První část 1967
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 5
4.3.21 17:11
1. kapitola
„To by bylo pro dnešek všechno, panstvo!“ Profesor Kersten zaklapl knihu a smetl si imaginární smítko z klopy bílého pláště. Nikdo netušil, proč ho mívá na sobě i na přednáškách, když tu nebylo nic, co bychom měli pitvat. Nejspíš to byl jen zvyk, kterého se asi už nezbaví. Po jeho slovech se ozvalo uznalé klepání prstních kloubů o lavice přednáškového sálu, jako když hřmění následuje blesk. Vzápětí řady lavic ožily, studenti se začali mezi sebou bavit a uklízet si poznámky. Také Kitty vedle mě se zvedla. Vlastně se jmenovala Katrina Vaderbyová, ale celým jménem ji oslovovali jen profesoři. Říkala si Kitty a tak ji oslovovali i spolužáci a přátelé. Když si přehazovala šál kolem krku, spadl jí do tváře pramen kučeravých hnědých vlasů. Byla to moje přítelkyně, s níž jsem sdílela pokoj na studentské koleji. Moje matka sice kdysi vlastnila ve Stockholmu dům, ale museli jsme ho prodat, abychom statek Lejongård po válce zase postavili na nohy. „Poslyš, Solveig, co kdybych zkusila u Kerstena odpromovat na téma Pohlavní choroby koní?“ zachichotala se a sklízela si přitom věci na psaní. „Nejspíš by utrpěl pořádný šok. To mu nemůžeš udělat!“ Rozchechtala jsem se, až mi do očí stouply slzy. Každou chvilku utrousila podobnou směšnou poznámku. To byl jeden z důvodů, proč jsem ji měla tak ráda. Profesor Kersten byl ze staré školy, přednášel už za první světové války a teď se pomalu chystal do důchodu. Jestli s námi zůstane až do posledního ročníku, kdy budeme skládat doktorské zkoušky, nebylo vůbec jisté. Nápad Kitty mě přesto pobavil. 7
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 7
4.3.21 17:11
„Trypanosoma equiperdum je závažné téma!“ nasadila Kitty profesorský tón. „Slyšelas to přece minulý týden i od profesorky Rubinsteinové! Myslím, že kvůli téhle nákaze se musí kůň utratit…“ „Tak to bys měla radši promovat u ní,“ poznamenala jsem a také si začala balit své věci. „Ostatně to není špatný nápad. Profesorka má moderní způsob myšlení. Pokud budu dělat doktorát, tak jedině u ní.“ S touto úvahou jsem společně s Kitty opustila přednáškový sál naší Veterinärhögskolan, vysoké školy veterinárního lékařství. Venku po stávaly skupinky diskutujících studentů. Mnozí z nich měli na sobě navzdory mrazivému počasí křiklavě barevné šaty nebo svetry. Ve srovnání s nimi jsem ve svém šedém vlněném kabátu a širokých hnědých kozačkách působila poněkud bezbarvě. Jediný barevný akcent na mém zjevu byla světlezelená vlněná čepice, kterou jsem si pořídila v obchodním domě. Kitty prohlásila, že mi sluší a podtrhuje mé zelené oči, které jsem podědila po otci. „Kam se chystáš o semestrálních prázdninách?“ zeptala jsem se. Dobře jsem věděla, kam zamířím já. Od Vánoc jsem nebyla na Lejon gårdu. V příštích týdnech budu mít konečně čas na pořádné vyjížďky na koni a po nich na příjemné posezení ve vyhřátém salonu mé babičky s knihou v ruce. „Abych řekla pravdu, tak ještě nevím,“ odpověděla Kitty. „Vlastně jsme měli vyrazit na lyže, ale Marten chce jet do Francie. V tomhle počasí, umíš si to představit?“ „Na jihu jistě svítí slunce a je tam teplo.“ Nechápala jsem, proč si stěžuje. Marten Ingersson by ji na rukou nosil a plán na cestu do Francie zněl romanticky. Co když se chystá požádat ji tam o ruku? „Francii je lepší navštívit v létě, ne? Kromě toho tam chce Marten jet autem.“ „Cesta letadlem by byla mnohem snazší.“ „Ale taky dražší.“ Kitty si povzdechla. „Už vidím, jak se v jeho rozhrkaném fiatu trmácíme přes Dánsko, Německo a Lucembursko… Než tam dojedeme, tak bude po prázdninách.“ Pohlédla na mě. „To ty máš větší štěstí.“ „V čem?“ 8
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 8
4.3.21 17:11
