Svět dětí a mládeže
Narození dítěte Narození dítěte je vždy radostnou událostí, ale protože na přelomu 19. a 20. století byla vysoká kojenecká úmrtnost, mohl radost brzy vystřídat smutek. V domácnostech panovaly špatné hygienické podmínky, které pro dítě i matku představovaly velké zdravotní riziko, proto bylo narození dítěte spojeno s řadou pověr a obyčejů, jejichž cílem bylo zajistit matce a potomkovi zdraví. Prázdná kolébka se nesměla kolébat, protože tak by se kojenci přivolala smrt. Kočárek nesměl být v domě před porodem, protože by dítě mohlo zemřít nebo se narodit mrtvé. Těhotné ženy měly dodržovat řadu zákazů, například nesměly pohlédnout na ošklivé věci a zmrzačené lidi, aby měly pěkné děti. Ženy pracovaly až do porodu, stávalo se, že ráno odešly na pole a tam porodily. Vdané ženy rodily doma, při porodu jim pomáhala porodní bába, ale pokud nastaly komplikace, měla zavolat lékaře. Rodina si mnohdy myslela, že je zbytečné utrácet za něj peníze, a proto ho přivolala jen ve výjimečných případech. To ale mohlo mít fatální důsledky. 5
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 5
25.1.2021 13:35:24
Hana Kneblová
Také během porodu se dodržovaly různé magické praktiky. Pokud byl porod těžký, měly se odemknout všechny zámky v domě a sundat z prstů prsteny. Povinností porodní báby bylo zjistit, zda je dítě v pořádku, proto ho plácla přes zadeček, aby zareagovalo. Následovala první koupel, která měla očistit tělo a duši od dědičného hříchu. Rovněž s ní byly spojeny pověry, proto se do vaničky vkládaly různé předměty (třeba mince, klíč), na Valašsku se voda z koupele vylila na trávník, aby dítě rostlo pěkně jako ta tráva. Nejvíce dětí umíralo krátce po narození a v prvních dnech života. Nejčastější příčinou úmrtí byly křeče označované jako „psotník“, pod tímto slovem se ukrývaly různé nemoci, jednalo se o křeče, které se objevovaly při horečnatých onemocněních. Děti umíraly také na nemoci, které jsou v matrikách označeny vágními termíny, například „úbytě“ a „slabost“ (z tohoto označení není zřejmé, zda šlo o donošené děti s nízkou váhou nebo o děti narozené předčasně). Inkubátor vznikl kolem roku 1880, ale porodní báby už předtím dávaly nedonošené děti do vyhřáté trouby kuchyňských kamen, což nebyl vždy nejlepší nápad, protože takové počínání některé děti nepřežily. Žena v šestinedělí, tedy během šesti týdnů po porodu, se nazývala šestinedělka nebo koutnice, protože její postel stála v rohu místnosti (v koutě) a byla od ostatních prostor oddělena zavěšenou koutní plachtou (koutnicí). Tento závěs byl bohatě vyšívaný červenou přízí, protože červená barva měla chránit proti zlé moci. Koutnice začala mizet z domácností na konci 19. století. Věřilo se, že v šestinedělí matku a dítě mohou ohrožovat zlé síly a démoni. Během tohoto období se žena považovala za nečistou, proto byla izolována od ostatních osob. Měla zakázáno vycházet z domu (přivolala by bouřku), nesměla péct chleba (zhořkl by), dojit krávu (přišla by o mléko), čerpat vodu ze studny 6
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 6
25.1.2021 13:35:24
ZA ČASŮ NAŠICH PR ABABIČEK A PR ADĚDEČKŮ
(vyschla by). Když byla šestinedělka v koutě, staraly se o ni a její rodinu sousedky. Kdokoli ji šel navštívit, přinesl s sebou něco k jídlu. Zvláště vhodným dárkem byla silná slepičí polévka nebo pivní polévka se žloutky a medem, protože se považovaly za posilující. Ženy přinášely také slepice, kaše, pečené maso, kořalku nebo víno, aby se matce vyčistila krev, pečivo, speciální koláče a později dorty. Díky těmto darům šestinedělka nemusela vařit, dostala tolik jídla, že se najedla celá její rodina.
