strana 1 – titulní list – výtvarník
Heidi Perksová V R AŤ SE PRO MĚ Ikar
Vrat_se_pro_me.indd 1
19.4.2021 21:26:31
Pro mého manžela Johna. Za to, že ve mě věří. A pro Bethany a Josepha. Věřím ve vás.
Vrat_se_pro_me.indd 3
19.4.2021 21:26:31
OSTROV EVERGREEN
Vrat_se_pro_me.indd 5
19.4.2021 21:26:31
Ostrov Evergreen 9. září 1993 Odjeli jsme za bouře. Moře se zdvihalo v ostrých řadách vzteklých vln a dešťové kapky mi bičovaly nohy jako tisíce kulek. Táta určitě věděl, že bychom v tom nečase neměli plout na pevninu, přesto stál na lodi a jednou rukou horečnatě máchal, aby se jedna z nás natáhla a chytila se za ni. Kapuce jeho červeného pršipláště se mu svezla z hlavy a déšť mu připlácl vlasy k lebce. Křičel na nás přes vichr, abychom nastoupily, ale my se z konce mola ani nehnuly. Loď se divoce zmítala a škubala za lano, které ji drželo přivázanou k doku. Všimla jsem si, že táta druhou rukou silněji stiskl ocelové zábradlí schůdků. „Nastup, Stello,“ zavolal. Nad hlavou nám zaburácel hrom a nebe ozářily působivé klikyháky. Za mnou se mezi siluetami vysokých borovic jasně rozsvítil náš dům, takže vypadal úplně jako z hororu. Strčila jsem si ruce hlouběji do pláštěnky a pevněji si přitiskla šedého méďu na prsa. Nechtěla jsem opustit jediný domov, který jsem kdy poznala, ale nikdy jsem neviděla tátu tak odhodlaného. Čelisti měl zaťaté, zuby odhalené. Nebýval tak úporný, tak neústupný a já se od něj instinktivně stáhla zpátky. „Já nikam nejdu,“ zakřičela Bonnie vedle mě. „Všichni umřeme, když poplujeme.“ Moje sestra si držela kapuci těsně u hlavy, ale i tak jsem v měsíčním světle zahlédla, jak má 7
Vrat_se_pro_me.indd 7
19.4.2021 21:26:31
Heidi Perksová
bledou tvář. Bonnie léta toužila z ostrova odejít, ale takhle rozhodně ne. „Neumřeme a musíme jet,“ zakřičel otec zpátky. Obrátil se na mě a dodal mírněji: „Slibuju. Je to dobré. Budeme v bezpečí.“ Táta měl malou převozní loď a naléhal, abychom na ni nastoupily. Posledních šestnáct let totiž třicetiminutovou cestu mezi Evergreenem a přístavem Poole absolvoval každý den. Jestli nás někdo mohl dopravit na pevninu bezpečně, byl to on, ale ještě nikdy jsme se nepokusili přeplout za takové sloty. Když bývalo takhle příšerné počasí, máma nás většinou ani nepouštěla z domu. „Proč nemůžeme počkat do rána?“ skučela Bonnie. Já zírala na vodu, jejíž bílá pěna se vařila a zuřivě se rozstřikovala všude kolem. „Protože…“ zakřičel táta. „Bože, nastoupíte si konečně vy dvě?“ Znovu zatřepal rukou a jeho pohled sklouzl za mé rameno, protože se po molu blížila máma. Hlavu měla schýlenou, ruce zastrčené v igelitovém ponču a za sebou táhla kufr. „Kde je Danny?“ zavolal táta ve chvíli, kdy další blesk rozčísl oblohu, až jsme s Bonnie svorně nadskočily. Počítala jsem, a pěkně rychle, ale stihla jsem to jen ke dvojce, než se nám nad hlavou rozburácel hrom. Bouře se přikradla blíž. Bratr se vlekl za mámou, zachumlaný v beztvarém černém kabátě, který visel na jeho rozložitém těle a sahal až na zem. Bonnie začala znovu křičet, ukazovala na moře, jež se zvedalo a klesalo, vysoko a zase nízko, jak jsem ho ještě nikdy neviděla. Vzduch naplnilo další hlasité prásknutí a já vyjekla, protože vedle mě padla na zem větev jedné z borovic. Vítr ji začal ledabyle pohazovat po mole a já jí tak tak uskočila z cesty. Na kratičký okamžik přestal táta křičet a zíral na větev. Do dešťové vody, která mi smáčela obličej, mi tryskaly slzy a srdce 8
Vrat_se_pro_me.indd 8
19.4.2021 21:26:31
V R AŤ SE PRO M Ě
