Pro tebe, Karle. Nechť ti tvé veliké, zářivě barevné srdce ukazuje vždy správnou cestu. Děkuji ti, že smím být tvou matkou.
MARTA SPI.indd 5
2.6.21 18:20
hope is a dangerous thing for a woman like me to have – – – but I have it. lana del rey
MARTA SPI.indd 7
2.6.21 18:20
Andílku můj, Napsala jsem ti desítky dopisů, a nikdy jsem nelitovala víc než dnes, že jsem ti je nikdy neodeslala. Byla to má povinnost. Máš právo vědět, co se tenkrát doopravdy stalo. Právo dozvědět se to ode mě, mými vlastními slovy, o nichž si pořád myslím, že nejsou dostatečná. Nevím, co si pamatuješ. Jestli ti někde v hlavě utkvěl aspoň útržek vzpomínky na naše poslední setkání. Jak jsem ti slibovala, že toho zlého muže dopadneme. Jak jsem tě vylákala k moři a tys měl dojem, že se na mě můžeš spolehnout. Že všechno bude zase dobré a já jsem ta, kdo se o to postará. Teď už jsou všechna slova bezpředmětná a tento dopis, patrně poslední, ti mohu napsat jen v duchu. Je po všem, andílku můj. Dnes zemřu. Stejně jako ona. On vyhrál.
9
MARTA SPI.indd 9
2.6.21 18:20
Nadja Panická ataka znamená stát na okraji bílého útesu. Nedívej se dolů, říkám si a zakláním hlavu, snažím se dýchat. Nade mnou se sunou břidlicově šedivé mraky po dosud levandulovém nebi. Slyším zvuky. Znějí jako déšť, jeho staccato pere do skla v okně. Je mi jasné, že to není déšť. Je to kamení, které se mi s rachotem sune pod nohama. Chci udělat krok dozadu, ale nejde to. Máchám rukama, protože to nechci vzít na vědomí. Protože si pokaždé myslím, že mám ještě šanci. Žádnou nemám. Padám a němě křičím. Voda… Mžourám. Pluje ke mně regál se sladkostmi a chladicí box se k mně veze, jako kdyby ho nesla vlna. Moje tělo leží zkroucené na studené dlaždicové podlaze. A ta se kymácí. Mám mořskou nemoc, dávím se z vystříknuté žluči. V dálce změť hlasů a hektický ruch. Co se stalo? chci se zeptat – a je to nesmysl. Vím dobře, co se stalo. Zřítila jsem se z útesu, tenhle měsíc už počtvrté. Je sobota, dvacátého července. Čtyři pády za dvacet dní. Měla bych být vděčná, že to není horší. Sahám si na pulzující místo na čele a cítím malý výstupek. Bouli. A něco mokrého. Je to krev. Musela jsem si narazit hlavu. Krevní oběh. Oční víčka. Všechno se mi třepotá jako křídla hmyzu. Zmocňují se mě mdloby. Volala bych o pomoc, kdybych se byla už dávno neutopila. V červené vodě. Žádné starosti, ona jenom spí.
