DÍVKA, HAD, TRN
MELISSA BASHARDOUST
Divka_had_trn.indd 3
06.08.2021 15:42:11
GILR, SERPENT, THORN Copyright © 2020 by Melissa Bashardoust. All rights reserved. Translation © Hana Vlčinská, 2021 ISBN 978-80-242-7620-5
Divka_had_trn.indd 4
06.08.2021 15:42:11
PROLOG
Pohádky začínají vždycky stejně: Bylo nebylo. V těch slovech jsou možnosti, šance na naději nebo zoufalství. Když dcera sedí u matčiných nohou a prosí ji o pohádku – vždycky o stejnou pohádku –, nejraději slyší tahle slova, protože to znamená, že všechno je možné. Bylo nebylo. Ona je a není. Matka vždycky vypráví pohádku úplně stejně, přesně týmiž slovy, jako by je měla pečlivě nacvičená. Bylo nebylo, jedna třináctiletá dívka žila ve městě na jihu od hory Arzur. Všichni místní věděli, že se nikdy nesmějí zatoulat příliš blízko k hoře, protože je to domov daévů – démonických služebníků Ničitele, jehož jediným cílem je přinést do Stvořitelova světa zkázu a chaos. Většina lidí se dokonce vyhýbala i řídkým lesům, které se táhly od jižního svahu hory. Ale děti, které si myslely, že už jsou dospělé, se tam občas za dne vydaly – jen za dne – a vrátily se, aby se tím chlubily. Jednoho dne ta dívka chtěla dokázat svou odvahu, a tak se vydala do lesů. Měla v plánu jít jen tak daleko, aby ulomila větvičku jednoho z cedrů, které tam rostly, a donesla ji zpátky jako
Divka_had_trn.indd 9
06.08.2021 15:42:11
| 10 |
MELISSA BASHARDOUST
důkaz. Místo toho našla mladou ženu, chycenou a zamotanou v síti na zemi, prosící o pomoc. Je to daévova past, řekla dívce, a jestli se ten daéva vrátí, odnese ji do zajetí. Dívka se nad mladou ženou slitovala a rychle našla ostrý kámen, aby přeřezala provazy sítě. Když byla žena volná, poděkovala jí a utekla. Dívka měla udělat totéž, ale příliš dlouho váhala a brzy jí sevřela rameno těžká ruka. Dívka vzhlédla a nad ní se tyčil daéva. Jeho strašlivý zjev ji tak vyděsil, že nedokázala utíkat ani křičet o pomoc. Myslela si, že se jí srdce zastaví strachem, a tak ušetří daévovi práci a nebude ji muset zabít on. Daévovi stačil jeden pohled na prázdnou síť, kusy provazu a kámen v dívčině ruce a věděl, co se stalo. „Něco jsi mi ukradla,“ řekl dívce hlubokým vrčivým hlasem. „A já ti teď seberu něco tvého.“ Dívka si myslela, že si vezme její život, ale daéva místo toho proklel její prvorozenou dceru, aby byla jedovatá, takže každý, kdo se jí dotkne, zemře. Na tomto místě dcera matku vždycky přeruší a zeptá se – proč prvorozenou dceru? Nemusí zmiňovat, že se závistí a snad trochou zlosti myslí na své dvojče, bratra. Už je jí to vidět na tváři. Na to matka pokaždé odpovídá, že cesty daévů jsou tajemné a nespravedlivé a nezná je nikdo jiný než oni sami. Potom nechal démon dívku jít a ona utíkala rovnou domů, nechtěla nebo nedokázala o tom setkání nikomu říct. Přála si nemyslet na démonovu kletbu, předstírat, že se to nikdy nestalo. A potrvá několik let, než bude mít děti, o které by se mohla bát. V té době už se jí podařilo na daévovu kletbu zapomenout – skoro.
