LEONID ANDREJEV SATANŮV DENÍK
ODEON
The publication was effected under the auspices of the Mikhail Prokhorov Foundation TRANSCRIPT Programme to Support Translations of Russian Literature.
Дневник Сатаны
ISBN 978-80-207-2041-2
I.
18. ledna 1914 Na palubě Atlantiku
Dnes je to přesně deset dní, co jsem na sebe vzal tělesnou podobu a vedu pozemský život. Moje osamělost je veliká. Nepotřebuju přátele, ale musím o Sobě mluvit a nemám s kým. Samotné myšlenky nestačí, nejsou dost jasné, srozumitelné a přesné, dokud je nevyjádřím slovy: je třeba postavit je do řady jako vojáky nebo telegrafní sloupy, položit jako železniční koleje, překlenout mosty a viadukty, vystavět náspy a zákruty a zbudovat na určených místech zastávky – teprve pak se všechno vyjasní. Téhle galejnické inženýrské dřině se tu podle všeho říká logika a důslednost a je závazná pro kaž dého, kdo chce být moudrý; pro všechny ostatní povinná není, ti mohou tápat, jak se jim zlíbí. Je to pomalá, obtížná a protivná práce pro toho, kdo je zvyklý jedním… nevím, jak to nazvat… jedním dechem všechno postihnout a vyjádřit. Ne nadarmo si tu tak váží svých myslitelů, a tito nešťastní myslitelé, jsou-li poctiví a svou stavbu nešidí jako obyčejní inženýři, nekončí v blázinci bezdůvodně. Jsem na zemi jen pár dní a nejednou se přede Mnou mihly jeho žluté zdi a přívětivě otevřené dveře. Ano, je to nesmírně obtížné a dráždí to „nervy“ (taky pěkná věc!). Například teď, abych vyjádřil bezvýznamnou 5
a tuctovou myšlenku o nedostatečnosti lidských slov a logiky, jsem byl nucen zničit tolik krásného lodního papíru… ale co by bylo třeba k vyjádření něčeho velkého a jedinečného? Řeknu ti to předem, můj pozemský čtenáři, abys pořád neotvíral tu svou zvědavou pusu! Tím tvým brblavým jazykem je jedinečné naprosto nepopsatelné. Jestli Mi nevěříš, běž do nejbližšího blázince a tam si je poslechni: každý z nich cosi poznal a chtěl to vyjádřit… slyšíš, jak tyhle vykolejené parní lokomotivy syčí a otáčejí svá kola naprázdno, všímáš si, s jakou námahou drží pohromadě roztékající se rysy svých ohromených a užaslých tváří? Vidím, jak Mě chceš hned zasypat otázkami, když už víš, že jsem polidštěný Satan: je to přece tak zajímavé! Odkud jsem? Jak to chodí u nás v pekle? Existuje nesmrtelnost? A jaké byly ceny černého uhlí na poslední pekelné burze? Bohužel, můj milý čtenáři, ani při nejlepší vůli, kdybych ji vůbec měl, nemohu uspokojit tvou oprávněnou zvědavost. Mohl bych si pro tebe vybájit jeden z těch legračních příběhů o rohatých a chlupatých čertech, které má tvoje ubohá fantazie tak ráda, ale máš jich už dost a nechci ti tak neomaleně a banálně lhát. Zalžu ti někdy jindy, až to nebudeš čekat, to pro nás oba bude daleko zábavnější. Ale jak ti mám říkat pravdu, když ani mé Jméno nelze ve vašem jazyce vyslovit? To ty jsi mě nazval Satanem a Já tuhle přezdívku přijímám, stejně jako bych přijal každou jinou: ať jsem tedy Satan. Ale mé pravé jméno zní úplně jinak, úplně jinak! Zní nevšedně a nemůžu ti ho vmáčknout do omezeného ucha, aniž bych ho společně s tvým mozkem nerozerval: ať jsem tedy Satan, co na tom sejde. 6