*** 11
MARTA SPI.indd 11
2.6.21 18:20
Probouzím se. Půda pode mnou je opět pevná; musela jsem ztroskotat jako loď. Někdo mě táhne nahoru a já sedím. A ptá se mě: „Už je to dobrý?“ Myslím, že kývám na souhlas. Pokouším se zorientovat. Regál se sladkostmi, chladicí box. Prodejna malé, už trochu sešlé benzinové pumpy na A13. Super za 1,51 euro, nafta za 1,43. Zajela jsem se starým landroverem k jednomu ze dvou čerpacích stojanů, vystoupila a ohlédla se jako štvaná zvěř. Nikdo tam nebyl. Žádné vozidlo, které by odbočilo k pumpě za mnou, ani žádné, které by tam na mě už čekalo. Byla to pro mě úleva. Přes skleněnou tabuli prodejny jsem viděla pokladního, jak zvědavě natahuje krk. Takže jsem si počínala normálně a nenápadně. Natankovala jsem plnou, zamkla auto a šla zaplatit. „Určitě to bude jenom krevní oběh,“ slyším mužský hlas. Jeho obličej je napřed pouze rozmazaný flek, ale mám za to, že je to pokladní. Vybavuji si jeho modro-červeně kostkovanou košili s krátkými rukávy a jeho štěkavý smích zpod nikotinem zbarveného kníru, když si při vracení drobných zavtipkoval: „Žere hodně ta stará dáma, viďte?“ Myslel tím landrover. „Není divu při tom vražedným vedru, co je dneska,“ říká. A tentokrát myslí mě. Ženu, která před pokladnou ve vteřině zkolabovala. Znovu ten štěkavý smích a po něm: „Annelies, přines láhev s vodou!“ Pomalu se mi rozjasňuje před očima. Pokouším se postavit na nohy, ale nejde mi to. „Nechvátejte tolik!“ Muž s knírem mě bere za paži a pomáhá mi. Třese se mi pravé koleno, jako kdybych si ho zvrtla a začalo mi otékat. „Ach jéje, vy chudinko.“ Muž utkvěl zrakem na mém krvácejícím čele. Otvírám ústa, abych mu řekla, že jsem v pořádku. Že jsem jenom citlivá a strašně nervózní a že – nehledě na to, kdy jsem dostala řidičák, jsem usedla za volant poprvé včera večer – každé zúžení pruhu pro mě znamenalo, že se hned nabourám, a každé auto, které jelo za mnou, že mě pronásledují – a že při tom všem dohromady bylo jen otázkou času, kdy můj strach přeroste do panické ataky. Do pádu z útesu do červené vody pod ním. 12
MARTA SPI.indd 12
2.6.21 18:20
Z dopisu #9 Nová terapeutka mi radí, abych si zapisovala sny. Nevím, k čemu to bude. Beztak se mi zdá pořád totéž. Znovu a znovu o salinách u Aigues-Mortes… Vzpomínáš si vůbec na ten obrázek? Aigues-Mortes, list v kalendáři na červenec. Všechno na tom snímku vypadalo špatně. Jako kdyby si dodatečným kolorováním dali záležet, aby na něm všechno vypadalo rušivě a strašidelně. Nad krvavě rudou vodní plochou se zvedá oslnivě bílá solná hora pod levandulovým nebem. Ptal ses mě, jak je to možné, že je voda červená. A usoudils, že „vypadá jako krev“. „Ne, ne,“ namítla jsem a vysvětlila ti, že toto zbarvení způsobují jisté halofilní bakterie a že „halofilní“ je odvozeno od řeckého slova „halos“ neboli sůl. Ale že „Aigues-Mortes“ znamená francouzsky „mrtvá voda“ jsem si už nechala pro sebe. Nechtěla jsem ti přece nahánět strach.
13
MARTA SPI.indd 13
2.6.21 18:20
Nadja Sklapla jsem pusu a nic neříkám. Místo toho chci starostlivosti muže s knírem čelit úsměvem. Samozřejmě že to všechno bylo tím – jak to on sám nazval – vražedným vedrem, co mi způsobilo kolaps. Není důvod tomu nevěřit. Jenže úsměv mi v tom okamžiku zamrzne a tělem mi projede děs jako rána elektrickým proudem. Přede mnou na zemi leží kabelka, která mi upadla, a vedle ní jak třásně na starém mopu: blond paruka. Reflexivně vystřelím rukama nahoru, ohmatávám si hlavu a cítím pevně sčesané a svázané vlasy – svoje vlastní. Pozorný muž s knírem se sehne, podá mi paruku a decentně se otočí, když si ji roztřesenými prsty nasazuji. Dřív jsem si často představovala, že budu blondýna, a tím pádem úplně jiný člověk. A teď, když mi přes pravé oko visí šikmo výrazná blond ofina, připadám si už jenom jako naprostý pitomec. „Voda!