Divka_had_trn.indd 10
06.08.2021 15:42:11
DÍVKA, HAD, TRN
| 11 |
Roky plynuly, a když byla dívka starší, šáh z Atašaru si ji vybral za nevěstu a královnu. Neřekla mu o daévově kletbě. Sama na ni sotva pomyslela. Teprve když se jí narodily děti – dvojčata, chlapec a dívka –, vzpomněla si na ten den v lese. Ale v tu chvíli už samozřejmě bylo příliš pozdě. Tři dny po porodu zjistila, že daéva mluvil pravdu. Ráno toho třetího dne se nad její dcerou sklonila kojná, aby ji zvedla a nakojila – ale jakmile se chůva dotkla její kůže, padla na zem mrtvá. A proto matka vždycky souhlasí a vypráví dceři tu pohádku znovu a znovu. Nechce, aby její dcera zapomněla, jak je důležité vždycky být opatrná a nosit rukavičky, aby si byla jistá, že se nikdy nikoho nedotkne. Nechce, aby byla její dcera tak lehkomyslná jako kdysi ona, když jí bylo jen třináct a zatoulala se příliš hluboko do lesa. Na tomto místě se dcera vždycky podívá na své ruce v rukavičkách a pokouší se vzpomenout si na chůvu, která kvůli ní zemřela. Bylo nebylo, připomíná si. Je to jenom pohádka. Dcera chce vylézt matce na klín a opřít si hlavu o její hruď, ale neudělá to. Nikdy to neudělá. Není to jenom pohádka.
Divka_had_trn.indd 11
06.08.2021 15:42:11
1 Na střeše Golvaharu mohla Sorája skoro věřit, že existuje. Střecha byla nebezpečné místo, bolestný luxus. Když stála na okraji, viděla zahradu prostírající se před palácem, bohatou a krásnou jako vždycky. Ale za ní, za branami Golvaharu, byl zbytek světa, mnohem většího, než si vůbec dokázala představit. Palác obklopovalo město plné lidí. K jihu vedla cesta, dolů k poušti, k jiným provinciím a jiným městům, dál a dál až na samý okraj Atašaru. Za ním byla další království, další země, další lidé. Z druhého konce střechy viděla suchou lesnatou krajinu a na severovýchodě obávanou horu Arzur. Za každým místem, kam dohlédla, byly další a další hory, pouště a moře, kopce, údolí a osady, a táhly se bez konce. Při tom pohledu si Sorája měla připadat malá nebo bezvýznamná – a občas si tak připadala, a pak se musela se skřípěním zubů nebo zaťatými pěstmi stáhnout. Ale častěji, když stála sama pod širým
Divka_had_trn.indd 13
06.08.2021 15:42:11
| 14 |
MELISSA BASHARDOUST
nebem, cítila se nesvázaná a nezatížená břemeny. Z téhle výšky vypadal malý každý, nejen ona. Ale dnešek byl jiný. Dnes byla na střeše, aby sledovala, jak královská rodina v průvodu kráčí městem. Dnes vůbec ne existovala. Královská rodina vždycky přijížděla krátce před prvním jarním dnem – prvním dnem nového roku. Na každé roční období měli jiný palác v jiné provincii, aby mohli lépe dohlížet na satrapy, kteří v provinciích vládli šáhovým jménem, ale přestože byla Sorája šáhova sestra, nikdy se s nimi nestěhovala. Zůstávala pořád v Golvaharu, nejstarším z paláců, protože to byl jediný palác s pokoji za pokoji a dveřmi za dveřmi. Bylo to dokonalé místo k udržení někoho – nebo něčeho – v úkrytu. Sorája žila ve stínech Golvaharu, aby její rodina nežila v jejím stínu. Shora procesí připomínalo třpytivé zlaté vlákno vinoucí se po městských ulicích. Zlatá nosítka nesla šlechtičny, včetně Sorájiny matky. Zlatá brnění skrývala udatné vojáky, kteří jeli na koňských hřbetech, vedeni spáhbedem, šáhovým nejspolehlivějším generálem, který vypadal stejně přísně jako vždy. Vzadu kráčeli zlatí velbloudi, naložení mnohým majetkem královské rodiny, a bozorgani*, kteří cestovali se dvorem. A v čele průvodu, pod obrazem majestátního zeleno-oranžového ptáka, který od nepaměti sloužil jako jejich rodinný prapor, byl Sorúš, mladý atašarský šáh. Světlo a stín. Den a noc. Občas dokonce i Sorája zapomínala, že ona a Sorúš jsou dvojčata. Ale koneckonců Stvořitel a Ničitel také byli dvojčata, podle kněží. Jeden zrozený z naděje, druhý z pochybnosti. Přemýšlela, jaké pochybnosti asi běžely hlavou její matce, když rodila svou dceru. * šlechta