se mi sevřelo pokaždé, když jsem pomyslela na to, že opustím svůj milovaný ostrov. Přála jsem si jediné – aby si táta uvědomil, že za nic na světě nemá cenu tohle podstoupit. „Podle mě bychom vážně měli počkat, Davide,“ křikla máma vysokým hlasem a rozšířenýma očima těkala z táty na vodu a zase zpět. „Ničemu neuškodí, když zůstaneme ještě jednu noc. Odjedeme hned brzy ráno…“ Společně jsme zatajili dech. Táta odvrátil oči od zlomeného stromu a zadíval se zpátky na ni. „Ne, Mario. Pojedeme teď.“ „Já to nechápu,“ vybuchla jsem s pláčem. Táta byl pohodový rodič. Ten, který nám klidně dovolil hrát si ještě půl hodinky nebo si vzít čokoládovou sušenku, i když jsme si už vyčistili zuby. „Mami?“ vykřikla jsem a otočila se na ni. Proč se víc nesnaží ho zastavit? Máma chápala líp než kdokoli jiný, nakolik je ostrov mou součástí a že bez něj nedokážu přežít. Milovala Evergreen tak moc jako já. Zadívala se na mě a strach, který jsem viděla sotva před chvílí, nahradila prázdnota. „Mami…“ Hlas se mi roztřásl a čekala jsem, až přikáže, abychom se vrátili zpátky do domu, ale místo toho mi položila ruku na záda a začala mě postrkovat ke schůdkům lodi. Zaváhala jsem, ale ona mě postrčila silněji, až jsem neměla na výběr a musela jsem nastoupit. Schválně jsem se nechytila tátovy natažené ruky a rovnou jsem pospíchala k jedné z lavic pod stříškou. Danny mě beze slova následoval, posadil se za mě a upřel pohled ven z okna. Nepodíval se na nikoho z nás, i když to nebylo nic neobvyklého. „Já nechci jet,“ vykřikla jsem a postupně pátrala v jejich obličejích. Podívala se na mě jen Bonnie, která se usadila vedle mě. Její noha se klepala u té mé a já si nevzpomínala na chvíli, kdy jsme si byly tak blízké. 9
Vrat_se_pro_me.indd 9
19.4.2021 21:26:31
Heidi Perksová
Stáhla jsem si kapuci a ohlédla se na ostrov přes poškrábané sklo lodi, které déšť stále bičoval proudy vody. Mohla jsem nakreslit čáru přímo přes své srdce, kde se rozťalo na dvě části. Slzy mi dál stékaly po tvářích, zatímco vítr mohutně zhoupl lodí k jedné straně, až Bonnie vyjekla. Vymrštila jsem ruce, abych nabyla rovnováhu, a pustila jsem šedého méďu. Bonnie měla možná pravdu a my se na pevninu nedostaneme, ale z nějakého důvodu byl táta rozhodnutý to zkusit. Možná mi už vlastně nezáleželo na tom, jestli mě moře pohltí. V jedenácti letech jsem nebyla připravená přijmout unáhlené rozhodnutí rodičů ostrov opustit. Nevěřila jsem, že je to navždy, a ani trochu jsem nechápala, proč nás vlečou pryč uprostřed bouře. „Vrátíme se?“ zašeptala jsem své sestře. Bonnie zašátrala rukou, aby pod pláštěnkou chytila tu mou. „Ne,“ odpověděla, „myslím, že už nikdy.“
10
Vrat_se_pro_me.indd 10
19.4.2021 21:26:31
SOUČASNOST Kapitola první
Na pohovce naproti mně sedí moji klienti. Ona má ruce pevně založené na hrudi, on sevřené mezi nataženýma nohama a naklání se dopředu. Do mezery mezi tímhle párem bych se snadno vešla, a navíc se při každém sezení posouvají o něco dál od sebe. Žena na mě upřeně hledí a čelist má tak napjatou, až téměř vidím, jak pulzuje. Překvapuje mě, že dneska nepláče jako při všech ostatních sezeních. Její manžel se k ní stále otáčí, ale ona se na něj nepodívá. Pokaždé, když to udělá, zacuká mu obočí, jako by uvažoval nad tím, kde se to všechno pokazilo nebo co by s tím měl udělat. „Nevím, co k tomu víc dodat,“ zamumlá a ona se uchechtne, potřese hlavou a pronese něco tak tiše, že nedokážu zaslechnout, co to je, jen vidím, jak se jí pohnou rty. „Omlouvám se,“ pokračuje on. „Bože!“ vykřikne žena a zvedne pohled ke stropu. Její postoj je naprosto neochvějný a mně neujde, jak se vůlí snaží přimět slzy, aby jí nekanuly z očí. Nesnáším tuhle chvíli sezení, ale minutová ručička už překročila šestku. Tanya bude čekat, až skončím, aby za mnou mohla zavřít. Stará se o recepci, takže vždycky odchází poslední. 11
Vrat_se_pro_me.indd 11
19.4.2021 21:26:31
Heidi Perksová