“ Směrem od chladicího regálu se k mně řítí žena v pestře kytičkované pracovní haleně. Tlusté tělo se jí natřásá pod rozčilenými rychlými kroky. Je mi do breku. Místo abych popadla láhev s vodou, žádám o kabelku. Otevřu ji a hrabu se v ní. Peněženka, klíče od bytu i od auta, lístek s popisem cesty, mobil, žvýkačka. A konečně to, co hledám: blistr s tabletami. Pumpař mě sleduje. A já pod jeho pohledem zavrhuji pomyšlení vzít si lék. Nechci, aby mě považoval za nemocnou, a brát si něco zrovna teď není dobrý nápad. Musím být schopna řídit, ještě nejsem u cíle. „No tak se přece napijte,“ naléhá žena v zástěře. Jednou rukou mi pořád nastavuje láhev s vodou a druhou mě hladí po tváři. A jak u toho pohybuje rukou, cítím nasládlý pot a olej od smažení. „Je úplně 14
MARTA SPI.indd 14
2.6.21 18:20
bledá, Herberte,“ říká svému muži a on na to: „Radši bychom měli zavolat sanitku.“ A já: „Ne, prosím ne.“ Herbert a jeho žena Annelies. Připomíná mi tetu Evelyn, kterou jsem neznala jinak než v zástěře. K tomu ruce vzepřené o široké boky a v jinak veselém obličeji rozmrzelost: Panebože, dítě, cos to zase natropilo? Manželé upustí od vody a usoudí, že bych spíš potřebovala panáka. Slivovici, kterou si sami pálí. Prý mnohem lepší než tyhle průmyslové šmejdy. Herbert ji má v malých lahvičkách vystavenou na prodej u pokladny. „Sanitka není potřeba, už je to v pořádku,“ ujišťuji je ještě jednou. Herbert přesto říká: „Tak dobře, jak chcete.“ Doprovázejí mě do kanceláře za prodejnou, kde je to cítit studeným kouřem. Není dost veliká, abychom se tam vešli všichni, zvlášť když polovinu plochy zabírá psací stůl. A za ním sedí na otočné židli malý kluk. Hádám mu šest nebo sedm roků. Tenké zrzavé lokny, úzký bledý obličej, špičatá brada. Křehká květinka, která se snaží vegetovat v nikotinových výparech. Má před sebou rozložené malování, kreslířský blok a krabici pastelek. Je zcela ponořený do práce a všimne si nás, až když mu Annelies řekne: „Zvedni se, Timmy, potřebujeme židli pro tu nebohou paní.“ Kluk beze slova vstane. A podívá se na mne velikýma, pronikavě modrýma očima. Napřed si zahanbeně popotáhnu paruku a potom tričko. Připadám si jako klaun. Herbert protáhne židli kolem psacího stolu a udělá gesto: „Račte.“ Sednu si a otočím se tak, abych unikla Timmyho pohledu. Ale nepodaří se mi to. On rovněž popojde dopředu a dál na mě upíná zrak. Annelies mi vysvětlí, že je to jejich vnuk, a podrbe ho přitom po kštici. Hlídají ho, zatímco dcera, tedy Timmyho matka, se školí v továrně na plastelínu u Zossenu. Horlivě na to přikyvuji, i když o rodině vlastně nechci nic slyšet. A hlavně nechci, aby se ten kluk na mě díval tak jako právě teď. Poznávám v jeho očích stovky porušených slibů. A smrt. 15
MARTA SPI.indd 15
2.6.21 18:20
Duben 2014 (o pět let dříve)
Nelly Schüttová milovala filmy. Bylo tomu tak vždycky. Její rodiče provozovali už v třetí generaci hostinec v meklenburské rovině. Nic zvláštního – čtyři pokoje pro cizince, poživatelná kuchyně a přijatelná čistota. Uvízl zde jenom ten, kdo tudy pouze projížděl, nebo byl moc lakomý, aby si dopřál hotel. V šatně z jeleního paroží za dveřmi z olovnatého skla, jež vedly do jídelny, visely matčiny sny – při tom málu hostů bylo na ně vedle jejich kabátů vždycky místa dost. Nelly ji odtud někdy slyšela plakat. Otci se život „mladého Schütta od Zlatého telete“ líbil. Jakmile domyl pivní holby, sedl si do čela stolu pro štam gasty a nadával s nimi na zlotřilost velkoměšťáků. Ve filmu svých rodičů Nelly nikdy nehrála nic většího než roli statistky. Už jako dítě se jim pořád pletla po nohy v těch nejnemožnějších okamžicích – Šmarjá, Nelly! Pršelo pivo a mazlavá hnědá šťáva, nakrájená pečínka pleskala o podlahu a taky plno střepů. Chvíli ji proto popotahovali z místa na místo jako ubrus – jako jednu z těch váziček s umělými růžemi nebo kořenky –, až pro ni našli ideální místo mimo kuchyň a lokál: za recepčním stolem. Tam pak sedávala s dědečkem, jenž měl na starost pokoje pro hosty. Zprvu jemu na klíně, potom na své vlastní židli. Tam si krátili čas dědovými zamilovanými starými černobílými filmy, které běžely z videorekordéru VHS přes malý elektronkový televizor. Nelly se učila rychle. Dědeček řekl: „Žena ve výloze,“ a ona – šesti letá – odpověděla, jako když bičem práskne: „1944. Režie: Fritz Lang. V hlavních rolích: Edward G. Robinson a Joan Bennettová.