Divka_had_trn.indd 14
06.08.2021 15:42:11
DÍVKA, HAD, TRN
| 15 |
Lidé v ulicích jásali, zatímco šáh a jeho dvořané házeli do davu zlaté mince. Sorája chápala, proč ho lidé tak milují. Sorúš zářil ve světle jejich chvály, ale úsměv, který měl na tváři, byl pokorný a jeho postoj ve srovnání se spáhbedovým strnulým, formálním držením těla uvolněný. Sorája už si dávno přestala představovat, jaké by to bylo jezdit s rodinou z místa na místo, ale tělo ji pořád zrazovalo, ruce svíraly hrazení tak silně, až ji bolely klouby prstů. Když se procesí přesunulo branami paláce do rozlehlé golvaharské zahrady, Sorája zřetelněji rozeznávala obličeje. S úšklebkem si všimla Ramina v červené uniformě azatana. Nosil ji hrdě, s vysoko zdviženou hlavou, věděl, že jako spáhbedův jediný syn a pravděpodobný nástupce se k nošení červené narodil. S potěšením přesunula pohled od Ramina k postavě, která jela o pár koní za ním. Byl to mladý muž téměř stejného věku, jehož rysy byly z téhle dálky nerozeznatelné. Nebyl oblečený jako voják, v červené a zlaté, ale jako obyčejný člověk, v hnědé tunice bez ozdob. Sorája by si ho možná vůbec nevšimla, nebýt jedné věci – Díval se přímo na ni. Navzdory okázalosti průvodu, svěží kráse zahrady a velkoleposti paláce před sebou mladý muž vzhlédl a všiml si osamělé matné postavy, hledící ze střechy. Sorája ztuhla, příliš zaskočená, než aby se vytratila. To jí velely její instinkty – schovej se, zmiz, nedovol, aby tě někdo viděl –, ale jiný instinkt, ten, o kterém si myslela, že už ho dávno pohřbila, ji držel na místě, když se pohledem setkala s mladým mužem a dovolila si vidět a být viděna. A než se odtáhla od okraje střechy a zmizela z dohledu, němě vyslala tomu mladému muži, který viděl, co vidět neměl, dva rozkazy. První byl varování: Dívej se jinam.
Divka_had_trn.indd 15
06.08.2021 15:42:11
| 16 |
MELISSA BASHARDOUST
Ale druhý byl výzva. Najdi mě. Na trávě kousek od místa, kde Sorája klečela, lezl brouk. Pohled na něho ji zmrazil na místě, holé ruce visely ve vzduchu, dokud od ní neodlezl na bezpečnou vzdálenost. Posunula se kousek opačným směrem a vrátila se ke své práci. Když se dodívala na průvod, zašla do golestanu. Potřebovala něco, co by jí zaměstnalo myšlenky i ruce. Obezděná růžová zahrada byla dárek, který jí dala matka, spolu s tím, že ji naučila číst. Když Sorája jako dítě zjistila, že se může dotýkat květin a dalších živých rostlin, aniž by na ně šířila svůj jed, začala jí matka při každé jarní návštěvě vozit růži, a také knihu. Jak roky plynuly, Sorájina sbírka se rozrůstala a její zahrada teď překypovala růžemi – růžovými růžemi, červenými damaškovými růžemi, bílými, žlutými a purpurovými růžemi, rostoucími jako keře i šplhajícími po zdech z cihel z nepálené hlíny, růžemi, jejichž vůně byla sladká jako med. Stejně jako mnohem větší palácová zahrada byl golestan rozdělený na části dlážděnými chodníčky, které se setkávaly u osmihranné kašny uprostřed. Na rozdíl od palácové zahrady vedly do golestanu jen dva vchody – dveře ve zdi, od kterých měla klíč jen Sorája, a dvoukřídlé mřížované dveře, které se otevíraly ze Sorájina pokoje. Golestan patřil jen a jen jí, a tak to bylo jediné místo, kde se nemusela bát kohokoliv ani čehokoliv dotknout – až na nic netušící hmyz, který si našel cestu dovnitř. Sorája ještě sledovala vzdalujícího se brouka, když zaslechla ze svého pokoje zvuk důstojných kroků. Rychle vstala a oprášila si z šatů hlínu, a pak si natáhla rukavičky, které si předtím zastrčila za šerpu.