„Bohužel…“ začnu, ale moje klientka mě přeruší, když se zvedne z pohovky a popadne svetřík, který zplihle visí přes područku. „Já vím,“ prohlásí. „Náš čas vypršel.“ „Je mi líto,“ řeknu. Vzala bych je oba do hospody a nechala je dál mluvit, kdyby to nebylo tak hrozně neprofesionální. „Než půjdete, nechcete k tomu ještě něco říct?“ „Mám za to, že dneska už řekl dost, vy ne?“ Její manžel si skousne koutek rtu, ale při vstávání nevzhlédne, jen sáhne pro svou bundu. „Přejete si někdy, abyste vůbec nepoložila nějakou otázku?“ zeptá se tiše, když mě následuje ke dveřím. „A vy?“ odpovím jí. Pohne hlavou, ale tak nepatrně, že netuším, jestli je to kývnutí. „Nemůžu to teď nevědět, ne?“ Zavrtím hlavou. Ne, musí čelit faktu, že se její manžel jednou vyspal s někým jiným. Uvažuju, že jí povím, aby se za mnou zastavila sama, ale už je u Tanyi a domlouvá pro oba termín na příští týden. Když odejdou, zamknu svou pracovnu a vydám se k pultu, kde si Tanya poposune silné brýle nahoru na nos a dál zuřivě klepe do klávesnice. Nevzhlédne, dokud nejsem téměř nad ní. „Tak já jdu,“ řeknu. „Promiň, že jsem se trochu zpozdila.“ Zazvoní telefon, a než ho zvedne, podívá se na linku. „Poradna Stelly Harveyové.“ Pořád ještě cítím radostné mrazení, když slyším, jak ta slova říká. Zatímco vysvětluje cenovou strukturu mých sezení rodinné terapie, ne poprvé mě napadne, kolik peněz bych ušetřila, kdybych nemusela platit část Tanyina platu. Jenže jsem neměla na výběr, když jsem si s ostatními pronajala místnost v téhle budově. Vedle mě je fyzioterapeut a dál v chodbě podiatr a reiki léčitel, ale 12
Vrat_se_pro_me.indd 12
19.4.2021 21:26:31
V R AŤ SE PRO M Ě
nikdo z nás nepracuje na plný úvazek a mám za to, že recepční vlastně nepotřebujeme. Tanya zavěsí a obrátí se zpátky ke klávesnici, aby vypnula počítač. „Potenciální klienti,“ poví mi. „Mladý pár, co má potíže s dcerou. Ozvou se příští týden.“ „Díky,“ usměju se. „Máš na víkend v plánu něco pěkného?“ „S Mikem jedeme navštívit jeho rodiče. A co ty?“ „Zítra jdu na oběd k sestře,“ povím jí. „A jak se Bonnie vede?“ Tanya povytáhne obočí. Zasměju se. „Dobře. Tenhle víkend má manžela pryč,“ řeknu, i když si nejsem jistá, proč jsem to vlastně zmínila. Dokonce ani nevím, jestli to znamená, že Bonnie bude šťastnější nebo naštvanější. Tanya kývne a našpulí rty a mě napadne, že si vzpomněla na jedinou příležitost, kdy mou sestru potkala. Vím, že ji neohromila, ale už dávno se nenamáhám Bonnie bránit. V jisté chvíli jsem se přestala starat o to, co si myslí ostatní, a už nemám potřebu vysvětlovat, že když mi z rodiny zbylo tak málo příbuzných, nemůžou mi vyčítat, že k ní mám blízko. Kromě toho ještě nikdo vlastně neporozuměl našemu vztahu. Ani já bych nedokázala vysvětlit veškeré spletitosti, které nás pojí dohromady. Ve většině věcí jsme naprosté opaky. Ale já jsem před osmnácti lety, krátce po tom, co odešel Danny, dala nevyřčený slib, že tu pro svou sestru vždycky budu. Tehdy, když jsem začala přemýšlet, jestli to celé není Bonniina vina, že je taková, jaká je. Máma mi v noci občas šeptávala ve chvílích, kdy si myslela, že spím. Vkradla se do mého pokoje a přikryla mě znovu dekou, kterou jsem si odkopala. Líbilo se mi, když si klekla na podlahu vedle mě, její teplý dech mi laskal tvář, vůně Chanelu mě celou zaplavovala a zůstávala ještě dlouho poté, co z místnosti odešla. 13
Vrat_se_pro_me.indd 13
19.4.2021 21:26:31
Heidi Perksová