“ Dědeček se zasmál a podal jí ze skleněné nádoby na recepčním pultu karamelový bonbon, který se napřed lepil na zuby a potom na patro. Pak zasunul videokazetu a zmáčkl přehrávání. 16
MARTA SPI.indd 16
2.6.21 18:20
V Ženě ve výloze se univerzitní profesor Richard (Edward G. Robinson) zamiloval do obrazu krásné mladé ženy, který je vystaven ve výloze umělecké galerie. Krátce nato onu ženu ( Joan Bennettová) po návštěvě pánského klubu poznal osobně: jmenovala se Alice. Profesorova žena a děti se momentálně nacházely na návštěvě u příbuzných a on si patrně potřeboval něco dokázat. Doprovodil Alici do jejího bytu. Něco tam spolu vypili, a vtom se objevil Alicin milenec Claude, jenž nepochopil dosud nevinnou situaci a zaslepený zuřivostí se na Richarda vrhnul. Richard Clauda v nutné sebeobraně zabil nůžkami. Zoufalá dvojice Alice a Richard se pokusila vraždu ututlat. Richard slíbil, že se o všechno postará. Dědeček řekl: „Žena ve výloze,“ a patnáctiletá Nelly nato spustila: „Je to ale vůl, ten Richard. Jak mohl nadělat tolik chyb?“ A Richard se jich dopustil celé desítky. Napřed mrtvého Clauda převážel na zadním sedadle svého vozu; chtěl ho odvézt do lesa a tam někde zahrabat. Jenže už cestou, na mostě s mýtem, svou splašeností vzbudil pozornost hlídače – upadly mu peníze za poplatek, takže výběrčí málem zahlédl bočním okénkem mrtvolu v autě. V samotném lese Richard nechal otisky pneumatik a bot, kromě toho se zachytil o ostnatý drát. Natrhl si oblek a ještě se zranil. Kousek látky – to všechno jsou důkazy, které policie po nálezu Claudovy mrtvoly rovněž rychle zajistí. A pak se věčně zakecával se svým nejlepším kamarádem, jenž se coby prokurátor účastnil policejních vyšetřování. Dědeček pokrčil rameny: „Richard je univerzitní profesor, holčičko. Úplně normální chlap, který nikdy v životě nechtěl nikoho zabít, a teď propadl panice. To není otrlý zločinec, který denně vraždí a pak nechá mrtvoly zmizet.“ Dědeček má jistě pravdu, usoudila Nelly, ale stejně měla na Richarda nevysvětlitelný vztek. Stejně jako ji mezitím začalo dohánět k zuřivosti všechno to kolem. Odříznutý život na vesnici. Matka, která pořád jenom nesmyslně bulela. Otec a jeho kumpáni od stolu štamgastů, kteří pořád nadávali na město, a přitom v něm nikdy nebyli. 17
MARTA SPI.indd 17
2.6.21 18:20
Na nocležníky, kteří přišli a věděli přesně, kdy zase odejdou. Protože mohli. A někdy dokonce i na dědečka, který nedělal nic jiného, než marnil čas hloupými starými filmy. Dědeček už neříkal: Žena ve výloze. Umřel. Dvaadvacetiletá Nelly si mohla na jeho hlas pouze zavzpomínat, když zapnula přehrávač. A potom si těžce vzdychla. Kvůli dědečkovi, a protože ho tak bolestně postrádala. Protože bez něho byla za recepčním pultem úplně sama. A kvůli Richardovi. Byl to dobrý člověk. Nějak do toho spadl, do celé té šlamastyky s Alicí a Claudem. Nelly teď věděla sama, jaké to je do něčeho spadnout, neúmyslně a bez zlé vůle. Jak ráda by tohle všechno vyprávěla ženě, jež se to ráno přiřítila s autem na dvůr a hned nato napochodovala do recepce. Která nechtěla pokoj, nýbrž mluvit. Něco si vyjasnit. A varovat Nelly. Té vířily v hlavě správné věty. Vysvětlení, omluvy, ale také věci, které mohla říct na svou obranu. Protiútok. Místo toho neřekla vůbec nic. Ani slovo. Zůstala němá jako ryba. Jenom přikyvovala, styděla se a doufala, že až ta žena odejde, už se sem nikdy, ale opravdu nikdy nevrátí.