Divka_had_trn.indd 16
06.08.2021 15:42:11
DÍVKA, HAD, TRN
| 17 |
„Pěkný den, Sorájo džún*,“ řekla matka, když přišla k otevřeným dveřím a zastavila se. Vysoká, nádherná, s třpytivými drahokamy ve vlasech vypadala Sorájina matka vždycky jako víc než jen člověk. Když předchozí šáh před více než sedmi lety onemocněl a zemřel, Sorúšovi a Soráje bylo jen jedenáct let, a tak se regentem stala Tahmine a vládla namísto svého syna, dokud nebyl dost starý, aby mohl vládnout sám. A přesto, se vší tou odpovědností, nikdy Soráje nezapomněla přinést drahocenné dárky, které ulehčovaly dceřino břímě. Dokonce i teď držela Tahmine pod jednou paží knihu a v rukách hliněnou nádobu. S bezpečně nasazenými rukavičkami Sorája vykročila, aby přijala matčiny dary, a zastavila se pár kroků od ní. „Děkuji ti, maminko,“ řekla a opatrně si vzala růži v květináči. V napěchované hlíně byl jen náznak zelené, přesně jak to měla Sorája nejraději. Ráda se dívala, jak růže v její zahradě poprvé rozkvétají, pod jejíma rukama. Byl to důkaz, že může pečovat stejně jako ničit. „Doufám, že cesta nebyla příliš únavná,“ zavolala Sorája přes rameno, zatímco pro růži v květináči hledala dočasné místo, než ji bude moct zasadit. Už tak dlouho s nikým nepromluvila, že jí slova na jazyku připadala neohrabaná. Jejich přivítání bylo vždycky strnulé a formální, protože ani jedna nemohla tu druhou obejmout, ale Sorája viděla teplo v matčiných očích i v obloučku jejího úsměvu a doufala, že její vlastní tvář ukazuje totéž. „Vůbec ne,“ odpověděla Tahmine. „Tady,“ řekla a vytáhla knihu. „Příběhy z Helady,“ dodala, „protože už myslím znáš všechny atašarské příběhy, které kdy byly vyprávěny.“
* Perský důvěrný láskyplný výraz v oslovení, s významem džún – duše (život), džúnam – duše moje
Divka_had_trn.indd 17
06.08.2021 15:42:11
| 18 |
MELISSA BASHARDOUST
Sorája vzala knihu a listovala ilustrovanými stránkami, zatímco matka začala obcházet kolem stěny golestanu. „Tyhle jsou krásné,“ zašeptala Tahmine k popínavým růžím na zdi, a Sorája tiše zazářila pýchou. Nikdy se nedokázala rozzářit tolik jako její bratr, ale i tak dokázala přimět matku k úsměvu. „V průvodu dnes bylo více lidí než obvykle,“ řekla Sorája; jazyk se jí začínal rozvazovat. „Všichni přicházejí na Nog Roz?“ Tahmine ztuhla, záda tak vzpřímená a nehybná, že připomínala sochu. „Nejen na Nog Roz,“ odpověděla nakonec. „Pojďme dovnitř, Sorájo džúnam. Musím ti něco říct.“ Sorája polkla, konečky prstů jí i v rukavičkách zchladly. Poodstoupila ode dveří, aby matka vešla jako první, a následovala ji. Stále přitom svírala v rukách knihu. Neměla nic, co by matce nabídla, víno, ovoce ani nic jiného. Služebnictvo přinášelo k jejímu pokoji jídlo třikrát denně, nechávali jí tác za dveřmi. Lidé věděli, že šáh má samotářskou sestru, a možná měli všichni vlastní teorie o tom, proč se schovává, ale nikdo z nich neznal pravdu a Sorájinou povinností bylo, aby to tak zůstalo. Pokoj však byl rozhodně pohodlný. Všude byly polštáře – na posteli, na křesle, na okně i na podlaze –, všechny s různou strukturou, ušité z různých látek. Celou podlahu pokrývaly překrývající se koberce, jejichž živé barvy časem trochu vybledly. Každičký povrch byl pokrytý něčím měkkým, jako by si mohla nedostatek dotyků nějak vynahradit tím, že se obklopí umělými náhražkami. Po celé místnosti byly skleněné vázy, v nichž byly vadnoucí růže ze zahrady a plnily pokoj zemitou vůní umírajících květin. V pokoji bylo jediné křeslo, a tak se Tahmine usadila na jednom konci okenní římsy. Sorája se opatrně posadila na druhý konec, ruce složené v klíně, kolena u sebe; zabírala co nejmenší prostor, aby se matka cítila příjemně.