Křest a úvod Naprostá většina obyvatel českých zemí byla křesťany, a proto většina dětí podstupovala křest. Jedná se o rituál, kterým je člověk očištěn od hříchu a přijímá se mezi věřící. Uskutečnil se v kostele za tři dny až dva týdny od narození, záleželo na zdravotním stavu dítěte. Časový rozestup mezi narozením a křtem se postupně zvětšoval, před první světovou válkou se křtily čtyřtýdenní až šestitýdenní děti. Pokud ale dítěti po narození hrozila bezprostřední smrt, muselo se pokřtít okamžitě – v takové situaci to mohl provést kdokoli (rodiče, porodní bába). Křtu v kostele se účastnili kmotři, porodní bába a otec, ale matka si tuto událost musela nechat ujít. V této době totiž ještě neabsolvovala úvod, proto byla stále pokládána za nečistou a nemohla do kostela. Na konci 19. století kněz často prováděl křest přímo v rodině – šlechtici křtili děti v zámecké kapli, městské rodiny v salonu a na statku se obřad konal v parádní světnici, kde se z prádelníku vytvořil oltář s krucifixem. Křest proběhl pokropením hlavičky novorozence svěcenou vodou. Nemluvně bylo oděno do slavnostního oblečení – mělo 7
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 7
25.1.2021 13:35:25
Hana Kneblová
zdobený křestní čepeček, batistovou košilku, vyšívaný kabátek, bylo v zavinovací peřince a povijanu (pruh látky, kterým se pevně ovinula peřinka s dítětem). Používala se také křestní rouška, která později patřila kostelu. Nákladné křestní oblečení se dědilo po generace, pouze velmi chudí rodiče si ho půjčovali. Po křtu následovala slavnostní hostina, jež se někdy přesunula na pozdější dobu, aby se kryla s oslavou úvodu. Kmotry se často stali příbuzní, známí, sousedé nebo významné osobnosti. Být kmotrem znamenalo vzít na sebe velký závazek, protože pokud rodiče dítěte zemřeli, kmotři mu je měli nahradit a dohlédnout na jeho výchovu. Dítě od nich dostalo nejen křestní dárek (zlatou minci, později hračku, šperky), ale také různé dárky u příležitosti narozenin, svátků a důležitých životních událostí, k poslednímu obdarování došlo při uzavření sňatku. Je vidět, že kmotrovství stálo mnoho peněz, proto bylo pro chudé rodiče těžké kmotra sehnat. Pokud se jim to nepodařilo, podržel dítě u křtu kostelník. Protože se kmotr a kmotra považovali za nejbližší příbuzné dítěte, nesměli se svým kmotřencem uzavřít sňatek. A to ani v případě, že se nejednalo o pokrevní příbuzné. Kmotři se těšili velké úctě, říkalo se, že kolikrát člověk držel dítě u křtu, tolik stupínků do nebe má. V židovských rodinách se ctily jiné tradice. Pokud se narodil syn, proběhla rodinná slavnost první páteční večer po jeho narození. Oslavy se zúčastnili příbuzní, přátelé a známí. Osmý den po narození každý chlapec absolvoval v synagoze obřízku (odstranění předkožky), jedná se o viditelné znamení smlouvy potomků Izraelitů s Bohem. Židé se báli démonů, kteří by mohli v předvečer obřízky ohrožovat matku a dítě, proto ženě dali do postele dvoubřitý obřízkový nůž, aby se ona a její syn mohli zlým duchům ubránit. Po narození dcery také následovala oslava, ale 8
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 8
25.1.2021 13:35:25
ZA ČASŮ NAŠICH PR ABABIČEK A PR ADĚDEČKŮ
