0042166

PROLOG

P

andora nedbala na Diovu radu a otevřela skříňku. Tak přišlo na svět veškeré zlo. Nemoci a morové rány. Sucho a hlad. Závist a zášť. Bezcitnost. Války a s nimi zkáza a smrt. Legenda tvrdí, že ale existovalo i něco dobrého. Naděje. Že skříňka byla zavřena dřív, než se stačila ukázat. Na otázku, jak je to s nadějí a jestli vlastně nejsme šťastnější, když odpočívá pod ochranou skříňky, odpověděl jeden německý filozof, že naděje je to nejhorší, protože opakovaně ­pobízí lidi, aby znovu prověřovali hrůzy… Ale s tím je teď konec!

HOTEL ADLON.indd 7

19.5.21 12:02

První část

ALMA

B

ylo nutné, aby se vnučka a babička setkaly. Bylo třeba zrušit kletbu: „Ženy v naší rodině nejsou k ničemu.“ Tak to matky po generace předávaly dcerám. A všechny touhle hanbou trpěly a zápasily s ní. A každý zápas jako by pouze znovu vydal svědectví o jejich zkažené podstatě. Ale s tím je teď konec!

HOTEL ADLON.indd 9

19.5.21 12:02

1

S

onja Schadtová vstala v pět hodin. Čím byla starší, tím dřív ji to táhlo z postele. A přestože spala mnohem míň než dřív, měla pocit, že jí hodiny celého dne nestačí, aby stihla všechny věci, které měla tak ráda. Ráno vždycky začínalo ­velkou konvicí kávy. Přitom četla noviny. Toho dne, ve čtvrtek, začátkem října 1994, padl Sonjin zrak na titulek ADLON OBLIGE – BERLÍN OBNOVUJE ELEGANTNÍ HOTEL. Zbytky staré budovy byly zbourané před deseti lety. To ještě stála Berlínská zeď a město bylo rozdělené na západní a východní Berlín. Dnes proti Braniborské bráně vedle Akademie umění byla jen pustina plná suti a štěrku. Sonja si užasle přitáhla časopis blíž a sáhla pro lupu, aby si důkladně prohlédla fotografii otištěnou pod titulkem. Zvětšovací sklo putovalo po tvářích ve skupině, která se shromáždila na Pařížském náměstí při udělení zakázky. Vedle ­vedoucí berlínského Stavebního úřadu stál současný starosta a hvězdní architekti Joachim Paarmann a Winfried Heller, sebevědomí muži kolem padesátky. Sonjina lupa zachytila mladou ženu na okraji snímku, která jako by tu stála jenom náhodou a doopravdy k nim nepatřila. Zvětšovací sklo staré dámy velmi zřetelně zobrazilo její tvář. Sonja si přečetla jméno. Jednou – a podruhé. 11

HOTEL ADLON.indd 11

19.5.21 12:02

• Katharina Zimmermannová spěchala přes Pařížské náměstí a uviděla své šéfy Paarmanna a Hellera, stavbyvedoucího Matthiase Seiferta a oba dělníky z vodohospodářského oddělení, jak čekají u momentálně nefunkční fontány. „Omlouvám se, zácpa!“ zamumlala v rozpacích a byla ráda, že nenásledovaly další otázky nebo stížnosti. „Tak se do toho dejte,“ vyzval Paarmann oba dělníky. Byl to obr, v jehož tmavé umělecké hřívě se množily šedé prameny. Ve dvojici s kolegou architektem Winfriedem Hellerem, p ­ ohledným mužem blížícím se šedesátce, měl hlavní slovo. Dělníci si nasadili helmy a začali železnými tyčemi otvírat kryt v podlaze kašny. Všichni s respektem sledovali jejich úsilí. Uvědomovali si sílu historického okamžiku. Dělníci páčili a bušili do mezery, která se při každém pohybu o milimetr rozšířila. Konečně jeden z nich zachytil okraj poklopu železnou tyčí. „Strč ten hák dolů,“ vybídl zadýchaně svého kolegu. Dvojí páčení zdvojnásobilo sílu. Kryt se teď se skřípěním pohyboval po centimetrech a konečně se objevil otvor. Všichni zvědavě hleděli do propasti, která vedla do katakomb pod ­Pařížským náměstím a dál do klenutých sklepení starého Adlonu. Dělníci odstoupili a zapálili si cigarety. Počkají, až všichni zase vylezou nahoru, a potom kašnu znovu uzavřou. Seifert dal architektům znamení, aby si nasadili helmy, a začal sestupovat dolů. Heller ho následoval a Paarmann dal přednost Katharině. Cestou dolů po úzkém železném schodišti cítila, jak jí buší srdce. Adlon! Jméno hotelu ji provázelo celé dětství a bylo pojmem pro zradu spáchanou v její rodině. Kdykoliv se na to matky zeptala, dočkala se jen vyhýbavé odpovědi. 12

