ANNa BOLAVÁ PŘED POVODNÍ
ODEON
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 5
17.09.2020 9:34
(…) Tam u dna to stará Strnadová dobře zná. Právě tam se svým tehdejším milým zplodila svou nemanželskou dceru. Tehdy vydržela i několik minut bez nadechnutí… Čas nehrál žádnou roli, svět se zastavil a plul v jediné obrovské křišťálové bublině, jakou mívají vodní pavouci přilepenou na zádech. Tehdy ještě mělo smysl přes den spát a za tmy utíkat z domu, život se rozevíral touhou a objevováním, naivní důvěra až po okraj. Když pak Alžběta porodila, už se nepřišla v noci vykoupat. Držela v náručí naříkající dítě, pochodovala s ním po domě a přemýšlela, co dělá špatně. Proč nejde to stvoření s obrovskýma zelenýma očima ničím utišit? Copak mu schází?… Ke dnu, str. 182
7
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 7
17.09.2020 9:34
Závěr I.
Blíží se půlnoc, město zrychleně dýchá. Potrhané koryto řeky ho krájí na dvě části. Na bezpečnější horní a pak tu spodní, zmrtvělou a potopenou. Oblasti přiléhající k vodě byly evakuovány, předpověď počasí na nejbližší hodiny neslibuje příznivý vývoj. Nad horami se vlní další kotouče oblačnosti, které zákonitě spadnou. Jak rychle a kam, nedá mnohým spát. Vpodvečer byla řeka dravá a kalná, rozlitá do luk a k prahům rekreačních chat. Nyní už židle, které nebyly nikým zvednuty na stůl, obtéká proud špinavé vody. Také hnědá tma probouzí v lidech vyhlížejících z oken paneláků na kopci strach. Zvláštní, zkaramelizované světlo, jež mění tvary budov a předmětů, padá na dolní Řečovice jako trest. Hutný, tetelící se vzduch s nádechem bahna, takhle vlahá květnová noc vypadat nemá. Nejlepší příležitost obléknout si růžový svetřík s šikmým krajkovým výstřihem. Všechny obdarované, které ho zkoušely, měly pravdu. Svetr je krásný, jemný, téměř dokonalý. Jenže škrábe na krku. Kvůli této na první pohled neodhalitelné drobnosti je jeho existence zbytečná. Nikdo o kousavý růžový klenot nestojí. Kdyby ho v noci vzala voda, nikomu nebude chybět. Před půlrokem na něm visela cenovka s velmi vysokou cenou, pak byla opatrně
9
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 9
17.09.2020 9:34
odstřižena a předmět se stal vánočním dárkem. Nechtěným a nepříjemným. Jeho chvíle tedy přijde teď. Ve vile u řeky se na špinavou práci bude hodit. Osoba, která je potmě v cizí ložnici, si svlékne zpocené triko a zhluboka se nadechne. Musí se uklidnit, jinak úkol nedokončí. Vezme růžový svetřík, který byl ledabyle přehozen přes židli, a přičichne k němu. Voní jinak. Už ne novotou, ale ani zatuchlinou nebo rybinou, jak by se dalo čekat. Ten parfém jí cosi připomíná. Něco ze starých časů, kdy svět ještě držel pohromadě. Je to však jen mžik, hned je to pryč, není čas na to myslet. Na co si to ta holka hrála? Odkdy se ryba voní jako člověk? Pár zkušených pohybů a krajka růžového svetříku se starší ženě zakousne do krku. Zabolí to, ale ona tento pocit vítá. Alespoň ví, proč je tady. Jen ať to přijde a ať je to celé její. Nikdo by neměl pohrdat jejími dary! Žádný člověk, natož slizká obluda chycená dole ve sklepě do dřevěné bedny. Možná už ve své pasti otevírá oči a volá řeku na pomoc. Tak jen rychle, dokud je noc. Dokud jsou lidi se svými obavami zalezlí a neřeší zanedbaný dům na prahu další povodně.
