Gillian Oliverová
Poděkování Evy Graham Romanové Ráda bych poděkovala ještě zpětně po všech těch letech lidem, kteří nás tehdy sledovali a fandili nám. Byli jste tou hnací silou, která nám pomáhala v naší úspěšné sportovní kariéře. Chtěli jsme vás vždy potěšit a nezklamat. Stejně tak bych chtěla poděkovat městu Olomouc, Olomouckému krasobruslařskému klubu a všem jeho dobrovolníkům, kteří už dvacet pět let každý listopad pořádají a organizují mezinárodní závod v tancích na ledě ve vzpomínce na mého bratra Pavla. Koná se na tom samém stadionu, kde jsme před tolika lety začínali bruslit.
Eva_Romanova.indd 5
18.1.2021 13:35:26
KAPITOLA PRVNÍ
Bruslení v Praze Od prvního okamžiku, kdy Pavel vyjel na led, o něj měli z pražského bruslařského klubu zájem. Nebylo se ani čemu divit! Jednak to byla nová krev, ale především to byl chlapec a těch bylo na rozdíl od děvčat v klubu pomálu. Ihned také začali přemýšlet, s kterou z klubových děvčat Pavla spárují. Náš otec se ale proti takovým úvahám prudce ohradil: „Musíte být blázni! Pavel má přece mladší sestru. Eva s ním bude bruslit v páru.“ Dal jasně najevo, že buď budeme bruslit oba, anebo ani jeden. Přestože v šesti letech moje bruslařské schopnosti dosahovaly pouze na jízdu kolem dokola kluziště během Olomouckého veřejného bruslení, táta si dal za cíl, že mě dovede jak na Pavlovou úroveň, tak i na úroveň ostatních děvčat z klubu. Neměla jsem tehdy ani pořádné brusle! Jen šlajfky, které jsem si přidělala k obyčejným botám. Táta ani nebyl žádný krasobruslařský expert. Byl však odhodlaný si s tím poradit a já jsem mu plně důvěřovala a byla jsem ochotná udělat vše, co se ode mě vyžadovalo. Na zimním stadionu tehdy platilo především toto pravidlo: Nejprve jsou zde hokejisti a teprve pak všichni ostatní. V době, 7
Eva_Romanova.indd 7
18.1.2021 13:35:26
kdy zdaleka ne každý vlastnil televizor a nebyly ani žádné počítačové hry, kterými dnes mladí lidé tráví tolik času, to byl právě hokej, který úspěšně lákal velké davy lidí. Samozřejmě to tedy byli hokejisté, kdo dostával na ledě nejlepší časy jak pro tréninky, tak i pro zápasy. Hokejistům patřila veškerá oddanost diváků i zaměstnanců stadionu. Pavel přesně po takové slávě toužil a doufal, že by se mohl k hokejovému týmu připojit. Táta mu na to řekl jedno: „Jestli chceš být skutečně dobrým hokejistou, pak se musíš naučit krasobruslit. Pak totiž budeš umět bruslit lépe než ostatní chlapci.“ Pavel na tátovu radu dal a začal bruslit se mnou, svou nejistou sestrou. Vstávali jsme každý den ve 4:20 ráno a doprovázeni naším tátou jsme vždy chytili ranní tramvaj a následovně dorazili na kluziště v pět hodin ráno, tedy ve chvíli, kdy ho otevírali. Stadion nebyl krytý střechou, a tak jsme byli vydáni na pospas pražskému zimnímu počasí. V momentě, když už jsme nemohli déle snést sníh, déšť nebo i kroupy, hnali jsme se na chvíli ohřát dovnitř a pak jsme se zase vrátili zpátky na led. U ledu postávali trenéři, kteří se zamlženým dechem pokřikovali na své svěřence pokyny, kterým naslouchal i náš otec a pak nám předával užitečné rady. Tak vypadaly naše každodenní zimní tréninky, které jsme absolvovali před začátkem školy. Na osmou hodinu jsme museli být už vzorně ve školních lavicích. Občas byly večery, kdy se maminka obrátila na tátu s tím, že jsme jenom děti a že by nás pro jednou mohl nechat pořádně se vyspat. Tátova odpověď byla ale neoblomná: „Myslíš, že mně se chce vstávat ve čtyři ráno? Musí to však být.“ Možná že dnes by byl považován za tyranského otce, my jsme to tak ale nevnímali. Byl přísný, to ano, ale nepoháněla ho žádná nemilosrdná ctižádost. Nedělal to proto, že by z nás chtěl 8