„Sören si cestu letadlem může dovolit. A když ne on, tak ty určitě.“ „Tím bych si nebyla tak jistá.“ Zajímalo by mě, kdy si Kitty konečně uvědomí, že šlechtický titul před jménem nemusí automaticky znamenat, že je člověk bohatý. Lejongård je sice proslulé panství, ale moje matka a babička měly momentálně co dělat, aby statek udržely v provozu. Málokdy se jim teď daří prodat víc koní najednou. Kdysi tak výhodné smlouvy s královským dvorem byly minulostí. Navíc se matka musela hodně věnovat i našemu druhému statku. Ekberg byl na tom dobře, takže si mohla dovolit zaměstnat tam správce. Obchody však Mathilda Lejongårdová nemínila předat do jiných rukou. „Kromě toho mně se na panství líbí,“ pokračovala jsem. „Jízda na koni mi ve městě fakt schází.“ „Možná bys teda měla ve Stockholmu založit nějaký klub joggingu jako v Americe, tam je to poslední móda.“ „Hm, dobrý vtip.“ Pohyb mám ráda, ale běhat v parku nebo cválat na koni krajinou, to je přece rozdíl! Kitty se podívala na hodinky. „Tak dobře. Teď musím za Hansenem. Máš štěstí, že ses dostala do kurzu k profesoru Harlandovi.“ „Chce toho po nás stejně tolik co Hansen.“ „Ale aspoň o dost líp vypadá.“ Ušklíbla se a rázem byla pryč. Vyšla jsem ze dveří a podívala se na oblohu. Ještě panovala zima, ale v posledních dnech se počasí začalo zlepšovat. Možná jsem si to jen namlouvala, ale zdálo se mi, že už ve vzduchu cítím jaro – a to je teprve únor! Představila jsem si, jak bude kampus vypadat, až se na stromech objeví první zelené lístky. Každý rok to bylo stejné, ale vždycky na začátku jara jsem měla pocit, že tu nádheru vidím poprvé v životě. Bylo s podivem, jak zima dokázala vzpomínky na svěží zeleň a rozkvetlé stromy zahladit. Něčí dotek mě vytrhl ze zamyšlení. Kolem pasu mě něžně objala ruka. S úlekem jsem otevřela oči, ale než jsem stačila vykřiknout, dívala jsem se do hnědých očí Sörena Lundgrena. „Ahoj, krásko, o čem jsi to snila?“ zeptal se, ale než jsem stačila odpovědět, umlčel mě polibkem. Jeho horké rty mi vyhnaly z hlavy pomyšlení, že stojíme uprostřed kampusu, kde nás každý může vidět. 9
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 9
4.3.21 17:11
Nejdřív jsme to o nás dvou nechtěli příliš zveřejňovat, ale poslední dobou jsem se často přistihla, že jsem pyšná na pohledného muže po svém boku. Z počátečních tajných něžností a kradmých polibků se stalo něco víc a mě už přestalo trápit, jestli nás někdo pozoruje nebo ne. Dokonce jsem chtěla, aby nás dva spolu všichni viděli a záviděli nám. „Ahoj, co tady děláš? Myslela jsem, že musíš dneska do ordinace.“ Sören byl už v desátém semestru a připravoval se na závěrečné zkoušky. Absolvoval teď praxi ve veterinární ordinaci na předměstí Stockholmu, kde ošetřovali především psy a kočky. „Doktor onemocněl a zavřel ordinaci. Navrhoval jsem mu sice, že bych to vzal za něj, ale jemu se to moc nezdálo.“ „Vždyť ještě nemáš aprobaci.“ „Ale ve skutečnosti vedu ordinaci víceméně já. Takže bych si zasloužil trochu víc důvěry.“ „Já ti rozhodně důvěřuju,“ prohlásila jsem a škádlivě ho políbila. „To je pro mě nejdůležitější.“ Znovu si mě přitáhl blíž. „Neměla bys na mě trochu času?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Mám seminář u profesora Harlanda.“ „Aha, u toho krasavce,“ zasmál se. „Jakýpak krasavec. Co to s ním všichni máte? Pro mě je to jen odborně zdatný profesor.“ „Kterého obletují všechna děvčata ze školy – kromě tebe ovšem.“ „Mám přece tebe! Kromě toho Harlandovi je už čtyřicet. Nezdá se ti, že je pro mě trochu starý?“ „Jiné dívky to zjevně neodrazuje. Kromě toho jako profesor má jistě pěkný plat.“ „Já jsem ale šlechtična!“ prohlásila jsem a s hranou pýchou zvedla nos. „Platem na mne dojem neuděláš.“ „A čím teda?“ zeptal se a objal mě kolem boků. „To víš moc dobře!“ Políbila jsem ho a vrhla na něho významný pohled. Škoda že už jsem musela běžet na seminář. „A co dneska večer?“ „Musím se sbalit na cestu domů. Co kdybys jel se mnou?“ 10
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 10
4.3.21 17:11