HOTEL ADLON.indd 12

19.5.21 12:02

Když došlápla na prašnou podlahu sklepení pod Pařížským náměstím, napadlo ji, že možná studovala architekturu jen z toho důvodu, aby sem jednou mohla sestoupit a hledat odpovědi mezi troskami zaniklého Adlonu. Po několika krocích se sestup začal podobat cestě časem. Kužel světla Katharininy svítilny dopadl na znak již neexis­ tující NDR, namalovaný olejovými barvami na stěně. Srp a kladivo spojené kružidlem a zarámované čestným věncem. Tady ještě před pěti lety probíhala hranice mezi západním a východním Berlínem. Katharina viděla hákové kříže, jen chatrně přetřené, jako by se prožíraly barvou ven. Zničte Hitlera, oznamovalo heslo, které pocházelo z Výmarské republiky konce dvacátých let, stejně jako varování: Kdo volí Hindenburga, volí Hitlera, kdo volí Hitlera, volí válku! „Tady začínají sklepy Adlonu!“ zavolal na ně Seifert. Ukázal na částečně zřícenou stěnu, v níž měly kdysi bránit vstupu železné dveře, stále ještě zamčené a majestátní. Jeden po druhém opatrně překračovali kameny a suť u dveří do legendárního hotelu. Po několika krocích se Paarmann zastavil a poněkud pateticky se zeptal: „Co cítíte, Katharino?“ Rozhlédla se a odpověděla vyhýbavě: „Spoustu práce.“ „Duše,“ řekl Paarmann. „Duše starého Adlonu.“ Katharina samozřejmě věděla, co má na mysli. Ale záměrně se bránila emocionálnímu pohnutí, chtěla zůstat střízlivá a bdělá. Pro ni bylo ve hře příliš mnoho. „Tady byl vinný sklep.“ Kužel světla z Hellerovy svítilny přejížděl po ztrouchnivělých, částečně propadlých dřevěných regálech, v nichž se dokonce objevilo několik nedotčených láhví. Paarmann po jedné sáhl a setřel prach z etikety. Vinařství Lorenz Adlon. Katharina se shýbla pro nůž, který ležel v suti mezi skle13

HOTEL ADLON.indd 13

19.5.21 12:02

něnými střepy, a vyleštila o rukáv bundy jeho rukojeť, na níž byla čitelně vyrytá písmena LA. „Lorenz Adlon,“ zamumlala. „Nebo Louis Adlon,“ připomněl jí Paarmann. „Po otcově smrti vedl hotel syn.“ „Musíme obeslat taky památkový úřad,“ připomněl Seifert, který na chatrném stole rozprostřel mapu. „Plán kanalizace z minulého století.“ Vytáhl kladívko, které měl za pasem, a začal proklepávat zdi. Jako stavbyvedoucí si chtěl udělat přehled o nosných ­stěnách a jejich stavu. Katharina přistoupila blíž a viděla, že Seifert už mapu přizpůsobil pro jejich účely. „Je třeba ochránit vedlejší budovu, Akademii umění. Už byste mohla dohodnout schůzku se statikem.“ Paarmann se díval Katharině přes rameno. „Památkový úřad nám věnuje příští týdny na důkladnou přípravu. Ti odtud neodejdou, dokud každý kámen a každý kus dřeva třikrát neobrátí. Do té doby jsme bez šance. Využijme tedy čas na žádosti a papírování.“ Když se po výstupu vrátili do architektonické kanceláře, očekávala je Paarmannova asistentka Laura se zprávou, že volala nějaká paní Schadtová. „Tvrdí, že prožila skoro padesát let v Adlonu a těší se, že bude nápomocná, pokud budou nějaké otázky.“ Katharina se téměř udiveně zadívala na Lauru: „Sonja Schadtová?“ „Bydlí v penzionu v Prenzlauer Berg. Mám jí zařídit schůzku?“ „Postarám se o to,“ řekla rychle Katharina a vzala si od Laury lístek, na kterém byly poznamenané údaje. Paarmann vrhl na svou asistentku konejšivý pohled. „Musíte nás bezpodmínečně doprovodit do sklepa pod 14