18
MARTA SPI.indd 18
2.6.21 18:20
Z dopisu #11 Změřila jsem pokoj metrem, který předchozí nájemník nechal ležet na parapetu v kuchyni, když se odsud stěhoval. Ráda bych si koupila koberec. Dlaždice jsou tak studené, až mě od nich bolí chodidla. Zima mi zalézá do všech kostí, a to i když si navléknu dvoje ponožky. Poznamenala jsem si míry a pak jsem ten lístek zmačkala. Koberec nebude. Myslím, že je správné, když mě to bolí. Nic nemůže být bolestné dostatečně. Ptám se, jak žiješ. Máte velký byt? Zařídili jste si ho? Já si můžu nábytek spočítat na prstech. V kuchyni stůl a židle, v ložnici postel, komoda, šatník a televizor. Obývák je prázdný, dveře do něj jsou zamčené. Jenom někdy, když se v noci vylekám ze spaní, vstanu a jdu do něho. Potom sedím v pyžamu uprostřed obývacího pokoje na holých parketách a vdechuju tmu. Tu a tam venku projede auto a jeho reflektory spustí na stropě rej tvarů. Poznávám v nich hodně: ryby s chřadnoucí ocasní ploutví, blesky, válečné sekyry nebo miniaturní obrys Afriky. Moje terapeutka říká, že nejspíš ještě potřebuju trochu času. Ale jak dlouho ještě? Kdy budu normální? Chci říct, že se o to snažím. Mám byt a práci. „Měla byste chodit mezi lidi,“ říká mi taky ta doktorka. „Člověk je normální, když dělá normální věci.“ Normální… Já si ani nedokážu koupit koberec.
19
MARTA SPI.indd 19
2.6.21 18:20
Nadja Timmy na mě dosud civí a já zavírám oči. Napadá mě příběh. Příběh o ženě, která dokáže vidět skrz dveře a zdi, a dokonce i skrz mnoho vrstev člověka až do těch nejhlubších. Jednou ji jedna dívka požádala, aby ji prohlédla. Chtěla za každou cenu vědět, jak to vypadá pod její kůží, kostrou a celou tou změtí tepen a žil. Slyším Timmyho, jak netrpělivě šoupá nohama, jako by mi uměl číst myšlenky a dychtil dozvědět se, jak příběh pokračuje. Můj bratr Janek byl stejný. Sotva jsem začala vyprávět, spustil svoje věčné: A co bylo pak? Zamžourám a zjistím, že Timmy už neproniká pohledem do mě, nýbrž kouká někam do prázdna. Malé ruce si přitom mne na břiše. Necítí se v mé přítomnosti dobře. Nejradši bych mu řekla: Jen si nemysli. Mně s tebou taky není fajn. Herbert a Annelies nás nechali samotné, aby přinesli kořalku a lékárničku. Minimálně to druhé byla lež, protože skříňka s první pomocí visí tady v kanceláři na táflované stěně. Hned vedle vybled lého kalendáře s dívkami v bikinách, který už dva roky neplatí. Kromě toho je přes zavřené dveře do kanceláře slyším, jak si šuškají. Annelies říká, že tady něco nehraje. Ptá se Herberta, jestli si všiml, jak nervózně jsem se přehrabovala v kabelce, a potom ta příhoda s parukou – to je přece hodně divné. Herbert nic nenamítá. Představuji si, že jen tak nezúčastněně krčí rameny. Jenže Annelies se zjevně nechce vzdát. Viděla v mé kabelce tablety a možná to jsou drogy, což by vysvětlovalo moje divné chování. „Třeba je nebezpečná.“ „A co chceš dělat? Volat policii?“ Herbert to pronese pobaveně a pro mě je to úleva, jenže tentokrát mlčí Annelies. Možná na to 20
MARTA SPI.indd 20
2.6.21 18:20