Sören sklonil přemýšlivě hlavu na stranu. „To záleží na tom, jak proběhne dnešní večer.“ Zvedla jsem obočí. „Chceš mi snad zabránit, abych si spakovala?“ „Možná.“ „A proč? Máš nějaké jiné plány na prázdniny?“ „Přijď sem dneska večer,“ vyhnul se odpovědi. „Něco ti ukážu.“ „Budeme se dívat, jak padají hvězdy?“ Znovu jsem pohlédla na nebe. Po zimní modré obloze se honily cáry mraků. Může se stát, že se zatáhne a v noci nebude vidět ani měsíc. „Nech se překvapit.“ Povzbudivě se na mne usmál. Srdce se mi rozbušilo. Milovala jsem, když mi uchystal nějaké překvapení. Zároveň mě ale dráždilo, že mi ani trochu nenaznačil, o co jde. Jestli plánuje nějaký výlet, tak musím dát rychle vědět své rodině. Babička špatně snášela, když jsem náhle měnila plány. „Dobře,“ souhlasila jsem, protože mi bylo jasné, že i kdybych škemrala, stejně mi o svém plánu nic neprozradí. Sören se trochu zamračil. Můj hlas zněl asi trochu rozladěně, protože se zeptal: „Je všechno v pořádku?“ „Ale jistě,“ usmála jsem se na něho. „Jsem jen zvědavá, nic víc.“ „Tak to jsem rád,“ řekl s úlevou. „Slibuju ti, že to bude příjemné překvapení.“ „O tom nepochybuju.“ Objala jsem ho kolem krku a znovu jsme se políbili. Někdo poblíž na nás rozpustile hvízdl, ale my si toho nevšímali. V tom okamžiku se nás nic nemohlo dotknout. Srdce mi bušilo, když jsem krátce před osmou kráčela do kampusu. V hlavní budově už svítilo jen pár oken. Stávalo se, že některé přednášky začínaly i pozdě večer, ale touhle dobou už obvykle všude vládl klid. Brzy se na chodbách objeví uklízečky. Pořád mi bylo záhadou, proč se chtěl Sören setkat právě tady. Obvykle jsme si šli někam sednout, kolem kampusu bylo mnoho příjemných kaváren nebo restaurací. 11
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 11
4.3.21 17:11
Chlad mi zalézal pod kabát a kromě této otázky jsem se začínala zlobit. Kde vězí? Podívala jsem se na hodinky. Za pět minut osm. Ještě má chvíli čas. Proč jsem vlastně přišla tak brzy? Asi protože jsem chtěla utéct před Kittiným vyptáváním. Jakmile se dozvěděla, že mi Sören přichystal překvapení, chrlila ze sebe jednu divokou spekulaci za druhou. Třeba tě unese do Davosu, zasnila se. Nebo pojedete do Itálie. To by mě jistě upozornil, abych si vzala jiné oblečení. Možná má už pro tebe všechno připravené. Jistě dokonale zná tvou postavu, takže umí odhadnout správnou velikost. Kitty! namítla jsem rozhořčeně, ale vlastně měla pravdu. Sören a já jsme si užívali tělesné lásky, kdykoli a kdekoli jsme k tomu měli příležitost. Protože jsme nebydleli spolu, byla naše touha ještě silnější. Víkendy jsme obvykle trávili v jeho bytu, a mně se pak vůbec nechtělo odejít. Rozhlédla jsem se. Začínal se mě zmocňovat neklid. Nedokázala jsem odhadnout, jestli mám studené prsty vzrušením, nebo zda jsou prokřehlé chladem. Pak jsem za sebou zaslechla kroky. „Tady jsi!“ zvolal Sören, jako bych to byla já, kdo se opozdil. „Jsi připravená?“ „Připravená na co?“ Sören vytáhl něco z kapsy. Na první pohled to vypadalo jako tmavá pánská ponožka. Trhla jsem sebou. „Neboj, chci ti jen zavázat oči,“ chlácholil mě. „Tvou ponožkou?“ „To není ponožka. Udělej to pro mě. Prosím.“ „No dobře.“ Otočila jsem se a v příštím okamžiku pocítila, že ta domnělá ponožka je pruh hedvábné látky. Sören mi ho vzadu na hlavě zavázal na uzel. Pak mě uchopil za ruku. „Nechceš mě, doufám, unést?“ „Ne tak úplně, jen bych rád, abys to překvapení uviděla až na místě.“ Vedl mě sněhem a pak po něčem, co mi připadalo jako chodník. Zvuk našich kroků se odrážel od nějaké budovy a pak se Sören zastavil. „A jsme tu,“ řekl. 12
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 12
4.3.21 17:11
Sundal mi pásku z očí a já uviděla záplavu svíček, které na zemi tvořily velké srdce. Sníh se v jejich svitu leskl a plameny ozařovaly i plátky umělých růží poházené po zemi. „Co to má znamenat?“ vydechla jsem. „Hned uvidíš.“ Zavedl mě doprostřed zářícího srdce a pak přede mnou poklekl jako ten, kdo má být pasován na rytíře. Vytáhl cosi z kapsy bundy. Tentokrát to nebyla látka, nýbrž malá krabička. Otevřel ji, něco vyndal a natáhl s tím ke mně ruku. „Solveig Lejongårdová,“ začal, „jsi láska mého života. Od chvíle, kdy jsem tě poznal, si život bez tebe neumím představit. Každý den, který nestrávíme spolu, je pro mě ztracený. Prosím, ukonči mé zoufalství a staň se mou ženou!“ Na chvíli jsem ztratila dech. Srdce se mi divoce rozbušilo. Nemohla jsem uvěřit tomu, co udělal. Vždyť jsme spolu ještě nikdy o svatbě nemluvili! A on teď provede tohle. „Ty ses zbláznil!“ vyhrkla jsem. „Možná. Ale to už přece víš.“ Jeho pohled byl plný naděje. „Tak co mi na to řekneš? Chceš bláznivého manžela?