklonil a ještě než promluvil, věděl jsem, co bude následovat, protože tyto pohřební rozhovory jsme tak či onak vedli už mnoho let. „Víš, kolik stehů jsem dříve stihl?“ zeptal se mě.

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 11

Samozřejmě jsem to věděl, ale předstíral jsem, že o tom nemám nejmenší tušení, a odpověděl: „Kolik?“ „Šedesát stehů za minutu!“ „Tolik?“ „Ani o jeden míň! A kolik stehů tehdy zvládly nejlepší švadleny?“ „Kolik?“ Rád jsem na tu hru přistoupil. „Padesát stehů! Jenom padesát!“ „Zatraceně!“ „Dnes mám svou malou americkou pomocnici. Ta jich zvládne tři sta. Ale se strojem to už není totéž.“ „Jak to, že už to není totéž?“ zeptal jsem se jako už bůhvíkolikrát předtím a doufal jsem, že má zvědavost vyzní upřímně. „Láska!“ zvolal otec. Lidé se na nás zadívali, ale když jsme zarytě mlčeli, znovu se otočili ke kamnům. „Láska,“ zašeptal otec. „Už v tom není láska. Dříve jsi látku držel, cítil jsi ji mezi prsty, rozumíš? Dnes je všechno jinak.“ Dveře bytu se otevřely a dovnitř se přišouraly dvě šedivé, sněhem pokryté postavy. A než jeden z té dvojice stačil dveře opět zavřít, vnikl dovnitř i ledový vzduch ze schodiště. Oba návštěvníci chvíli nerozhodně stáli, pak nenápadným gestem pozdravili všechny přítomné a šeptem kondolovali vdově. Ta přijala jejich soustrast se stisknutými rty a několikrát se zahleděla ke dveřím, za kterými ležel její mrtvý muž. Oba smekli klobouky, začali jimi nerozhodně točit v rukou a nakonec po špičkách vstoupili do vedlejší místnosti. Pokradmu se mi podařilo nahlédnout dovnitř. Panovala tam tma, okenice byly pevně zavřené a jen malá hřbitovní svíčka na ošuntělém nočním stolku se mihotala v průvanu netěsnících oken. Viděl jsem je, jak přistoupili k posteli, sklonili hlavy k modlitbě, poté se pokřižovali a zase se vyšourali ven, přičemž za sebou zavřeli dveře. Otec na ně ještě chvíli zíral, jako by očekával, že něco řeknou, ale oni mlčeli. Když se trochu ohřáli u kamen, opustili byt stejně pokradmu, jako přišli. Otec si znovu povzdechl. Byl strašlivě pyšný na své řemeslo, ale to nebyla jediná příčina, proč při každé příležitosti velebil svou minulost. Znovu se ke mně naklonil

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 12

a pokračoval v našem tichém rozhovoru: „V poslední době nosí konfekční zboží! Už ses o tom doslechl?“ „Konfekční zboží?“ „Zhotovené v továrnách. Slyšel jsem, že v Berlíně je obrovský obchodní dům...“ „Wertheim.“ Udiveně se na mě podíval: „Já jsem o tom už mluvil?“ „Cože? Ne, tedy myslím, že ne.“ „Každopádně v tom obchodním domě mají tisíce obleků. A ještě víc šatů. Prý tam toho existuje několik podlaží!“ „Berlín je pořádně daleko.“ „Přesně jeden den Východní dráhou!“ „Ale ta konfekce přece není totéž jako krásný ručně ušitý oblek od krejčího.“ Otec vytáhl kapesník a osušil si čelo: „Ale co když něco takového dorazí i k nám?“ „Tady na východě si ještě váží řemesla, otče!“ To ho uklidnilo, takže přikývl a odpověděl: „Ano, nejspíš máš pravdu.“ Náhle mu v očích zajiskřilo a já jsem se zhluboka nadechl, protože jsem věděl, co se mi právě chystá zašeptat do ucha: Riga. „Když si vzpomenu na Rigu...“ „Rigu?“ „Byl jsem nejlepší krejčí v Rize!“ „Opravdu?“ zvolal jsem s předstíraným údivem. „Ó ano, chlapče! Měl jsem své krejčovství přímo na Katedrálním náměstí: Friedländer. Chodili ke mně všichni: Němci, Rusové, Lotyši, židé, křesťané. Všichni si Friedländera považovali.“ „Byl to určitě hodně velký obchod, že?“ zeptal jsem se snaživě. „Opravdu velký, chlapče, měl jsem pět podřízených. Pět! Umíš si to představit?“ „Největší krejčovství v Rize?“ „Přesně tak!“ Znovu se rozezněl zvon a jeho zvuk vtančil proti sněhu a větru až k bytovým dveřím. Mše skončila – poslušní Toruňané tu zase co nevidět budou.