kývla. Dýchám nárazově. Policie bude chtít vidět moje papíry. Já budu tvrdit, že jsem je zapomněla doma, ale potom stačí stručný dotaz vysílačkou, aby zjistili, že mi ten landrover nepatří. Je mi špatně. Neměla jsem být tady. Měla jsem být doma, stejně jako každou sobotu. Uklidit si byt a inhalovat uklidňující vůni ajaxu. Později bych se přemohla a zajela do malého obchůdku v Charlottenburgu. Naložila bych si tam květák, grep, pár jablek a pytlík mirabelek a s odvráceným obličejem bych se smála nepříjemným pokusům majitele vypátrat, jak se jmenuji. Jsem jeho jediná stálá zákaznice, kterou nemůže pozdravit jménem, jak mi jednou řekl, a když mě přesto neobměkčil, rozhodla jsem se pro střídání jmen a vymyslela si pokaždé nové. Minulou sobotu jsem byla paní Schmidtová, týden předtím Wagnerová. „Nech to jednoduše plavat, Anne,“ uslyším Herberta předtím, než zmáčkne kliku a vrátí se s láhví čiré tekutiny. Annelies se kolébá za ním a v ruce drží mokrý hadřík, abych si mohla očistit čelo. Má pronikavý pohled, doslova cítím, jak nasává každý detail, aby mě pro všechny případy dokázala přesně popsat. Měřila asi metr šedesát pět, pane komisaři. Měla takovou tu lacinou paruku z obchoďáku a strakaté tričko s natištěným papouškem, co měl místo zorniček dva neonově zelené štrasové kameny velké jako palec. Rána mě pálí. Odkládám hadřík a děkuji. Annelies na to kývne a potom ustřihne kousek náplasti z role ve skříňce s první pomocí. Když se ke mně vrací, uhýbám hlavou a bráním se: „Náplast radši ne, děkuji. Bude lepší, když k tomu může vzduch.“ Teta Evelyn to taky pokaždé říkala, když jsme si při hraní odřeli kolena. Annelies se netváří přesvědčeně. „Ale co když se to bude muset sešít?“ Přikývnu, a asi moc prudce. Bolest mi v hlavě buší dál. „Pojedu odsud na první pohotovost a nechám se prohlédnout.“ Žena zaklání hlavu a zkoumá mě očima. „Tak už se uklidni, Anne,“ domlouvá jí Herbert, jenž mezitím odšrouboval láhev a teď se směje. „Vidíš přece, že je v pořádku.“ Pak 21
MARTA SPI.indd 21
2.6.21 18:20
mi podává láhev a já si ji beru. Slivovice mě pálí v krku. Myslím na včerejší večer a drahé chardonnay s Laurou. Byla jsem šťastná – musím být blázen. Annelies mlaskne. „Teda, já z toho nemám dobrej pocit nechat ji v tomhle stavu jet dál…“ „Blbost,“ skočí jí do řeči Herbert. „Tak se na ni podívej, už má zase barvu v obličeji.“ „Ty nejseš doktor,“ zasyčí na něj žena. „Co když má otřes mozku? Ještě budeme mít oplétačky kvůli neposkytnutí pomoci. Nebo si představ, že pojede dál a způsobí nehodu! Nakonec ještě budeme spoluviníci.“ „Ale kdepak,“ namítne Herbert a natáhne ruku směrem ke mně. Pochopím a vrátím mu láhev. On se na to usměje a hned si z ní přihne. „Odkud jste vlastně přijela?“ chce vědět Annelies jako další. „Z Berlína.“ „Z Berlína,“ protáhne užasle Herbert, jako by šlo o město v exotické pohádkové zemi, někde v převeliké dálce. Berlín přitom leží ani ne hodinu cesty odsud. Dokonce i pro mě, a to jsem ani jednou nepřekročila povolenou rychlost. „A kam máte namířeno?“ „Do Spreewaldu,“ odpovím. „Na víkend.“ „Aha,“ udělá Annelies. „Spreewald, tam je hezky.