„Stello, mé všechno, “ šeptávala a něžně mi hladila vlasy. „Ty jsi to jediné dítě, které potřebuju.“ Možná tím nezůstalo žádné místo pro Bonnie. – – – Z poradny odejdeme s Tanyou společně. Ona zahne doleva, zatímco já přejdu směrem k parku, abych se dvacetiminutovou zkratkou vydala kolem katedrály ke svému bytu hned na okraji Winchesteru. Ráda chodím pěšky, dokonce i v lednu, kdy jediné světlo vychází z pouličních lamp a studený vzduch se mi zakusuje do kůže. Mám tak příležitost důkladně popřemýšlet o seznamu klientů na následující týden, a jako každý pátek si slíbit, že investuju víc času do budování své praxe. Rozhodnutí založit si poradnu pro rodinu se neudálo zničehonic. Nikdy jsem nepatřila k dětem, které se záhy rozhodly, jakou práci budou dělat. Ani po úspěšném složení závěrečných zkoušek na střední škole jsem stále neměla žádnou představu a trvalo dvanáct nešťastných let v agentuře práce, po nichž přišel příjemný balíček odstupného pro nadbytečné pracovníky, abych se konečně rozhodla. Před čtyřmi lety jsem se zapsala na kurz a povinnou terapii. Obojí jsem musela absolvovat, než jsem mohla začít radit ostatním. Hned na začátku mi lektorka zdůraznila důležitost toho druhého. Jizvy z dětství nebo nevyřešené záležitosti z předchozích vztahů by totiž mohly způsobit, že by mé rady mohly být neobjektivní. Snažila jsem se tu terapii odmítnout, ale bylo jasné, že to je něco, z čeho se nevyvléknu, a věděla jsem, že kdybych na to víc tlačila, jen bych vzbudila podezření o fungování vlastní rodiny. Já jsem většinu částí svého života uložila do úhledných 14
Vrat_se_pro_me.indd 14
19.4.2021 21:26:31
V R AŤ SE PRO M Ě
malých krabiček a skryla je hluboko v sobě. V tom jsme jako rodina byli moc dobří. Učila jsem se od nejlepších, i když to šlo proti všemu, co jsem očekávala od svých klientů. „Tak proč se zajímáte o rodinné poradenství?“ byla první otázka, kterou jsem dostala na úvodním sezení. Pověděla jsem lektorce, jaké jsem měla v dětství štěstí. Že jsem měla milující rodiče a vyrůstat na ostrově Evergreen bylo doslova idylické. Řekla jsem, že se zajímám o rodinné vztahy a vždycky jsem si myslela, že umím naslouchat a pomáhat. Do jisté míry jsem jí řekla pravdu. Do té míry, že jsem mluvila jen o době, než jsme opustili ostrov. Nebo možná do doby těsně před tím. Moje lektorka dychtila dozvědět se o Evergreenu víc, stejně jako většina lidí. „Žilo tam jen sto lidí?“ zeptala se mě ohromeně. Přikývla jsem. „O maličko víc. Všechny jsem znala a oni znali mě.“ Pověděla jsem jí, jak to bylo báječné, a ona na mě jen vyjeveně zírala. „Upřímně, já to milovala,“ zasmála jsem se. Věděla jsem, že si někteří lidé myslí, že to je klaustrofobní, ale na světě nebylo žádné jiné místo, kde jsem chtěla být. „A vám to nepřipadalo příliš odlehlé?“ Další oblíbená otázka. Cesta trajektem trvala jen třicet minut, ale dorsetské pobřeží nebylo z Evergreenu vidět. „Vůbec,“ odpověděla jsem. Nicméně moje sestra nesnášela skutečnost, že v zimních měsících přívoz mého otce jezdil jen jednou denně. Jenže moje sestra nesnášela všechno, kvůli čemu jsem to tam milovala. „Zmínila jste, že vám bylo jedenáct, když jste odjeli,“ pokračovala. „Jak staří byli vaši sourozenci?“ „Já byla benjamínek rodiny. Dannymu bylo patnáct a Bonnie sedmnáct.“ 15
Vrat_se_pro_me.indd 15
19.4.2021 21:26:31
Heidi Perksová
Kývla, ale netušila jsem, co z toho získala, a celou dobu jsem se jen usmívala a dávala si pozor, abych neukázala nějaké trhliny. Věděla jsem, že brzy začne vyzvídat podrobnosti o konci našeho posledního léta na ostrově a o letech, která po našem odchodu následovala. Bude chtít vědět, co způsobilo kolaps mé rodiny, a já jí to nebudu moct prozradit. Každý z nás měl tajemství, která jsme si úzkostlivě drželi jen pro sebe, a protože jsme o nich nikdy nemluvili, nakonec nás rozdělila. Chtěla jsem pomoct jiným rodinám, aby si povídali, protože v tom jsme my udělali chybu, jen jsem jí to nehodlala