Prislib nadeje_001 az 003.qxp_Sestava 1 25.05.2021 12:37 Stránka 3
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 4
Přeložila Marie Macháčková
War at Home, 1918: Till the Boys Come Home Copyright © Cynthia Harrod-Eagles 2016 First published in the United Kingdom in the English language in 2016 by Sphere, an imprint of Little, Brown Book Group. This Czech language edition is published by arrangement with Little, Brown Book Group, London. Translation © Marie Macháčková, 2021 ISBN 978-80-242-7450-8
Fergus Johnnie nar. 1896 nar. 1898
BEATRICE Cazaletová nar. 1872
m. EDWARD Hunter nar. 1869
Laura Hunterová nar. 1872
Aeneas Palfrey
Donald Mary Audrey Douglas nar. 1893 nar. 1895 nar. 1895 nar. 1901
Sonia m. Hunterová nar. 1874
Jack Hunter m. Beth Cargillová nar. 1876 nar. 1872
George Hunter m. Agatha Wheelerová 1846–1893 1837–1904
William David Peter Diana Bobby Sadie nar. 1894 nar. 1895 nar. 1896 nar. 1898 nar. 1900 nar. 1906
Adelaide m. sir John nar. 1870 Carbury
Dennis Cazalet m. Isabella Atterburyová 1848–1898 1850–1890
Edgar Hunter m. (2) Eveline Danecourtová m. (1) 1851–1869 1815–1900 Ada Coombsová 1817–1842
HUNTEROVI Elms, Northcote
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 5
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 7
Na Downing Street poletoval sníh. Šedá obloha visela tak nízko, až to vypadalo, že se v poledne už smráká, ale ve státní jídelně čísla deset veškerou tmu zahnalo elektrické osvětlení. Navíc v krbu, nad nímž visel velkolepý portrét Jiřího II., plápolal vysoký oheň. Potravinový regulátor lord Rhondda měl nějaké řeči ohledně přídělového systému na uhlí, ale Lloyd George ho odbyl jízlivou poznámkou s tím, ať se nestará, protože si na uhlí už stejně vydělal balík. Vzápětí jim Bonar Law zopakoval vtip o tom, jak Rhondda přežil potopení Lusitanie – prý měl takové štěstí, že nejen vyplul na hladinu, ale navíc v každé ruce svíral rybu. Rhondda si z žertování nic nedělal a smál se ze všech nejvíc. Kolem stolu panovala soudržná nálada a to vzhledem k zoufalé situaci, v jaké se země pátý rok války nacházela, považoval Edward Hunter za podivuhodné. A ještě podivuhodnější bylo, že do této vybrané společnosti, v níž byl premiér, ministr financí a velitel britských ozbrojených sil polní maršál Haig, patřil i on sám. Edward natahoval uši a držel jazyk za zuby, jak se na nižší vrstvy sluší a patří. Zpočátku se nemluvilo o ničem závažném: tihle muži, jimž spočívala na bedrech tíha celého světa, se potřebovali především odreagovat. Než se tedy začalo hovořit o aktuální situaci, vyměnili si několik zábavných anekdot a pak se v žertu sázelo na to, kdy válka skončí. Premiér vsadil stovku cigaret, že to bude koncem léta roku 1919, jakmile se Američani „dostanou do tempa“. 7
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 8
Ministr války lord Derby zdvihl sázku o stovku doutníků a předpovídal, že konec bude do Nového roku. „A kdepak tu stovku doutníků seženete, Derby?“ dobíral si ho lord Forbesson z válečného kabinetu. „Že vy jste šmelinář! Rhonddo, zapište si ho!“ „Sahat někomu do svědomí mi nepřísluší,“ smál se Rhondda. „Bonare, podpořte mě,“ žádal kolegu Lloyd George. „Léto 1919. Konec léta.“ „Na válku nesázím,“ zavrčel Bonar Law. „Jedině možná na koně. Kdo vyhraje dostih Guineas v dubnu, Derby?“ „Moje klisna, kdo jiný,“ opáčil Derby. „Člověče, to jste říkal vloni, ale na celé čáře zvítězil Vincent.“ „Pouhé nedopatření,“ odbyl Derby jeho námitku mávnutím ruky. „Vincent měl štěstí. Na mou Septimu ale můžete vsadit kalhoty.“ „Nešťastné jméno,“ poznamenal George Barnes. „Septima bude vždycky nejlíp sedmá.“ „Moje Septima ne. Zvítězí o celou délku,“ tvrdil Derby. „Zapomeňte na koně, co moje sázka?“ naléhal Lloyd George. „Sire Douglasi, co říkáte? Kdy válka skončí?“ Tahle otázka už nebyla legrace a všichni v místnosti zatajili dech. Pokud někdo měl skutečnou představu o tom, nakolik je situace zlá, byl to Haig – a každý věděl, že v minulosti byl s Lloydem Georgem na kordy a kladl mu za vinu nedostatek vojáků a techniky. Ale Edwardův příznivec lord Forbesson, který znal Haiga velmi dobře, na Edwarda mrkl. Haig působil jako upjatý mrzout, ale ve skutečnosti se tak nepřístupně choval proto, že byl nesmírně ostýchavý – a v hloubi srdce byl velký optimista. Upřel na premiéra své vodově modré oči a pronesl: „Souhlasím s lordem Derby. Do Nového roku jsme z toho venku.“ Následoval výbuch protestů a komentářů. Když hlasy zase ztichly, Haig dodal: „Ať tak, či onak.“ Edwarda zamrazilo. Představu, že by válku prohráli, si nikdo nikdy nepřipustil, ať už situace vypadala sebebeznadějněji. Nyní však museli bojovat bez podpory Ruska. 8