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 13

„Měl jsi vidět ty urozené pány a dámy!“ „Určitě byli velmi elegantní, že?“ „Elegantní?“ ohradil se téměř rozhořčeně. „Byl na ně skvostný pohled! Nádhera! A víš, kdo byl nejkrásnější ze všech?“ Samozřejmě jsem to věděl, ale tázavě jsem se na něho podíval: „Kdo?“ „Tvoje matka, chlapče, tvoje matka! Vypadala jako z panovnického rodu Romanovců! Jako jedna z té dynastie!“ „Byla velmi hezká, viď?“ Otec už skoro rozzlobeně zavrtěl hlavou: „Ach, chlapče, co to zase povídáš?! Byla nepopsatelně krásná! Všichni ji obdivovali! Jednou se jí dvořil skutečný hrabě! Skutečný hrabě! Umíš si to představit?“ „Ne!“ „Ale ano! Měla na sobě ty šaty! Ó, to byla róba! Mé nejlepší dílo! Hedvábí rudé jako burgundské víno, volány v osmi řadách. A ten korzet! Její pás se dal obejmout pouhýma rukama a k tomu ten vyzývavý honzík, Cul de Paris. Muži po ní šíleli! A což teprve ten hrabě! Chtěl se s ní na místě oženit!“ „Ale ona by tě přece nikdy neopustila, viď?“ Otec se zasněně usmál: „Samozřejmě že ne.“ Na okamžik jsem zadoufal, že ho vzpomínky opět neuzavřou do ponurého sklepení těžkomyslnosti, ale hned vzápětí mu v očích zajiskřily slzy a rychle sáhl po kapesníku, aby si ho přidržel před obličejem. „Osud jí nedopřál, aby tě poznala, chlapče,“ hořce zavzlykal. „Tvůj první nádech byl její poslední.“ Nenápadnými gesty jsem se ho pokoušel uklidnit, ale bez úspěchu. Tiše plakal do kapesníku. Nezbývalo mi nic jiného než ho konejšivě hladit po zádech. Avšak čím déle jsem se ho snažil uklidnit, tím víc se mu pod mými prsty třásla ramena, až jsem koutkem oka zahlédl, že ostatní na nás upozornili vdovu, která vstala od stolu a zamířila k nám. Vzápětí stanula vedle nás a opatrně se dotkla otcova ramene. „Můj milý Friedländere,“ pronesla dojatě. Poté ale i ji přemohl smutek a s dobrotivýma očima a překypujícím srdcem ho sevřela v náručí, jeho, který si pořád ještě zakrýval obličej kapesníkem, jako by se za své slzy styděl. Tak tam oba stáli spolu a plakali.

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 14

Chápavě přikyvovali a drželi se. Potom se od něho zase odpoutala, pohladila ho mateřsky po tváři a zpola s úsměvem, zpola s pláčem ze sebe vypravila: „To, že vás moje ztráta tak dojímá, je pro mě velká útěcha. Děkuji vám za to.“ Otec s pevně sevřenými rty znovu přikývl. Poslední uznalý pohled, pak se otočila a znovu se začala hřát u kamen. Otec osušil slzy, opět se vzchopil a nakonec mi zašeptal: „Tady vidíš, jaká byla tvoje matka světice! Dokonce i po smrti přináší útěchu neutěšitelným.“ Nasucho jsem polkl a odpověděl: „Ano, to je opravdu podivuhodné.“ O něco později se prudce otevřely dveře bytu. Dovnitř pronikla skupina farníků, stejně šedá a zahalená jako ostatní. Ačkoli se všichni snažili mluvit tlumeně, nastal velký neklid, vdova se ztratila za jejich zády a ledové kabáty a bundy citelně ochladily vzduch v místnosti. Znovu se otevřely dveře do ložnice, návštěvníci tam jeden po druhém mizeli, opět vycházeli ven a nechávali vstoupit další, dokud všichni neprokázali nebožtíkovi poslední poctu. Teď jsme i my opustili náš kout a vmísili se mezi truchlící. A konečně se stalo to, kvůli čemu jsme sem vůbec přišli. Stáli jsme vedle nějaké ženy a slyšeli, jak tiše poznamenala: „Vypadá dobře, viďte?“ Otec se na mě s tichým úsměvem podíval a já jsem mu snadno z obličeje vyčetl, co na mě v duchu volal: Vidíš? Vidíš? Všichni kolem nás s ní totiž souhlasili, že ještě nikdy tak dobře nevypadal – prostě jako by jenom spal. A způsob, jak to říkali, změnil jejich obličeje z ustaraných na pokojně láskyplné. Otec to všechno přijímal s tichým zadostiučiněním. Přestože jeho dílo opět zahrabou do země, ho jejich uznání potěšilo. Především byl však spokojený proto, že mi zase jednou dokázal, že v pěkném obleku je i žal ze smrti poloviční.