říct. Místo toho jsem s lehkostí prošla tím, co se stalo po našem odchodu, a zdůraznila jsem jen holá fakta. Snažím se potlačit vzpomínky na ta sezení, která jsem přetrpěla, když mi na hlavu začnou pleskat kapky deště. Brzy se musím schovat do nejbližšího obchodu, abych nebyla promočená na kost. Dojde mi, že jsem si deštník zapomněla v práci, zatímco v obchodu s potravinami oklikou zvolna mířím k policím s vínem. Vybírání lahve Sauvignon Blanc za sedm liber mi pomůže přečkat chvíli, než se přežene největší liják. Doma si naliju sklenku, posadím se k oknu v kuchyni a dívám se na déšť, který teď vytrvale bubnuje na skleněnou tabulku. Přestože tenhle víkend nemám skoro nic na práci a navzdory skutečnosti, že nepracuju obvyklých pět dnů v týdnu, pořád mám ten příjemný páteční pocit konce týdne a zvykla jsem si na pohodlnou rutinu: jakmile dopiju tuhle sklenku, uvařím kari, pak si dám další skleničku s Markem v jeho bytě nad tím mým a budu ignorovat jeho škemrání, abychom společně vyrazili do barů. Takhle se vrátím do svého bytu těsně před desátou, ale ještě se mi nechce jít do postele. Místo toho se zachumlám do deky na pohovce, pustím televizi a zároveň si z konferenčního stolku vezmu časopis a jen tak jím listuju. 16
Vrat_se_pro_me.indd 16
19.4.2021 21:26:31
V R AŤ SE PRO M Ě
V televizi naskočí zprávy a já vzhlédnu. Před nějakým domem stojí reportérka a drží nad sebou velký deštník, zatímco vítr zmítá jejím ohonem ze strany na stranu. Očima přejedu na lištu, která běží dole na obrazovce, a pak zase zpátky na ni. Nejdřív žádné detaily v pozadí nepoznávám a chci se vrátit zpátky k časopisu, když vtom mě najednou něco upoutá. V pravém horním rohu obrazu je charakteristické okno, kulaté s tmavým sklem. Je sice zachycené pod podivným úhlem, i tak se ale posunu na gauči kousek dopředu. Znovu popadnu dálkové ovládání a zesílím zvuk, abych přes bušení v uších slyšela, co reportérka říká. Je zvláštní, že jsem to nepoznala okamžitě, když mám každičký detail vypálený na vnitřní straně víček. Když stačí, abych se ponořila do vzpomínek a dokážu namalovat detailní obrázek o tisíci pixelů. Jenže nevypadá stejně. Ne úplně. Okenní parapety někdo natřel tmavou modrozelenou. Kamera teď přejíždí na celkový záběr, tak z domu vidím víc. Vpředu jsou bílé dřevěné kordonové římsy v koloniálním stylu a zimní zahrada. Už to nevypadá jako můj domov. Přesto je to bezpochyby on. Bílý plaňkový plot, co stojí po levé straně, tam pořád je. Táta ho vyrobil jedno léto, aby oddělil naši zahradu od cestičky, co vedla kolem. Napravo zahradu stále lemují vysoké borovice. Cítím, jak se mi zrychlí tep, ale snažím se ho nevnímat, abych se soustředila na slova reportérky. „Celý ostrov je zjevně v šoku,“ říká. Podívám se zpátky na lištu, která ubíhá s mimořádnou zprávou: slova „… Evergreen nalezeno tělo“ mi vlevo na obrazovce ujedou před očima a následuje nový titulek o Sýrii. „A policie ještě nemůže sdělit další podrobnosti?“ To přichází od ženy ve studiu, ale obrazovku stále plní pohled na můj dům a zahradu, kamera teď nabízí o něco širší záběr a odhalí 17
Vrat_se_pro_me.indd 17
19.4.2021 21:26:31
Heidi Perksová
bílý policejní stan obklopený policisty. Stojí na pozemku vpravo vzadu, úhledně zastrčený mezi dům a stromy, které oddělují zahradu od lesa za ní. „Ještě ne, ale forenzní týmy tu pracují celý den,“ odpoví reportérka. Znovu se podívám na lištu. „Včera večer bylo na ostrově Evergreen nalezeno tělo,“ zní celá zpráva. Pevně si sevřu ruce a toužím, aby jimi proudila krev a zahnala zmrtvění, které se šíří vzhůru mými pažemi. Na ostrově se našlo tělo. A i když to nikdo neřekl přímo, je jasné, že bylo pohřbené na zahradě mého starého domu.
