Issuu

Příběhy z druhého břehu aneb Konec je vždy začátkem něčeho nového! Lubomír Nečas

EUROMEDIA

ISBN 978-80-242-7221-4

ÚVOD ZÁŽITKY SILNĚJŠÍ NEŽ COKOLI JINÉHO!

Neuchopitelné. Pro ty, kteří tímto neprošli, neuvěřitelné. Bolestivé, přitom povznášející… Říká se, že pokud člověk neprožije pád na dno (v jakékoli formě či podobě) nemůže docenit intenzitu opravdového štěstí. Svatá pravda, jejímž dokladem je i následující šestice lidí, kteří se podívali na druhý břeh a vrátili se zpátky, protože jejich čas takříkajíc ještě nenastal. Skutečné životní příběhy lidí v této knize jsou natolik autentické a silné, že jsem si vůbec nebyl jistý, zda emoční intenzita jejich prožitků, které jim změnily život a vůbec pohled na něj, bude dostatečně silná i ve slovech, jejichž prostřednictvím jsem je postupně zaznamenával. Při vyprávění dotyčných mi v jistých momentech běhal mráz po zádech, jindy se mi automaticky začaly z očí hrnout slzy. Byly chvíle, kdy jsem nemohl vstoupit vyprávějícím do řeči, 5

PŘÍBĚHY Z DRUHÉHO BŘEHU

i když mi hlavou běželo tolik otázek, na které jsem chtěl znát odpověď! Mlčel jsem, protože vteřiny naprostého ticha v průběhu vyprávění byly natolik vypovídající a silné, že jakékoli slovo by v tu chvíli bylo zbytečné, obtěžující a nepatřičné. Síla těchto životních prožitků je pro mne ohromující a neuchopitelná zároveň. Vím, o čem hovořím, protože v takovýchto okamžicích lze danou záležitost pouze procítit, prožít! Nemůžete si na ni hmatatelně sáhnout, druhý jedinec ji nemůže vidět, ani stejně intenzivně vnímat jako ten, pro něhož se stane nedílnou součástí života, jelikož ji sám prožil. JEDINÉ, O CO BY MĚL INTELIGENTNÍ ČLOVĚK V TOMTO SVĚTĚ USILOVAT, JE POZNAT TO, CO NEMŮŽE ZNIČIT ANI SMRT. Buddha. Netuším, zda věda někdy připustí neoddiskutovatelný fakt existence duše. Podle mého už to měla udělat dávno, bohužel se tak dosud nestalo čili z vědeckého hlediska jsou záležitosti tohoto druhu z vědeckého hlediska nevysvětlitelné, tudíž pro mnoho odborníků neuchopitelné a tudíž neexistující. Nechci nikomu vyvracet jeho názor, ovšem to, že někdo něco popírá, neznamená, že to neexistuje! Jak je potom možné, že 6

ÚVOD

lidé, kteří prožili klinickou smrt, se téměř shodují v prožitých procesech toho, co se odehrávalo, když opustili, tedy, abych byl přesný – když jejich duše opustila na jistý časový úsek své fyzické tělo?! A je jedno, zda se jednalo o Australana, či Američanku. Pro každého člověka, který si podobnou zkušeností prošel, jsou pak „odborná“ vysvětlení typu: halucinace, pouze a jen k smíchu. Navíc jsou už pohledem na realitu života zcela jinde, tudíž nemají zapotřebí komukoli vysvětlovat, že to tak zkrátka je. Pouze s nadšením vyprávějí své prožitky těm či tomu, kdo jej se zaujetím poslouchá. Prožitky, emoce a jejich vstřebávání, či vychutnávání si v daném okamžiku, TADY A TEĎ, jsou podstatou všeho. Lásky i pokory, bolesti i vnitřních zápasů se sebou samým, radosti i vášně, stejně jako utěšování, nebo pohlazení pouhým pohledem… Chci na tomto místě poděkovat Bohu i Andělům, že mne na tyto silné příběhy navedli. Abych se opět něco naučil. Vím, CO a taktéž chápu PROČ. A proto také DĚKUJI. Jedním z těch PROČ bylo, abych si žádný z příběhů nenechal sám pro sebe, napsal je a poslal dál. Vám! To, že TEĎ čtete tyto řádky, má bezesporu svůj důvod a záměr. NIC se neděje náhodou! Možná se máte, jako já, něco naučit. Například vám čtení některého z příběhů ve zlomku vteřiny pomůže zbavit se vlastních vnitřních bolestí a strachů. 7

PŘÍBĚHY Z DRUHÉHO BŘEHU

Jinému třeba otevře prožitek toho či onoho z těchto lidí oči a najednou začne chápat svůj život mnohem jiného, mnohem lepšího, barevnějšího, či radostnějšího úhlu pohledu. Zaplať pámbů za to! A za tohle všechno a mnohem víc.