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 15

2 Vítr mě doslova udeřil do obličeje, když jsme vyšli z velkého nájemního domu a vydali se na cestu domů. Ačkoli byt ve třetím patře byl neútulný, chudobný a stísněný, ve srovnání s tím, jak bylo venku, byl báječně útulný jako místo u praskajícího krbu. Nebylo tu pouliční osvětlení ani zpevněné silnice nebo chodníky. Jediné zvuky, které jsme slyšeli, bylo klapání zpuchřelých okenic a dveří a ledový svist prudkých poryvů větru. Zvedli jsme si límce u kabátů, jednu ruku jsme přitiskli na jeho klopy na hrudi a druhou jsme si přidržovali klobouky na hlavě. V předklonu jsme se asi tři kilometry prodírali Grudziądzskou ulicí směrem ke Kulmské bráně, zatímco nám mrazem pomalu znecitlivěly prsty. Krejčí mrzli často. Neplatilo to jen o zimě, ale i o podzimu a jaře s jejich nestálým, často bouřlivým počasím. Když člověk seděl u práce, pomalu ale jistě cítil lezavý chlad pronikající do místnosti pode dveřmi nebo mezi okenními rámy a byl mu při téměř nehybném soustředění na šití nebo měření vydaný napospas, dokud se nezmocnil celého těla. Dorazili jsme k malému Viktoriinu parku, u kterého se křížilo více ulic, a upravené krásné fasády svědčily o solidním měšťanském blahobytu. My jsme však odbočili do zadního dvora toho nejtuctovějšího domu s číslem 24, nad jehož přízemím bez oken se na omítce skvěl nápis Friedländer & syn, krejčovství. Otec promodralýma rukama a mrazem ztuhlým obličejem hledal klíče. Jestlipak také myslel na Rigu, když odemykal ztrouchnivělé vstupní dveře? Na historickou část města s jejími nádhernými stavbami, Střeleckou zahradu a Katedrální náměstí, kde stál jeho obchod? Na velkou výkladní skříň, na níž zářilo jeho jméno zlatými písmeny, a pět zaměstnanců, kteří v obchodě obsluhovali nebo s jednou nohou přehozenou přes druhou šili oděvy? Na mou matku v jejích nádherných šatech, které jí sám navrhl? Je pravda, že často sledoval, co k němu vyplulo z hlubin jeho vzpomínek na povrch. Pokaždé se přitom viditelně zachvěl a v obličeji měl ten výraz připomínající krátkozrakého člověka, který se jinak objevil jen tehdy, když soustředěně zíral na rychlý sled stehů pod jehlou ame-

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 16

rického šicího stroje. To pak začal vyprávět nějakou životní epizodu z doby, kdy jeho svět byl ještě v pořádku a matka byla dosud naživu. A jistým způsobem i on sám. Zábavné nebylo jenom to, co líčil, nýbrž i to, jak přitom vypadal. Vešli jsme dovnitř, zapálili tři petrolejové lampy, jejichž nažloutlý svit vrhal četné stíny a které za dlouhé roky natolik začadily stěny, že i za krásných letních dnů tu bylo jen příšeří. Jediné místo, kde bylo dobře vidět, bylo u postranních oken s výhledem do parku. Tam také stál otcův milovaný šicí stroj: trochu letitá šlapací černá singerovka, která bezvadně fungovala a o které vždy tvrdil, že dnes aby už takovou kvalitu pohledal. V zadní části místnosti se ještě nacházela kuchyňka se stolem, židlí a lavicí, na které jsem v noci spal. Plotna nám současně sloužila jako kamna, takže to trvalo dlouho, než teplo dorazilo i do krejčovské dílny. A na záchod se muselo ven, přes dvůr, i v zimě, jako byla tahle, hlavně v noci... Jak říkám, často jsme mrzli. Toho dne jsem mu každopádně asistoval u šatů, zdaleka ne tak nádherných jako ty, které kdysi vytvořil pro mou matku, ale pořád výrazně velkopanštějších, než se teď obvykle objednávaly: krásné empírové šaty s lichotivými modrými vsadkami. Ještě jsem nevěděl, jakou roli ty šaty sehrají, zatím to byla jen důležitá zakázka, která konečně mohla zase něco vynést. Pracovali jsme až do soumraku, potom jsme všechno sbalili, a zatímco jsem v krejčovské dílně uklízel, otec připravoval k večeři brambory. Vždycky byly brambory. Brambory s kyselou smetanou, brambory bez kyselé smetany, pečené brambory s cibulí i bez ní, bujonové brambory, bramborová kaše, bramboráky, brambory s kyselými okurkami a o šábesu brambory s rybou, když jsem ve Visle nějakou chytil, což se v zimě stávalo jen málokdy. Jinak prostě brambory. Bylo jich tolik, že se ve mně jako v dítěti vyvinul neurčitý podvědomý strach z mandelinek bramborových, a proto jsem se během doby květu a sklizní vyhýbal polím. Seděli jsme v kuchyni a rozvážně jedli, když otec náhle vzhlédl a zeptal se: „Jak to vypadá ve škole? Brzy skončí, že?“ „Ano, po velikonočních prázdninách, 6. dubna.“ „Ach, chlapče,“ povzdechl si, zatvářil se sentimentálně a v očích se

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 17

mu podezřele zalesklo. „Vždyť jsem tě ještě nedávno choval v náručí – a najednou už je z tebe muž.“ „Je mi třináct.“ „V březnu ti bude čtrnáct! Začínáš pracovat, oženíš se, založíš rodinu...“ „Je mi třináct, otče!“ „Už flirtuješ s nějakou dívkou?“ „Otče, prosím!“ „Copak? Když mi bylo čtrnáct, byl jsem pořád zamilovaný.“ „Já nejsem zamilovaný!“ „Proč ne? Vždyť se zanedlouho oženíš a založíš rodinu!“ Raději jsem mlčel. Chvíli jsme beze slova žvýkali brambory a potom otec rozhodl: „Ve středu se na dělostřelecké střelnici pořádá velká slavnost k poctě císaře. Půjdeš tam a seznámíš se s nějakou dívkou. Souhlasíš?“ Přikývl jsem: „Souhlasím.“ „Ani to nemusí být židovka. Tvoje matka taky nebyla židovka.“ „Jasně.“ Otec si spokojeně oddechl: „Ach, to bude nádherné! Ty, já a tvoje krásná snoubenka.“ A já jsem jenom zopakoval: „Jasně.“ Snad mi Artur poradí.

