Issuu

Z ULICE

Ulice_15_190x250_fin.indd 3

09.11.2020 16:13

Ulice_15_190x250_fin.indd 4

09.11.2020 16:13

OBSAH

Ulice_15_190x250_fin.indd 5

Předmluva

1. část TAKOVÍ JSME BYLI…

Jordánovi Královi Farští Liškovi Hejlovi Nyklovi Nekoneční Seidlovi Peškovi Maléřovi Hložánkovi Boháčovi Pukličtí Gábina a Hynek Knoblochovi Marečkovi Magda a Zdena Procházkovy

10 24 30 36 44 50 58 64 70 78 86 92 98 106 114 120 126

2. část DVEŘE DO ATELIÉRU

131

3. část JAK SE PÍŠE ULICE

193

09.11.2020 16:13

PŘEDMLUVA Milí čtenáři, s obyvateli Ulice se na obrazovce potkáváme den co den už neuvěřitelných 15 let. Sdílíme s nimi jejich životní příběhy, trable, lásky, naděje i prohry, jako by to byli naši skuteční přátelé. Pravidelný podvečerní rituál se stal neodmyslitelnou součástí našich životů. Základy seriálu položili v roce 2005 autoři projektu Radek Bajgar, Petr Erben a Dušan Klein. Od té doby se v „Hostiwoodu“, jak se říká ateliérům v Hostivaři, mnohé změnilo. Bohužel i to, že někteří herci a kolegové opustili Ulici navždy. Radoslav Brzobohatý, Bořivoj Navrátil, Milena Dvorská, Tomáš Valík, Milan Šimáček, Zdeněk Hess, Ladislav Dušek, Milan Růžička, Zdeněk Stropek… Jedno se ale nemění. Je to jakýsi dobrý duch, který se v tom místě usadil a po celou dobu nad Ulicí bdí. „SKONČIL JSEM NA ULICI“ může znít skoro tragicky, ale pro mnoho lidí je to to nejlepší, co jim život přichystal. Tedy pokud jde právě o tuto Ulici. Žije se v ní hezky. V ateliérech na vás dýchne vlídná a přátelská atmosféra. Slušnost, vzájemná úcta a respekt jsou tu samozřejmostí. Ulice je taková ohromná rodina vzácných lidí. Mnozí tu pracují od samého začátku, někteří odešli na čas do světa a vrátili se zkušenější, další jsou úplní nováčci. Jsou to skvělí profesionálové, jimž navíc nechybí humor ani nadhled. Bez toho by stěží zvládli nároky, které práce na seriálu přináší. Zkuste si představit, že pracovní den má 12 hodin a často i víc. Že se váš soukromý život řídí natáčecím plánem a kvůli přesčasu nestihnete večer divadlo nebo rande. Že neexistují víkendy ani státní svátky a jediné jisté volno je o Vánocích a pár týdnů v létě. Přesto lidem z Ulice stojí za to, dát ke své práci vždycky ještě něco navíc. Ať jsou to scenáristé, herci, režiséři, produkce nebo štábové profese, všichni mají jedno společné. Nikdy neřeknou „to stačí“ a pokaždé se snaží udělat svou práci líp než jen dobře. A to je kouzlo Ulice, které ji dělá takovou, jakou ji máme rádi. Krásné čtení! Monika Hasmanová ředitelka výroby TV Nova