DĚKUJI. DĚKUJI PÁNU BOHU, ANDĚLŮM, VŠEM TĚM, KTEŘÍ MI BEZ OBAV SDĚLUJÍ SVÉ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚHY, VČETNĚ EMOCÍ V JAKÉKOLI PODOBĚ A V NEPOSLEDNÍ ŘADĚ VÁM, KTEŘÍ SI NAJDOU ČAS NA TO, ABY SE JIMI NECHALI UNÁŠET, HLADIT, KONEJŠIT A VNITŘNĚ OBOHACOVAT. DĚKUJI, VŠEM VÁM ŽEHNÁ BŮH…

P ř í b ě h y z d r u hé ho b ře h u

PŘÍBĚH I.

SETKÁNÍ S NENAROZENÝM SYNEM

Těšila se, jak své první dítě poprvé udiví, ucítí na svém těle, s láskou obejme… Místo toho se dočkala něčeho zcela jiného. Svého syna nikdy neviděla, ani mu neřekla, jak velmi ho miluje! Přes veškeré utrpení, kterým si prošla, jí ovšem Nejvyšší umožnil prožít zcela výjimečný zážitek!

„Na ten den už nikdy nezapomenu. Nejde to a je to dobře! Tím spíš, když se v kalendáři objeví datum 14. únor, protože právě čtrnáctého února 1973 jsem, jak s oblibou říkám, měla tu čest navštívit nebe,“ začala své vyprávění dnes šestasedmdesátiletá paní Jana. „Upozorňuji, že do toho dne jsem si absolutně nepřipouštěla, že bych mohla zemřít,

PŘÍBĚHY Z DRUHÉHO BŘEHU

že můj zdravotní stav je velmi kritický. A stejně tak jsem vůbec nevěřila tomu, že existuje nějaký Bůh. Že je něco nad námi, co nás dalece přesahuje… Ani mé milované bábince, se kterou jsem chodívala v neděli do kostela. Byla nesmírně věřící, naučila mne modlitby, ale nepodařilo se ji mne navést na duchovní cestu. Zřejmě tedy muselo přijít to, co se mi stalo, abych už konečně jak se říká, otevřela oči. Podařilo se. A když jsem se opět probudila ve svém těle, tedy vrátila se do něj, ve vteřině jsem všechno přehodnotila. Celý život a pohled na něj. Toho daru, co nám byl každému dán. Denně, opravdu každý den děkuji tomu Nejvyššímu, protože už vím! A jsem skálopevně přesvědčená, že každý z nás by měl k životu přistupovat s pokorou a děkovat za to, že dostal tak nádherný dar. Ona to není žádná samozřejmost, byť k životu tak bohužel většina lidí přistupuje. Stejně jako já do okamžiku, než jsem prožila klinickou smrt.“

Lékaři museli okamžitě vyvolat porod Paní Jana v roce 1972 otěhotněla. Poprvé a bohužel zároveň i naposledy. V té době tady nebyly k dispozici ultrazvuky a jiné zdravotní vymoženosti, které by v průběhu devíti měsíců,

SETKÁNÍ S NENAROZENÝM SYNEM

kdy budoucí maminky nosily pod srdcem nový život, odhalily indicie, jež by daly lékařům na vědomí, že by bylo potřeba věnovat právě „tomuto“ těhotenství větší pozornost… Jana měla lékařem vypočítaný termín porodu na druhý dubnový týden roku 1973, ovšem počátkem února, tedy v sedmém mě síci gravidity, omdlela. Po převozu do nemocnice lékaři zjistili, že miminko v ní bohužel nežije a je třeba co nejdříve vyvolat porod. Tohle vše se podařilo, ale Jana začala být čím dál slabší a vyčerpanější. Výsledky krevních testů ukázaly, že její tělo postihla silná sepse, protože dítě v ní bylo bez známek života mnohem déle, než si lékaři původně mysleli. Její stav začal být opravdu značně kritický. Lékaři na JIPu dělali, co bylo v jejich silách, aby Janu z tohoto stavu dostali, nicméně ve středu 14. února jim začala odcházet…