10
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 10
17.09.2020 9:34
Část první
1. Příjezd doktorky Borské Doktorka Borská opatrně vystupuje z motorového vlaku, který před malou chvílí zastavil na řečovickém nádraží. Je přesezená a trochu ospalá, ale konečně je na místě. Na nástupišti ji ovane čerstvý jarní vítr a ona se ho musí zhluboka nadechnout. Na moment přivře oči. Volnost a chlad jí vžene do těla energii. Samozřejmě že s Borskou přicestoval i její obrovský kožený kufr plný medikamentů, ale s ním dobrovolně zápasí sám průvodčí, na něhož starší dáma během cesty zapůsobila. Konečně je venku i těžké zavazadlo a vláček může pokračovat dál. Radka Borská je velkoměstský pták hnízdící většinu života na jednom místě. Vlakem dnes jela po několika letech a je nadšená! Železnici obdivuje. Všechno to čekání a nepohodlné přestupy si mohla ušetřit, kdyby si zvolila ke svému cestování autobus. Jenže jí, stejně jako devadesáti procentům jejích psychicky narušených pacientů, imponuje doprava po kolejích. Možnost toalet jakékoli hygienické kvality je k nezaplacení. Navíc atmosféra na venkovských nádražích! Staré informační tabule, odpočítávání minut předpokládaných zpoždění. Milí lidé ochotní táhnout její obrovské zavazadlo. Každého paní doktorka odměnila vřelým úsměvem, o kterém ví, že otevírá dveře
11
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 11
17.09.2020 9:34
dokořán. Radku musí mít každý rád. Má v sobě zvláštní kouzlo, přirozeně vzbuzuje důvěru, a aniž by se jakkoliv snažila, přisvojuje si sympatie okolí. Včetně poněkud nervózního mladého muže, jenž ji dnes přijel na vlakové nádraží vyzvednout. „Konečně se vidíme, pane Vávro!“ natáhne k němu Borská ruku a celého ho obejme úsměvem. „Jarda,“ oplácí návštěvě pan Vávra pevný stisk a automaticky se ujímá obrovského kufru. „Vítám vás u nás.“ „Jízda vlakem je báječná!“ rozpaží zvesela Borská ruce a opět se zhluboka nadechne. Pak se rozesměje, skoro má chuť se zatočit dokola. Už jsou na nástupišti sami, ostatní cestující se bez meškání rozutekli do stran. Jarda Vávra si se zájmem tu malou, podsaditou osůbku v sukni a kabátku prohlíží. Nechápe, co je na celodenním kodrcání ve vydýchaném kupé báječného, ale nebude se s doktorkou, která je považována za kapacitu v oboru psychiatrie, hádat. Navíc se musí postarat o její zavazadlo. Prastarý kufr váží snad padesát kilo a jeho vrzající kolečka volají s každým pootočením o pomoc. Pěšina od vlakového nádraží k parkovišti je vysypaná hrubým štěrkem, a proto je třeba zacházet se svěřeným nákladem obezřetně. „Nemohla jsem se dočkat čerstvého vzduchu,“ mrkne Borská na svého nového průvodce. „Tak to dýchejte rychle, za chvíli se možná začne topit…“ spustí Jarda, ale pak nad tím mávne rukou. Jestli to u nich touží návštěva poznat, přijde na to sama. „Nepůjdeme chvíli pěšky?“ zazní u jejich auta nečekaná otázka. Mladý Vávra zvedne obočí a pomyslí na nejtěžší kufr, který kdy v životě viděl. Nechce paní doktorku poučovat hned v prvních minutách, ale zároveň bude třeba její nadšení pevně ukotvit v souřadnicích, do kterých ji motorový vlak zavezl.