Sám jsi tím vinen, můj příteli: proč je v tvém rozumu tak málo představ? Tvůj rozum je jako žebrácká mošna, ve které jsou jen kousky okoralého chleba, ale tady je zapotřebí víc než jen chleba. Znáš jen dvě formy bytí: život a smrt – jak ti mám vysvětlit třetí? Celá tvoje existence je nesmyslná právě proto, že neznáš tu třetí, a kde Já ji vezmu? Teď jsem člověk jako ty, v hlavě mám tvůj mozek, v ústech se mi líně převalují tvá kostrbatá slova a zabodávají se do sebe svými ostrými rohy, proto nejsem schopen ti povědět o něčem Jedinečném. Když ti řeknu, že čerti nejsou, tak tě podvedu. A když ti řeknu, že existují, taky tě podvedu. Vidíš, jak je to složité, jaký je to nesmysl, příteli můj! Dokonce i o svém polidštění, kterým před deseti dny začal můj pozemský život, ti mohu říci jen málo co srozumitelného. Nejdřív zapomeň na své milované chlupaté, rohaté a okřídlené čerty, kteří chrlí oheň, proměňují hliněné střepy ve zlato a starce ve svůdné mladíky, a když všechno tohle udělají a nažvaní spoustu nesmyslů, rázem mizí ze scény. Zapamatuj si jedno: když chceme navštívit vaši zemi, musíme se polidštit. Proč tomu tak je, se dozvíš až po smrti, a zatím si pamatuj: teď jsem člověk jako ty, nesmrdím jako kozel, ale používám obstojný parfém, můžeš Mi klidně potřást rukou a nemusíš mít strach, že se poškrábeš o mé drápy: stříhám si je stejně jako ty. Jak k tomu došlo? Velmi… jednoduše. Když jsem zatoužil podívat se na zem, našel jsem si jednoho muže vhodného jako příbytek, osmatřicetiletého Američana, Mr. Henryho Wondergooda, miliardáře, a zabil jsem ho… samozřejmě v noci a beze svědků. Avšak navzdory Mému přiznání Mě nemůžeš pohnat před soud, protože ten Američan je 7
naživu a oba – Já i Wondergood – se ti naráz uctivě klaníme. Prostě mi přenechal svou prázdnou schránku, a to ještě ne celou – k čertu! A vrátit se mohu bohužel jen těmi dveřmi, které vedou ke svobodě i tebe: skrze smrt. To je to nejdůležitější. Ale i v budoucnu můžeš leccos pochopit, i když mluvit o takových věcech tvými slovy je stejné jako snažit se zastrčit horu do kapsičky u vesty nebo vylít Niagaru náprstkem! Představ si, můj milovaný vládce přírody, že jsi zatoužil být blíže mravencům a zázrakem nebo kouzlem se z tebe stal mravenec, opravdový drobounký mraveneček vláčející vajíčka –, pak snad trochu pocítíš tu propast, která dělí mé bývalé Já od přítomného… ne, je to ještě horší! Byl jsi tónem a stal ses notou na papíře… Ne, ještě daleko horší, ještě daleko horší to je, a žádné srovnání nevypoví o té obrovské propasti, jejíž dno sám ještě nevidím. Nebo snad žádné dno nemá? Jen si představ: po vyplutí z New Yorku jsem dva dny trpěl mořskou nemocí! Pro tebe je to směšné, ty jsi zvyklý válet se ve vlastních blitkách, že? No a Já – Já jsem se v nich válel také, ale vůbec to nebylo k smíchu. Usmál jsem se jen jednou, když jsem si pomyslel, že tohle nejsem já, ale Wondergood, a pronesl jsem: „Jen do toho, Wondergoode, jen houšť!“ … Je tu ještě jedna otázka, na kterou čekáš odpověď: proč jsem přišel na zem a rozhodl se pro tak nevýhodnou výměnu – ze „všemocného, nesmrtelného pána a vládce“ Satana jsem se proměnil… v tebe? Už Mě nebaví hledat slova, která neexistují, a odpovím ti anglicky, francouzsky, italsky a německy, v jazycích, kterým oba dobře rozumíme: nudil jsem se… v pekle, a tak jsem přišel na zem, abych lhal a hrál. 8