Divka_had_trn.indd 18
06.08.2021 15:42:11
DÍVKA, HAD, TRN
| 19 |
Matka však rozhodně nevypadala, že se cítí příjemně. Vyhýbala se Sorájiným očím a pohrávala si s rukama v klíně. Nakonec se nadechla, vzhlédla a řekla. „Důvod, proč máme tolik návštěvníků, je ten, že se tvůj bratr příští měsíc chystá oženit.“ „Ach,“ řekla s jistým překvapením Sorája. Na základě matčina chování čekala, že uslyší spíše o pohřbu než o svatbě. Věděla, že se Sorúš nejspíš dříve nebo později ožení. Myslela si matka, že bude žárlit? „Jeho nevěstou je Lále,“ dodala matka. „Ach,“ znovu odvětila Sorája, tentokrát hluše. Dává to smysl, říkala si. Lále byla spáhbedova dcera, stejně laskavá jako krásná. Zasloužila si stát se nejmilovanější a nejvlivnější ženou v Atašaru. Každý z ní bude – měl by – mít radost. Na okraji Sorájina rukávu byla volná nit. Stiskla ji mezi ukazováčkem a palcem, zatáhla a dívala se, jak se látka pomalu párá. Tep se jí zrychloval s emocí, kterou nechtěla cítit ani pojmenovat. Sorája se několikrát pomalu nadechla, volná nitka teď několikrát obtočená kolem prstů v rukavičce. Nedovolí, aby ji přemohla hořkost nebo hněv. Nedovolí, aby se jí projevily na tváři. Sorája vydechla, odmotala vlákno z prstů a s úsměvem se podívala na matku. „Hodí se k sobě,“ řekla. Matčin úsměv byl hřejivý a upřímný – a úlevný. „Také si to myslím,“ přitakala měkce. Její úsměv zakolísal a oči zalétly dolů. „Možná s tebou nebudu moct trávit moc času, dokud nebude po svatbě. Bude to hodně práce.“ Sorája polkla knedlík v krku. „Chápu,“ řekla. Svět bude pokračovat bez ní, jako vždycky. „Víš, že tě miluji.“ Sorája přikývla: „Taky tě miluji, maminko.“ Dál si vyměňovaly lichotky a útržky dvorních klepů, ale většinou to byla jednostranná konverzace. Soráju příliš
Divka_had_trn.indd 19
06.08.2021 15:42:11
| 20 |
MELISSA BASHARDOUST
zaměstnávalo ovládání vlastních emocí, těkala očima dolů, aby se ujistila, že je světle hnědá kůže na jejích zápěstích neporušená. Když Tahmine odešla, byla Sorája z toho úsilí vyčerpaná. Jen, co znovu osaměla, vrátila se Sorája do golestanu, aby zasadila růži, kterou jí matka dala. Strhla si rukavičky, nevšímajíc si zelených linií, které se jí rýsovaly na pažích, a pokusila se ukonejšit pohledem na růže. Vzala jednu z nich do dlaní a sklonila k ní tvář, vdechovala vůni a nechávala okraje okvětních lístků, aby ji šimraly na tváři. Tak měkké, měkké jako polibek – jak si ho představovala. Nechala ruce sklouznout dolů po stonku, přitiskla bříško prstu k jednomu z trnů. To byla také útěcha – vědět, že něco nebezpečného může být i krásné a ochraňované. Ale teď si nemohla pomoct a podívala se na své ruce, na vnitřní strany zápěstí, kde její žíly získaly tmavě zelenou barvu. Věděla, že cévy na obličeji a krku se zabarví stejně, rozšíří se jí po tvářích v zelené pavučině, dokud se neuklidní a nezkrotí vřavu emocí. Kdysi byli všichni nerozluční: Sorúš a Lále a Sorája, a Ramin byl často poblíž. Lále a Ramin byli jediní dva mimo Sorájinu rodinu, kdo věděli o kletbě – bylo to nedopatření, ale Sorája za něj byla vděčná. Jinak by možná nikdy neměla žádnou kamarádku. Všechno se to zdálo tak snadné, když byli dětmi. Tahmine si dělala starost, ale Sorája jí dokázala, že umí být velmi opatrná, aby se nikoho nedotkla, a Lále byla vždycky velmi dobře vychovaná. Sorúš byl s nimi, aby zajistil, že se nic nezvrtne. A nějaký čas se nic nezvrtlo. Ale potom šáh zemřel, a i když regentkou byla jeho vdova, ocitl se Sorúš najednou pod větším dohledem než předtím. Matka jí laskavě vysvětlila, že má méně času na hraní, ale Sorája časem pochopila skutečný důvod, proč už svého bratra nevídá. Rodina si musela chránit pověst a jedovatí tvorové