3 Na rozdíl od Artura jsem školu miloval, i když to znamenalo chodit tam pěšky a každé ráno se s nejméně padesáti dalšími dětmi narozenými v letech 1896 až 1904 směstnat do bezútěšné místnosti s velkou břidlicovou tabulí a mnoha úzkými dřevěnými lavicemi. Ráno v osm vstoupil učitel Bruchsal, přikázal: Sednout! a my jsme se posadili, přikázal: Vztyk! a my jsme vyskočili, pozdravili ho a poté jsme se obrátili k portrétu císaře, který shlížel na celou třídu ze svého místa nad tabulí. Bruchsal zvolal: Píseň! a už jsme všichni z plna hrdla zpívali: Der Kaiser ist ein lieber Mann, er wohnet in Berlin. Vilém II., náš patron, přijímal tento hold jako každé ráno s rázně zvednutými konečky kníru

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 18

a zářivým pohledem, zpívající malí žáčci stáli vpředu s břidlicovými tabulkami a houbičkami, zatímco mutující starší žáci vzadu s ocelovými pery a kalamáři. Po tomto vzdání úcty následovala inspekce. Bruchsal kontroloval, jsou-li všichni umytí, řádně učesaní a čistě oblečení. Artur si zpravidla deset minut po osmé vysloužil první pokárání. Většinou to byly nehty, často vlasy, ale někdy za to mohl i špinavý límec od košile nebo děravé kalhoty – myslím, že posbíral více důtek než všichni ostatní žáci dohromady. Přijímal je se stejnou lhostejností, s jakou je náš učitel vyslovoval. Na Bruchsalovi, jinak muži puntičkářské, v žádném případě však zlomyslné povahy, bylo časem zřetelně vidět, že se v duchu modlí za to, aby Artur už konečně školu vychodil. V mém případě naopak mimořádně litoval, že jsem nemohl přejít na reálné gymnázium, protože jsem musel pomáhat otci. Artur však lámal všechny rekordy nejen v napomenutí, ale byl nedostižný i v přijímání trestů. Důvodem byl na jedné straně jeho nezlomný, rebelský charakter, na druhé straně temperament, který ho doslova nutil k tomu, aby se nevyhýbal žádnému sporu a hádce. První roky školní docházky tak prožil většinou zády k učitelskému stolu, s pohledem strnule upřeným na stěnu třídy, později často ohnutý nad katedrou, přičemž mu po kalhotách na zadku tančila rákoska. U každého jiného žáka by to dříve či později vedlo k větší opatrnosti, ale u Artura se všechny tresty míjely účinkem. Nejspíš právě proto s nimi Bruchsal v našem posledním školním roce skončil, ale možná bylo důvodem i to, že se prostě rozhodl Artura ignorovat, aby si šetřil vlastní nervy. Ačkoli Bruchsal rozhodně nebyl zbabělec, pojal jsem podezření, že tresty patrně ukončil ze třetího důvodu: Artur měřil už ve čtrnácti letech metr osmdesát, ramena měl jako kovář a zápěstí si už ani sám nedokázal obemknout. Je docela dobře možné, že Bruchsal dospěl k přesvědčení, že by mu Artur tyhle tresty, ať už byly jakkoli zasloužené, mohl jednoho dne oplatit. Byly to nehezké myšlenky, které dokázaly znepokojit i silného dospělého muže. Jednou jsem Artura viděl, jak drží vodorovně ve vzduchu dvě těžké dřevěné židle za nohy. Později jsem ten malý trik také vyzkoušel a zjistil, že jsem měl co dělat, abych před sebou udržel jednu židli oběma napřaženými pažemi.