Eva_Romanova.indd 8
18.1.2021 13:35:26
mít šampiony. Chtěl jen, abychom měli v životě nějaký cíl a vedl nás k disciplíně. Tam, odkud jsme pocházeli, se děti jen tak poflakovaly, aniž by měly co dělat, a takový život pro nás táta nechtěl. Nenechal nás zahálet ani v létě, kdy nebyl žádný led. Sestavil nám celý seznam cviků, které jsme si měli za úkol opakovat. Na seznamu byl obrázek panáčka, který předváděl ten či onen cvik. Visel nám přišpendlený na komodě v našem společném pokoji. Táta nám pak volával z kanceláře, aby se přeptal, jaké cvičení zrovna děláme. Přihlásil nás také na hodiny baletu a gymnastiky, abychom se pořádně naučili zvládat zvedačky, které k párovému bruslení patří. Přišel taky s tím, že bychom měli začít bruslit na kolečkových bruslích, abychom se ještě zdokonalili v bruslení na ledě. Vzal nás do krásného Letenského parku, kde byly dlouhé úseky vydlážděného chodníku a v jehož centru se tehdy nacházely sochy Lenina, Marxe a Stalina. Jednou, když jsme tam bruslili, nás zastavil policista s tím, zdali jsme si vědomi, že toto místo slouží k uctění významných osobností, a ne k tomu, aby se tam bruslilo. Nijak nás to ale neodradilo, jen táta se vždy předem ujistil, že je vzduch čistý a můžeme v klidu bruslit. Nakonec jsme ale stejně zjistili, že technika kolečkových bruslí je diametrálně rozdílná od těch ledních, a tak jsme toho zase nechali. Bylo mi osm, když v roce 1954 přišla do Prahy ta famózní zima, během níž zamrzla Vltava. Davy lidí se po ní tehdy procházely jako po chodníku. V centru města bylo vysoké kamenné nábřeží, z kterého vedl dolů k vodě železný žebřík. Po něm jsme v brzkých ranních hodinách lezli dolů a náš táta měl ještě připevněný gramofon na zádech. Když jsme se dostali dolů, shrnul na stranu čerstvý sníh, co přes noc napadal, a vytvořil nám tak 9
Eva_Romanova.indd 9
18.1.2021 13:35:26
přírodní kluziště. Poté na stranu postavil gramofon a pokaždé, když na něm začala hudba zpomalovat, k němu rychle přispěchal a zase ho natáhl. My s Pavlem jsme mezitím tvrdě trénovali. Naše maminka nám ušila beránkové papuče na zmrzlé prsty u nohou a pravidelně nám přinášela oběd. Led ji ale děsil, protože se v něm objevovaly obrysy prasklin. Táta ji v takových chvílích uklidňoval. Někdo mu kdysi řekl, že pokud ty obrysy připomínají hvězdy, pak je to v pořádku. Říkával jí: „Podívej se na ty hvězdy na ledu, jsi v naprostém bezpečí.“ Na ledě jsme zůstávali i po tom co všichni ostatní odešli. Neposkytoval nám sice úplně ideální podmínky, ale pořád to byl led, a to takový, který byl poblíž, a ještě k tomu zadarmo. Něco takového jsme zkrátka potřebovali, alespoň pro začátek. Brzy nato ale táta zkonstatoval, že předvádět dobré výkony během tréninků je sice skvělé, ale že bychom si měli zvyknout na to, zvládat to také před diváky. Proto jsme začali s exhibičním vystupováním. K tomu jsme dostali příležitost během přestávek u hokejových zápasů. Předtím, než jsme vyjeli na led, nastoupilo na něj šest mužů s hadicí a velkými gumovými hráběmi, aby nám ho upravili na ty tři minutky, co jsme tančili. Bylo to vlastně celé poněkud zastrašující, přeci jenom všichni ti lidé přišli, aby se podívali na hokejový zápas, a ne na párové krasobruslení. Ukázalo se ale, že i tak na nás byli diváci milí, na naše malé představení se trpělivě podívali a ocenili ho potleskem. Možná byli shovívaví, protože jsme byly jen pouhé děti. Náš táta byl velmi váženou osobou. Každý ho znal jako pana Romana a byl považován za autoritu v každém ohledu. Byl jediným 10