Divka_had_trn.indd 20
06.08.2021 15:42:11
DÍVKA, HAD, TRN
| 21 |
patřili Ničiteli. Kdyby se o Sorájině kletbě dozvěděli lidé, šlechta by si mohla myslet, že na jejich rod vztáhl ruku Ničitel. Ztratili by důvěru v šáha a jeho dynastii a svrhli by ho. A Lále – jak už je to dlouho, co mluvila s Lále? Tři nebo čtyři roky? Pokoušely se zůstat v kontaktu i potom, co ztratily Sorúše, ale zatímco dvě děti si mohly najít čas a místo, aby si hrály nebo se dělily o kandované mandle, pro dvě mladé ženy to bylo mnohem těžší – zvlášť, když jedna z nich rychle vstupovala do dvorského světa, který byl té druhé navždy zapovězený. Rok od roku se jedna druhé víc a víc vzdalovaly, jejich společné chvíle byly čím dál kratší – a rozpačitější, protože obě byly dost velké, aby chápaly, jak rozdílné jsou a vždycky budou jejich životy. Jaro, kdy bylo Soráje patnáct, byl první rok, kdy Lále vůbec neviděla, a nepřekvapilo ji to. Lále patřila do stejného světa jako Sorúš – do světa světla, ne stínu. Do otevřeného prostoru, ne do úzkých tajných chodeb. Sorája se sklonila a zabořila ruce do hlíny, aby připravila domov pro svou novou růži. Koutkem oka zahlédla brouka, který se ještě pořád namáhavě prodíral zahradou. Sorája ho sledovala, toho vetřelce v její svatyni. A pak natáhla ruku a konečkem prstu přejela po hladkých krovkách. Brouk se přestal pohybovat a Sorája se vrátila ke své práci.
Divka_had_trn.indd 21
06.08.2021 15:42:11
2 Pět dní potom, co se její rodina vrátila, byla Sorája znovu na střeše. Byla noc Súrí, poslední noc zimy, a Sorája hleděla hluboko do nitra hořícího ohně a pokoušela se cítit nějaký druh spojení se svými předky. V jejím případě to však bylo obtížné, protože její předek byl pták. Takový byl aspoň příběh. První šáh v dynastické linii její rodiny, šáh, který před více než dvěma sty lety svrhl zkaženého Šáhmara a vystoupil na trůn, byl nalezenec. Jeho rodiče se ho zbavili, nechali ho na úpatí hory, ať si ho vezmou daévové. Ale místo daévů ho našla símurg – legendární pták, který sloužil jako symbol a ochránce Atašaru –, vzala ho k sobě a přijala ho za svého syna. Po letech, po Šáhmarově porážce, dala símurg svému čerstvě korunovanému synovi jedno z vlastních per, se kterým zůstane on – a každý vládnoucí šáh nebo šáhbanu z jeho rodu – v bezpečí před silami Ničitele. Přestože ochrana od símurg neměla moc nad
Divka_had_trn.indd 22
06.08.2021 15:42:11
DÍVKA, HAD, TRN
| 23 |
přirozenou smrtí, jako byla smrt Sorájina otce, chránila současného šáha před daévy a lidskými čaroději známými jako jatuové. Ochranu musela símurg darovat ze svobodné vůle, nedala se vyhrát ani vybojovat, a tak byla velikou pýchou její rodiny, i když se samotná símurg během vlády Sorájina pradědečka ztratila. Stoupenci její rodiny tvrdili, že símurg odlétla, protože už jí nebylo třeba, zatímco protivníci namítali, že símurg opustila královskou rodinu s nesouhlasem, potom co Sorájin praděd uzavřel příměří, aby ukončil