12
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 12
17.09.2020 9:34
„Navrhuju odvézt věci domů a pak se projít na večeři.“ Radka Borská se nepřestává usmívat. Souhlasí se vším. A nenápadně po tom silném mladém muži, který se několik týdnů neoholil, pokukuje. Je zvyklá testovat lidi od jejich prvních vyslovených vět a musí si v duchu přiznat, že na společnost pana Vávry se těší. Líbí se jí a nediví se, že i ta ubohá dušička Hany Strnadové, tvrdá a seschlá jako leklá ryba na slunci, zpozorněla a začala produkovat jakýsi pozitivní cit. „Tohle je vaše auto? Nikdy jsem v dodávce nejela!“ „Bude se vám to líbit.“ Asi jako každé z vás… Starší dáma sedí na sedadle spolujezdce, na stejném místě jako ještě nedávno její pacientka Hanka, a snaží se zacvaknout bezpečnostní pás. Nemůže se strefit, ale řidič je pohotový. Nelze si nevšimnout jeho rukou, které sebejistě svírají volant. Téměř na všech prstech krvavé škrábance. „Stříhal jsem u mámy keře.“ Ani Jardovi neuniknou doktorčiny pohledy. I on se v lidech vyzná. Sice je nezařazuje do kategorií s odbornými názvy, ale o komplikovanosti mezilidských vztahů ví své. Také bude svou návštěvu testovat, a hned jak si Hančinu lékařku prověří, svěří jí nelehký úkol. Nyní spolu mlčky projíždějí městem, na které se snáší šero. Radka si připadá jako ve snu. Co tu vlastně dělá? Po tolika letech dokázala i ona sama říct ne a rozhodla se vybrat si dovolenou za poslední třetinu svého života. Profesionální deformace ji sice bude doprovázet na každém kroku, ale koneckonců, vždyť vyslyšela volání o pomoc! Zaznělo z dálky, která jí zrovna přišla vhod. Zda bude mít její letitý strnadovský případ ještě nějaké řešení, se teprve ukáže. „Není to nic velkýho, ale pořád lepší než bydlet ve čtyřiceti s matkou,“ otevírá Jarda dveře do předsíně svého
13
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 13
17.09.2020 9:34
panelákového bytu a zve paní doktorku dál. Podruhé během deseti minut zmínil svou matku. „Taky nebydlím ve dvoupatrové vile s výhledem na řeku,“ prohlásí Borská v úzké tmavé chodbičce. Dvoupatrová vila s výhledem na řeku… kdo by to chtěl? Doktorka si Jardova povzdychnutí všimne a zmínka o řece ji zamrzí. Celý život strká nos do cizích věcí, a ani už to neumí jinak. Na základní škole byla nejbystřejší žákyní a hned v první třídě během výuky psaní velkého písmene D poznala, že se jejich třídní rozvádí. Pak stačilo jen pozorovat chování lidí a hodně číst. Diagnózy si domýšlela. Ve většině případů správně, opakovalo se to pořád dokola. V osobním životě jí její bedlivé oko mnoho dobrého nepřineslo, ale během své profesionální kariéry na klinice a později v soukromé ordinaci pomohla hromadě patologicky zdeformovaných duší. „Váš pokoj je tady.“ Jarda projede s kufrem kolem lednice a botníku k zadní místnosti, kterou připravil pro pobyt hosta. „Upravím se a pak hned můžeme vyrazit,“ zavírá za sebou postarší dáma dveře, za nimiž si rozpečetěním zavazadla rázem vytvoří své teritorium. „Samozřejmě.“ Jarda se posadí do křesla v obývacím pokoji. Má toho za celý týden na pile a v dílně dost, nejraději by si lehnul a spal. Přesně tohle ale chtěl. Denně tahá těžké klády a pak ještě stlouká lavičky pro celé město, aby se večer nemohl pohnout a aby se vyčerpané tělo ihned po ulehnutí propadlo do černého spánku. Aby raději o ničem nevěděl. Aby se netrápil. Dnešek však ještě nekončí. Než se doktorka převlékne, zkontroluje si Jarda telefon. Ze zpráv, které mu za poslední půlhodinu přišly, radost nemá. Proč musí problémy jiných řešit zrovna on? Ze zadního pokoje je slyšet tlumené bouchání, možná
14
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 14
17.09.2020 9:34
stěhování nábytku, ale spíše otevírání všemožných kapes a přihrádek kufru, který se v takovýchto rozměrech už čtyřicet let nevyrábí. Borská se na večerní vyběhnutí pro něco k jídlu připravuje pečlivě a dveře jejího pokoje se otevřou až ve chvíli, kdy její hostitel v křesle klimbá. Když pak polekaně otevře oči, spatří ji. Vysněná pomocná ruka, která má zachránit jeho nešťastný, zpackaný život. Stojí naproti němu, s tím svým vlezlým úsměvem, ustrojená v kostýmkové sukni a v jarním sáčku, na klopě výraznou brož s rudými granáty. „Můžeme?“ „Sluší vám to.“ „Omlouvám se za ten čas, hledala jsem střevíce,“ doktorka už se nezdržuje a přesouvá se do předsíňky ke dveřím. „Poslyšte…“ vyskočí Jarda z křesla a pospíchá za ní. Sám se nepřevlékl a ani to neměl v plánu. „V Řečovicích není moc nóbl restaurací…“ vysvětluje na schodech, „vlastně tady není žádná…“ „Nemáte žádnou restauraci?