“ Chci? Byla jsem se Sörenem ráda. Byl to ten nejmilejší a nejpozornější muž, jakého jsem kdy poznala. Nikdo jiný se mu nevyrovnal. I když moji rodiče byli přesvědčení, že bych se neměla moc brzo vázat. „Ano!“ vylétlo ze mě. „Ano, chci.“ Z hrdla se mi vydral vzlyk a já se k němu sklonila, abych ho políbila. „Počkej,“ zarazil mě a vzal mě za ruku. „Nejdřív ti chci navléknout prsten.“ Nasunul ho na prsteníček mé levé ruky a políbil ji. Zaplavila mě vlna štěstí. Brzy se stanu jeho ženou! Když mou ruku pustil, vášnivě jsem ho políbila. Pak jsme seděli přitulení k sobě na schodech a dívali se na svíčky, které postupně zhasínaly. Položila jsem hlavu na jeho rameno. Asi jsme měli mluvit o budoucnosti, ale já v tu chvíli chtěla jen vnímat jeho blízkost. A užívat si štěstí, které mě potkalo. 13
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 13
4.3.21 17:11
Když se za námi ozval zvuk otevíraných dveří, trhli jsme sebou. Otočila jsem se. Za námi stála jedna z uklízeček a rozladěně koukala na svíčky ve sněhu. „Doufám, že to uklidíte!“ zavrčela. „Nebojte, vzal jsem si na to pytel,“ ujistil ji Sören a jako důkaz vytáhl z kapsy složený plastový sáček. Málem jsem vyprskla smíchy. Páska na oči, prsten, pytel na odpadky. „Tak dobře, ale já si to zkontroluju. Jestli to tu bude ještě ráno, tak vás nahlásím rektorovi.“ Jak by to asi chtěla udělat? Copak zná všechny tváře a jména studentů? To sotva, nejspíš nám jen chtěla nějak pohrozit. „To je opravdu romantické uklízet hned po nabídce k sňatku,“ poznamenala jsem, když nabručená žena zmizela za dveřmi. „O skutečnou romantiku se postarám, hned jak přijdeme domů,“ odpověděl. „Proč jsi mě tedy nepožádal o ruku doma?“ „Protože jsem chtěl něco zvláštního. A taky jsem si nebyl jistý, jak budeš reagovat. Nemohl jsem riskovat, že mi zdemoluješ byt.“ Zasmála jsem se. Měla jsem ráda jeho humor a dnes byl opravdu ve formě. „Stalo se snad někdy, že bych ti něco v tvém bytě rozbila? To tys shodil na zem vázu od tvé tety Clary.“ „Stejně jsem ten krám nesnášel.“ „No, tenkrát tě to dost sebralo, jestli si dobře vzpomínám.“ Natáhla jsem se k němu a políbila ho na ústa. „Děkuju. To byla nejlepší nabídka ke sňatku, jakou jsem kdy dostala.“ „Opovaž se někdy srovnávat mou nabídku s nějakou jinou!“ „Pochybuju, že by tě někdo dokázal překonat.“ „Tos mě uklidnila.“ Objal mě kolem ramen a naše rty se znovu setkaly v dlouhém a vroucném polibku. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje touha. Kdybychom byli v jeho bytě, nejspíš bych ho rovnou zatáhla do postele. Měl ale pravdu, tahle žádost o ruku byla opravdu výjimečná. A dobře se k nám hodila. 14
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 14
4.3.21 17:11
*** Potkali jsme se v kampusu. Byla jsem tenkrát v prvním semestru a moc jsem se ještě ve Stockholmu nevyznala. Vyrůstala jsem na L ejongårdu, takže město pro mě bylo vzrušující změna. Kitty a já jsme se právě seznámily a já nevěděla, jestli to s ní na koleji vydržím déle než měsíc. Jednoho dne mi přeběhl přes cestu. Už to nebyl žádný kluk, ale skutečný muž. Netušila jsem, že je jen o dva roky starší než já, protože vypadal o tolik zkušenější. Usmál se na mě tak zářivě, že jsem zůstala stát na místě. Několik minut poté jsem měla před očima jen ten úsměv. Natolik mě očaroval, že jsem málem zmeškala přednášku. I potom, když jsem se vracela na kolej, jsem byla pořád tak vyvedená z míry, že mi málem ujel autobus. Dokonce i v noci jsem na něj musela myslet. Moc jsem nedoufala, že ho ještě někdy uvidím. A i kdyby, asi to byl nějaký docent. Ten by se nezahazoval s bezvýznamnou studentkou. Přesto jsem ho stále vyhlížela. Ačkoli jsem ho spatřila jen na okamžik, jeho tvář se mi vryla do paměti. Ale on se už neobjevil. Postupně jsem ztrácela naději. Navzdory mému očekávání jsme se s Kitty spřátelily a obraz muže s hnědýma očima a nádherným úsměvem pomalu vybledl. A pak stál najednou zase přede mnou. Čekal u schodů, na kterých jsme teď seděli, a usmál se na mě. Úlekem mi vypadl batůžek z ruky. „Ahoj,“ oslovil mě. „Nešla bys na kafe?“ „Já… ale proč… teda…“ Nic víc jsem ze sebe nedostala. Srdce se mi málem rozskočilo a polilo mě horko. Tolik týdnů jsem ho hledala! A teď stojí přímo přede mnou, jako by ho sem přivedlo mé přání. Usmál se. Okamžitě jsem zrudla. Proč se chovám tak hloupě? Kitty by prostě řekla ano, zavěsila se do něho a nechala se odvést. „Nepolekal jsem tě?“ zeptal se. „To jsem nechtěl. Jen se mi zdálo, že je načase, abych tě oslovil. Už týdny tě nemůžu dostat z hlavy.“ Že by si ze mě jenom utahoval? Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě děje. 15
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 15