léta války s Heladou. Jiní věřili, že Šáhmar pořád žije a ulovil a zabil símurg z pomsty za svou porážku. Ať se s ní stalo cokoliv, stále méně a méně lidí žilo tak dlouho, aby si pamatovali, že ji kdy viděli. A toto byl původ předků, kterým měla Sorája dnes v noci vzdát úctu. Zítra, na Nog Roz, bude celý palác oslavovat život, ale Súrí byla noc zasvěcená duchům mrtvých. Oheň hořící před ní na střeše plál, aby přivítal její předky, strážné duchy, kteří chránili její rodinu. Sorája se každý rok pokoušela vycítit vracející se předky – kvůli pocitu kontinuity mezi tou dlouhou řadou šáhů a jí, prokletou šáhzadeh, která stojí sama ve tmě. Nebo mezí ní a lidmi z Atašaru, kteří právě všichni pálili ohně na vlastních střechách a vítali vlastní předky. Předkové, lid, země – to byly lidské kořeny, síly, které člověka poutaly k času a místu, pocit sounáležitosti. Sorája nic z toho necítila. Občas ji napadalo, že by mohla z tohoto života snadno odplout, jako proužek dýmu, a začít znovu, někde daleko, a ničeho by nelitovala. Odvrátila se od ohně a přešla ke kraji střechy. Dole bylo několik menších ohňů v jámách s uhlím, roztroušených po zahradě. Kolem nich se shromažďovali dvořané a pokoušeli se vypadat vážně a uctivě, ale nejspíš přitom klábosili nad vínem. Kdyby se někdo z nich podíval směrem k ní, vypadala by jen jako temná mrzutá silueta u ohně.
Divka_had_trn.indd 23
06.08.2021 15:42:11
| 24 |
MELISSA BASHARDOUST
Ano, byla mrzutá. Po matčině oznámení si slíbila, že nebude mrzutá – bylo by příliš snadné sklouznout k závisti, pustit ten druh jedu do srdce i do žil. A přesto byla tady, znovu sama na střeše, a trucovala. Sorája si povzdechla a naklonila se dopředu, složené ruce opřené o hrazení. Kdykoliv byla na střeše, ráda se dívala, jak se její vlasy rozprostírají po zdi, protože jí to připomínalo jeden z jejích nejoblíbenějších příběhů. Jedna princezna měla tajného milence, který chodil k jejímu oknu, aby ji uviděl. Spustila dolů vlasy, aby po nich mohl vyšplhat a dostal se k ní, ale on odmítl. Neublížil by jedinému vlasu na její hlavě, řekl jí, a místo toho poslal pro provaz. Sorája během let četla tenhle příběh znovu a znovu a přemítala, jestli ona někdy vyhlédne ze svého okna a uvidí někoho, kdo na ni čeká, někoho, jako byl ten mladík, někoho, kdo by se staral víc o její bezpečí než o své vlastní. Hloupá myšlenka. Marné přání. Sorája by měla mít dost rozumu, aby si nelibovala v takovém fantazírování. Přečetla dost příběhů, aby věděla, že princezna a netvor nikdy nejsou jedna postava. Byla sama dost dlouho na to, aby věděla, kdo z nich je ona. Sorája se užuž odvrátila, ale pak ji cosi upoutalo. Skupina mladých vojáků v červené stála společně, shluknutá kolem jednoho muže. Při druhém pohledu si potvrdila původní podezření – ten mladík uprostřed byl tentýž muž, který si jí všiml před pár dny, během průvodu. Teď měl na sobě červenou tuniku azatana, privilegium, do kterého se většina narodí. Povýšení obyčejného člověka na azatana bylo obvykle šáhovou odměnou pro ty, kdo ve službách koruně vykonali něco mimořádně statečného. Pokud se tento mladík k azatanům připojil, musel takový čin vykonat. Zvědavá Sorája využila příležitost prohlédnout si ho blíže. Na první pohled mohl s ostatními vojáky v červených
Divka_had_trn.indd 24
06.08.2021 15:42:11