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 9
Rusko sražené na kolena revolucí, špatnou vládou, hladomorem a nedostatkem vybavení podepsalo s Německem klid zbraní a v Brestu Litevském u polských hranic jednalo o míru. Sice nikdy nebylo spolehlivým partnerem, ale přinejmenším zaměstnávalo Němce na východní frontě a tím aspoň trochu ulehčilo tlaku na Spojence. Jakmile z války vypadne, Německo napře soustředěnou pozornost na západní frontu. Nálada kolem stolu zvážněla. Haig prohlásil, že následující čtyři měsíce budou kritické. „Německo přesunulo sedmdesát pět tisíc mužů z východní fronty. A bude jich víc.“ „Přece nebudou riskovat všechny svoje rezervy tím, že je vrhnou do jednoho útoku,“ namítl lord Derby. „Bylo by to vabank, ale nemůžeme to vyloučit,“ opáčil Haig. „Ohledně zbraní a munice máte pravdu,“ přiznal Lloyd George ustaraně. „Za poslední rok a půl se nám podařilo zdvojnásobit výkon továren.“ „Díky ženám,“ ozval se lord Forbesson. „Bez nich bychom mohli královské zbrojovky zavřít.“ „Ženy vždycky udělají, co je třeba,“ souhlasil Haig. Rhondda s ním byl zajedno. „Jsou mnohem tvrdší, než by se zdálo. Ale i tak,“ rozhlédl se kolem stolu, „musíme vzít v potaz válečnou únavu.“ Tohle slovní spojení donedávna nikdo neznal. Němci možná už mají války plné zuby a Francouzi ztrácejí dech, ale britský lev se nikdy nedá zdeptat. Ale přestože se národ vrhl do boje s nejvyšším nasazením a odhodláním, poslední dobou se lidé začínali stále častěji ptát, kolik toho ještě budou muset vydržet. Oběti na životech, stálý proud raněných, bombardování britských měst – tyto útrapy snášeli statečně. Ale ubíjel je i nedostatek zboží, dlouhé fronty, výpadky elektřiny, nemilosrdná nekonečná dřina. Únava, úzkost a zármutek – to dokázalo člověka udolat. Vojáky v jejich odhodlání utvrzovalo vzájemné kamarádství a společné poslání, povinnost a hrozba bezprostředního nebezpečí. Ale obyčejným lidem nezbývalo než se dál plahočit, potýkat se s vyčerpáním, utrpením 9
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 10
a nouzí, a to vše bez nároku na ocenění nebo chválu. A konec byl stále v nedohlednu. Válečná únava: všichni ji zažili na vlastní kůži, ale jak se s ní vypořádat? „Teď to vzdát nemůžeme,“ prohlásil lord Derby. „Německo musí být poraženo.“ Lord Rhondda se otočil k Edwardovi. „A co myslíte vy, Huntere? Co by se podle vás dalo dělat pro zlepšení morálky doma?“ Právě o tomto tématu už před tím s Rhonddou mluvili a Edward nyní pochopil, proč na dnešní oběd dostal pozvání – aby jako outsider představil opatření, které bude se vší pravděpodobností nepopulární. Ze zdvořilosti ho museli vyslechnout. Zda s ním budou souhlasit, to je jiná otázka. „Měli bychom zavést přídělový systém,“ prohlásil. Všichni začali okamžitě protestovat. „Je to neanglické,“ namítal Milner. „Lidé už další omezování nesnesou,“ tvrdil Barnes. Svým způsobem to nejhorší na válce bylo věčné zavádění nových a nových regulací a ustavičné omezování lidí, kteří si málokdy nechali do něčeho mluvit. „Obávám se, že to pouze zvýší celkovou špatnou náladu,“ ozval se opatrně Bonar Law. „Přesně tak,“ přitakal Derby. „Poštve to lidi proti sobě. Začnou se navzájem obviňovat z podvádění. Sousedé budou sledovat, co si ten druhý dává do košíku.“ „A v konečném důsledku to pouze přitáhne pozornost k celkovému nedostatku na trhu,“ přidal se Barnes. „Lidé chápou, že některé zboží chybí,“ řekl Edward. „A tyto výpadky v zásobování snášejí s obdivuhodnou trpělivostí. Vyčerpává je především nejistota. Hodiny stojí ve frontách a netuší, jestli až se propracují k pultu, na ně vůbec něco zbude.“ Haig se vložil do hovoru: „Vojáci dobře vědí, co se doma děje. Jejich ženy jim to píšou v dopisech a to ovlivňuje celkovou morálku vojska.“ 10
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 11