18
Vrat_se_pro_me.indd 18
19.4.2021 21:26:31
Kapitola druhá
S morbidní zvědavostí sleduju útržkovité zprávy v televizi: současní majitelé prováděli přístavbu k boku domu; výkopy zašly do větší hloubky a šířky, než se očekávalo; včera večer si jeden z dělníků všiml kosti, z níž se vyklubala ruka, a vzápětí se objevil zbytek těla. Reportérka sdělí, že to byl šokující nález jak pro dělníka, tak pro majitele. Přes zadní část stanu ukáže na místo, kde tělo leželo. S vytřeštěnýma očima hltám každý detail, rukama svírám látku své mikiny. Někomu, kdo ostrov nezná, se může zdát, že je to přímo v naší staré zahradě za domem, ale já, ostrovanka, teď vidím, že je to vlastně hned za ní, na místě, kde zahrada přechází v les. Na Evergreenu jde totiž o to, že většina domů nemá ploty oddělující soukromý pozemek od toho kolem. Tam, kde jsme žili, v Quay House, který stojí přímo naproti molu, jsme ho měli jen na jedné straně – bílý plaňkový plot – protože ta část byla jako jediná přímo vystavená veřejné cestě. Všechny ostatní strany lemovaly stromy, jenže to znamená, že hranice byly nejasné. A taky to znamená, že vám odpustí, když si budete myslet, že tělo vykopali na zahradě. A už teď je jasné, že přesně takhle o tom referují. Nemůžu od televize odtrhnout oči, protože mi dojde, že to19
Vrat_se_pro_me.indd 19
19.4.2021 21:26:31
Heidi Perksová
hle je poprvé, co vidím svůj dům od té noci. Od noci, kdy jsme odjeli. S očima přilepenýma k obrazovce sáhnu po mobilu. Třesoucími se prsty zvolím Bonniino číslo a zvednu telefon k uchu. Ohlásí se těsně před tím, než se hovor přepne do hlasové schránky. „Ano?“ „Viděla jsi zprávy?“ „Ne, chystám se do postele. Lukovi není dobře a…“ „Pusť si je,“ přeruším ji. „BBC.“ „Tak jo, dobře, dej mi chvilku,“ zafuní Bonnie. V duchu vidím, jak se vleče do kuchyně a pouští malou plochou obrazovku, kterou má připevněnou nad pultem. „Kristepane,“ ozve se najednou. „To je náš starej dům?“ „Našli tam tělo,“ povím jí. „Přímo za naší zahradou.“ Bonnie chvíli mlčí. „Klidně to může být i v ní,“ dostane ze sebe nakonec. „Já vím. Ale přece vidíš, že ne. Podívej na to, je to na kraji lesa.“ „Do prdele. Kdo to je?“ „To neřekli. Nejsou k tomu skoro žádný podrobnosti.“ Slyším, jak se Bonnie přes mezeru mezi předními zuby prudce nadechne. „Ještě ani nepotvrdili, jestli tělo patří muži nebo ženě. To už určitě vědí. Prý tam pracujou forenzní technici.“ „No, někdo na tom ostrově ví, kdo to je,“ prohlásí. „Bože můj,“ dodá a krátce se zasměje. „Umíš si je všechny představit? Budou jako supi.“ „Určitě je to pro ně strašný, Bonnie.“ „Já vím, ale hele, na tom místě člověk nemohl udělat vůbec nic, aby o tom všichni ostatní nevěděli. Dostala jsem měsíčky a kluci to zjistili během čtyřiadvaceti hodin.“ Měla pravdu. Kdykoli jsem pohupovala nohama nad útesem, 20
Vrat_se_pro_me.indd 20
19.4.2021 21:26:31
V R AŤ SE PRO M Ě