4.3.21 17:11
„Ne, já… jsem jen překvapená.“ Pomalu se mi vracela řeč. Co je na tom, že mě oslovil mladý muž? Kromě toho jsem přece o téhle chvíli dlouho snila! „Tak co ty na to? Máš čas na kafe, nebo na tebe někdo čeká?“ „Ne, tedy chci říct ano. A nikdo na mě nečeká. Nanejvýš moje spolubydlící.“ Usmál se a trochu zasněně se na mě zahleděl. Potom si na něco vzpomněl. „Promiň, ještě jsem se nepředstavil. Jmenuju se Sören Lundgren.“ „Solveig Lejongårdová,“ vymáčkla jsem ze sebe a trochu váhavě mu podala ruku. Uchopil ji a já cítila, že má úplně ledové prsty. Zdálo se, že je právě tak rozčilený jako já. To mi bylo docela sympatické. Zašli jsme do malého bistra, objednali si dvě kávy a posadili se trochu rozpačitě proti sobě. O čem si s ním mám povídat? V posledních týdnech jsem ho pořád jen vyhlížela a vůbec nepomyslela na to, jak se zachovat, až se konečně znovu setkáme. „Myslím, žes nebyl sám, kdo někoho nemohl dostat z hlavy,“ začala jsem nakonec. „Vlastně jsem tě hledala od té chvíle, co jsme se poprvé uviděli. Bohužel jsem tě nenašla.“ „Byl jsem delší dobu nemocný, dostal jsem tu chřipku, která tady řádila, vždyť víš.“ Ještě před nedávnem spolužáci jeden za druhým dostávali horečku a kašel a museli zůstat v posteli. Zdálo se až k nevíře, že jsme toho s Kitty zůstaly ušetřené na koleji, kde onemocněla dobrá polovina našich spolubydlících. „Nějakou dobu trvalo, než jsem se zase postavil na nohy. A pak jsem toho musel hodně dohánět. Kamarádi se mi smáli, že jsem jak poustevník.“ „A já si myslela, žes byl v kampusu jen náhodou.“ Usmál se na mě. „Pak to byl nejspíš osud, co myslíš?“ „Ano, osud,“ přikývla jsem a rozpačitě sklopila oči do hrnku.
*** 16
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 16
4.3.21 17:11
Poté co jsme jako způsobní studenti posbírali pozhasínané svíčky, vy dali jsme se k Sörenovi. Pobýval v nevelkém bytě nedaleko kampusu. Patřil jeho strýci, který před pár lety odjel do Ameriky, a zdálo se, že se tam chystá usadit natrvalo. Byt se mi líbil. Sören místnosti vymaloval žlutou a oranžovou barvou, takže tam měl člověk i uprostřed zimy veselý letní pocit. Po svatbě bychom tu mohli ze začátku bydlet. Věděla jsem, že si chce Sören otevřít menší veterinární ordinaci. Ještě jsme o tom nemluvili, ale možná by souhlasil s tím, že by začal v Kristianstadu. Mohla bych tam s ním pracovat, alespoň tak dlouho, dokud bude matka schopná řídit panství. V listopadu jí bylo třiapadesát a byla pořád plná sil. Bylo ale jisté, že po ní se budu muset o Lejongård postarat já. To všechno ale byla hudba budoucnosti. Našla jsem nejlepšího muže na světě a stala se jeho nevěstou. Všechno ostatní ukáže čas. Sotva jsme vešli do bytu, přistoupila jsem k němu a políbila ho. „Co to…,“ začal trochu zmateně. „Přece jsi říkal, že si tu užijeme trochu romantiky. Tak bychom s tím měli začít hned.“ „Ale k tomu musím ještě něco připravit.“ „Já žádné přípravy nepotřebuju. Chci jen tebe.“ V tu chvíli jsem toužila milovat se s ním do naprostého vyčerpání. Jestli přitom na posteli budou ležet lístky růže nebo ne, mi bylo naprosto jedno. Sören upustil pytel se svíčkami a pevně mě k sobě přitiskl. Jasně jsem cítila, že je na tom stejně jako já. Vášnivě jsme se líbali a po chvíli jsem ho už táhla do ložnice, k posteli, kterou jsem tak dobře znala. „Neměli bychom s tím počkat až na svatební noc?“ zažertoval, když jsem mu stahovala svetr přes hlavu. „Jestli sis přál, aby tvá budoucí žena byla panna, tak sis vzpomněl trochu pozdě.“ Než mohl odpovědět, uzavřela jsem mu ústa polibkem a pak už jsme klesli na postel.