„Ale mně podobné opatření zavání socialismem,“ zamumlal Montague. „Není přece na vládě, aby lidem nařizovala, co mají jíst.“ „Přídělový systém by se týkal pouze základních nezbytností,“ vysvětloval Edward. „Pokud by si lidé mohli být jisti tím, že každý z nich dostane stejný příděl uvedeného zboží, pak by v obchodech nedocházelo k žádným strkanicím ani by to nevyvolávalo zlou krev. Naopak by se obyčejným lidem trochu ulehčilo.“ „Nikomu se přídělový systém nelíbí, ale pravděpodobně se s tím budeme muset smířit jako s nutným zlem,“ poznamenal Lloyd George. „Jak by to fungovalo, Rhonddo?“ „Bylo by potřeba stanovit pevné ceny,“ odpověděl Rhondda. „Na to potřebujeme zákon, ve kterém by se ukotvily povinné lístky nebo žetony a pokuty za porušování.“ „A kdo by je vymáhal?“ zajímal se Barnes. „Policie na to nemá určitě čas. Už teď nevědí, kam dřív skočit, když je tolik policistů na frontě.“ „To by měli na starost potravinoví kontroloři,“ odpověděl lord Rhondda. „Bůh nám pomáhej,“ zamumlal Barnes a otřásl se. „Další otravové s páskami na rukou.“ Edward se také musel v duchu usmát, když si představil reverendovu manželku paní Fitzgeraldovou od nich z Northcotu. O lidi, kteří s radostí strkají nos do cizích věcí, nebude nikdy nouze, pomyslel si. Ještě chvíli probíhala diskuse a nakonec Rhondda prohlásil, že dalším přínosem potravinových přídělů bude návrat k předválečným standardům stravování běžné populace, což přinese všeobecné zlepšení zdravotního stavu. „A to znamená i vyšší produktivitu. Zdraví dělníci vyrobí více zbraní a munice.“ „A to mě, pánové, přivádí k další otázce,“ navázal premiér. „A tou je nábor nových sil do armády. Sire Douglasi?“ Haig se chopil slova. „Přestože momentálně neprobíhá žádná velká ofenziva, dochází ke stálému odčerpávání sil v důsledku nehod a zranění.“ 11
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 12
„Kdy už přijdou ti Američani?“ zeptal se Milner. „Těžko se dá očekávat, že se jejich přítomnost projeví dřív než v květnu nebo v červnu. A Němci s největší pravděpodobností zaútočí hned zjara. Potřebujeme víc mužů.“ „Nezbývá nám než rozšířit věkové rozpětí branné povinnosti,“ opáčil Lloyd George. „Musíme nabrat chlapce, jakmile dosáhnou osmnácti let, a v osmnácti a půl je poslat na frontu. A zdvihnout horní hranici z čtyřiceti jedna na padesát jedna. Je tady plno dokonale zdravých čtyřicátníků – a někteří se určitě už nemohou dočkat, až obléknou uniformu. Pokud bude třeba, budeme brát až do věku padesáti šesti.“ Když Edward opět vyšel na ulici, už přestalo sněžit. Bílé chodníky a střechy domů v tlumeném světle strašidelně světélkovaly. Mrzlo, až praštělo. Lord Forbesson odcházel společně s Edwardem a nyní kráčeli bok po boku až na konec ulice. „Šlo to hladce,“ pochvaloval si Forbesson. „Dobře jste svou roli zvládl.“ „Uvítal bych, kdybych věděl dopředu, že mám nějakou roli vůbec hrát,“ postěžoval si Edward. „Připravil bych se.“ „Kdepak, působil jste zcela přirozeně – přesně, jak jsme potřebovali,“ uklidňoval ho Forbesson. „Kdybyste si to zkoušel dopředu, působil byste strojeně.“ „Očekáváte v Parlamentu velký odpor?“ „Pár z nich to bude považovat za plíživý socialismus. Ani mně se tohle opatření moc nelíbí, ale pokud máme válku vybojovat, nic jiného nám nezbývá. Hlavní je, aby nižší třídy věděly, že přísun potravin mají zajištěný a těmhle zatraceným frontám je konec.“ Vrhl postranní pohled na Edwarda. „A pokud jde o tu další věc… o zvýšení horní hranice na brannou povinnost.“ „Je mi čtyřicet osm. Vůbec mě nenapadlo, že by mě mohli povolat,“ připustil Edward. „Mně je padesát pět,“ řekl Forbesson. „Ale z ministerstva války mě nepustí. A ani vy nebudete muset narukovat. Jste tady doma příliš důležitý. Vracíte se teď do banky?“ 12
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 13
„Ne, jdu na ministerstvo financí,“ opáčil Edward. „Na jednání o válečných obligacích.“ „Vidíte? Tak přesně o tomhle mluvím,“ poznamenal Forbesson. „Nemůžeme si dovolit zrovna vás poslat do Francie. Obdržel jste už oficiální dopis ohledně vašeho povýšení do šlechtického stavu? O investituře?“ Edwarda se zmocnila ostýchavost. Stále měl pocit, že dosud nevykonal nic, čím by si šlechtický titul zasloužil. Vždyť jiní muži riskovali život. „Obřad se koná dvacátého pátého února,“ odpověděl. „V Buckinghamském paláci.“ „Taky jsem to slyšel,“ přitakal Forbesson. „Zřejmě se udělování titulů ujme král osobně. Vloni přišel s novým oceněním – Řádem britského impéria. Ohromně si na tom zakládá. Je to pocta pro ty, kteří vykonali něco skutečně záslužného, a ne jen formalita podle toho, kdo je zrovna na řadě. Nejspíš s vámi prohodí pár slov a bude se ptát, čeho jste dosáhl. Radši si tedy něco připravte.“ „Děkuji za upozornění,“ ocenil Edward. Forbesson se usmál. „Sir Edward Hunter, rytíř komandér. To zní dobře. Má vaše paní radost? Naše drahé polovičky obvykle těmto poctám přikládají větší význam než my sami.“ „Je určitě ráda,“ přitakal Edward. „Ale není z těch, které by hlasitě jásaly.“ Ada otevřela dveře a pustila Beattie dovnitř. „Ale madam, vždyť jste celá mokrá,“ zhrozila se. Opět chumelilo. Ada pomáhala Beattie z kabátu a tvářila se káravě. Když se Beattie pokoušela zmrzlými prsty vytáhnout jehlice z klobouku, aby si ho mohla sundat, vešla do haly Antonia. „Snad jste nešla pěšky celou cestu až z nádraží? Měla jste si vzít taxík.“ „Žádný tam nebyl,“ odpověděla Beattie. Ve skutečnosti však ani žádné taxi nesháněla. Sníh téměř nevnímala a teprve nyní si všimla, že boty má promáčené a punčochy mokré až po lýtka. Obě ženy si o ni dělaly starost, ale ona si jejich péči nezasloužila. Nezasloužila si jejich laskavost. 13