HOTEL ADLON.indd 14

19.5.21 12:02

Pařížským náměstím, Lauro, abyste pochopila, proč paní Zimmermannová téměř umírá zvědavostí a podnikavostí.“ Laura pobaveně zvedla obočí a odešla. „Postaráte se o památkáře?“ zavolal Paarmann na Katharinu, která už byla na cestě ke svému psacímu stolu. Když ­nereagovala, opakoval energičtěji: „Památkový úřad se musí co nejdřív dát do práce, Katharino.“ „Už jim volám.“ Katharina na podporu svých slov zvedla sluchátko. Paarmann přikývl a zmizel v kanceláři. Katharina položila na psací stůl lístek se jménem a telefonním ­číslem a všimla si, že jí v ruce zvlhl. Když běžela po Francouzské ulici dolů na Gendarmenmarkt, zachumlala se do pláště. Ledový vítr ohlašoval zimu. Nejdřív zavolala památkářům, kde nikoho nezastihla, a chvíli zírala na pomačkaný lístek, než se odhodlala vyťukat v mobilu matčino číslo. Překvapilo ji, že se Anna-Marie okamžitě ozvala, a ještě víc užasla, když se dozvěděla, že matka je kvůli soudnímu řízení v Berlíně a do Frankfurtu se vrací až příští den. Když se dozvěděla, že s ní dcera chce naléhavě mluvit, navrhla kavárnu poblíž Gendarmenmarktu. Jen zřídka se stávalo, že se matka s dcerou setkaly bez předchozí domluvy. Anna-Marie mívala obvykle přeplněný kalendář a schůzky s dcerou musela plánovat dlouhodobě. Katharina byla zvyklá, že zpravidla ještě na poslední chvíli odřekla, protože se objevilo nějaké důležitější soudní řízení nebo žádost mandanta. Hned po maturitě, kdy ještě stála Berlínská zeď, se Katharina odstěhovala z domova a odešla do západního Berlína, aby na zdejší technické univerzitě studovala architekturu. Pokud vůbec jezdila do Frankfurtu, bylo to o svátcích. Matka se Berlínu spíš vyhýbala a do rozděleného města se vydávala pouze v případě, že si to vyžádala nějaká pra15

HOTEL ADLON.indd 15

19.5.21 12:02

covní schůzka. Ani pád zdi na tom nic nezměnil. Matka a dcera se jedna druhé velmi brzy vzdálily. A možná se nikdy skutečně nesblížily. Katharina už zdálky viděla kavárnu s červenými markýzami. Okna vysílala do ulice teplé světlo. Uvnitř seděla její matka, četla FAZ a kouřila. Vrchní jí právě nesl espresso. Zahlédla dceru, položila noviny, vstala a vyšla jí vstříc. Objaly se. „Víš vůbec, jak dlouho už jsme se neviděly?“ Anna-Marie ­potřásla hlavou. „Právě jsem to počítala. A docela mě to vyděsilo.“ Usadily se proti sobě. „Chtělas mě navštívit minulé léto na Darβu.“ Katharina to prohodila letmo, pokusila se zabránit jakékoliv námitce, a zalistovala v nápojovém lístku, aniž pořádně vnímala napsaná ­slova. Matka lítostivě přikývla. „V létě jsem se prostě vůbec ­nedostala z kanceláře. Možná bych si konečně měla vzít nějakého společníka. Ale dobře víš, že nejradši pracuju sama.“ Sáhla po další cigaretě a vytáhla z kabelky nějaký týdeník, rychle našla stránku a položila otevřený časopis na stůl. ADLON OBLIGE – BERLÍN OBNOVUJE ELEGANTNÍ HOTEL. Anna-Marie poklepala na fotografii, na níž se její dcera tiskla ke kraji obrázku. „Jak se stalo, že se účastníš právě tohohle stavebního projektu?“ Katharina zavřela nápojový lístek a podívala se na matku. „Ucházela jsem se.“ „Jak ucházela?“ „Životopis. Písemná žádost. Přijímací pohovor,“ od­po­ věděla Katharina ironicky. Přitom jí bylo těžko u srdce. ­Přišla sem, aby se matky na něco zeptala, ale ona se okamžitě 16