Ulice_15_190x250_fin.indd 7

09.11.2020 16:13

Ulice_15_190x250_fin.indd 8

09.11.2020 16:13

1. ČÁST

TAKOVÍ JSME BYLI …

Ulice_15_190x250_fin.indd 9

09.11.2020 16:13

JORDÁNOVI

Ulice_15_190x250_fin.indd 10

09.11.2020 16:13

Bydleli jsme v bytě 3+kk v domě pana Peška naproti Farským. Já, můj brácha dvojče Matěj, máma Bára a táta Tomáš. Máma pracovala v Království hraček pana Krále, kde se později stala ředitelkou, a táta je entomolog. S bráchou jsme chodili na šestiletý gympl, který se mi nejspíš stal osudným, protože za několik let jsem tam sama začala učit a taky tam poznala někoho, kdo mi úplně změnil život, ale o tom později. Byli jsme s bráchou, myslím, docela dobří studenti. Až na nějaké minimální průšvihy, ale kdo je na střední neměl. S Matějem jsme drželi při sobě, mohla jsem se na něj spolehnout a on na mě. Když Matěj zjistil, že mě skoro znásilnil náš spolužák Jeřábek, pořádně si ho podal. Všichni si tehdy mysleli, že Jeřábka zmlátil můj kluk Štěpán v kostýmu Mikuláše, ale spravedlnosti pomohl brácha. Dostal za to sice dvojku z chování, tu ale vykompenzovala pochvala za vynikající reprezentaci školy a za záchranu spolužačky. Pochvalu zařídily paní profesorka Hejlová s Lenkou Drápalovou, díky nim se to tehdy vyřešilo. A mně se konečně pořádně ulevilo. Mrzelo mě, že jsem to nemohla říct mámě; chtěla jsem, radila mi to i paní Králová, která na mně okamžitě poznala, že se něco děje, ale máma byla naštvaná hlavně proto, že jsem byla za školou, a pak už nešlo se jí s něčím tak vážným svěřit. Naši jsou super, ale v té době měli své vlastní problémy. My s Matějem jsme samozřejmě tušili, že se mezi nimi něco děje, to nezamaskují ani ti nejlepší herci, nikdy nás ale nenapadlo, že tahle krize povede až k jejich rozchodu. Snažili jsme se je zase sblížit, ale na to, aby si dva dospělí začali znovu rozumět, jsou jejich děti někdy krátké. Máma si prožila románek se svým kolegou Petrem Boháčem a táta potom začal žít s naší profesorkou biologie Hankou. To jsem rozdýchávala těžko a dost jsem jí její učitelský život ztížila. Samozřejmě jsem tomu, aby se k ní táta nastěhoval, nezabránila. Od té doby jsme spolu nedokázali najít společnou řeč. Moje první velká láska byl Štěpán. Rozuměli jsme si a já ho opravdu milovala. Na Valentýna, kterého jsme oba nesnášeli, jsme se vsadili, kdo přinese tomu druhému nejkýčovitější dárek. Přišla jsem s růžovým plyšovým králíčkem a on mi na oplátku zazpíval písničku Tereza. Sázku vyhrál. Když ho po gymplu začalo víc zajímat studium režie než já, nesla jsem to těžko. Asi poprvé jsme se s tátou znovu dokázali normálně bavit po mé autonehodě. Měla jsem zlomené obě ruce a krvácení do mozku…, ale přežila jsem. Přežila jsem i to, když nám naši sdělili, že podali žádost o rozvod, i to, když se máma kvůli práci přestěhovala do Brna. Přežila jsem maturitu, a dokonce i rozchod se Štěpánem. Po maturitě se naše životy rozběhly všelijak. Brácha začal chodit s tatérkou Libuškou, byla o něco starší a taky už měla syna Boriska. Vztah mého bratra s Libuškou