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 14
„Vypadáte vyčerpaně,“ řekla Antonia. „Pracujete příliš tvrdě – a pak ta dlouhá cesta domů. Bylo ve vlaku plno? Seděla jste?“ „Ne... Ano... Nevím,“ odpovídala Beattie. Potřebovala odvést Antoniinu pozornost někam jinam. „To spíš ty jsi dnes pracovala příliš,“ řekla tedy rychle. „Měla bys odpočívat. Ado, dala si dnes Antonia vůbec někdy nohy nahoru, jak jí doporučoval Harding?“ Dítě se mělo narodit v dubnu a Antonia ve skutečnosti přímo kypěla zdravím, oči jí zářily a jen kvetla. Nicméně Ada, která se jako většina neprovdaných služebných živě zajímala o všechno, co se týkalo těhotenství a porodů, se okamžitě tématu chopila a hovor se stočil jiným směrem. „Ne, madam,“ odpověděla. „Je mi líto, že to musím říct, ale byla celý den ve vývařovně. Vrátila se sotva půl hodiny před vámi. Právě jsem se jí chystala donést šálek čaje.“ „Já bych si také jeden dala,“ požádala ji Beattie. „Přesně to potřebuji.“ Tím se zbavila Ady, která odspěchala s potěšeným výrazem – čaj byl lék na všechny neduhy – a teď od sebe odvrátila Antoniinu pozornost dotazem: „Jak se vede Davidovi?“ Antonia začala zeširoka odpovídat a přitom doprovázela Beattie do ranního salonu. Vzhledem k tomu, že uhlí bylo na příděl, využívali tuto místnost přes den a v přijímacím salonu se topilo jen po večeři. „Je velmi sklíčený,“ vykládala Antonia. „Snaží se to zakrýt, ale já to na něm poznám. Celý den učil žáky a to ho vyčerpává, ale je lepší, když má co dělat, protože jinak by se zase uzavřel do sebe.“ „Trápí se kvůli Jumbovi?“ zeptala se Beattie a složila unavené tělo do křesla u krbu. Oheň byl tak zoufale slabý. Natáhla ledové mokré nohy co nejblíže k té trošce tepla a doufala, že si Antonia nevšimne, jak je promrzlá. Ale ta se v duchu zaobírala jen svým manželem. „Nemluví o tom, ale já si to myslím.“ Jumbo byl Davidův nejlepší kamarád ze školy i z univerzity a společně narukovali hned první měsíc války. Davida zranili v roce 1916, Jumbo padl na podzim roku 1917. Zpráva Davida zastihla zrovna v době, kdy na tom začínal být lépe – oženil se s Antonií, uzdravoval 14
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 15
se a začal i více chodit. Jumbova smrt ho však vrhla zpátky do jeho zádumčivosti, v níž se potácel od okamžiku, kdy mu šrapnel roztříštil stehenní kost, čímž pro něj válka skončila. Antonia dál něco vykládala, ale přestože David byl Beattiino prvorozené a nejmilovanější dítě, přestala záhy poslouchat. Přikyvovala a na těch správných místech mumlala: „Hmm,“ ale myšlenky se jí rozutíkaly. Poslední dobou se stávala mistrem v roztěkanosti. Celý den vysedávala u Louisova lůžka v Druhé londýnské všeobecné nemocnici a držela ho za ruku, zatímco hovořil. Kolena jí ztuhla a záda z dlouhého sezení bolela, ale Louisovi vadilo, když se i jen na okamžik vzdálila. Kdyby jí Louisův vojenský sluha Waites občas nepřinesl čaj (bůhví, odkud ho vyštrachal), celý den by nic nejedla ani nepila. Louis mluvil a mluvil – o Jižní Africe, o své plantáži, o jejich společné budoucnosti. Beattie ne vždycky poslouchala (už jí to všechno vykládal několikrát předtím) a místo toho si ho prohlížela, trápila se jeho současnou bezmocností a děsila se toho, co přijde. Milovala Louise už od doby, kdy ho jako mladá dívka poznala v Dublinu. Účastnila se své vůbec první společenské sezony, Louis sloužil jako nižší důstojník na dublinském zámku a byl chudý jak kostelní myš. Beattie se do něj bláznivě, bezhlavě zamilovala a po celou dobu jejich odloučení, během něhož se provdala za Edwarda a porodila šest dětí, na něj nepřestávala myslet. Nikdy však nevěřila, že ho ještě někdy uvidí. A potom jí ho náhle válečná loterie znovu přivedla do cesty. Nedokázala mu odolat – vrhli se po hlavě do vášnivé milostné aféry a trávili spolu veškeré volné chvíle, kdykoli jim to jen Louisova vojenská kariéra a její povinnosti dovolily. Ale po válce, opakoval, po válce společně odjedeme, budeme spolu navždy. Pokaždé ho zarazila, protože nedokázala o těchto věcech mluvit, nechtěla ani pomyslet na to, jak by tím ublížila svému laskavému a milujícímu manželovi a dětem. Při noční bitvě v Poelkapelle utrpěl Louis průstřel hlavy. Zázrakem přežil, ale lékaři mu museli vyoperovat jedno oko a na druhé 15