Pocit zvláštního bezpečí „Od chvíle, co jsem doma omdlela, si věci pamatuji jen útržkovitě. Že mě vezli do nemocnice, že jsem několikrát řekla, aby dávali pozor, protože jsem těhotná… Zbytek mám jakoby v husté mlze. Několikrát jsem se pokusila něco říct, ale nešlo to… Asi dvakrát jsem zaslechla, že jim odcházím. Netuším, co se mnou dělali. Pak jsem uslyšela,

PŘÍBĚHY Z DRUHÉHO BŘEHU

jak mi několik hlasů říká, abych tlačila, tak jsem si vydedukovala, že zřejmě už rodím, ale pak zase nic. Znovu jsem upadla do bezvědomí. Víc si nemůžu vybavit. Až chvíli, kdy jsem viděla sebe samu, nebo tedy přesněji své tělo ležící v posteli, kolem které byly nejrůznější přístroje, na něž jsem byla napojená, a začal frmol. Mohlo tam být takových pět šest lidí a snažili se mně oživovat. Bylo to zvláštní, protože já se podvědomě usmívala, cítila se naprosto uvolněná, spokojená… Absolutně žádná bolest, naprostý klid, radost, pocit zvláštního bezpečí. Přiznám se, že jsem nechápala, co to tam dole pode mnou dělají, o co se snaží, když tam nejsem?! Na tom lůžku leželo jen moje tělo, ale ne já, já byla nad ním, dívala se sama na sebe! A najednou střih. I když jsem samu sebe fyzicky neviděla, stála jsem v překrásném prostoru, který byl zalitý nádherným tlumeným světlem, jehož intenzita se přede mnou stupňovala. Byla silnější a silnější, ale to světlo mě neoslepovalo, naopak přitahovalo. Zvláštní a velice příjemný pocit. Ne na 100, ale na 1 000 % vím, že jsem necítila absolutně žádnou bolest, žádný nepříjemný pocit, naopak. Jako by mne cele prostupovala vroucí laskavost, milosrdně konejšivý klid. Všude kolem mě zněla přenádherná hudba. Taková, kterou jsem nikdy tady v pozemském světě neslyšela. Přenádherná, konejšivá, hladivá, léčivá, něco fantasticky překrásného … Cítila jsem se

SETKÁNÍ S NENAROZENÝM SYNEM

opravdu jako v ráji. Zvolna jsem postupovala blíž a blíž k tomu středu, z něhož přede mnou vycházelo to světlo. Jsem skálopevně přesvědčená, že to byla všeobjímající všudypřítomná láska, Bůh. Absolutní blaženost – pokud to tak mohu nazvat. Těžko se to popisuje, protože ta síla mého přenádherného prožitku byla silnější než jakákoli slova. Ani v žádném filmu jsem nikdy nic podobného neviděla! A najednou jsem před sebou a všude kolem sebe viděla jakoby obrovité plátno. Nemělo ani začátek ani konec a na něm se začal promítat můj dosavadní pozemský život. Byla jsem schoulená na maminčině hrudi při kojení, ona mne jemně hladila po hlavičce, zpívala mi a já se cítila šťastná. Bylo to stejně intenzivní jako v tu chvíli v minulosti. Cítila a vnímala jsem úplně všechno, včetně maminčiny nezaměnitelné vůně, její hebké kůže… Ve chvíli, kdy maminka řekla: ‚Ty jsi moje požehnání, vždy tě budu ochraňovat‘, to pomyslné plátno zmizelo a já v dálce před sebou, velmi blízko toho nejintenzivnějšího světla uviděla malého chlapce. Netuším, kolik mu mohlo být let, ale tak něco kolem šesti sedmi. Měl krásné kaštanové vlasy i oči, na sobě jakoby bílého andělíčka, který mu sahal do půli lýtek, bosé nožky, ale neměl andělská křídla. Usmíval se, mával mi. Přibližovala jsem se k němu a najednou jako by mě někdo chytil za ramena a zastavil. Ale nikoho jsem neviděla. Zvláštní síla! Ne taková, z níž by