mnohem skromnější, většinou druhý šabat po porodu se uskutečnilo malé pohoštění, které bylo určeno pouze pro ženy, příbuzné a známé. Matka, jež byla křesťanka, se po šestinedělí zúčastnila s potomkem „úvodu“. Pokud byla v pořádku a dítě bylo silné, uskutečnil se tento církevní obřad v kostele dříve, navíc po první světové válce běžně probíhal už za tři až čtyři týdny po porodu. Matka, která byla během šestinedělí považována za nečistou, v něm poprvé po porodu vstoupila do kostela a při obřadu byla symbolicky očištěna. Úvodem skončila izolace ženy, ta byla představena ve své nové roli, v roli matky. Dítě bylo přijato do křesťanské společnosti, kněz ho pozvedl před oltářem a za modlení žen ho takzvaně obětoval Bohu. Při této příležitosti si matka oblékla „úvodnici“, která byla vytvořena ze dvou pruhů látky, středový spoj zdobila výšivka, někdy krajka. Úvodnici většinou vyšívala kmotra pro svou kmotřenku jako svatební dar a nevěsta ji měla při svatebním obřadu. Úvodu se zúčastnili pouze pozvaní hosté – kmotři, porodní bába, příbuzní a sousedky, které matce během šestinedělí donesly dary do kouta. Po církevním obřadu se konala bohatá hostina o šesti až dvanácti jídlech (tzv. „hody šestinedělek“). Oslava byla určena pro ženy, nehrála na ní hudba ani se netančilo, ale hodně se zpívalo. Lidé úvodu říkali „kočičí bál“. Svobodné matky (neboli „závitky“) měly zakázáno jít k úvodu, neprošly tedy očistným obřadem a nebyly symbolicky přijaty do kolektivu. Úvod postupně splýval se křtem a v období mezi světovými válkami téměř upadl. Katolická církev tento obřad zrušila v 60. letech 20. století.
9
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 9
25.1.2021 13:35:25
Hana Kneblová
Kojné a umělá výživa Od druhé poloviny 19. století lékaři upozorňovali na důležitost kojení, největším problémem však bylo, kdo má dítě kojit. Už v raném novověku se děti svěřovaly nájemné kojné, protože jejich matky byly příliš zaneprázdněné prací, případně společenskými aktivitami. V 19. století šlechtičny, manželky živnostníků, úředníků a advokátů své děti nekojily, společnost to ani neočekávala. Hlavním úkolem manželky bylo vytvořit muži patřičné zázemí a všem ukázat, jak schopnou paní domu je. Ani dělnice nekojily, pracovaly až do porodu a po krátké době (většinou do čtyř týdnů) se vrátily do práce. Vedle hodinové přestávky na oběd měly dvě půlhodinové přestávky na krmení kojence, ale většinou je nevyužívaly. Ženy obvykle svěřily svého potomka sousedce, která zůstala po porodu doma a za malý poplatek cizí dítě kojila spolu se svým. Lékaři měli zcela jasnou představu, jak by měla dobrá kojná vypadat. Nejlepší byla šestinedělka po porodu svého druhého nebo třetího dítěte. Mezi jejím potomkem a dítětem, které kojila navíc, neměl být rozdíl větší než dva měsíce. Upřednostňovaly se venkovanky, protože se o nich soudilo, že jsou silnější a zdravější. Ty však o takovou možnost výdělku nestály, zdravá a silná venkovanka nebyla většinou chudá, a proto nemusela pracovat jako kojná. Nájemné kojení se natolik rozšířilo, že bylo organizované a mělo jasná pravidla. Zájemci o tuto službu se obraceli na porodnici, kde na svobodné matky dohlížel lékař, díky tomu měli jistotu, že kojná je zdravá. Pražský nalezinec měl za zprostředkování takové služby příjem. Pokud někdo chtěl levnější variantu, obrátil se na porodní bábu, jež mu za malý poplatek vyhledala nějakou lacinou kojnou. 10