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 16
oslepl, protože došlo k přerušení zrakového nervu. On, který byl vždycky tak statný, urostlý a schopný – prototyp akčního muže – nyní zcela závisel na pomoci druhých. Nedokázal ani rozeznat, zda je den, či noc, a uvězněný ve své neproniknutelné temnotě čekal jenom na to, až Beattie přijde a vezme ho za ruku. Kdysi býval neohroženým vojákem, cestovatelem, objevitelem a majitelem rozsáhlých plantáží, ale nyní neměl nikoho než ji. Jakmile ho propustí z armády a z nemocnice, rozhodnutí bude na ní. Jak by ho mohla odmítnout? Potřeboval ji víc než kdy předtím. Okamžik, jehož se tolik děsila – kdy předstoupí před Edwarda a oznámí mu, že ho opouští –, se blížil jako hvízdající šrapnel, který rozerve její život na cáry. Když nastal čas, aby ke konci dne odešla, vždy jí sevřel ruku ještě křečovitěji. Okem temně modré barvy – tak krásné, stejné jako u Davida! – na ni hleděl s prázdným výrazem a tvář měl bledou jako ulitou z vosku. Opálení, které získal na bojišti, už vybledlo. V Jižní Africe bude jezdit po svých pozemcích a znovu se opálí, napadlo ji. Panebože, Jižní Afrika! Jak by to mohla udělat – opustit Edwarda, děti, celý svůj život! A jak by to mohla neudělat? „Přijdeš zítra?“ zeptal se. A ona odpověděla ano, samozřejmě. „Teď si musíš odpočinout.“ „Odpočinout?“ podivil se. „Od čeho?“ Když vyšla na chodbu, Waites už na ni čekal. „Ach madam, už vůbec nevím, jak mu to vysvětlit,“ spustil a lomil rukama. „Nechce nic slyšet. Zkoušel jsem mu to říct, ale moje slova pustí jedním uchem tam a druhým ven. Madam, nemůžete mu to vysvětlit vy? Aby to už konečně pochopil?“ „Pochopil co?“ podivila se Beattie. „Vůbec netuším, o čem mluvíte. Co mu mám vysvětlit?“ „Pořád se chová, jako kdybych do Jižní Afriky měl odjet s ním. Starám se o něj už dlouhá léta, ale jsem v armádě. Jakmile ho propustí do civilu, přidělí mě k někomu jinému. Nemám na to žádný vliv. Ale on stále věří, že u něj zůstanu. Ach madam, vím, že mě po16
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 17
třebuje, ale nedá se nic dělat. Mohla byste mu to prosím vysvětlit? Říct mu to tak, aby pochopil?“ „Zkusím to,“ slíbila Beattie unaveně. Chápala, že Louisova posedlost návratem do Jižní Afriky je jeho způsob, jak se udržet při zdravém rozumu a vyznat se v chaosu, který ho obklopoval. A k tomu potřeboval věřit, že dva lidé, kteří mu byli nejbližší, ona a Waites, tam budou s ním. Ale Waites neměl na vybranou. A na vybranou ve skutečnosti neměla ani ona. Musí zradit manžela, děti, zahodit svou dobrou pověst, celý život, protože Louise opustit nedokáže. „Zkusím to,“ opakovala, poplácala Waitese po paži a zamířila domů. David zůstal na večeři ve svém pokoji a Antonia se rozhodla, že se nají s ním nahoře. Peter šel jako nejmladší po jídle do postele a Sadie s Williamem si sedli ke stolu u okna a hráli karty. Beattie a Edward zůstali sedět sami u krbu a měli tak možnost si v soukromí pohovořit. A pokud mluvili tiše, nikdo je ani nemohl zaslechnout. Za dobu manželství požehnaného šesti dětmi si tedy vždy, kdykoli se naskytla podobná příležitost, vyřídili tímto způsobem veškerou důvěrnou konverzaci. Důvěrná konverzace však nyní byla to poslední, po čem Beattie toužila. Měla v úmyslu oznámit Edwardovi, že jde rovnou do postele, ale prostě nenašla sílu, aby se hned zvedla z křesla, a pak už bylo příliš pozdě. Edward si ji kradmo prohlížel a pak se ozval: „Vypadáš vyčerpaně, drahoušku. Namíchám ti drink, to ti pomůže usnout.“ Připravil jí její obvyklou whisky se sodou – tedy většinou samá soda – a donesl jí sklenku. Jeho laskavost a starostlivost ji nesnesitelně dojímaly. Zadívala se na něj se zoufalstvím v očích. „Proč jsi na mě tak hodný?“ vyhrkla. Usmál se. „Proč bych neměl? Jsi moje manželka.“ „Ne všichni manželé se chovají tak starostlivě,“ namítla a upila velký doušek whisky. Samotná jí nechutnala. Měla ji radši s cukrem a citronem, ale to poslední dobou bylo nedostatkové zboží. Nicméně 17
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 18