PŘÍBĚHY Z DRUHÉHO BŘEHU

šel strach, nebo které bych se lekla, vůbec nic takového. Síla jemná, decentní, řekla bych, že v naprostém souladu s všudypřítomnou obklopující láskou. Jsem přesvědčená, že to byl můj Anděl strážný, jen jsem mu neviděla do tváře. Ale cítila jsem to tak. Pak jsem zcela zřetelně uslyšela hlas toho chlapce, tedy svého synka, jak říkal: ‚Maminko, ještě nenastal tvůj čas. Ještě ne…‘ Bylo to zvláštní, protože se usmíval a vůbec neotvíral ústa. Přitom ale skutečně mluvil! A to jsem poprvé v životě a zároveň naposledy slyšela: MAMINKO … (pláč – pozn. aut.) Když jsem uslyšela jeho hlas, snažila jsem se nějak odpíchnout z toho místa, abych mohla jít za ním. Cítila jsem nutkavou a silnou potřebu rozeběhnout se k němu a alespoň ho obejmout. Poprvé v životě a zároveň naposledy jsem slyšela: MAMINKO. Ale bohužel to nešlo. Stála jsem jak přikovaná na tom jednom místě a nemohla se vůbec odlepit… Netuším, proč mi to nebylo umožněno… Možná proto, že stál velmi blízko toho světla v největší intenzitě a já bych tak překročila jistou hranici, odkud by už nebylo možné, abych se vrátila zpátky. Na rovinu přiznávám, že se mi nechtělo absolutně nikam jinam. Nechtěla jsem se vracet do pozemského života, nechtěla jsem se otáčet zpátky. Jediné, oč jsem se snažila, bylo, abych mohla být se svým malým chlapečkem.“

SETKÁNÍ S NENAROZENÝM SYNEM

Cítila, že něco není v pořádku Paní Janě se oči zaplavily slzami, i když o této sekvenci svého zážitku vypráví s nadšením a radostí v hlase. Ve chvíli, kdy ji její Anděl strážný zastavil a ona slyšela, co jí říká vlastní syn, nevěděla, že po návratu zpět do svého fyzického těla a násled ném probuzení se, zjistí, že děťátko, které musela za pomoci lékařů okamžitě porodit, bylo bohužel mrtvé. A opravdu to byl chlapeček. „Ano, byl to můj syn. Bohužel ale zemřel dřív, než se narodil, což jsem se ale dozvěděla až poté, co mě probudili z kómatu. Nejdřív jsem byla zmatená a dezorientovaná, protože jsem absolutně nevěděla, kde jsem, co dělám v nemocnici a proč je kolem mě takový frmol. To si vybavuji z okamžiku, kdy jsem se probudila, a nade mnou se skláněl jeden z lékařů a s viditelnou úlevou ve tváři i hlase pronesl: ‚Vy jste nám ale dala pořádně zabrat!‘ A když dodal, že už bude všechno v pořádku, hlavně abych odpočívala, usnula jsem. Netuším, jaké léky mi podávaly, ale stoprocentně i nějaká sedativa v kapačkách proti bolesti, abych byla co nejvíce v klidu. Mohly to být tak tři dny poté, co jsem se opět probudila a začala se pomaloučku orientovat, dostávat zpátky do reality. Asi dvakrát jsem se ptala sestřiček, kde mám děťátko, ale odpovědi jsem se od nich nedočkala. Pokaždé