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 10
25.1.2021 13:35:25
ZA ČASŮ NAŠICH PR ABABIČEK A PR ADĚDEČKŮ
Lékaři obviňovali nekojící ženy z pohodlnosti a nezodpovědnosti, vedli kampaň proti nájemnému kojení, přesto ho nevymýtili. Teprve od přelomu 19. a 20. století postupně rostl počet žen, které své děti kojily a pečovaly o ně. Zájem o nájemné kojné poklesl kvůli nezávadné umělé výživě. Úpadek této profese je spojen s první světovou válkou, kdy nedostatek kvalitních potravin způsobil, že matky ze všech společenských vrstev začaly své děti kojit samy. Profese kojné ale nezanikla, existovala i během první republiky. Než byly objeveny bezpečné potravinářské techniky, byla náhradní výživa pro novorozence a mladší kojence životu nebezpečná. Potvrzují to čísla z přelomu 19. a 20. století – v českých zemích z dětí, které dostávaly pouze mateřské mléko, zemřelo v prvním roce života 7 %, z dětí uměle přikrmovaných 15 %, z dětí živených pouze umělou stravou 60 %. Náhradní výživu využívaly především nejchudší rodiny, pokud matka nemohla kojit a na nejlevnější kojnou neměly peníze. V posledních letech 19. století pediatři doporučovali kojit do devátého měsíce věku a od šestého měsíce dítě postupně připravovat na odstavení. Mateřské mléko se postupně nahrazovalo ředěným kravským mlékem (méně často kozím) a řídkou obilninovou kaší. Pokud kravské mléko nebylo vhodně zředěno a bezpečně uchováváno, mohlo jeho podání způsobit zdravotní problémy. Důležitou roli hrála doba, která uběhla od nadojení mléka k jeho spotřebě, přičemž doprava a potravinářské technologie nebyly příliš dobré. Děti kvůli tomu měly zažívací potíže, jež mnohdy končily smrtí. Ke změně situace došlo, když se začaly vyrábět potraviny, které byly speciálně určené pro dětskou výživu. Ředily se pouze převařenou vodou, a proto byly bezpečné. Mezi kvalitní výrobky patřila 11
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 11
25.1.2021 13:35:25
Hana Kneblová
kondenzovaná mléka a mléčné moučky švýcarské firmy Nestlé, jež kondenzované mléko začala vyrábět v roce 1875. V 80. letech 19. století existovalo asi sedmnáct druhů kojeneckých mouček, které se prodávaly v hygienickém balení v plechových krabicích. Také některé české mlékárny vyráběly bezpečné mléčné směsi pro kojence. V roce 1910 lékař a člen městské rady Leopold Batěk inicioval v Hradci Králové vznik Ústavu pro výrobu dětského mléka, jenž připravoval mléčné směsi pro kojence a malé děti. Zakládaly se dětské poradny, které se zaměřovaly na dětskou výživu, roku 1911 byla zřízena ve Velvarech, roku 1912 v Pelhřimově. České matky si mohly vyrobit sterilizované mléko doma, když se začal prodávat Soxhletův přístroj, díky kterému bylo možné kravské mléko upravit. Mezi kojením se dítě uklidňovalo cumlem – do kousku čistého plátýnka se pevně zavázal rozžvýkaný kus chleba nebo koláče, lžička kaše nebo vařený rozmačkaný brambor. Matky používaly také uspávadla z máku nebo hadřík namočený do piva či tvrdého alkoholu.