čistá whisky se sodou fungovala trochu jako medicína – bylo třeba soustředit se na účinky, ne na chuť. Teď, když se na něj zadívala, nemohla od něj odtrhnout oči. Prohlížela si jeho rysy – tak důvěrně známé, že už je téměř neregistrovala. Byl to muž příjemného zevnějšku, chyběla jenom trocha, a mohl by být považovaný za vysloveně hezkého člověka – jenom nos a brada byly možná trochu moc dlouhé. Měl tmavé vlasy, hnědé oči, tmavší pleť. Ráno se oholil, ale na bradě a kolem úst už byl vidět náznak strniště – kolem úst, jimiž ji tisíckrát líbal. V duchu se při té představě zachvěla – ne odporem, ale vzpomínkou na to, jak si kdysi vzájemně vychutnávali fyzickou vášeň. Beattie milovala jeho tělo a užívala si jeho něžnosti. Navíc byli dobří přátelé – jak jen to ve vztahu mezi mužem a ženou šlo. V manželství jim všechno klapalo, dokud nepřišla válka. Válka otřásla jejím klidem. Když David narukoval, prožívala mučivý strach, který se nakonec ukázal jako zcela opodstatněný. A když Bobby – ach Bobby, už nikdy se nevrátí – zahynul ve Francii, jako kdyby se v ní něco zlomilo. Už nedokázala Edwardovi vůbec nic nabídnout, ani svou mysl, ani tělo, dokonce ani základní laskavost ne. A pak se jí do života vrátil Louis. A za celou tu dobu se Edward nezměnil, byl stále stejný, starostlivý a laskavý. Milovala ho, opravdu, ale ocitla se v pasti. Jistě, v pasti, kterou na sebe sama nastražila, ale to na věci nic neměnilo. Stejně jako Waites neměla na výběr. Waites musel jít, kam ho armáda odvelí. A ona zase musela jít s Louisem. A Edward – Edwardovi musí způsobit krutou nespravedlivou bolest. A David – ach bože, David – toho musí opustit také. Edward zrovna něco říkal a Beattie se s vypětím všech sil opět začala soustředit. „... pro tebe příliš. Vím, že mi zase budeš opakovat, jak je třeba ve válce konat svou povinnost, ale musíš také myslet na sebe. Nemůžeš se péčí o druhé připravit o vlastní zdraví. Musíš víc odpočívat.“ „Odpočinek mi nepomůže,“ vyhrkla zoufale. „Potřebovala by ses trochu pobavit a odreagovat se. Dopřát si něco příjemného, tím přece válečnému úsilí neuškodíš. Zajdi si do 18
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 19
města na oběd. Na nákupy. Do divadla – co kdybychom šli do divadla? Sehnal bych lístky...“ „Nedovedu si představit, že bych vydržela sedět a sledovat celé představení až do konce. A pak ta cesta domů – vlaky jsou pomalé a špinavé...“ „Můžeme zůstat v Londýně přes noc. Zajdeme si na večeři a pak do hotelu. Bude to jako za starých časů.“ Usmál se a jeho obličej ještě zhezkl. Slova se jí drala na jazyk. Chtěla se mu svěřit, všechno na něj vychrlit, dostat ze sebe hroznou pravdu a mít to za sebou. Ale zatímco zápasila sama se sebou, Edward tiše pokračoval: „Poslední dobou jsme se odcizili. Je to částečně moje chyba – mám tolik práce. Ale chci se o tebe starat, má drahá. Nesnesu, když tě vidím tak nešťastnou. Alespoň se pokusme strávit spolu zase nějaký čas. Divadlo, večeře – můžeme někam zajet – třeba jen na pár dní. Mohl bych si v pracovním programu vyčlenit čas...“ Edward dál rozvíjel své plány a Beattie pochopila, že teď ho nezastaví. Byla tak unavená. Musí to ukončit. „To je příjemná představa,“ řekla tedy rychle. „Možná bychom si týden nebo dva mohli dovolit. Uvidíme. A teď už musím jít spát. Sotva držím oči otevřené.“ Nezdržoval ji a Beattie pospíchala pryč. Připadala si jako Jidáš. Usnula v okamžiku, kdy se dotkla hlavou polštáře, ale když se pak probudila z hlubokého spánku, nebylo ráno, nýbrž z haly zaslechla hodiny odbíjet jedenáct. Poslední dobou se jí to stávalo až příliš často. Ležela ve tmě a přemýšlela, jestli vůbec ještě usne, když vtom se dveře do její ložnice zvolna pootevřely a zahlédla proužek světla z chodby. Někdo z dětí? Peter byl stále ještě dost malý a možná ho vystrašila noční můra. David? Okamžitě se zcela probrala. Stalo se něco Davidovi? Ale neslyšela žádné vzrušené hlasy a na chodbě bylo ticho. „Beattie?“ Byl to Edward. Když nyní vstoupil do světla, všimla si, že má na sobě župan. Nespali spolu od doby, kdy David narukoval. Edward přespával v oblékárně. Co od ní chce? Nepohnula se a světlo k ní 19
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 20
dosud nedoputovalo – mohla tedy předstírat, že spí. Edward ji teplou rukou pohladil ho vlasech a jemně se dotkl její tváře. Mohla by se probudit, pustit ho k sobě a dovolit mu, aby ji vzal do náruče. Vždycky ji dokázal utěšit. Každou buňkou v těle toužila tuto útěchu přijmout, ale to by byla ta nejhorší zrada ze všech. Až by mu řekla pravdu, pochopil by, jak falešně se zachovala, a tím by mu ublížila ještě víc. „Beattie,“ opakoval, ale z jeho hlasu nezaznívala naděje. Bylo to smutné opuštěné rozloučení. Pak vyšel ven a tiše za sebou zaklapl dveře.