Co je nuda, dobře víš. Co je to lež, to také, a o hře můžeš mít tak trochu představu ze svých divadel se slavnými herci. Možná, že i ty sám hraješ nějaký malý štěk v parlamentu, doma nebo v kostele? Pak možná pochopíš, co je to potěšení ze hry. Pokud navíc umíš násobilku, vynásob tohle radostné vzrušení a potěšení ze hry libovolným vícemístným číslem a dostaneš moje potěšení, moji hru. Ne, ještě víc! Představ si, že jsi vlna na oceánu, která si pořád hraje a žije jen hrou – třeba tahle, kterou vidím za sklem a která chce zvednout náš Atlantik… Už zase hledám slova a srovnání! Zkrátka chci hrát. V téhle chvíli jsem ještě neznámý herec, skromný debutant, ale doufám, že se stanu přinejmenším tak slavný jako tvůj Garrick nebo Oldridge – až zahraju to, co chci. Jsem sebevědomý, samolibý, a dokonce snad i ješitný… víš přece, co je to ješitnost: když člověk zatouží po chvále a potlesku alespoň od hlupáků… Dále si troufám tvrdit, že jsem génius – Satan je známý svou troufalostí – jen si představ, že mám po krk pekla, kde všichni ti chlupatí a rohatí šejdíři hrají a lžou skoro stejně dobře jako Já, a že Mi nestačí pekelné vavříny, v nichž pronikavě rozeznávám spoustu nízkého pochlebování a prosté omezenosti. Slyšel jsem o tobě, můj pozemský příteli, že jsi chytrý, poměrně čestný, přiměřeně nedůvěřivý, vnímavý k otázkám věčného umění, a tak špatně hraješ a lžeš, že dokážeš vysoce ocenit hru někoho jiného: ne nadarmo máte tolik velikánů! Tak jsem tady… rozumíš? Mým jevištěm bude země a nejbližší scénou Řím, kam právě mířím, tohle „věčné“ město, jak se mu tady s hlubokým pochopením pro věčnost a jiné prosté věci říká. 9
Vlastní soubor ještě nemám (nechceš se k němu přidat?), ale věřím, že Osud nebo Náhoda, kterým jsem od nyněj ška vystaven stejně jako všechno vaše pozemské, ocení mé nezištné úmysly a sešlou Mi v ústrety důstojné partnery… stará Evropa je tak bohatá na talenty! Věřím, že v téhle Evropě najdu i dostatečně vnímavé publikum, aby mi stálo za to pomalovat si ksicht šminkami a vyměnit měkké pekelné střevíce za těžké koturny. Abych pravdu řekl, zpočátku jsem si myslel na Orient, kde někteří mí… krajané už kdysi nikoli bez úspěchu působili, ale Orient je příliš důvěřivý a má zálibu v baletu, stejně jako v jedovatostech, jeho bohové jsou nehorázní, zapáchá chlupatými netvory, tma i světlo jsou tam barbarsky hrubé a příliš ostré, než aby takovému jemnému umělci, jako jsem Já, stálo za to vstoupit do takového těsného a páchnoucího cirkusu. Ach, můj příteli, jsem tak ješitný, že i tenhle Deník začínám psát s tajným úmyslem tě nadchnout… dokonce i svou ubohostí v roli Hledače slov a přirovnání. Doufám, že nezneužiješ mé upřímnosti a nepřestaneš Mi věřit? Máš ještě nějaké otázky? O hře samotné nic nevím, napíše ji stejný impresário, který přivede herce – Osud; a Já budu pro začátek hrát skromnou roli muže, který si natolik zamiloval lidi, že jim chce dát vše – duši i peníze. Nezapomněl jsi snad, že jsem miliardář? Mám tři miliardy. To je dost na jedno působivé představení, že? Zbývá už jen jedna drobnost, abych mohl dokončit tuhle stránku. Cestuje se Mnou a můj osud sdílí Jistý Erwin Toppi, můj tajemník, velmi úctyhodná osoba v černém tříčtvrtečním kabátě a cylindru, s povislým nosem připomínajícím nezralou hrušku a s vyholenou pastorskou tváří. 10