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 19

Od první chvíle jsme s Arturem byli nejlepší přátelé, ačkoli jsme sotva mohli být ještě rozdílnější: já, hubený žid, podezíravě sledovaný všemi konfesionalisty, a on, neotesanec a balík, který s oblibou řešil konflikty pěstmi. Každopádně jsme se dokonale doplňovali, protože Artur nade mnou držel ochrannou ruku, zatímco já jsem mu pomáhal s počty, psaním a čtením a velkoryse jsem ho nechával opisovat u všech zkoušek. Tím to ale nekončilo. Artur byl také miláček všech dívek, které ho doslova zbožňovaly. V tomto urostlém, silném a tvrdošíjném mladíkovi rozeznaly podobu ideálního manžela. Nejen proto, že opticky působil úctyhodným dojmem, ale také proto, že v něm viděly někoho, kdo by je v budoucím životě, který bude stejně jako jejich dosavadní existence ovlivněný každodenním bojem o přežití, dokázal ochránit. Vycítily, že Artur bude muž, který se postará o to, aby dívce, jejíž nejodvážnější životní fantazie spočívala v tom, že až do svatby bude pracovat jako služka, nic nechybělo. Sdílel jsem s Arturem společnou lavici, a proto jsem každý den cítil kradmé pohledy z levé strany třídy. Napravo jsme seděli my, chlapci, protože tam se nacházela okna, a tudíž tam bylo mnohem lepší světlo na psaní a počítání. Obecně se dívčímu vzdělání nepřikládal valný význam, ale císařův rozkaz zněl, aby se vyučovali všichni chudí, což zahrnovalo i ženskou část obyvatelstva. Na oplátku dívky seděly na horších místech ve třídě. Přiznávám, že jsem si přál, aby některá z nich taky jednou zašilhala na mě, ale tak to bohužel nebylo. Kdo by chtěl mít něco společného se židovským výrostkem? A navíc ještě se synem krejčího! A tak jsem se spokojil s tím, že mi Artur vyprávěl o svých dobrodružstvích a alespoň teoreticky mě nechal podílet se na svých zkušenostech s opačným pohlavím. Tak byl jeden školní den jako druhý, dokonce i tehdy, když měl císař narozeniny, jedenapadesáté, abych byl přesný. Nikdo, včetně mě, neměl sebemenší tušení, co Artur vymyslel. Ani později mi nikdy neprozradil, jak ho něco takového napadlo. Možná ho loni inspirovaly padesáté narozeniny Jeho Veličenstva, které proběhly s patřičným pozdvižením a kompletní slavnostní přehlídkou všech kasáren: hulánů, pěchoty, dělostřelectva a ženistů. Všichni se předvedli k poctě Jeho Veličenstva

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 20

v plné parádě a slavnostní salvy ze všech druhů zbraní doslova otřásly Toruní. Možná to ale přece jen bylo Arturovo spontánní vnuknutí. Nebylo by první, ale žádné z nich nikdy v Toruni nezpůsobilo takový rozruch. Každopádně počasí mu toho 27. ledna hrálo do karet. Řezavý východní vítr zeslábl, ale už několik dní hustě sněžilo. Lidé už po několika metrech mizeli ve sněhové vánici, takže si každý na ulicích musel dávat velký pozor, aby ho nepřejel povoz, nebo dokonce elektrická dráha. To byla nebetyčná pýcha Toruně. Už žádné koňské povozy, nýbrž opravdová tramvaj! Přesně vzato už to byly tři tramvajové linky kolébavě křižující naše krásné město. Stejně jako mnohé další dny jsme číhali u jednoho z ochranných přístřešků ve tvaru přezdobeného slunečníku. Tlumený rachot nám prozradil, že přijíždí linka číslo tři spojující kulmské předměstí se staroměstským trhem. Vzápětí prorazila stěnou vloček, zastavila a za chvíli se znovu rozjela. Tentokrát však s námi dvěma jako černými pasažéry. Tehdy ještě nebyli žádní průvodčí, a tak nám nikdo nebránil v tom, abychom se svezli nejméně dva kilometry do centra Toruně. Na honosné Široké ulici s barokními domovními fasádami jsme si vyčíhali linku číslo jedna a v ní jsme projeli historickou částí města až na konečnou stanici Městské nádraží u mohutného železničního mostu. Ten se několika vznosnými ocelovými oblouky klenul přes Vislu k protějšímu břehu, kde kolem dvou strážních věží pokračoval až k hlavnímu nádraží. Tam jsme přešli přes řeku, minuli kasárna v městské čtvrti Rudak a pokračovali jsme směrem k barákovému táboru, kde se měly slavnosti odehrávat. „Myslím, že Gréta po tobě hodila očkem,“ začal Artur. „Jak to můžeš vědět?“ namítl jsem. „Gréta šilhá.“ „Jsem si úplně jistý. Mám za tebe ztratit dobré slovo?“ „Ne, díky.“ „Je to jediná dcera zedníka Drechsela. To je určitě pěkné věno.“ „Cože?“ „Nikdy není od věci mít v rodině zedníka!“ „Prosím tě, nech toho. Stačí, že mě s tím doma trápí otec.“ Artur spokojeně přikývl. „No tak to se docela hodí.“ „Co se hodí?“