Eva_Romanova.indd 10
18.1.2021 13:35:26
Eva a Pavel na zamrzlé Vltavě
Eva_Romanova.indd 11
18.1.2021 13:35:27
otcem mezi všemi těmi bruslařskými maminkami a přes veškerou jeho přísnost to byl zábavný a velmi příjemný člověk. Mimo to, že nás vedl ke sportu, nás také každou neděli ráno vyučoval německý a později i anglický jazyk. Ten den jsme začínali tím, že jsme šli do parku, kde jsme si dali rozcvičku a pak jsme měli hodinu cizího jazyka. Když jsme se vraceli domů, volali jsme na maminku, zdali už je oběd, protože oběd znamenal konec výuky. Kvůli tomu všemu, co nás táta učil, jsem se ale nikdy nedostala právě k tomu všemu, co uměla maminka. Byly neděle, kdy jsem se snažila tátu přesvědčit, abych mohla zůstat doma s maminkou a naučit se od ní vařit. Nebylo to ale nic platné! Místo hodiny vaření jsem měla hodinu tenisu. Namítala jsem, že až budu starší a táta ke mně přijde na večeři, tak místo jídla půjdeme hrát tenis, protože nebudu umět uvařit. Tátovi taková představa ale nejspíš vůbec nevadila. Odpovídal mi totiž, že „nežije proto, aby jedl, ale jí proto, aby žil“. Táta mně, Pavlovi a ještě dalším osmi dětem začal organizovat exhibiční vystoupení po celé republice. U nás nebylo krasobruslení nijak finančně dotované státem, tak jako tomu bylo například v Sovětském svazu. Když se tedy objevil nějaký talent, veškerá podpora musela přijít od rodičů. Až později, když jsme úspěšně závodili na mezinárodních soutěžích, se nám dostalo alespoň nějaké finanční výpomoci. Naše exhibiční turné se neodehrávalo v krytých halách či kluzištích, nic takového nikde nebylo. Bruslili jsme hezky venku na přírodním ledě, který se vytvořil například na tenisových kurtech. Museli je postříkat vodou, nechat ji zamrznout a pak znova, dokud se nevytvořila dostatečná vrstva ledu. Pro naše vystoupení jsme měli vždy připravená dvě čísla. Jedno seriózní a druhé komediální. Pavel 12
Eva_Romanova.indd 12
18.1.2021 13:35:27
vystupoval s hadrovou panenkou v životní velikosti. Držel ji za ruce, zatímco její nohy měl přivázané k těm svým a tančil s ní po ledě. Sklízel s tím velký úspěch! Nikdy jsme neměli potíž získat si diváky. Naše první exhibice se odehrála v roce 1954 a to před zraky 12 000 dětí. Užívali jsme si toho, že jsme jezdili po koutech země, které jsme neznali, a dostávali jsme se i na tak odlehlá místa, kde lidé krasobruslení viděli poprvé. Cestou v autobuse jsme si zpívali a kochali se okolím. Za naše vystoupení jsme nedostávali zaplaceno, místo toho jsme dostávali tatranky a někdy večeři v místním hotelu. Pokud jsme ale druhý den měli školu, dostali jsme jen sendviče s sebou. Mojí první pondělní hodinou byl tělocvik, ale naštěstí jsem měla chápající a vstřícnou učitelku, paní Homolkovou, která mi vždy řekla: „Evo, ty jsi měla už dnes ráno dost rozcvičky. Vidíš támhlety žíněnky? Běž se natáhnout a zdřímni si,“ a já jsem to také udělala. Pavlovi bylo třináct a mně deset, když jsme začali závodit v juniorské kategorii. Byli jsme tam jediní toho věku a ze závodů jsme vycházeli vždy vítězně. Přesto jsme si navýšili počet tréninků na dvakrát denně. Jako závodníci jsme museli zkrátka přidat. Táta objevil kluziště, které dokázal pronajmout za přijatelnou cenu. Nacházelo se hned za Prahou v Kladně. Mohli jsme si tam v klidu přehrávat hudbu a nerušeně trénovat. Měli jsme je celé jen pro sebe. Byly to ale značně náročné dny. S tréninkem jsme začali po škole a končili jsme jej až pozdě v noci. Druhý den jsme ale museli zase brzy vstávat kvůli škole. Abychom ušetřili alespoň trochu času, vyskakovali jsme z vlaku ve Vysočanech, kde jsme bydleli. Vlak tam neměl zastávku, jen nám zpomalil, jinak pokračoval dál až na Hlavní nádraží. Jenže kdybychom měli dojet až na konečnou, zbytečně bychom se museli vracet zpět. Takhle 13