Nepřekvapilo by Mě, kdyby měl v kapse cestovní modlitební knížku. Můj Toppi se objevil na zemi odtamtud, tedy z pekla, a stejným způsobem jako Já: také se polidštil a zdá se, že s úspěchem – tomuhle povaleči houpání lodi vůbec nevadí. Zřejmě i na mořskou nemoc musí mít člověk trochu rozumu, ale můj Toppi je nebetyčně hloupý – dokonce i na pozemské poměry. Navíc je hrubý a dává rady. Už teď Mě trochu mrzí, že jsem si z našich bohatých zásob dobytka nevybral lepší hovado, ale uchvátila Mě jeho poctivost a jistá obeznámenost se zemí: bylo jaksi příjemnější začít tuhle procházku s protřelým druhem, který se tu vyzná. Kdysi, před dávnými časy, na sebe vzal lidskou podobu a natolik ho uchvátily náboženské myšlenky, že – jen si to představ! – vstoupil do františkánského kláštera, žil tam až do vysokého stáří a skonal pokojně jako bratr Vincent. Věřící dodnes uctívají jeho ostatky – pro hloupého čerta to nebyla špatná kariéra! – a teď je tu znovu se Mnou a už větří vůni kadidla: nepotlačitelný zvyk! Myslím, že si ho oblíbíš. A teď už dost. Jdi pryč, příteli. Chci být sám. Rozčiluje Mě tvůj fádní odraz, který jsem vyvolal na téhle scéně, chci být sám, nebo jen s tím podvodníkem Wondergoodem, který Mi odevzdal svou schránku a který Mne v čemsi podfoukl. Moře je klidné, už se Mi nezvedá žaludek jako v těch prokletých dnech, ale něčeho se bojím. Já se bojím! Asi Mě děsí ta tma, které se říká noc a která se snáší nad oceánem: tady je ještě světlo ze žárovek, ale za tenkým bokem lodi je strašlivá tma, proti níž jsou Moje oči zcela bezmocné. Beztak jsou to bezcenná, hloupá zrcadla, která dokáží jen odrážet obraz, ale ve tmě ztrácejí i tuhle ubohou schopnost. Samozřejmě, že si i na tmu 11
zvyknu, jako jsem si už zvykl na mnoho věcí, ale teď Mě děsí pomyšlení, že stačí otočit vypínačem a obklopí Mě ta slepá, vždy připravená tma. Odkud se bere? Jak jsou stateční s těmi svými matnými zrcátky –, nic nevidí, tak prostě řeknou: je tu tma, musíme rozsvítit! Pak sami zhasnou a usnou. Dívám se na ty odvážlivce trochu překvapeně, byť s chladem a… jsem nadšen. Nebo je snad pro strach potřeba mít tak obrovský rozum, jako mám Já? Ty přece nejsi takový zbabělec, Wondergoode, vždycky jsi měl pověst ostříleného a světa znalého člověka! Na jeden okamžik svého polidštění si nemohu vzpomenout bez hrůzy: když jsem poprvé uslyšel tlukot svého srdce. Ten zřetelný, hlasitý, odpočítávající zvuk, který tolik mluvil o smrti i o životě, Mě ohromil nepoznaným strachem a rozrušením. Lidé strkají počitadla, kam je napadne, ale jak mohou nosit ve své vlastní hrudi tohle počitadlo, které s rychlostí eskamotéra odpočítává vteřiny života? V první chvíli jsem chtěl vykřiknout a okamžitě se vrhnout dolů, dokud jsem si na život ještě nezvykl, ale pohlédl jsem na Toppiho a ten znovuzrozený hlupák si klidně rukávem kabátu čistil cylindr. Rozesmál jsem se a zavolal na něj: „Toppi! Kartáč!“ Pucovali jsme se oba, zatímco počitadlo v mé hrudi počítalo, kolik vteřin to trvalo, a přišlo mi, že si něco přidalo. Když jsem pak poslouchal jeho neodbytný tikot, přemýšlel jsem: Nestihnu to! Co že nestihnu? To jsem sám nevěděl, ale celé dva dny jsem s šíleným spěchem pil, jedl, dokonce i spal, protože počitadlo nikdy nespí, zatímco Já ležím jako mrtvola a chrápu! 12