“ „Spreewald,“ opakuje Herbert a po dalším mohutném loku to zní významně. „Víte, jak vznikl Spreewald?“ Opatrně vrtím hlavou. „Vím jen, co o Spreewaldu řekl Fontane. Že je to tam jako v Benátkách, už patnáct set let, kdy se tam usadily první rybářské rodiny.“ Herbert povytáhne husté obočí. Nad pravým okem. „Theodor Fontane,“ vysvětluju, „ten básník.“ Ticho, jen ventilátor pod stropem bzučí. „Takže,“ začíná Herbert, „podle legendy stvořil Spreewald sám ďábel. Ovšem náhodou.“ Pod knírem mu zůstává blažený kořalkový 22
MARTA SPI.indd 22
2.6.21 18:20
úsměv. Prý zapřáhl do pluhu dva pekelné voly, aby vyoral řečiště Sprévy. Jenže zvířata se mu rozutekla a běhala křížem krážem jako zběsilá a pluh za sebou nechal tisíce hlubokých brázd, které se pak zaplnily vodou. Tradá, a byl tu Spreewald s rozvětvenou sítí toků a kanálů. Spiklenecky zamrkal. „Jste si jistá, že tam opravdu chcete?“ „Herberte,“ zareptá Annelies a natahuje ruku po láhvi, kterou si muž právě znovu přikládá k ústům. „Je sobota, ani ne půl jedenácté.“ Venku září den – žena má pravdu. Ještě tahle hloupost. Já jsem navrhovala od začátku, že počkáme do setmění, ale Laura byla názoru, že tolik času nám nezbývá. Potřebuju si odkrknout a ucítím přitom chuť švestkovice. Herbert to vezme jako poklonu svému kořalečnickému umění a znovu se zasměje. Anneliesin pohled se mi nelíbí. „Myslím, že můžu pokračovat v jízdě,“ říkám. „Je mi vážně už mnohem líp. „Nemějte obavy, nechám se prohlédnout.“ Annelies vrtí hlavou. „Nepřichází v úvahu. Zůstanete pěkně tady.“ Jedno mrknutí a zase stojím na okraji útesu. Pode mnou číhá voda, kamení se sype. Vítr žene šedivé mraky po levandulovém nebi jako na rychloběh. Slyším ho šeptat Ty! Kladu nohu dozadu, ale za mnou stojí Annelies, která už napřáhla paže a je připravená mě odstrčit. Zůstanete pěkně tady, opakuje a vyráží ze sebe odpudivý smích. M rkám jako pominutá, chci se promrkat zpátky do reality. Pořád ještě sedím v kanceláři benzinové pumpy. Chci odtud, nalé havě. Ale napřed musím něco sníst, zbyly jim od večeře opečené brambory. Annelies se usmívá, já se dávím. Je to dáno myšlenkou, že ty její brambory mají odvést moji pozornost a ona zatím tajně zavolá policii. Přijedou, budou se mě dotazovat a pak mě seberou. Zavřou mě do cely, kde není ani pryčna, jenom proležená holá matrace. Kolem civí betonové zdi, na popraskané betonové podlaze tenká pokrývka z betonového prachu a odloupané barvy; betonový prach a barevné částice mi zalezly i pod nehty. 23
MARTA SPI.indd 23
2.6.21 18:20
Něco mnou zacloumá a já řvu: „Dejte mi pokoj!“ Annelies sebou škubne, Timmy se schová vystrašeně Herbertovi za nohy. Vyskočím od stolu, popadnu kabelku – a pryč odsud. Z kanceláře přes prodejnu, skleněnými dveřmi, přes tankovací prostranství k autu. Vklouznu za volant a za okamžik se s úlevou řítím pryč. D okud ve zpětném zrcátku neuvidím Annelies, jak stojí pod cedulí s cenami pohonných hmot a dívá se za mnou. V jedné ruce kus papíru nebo bloček, ve druhé tužku. Registrační značka, docvakne mi a praštím pěstí do volantu. Cos to u všech čertů provedla, holka?
24
MARTA SPI.indd 24
2.6.21 18:20