“ Borská konečně zpomalí a zpříma se zadívá na Jardu. „Je tady hospoda, kde vaří obědy, ale ta zavřela už v šest. Pak je tu výčep, to nepřipadá v úvahu, a…“ „Kam tedy jdeme? Říkal jste, že si dáme večeři?“ „Zajdeme na bulgur,“ předběhne ji Jarda konečně dole v přízemí a otevře prosklené vchodové dveře. Venku oba ovane chladný večerní vzduch a silný zápach kouře. Přes den bylo teplo, ale po západu slunce, když každý druhý občan přiloží do kotle, bývá s jarní náladou konec. „Bulgur?“ podiví se doktorka a trochu se schoulí. „Máme tu vyhlášený noční bufet a bulgur je tam velký hit. Dělají ho na sto způsobů, ale úplně nejlepší je s pórkem. Zavíraj až ráno, takže máme spoustu času…“
15
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 15
17.09.2020 9:34
„Bulgur mi nevadí,“ pokrčí nejistě rameny Radka a letmo se dotkne své granátové brože. Vyhlášený podnik není daleko, tudíž do deseti minut nasákne jarní sáčko doktorky Borské silným zápachem smažené cibule a pórku s kari. Už to nepůjde vyprat, a tak vzpomínky na první exkurzi po nočních Řečovicích zůstanou navždy zálohované ve skříni s oblečením. „Kdo byla ta dívka u okna?“ cestou domů se paní doktorka zcela přirozeně do Jardy Vávry zavěsí. Má výtečnou náladu. Mladík, kterého zná sotva čtyři hodiny, do ní naléval zvláštní alkoholický nápoj fialové barvy a jí to vůbec nevadilo. V kombinaci s bulgurem to chutnalo podivně, téměř trýznivě, a přesto jaksi návykově. Teď se Radka cítí rozjařeně a nevázaně a je za to ráda. Přesně pro tuhle dovolenkovou náladu si dnes ty stovky kilometrů jela. „Jaká dívka…?“ „Jaká dívka…?“ napodobí Borská jeho rádoby překvapenou intonaci. „Ta prsatá holka, co na vás celou dobu zírala!“ „Pavlína z drůbežárny,“ zazní stručně. Potom je ticho. Nic víc. Jen společné kroky, které se vedle sebe chvíli srovnávají, pak naladí stejný rytmus a vedou dál, nikoliv domů, ale směrem k půlnočnímu náměstí. „Pořád si nás tak prohlížela. Líbíte se jí.“ „Nelíbím.“ „Probodávala mě očima. Nejraději by vedle vás seděla sama.“ „Pavlína vedle mě nechce sedět, potřebuje seřídit kotel a nikoho na to nemá. Psala mi to dneska už asi desetkrát.“ „Ona vám píše? A že nás ani nepozdravila?“ „Už se nezdravíme. A já nebudu seřizovat kotle na konci dubna!“
16
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 16
17.09.2020 9:34
„Proč ne?“ „Tak dobře,“ Jarda zpomalí. „Předloni jsem s Pavlínou chodil, ale podváděla mě s policajtem a pak mě bodla nožem.“ „Bodla vás nožem? Kam?“ doktorčin stisk zesílí. Jarda zastaví a jemně se vysmekne. Potom si pod svetrem vyhrne triko a ukáže jizvu na břiše. Ve tmě není vůbec vidět, a tak se oba přesouvají pod nejbližší rozsvícenou lampu, kde se zhruba tři centimetry dlouhá pravda vyjeví. Naštěstí to nebylo do hloubky, spíš povrchové říznutí. Jen výstraha, nikoliv pokus o zabití. „Proč to udělala?“ Borské se tomu nechce věřit. Ze své praxe zná několik podobných případů, ale jejich aktéři rozhodně nesedí bez zaléčení v bistru u okna. „Protože je pitomá, a já nevím, jak se jí mám zbavit!“ vyjede Jarda překvapivě nahlas. „Šššššš…“ přikládá si doktorka prst ke rtům. „Nemusí nás slyšet celé město.“ „No to teda nemusí. Učíte se rychle,“ nabídne jí nyní pro změnu Jarda rámě a oba pak pokračují dál. „Ona se nedávno s Davidem, s tím policajtem, rozešla a teď nahání předešlé známosti. Ale u mě má smůlu, já chci Hanu!“ Konečně je to venku. Jméno, kterému se celý večer oba vyhýbali, zaznělo nahlas. Teď mezi nimi leží jako nestrávené jídlo. Doktorka Borská se trochu otřese. Jarda si toho všimne a nabídne jí bundu. Ona ji přijme. Nechvěje se ale zimou. Dovolenková nálada je pryč. „Chcete o Hance mluvit ještě dnes?“ „Ne.“ Borská přikývne. Ani jí se do toho nechce teď. Ještě ve vlaku byla natěšená zhltnout aktuální informace, než padne půlnoc, ale teď se na to necítí. Je plná bulguru
17
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 17
17.09.2020 9:34
a neoholený Jarda je najednou nesvůj. Obejdou spolu noční náměstí a pár vylidněných tichých ulic, ale nezahnou dolů k řece, kde nesvítí ani jedna z lamp, jak měli původně v plánu. Za čtvrt hodiny jsou zpátky doma, na druhé straně města, postupně se vystřídají v maličké koupelně a pak skončí každý ve své posteli, v hlavě zamotané chuchvalce vět připravených k vyslovení na další den. Rozmotávat je začnou až za světla.