HOTEL ADLON.indd 16

19.5.21 12:02

ujala vedení hovoru a zahnala dceru do defenzivy. Jednou advokátka, vždycky advokátka, pomyslela si a snažila se ­zachovat klid. „Ty se chceš účastnit toho, jak se obnovuje tahle reakcionářská bouda z doby císařství?“ Katharina místo odpovědi sáhla do kapsy saka, vytáhla zmuchlaný lístek a položila ho na stůl. Anna-Marie sledovala její pohled a přečetla si jméno i telefonní číslo. Nastalo ticho. „Co s tím?“ „Tvoje matka se ohlásila v naší kanceláři.“ Anna-Marie si zapálila další cigaretu. „Tys věděla, že ještě žije? „Sonja a já už nejsme ve styku celá desetiletí,“ odpověděla Anna-Marie chladně. Katharina zavrtěla hlavou. „My nemáme příbuzné… žádnou rodinu… já skoro neznám svého otce… mám jenom tebe… Teď se přihlásí tvoje matka a tebe to nezajímá?“ Anna-Marie ostře prohlásila: „Moje matka byla vždycky kam vítr tam plášť. Neměla žádný politický názor, ani za nacistů, ani za komunistů. Žila v Adlonu a o nic jiného nestála.“ „Přijde do našeho studia. A já se s ní seznámím.“ Anna-Marie se napila kávy. Katharina viděla, že se jí třese ruka. „Nehrabej se v minulosti.“ Katharina chtěla odporovat, vysvětlovat. Ale Anna-Marie opakovala: „Dej od toho ruce pryč!“ Když Katharina krátce nato znovu spěchala studenými a mokrými ulicemi, byla už tma. Rozešly se bez sebemenšího sblížení. Protože Katharina odmítla vyhnout se setkání s babičkou, nechala si Anna-Marie přinést účet, změřila si dceru posledním kritickým pohledem a odešla.

17

HOTEL ADLON.indd 17

19.5.21 12:02

2

V

ařící voda na špagety přetekla. Alexander navyklými pohyby osušil keramickou varnou desku. „Tvoje matka o ní opravdu nikdy nemluvila?“ zavolal do obýváku. Katharina seděla u jídelního stolu a pevně se držela sklenice s červeným vínem. „Moje babička v roce 1936 údajně svého muže a dceru opustila. Anně-Marii ještě nebyly tři roky. Otec s dcerou ­museli překotně odjet z Německa a můj židovský dědeček už nikdy nevkročil na rodnou půdu. Přijal izraelské občanství a mluvil jenom hebrejsky. Nikdy jsem ho neviděla. Matka a já jsme letěly do Tel Avivu jen jednou. Na jeho pohřeb. Bylo mi devět.“ Alexander se pustil do kořenění boloňských špaget. Správné dávkování přísad si vyžádalo jeho plnou koncen­ traci. Až když omáčka bublala na mírném ohni, vrátil se do obýváku a nalil si sklenici vína. „Zato my zakládáme vlastní rodinnou dynastii…“ Posadil se proti Katharině a podíval se na ni. Vyhnula se jeho pohledu a navázala: „… fotíme a ukládáme snímky do alb. Pořádáme rodinné oslavy.“ Okamžitě ji rozzlobil vlastní cynismus i to, že se Alexander 18

HOTEL ADLON.indd 18

19.5.21 12:02

nevzdával, přestože věděl, že nepřistoupí na jeho návrh, aby se vzali nebo alespoň sestěhovali. Zatraceně, proč s tím musí pořád znovu začínat? Alexander zvedl sklenku k přípitku. „Přesně tak!“ Vstal a vrátil se do kuchyně. Katharině bylo smutno. Dívala se do sklenice, na jejímž dně se usadil vinný kámen. Sama nevěděla, proč si neumí představit jejich společný život. Určitě to nebylo tím, že by ho dost nemilovala nebo že by se k sobě nehodili, protože on ­vyrostl na Východě a ona na Západě. Užívali si ty odlišné ­světy a zkušenosti a nikdy je neznudilo vyprávět si příběhy z dětství. Časem oba říkali nákupní hala místo supermarket, na mytí nádobí používali Fit a papírové kapesníky byly Tempos. Vytvořili si sjednocenou řeč, a ovládli tak kdysi rozdělený Berlín. Byli východo-západoněmecký pár. Katharina byla pyšná, když představovala Alexandera svým přítelkyním. Patřili k sobě. Navzdory Katharininu ­panickému strachu ze závazného rozhodnutí. Společná budoucnost jí připadala jako prostor, jehož dveře jsou zamčené. A jejich otevření se rovnalo ohrožení života. Taxi zastavilo před třípatrovou vilou z gründerských časů. Sonja zaplatila a vzala si účet. Striktně odmítla, aby ji někdo vy­ zvedl nebo doprovodil. Ještě pořád pro ni bylo dobrodružství projíždět svobodně a svévolně znovusjednoceným Berlínem. Během těch několika kroků k domovním dveřím měla pocit, že ji někdo pozoruje. Ale odolala nutkání ohlédnout se. Dveře se se zabzučením otevřely a vyšla jí vstříc mladá dívka. „Paní Schadtová, telefonovaly jsme spolu. Já jsem Laura. Doufám, že jste se k nám dostala bez problémů,“ pronášela se zářivým úsměvem a lehkostí, která patří k mládí, kdy má člověk ještě všechno před sebou. Když není nic zakalené 19

