Adam Gebrian
Tři měsíce v Barceloně
Předmluva Cestovat s malým dítětem či dětmi není úplně jednoduchá záležitost. Na řadu rodičů to z mnoha důvodů působí tak nezajímavě a komplikovaně, že to raději vůbec nedělají. Už jen těch věcí, které ten nejmenší potřebuje! Rozumím tomu. Důvodů, proč s malými dětmi necestovat, je skutečně dost. Když Filip poprvé letěl letadlem, byl mu necelý rok a vše proběhlo skvěle. Podruhé, o rok později, to bylo jinak. Hodně jinak. První hodinu letu nadšeně vykřikoval, že letí letadlem, a pobíhal uličkou mezi sedadly. Po prvních větších turbulencích se rozplakal a vydrželo mu to další dvě hodiny. Na ostatní spolucestující to udělalo takový dojem, že mi jich asi deset přišlo po přistání říct, že to byly nejhorší tři hodiny jejich života a ať příště laskavě zvážíme jiný způsob dopravy, anebo ještě lépe, ať syna necháme doma. Nechal jsem si pro sebe, že pokud toto byly nejhorší hodiny jejich života, musí to být opravdu mimořádně šťastní lidé. Pohyb s dítětem je pomalý, málokdy probíhá po logické trase, cestou se odehrává obrovské množství předem těžko odhadnutelných situací. Musíte být téměř neustále koncentrováni, a zvlášť ve větším rušném městě musíte dávat pozor na řadu potenciálních nebezpečí. Ale na druhou stranu stojí za to taky říct, že to má i svoje kladné stránky. A rozhodně ne zanedbatelné.
5
Právě těm se většinou věnuje tato kniha. Všimnete si věcí, které byste bez dítěte úplně ignorovali. Strávíte čas na místech, na kterých by vás nenapadlo se zastavit. Neříkám, že jsou vždy skvělá. Mockrát ne. Ale stejně na nich musíte být. Potrénujete trpělivost, jako možná nikdy v životě. A pokud přečtení této knihy přiměje byť jen jednu rodinu sbalit se a strávit pár týdnů pohromadě v tomto či jiném městě, osobně budu spokojen. Vůbec to nemusí být v Barceloně.
6
Úvodem Barcelona je pro mě důležité město. Poprvé jsem ho začal pořádně vnímat při sledování olympijských her roku 1992 a společné pěvecké vystoupení Freddieho Mercuryho a Montserrat Caballé mi zní v uších dodnes. Stejně tak si pamatuji záběry z olympijských bazénů Piscines Municipals Montjuïc s výhledem na město (které vám mimochodem doporučuji k návštěvě, i když jsou dnes takřka ruinou, otevřeno má ale pouze v letních měsících), trať maratónu na zeleném kopci uprostřed města a samozřejmě vítězství Roberta Změlíka, Jana Železného, Lukáše Pollerta a Petra Hrdličky. Poprvé jsem Barcelonu navštívil roku 2003. Strávili jsme v ní s mojí budoucí ženou Markétou celkem 14 dní a byl to taky můj první let letadlem. Ve 24 letech. To už je pro dnešní mladou generaci zřejmě naprosto nepředstavitelné. Bylo to tehdy poznávání především architektury 20. století, ale taky místo, kde jsem se poprvé a naposledy (tak odstrašující zážitek to byl) pořádně spálil na pláži. Nenapadlo mě, že slunce v dubnu už může mít takovou sílu. Docela dobře si pamatuju, jak velký šok pro mě znamenala návštěva Gaudího staveb. Ne proto, že bych je neznal nebo o nich neměl nějakou představu, ale právě proto, že jsem ji měl, a to úplně falešnou. Kvůli množství barev, detailů a povrchovému dekoru jsem si myslel, že se jedná o nějaké nesmírně