Ulice_15_190x250_fin.indd 11

09.11.2020 16:13

byl docela komplikovaný, hlavně když Libušce i Boriskovi začal do života vstupovat Eliáš, biologický otec. Rozešli se a Matěje na konci léta čekala odložená maturita. Gábina Pumrová otěhotněla s naším učitelem Hynkem a narodil se jim syn Šíma. No a já jsem si podala přihlášku na vysokou školu a poznala lásku číslo dvě, Vojtu. S Vojtou jsme se nastěhovali do studentského bytu a začali jsme tam bydlet spolu s bráchou, Theou a Štěpánem, ano, s mým ex. To bylo trochu rozpačité, ale ustáli jsme to. Ráda na tu dobu vzpomínám, byla to vysoká se vším všudy. Máma se z Brna přistěhovala zpátky do Ulice i se svým novým přítelem Ondřejem a jeho dcerami Míšou a Janou. Každý jsme už žili po svém, ale dohromady jsme nevycházeli špatně. Jenom my s bráchou jsme bydleli pořád spolu. S Vojtou jsme se rozešli dokonce dvakrát. Jednou před jeho úrazem a podruhé po něm. Vojta skončil na vozíku, život ale naštěstí nevzdal, a začal dokonce cestovat. Byla jsem ho navštívit v Turecku. Ale to, že bych s ním cestovala dál, jsem si nedokázala představit. Vojta zůstal za hranicemi a já zůstala doma, tam, kde jsem věděla, že je moje místo. Začala jsem v rámci praxe učit na našem bývalém gymnáziu. Bylo zvláštní vrátit se tam v úplně jiné roli. Poznala jsem se s dalšími učiteli: Otíkem Puklickým, Davidem, panem Kalinou. Ředitelka školy Boženka Puklická si ze začátku myslela, že jsme si s Otíkem bližší než jen jako přátelé a kantoři, a měla z toho radost, mě ale tehdy upoutal někdo úplně jiný. Ten byl ale zadaný, a tak jsem ho zařadila do kolonky „přátelé“. Po skončení praxe jsem dostala nabídku učit na gymnáziu nastálo – potvrdilo se tak pravidlo, že mladé učitelky to nemají se studenty vůbec jednoduché. A taky druhé pravidlo, že karma funguje naprosto spolehlivě. Poznala jsem Romana, učila jsem jeho dceru Sabinu. Roman byl atraktivní, ženatý architekt. Brácha se mi tenhle vztah snažil vymluvit, ale já jsem měla svou hlavu. Samozřejmě, že to skončilo přesně tak, jak předpovídal. Bolestivým průběhem a neslavným rozchodem. Navíc mi jeho dcera udělala z mého učitelského života peklo. Podobně jako jsem ho já kdysi udělala Hance, která si začala s mým tátou. Při nástupu na gymnázium mě upoutal David. Rozuměli jsme si a brzo jsme to, co k sobě cítíme, přestali ignorovat. Víte, jak mě požádal o ruku? Školním rozhlasem! Musím se smát, když si na to znovu vzpomenu. Naše svatba byla krásná, veselá, i když, jak to v naší rodině bývá, trochu bláznivá. Tátovi jsme jeho záměr udělat společnou svatbu – chtěl si vzít svou tehdejší přítelkyni Tamaru – naštěstí rozmluvili. Brácha svatbu stihl na poslední chvíli, vracel se z pracovní cesty z Kanady. A máma ji dokonce nestihla vůbec, protože ležela v nemocnici. Bez mámy by to

Ulice_15_190x250_fin.indd 12

09.11.2020 16:13

pro mě ale nebylo úplně ono, navečer jsme zajeli alespoň na chvíli ji navštívit. Teprve pak jsem mohla být úplně šťastná. Bráchovi se po návratu z Kanady dařilo v byznysu moc dobře. V lásce to ale tak slavné neměl. Trojúhelník Ája, Katarína a on se po čase vyřešil, ale myslím, že to bráchu stálo hodně sil. Nakonec je vše tak, jak má být. A Matěj je dokonce táta. Když mi David oznámil, že dostal velkou příležitost ve škole v Rakousku, nevěděla jsem, jak se mám k tomu postavit. S těžkým srdcem jsem se do Rakouska nakonec přestěhovala za ním a Ulici opustila. Byla to nabídka, kterou by byla velká škoda odmítnout, proto jsem se rozhodla Davida podpořit. Moje místo je už teď vedle mého muže. A vám přeji, abyste si to své místo v životě našli taky. Vaše Tereza

Ulice_15_190x250_fin.indd 13

09.11.2020 16:13

Moje první velká láska – Štěpán

Máma nakonec našla svoje štěstí v náruči Ondřeje

Ulice_15_190x250_fin.indd 14

09.11.2020 16:13

Studentský byt toho s námi zažil opravdu hodně

Matěj, Katarína a nová generace Jordánů, malý Vincent

Ulice_15_190x250_fin.indd 15

09.11.2020 16:13

Rodina budeme svým způsobem pořád, na tom se nikdy nic nezmění

Ulice_15_190x250_fin.indd 16

09.11.2020 16:13

Brácha pro mě vždycky byl, je a bude člověk, na kterého se můžu kdykoliv spolehnout