20
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 21
E
„ mily!“ vykřikla kuchařka. Netrpělivě se rozhlédla. „Kde ta holka zase vězí?“ „V komoře,“ odpověděla Ada, která se právě vrátila od popelnic. „Cídí nože.“ „Už s tím měla být dávno hotová. Je příšerně pomalá, předběhl by ji i chromý šnek. Potřebuju, aby oloupala brambory.“ „Loupat brambory s jednou rukou není zrovna hračka. Radši to pak udělám.“ „Jestli bude odmlouvat, tak to schytá,“ prohlásila kuchařka. „Potřebuju ty brambory hned, abych je mohla dát vařit. Pánovi je večer orestuju, abych trochu vylepšila studené hovězí. Restované brambory má rád.“ „Já je oloupu a uvařím,“ slíbila Ada a chystala se vyjít druhými dveřmi ven. „Až převlíknu postele. Času dost.“ Kuchařka se však s hudráním hrnula do komory. Emily jim před časem utekla za prací do zbrojovky, ale zanedlouho se vrátila a prosila je, jestli by mohla své místo dostat zpět. V továrně si zranila ruku a paní byla tak hodná, že ji opravdu znovu přijala. Kuchařce bylo samozřejmě děvčete líto, ale tak pomalou, přitroublou a nešikovnou holku, aby svět pohledal. Před nádražím viděla jednorukého muže, který prodával sirky a byl mrštný a šikovný – dokonce si uměl zavázat tkaničky. Kdežto Emily, která měla ruce obě, jen ji ta jedna stále bolela, nedokázala ani vycídit pár nožů. Bude se s tím zdržovat až do večera. 21
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 22
„Emily!“ vykřikla znovu, když došla ke dveřím. A tam tu nemožnou holku uviděla – nepracovala, ale dřepěla na židli, koukala s otevřenými ústy do prázdna a držela se za ruku v pásce. „No tohle!“ pronesla kuchařka co nejvýhrůžnějším tónem. Emily vyskočila. „Už jsem skoro hotová,“ vyhrkla. „Jenom jsem musela ruku nechat chvilku odpočinout.“ „Já ti dám odpočinout!“ láteřila kuchařka. „Příšerně to bolí,“ naříkala Emily. „Stejně jako moje nohy, ale slyšela jsi, že si stěžuju?“ odsekla kuchařka. „Neměla jsi chodit do zbrojovky. Já tě varovala a ty... kdepak, měla jsi vlastní hlavu. A teď se na sebe podívej. Vy mladé holky jste všechny stejné. Nikdy neposloucháte dobré rady. Dones zbytek nožů do kuchyně a doděláš je u stolu, ať tě mám pod dohledem.“ Když se vrátila do kuchyně, vešla dovnitř Ada. „Paní Davidová říká, že pan David bude jíst k obědu jenom polívku.“ Kuchařka si povzdechla. „A já pro něj nachystala takový pěkný kousek ryby. Polívka mu nestačí.“ „A nejspíš ani tu nedojí,“ přidala se Ada. „Včera se skoro ničeho nedotkl. Vůbec nemá chuť k jídlu.“ „Asi ho bolí noha.“ Ada přikývla. „A nechce to přiznat. Navíc se bojí, aby si jeho žena ve svém stavu nedělala starost. Celý den je ale na morfinových kapkách. Tvrdil Ethel, že jednu lahev upustil a vylil ji, proto si posílá pro novou, ale skvrnu nikdo neviděl. Podle mě ji vypil. Ethel samozřejmě drží při něm. Cokoli pan David chce, to dostane. Zobe mu z ruky.“ Emilyiny oči se zalily slzami. Ji taky bolela ruka, ale o ni nepečoval nikdo. Pana Davida bolí noha a všichni se kvůli němu můžou přetrhnout. Kuchařka ji zpražila pohledem. „Koukni, jaký tady děláš binec. A nedávej tolik cídicího prášku. Je to mrhání. Copak nevíš, že je válka?“ *** 22
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 23