7
složité, romantické stavby, ne nepodobné Středoevropanovi bližším stavbám vídeňského architekta Hundertwassera. Nic nemůže být vzdálenější pravdě. Za každou Gaudího stavbou, ať se jeví jakkoliv složitá, se skrývá krystalicky čisté a geometricky přesné myšlení geniálního inženýra a konstruktéra. Někdy není tak jednoduché pravou konstrukční podstatu jeho realizací zahlédnout, ale při troše námahy ji nakonec objevíte. Jeho řetězové modely, které hledaly tvary konstrukcí pomocí prosté gravitace a potom se otočily vzhůru nohama pohledem do zrcadla a z prověšených řetězů se staly klenby, jsou legendární a v některých jeho stavbách je můžete vidět. Nejlépe v krásném podkrovním prostoru bytového domu Casa Milà. Podruhé jsem tam zastavil na den při školní exkurzi. Prošel se po Passeig de Gràcia a koupil si knihu o modernistických stavbách Španělska a Portugalska. Dalším důležitým dílkem do vztahu s Barcelonou bylo setkání s Jaumem Freixou. Barcelonským architektem, se kterým jsme strávili několik dní cestováním po České republice, kdy jsme se oba ocitli v mezinárodní porotě Grand Prix Obce architektů. Tři dny jsme spolu probírali všechno možné, on se vyptával na situaci v Česku, já zase na tu v Barceloně. Domluvili jsme se, že ho někdy přijedu navštívit, a o pár let později jsem to splnil. Potřetí jsem Barcelonu navštívil při natáčení seriálu pro tehdejší Stream.cz (dnes součást Televize Seznam). Natočili jsme tam během pár dní celkem 8 epizod: Muzeum Joana Miróa, Bytový dům Walden 7
8
a vlastní kancelář Ricarda Bofilla v bývalé cementárně, botanickou zahradu na Montjuïcu, Gaudího Sagradu Famílii a bytový dům Casa Milà, Miesův pavilón z roku 1929 a hotel Renaissance s vertikální zahradou od Jeana Nouvela, který se ale přesně řečeno podobně jako Bofillovy realizace nachází už mimo Barcelonu, ve městě s názvem L’Hospitalet de Llobregat. Toto město, o němž jste možná nikdy neslyšeli, má přes čtvrt miliónu lidí a hranici mezi ním a Barcelonou objevíte jen těžko. O všech těchto místech si ještě povíme, ale pro mě byl mnohem důležitější pocit, který jsem z města získal. V jedné větě: viděl jsem město s mimořádně vysokou kulturou – kulturou veřejného prostoru, kulturou oblékání, stravování, vzájemného respektu a ohleduplnosti. Udělalo to na mě tak velký dojem, že když jsem o pár dní později přijel zpátky do Prahy, řekl jsem manželce: Bylo to tam naprosto skvělé, po hodně dlouhé době jsem měl tak silný pozitivní zážitek z města, že bych si dokázal představit, že tam spolu strávíme nějaký delší čas. Musím tohle trochu dovysvětlit. Posledních 12 let žijeme v Praze a já jsem spokojen. Vidím tu obrovské množství věcí, které bych si přál, aby se změnily k lepšímu, mockrát budu stav Prahy veřejně kritizovat, ale to neznamená, že nevidím, jak obrovské kvality to město má. Je, myslím, fér říct, že naprostou většinu z nich jsme zdědili po našich předcích, aniž bychom k tomu nějak výrazně přispěli. Ale najít pro sebe město, kde bych se cítil lépe než v Praze, respektive, kde bych si od prvního okamžiku připadal jako doma, se mi zatím nepodařilo.