PŘÍBĚHY Z DRUHÉHO BŘEHU

mne pohladily po rameni – co si pamatuji, udělaly to úplně stejně obě dvě sestřičky, kterých jsem se ptala, a řekly mi, ať odpočívám a snažím se usnout, protože potřebuji nabrat sílu. Že pan doktor za mnou, co nevidět přijde a na všechno mi odpoví. Abych se zbytečně nevysilovala mluvením. Cítila jsem, že něco není úplně v pořádku, ale snažila jsem se nepropadat panice… Opět jsem na nějakou dobu usnula a po probuzení jsem vedle sebe viděla jednoho z lékařů, tak jsem se ho okamžitě zeptala, kde je moje miminko…“ (pláč – pozn. aut.) V ten den ordinující lékař přisedl k paní Janě na lůžko a velmi citlivě jí popsal vše, co se odehrálo od chvíle, kdy ji v nelichotivém stavu přivezli do nemocnice. To, že porodila dítě, které v ní bylo už delší dobu bez známek života, a následovala silná sepse, která ji přivedla do kómatu, paní Janu šokovalo. Tím spíš, když si vybavila, že de facto „před chvílí“ se svým synem hovořila. Jakmile se paní Jana zeptala, jestli opravdu jejího chlapečka nešlo zachránit, zůstal pro změnu v šoku lékař. Ano, pohlaví miminka, které porodila, bylo opravdu mužské, ale tohle nemohla rodička vědět, protože v době porodu už byla tzv. mimo sebe. Jak to tedy mohla paní Jana vědět? „Poznala jsem, že jsem pana doktora tou otázkou docela vyvedla z míry. Ale tohle vše mi došlo až mnohem později, protože jsem si v tu chvíli absolutně nepřipouštěla, že jsem přivedla na svět děťátko, které mi zemřelo přímo pod srdcem. Jediné, co mě

SETKÁNÍ S NENAROZENÝM SYNEM

pomyslně utěšovalo, byly vzpomínky na ten okamžik, kdy jsem viděla svého syna před tím intenzivním světlem v jiné dimenzi, do které jsem se mohla podívat. No a pak samozřejmě ten jeho hlas. Každý den ho od té chvíle slyším ve své hlavě! Skutečně dennodenně si vybavuji, jak ke mně promlouval. To slovo: MAMINKO… Víte, je to hodně těžké, protože se mnou tady nemůže být fyzicky, což mě trápí a přitom cítím, že tady je. Několikrát se mi to potvrdilo, protože mi v jistých životních situacích pomohl. Navedl mě na správné rozhodnutí, vnitřně mne ujistil, že bych měla udělat tohle či támhle to. A opravdu pokaždé jsem ten hlas poslechla a ve finále udělala velmi dobře.“

Radost pro dědečka Paní Jana měla pro svého na tomto pozemském světě nena rozeného syna vybrané jméno Petr, ale nikdo o tom nevěděl. V prvních měsících svého těhotenství měla párkrát silný pocit, že pod srdcem nosí chlapečka. Nevěděla to s jistotou, protože žádné tehdejší vyšetření neumožňovalo přesné určení pohlaví. Každopádně i v jejím případě mateřský instinkt zafungoval na výbornou. Vybrané jméno si nechávala sama pro sebe, protože tím chtěla udělat radost nejen otci miminka, ale také

PŘÍBĚHY Z DRUHÉHO BŘEHU

svému dědečkovi, který se taktéž jmenoval Petr. Po návra tu Jany z nemocnice domů však všichni kolem ní chodili po špičkách a nikdo toto velmi citlivé téma neotvíral! „Určitě nechtěli prohlubovat mou bolest, protože z toho, co se mi stalo, jsem se dostávala asi rok. Svým způsobem se ale z něčeho takového úplně nedostanete nikdy a ta nejintenzivnější bolest na duši a na srdci odeznívala skutečně minimálně ten rok. Pořád dokola mi hlavou běžely otázky, proč zrovna já, co jsem komu provedla špatného… Bylo to hodně těžké, protože jsem si plánovala, že budu mít minimálně tři děti. Chtěla jsem mít velkou rodinu. Bohužel… No, dnes by se asi slušelo, abych řekla: Bohudík! On má s každým z nás svůj záměr, který se ovšem tady na pozemském světě nedozvíme. Něco zcela jiného je to tam! V místě, kde je vám úžasně, nemáte absolutně žádné starosti, obavy jakoby lusknutím prstů zmizí a vy nevíte, co je to strach. Vím, že není správné, aby se člověk rouhal, ale uběhlo už tolik let, a když budu upřímná, tak za tu dlouhatánskou dobu mi nesčetněkrát hlavou proběhlo, že jsem se neměla vracet zpátky. Ne snad kvůli tomu, že bych tento náš svět nějak zatracovala, ale čistě pocitově. Když totiž okusíte tu blahodárně intenzivní sílu skutečného ráje, kde dýcháte a žijete jen v té nejčistší energii všudypřítomné a zcela bezpodmínečné lásky, tedy v pánu Bohu, nechcete už nic jiného!“