Eva_Romanova.indd 13
18.1.2021 13:35:27
jsme si ušetřili dobrou hodinu času. Táta nám vždycky zavelel, kdy máme skočit, a my skočili. Vždy jsme udělali, co nám bylo řečeno. Když mi bylo dvanáct, tedy v roce 1958, byli jsme spolu s národním týmem na mistrovství Evropy, které se tehdy odehrávalo v Bratislavě. S Pavlem jsme sice byli jen pouhými náhradníky a sami jsme se k závodění skutečně nedostali, ale i tak to pro nás byla neuvěřitelná pocta. Měli jsme to potěšení, že jsme mohli být s ostatními reprezentanty a jíst spolu s nimi v restauraci. Největším přínosem naší účasti v Bratislavě ale bylo to, že jsme poprvé spatřili tance na ledě. Tahle kategorie byla v krasobruslení novinkou. Začali s ní ve Velké Británii kolem roku 1950. Když jsem spatřila Rakušany, jak tančí na ledě, pomyslela jsem si: „Ach, to vypadá krásně.“ Sami jsme do hudby tancovali moc rádi! Rozhodli jsme se tedy, že se do té kategorie taky pustíme. Byli jsme ale u nás v republice první a museli jsme si proto všechna pravidla a základy této disciplíny vyčíst ze zahraničních příruček. Bylo nutné, abychom se naučili společenské tance jako například foxtrot nebo charleston. Trénovali jsme doma v obývacím pokoji. Odtahali jsme v něm nábytek, abychom vytvořili taneční parket. Po roce tréninku jsme se s touto disciplínou vrátili zpátky do Bratislavy, kde se konalo mistrovství republiky. Na mistrovství Evropy, které se tentokrát odehrávalo ve švýcarském Davosu, jsme startovali stále ještě v obou párových kategoriích. Spolu s námi tam tehdy ještě závodil i čtyřnásobný mistr světa v tancích na ledě Brit Courtney Jones. Vybavuji si, že byl velmi vysoký a krásně se na něj dívalo. Především byl ale milý a pomohl nám trochu poupravit naše tango. Byly to pouhé drobnosti, ale před 14
Eva_Romanova.indd 14
18.1.2021 13:35:27
sudími je důležitá každá maličkost. Bylo to od něj o to laskavější, když se vezme v potaz to, že jsme byli soupeři. Možná to udělal, protože v nás něco zahlédl. Taky to mohl ale udělat z lítosti, protože jsme tam s Pavlem byli úplně sami. Nemohl nás doprovázet ani jeden z rodičů, ani žádný trenér. Někde jsem ale četla, že prý už tehdy v nás spatřil velký potenciál. Podobně jako Jones nám tehdy pomohl uhladit drobné chyby holandský rozhodčí i přes to, že právě jako rozhodčí by něco takového dělat neměl. Na tomto mistrovství jsme v tancích na ledě skončili na sedmém místě z celkového počtu dvanácti párů. Ve sportovních dvojicích, jsme skončili až na místě dvanáctém. Po našem návratu domů nám táta řekl, že nemůžeme soutěžit v obou disciplínách a budeme si muset vybrat jednu. Vzhledem k tomu, že jsme zcela očividně byli lepší v tancích na ledě, to rozhodnutí nebylo nijak těžké. Právě v ten moment táta došel k tomu, že jeho vedení už dál stačit nebude a budeme potřebovat profesionální pomoc. Zavolal tedy ženě, jejíž jméno bylo Míla Novákova. Míla se s naším otcem dobře znala a respektovala ho kvůli tomu, že nás dovedl až tam, kde jsme byli. Ochotně souhlasila s tím, že nám pomůže.