9
Jakmile jsem ale jen drobně naznačil, že by se mi líbilo v Barceloně pobývat delší dobu, moje žena začala, jak je jejím zvykem, jednat. Její reakce tehdy byla okamžitá. Ok, když říkáš, že bychom tam mohli nějakou dobu bydlet, tak já to zařídím. Uplynul rok a půl a Markéta si domluvila stáž v rámci svého doktorského studia architektury na místní škole architektury ETSAB a my koncem února roku 2018 vyrazili na tři měsíce do Barcelony. „My“ v tomto případě znamená Markéta, já a především náš syn Filip, kterému tehdy byly přesně 2 roky a 3 měsíce. Co jsme zde spolu v následujících třech měsících zažili, je předmětem této knihy. Není to tedy průvodce historií či architekturou Barcelony. Není to ani mnohovrstevnatý portrét města. V žádném případě se nejedná o popis všech míst stojících za návštěvu. Jedná se o záznam společného soužití především otce a syna v tomto městě a stručný popis míst, na kterých jsme spolu pobývali. Markéta studovala a my s Filipem trávili společně čas venku. Jedno rozhodnutí se zpětně ukázalo jako docela šťastné. Ty tři měsíce jsem nemusel dělat nic jiného než se starat o to, aby Filip nepřišel k nějaké větší úhoně. Nemusel jsem pracovat, odpovídat na e-maily, telefonovat či vykonávat činnosti, které člověka běžně zbavují pozornosti k prostředí, v němž se nachází. Mohl jsem naplno sledovat interakci malého dítěte s neznámým prostředím, které postupně objevuje. Neuměl jsem si na začátku představit, jak moc mě to bude bavit a jak si při tom budu všímat věcí, které by za normálních
10
okolností zůstaly zcela stranou mojí pozornosti. Od té doby vím, že cestovat s malým dítětem je fantastická věc. Jen musíte mít spoustu času, skutečně nikam nespěchat a být připraveni na to, že skončíte někde úplně jinde, než jste si na začátku představovali. Ale to je rovněž jeden z nejlepších popisů cesty Kryštofa Kolumba (ten se shodou okolností z Ameriky vrátil právě do Barcelony): „Měl původně namířeno do Indie, doplul úplně jinam, ale nakonec byli všichni docela spokojení.“ Dovolte mi jednu poznámku k turismu úvodem. Žijeme v době, kdy se některá města potýkají s přílišným návalem turistů, je v nich tzv. přeturistováno, a na tato města to má docela neblahý vliv. Barcelona je jedním z takových měst. Nápisů na zdech, které dávají turistům najevo, že zde nejsou vítáni a nikdo tu o ně nestojí, tu najdete docela dost. Za tři měsíce jsme se s žádnou negativní reakcí osobně nesetkali. Myslím si, že nám k tomu pomohly dvě věci. Přítomnost malého dítěte a pak to nejdůležitější: schopnost nespěchat. Spěch považuji za největšího nepřítele téměř čehokoliv, co souvisí s městem a životem v něm. Nespěchat je dnes možná luxus, ale taky nutná podmínka toho něco skutečně vidět, něco skutečně zažít, nad něčím skutečně přemýšlet a nevytvářet pouze vnější dojem, že se to děje. Osobně mám s nespěcháním jen ty nejlepší zkušenosti. Trvalo mi to, než jsem to pochopil, ale dnes už to vím. Takže pokud by vás náhodou napadlo vydat se po našich stopách v Barceloně a navštívit zde popsaná místa během pár dní, nedělejte to, prosím. Vyberte si
11
jich třeba pouze několik a věnujte jim adekvátní množství času. Anebo ještě lépe, objevte sami nějaká nová na vlastní pěst, taková, o jejichž existenci jste předem neměli vůbec tušení, stejně jako jsme to udělali my. Pokud se vám na některém z těchto míst zalíbí, troufám si tvrdit, že zde nejste naposledy. Nejvíce prostoru je v této knize věnováno popisům míst, která možná nejsou tak zajímavá a pravděpodobně se neobjeví na seznamu nikoho, kdo chce v Barceloně strávit pouze pár dnů. Pro mě to znamenalo jen jeden důvod navíc, abych se koncentroval právě na