Ze života dětí Dítě bývalo v peřince pevně staženo povijanem, protože v dřívějších dobách se lidé mylně domnívali, že tak dojde k narovnání a zesílení končetin. Nemluvně obvykle spalo v kolébce, jen nemajetné ženy si ho braly do postele, což se nedoporučovalo. Podle lékařů hrozilo v posteli udušení dítěte dospělým, ale ve skutečnosti se zřejmě jednalo o syndrom náhlého úmrtí kojence. Pokud rodiče neměli peníze na kolébku, používali doma „hejčadlo“, což byla plachta uvázaná ve čtyřech cípech a pomocí provazů připevněná 12
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 12
25.1.2021 13:35:25
ZA ČASŮ NAŠICH PR ABABIČEK A PR ADĚDEČKŮ
ke stropu. Kolem roku 1880 se v některých domácnostech ve městě začala místo kolébky používat dětská postýlka nebo proutěný koš s kolečky a záclonkou. Všechny děti se původně nosily ven v náručí. V polovině 19. století se na procházku začal brát „tragmantl“, což byl dlouhý vatovaný plášť bez rukávů, který se navlékal na peřinku. Kočárky se rozšířily během druhé poloviny 19. století a na počátku 20. století už byly ve městech naprosto běžné. Na venkově matky nadále braly nemluvňata na pole v nůši nebo v šátku, tam je položily na látkovou podložku nebo daly do závěsu z loktuše. Pracující ženy se o své děti nemohly starat, proto na počátku 30. let 19. století vznikly první mateřské školky, jimž se tehdy říkalo „opatrovny“ nebo „dětské zahrádky“. Využívaly je především zaměstnané ženy a svobodné matky, pobyt v nich byl zdarma. Opatrovny byly určeny pro děti od dvou do šesti let, jídlo si nosily z domova, pouze ty nejchudší ho dostávaly. První školky vznikaly díky charitativním organizacím, spolkům a sdružením, teprve v 60. letech 19. století pražská obec založila první veřejné opatrovny. Zpočátku se v těchto ústavech o děti starali muži, od 60. let je začaly nahrazovat dívky a ženy, kterým se říkalo pěstounky, teprve od roku 1910 byly označovány jako učitelky mateřské školy. Nejprve neměly patřičné vzdělání, roční kurzy pro pěstounky se začaly organizovat až od roku 1872. V roce 1872 byly odděleny jesle (opatrovny) a školky, které měly připravovat děti pro nástup do školy. Na konci 19. století existovalo v Českém království 350 mateřských školek, přičemž v Praze se jich nacházelo 19. V této době byly stále určeny především pro děti z chudých rodin, ve kterých se ženy musely vrátit do práce brzy po porodu, protože si nemohly dovolit zůstat s potomkem doma. Ani matky z vysoce postavených kruhů se svým 13
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 13
25.1.2021 13:35:25
Hana Kneblová
dětem nevěnovaly. Aby mohly plnit své společenské povinnosti, nechaly je v péči kojných, chův a později vychovatelů. Významnou událostí v životě křesťanů bylo první přijímání – děti šly poprvé ke svaté zpovědi, poprvé přijaly tělo Páně v podobě hostie. Chlapci a děvčata šli do kostela v průvodu s hořícími svícemi. Dívenky měly na sobě bílé šaty a věnečky na hlavě, hoši si oblékli vestičky a kabátky, někdy první dlouhé kalhoty. Někde se nosil kroj. Dalším důležitým katolickým obřadem bylo biřmování, jímž se potvrdila příslušnost člověka k církvi. Biřmování se konalo mezi sedmým a čtrnáctým rokem života, tato slavnost se totiž nepořádala každoročně, ale vždy po delším časovém období. Kněz při biřmování pomazal čelo biřmovaného křížkem, k tomuto účelu se používala směs olivového oleje a balzámu. U obřadu asistovali biřmovací kmotři. Pro dané období byla typická až posvátná úcta k otci. Běžně se uplatňovaly tělesné tresty, říkalo se, že metla vyhání děti z pekla. Přesto se už tehdy objevily rodiny, které své potomky takto netrestaly. Děti vykaly rodičům a služebným, rodiče svým ratolestem tykali. V 70. letech 19. století se v měšťanském prostředí objevilo tykání dětí rodičům, ale jednalo se o ojedinělé případy, běžně se používalo až po první světové válce. Velmi malé děti tykaly matce nebo ženě, která se o ně starala.