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 21

„Řekl jsem jí, že na ni dnes počkáš,“ odpověděl nevinně Artur. „Ty jsi na to prostě moc nesmělý.“ „Přeskočilo ti? Nemůžeš mi přece za mými zády jen tak domlouvat schůzku. A navíc ještě s Grétou? To tě nenapadla žádná jiná?“ „Ale jo,“ odpověděl netečně Artur. „Frieda, Erna, Trudi, Wilhelmine, Käthe, Agnes...“ Zoufale jsem polkl: „Nesnaž se mi namluvit, že ses zeptal všech?!“ Artur znuděně pokrčil rameny: „Myslel jsem, že ti to trochu pomůže. Rozhodně ti to neuškodí.“ Vzplála ve mně naděje, vypadalo to, že Artur má pro mě dobré zprávy. Proto jsem se opatrně zeptal: „A co tedy říkaly?“ „No, Trudi se rozesmála...“ „A ostatní?“ „Ostatní neměly tak dobrou náladu.“ Upřeně jsem se na něho podíval. „Neuškodí to?“ zeptal jsem se nechápavě. Artur se mi podíval do očí naprosto lhostejně, jako by právě mluvil o počasí, a ne o největším ponížení za celou dobu mé školní docházky: „No, když se mě na to ptáš, totální katastrofa. Ale dobré je to, že teď už si s těmi hloupými husami nemusíš lámat hlavu. A Gréta není špatný úlovek. Má fakt co nabídnout, jestli chápeš, co tím myslím.“ „Dej mi pokoj!“ Mrzutě jsem strčil ruce do kapes kalhot a dál se brodil křupajícím sněhem. Došli jsme k táborovému areálu. V červenobíle pruhované strážní budce stál třesoucí se rekrut v šedozelené uniformě, který zvedal a spouštěl rovněž červenobíle pruhovanou závoru. Před námi se rozkládal barákový tábor, prosté podélné dřevěné domy v dokonalém zákrytu, každý s přístupovou cestou ke zpevněné asfaltové ulici vedoucí přímo na střelnici. S námi přišla ještě celá řada toruňských občanů, nejen proto, aby uctili císaře, ale spíš je lákalo bohaté pohoštění. Artur do mě ještě celou cestu hučel. Naprosto mu unikal význam diplomacie, natož aby hloubal nad její užitečností – byl totiž hluboce přesvědčený o tom, že když se mluví podle zásady „Co na srdci, to na jazyku“, nedojde k žádnému složitému vysvětlování, že ten druhý chtěl

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 22

vlastně něco úplně jiného. Proto se mu také nedalo vysvětlit, že mezi dobře myšleno a dobře uděláno zeje zpravidla nepřekonatelná propast. Další hradba mračen nad Toruní, původně tmavošedá, teď skoro úplně zčernala. Výhled byl tak špatný, že člověk i z bezprostřední blízkosti viděl nastupující slavnostní formaci dělostřelecké jednotky na koních jen neurčitě, zatímco vozy, na kterých sem tažná zvířata přitáhla děla, se oddělily a posunuly na předem určené pozice. Někde vpředu postavili malou tribunu a hned vedle ní stan, ve kterém se připravovalo slavnostní pohoštění. Stejně jako loni byly první řady bez výjimky vyhrazeny armádě. Ve stále houstnoucí sněhové bouři tam vojáci stáli zpříma jako svíce, s hrdě vypnutou zasněženou hrudí, puškami přes ramena a přilbami s bodci ostře směřujícími k obloze. Za nimi následovali vyšší důstojníci a potom prostí lidé trpělivě čekající na starostův slavnostní projev, který, jak všichni doufali, bude kratší než loni. Téměř jako zázrakem našel Artur v davu Grétu, která se na mě ostýchavě usmála a pozdravila mě nesmělým „ahoj“. Povzdechl jsem si a pozdrav úsečně opětoval, ale jakoukoli další konverzaci jsem odmítl. Nikoli proto, že bych se styděl – skutečným důvodem byla moje hrdost. Nechtěl jsem vypadat jako všemi opuštěný chudák, který musí být nějakým způsobem vděčný za to, že se o něj zajímá alespoň šilhavá Gréta. Ta měla naopak spíš praktickou povahu, protože když si všimla, že zrovna nesrším nadšením, obrátila se k Arturovi a podržela mu pod nosem otevřenou dlaň. Artur sáhl do kapsy od kalhot a podal jí groš. Dívka nemotorně odťapala a zanechala mě osudu s poznáním, že teprve nyní bylo moje ponížení dokonané. Na pódium konečně vstoupil starosta Reschke. Prozradil to potlesk prvních řad, protože jinak ho nebylo vidět. Tlampač se však postaral o to, že jeho projev se rozléhal až do poslední řady. Následovalo přivítání a stručný nástin života Jeho Veličenstva, který každému poctivému Němci musel sloužit jako zářný příklad, protože pozdvihl celý národ z tenat humanitního vzdělání a zavádějících světonázorů až na vrchol Evropy, ba do čela celého světa! Radost a obdiv v jeho hlase nebyly předstírané, Reschke byl zanícený ctitel Hohenzollerna a jeho snaha napodobit ho mluvou a gesty se občas nechtěně vyznačovala komickými rysy. „On nás probudil!“ zvolal Reschke, a i když na něho nebylo vidět,