ně. Pár čísel úvodem: Zlín – Praha – Barcelona Rád bych vám krátce a jednoduše porovnal tři města. Tak jako každé zkratkovité porovnání, musíte ho brát s jistým nadhledem, ale přece jen něco prozradí. Prvních 19 let života jsem strávil ve Zlíně, 12 let žiju v Praze a teď jsme na pár měsíců v Barceloně. Zlín má dnes 75 000 obyvatel, Praha má 1,324 miliónu obyvatel a Barcelona 1,620 miliónu obyvatel. Dosud žádná překvapivá informace. Ale teď se podíváme na rozlohu jednotlivých měst, která je dána administrativními hranicemi. Rozloha Zlína představuje 103 km2, rozloha Prahy 496 km2 a rozloha Barcelony? Zkuste si v tuhle chvíli sami tipnout. Dám vám trochu času. Rozloha Barcelony představuje... 102 km2. Ano. Je tedy 5x menší než Praha a o kilometr čtvereční menší než Zlín. Když se podíváme na údaj, který, jak každý urbanista a architekt ví, představuje jeden z rozhodujících
12
faktorů ovlivňujících pocit z města, uvidíme tato čísla. Zlín má 728 obyvatel na jeden kilometr čtvereční, Praha 2 669 obyvatel a Barcelona 15 882. Tedy v Barceloně na jednom kilometru potkáte 6x více místních než v Praze a 21x tolik co ve Zlíně. Když k tomu přidáme turisty, zjistíme, že se tento rozdíl ještě výrazně zvýší. Zkuste nad tím, prosím, na chvíli přemýšlet. Ve srovnání se Zlínem je to tak 21x více zákazníků v restauracích, barech, kavárnách, kadeřnictvích. Zvykl jsem si na to, že spousta lidí u nás miluje klid, pohodu, malou hustotu, spoustu zeleně, absenci intenzivní dopravy, málo lidí na atraktivních místech a naopak nenávidí dopravní zácpy, mačkání se v MHD, dlouhé fronty, obsazená dětská hřiště, čekání na usazení u stolu v restauraci, nedodržování nočního klidu, přeplněné odpadkové koše, dlouhé hledání parkovacího místa. Je potřeba říci, že zřejmě neexistuje město, kde byste mohli mít tzv. vše. Já osobně preferuji vyšší intenzitu dějů, setkávání, hustotu a jsem ochoten nést daň v podobě snadno představitelných negativ. Možná právě proto se mi v Barceloně tak líbilo. Při týdenní návštěvě Barcelony roku 2016 jsem Filipovi přivezl barcelonský fotbalový komplet. Dres, trenky a stulpny. S číslem 10 na zádech a se jmenovkou Messi. Dárek tehdy přijal s jistým zklamáním, byl by daleko radši, kdybych mu přivezl jakékoliv autíčko. Párkrát jsem ho do něj oblékl, když jsme si šli zakopat na hřiště pod Petřínem, ale žádný velký úspěch toto oblečení neslavilo... až... až do příjezdu do Barcelony.
13
Ještě teď slyším jeho výkřik po výstupu z metra na Ramble: Táto, Messiho! (Slyšel mě předtím říkat, že je to dres Messiho, ale neuměl to ještě vyslovit celé, tak říkal pouze druhou polovinu.) Desítka! Táto, to je desítka! Desítka byla druhá číslice, kterou se naučil rozpoznávat. Hned po devítce, což je tramvaj, kterou jezdíme nejčastěji v Praze. Od prvního okamžiku měl pocit, že sem patří. Má přece stejný dres, jako je k vidění všude kolem. Nadšeně pobíhá po Ramble a volá: Messiho. Během pobytu v Barceloně jsem ho to slyšel volat ještě mnohokrát. Když jsme ale chodili spolu hrát fotbal na hřiště v Ravalu, bral si na sebe dres Arsenalu, protože má nejraději červenou barvu. Ostatní kluci tak na něj vždy pokřikovali inglés (Angličan). Technická poznámka: Jednotlivá místa jsou řazena chronologicky, jak jsme je navštěvovali. Možná proto začíná seznam těmi turisticky nejznámějšími. Nebojte se, moc dlouho to nevydrží. Pro návštěvníka, který se do Barcelony vydává na kratší dobu by bylo určitě praktičtější, aby byly seřazeny podle lokality, aby bylo snadné přečíst si o místech, která může navštívit hromadně. Ale toto není průvodce městem pro lidi, kteří se do Barcelony vydávají na pár dní a chtějí toho vidět co nejvíce.