HOTEL ADLON.indd 19

19.5.21 12:02

břemenem zkušeností, pomyslela si Sonja. Břemeno zkušeností? Vnímala všechny zkušenosti, které udělala během ­devadesáti let svého života, jako břemeno? U vstupních dveří architektonického studia očekával Sonju Lauřin šéf. „Moc rád vás osobně poznávám, paní Schadtová. Jsem Joachim Paarmann.“ Architekt potřásl její drobnou rukou. Sonja měla pocit, že je poslem z jiných časů. Ten pocit ji bavil a zároveň jí dodával sebedůvěru. Paarmann ji vedl podél řady rýsovacích prken, u nichž pracovali techničtí kreslíři. Úplně vzadu se nacházela konferenční místnost, kde Laura mezitím začala nosit na stůl ovoce a sladkosti. Paarmannův partner stál u velkého okna do zahrady a telefonoval. Když viděl přicházet Sonju, rychle ukončil ­hovor. „Je pěkné, že jste se k nám vydala, paní Schadtová. Jsem Winfried Heller. Prosím, posaďte se.“ Nabídl jí místo přímo před plátnem, na němž už tančil světelný kužel projektoru. Laura skončila s úpravou stolu. „Čaj, nebo kávu? Paní Schadtová, co vám mohu nabídnout?“ zeptala se. „Kávu s trochou mléka, bez cukru,“ objednala si Sonja s potěšením. Už dlouho si neužila tolik pozornosti. V penzi byla většinou hostitelkou sama. „Jistě,“ přikývla Laura a otočila se. „Až přijde Katharina, pošlete ji prosím hned sem za námi,“ připomněl Paarmann asistentce. „Myslím, že jsem už zahlédla její auto na parkovišti před domem,“ odpověděla Laura. „No, tak tady bude brzy.“ Sonja se usmála v radostném očekávání. 20

HOTEL ADLON.indd 20

19.5.21 12:02

• Katharina si dodala odvahy a vystoupila z auta, odkud pozorovala příjezd své babičky. Po setkání s Annou-Marií požádala Lauru, aby zavolala Sonje Schadtové a dohodla s ní schůzku. Sama byla příliš zmatená, než aby se hned představila jako osoba, jíž ve skutečnosti je – tedy Sonjina vnučka. Navíc jí nebylo jasné, jestli babička vůbec ví, že Katharina existuje. Že má vnučku. Najednou se začala bát, že by matka mohla mít pravdu s tvrzením, že z pátrání v minulosti nemůže vzejít nic dobrého. „Na ženách naší rodiny leží kletba!“ Nemohlo by setkání se Sonjou tuhle kletbu probudit k životu? Nechtěla se nořit do temné minulosti. Ale neudělala to už tím, že se ucházela o místo u Hellera a Paarmanna? Bylo to přesně před rokem. Katharina právě pracovala na dip­lomové práci, když se od svého školitele dozvěděla, že se ­plánuje obnovení hotelu Adlon na Pařížském náměstí. Ani na chvíli nezaváhala a začala usilovat o místo architekta juniora v příslušné plánovací kanceláři. Vůbec se nezamyslela nad tím, jestli se jako čerstvá absolventka může účastnit tak renomovaného projektu. Když odeslala žádost, znovu se ponořila do své závěrečné práce, jejímž tématem bylo přemístění řemesel a živností na okraje měst. Kromě ­teoretické části vytvořila model základního centra, které mělo jako střed oblasti řemesel zastřešovat nejrůznější branže, aby se mohl konstruktivně změnit jednostranný rozvoj. Byl to idealistický projekt, jemuž se upsala a v němž realizovala svou sociální vizi. Když zazvonil telefon, měla prsty od lepidla a na stole ­zapnutou minutku, která ji měla upozornit, aby lepidlem preparované součástky včas umístila na odpovídající místa. 21