17
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 17
4.3.21 17:11
2. kapitola
Bylo pozdě, když jsme se příštího rána probudili. Co si asi pomyslela Kitty, když jsem nepřišla domů? Nejspíš tušila, že jsem u Sörena. V poslední době se často stávalo, že jsem u něho přespala i ve všední den. Oknem svítilo do pokoje slunce a já cítila jeho teplo na své kůži. Podívala jsem se na Sörena a prohlížela si ho. Oční víčka s tmavými řasami měl zavřená a pramen vlasů mu spadl do tváře. Bezděčně jsem mu jej odhrnula. Když jsem se ho dotkla konečky prstů, otevřel oči. „Dobré ráno,“ řekl veselým tónem beze stopy rozespalosti. „Dobré ráno, jak dlouho už jsi vzhůru?“ „Chvilku. Dost dlouho, abych se mohl vynadívat na svou spící krásnou snoubenku.“ „A proč jsi předstíral, že spíš?“ Pohladila jsem ho po tváři. Trochu škrábala. To jsem milovala, zvlášť když mě líbal. Co kdybych ho přesvědčila, aby si nechal narůst vousy? „Chtěl jsem ti poskytnout příležitost ke studiu mé tváře, jak to máš v oblibě. Netušil jsem ale, že se mě hned začneš dotýkat.“ „Děláš, jako by se ti to nelíbilo.“ „Kdepak, mám to rád, a dokonce moc. A nejen doteky na čele.“ Pod přikrývkou mě objal v pase. Mé tělo se hned rozechvělo. Zaplavila mě vlna touhy. Vůbec by mi nevadilo strávit s ním v posteli celý den. Jenže jsem slíbila matce, že ještě dnes přijedeme na Lejongård. A taky jsem jí chtěla co nejdřív oznámit tu skvělou zprávu. „Na Lejongårdu budeme mít spoustu času na něžnosti,“ ujistila jsem ho a políbila. „Ale teď musíme vstávat.“ „Ještě jeden polibek,“ zaprosil a přitáhl si mě k sobě.
*** 18
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 18
4.3.21 17:11
Stavili jsme se na koleji, vyzvedli má zavazadla a vyrazili na cestu. Kitty naštěstí nebyla doma, jinak by mě určitě zasypala spoustou všetečných otázek. Měli jsme před sebou šest a půl hodiny jízdy na Lejongård. Rozhodli jsme se, že se vystřídáme. Já jsem řídila první tři hodiny a na Sörena čekal ten zbytek. Užívala jsem si, že zase sedím za volantem. Ve Stockholmu jsem měla málokdy příležitost prověřit svou řidičskou dovednost, protože jsem většinou jezdila autobusem. Kromě toho jsem neměla vlastní auto. Sören naštěstí nezastával názor svého otce, že ženy nemají za volantem co dělat. Asi v polovině cesty jsme se zastavili na odpočívadle. V tuto roční dobu tu bylo jen pár aut. „Co bys řekl tomu, kdybychom se vydali na velkou okružní jízdu?“ zeptala jsem se Sörena, zatímco jsme vyndávali z tašek svačinu. „Třeba by to mohla být naše svatební cesta?“ „Myslel jsem spíš na pobyt u Středozemního moře. Někde na jihu Francie. Mohli bychom se ubytovat v Nice nebo St. Tropez a sledovat, jak si žije panstvo z lepší společnosti.“ Zasmála jsem se. „To by bylo pěkné.“ Spolkla jsem poznámku, že i já vlastně patřím k té „lepší společnosti“, i když naše panství má nejslavnější období už za sebou. Navíc se moc nepodobám těm dámám z bulvárních časopisů, které se nechávají fotografovat ve velkých slunečních brýlích, jsou ověšené šperky a mají na sobě šaty podle poslední módy. Byla jsem spíš docela obyčejná studentka. „Až stanovíme termín naší svatby, začnu tu cestu připravovat.“ Sören přímo zářil. „Co myslíš, kdy by to mohlo být?“ „Záleží na tom, co na to řeknou rodiče.“ „Myslíš, že budou proti?“ Zavrtěla jsem rozhodně hlavou. „Určitě ne. Moje matka v tobě vidí ideálního zetě.“ „Proboha, to že řekla?“ Zasmála jsem se. „To ne, ale poznala jsem to na ní. Ovšem na takovou svatbu, jakou bude ta naše, se musí připravit spousta věcí. Už dávno 19
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 19
4.3.21 17:11
jsme na Lejongårdu nepořádali žádnou velkou slavnost. Musíme pozvat spoustu hostů, příbuzné, přátelé, obchodní partnery…“ „Cože, ty taky?“ „Jinak by se urazili. Kromě toho taky tvou rodinu a přátele.“ „Zapomněla jsi na naše obchodní partnery,“ dodal ironicky. „Zajímalo by mě, jestli by přijel i doktor Larsen.“ To byl veterinář, u kterého pracoval jako asistent. „Když budeš chtít, tak ho taky pozveme. Kromě toho bych ráda naši svatbu slavila venku. Víš přece, jak je naše zahrada v létě nádherná.“ „To ano, máš pravdu.“ „A také víš, že jsem v tomhle ohledu dost staromódní.