Dětské oblečení Chlapci a děvčata vypadali do čtyř let stejně, obě pohlaví běžně nosila holčičí volné šaty a dlouhé vlasy. Tato móda skončila teprve po roce 1914, ve stejné době, kdy se ženy definitivně vzdaly korzetů. Ve čtyřech letech kluci dostali první kratší kalhoty, které 14
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 14
25.1.2021 13:35:25
ZA ČASŮ NAŠICH PR ABABIČEK A PR ADĚDEČKŮ
ale neměly sešitý rozkrok. Důvod byl prostý – díky tomu nikdo nemusel dítěti neustále rozepínat a zapínat šle kalhot a mohlo si kdekoli ulevit. Z rozparku často vykukoval bílý cíp košile. „Mužské“ kalhoty hoch většinou dostal, když začal chodit do školy. Na konci 19. století se objevila móda námořnických oblečků (v létě doplněných slaměným kloboučkem), toto klasické oblečení hochů a děvčat ze středních a vyšších vrstev bylo v oblibě velmi dlouho. Boty byly drahé, proto před první světovou válkou a ještě několik let po ní chodili na venkově dospělí i děti bosí a v zimě nosili dřeváky. Někteří si je vyráběli doma, na vrchní část se často používaly dobré vrchy ze starých vyřazených bot a k nim se přidala spodní část ze dřeva – odtud název polodřevák. Tento typ obuvi studil, proto se vyplňoval slámou, papírem a kožešinkami. Dřevo klouzalo, proto byla chůze v dřevácích nebezpečná. Děti se v nich prodíraly sněhovými závějemi do školy, kde si je musely zout, aby klapáním nerušily výuku, navíc promočené dřeváky potřebovaly vyschnout. Někteří odvážlivci přicházeli za mírné zimy bosi, není divu, že po takové cestě mohli mít omrzliny. Mnozí školáci měli boty, ale v chudých rodinách jich nebyl dostatek. Mladší děti nosily boty po starších, někdy dvěma nebo třem sourozencům patřil jeden pár bot. V chudých rodinách se nové oblečení a obuv nekupovaly často, pokud rodiče na boty našetřili, dávali je jako dárek o Vánocích.
Sirotci a nemanželské děti Pokud dítě ztratilo oba rodiče nebo pouze otce, který byl živitelem rodiny, musel se o ně někdo postarat. Tehdy se na scéně objevil poručník, jenž dohlížel na majetek dítěte a jeho výchovu, než ve 15
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 15
25.1.2021 13:35:25
Hana Kneblová
24 letech dosáhlo zletilosti. Poté mladík nebo dívka mohli sami rozhodovat o svém životě, podepisovat smlouvy a uzavřít sňatek, aniž by potřebovali svolení poručníka (nebo rodičů, jestliže nebyli sirotci). Poručníka mohl stanovit otec v závěti, ale pokud to neudělal, stal se jím někdo z příbuzných. Někdy o poručnictví rozhodoval soud. Od 14 let mohli sirotci požádat o změnu ve výchově nebo o určení povolání, o těchto případech rozhodovaly poručenské a opatrovnické soudy. Ty projednávaly také odebrání otcovských práv, k čemuž mohlo dojít, pokud rodiče posílali dítě krást, nedávali mu jíst, umožňovali mu pít alkohol, tělesnými tresty ohrožovali jeho zdraví nebo ho nutili k prostituci. Zákon z roku 1862 stanovil, že děti odebrané rodičům se mají odeslat do obce, kde se narodily. O chudé sirotky se měla postarat domovská obec, ta v 19. století měla tři způsoby, jak to mohla udělat. Mohla svěřit dítě stálým pěstounům, kteří za svou péči o ně dostávali peníze. Další možností bylo využít systém, jenž se běžně využíval do 70. let 19. století, ale fungoval také v pozdějším období. Sirotka obec ubytovala v obecní pastoušce, která dříve sloužila jako příbytek obecním pastýřům a sluhům, případně ponocným. V tomto případě se využívalo takzvané „chození po střídě“, což znamená, že se v péči o dítě postupně střídali jednotlivé rodiny v obci. Třetí možností bylo dát sirotka do obecního nebo okresního sirotčince. Provoz těchto ústavů byl finančně nákladný, navíc se zpočátku mohly postarat jen o omezený počet dětí. Teprve v druhé polovině 19. století pečovaly o více osob. V roce 1900 existovalo v Čechách 60 sirotčinců, v roce 1907 jich bylo už 83, ale stále to nestačilo. Nemanželské děti měly těžký život, jen polovina z nich se dožila jednoho roku, zatímco v případě manželských to byly přibližně tři čtvrtiny. Vyrůstaly v nevyhovujících podmínkách, matky 16