HOTEL ADLON.indd 21

19.5.21 12:02

„Tady Katharina,“ představila se stručně s myšlenkou, že se volajícího co nejrychleji zbaví. Ohlásila se sekretářka od Hellera a Paarmanna, aby ji pozvala k domluvenému ­přijímacímu pohovoru. Ulepenými prsty hledala diář a domluvila si schůzku. Pak zavěsila a bez hnutí přihlížela, jak se její základní centrum hroutí do sebe, protože chybějící části se místo do modelu mezitím přilepily k desce stolu. Když něco jde snadno, jsi na správné cestě, řekl jí kdysi jeden matčin přítel. Nepřikládala těm slovům žádný význam. V jejím životě – o tom byla přesvědčená – nešlo snadno nic. Zvykla si na to, i na zdolávání překážek, které s sebou obtíže přinášely. Ale navzdory očekávání byl rozhovor s architekty snadný. Vylíčila jim dva roky praxe před studiem, mluvila o devíti ­absolvovaných semestrech a své diplomové práci. Odpovídala na otázky, které nebyly záludné, nýbrž přímočaré, a prozrazovaly zájem. Za tři dny přišel dopis, v němž jí sdělovali, že ji architektonické studio Heller a Paarmann chce zaměstnat na zkušební rok. V Katharině to vyvolalo mírnou skepsi. Něco tu nebylo v pořádku. Šlo to příliš snadno. Diskutovala o svých pochybnostech s Alexanderem. Usmíval se a krčil rameny. „Možná jsi jim sympatická.“ A s nádechem žárlivosti ­dodal: „Nebo po tobě jeden z těch starých pánů jede?“ Nelíbilo se jí, že to takhle zlehčuje. „Ale taky znají hodnocení mé praxe. Znají výsledky mých zkoušek. Nešla jsem tam přece s prázdnýma rukama. A patřím k nejlepším v ročníku.“ Horlivě se snažila zdůvodnit rychlé rozhodnutí architektů svými výkony. „No jistě,“ uklidnil ji Alexander. „Bylo to prostě lehké. Tak se z toho raduj.“

• 22

HOTEL ADLON.indd 22

19.5.21 12:02

Nejradši by se hlasitě rozesmála. Protože v tuhle chvíli, kdy měla vejít do kanceláře a setkat se se Sonjou Schadtovou, jí vůbec nebylo lehko. Naopak, proklínala se, že se do téhle akce pustila. V setmělé konferenční místnosti servírovala Laura kávu, ­zatímco Sonja se dívala na plátno, kde se střídaly diapozitivy fotografií starého Adlonu. Tenkrát tam znala každý kout, ­každý výklenek, každou chodbu, každý kus nábytku. Pohled ze všech oken domu v době, kdy Pařížské náměstí a ulice ­Unter den Linden ještě zářily v plném lesku, ale i později, když Berlín zničily bombardéry Spojenců. „A tohle všechno chcete zase obnovit?“ zeptala se Sonja užasle. „Postavíme nový dům. Ale chtěli bychom oživit i historického ducha.“ Paarmann se hrdě usmál. „Co vás na tom láká? Určitě slušně vyděláte. Ale co kromě toho?“ Sonja si všimla, že architekty otázka překvapila. Nechtěla nikoho mást a dodala s umírněnou moudrostí stáří: „Omlouvám se. Někdy člověk všechno ví už na začátku, ale většinou se pravý smysl vyjeví až později při práci.“ Heller zastavil promítání. „Neberte tu otázku zpět, nešetřete nás,“ řekl vstřícně. „Tedy upřímně – zaskočila jste mě,“ zasmál se Paarmann. „Samozřejmě vám můžu vyjmenovat několik dobrých důvodů. Rád bych zažil, jak Pařížské náměstí znovu ožívá. Chtěl bych Adlonu vrátit tvář.“ Paarmann se zhlu­ boka nadechl. „A samozřejmě je pro naše studio čest, že jsme na tuhle zakázku dostali příspěvek.“ Zamyšleně se na ni podíval. „Ale tyhle důvody vám pravděpodobně nebudou stačit.“ Sonja se napila kávy. 23

HOTEL ADLON.indd 23

19.5.21 12:02