“ Sören přikývl. „Naštěstí jsi v mnoha ostatních ohledech dost moderní,“ zazubil se. „Pak by asi bylo nejlepší, kdybychom si vybrali letní termín. V červnu nebo červenci?“ „Červen nebo červenec?“ Sören se s úlevou zasmál. „Výborně! Už jsem se obával, že ve vašich kruzích musí mezi zasnoubením a svatbou uplynout několik let.“ „To už neplatí od doby mé prababičky Stelly,“ namítla jsem. „Myslíš tu přísně se tvářící dámu na obrazu ve vaší vstupní hale?“ Moje babička o ní často nemluvila, ale stačilo se podívat na její portrét, aby si člověk představil, jak to za jejích časů chodilo. Mnoholeté zasnoubení bylo nejspíš stejně obvyklé jako nošení korzetu. „Copak jí to člověk může mít za zlé? V nejlepších letech ztratila muže i syna. Není divu, že se dívala na svět trochu zasmušile. I když mně připadá, že působí spíš důstojně než smutně.“ „A staromódně.“ „Tak budeme za sto let vypadat i my, miláčku.“ Ponořila jsem se do jeho očí. Jaké to asi bude zestárnout společně? Co si o nás budou myslet naše děti? Ty jsem si přála, alespoň dvě. I když bude nejspíš obtížné spojit práci s mateřstvím, ale dva potomky jsem rozhodně chtěla. Po krátkém odpočinku jsme pokračovali v cestě. Tu a tam se ještě bělaly zbytky sněhu, ale silnice už byla čistá. 20
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 20
4.3.21 17:11
Vyměnili jsme si místa a já byla ráda, že si můžu trochu odpočinout, už jsem měla záda celá ztuhlá. Nebyla jsem zvyklá tak dlouho řídit. Monotónní zvuk motoru mě uspával. Zachumlala jsem se do kapuce bundy a zavřela oči. Hlavou se mi honily myšlenky na svatbu. Jaké si vezmu šaty? Dlouhé, nebo krátké? Moje matka bude docela jistě pro dlouhé, ale mně osobně se líbil střih šatů, které nosila při slavnostních příležitostech kněžna Gracia Patricia z Monaka. Ty by mi určitě slušely. S představou svých svatebních šatů jsem upadla do hlubokého spánku.
3. kapitola
Stála jsem uprostřed zelené louky. Svítilo slunce a ve vzduchu se vznášela sladká vůně. Kolem mě bzučely včely a motýl třepetal křídly k nebi. Chvilku jsem ho sledovala, jak mizí v letní modři oblohy, a pak jsem se podívala na sebe. V rukou jsem držela kytici bílých lilií. Zvonová sukně mých šatů byla lemovaná krajkou. Sice jsem to neviděla, ale byla jsem si jistá, že mám ve vlasech zapletené bílé stužky. Už dávno jsem se rozhodla, že nechci svatební závoj. Závoj byl archaickým symbolem panenství, což se mi zdálo dost nevhodné pro nevěstu, která se svému miláčkovi už mnohokrát oddala. Den mé svatby. Štěstí v mé hrudi se rozevíralo jako květ růže. Podívala jsem se před sebe a spatřila kostelíček. Stál v naší vesnici, i když vypadal trochu jinak. Teď měl bílou věž, která tam předtím nebyla. Možná došlo k nějaké přestavbě, zatímco jsem tu nebyla. Ale v tento den mi bylo jedno, jak kostel vypadá. Já se přece vdávám. Když zazněly zvony, vykročila jsem ke svatostánku. Shromáždilo se u něho mnoho lidí, ale já nikoho nepoznávala. Neměla by tu být má rodina? A Kitty? 21
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 21
4.3.21 17:11
Nejspíš už čekají uvnitř, řekla jsem si a podívala se vedle sebe. Vždyť je zvykem, že otec vede dceru k oltáři, jenže vedle mě nikdo nebyl. Copak zapomněl přijít? Nejdřív jsem ho chtěla jít hledat, ale pak jsem si řekla, že už je pozdě. Z kostela zazněly varhany. Nemůžu nechat Sörena čekat před oltářem. „Solveig?“ zavolal náhle někdo. Rozhlédla jsem se, ale ve změti obličejů jsem nemohla najít, komu ten známý hlas patří. Znovu jsem se podívala dopředu, ale kostel zmizel. Pak se i všechno kolem rozplynulo v mlze. A nakonec celý svět zčernal. „Solveig!“ Zase ten hlas. Pomalu jsem se začala vynořovat ze tmy. Dýchání mě trochu bolelo. V hrdle a ústech mi nepříjemně vyschlo. Otevřela jsem oči, ale v první chvíli jsem nedokázala rozeznat nic jiného než svítící kouli na stropě. Pak jsem spatřila ještě něco jiného. Nade mnou byla ocelová tyč, na níž bylo upevněné jakési madlo. V pozadí se ozývalo pípání. „Solveig, díkybohu!“ Chtěla jsem otočit hlavu na stranu, ale nepodařilo se mi to. Zdálo se, že mám krk v něčem upevněný. Kromě toho se mi stále dělaly kruhy před očima. Co to se mnou je? Kde to jsem? Jeli jsme se Sörenem na Lejongård, to bylo poslední, na co jsem si dokázala vzpomenout. V půli cesty jsme si vyměnili místa za volantem a já si dopřála krátký spánek… Proč jsem teď tady, a ne ve voze? Zaslechla jsem vedle sebe zvuk odsouvané židle. To zaskřípání mě téměř fyzicky zabolelo a pak jsem ucítila bodnutí v ruce, jako bych dostala ránu elektrickým proudem. „Solveig, slyšíš mě?“ zeptal se hlas a něco zastínilo světlo nade mnou. Nejdřív jsem viděla jen stín, ale pak jsem začala rozeznávat obrysy. Vzápětí jsem si uvědomila, že je to obličej Mathildy Lejongårdové, mé matky. Stále ještě to byla velmi hezká žena, i když už jí vlasy prokvétaly šedivými pramínky. Nosila polodlouhý moderní účes. Mezi obočím se jí teď rýsovala hluboká starostlivá vráska. 22