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 23

přesto bylo možné vytušit, s jak nevýslovnou radostí se při tom třesou vztyčené navoskované konce jeho kníru. „Cokoli Jeho Veličenstvo rozhodne, budeme s jásotem následovat! Jeho Veličenstvu: HURÁ!“ Z chumelenice zazněla trochu neslaně nemastně odpověď: Hurá!“ Artur mě uchopil za rukáv a nenápadně mě odtáhl stranou od posluchačů. Už o pár kroků dál se nedalo ve sněhové vánici nic rozeznat a já bych určitě vrazil do jednoho z čekajících koní, kdyby mě Artur včas nezadržel. Ještě bylo tlumeně slyšet Reschkeův rozhodný hlas, kterým starosta právě proklínal Anglii a zapřisáhlého francouzského nepřítele. Přitom mu hlas přeskakoval nadšením. Vyžadovalo to trochu fantazie, aby si člověk představil, jak se mu při tom po císařově vzoru blýská v očích, i když v tomhle počasí to nikdo, ani huláni v první řadě, nemohl vidět. „Jeho Veličenstvu: HURÁ!“ zvolal jako u vytržení. Následovalo zpola zmrzlé: „Hurá!“ Dorazili jsme ke třem houfnicím, jejichž zasněžené hlavně mířily do palebného úseku. Vojáky nebylo v chumelenici vidět, ale určitě nebyli daleko. „Co chceš dělat?“ zeptal jsem se tiše. „Prostě mi jen pomoz!“ odpověděl šeptem. Ještě než jsem pochopil, co to tam provádíme, stačili jsme už první houfnici otočit asi o devadesát stupňů. „Arture!“ zvolal jsem zděšeně. Ten už ale přešel ke druhému kanonu. Znovu jsem mu pomohl ho pootočit. Totéž následovalo i s třetí houfnicí, a pak jsme jako duchové zase zmizeli ve vánici a nenápadně se vmísili mezi lidi. Zatímco všichni kolem mě mrzli, já jsem se koupal v potu. Zaškubal jsem za límec a zalapal po dechu. Co jsem to jenom udělal? Jak to, že jsem s tím Arturovi ještě pomáhal? Ústí dělových hlavní teď mířila na barákový tábor, který byl sice liduprázdný, protože všichni byli odveleni na střelnici, ale člověk nemusel být vojenský génius, aby vytušil, co se stane, až kanony zaduní k poctě Jeho Veličenstva. Co když objeví naše stopy? Neuvěřitelně hustá sněhová vánice však nepřipouštěla žádnou orientaci a za chvíli nebude vidět vůbec nic, co by nás mohlo usvědčit. Reschke mluvil. A mluvil. A mluvil.

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 24

Rozplýval se o skutečném němectví, cti a věrnosti. Pak zvolal: „Rozdrtit!“ A myslel tím nejen Anglii, ale samozřejmě i Francii a všechny ostatní, kteří se nechtějí podřídit německé velikosti. Patrně se mu zalíbilo vzrušující znění tohoto slova s jeho chrčivým „r“ a „t“ připomínajícím šlehnutí bičem, protože ho zopakoval ještě pětkrát, jednou s císařem jako drtičem, pak s jeho poddanými jako drtiči a mluvil zcela obecně o tom, že je třeba drtit. A já jsem po celou dobu věděl, že to jediné, co se tady bude co nevidět drtit, rozhodně nebudou císařovi nepřátelé. Zatímco tedy starosta Reschke bušil ohnivými slovy jako kovářským kladivem do kovadliny rudě žhnoucího patriotismu, Artur tady v tom národním jiskření jen tak stál, ruce měl zastrčené v kapsách a na rtech mu pohrával záhadný úsměv. Nemohl jsem jinak než jeho postoj obdivovat. Tolik, že jsem dokonce zapomněl na vlastní strach a jen o vlásek nezmeškal konec projevu. „Proto chci skončit nejsrdečnějšími blahopřáními Našemu Veličenstvu a ujištěním, že právě zde císařovi nejvěrnější poddaní i nadále doufají, že po jeho osobnosti se budou pnout jako břečťan po věži. A tak nyní prosím majora von Brocka, aby našemu milovanému císaři poblahopřál čestnou salvou. Ať dunění děl připomíná vřelé údery našich srdcí! Vašemu Veličenstvu: HURÁ!“ V pozadí zaburácela první houfnice. „Vašemu Veličenstvu: HURÁ!“ Zahřměla druhá houfnice. Znenadání se projevil neklid, protože už za prvním výstřelem stejně jako teď za druhým následovala podezřele ohlušující exploze. Vzápětí ze sněžné stěny před našima očima problesklo na šedém a bílém pozadí nažloutle mihotavé světlo. Starosta Reschke však nebyl k zastavení, stejně jako střelmistr, a než ho někdo od toho dokázal odradit, zvolal zvučně potřetí: „Vašemu Veličenstvu: HURÁ!“ Houfnici tak opustil i třetí granát a třetí detonace neomylně věštila neštěstí. Teď už bylo žlutavě plápolavé světlo vidět naprosto jasně. Mrznoucí lidé se s mumláním a voláním otočili ke kanonům, když mladý poručík udýchaně podal svému majorovi hlášení: „Pane majore, poslušně hlásím: Hoří!“

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 25

Celá společnost se okamžitě rozptýlila. Vojáky odveleli k hasící četě a lidé se zvědavě rozběhli k hořícím barákům. Jen Artur a já jsme využili příznivý okamžik a vykročili jsme ke stanu, který nás – zcela osiřelý – neodolatelně lákal na lahodné uzeniny, sýry a perníky, jedinečné toruňské kateřinky. Bleskurychle jsme si všeho co nejvíc nacpali za kabát a košile. Poté jsme se nepozorovaně vytratili. Teprve mnohem později, když jsme požár a veliké pozdvižení nechali daleko za sebou, jsme si dopřáli pauzu. Artur si vyndal z kapsy uzenku, s velkou chutí se do ní zakousl a spokojeně zamumlal: „Vašemu Veličenstvu: Hurá!“