15
Eva_Romanova.indd 15
18.1.2021 13:35:27
KAPITOLA DRUHÁ
Olomouc Nemyslím si, že by nás samotné napadlo přestěhovat se do Prahy, kdyby nebylo otcovy práce na ministerstvu dopravy. Jak ale říkávala maminka: „V životě přijdou věci, které se zkrátka udělat musí, a člověk z nich musí vytěžit to nejlepší.“ Původně jsme bydleli v Olomouci. Maminka pocházela z tohoto kraje, konkrétně z Náměště na Hané, a poblíž jsme měli i babičku s dědou. Prvních šest let jsem prožila v Olomouci a stále je mám živě uložené v paměti. Vybavuji si všechna ta nedělní rána, které jsme trávili procházkami v místním parku. Mám před očima hudební pavilon, od kterého se odrážely sluneční paprsky a z něhož vycházela příjemná hudba. Obzvláště jsem byla uchvácená ze hry na sklenice. Obdivovala jsem hudebníkovy prsty, které klouzaly po skleněných hranách a ty pak vyluzovaly různé tóny. Chodívali jsme vždy spolu, celá rodina. Rodiče, babička s dědou, já a oba moji bratři Zdeněk a Pavel. Kdybych se ale měla vrátit na úplný počátek svého života, pak bych musela říct, že byl poněkud dramatický. Jako novorozeněti se u mě objevila pupeční kýla. Taková věc není u mimin 17
Eva_Romanova.indd 17
18.1.2021 13:35:27
zcela neobvyklým úkazem, ale je to něco, co vyžaduje operaci. Měla jsem sestřenici, která na tu samou věc zemřela v pouhých šesti týdnech svého života. Moji rodiče byli o to víc postrašeni, ale bylo to nutné a já potřebnou operaci podstoupila. Tím ale veškeré drama neskončilo, protože po operaci se stalo to, že se mi uvolnily stehy a rána se mi nebezpečně otevřela. Maminka se mnou rychle spěchala zpátky k doktorovi, kde mě dali zase do pořádku. Sama si z toho samozřejmě nic nepamatuju, ale můj starší bratr Zdeněk mi vyprávěl, že mě ochraňovali, konejšili, chovali a hýčkali, až mě dovedli k plnému zdraví. Co si ale pamatuji, je to, že na koupališti jsem byla jediná, kdo měl čtyřpalcovou jizvu u pupíku. Na dotazy ostatních, jak jsem k tomu přišla, jsem odpovídala, že jsem byla nemocná a nyní mám dva pupíky. Pro tak malou holčičku to byla příliš velká jizva. Taky si ještě vybavuji, že když jsme na to koupaliště s bratry chodili, maminka nám ušila opasek s pouzdry, která nám táta naplnil rozdrceným korkem. Tehdy totiž nebyly žádné nafukovací rukávky a tohle nás udržovalo nad vodou, zatímco jsme se učili plavat. Byla to taková první ukázka vynalézavosti a duchaplnosti našich rodičů, když se jednalo o nás, jejich děti. Maminka byla vzdělávaná v domácí výchově. Díky ní se naučila vařit, šít a vytvářet si vlastní vzory. Byla velmi důvtipná, když šlo o to vytvořit oblečení z čehokoliv, co se jí dostalo pod ruku. Materiálu bylo tehdy kvůli komunismu poskromnu. Přes přítelkyni se jí jednou povedlo sehnat tvíd, a tak z něj ušila kabát pro sebe, mě a Pavla. Táta se Zdeňkem tvíd odmítli nosit. Vzpomínám si na jeden večer kolem Vánoc, kdy jsem zahlédla mámu, jak sedí v kuchyni nad šicím strojem a honem něco schovává, když si všimla, že tam stojím a koukám na ni. Na Štědrý večer 18
Eva_Romanova.indd 18
18.1.2021 13:35:27