14
15
Přilétáme do Cugatu (teda do Liberce) a máme štěstí na mlhu a sníh První týden trávíme mimo administrativní hranice Barcelony, ve čtvrti La Floresta. Přiletěli jsme na konci února, za tmy a za deště, a do vily se zahradou a malým bazénem (který v únoru opravdu nevyužijete) vstoupili přímo z taxíku, tedy bez šance zahlédnout něco podstatnějšího z okolí. Druhý den ráno při pohledu na protější stráň zažívám poměrně silné déjà vu. Připadám si, že jsem znovu v Liberci, kde jsme s Markétou před dvaceti lety studovali. Nemalou měrou k tomu pocitu přispívá hustá mlha a sníh. Něco, co v Barceloně není k vidění zase až tak často. Máme zkrátka štěstí. Zažíváme něco výjimečného, jen tomu obsah našich zavazadel úplně neodpovídá. Bydlíme zde proto, že to má Markéta odsud relativně blízko na první konzultace do školy, a taky proto, že už jsme se naučili, že bydlení se nejlépe hledá přímo na místě. Člověk se trochu projde po městě a aspoň mu to pomůže lépe si vybrat čtvrť, na kterou se má zaměřit. První týden tedy trávíme na trase mezi Florestou a centrální Barcelonou. Naštěstí je to vlakem lehce přes 20 minut. Stejně dlouho jako pěšky od domu na nádraží. Jen si znovu připomínám, že bydlení v rodinném domě se zahradou mezi ostatními podobnými domy není nic, co by mě lákalo, byť jen na vteřinu. Dodnes se těžko smiřuji s tím, že pro většinu mladých lidí, což jsem si několikrát vyzkoušel na debatách
16
se studenty na základních školách, je jejich sen z hlediska bydlení úplně jasný: rodinný dům se zahradou na okraji města. Aniž by většinou tušili, jaké to může mít konsekvence. Jak pro ně, tak pro celkové ekologické i ekonomické fungování města. Myslím si, že je to téma, kterému by se během výuky na základních a středních školách (osobně bych to možná zkusil už v těch mateřských) mělo věnovat trochu pozornosti. Kde všude a jakými možnými způsoby je možné bydlet? Jaké to má výhody a nevýhody? Jak široká je škála možností? Kolik to stojí? Jak velký prostor mi může vyhovovat? Je větší velikost vždy výhodou? Musí být dům vždy lepší než byt? Musí být nájem vždy horší než osobní vlastnictví? Musím mít svůj vlastní pokoj? Je to spousta otázek se spoustou odpovědí, ale během mých studí se jim žádná pozornost nevěnovala. Velmi rád chodím pěšky, i tady se o to párkrát s Filipem na zádech pokusím, ale moc velký úspěch to nemá. Představte si typickou vilovou čtvrť – tedy v zásadě monofunkční využití jen s malým podílem služeb koncentrovaných do prostoru kolem vlakové zastávky, přidejte kopcovitý terén, který si nic nezadá se sklony ulic v San Franciscu, a pochopíte, že týden zde byl pro nás ažaž. Přestože starší pár, u kterých jsme bydleli, Jesús a Emilia, byli skvělí a snažili se nám pomáhat, jak nejvíc uměli. Při loučení jsem ale věděl, že se určitě už nikdy neuvidíme. Oni se odtud nikam nevydají a my sem taky ne. Do Barcelony přijíždíme vlakem na Plaça Catalunya, a když vycházíme po schodech nahoru na ulici,
17
poprvé nám do očí zasvítí slunce a Filip se ptá: To už je ta Barcelona? Ano, odpovídám. Zdá se, že má radost. Trochu víc mu to připomíná místo, kde v Praze bydlíme. Na Újezdě je zvyklý vídat hodně aut, lidí, tramvají. Na ty se hned ptá a je mu líto, že zatím žádné nevidí. Gaudí sice zemřel roku 1926 pádem pod kola tramvaje, ale roku 1971 zde jejich provoz skončil. V centru je proto neuvidíte. To v tuto chvíli ještě Filip netuší, ale už brzy si najde jiný objekt zájmu. Poučení: Definitivně se utvrzuji v tom, že rodinný dům se zahradou ve čtvrti daleko od jiných služeb skutečně není nic pro mě.