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 27

H ALLEY

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 29

4 Debaty a články v našem městě několik týdnů ovládlo jediné téma: toruňská kasárenská perda. Za tímto novotvarem stála Gazeta Toruńska, noviny polských obyvatel Toruně. Zdálo se, že přímo nedočkavě vyhlížely právě takovou událost, která jim kromě mnoha jiných věcí sloužila jako důkaz toho, že nejslavnější syn tohoto města, Mikuláš Koperník, byl samozřejmě Polák, nikoli Němec. Stejně jako Němci trvali na tom, že to byl pochopitelně Němec, nikoli Polák. Tato hádka vedla každoročně k tomu, že oba národy nezávisle na sobě slavily v únoru jeho narozeniny a velebily ho ve slavnostních projevech jako vzorový příklad píle, inteligence a badatelského ducha příslušného národa. Nemusím asi dál zdůrazňovat, jak rychle po naší taškařici tenhle spor opět vzplál. Toruňské noviny běsnily proti původcům toho zbabělého útoku a téměř dennodenně se ptaly po vinících, což vystavovalo stejnému tlaku policii, armádu i starostu. Přitom to nebyla ani tak způsobená škoda (oheň zachvátil jen dva podélné domy, které se zase rychle podařilo uhasit), co tak popudilo odpovědné činitele i vlastence. Urážka sahala mnohem hlouběji: Ta kanonáda zranila německou duši. Zrovna pýcha Pruska, armáda, jindy dokonalá, efektivní a neporazitelná, minula převelikou střelnici a vlastní domov prakticky změnila v prach a popel. Vítězové od Sedanu se tak vystavili posměchu. Historka už určitě dávno pronikla přes nedaleké rusko-německé hranice do Petrohradu a postarala se v Zimním paláci o bujaré veselí. K tomu samozřejmě nutno přičíst neúnosnou urážku Jeho Veličenstva a nevídanou blamáž všech zúčastněných hodnostářů, ze kterých si především Gazeta utahovala svými zlomyslnými narážkami. To všechno dohromady pak ještě k neskonalému zármutku vedlo k jedné smrtelné oběti, což z ošklivého kousku udělalo skutečnou tragédii. Týkalo se to politováníhodného majora von Brocka, velícího důstojníka narozeninové oslavy, muže s německým nacionálním smýšlením a příslušníka hrdé západopruské aristokracie. Choval ambice na

stíny světa.qxp_Sestava 1 02.10.21 10:36 Stránka 30

velkou vojenskou kariéru a šance na ni vůbec nebyly špatné: Měl nejen šlechtický původ, ale jeho rodina navíc vlastnila dostatek peněz i pozemků a v rodokmenu von Brocků nebyla široko daleko ani kapka židovské krve. Tento zákeřný útok představoval velké příkoří nejen pro něho samotného, ale i pro celou jeho rodinu. Ačkoli se snažil nepříjemné události snášet se stavovsky odpovídající důstojností, přesto ho poznámka jednoho toruňského Poláka naprosto vyvedla z míry. Ten se totiž zeptal, jak dvě shořelé vojenské ubikace mohou představovat urážku Jeho Veličenstva, tedy pokud by je někdo vážně nepovyšoval na symbol celé vlády. Tato obratná formulace nejen, že neměla daleko k urážce majestátu, ale zároveň obracela tuto výčitku proti všem, kteří v té události vůbec něco takového spatřovali. Major von Brock si každopádně připadal degradovaný na tupitele majestátu, což se hluboce dotklo jeho cti. Vyzval tedy toho Poláka, muže jménem Piotr Zielínsky, na souboj. Ten byl i tehdy už zakázaný, ale nařízení se jen zřídkakdy dodržovalo a vyhýbat se hozené rukavici se považovalo za nečestné a znamenalo to předčasný konec každé důstojnické kariéry. Když von Brock výzvu vyslovil, učinil tak v domnění, že Zielínsky beztak nebude požadovat satisfakci, čímž by byla celá záležitost elegantně vyřešená. Naneštěstí se ale i Zielínsky mohl pochlubit dlouhou řadou vznešených předků, a proto tím spíše toužil po satisfakci. Majorovu výzvu přijal. Ještě než si von Brock zajistil sekundanty, dozvěděl se, že Zielínsky je považovaný za prvotřídního střelce, a protože si jako uražený mohl zvolit zbraň, rozhodl se raději pro šavli. Setkali se za svítání nedaleko lázní v idylickém parku Kepa Bazarowa na levém břehu Visly, ale husté lužní lesy je chránily před zvědavými pohledy. Byl to velmi krátký souboj. Zielínsky nebyl totiž jen prvotřídní střelec, ale ještě lepší šermíř. Po několika výpadech vyletěla von Brockova šavle do vzduchu a vzápětí mu Zielínsky způsobil zranění na paži. Nebyla to velká rána, ale stačila k tomu, aby von Brock kapituloval a uznal porážku. Tím mohla celá záležitost skončit. Bohužel se tak nestalo. Výsledek duelu se totiž rozkřikl a s ním i okolnost, že chrabrý major