máma to vždycky věděla dřív, než jsem dorazila domů. Když tenkrát Danny spadl ze stromu, na kterém se schovával, za pár hodin si o tom šuškal celý ostrov. I když tedy o Dannyho byl zájem vždycky. „Musel to udělat jeden z nich,“ prohlásí najednou. Mluví, jako by ji ta myšlenka zaujala, jako by to nebylo skutečné, ale jen televizní drama, co sledujeme. „To přece nevíme.“ „Ale no tak. Kdo jinej by pohřbil tělo na tom ostrově?“ Zase má pravdu, ale já na to nechci ani pomyslet. „Myslíš, že víme, kdo to je?“ ozvu se. „Teda jestli známe člověka, komu to tělo patřilo?“ „Asi ne. Už je to spousta let, co jsme odjeli.“ Kývnu, ale nic neřeknu. „Nebo,“ pokračuje a nechá to slovo dramaticky vyznít, „tam mohlo být celou dobu, co jsme žili v tom domě. Možná jsme chodili přímo po něm a nic jsme netušili. Nikdo mi nevěřil, že na tom místě je něco divnýho.“ „Na tom místě nebylo nic divnýho.“ „Nejspíš teď vykopávaj celou spoustu dalších těl.“ „Bonnie!“ „Hele, neber to tak vážně, už tam nebydlíme pětadvacet let.“ „Já vím, ale…“ zbytek věty zamumlám a sedím mlčky, dokud Bonnie nakonec nepromluví. „Líbí se mi, jak ten dům upravili.“ Při jejích slovech ztuhnu. „Co tím myslíš?“ „Natřeli ho a vypadá dobře.“ „Fakt?“ podivím se. „Ani jsem si nevšimla.“ Je jí jasné, že lžu. Jak bych si mohla nevšimnout tmavé modrozelené barvy, díky které dům vypadá hodně moderně, úplně jinak, než když byl náš. Bonnie si odfrkne, než se zeptá: „Zavoláš tátovi?“ 21
Vrat_se_pro_me.indd 21
19.4.2021 21:26:31
Heidi Perksová
„Asi jo.“ Vím, že bych měla, ale ta představa mě ani v nejmenším netěší, protože já se s tátou o ostrově už nebavím. „Mluvila jsi s ním teď někdy?“ zeptá se. „Ne.“ Zaplaví mě známý pocit viny. „Musím za ním zajít. Asi to tak udělám.“ „Až tam nebude ta čarodějnice.“ „Zdá se, že Olivia teď hodně pracuje. Když se stavím v týdnu, je velká šance, že bude doma sám. Nepůjdeš tam se mnou?“ zeptám se a doufám, ale předem vím, jaká bude odpověď. „Ne,“ odpoví Bonnie bez obalu. Povzdechnu si. „Ráno mu zavolám,“ slíbím. Sevře mě známá tíseň. Vždycky mám pocit, jako by se mi stlačovaly plíce a nutily mě dýchat usilovněji. Chci s ním mluvit, ale už to není takové. Jako by to byl úplně jiný táta než ten, kterého jsem měla na Evergreenu, ale jsou chvíle, kdy ho na okamžik získám zpátky, jenže vůbec nevím, co je náročnější. „Myslíš na to, viď?“ ozve se Bonnie a vrátí mě do přítomnosti. „Na co?“ „Jestli známe toho, kdo to udělal.“ – – – Zavěsím a dál sleduju zprávy. Přepínám mezi stanicemi, pátrám po tom příběhu, ale nic nového tam není a já nakonec usnu na pohovce. Zdá se mi, že jsem znovu na ostrově, jako poslední dobou často. Honím se s kamarády po lese. Smějí se a já taky, ale pak najednou zmizí a teď někdo honí mě. Když se vzbudím, buší mi srdce a krk mám v polštářích podivně zalomený. O Evergreenu se mi přestalo zdát pár let po tom, co jsme ho opustili, ale zase to začalo hned po těch sezeních, která jsem musela přetrpět během průpravy na poradkyni. A teď nevím, 22
Vrat_se_pro_me.indd 22
19.4.2021 21:26:31
V R AŤ SE PRO M Ě