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 16
25.1.2021 13:35:25
ZA ČASŮ NAŠICH PR ABABIČEK A PR ADĚDEČKŮ
samoživitelky jim mnohdy nedokázaly zajistit ani dostatečnou stravu. Na druhou stranu nemanželský původ nemusel v některých případech vést k žádným problémům, například když nemanželské děti z dělnických rodin otec legitimizoval pozdějším sňatkem. Existence nalezinců zabránila mnoha ženám, aby podstoupily potrat u andělíčkářky nebo se dítěte pokusily zbavit samy, což některé zaplatily životem. Protože mohly odložit nechtěné dítě do ústavu, nebyly dohnány k tomu, aby novorozeně ze zoufalství zavraždily. Byly zřizovány také „ochranovny zanedbané mládeže“. První byla založena v roce 1848 v Brně, ale trvalo dlouho, než přibyly další. Teprve v 80. a 90. letech 19. století vzniklo více ochranoven a také první polepšovny. V roce 1885 vydala vídeňská říšská rada zákon o zakládání „zemských donucovacích pracoven“ (tak se tehdy nazývaly polepšovny). První vznikla roku 1887 v Kostomlatech u Teplic a byly do ní umisťovány dívky do 18 let. Ústav v Králíkách sloužil chlapcům do 14 let, zatímco v Opatovicích nad Labem byl pro chlapce ve věku 14 až 18 let. V roce 1889 byla založena polepšovna v Novém Jičíně, která měla velkou kapacitu.
Ve škole Povinná školní docházka existuje od tereziánských dob (přesněji od roku 1774). Ve skutečnosti zákon nařizoval vzdělávací povinnost, díky tomu mohla fungovat domácí výuka, přičemž dítě se muselo dvakrát ročně dostavit k přezkoušení. Od 6 do 12 let děti chodily do triviální školy, kde se chlapci a dívky vzdělávali společně. Název triviální škola pochází od slova trivium, to znamená, že se tam učily tři základní znalosti – čtení, psaní, počítání. 17
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 17
25.1.2021 13:35:25
Hana Kneblová
Školský zákon Leopolda von Hasnera (Hasnerova reforma) z roku 1869 zrušil přímý dohled církve nad školami, prodloužil všeobecnou školní docházku do 14 let věku (trvala tedy celkem 8 let), školy si mohly zvolit vyučovací jazyk (buď němčinu, nebo češtinu). Počet žáků ve třídě omezil na 80 osob, zavedl přírodopis, dějepis, zeměpis, tělocvik a zpěv. Vyučovat mohli pouze absolventi čtyřletého učitelského ústavu. V roce 1883 byl školský zákon novelizován (Taafova novela), čímž v mnoha směrech došlo k obnově stavu před rokem 1869. Maximální počet dětí v jedné třídě byl zvýšen na 100 osob. Povinná školní docházka byla pro některé žáky zkrácena, protože rodiče mohli pro děti od 12 let věku požádat, aby byly z docházky uvolněny od dubna do listopadu. Uvedená novela školského zákona způsobila, že katolická církev opět posílila svůj vliv ve školách a udržela si ho až do roku 1918. V den zahájení školního roku se v kostelech konala mše, které se povinně musely zúčastnit děti všech ročníků i se svými učiteli a rodiči. Každý den se učitel s dětmi nahlas modlil před začátkem vyučování a po jeho ukončení. Pokud nebyl katolík, vyzval děti k modlitbě, sám mlčel, jen stál v pozoru před křížem, jenž visel nad tabulí v každé učebně. Ve škole se zpívaly školní, lidové a národní písně, rakouská hymna a také papežská hymna. Hodiny náboženství byly povinným předmětem, vyučoval je kněz, který do školy docházel. Náboženství bylo hodnoceno známkou jako jiné předměty. Ve školství se angažovaly různé církevní řády, například piaristé, jejichž základní a vyšší (dnes označované jako střední) školy byly natolik vyhlášené, že do nich posílali své syny také rodiče jiného vyznání. Na venkově žáci chodili do školy méně často v zimě, protože jim v tom bránily sněhové závěje a nedostatek vhodné obuvi. 18
Za_casu_nasich_prababicek_a_pradedecku.indd 18
25.1.2021 13:35:25