Když Beattie od stanice v Chelsea mířila do nemocnice, postupně zrychlovala. Přestože všechno bylo tak složité, toužila být s ním. Po téměř celoživotním půstu už jen pobývat v jeho přítomnosti v ní něco uvolnilo. V ruce držela nákupní tašku, v níž nesla krabičku cigaret značky Three Castles, dvě unce tvrdých citronových bonbonů a tabulku santalového holicího mýdla Trumper. Předá mu věci postupně, aby se co nejdéle zabavil – možná ho napřed nechá podle vůně hádat, oč jde. Udělá z toho zábavnou hru, aby trochu rozptýlila jednotvárnost, do níž ho uvrhla slepota. Beattie dokonce zašla tak daleko, že si doma před odchodem pročetla noviny, aby mu mohla sdělit poslední události. V nemocnici už ji znali, a když pospíchala po chodbách, pokývla na pozdrav několika lidem. Louis už neležel ve vedlejším křídle, ale přesunuli ho do méně přísného oddělení – pravděpodobně šlo o přípravu na jeho propuštění. Zatím přesné datum nepadlo, ale Beattie získala dojem, že už to nebude dlouho trvat. Pošle ho armáda do rehabilitačního ústavu, aby si osvojil nezbytné dovednosti a dokázal přežít ve svém tmavém světě? Nebo ho jednoduše propustí a nechají ho, ať si poradí sám? Ve dveřích do místnosti se jako pokaždé na okamžik zastavila, aby si ho prohlédla, než si uvědomí její přítomnost. Chvíli jí trvalo, než sladila roztěkanou mysl s ostatními smysly a dokázala se soustředit: na Louisově lůžku, nejblíže u dveří, ležel cizí muž. Znovu ho tedy přestěhovali. Kolem ní proběhla sestra, ale Beattie ji nestihla zastavit. Když se ošetřovatelka opět objevila na vzdálenějším konci pokoje, všimla si jí a zamračila se. Zamířila k ní. Beattie už měla otázku přichystanou, proto ji stejně pronesla nahlas, přestože něco v ženině tváři způsobilo, že se jí slova málem vzpříčila v hrdle: „Kde je plukovník Plunkett?“ „Je mi líto, ale mám špatné zprávy,“ řekla sestra. Beattie měla náhle tak suché rty, že nedokázala zformovat další otázku. Sestra s nesnesitelně soucitným pohledem pokračovala: „Včera večer se jeho stav náhle změnil. Sdělil sestře, že v hlavě cítil cosi 23
Prislib nadeje_kor2.qxp_Sestava 1 10.05.21 15:23 Stránka 24
jako drobnou explozi, a stěžoval si, že slyší téct vodu. Zanedlouho se začal chovat zmateně a opakovaně upadal do bezvědomí. Dnes ráno zemřel.“ „Zemřel?“ Byl to její hlas, tak zřejmě promluvila ona. Ale přece není možné, aby ošetřovatelka mluvila o Louisovi. „Netrpěl,“ pokračovala sestra nelítostně. „Nejspíš si nic neuvědomoval. Doktor se domnívá, že mu zřejmě praskla céva v hlavě – ta, kterou měl oslabenou kulkou.“ Beattie na ni zůstala beze slova hledět a naprosto ztratila řeč. Sestra však případný další dotaz předjímala: „Přemístili ho do márnice. Chcete ho vidět? Vypadá dobře – je bledý, to ano, ale má klidný výraz. Někdy pozůstalým pomůže, když vidí, že jejich nejbližší vypadají mírumilovně a už je nic netrápí.“ „Ne,“ odmítla Beattie. Už to nedokázala dál poslouchat, slova ji zraňovala, jako kdyby ji někdo bodal nožem a z ní pomalu vyprchával život. Otočila se a šla pryč. Ještě slyšela, jak za ní sestra volá a na něco se ptá. Beattie se v panice málem rozběhla chodbou, a když zahýbala, narazila se silně o roh stěny do boku. Bolest vítala. Především nesmí na nic myslet. Venku kráčela tak rychle, jak jí jen nohy dovolily, vrážela do lidí a nákupní tašky, v nichž se skrývaly pošetilé zbytečné věci, ji bouchaly do stehna. Tato čtvrť se příhodně jmenovala World’s End, Konec světa. Panebože! Téměř bez rozmyslu sešla z hlavní ulice, aby unikla ruchu kolem sebe. V duchu jí rezonovaly náhodné útržky vět, které jí pomáhaly vyhnout se přemýšlení – nesmyslný refrén do rytmu jejích kroků: Three Castles, World’s End. Three Castles, World’s End. Zamířila k řece. Byl tam most. Přešla ho. Na druhé straně stála továrna, jejíž vysoké komíny se dotýkaly oblohy a chrlily kouř. Kolem se krčily nízké chudobné domky, potkávala špatně oblečené udřené lidi. Kráčela dál a dál a netušila, kde vlastně je. Vyhovovalo jí to. Chtěla se ztratit. Zoufale toužila po tom, aby se už nikdy nenašla, aby nikdy nemusela být sama sebou. Na jednom místě postával hlouček vojáků a Beattie k nim kradmo zalétla pohledem. Na ulici zahlédla mobilní stánek s čajem, sendviči 24