jak se jich zbavit. Pokaždé, když se ze snu vzbudím, slyším hlas své lektorky: Vidíte, právě proto je důležité vyhnat všechny skryté démony. Jenže na Evergreenu nebyli nikdy žádní démoni. Za jedenáct let života, které jsem tam strávila, bych mohla poskládat své šťastné vzpomínky jednu na druhou a dosáhly by až do nebe. Na jednom sezení jsem rychle zmínila rozvod rodičů s kategorickým vysvětlením, že všechny jejich problémy začaly mnohem později. V době, kdy jsme opustili ostrov a přestěhovali se do Winchesteru. Když můj otec ve městě propadl klimatizované kanceláři se zatemnělými okny – tehdy už nebyli šťastní. Pověděla jsem jí to několikrát, i když jsem si nebyla jistá, jestli tomu sama věřím, ale nebyla jsem připravená otevřít víko té krabice. Nejsou ještě tři ráno a já bych měla zase usnout, ale podívám se na svůj iPad. V posledních letech byly chvíle, kdy jsem chtěla vyhledat svůj dům na netu. Po prvním poradenském sezení, kdy jsme rozebraly Evergreen do větších podrobností, než na jaké jsem byla připravená, jsem se vrátila domů a hned otevřela webovou stránku s realitami Rightmove. Do vyhledávací lišty jsem vyťukala adresu Quay House, ale vymazala jsem ji dřív, než jsem klepla na enter. Ještě jsem nebyla připravená vidět, jak se mohl změnit. Předtím se mi ale podařilo vyhledat nějaké obyvatele ostrova. Mnohokrát jsem pátrala po své kdysi nejlepší kamarádce Jill, ale tu jsem nikdy nedokázala najít. Zkusila jsem i některá další jména, třeba Tess Carltonová a taky Annie Webbová – té jsme říkali teto, i když naše příbuzná nebyla. Nijak mě nepřekvapilo, když jsem zjistila, že není na Facebooku – Annie teď už musí být přes osmdesát. Jenže sny mi v puse zanechávají hořkou pachuť a místo důkladného pátrání na webu automaticky sáhnu po svém albu 23
Vrat_se_pro_me.indd 23
19.4.2021 21:26:31
Heidi Perksová
z dětství, které je schované v košíku na časopisy vedle pohovky. Vždycky mi poskytne útěchu, připomínku blažených časů a hned cítím, jak se mi zpomaluje tep. Otevře se na místě, na které jsem se dívala naposledy, na místě, kde je přilepené pírko hnědou, teď už vybledlou a u konců zkroucenou páskou. Přitisknu ji na papír, ale jakmile prst pustím, okamžitě vyletí zase vzhůru. Musím album brzy projít, opatrně opravit stránky a znovu přilepit své poklady, než se celá ta věc rozpadne a už nepůjde spravit. Znám každou stránku zpaměti, a to natolik, že netuším, jestli mi vyvolávají skutečné vzpomínky na ostrov, nebo jestli jim teď vévodí fotky a upomínky, protože jsem se na ně tolikrát dívala. Obrátím další a přidržím fotografii, aby s třepotáním nevyklouzla. Je to fotka, na které mě s kamarádkou Jill zachytila máma to poslední léto. Seděly jsme na písku, hlavy u sebe tak blízko, že se pramínky našich vlasů propletly – moje sluncem vyšisované do zlata a Jilliny zrzavé kudrny poletující ve větru. Měly jsme úplně odlišné vlasy a takhle splynuté dohromady vytvořily něco krásného. Přejedu prsty po Jillině obličeji. Když zavřu oči, slyším její smích, ale na téhle fotce se neusmívá. Máma nás zaskočila a já pořád v uších slyším Jillin naléhavý šepot: ,Nikomu to neříkej,‘ než na nás máma zavolala: ,Řekněte do foťáku sýýýr!‘ Přemýšlím, jestli si máma tehdy všimla, že něco není v pořádku. Prudce zavřu knihu a zhluboka se nadechnu, ale dech se mi zadrhne v hrdle. Celé léto jsem dodržela slib, že to nikomu nepovím, ale nakonec jsem to nevydržela. Možná to byla chyba, ale teď už je pozdě o tom přemýšlet.
24
Vrat_se_pro_me.indd 24
19.4.2021 21:26:32