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 22
4.3.21 17:11
„Mami,“ snažila jsem se říct, ale zvuk, který jsem ze sebe dostala, byl téměř neslyšný. „Holčičko moje.“ Oči se jí zaplnily slzami. „To je tak krásné, že jsi zase zpátky.“ Nerozuměla jsem. Kde bych měla být? A proč pláče? Pípání zesílilo. Pak jsem uslyšela tlukot svého srdce. Matka ke mně natáhla ruku a velmi opatrně mě pohladila po čele. Její dotek jsem téměř necítila. „Kde… to… jsem?“ nechápala jsem. Vyslovit tu větu mi dalo spoustu námahy. Ale každým okamžikem jsem stále víc vnímala. Srdce mi poplašeně tlouklo. Proč je všechno najednou tak divné? Co se stalo? „Jsi v Kristianstadu, broučku,“ odpověděla matka. „V nemocnici.“ Kristianstad je město, kde jsem se narodila. Nedaleko našeho panství. Ale nemocnice? Co tu dělám? Nedokázala jsem ta slova zformulovat, ale moje matka mi je snadno vyčetla z očí. „Měli jste nehodu v lese blízko Kristianstadu. Naštěstí za vámi jel jiný řidič, který rychle přivolal pomoc.“ Její slova na mě dopadala jako studená sprcha. Přepadl mě strach. Měli jsme nehodu? Ale proč si na ni nevzpomínám? Stalo se to, když jsem spala? Nebo jsem ztratila paměť? „Co je s ním?“ zašeptala jsem. „S kým?“ opáčila matka a vzhlédla, jako by byl v místnosti ještě někdo jiný. Je to tak? Stále jsem nemohla pohnout hlavou. Něco tvrdého mi v tom bránilo. „Se Sörenem, je taky zraněný?“ Slyšela jsem, jak se někdo zvedá a přichází k posteli. „Ano, on také,“ slyšela jsem říkat svoji babičku. V mém zorném poli se objevil její obličej. Stříbrné vlasy měla pečlivě upravené do vln a štíhlou postavu halil modrý kostým. To byla oblíbená barva Agnety Lejongårdové. Bylo jí už osmdesát, ale stále vypadala dobře. Kdo s ní hovořil, ten jí musel hádat mnohem nižší věk. „O něho si teď nesmíš dělat starosti. Je v dobrých rukou. Teď je důležité, aby ses co nejdřív uzdravila.“ 23
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 23
4.3.21 17:11
„Co se mi stalo?“ Necítila jsem nic než tupou bolest v pravé ruce. Připadalo mi, jako bych jinak vůbec žádné tělo neměla. Kromě bušícího srdce. „Utrpěla jsi otřes mozku,“ odpověděla matka. „Kromě toho sis zlomila nohu a ruku. Také tři žebra, a navíc sis zhmoždila krk, takže jsi dostala nákrčník.“ Aha, proto nemůžu otáčet hlavou. „Ale já nic necítím,“ slyšela jsem se, jak namítám. „Až na tu ruku…“ „To ještě působí léky na bolest, které jsi dostala. Tři dny jsi byla v bezvědomí…“ Matčina slova přerušil zvuk otevíraných dveří. „Dámy, je mi to moc líto, ale musím vás poprosit, abyste zase opustily pokoj.“ Hluboký mužský hlas zněl autoritativně. To bude doktor, blesklo mi hlavou. „Probrala se,“ oznámila mu matka. Jak se narovnala, zmizela z mého zorného pole. „A říká, že cítí ruku.“ Doktor ke mně přistoupil. Spatřila jsem tvář staršího čtyřicátníka, hnědé vlasy měl na skráních lehce prošedivělé. Pozorně se na mě zahleděl modrýma očima. Pokusila jsem se usmát, ale netušila jsem, jestli se mi to povedlo. „Slečno Lejongårdová?“ oslovil mě. „Ano to jsem já,“ přisvědčila jsem. Tváří se mu mihl úsměv a pak vytáhl z náprsní kapsy svého pláště malou baterku. Posvítil mi s ní do očí. Hlavou mi projela ostrá bolest, která mě donutila oči zavřít. „V pořádku, můžete oči zase otevřít,“ vyzval mě lékař. „Už vám matka řekla, co se stalo?“ „Ano, nehoda. Můj…“ Zarazila jsem se. Málem jsem řekla můj snoubenec. Má se snad matka a babička takhle dozvědět, že jsme se zasnoubili? Ne, počkám s tím, až na tom budeme se Sörenem líp. „Ano?“ zeptal se doktor. „Můj přítel… Daří se mu dobře?“ Lékař vrhl rychlý pohled na matku. „V mezích možností. Jeho 24
PANI ZE SEVERU_SOLVEJZIN SLIB.indd 24
4.3.21 17:11