Ulice_15_190x250_fin.indd 17

09.11.2020 16:13

I přes všechny problémy jsem ráda, jak naši svůj rozchod nakonec zvládli

Ulice_15_190x250_fin.indd 18

09.11.2020 16:13

Svoje „ano“ jsem řekla nejlepšímu chlapovi na světě – Davidovi

Ulice_15_190x250_fin.indd 19

09.11.2020 16:13

Byl to nejšťastnější den mého života

Ulice_15_190x250_fin.indd 20

09.11.2020 16:13

Ulice_15_190x250_fin.indd 21

09.11.2020 16:13

Patricie Pagáčová (Tereza Jordánová) Trochu se těším, že si od Terezy po třinácti letech odpočinu, protože to je hodně dlouhá doba a cítím, že jsem této postavě dala momentálně všechno, co jsem mohla. Ale zároveň se mi bude ukrutně stýskat. Občas jsem režisérům do natáčení trochu „mektala“, v tom smyslu, že by se takhle nezachovala nebo tohle neřekla, protože, troufám si říct, Terezu znám nejlíp. A jestli se vrátím? Vrátím se, když se vrátí Matouš (Matouš Ruml, postava Davida Kučery – pozn. autora).

Jakub Štáfek (Matěj Jordán) Když se řekne Ulice, jako první se mi vybaví, že je to vlastně už polovina mého života. To je asi to nejzásadnější. Na začátky v Ulici vzpomínám velice rád, protože když se začínalo, nikdo vlastně úplně nevěděl, do čeho jde. Herecký ansámbl byl tehdy opravdu zajímavý. Hodně jsem měl rád natáčení s paní Maciuchovou. V tu chvíli mi to samozřejmě nedocházelo, protože jsem byl mladý jantar, ale zpětně musím říct, že to byly strašně fajn chvilky. Matěj je v jádru hodný kluk, jenom si to dělá těžší, než by měl. Vnímám ho velice podobně, jako vnímám sám sebe. Za těch patnáct let se změnil hlavně po fyzické stránce. Shodil superháro a přibral nějaké to kilo. Ale co se týče vlastností nebo charakteru, tak si myslím, že se ani moc nezměnil. Dospěl a je víc zodpovědný, ale to nejspíš souvisí s tím, že jste ho na obrazovce začali vídat, když mu bylo asi čtrnáct, a teď mu je nějakých osmadvacet. Mám ho svým způsobem docela rád.

Petr Vacek (Tomáš Jordán) Možný důvod, proč si mě tehdy pan režisér Dušan Klein vybral, byl i ten, že jsem se aktivně zapojoval do ochrany životního prostředí, stejně jako Tomáš. Když jsem nabídku dostal, řekl jsem, že se na roli necítím. Potom si mě zavolal pan režisér osobně a tomu jsem do očí nedokázal říct ne. Teď jsem už v Ulici nejstarší rekvizita. Na začátku jsme všichni dostali charakteristiky postav a v té mojí bylo napsáno, že Tomáš je stabilní postava, není to žádný velký hrdina, s nikým se nepere, věci má v sobě srovnané a podle toho jedná. To se nám ale brzo začalo vymykat. Tomáš se najednou začal různě zamilovávat, začal dělat hodně komických a bláznivých věcí. Nejdřív řeší nevěru své ženy Báry, potom se on sám zamiluje do učitelky Hanky, takže podle mě to byla spíš nevyrovnaná postava. A léta letoucí byl v Ulici taková vedlejší postava, hlavními se staly děti Tereza a Matěj. To, že je Tomáš člověk, který má věci v sobě srovnané, se nám vlastně děje až teď s linkou Tomáše a Zdenky, kdy se objevují věci velmi zásadní a osudové, se kterými člověk nehne, např. Alzheimerova choroba.

Ulice_15_190x250_fin.indd 22

09.11.2020 16:13

A začátky natáčení? Kuba s Páťou nebyli zkušení herci, ale byli strašně přirození. Kuba byl vždycky živý, spontánní a zklidnit ho, aby před záběrem nežvanil, to byl nadlidský úkol. A po letech přijde chlap, který mezitím něco dokázal, zklidnil se a se kterým můžete hrát úplně v pohodě a taky se bavit o spoustě věcí. Velice dobře se mi hrálo s Terezou Brodskou. Když jsme točili scény před rozvodem, kdy jsme se hádali, byla Tereza tak věrohodná, že jsem s ní pět minut po záběru nemohl vůbec mluvit; musel jsem jít pryč, aby nedošlo k nějakému konﬂiktu. Ulice je úžasná.

Ulice_15_190x250_fin.indd 23

09.11.2020 16:13

KRĂ LOVI

Ulice_15_190x250_fin.indd 24

09.11.2020 16:13