18
20
1. La Rambla, ulice, po které jezdí hodně aut, ale nevadí to
Rambla je nepochybně nejslavnější ulicí nejen Barcelony, ale nejspíš celého pyrenejského poloostrova a jedna z nejslavnějších na světě. Takže jste už o ní určitě slyšeli a při návštěvě Barcelony se po ní prošli. Skládá se z několika částí mírně odlišných charakterů. Pro nás byl důležitý jeden aspekt designu, který najdeme i na řadě jiných širších barcelonských ulic. A to prostý fakt, že automobilový provoz je veden po stranách prostoru ulice v jednosměrkách a prostředek, navíc lemovaný stromy (které poskytují stín, což je jedna z největších hodnot, jaké zde můžete na jaře a hlavně v létě najít), je určen pro pěší. To, že jste skutečně uprostřed, v místě s nejlepším výhledem na obě strany, v případě Rambly odděleni od automobilové dopravy velkým množstvím stánků s nejrůznějšími suvenýry, je pro rodiče malého běhavého dítěte na chvíli přece jen úleva. Filip se totiž okamžitě rozběhl pryč, čemuž v Barceloně téměř vždy napomáhá mírný svah (většinou logicky směrem k moři), a já mu mohl dát přece jen drobný náskok, protože jsem věděl, že je tu přes značné množství lidí docela v bezpečí. Mimochodem, ve stáncích se zde nabízí suvenýry různého typu, ale tradičně si všímám jednoho pod-
21
statného rozdílu. Většina z nich má něco společného s Barcelonou či Katalánskem. Udělá mi radost, když v jednom ze stánků zahlédnu šálu Realu Madrid, ale to je skutečně docela výjimka. V Praze je to častokrát obráceně. Většina věcí, co se tu turistům prodává, nemá s Prahou či Českem vůbec nic společného a výjimku tvoří naopak ty místní věci. Třeba se to jednou změní. Druhou věcí, kterou na Ramble doporučuji vaší pozornosti, je způsob řešení přechodů pro chodce. Najdete je v podobném duchu v celé Barceloně. Je to přímo ukázkový příklad, jak tyto věci dělat. Vždy bezbariérový, s malou rampou z hladkého kamene na obou stranách, s odpadkovým košem, kam můžete odhodit nepotřebné během čekání na zelenou. Pro mě dlouhodobě fascinující těsné spojenectví lavička–odpadkový koš, kdy zápach z koše a vosy, které se slétávají na jeho obsah, efektivně brání pohodlnému využití lavičky, které znám z Česka a považuji za mimořádně nešťastné, to v Barceloně nenajdete. Je tu naopak toto: křižovatka, přechod, odpadkový koš. Daleko logičtější. Poučení: Nechat prostředek široké ulice pro pěší má velký význam.
22
2 La Plaça Reial, nejen pro mě jedno z nejkrásnějších náměstí na světě, aneb co dokáže jednotná fasáda s podloubím a palmy Nejslavnější ulice pyrenejského poloostrova La Rambla může být pro řadu návštěvníků zklamáním. Tak jako to bývá u míst výrazně přetížených turistickým ruchem, jemuž pak odpovídá nabídka zboží a suvenýrů, které zde můžete zakoupit. Neznám ale nikoho, kdo by ušel pár metrů z Rambly, ocitl se na námětí La Plaça Reial a byl zklamán. Je to skutečně nádherné místo, ale není tak úplně snadné vysvětlit proč vlastně. Základní popis vypadá asi takto. V místě bývalého kláštera kapucínů, který byl společně s dalšími pěti jinými kláštery historického centra vypálen roku 1835 během první karlistické války, vznikl o třináct let později prázdný obdélníkový prostor o rozměrech 84 x 56 metrů. Architekt Francesc Daniel Molina zde realizoval poměrně jednoduché rozhodnutí, které ale v současnosti vídáme méně a méně. Dal přesný tvar venkovnímu prostoru náměstí, což vyústilo ve velmi nepravidelné lichoběžníkové dispozice domů, které náměstí obklopují. Nějak se ten přechod mezi městem s rostlou, historickou, a tedy tvarově velmi komplexní strukturou a přesným
23
24