SETKÁNÍ S NENAROZENÝM SYNEM

Život tady je jen chvíle Sebemenší problém v reálném životě je od té doby pro paní Janu úsměvný. S přehodnocením svého pohledu na život tady a „tam“, s ujasněním si uvnitř sebe sama, co je skutečně důležité, přistupuje ke všemu zcela jinak. S větší lehkostí, nadhledem… „Lidé řeší věci, které jsou absolutně nepodstatné! Stále se ženou za něčím, co vlastně vůbec nepotřebují, jen kvůli tomu, aby se vyrovnali sousedům. Aby ukázali, že jsou velice moderní, jak se říká ‚in‘, jdou s dobou a že zdánlivě nic pro ně není problém. Ovšem ve většině případů jsou to nešťastní jedinci, kteří se zadluží, zkrachují, doběhnou je exekuce a v tu ránu je po všem! Je neuvěřitelně rychlá doba, lidé se k sobě chovají čím dál hůř, namísto toho, aby se slušně pozdravili, prohodili spolu navzájem, a hlavně pak upřímně pár slov. Nemají čas. Ale neuvědomují si, že žádný čas neexistuje. Je to jen relativní pojem a rozhodně nebyl člověkem vymyšlen pro to, aby člověka stresoval! Nechci nikoho soudit nebo odsuzovat, to v žádném případě, protože předtím jsem se chovala stejně. Člověk je stále plný obav a strachu, aby stihnul udělat támhle to, aby stačil včas zařídit tohle… Víte, ne nadarmo se říká, že nic se neděje náhodou a vše chce svůj čas. Svatá pravda! Bože, jak já jsem vděčná za to poznání, kterým jsem mohla

PŘÍBĚHY Z DRUHÉHO BŘEHU

projít. Život tady je jen chvíle a rozhodně nekončí. Pokračuje, jak já říkám, zase o kousek dál a v mnohem lepší atmosféře. Jakmile jsem se probrala z kómatu čili se vrátila zpět do svého fyzického těla, od toho momentu nevím, co je to strach. Zní to divně? Opravdu! Já od toho prožitku nemám strach. Není z čeho ho mít, protože si jím jen sami ubližujeme. Je to energie, která nás ubíjí a emočně strhává dolů. A tohle přece nikdo nechce, nemám pravdu? Ono je to asi těžké na pochopení pro toho, kdo si podobným zážitkem jako já neprošel, ale je to opravdu tak, jak říkám. Nebojím se smrti, protože se o žádný definitivní konec nejedná, jen přecházíme do jiné dimenze a tady zanecháme obal, svou tělesnou schránku. To je všechno. Bohužel okamžik posledního výdechu byl tady dlouhá léta svým způsobem tabuizovaný a lidem předkládán jako strašák, o kterém není dobré hovořit příliš nahlas. Bohužel i dnes někteří tímto způsobem ke smrti přistupují a je to škoda. Jedná se o zcela běžnou součást života. Tak jako dýchání, narození, usínání, probuzení… atd. Čili žádný strašák! Ovšem na to si musí každý přijít opravdu sám.“

P ř í b ě h y li d í , k t e ř í n a v š tí v ili d r u h ý b ře h… PŘÍBĚH II. SMRT JE JEN ZAČÁTEK. ALE AŽ TÉ DRUHÉ KAPITOLY. W i l l i a m S h a ke s p e a r e

VIDĚL JSEM ARCHANDĚLA MICHAELA Bytosti světla a boží lásky na nás dohlížejí, vedou nás, dávají nám rozličná znamení, kterým bohužel řada lidí stále nevěnuje patřičnou pozornost. Je to vůle každého člověka, každé duše, co právě TEĎ a TADY učiní, aby byl jeho život šťastnější… Zatímco dřív si Dominik existenci těchto bytostí vůbec nepřipouštěl, dnes už o nich nepochybuje!

Setkání s něčím a někým, čemu vůbec nevěříte, je nečekanou záležitostí, která z vás sejme tíhu neuchopitelného a nevy světlitelného zároveň. Někdy k tomu stačí velmi málo, jindy