2. Hedvika dostala další dopis Anonymních dopisů přišlo na řečovickou pilu za dobu její existence nespočet, ale Hedvika Vávrová si jejich obsah nikdy k srdci nebrala. Místní mají názor na všechno a nepodepsané vzkazy a chytrolínské rady kolují z ulice do ulice téměř jako popelářské auto, jež pravidelně ulevuje domům od všeho nepotřebného. Neznámému pisateli mnohdy stačí napsat jednu dvě věty a stává se sám sobě hrdinou. Jasně sdělil názor, tudíž problém (většinou pouze jeho osobní) je vyřešen. Bez hádky a trapných pohledů. Dnes opět dorazila k Vávrům do schránky obálka bez známky, celkově třetí za poslední měsíc. Hedvika se právě vrátila z práce a společně s reklamními letáky položí dopis na stůl. Pak se jde převléknout do domácího. Většinu předchozích anonymů napsali amatérští environmentální aktivisté a nebylo nutné věnovat jim větší pozornost. Kácení stromů a následné zpracování dřeva bylo, je a bude součástí lidské kultury a netřeba kvůli tomu povolávat policejní orgán. Kratší vzkazy na zmuchlaných ústřižcích papíru obvykle mívají na svědomí děti. Prozrazuje je jejich rukopis a také snaha vyzkoušet vulgární výrazy v psané podobě. Po č se píše
18
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 18
17.09.2020 9:34
měkké i, směje se obvykle Hedvika nahlas, když má náladu indiánské šifry luštit. Poslední korespondence, pro kterou není zapotřebí služeb místní pošťačky, však nutí spolumajitelku pily zpozornět. První jiný dopis přišel předminulý pátek a netýkal se žádných křivě nařezaných prken nebo čehokoliv, co by souviselo s prací. Dobře si hlídej, co je ti nejdražší. Vytištěno na počítači, zalepeno v čisté obálce, vloženo do poštovní schránky nikoliv na pile, nýbrž na adrese jejího trvalého bydliště. Jinými slovy někdo cizí přišel přímo k domu a vlastníma rukama hodil pečlivě připravenou výhrůžku do schránky. Hedvika Vávrová se ošije. Nepříjemná myšlenka. Kdosi vyšinutý potají obchází jejich dům. Možná i teď stojí opodál opřený o strom a pozoruje, v kterých oknech se svítí. Jestli to je někdo z místních, tak ví, že v obrovském baráku, který během rozvodového řízení odmítala opustit, bydlí už Hedvika sama. Měla by si pořídit psa. Zvířata nemá v lásce a ani uspořádání její okrasné zahrady jim není nakloněno, ale možná je čas zamyslet se nad změnou. Psi prý dokážou rozehnat samotu na menší kusy a ohlídají dům i zahradu. Říkala jí to na ulici ta bába, co donedávna jezdila městem s prázdným dětským kočárkem. Před pár dny kočár zmizel a ta bláznivá osoba chodí omotaná křiklavou šňůrou a vlaje za ní pes. Dobře si hlídej, co je ti nejdražší. Nepsala to náhodou ona? Psychiatricky léčená matka místní lékárnice? Ne, ta by nesvedla dopis vytisknout, ona to nebyla. Ale potuluje se tu denně, a ať už venčí kočár, nebo živé zvíře, mohla si něčeho všimnout. Ráno byla schránka Vávrových prázdná, Hedvika ji kontroluje pokaždé, než jede na pilu. Anonymy tedy přicházejí během dne a pachatele mohl někdo vidět. Druhý vzkaz zněl jako hádanka a byl to právě on, který přiměl Hedviku konečně se zamyslet. Slova byla prostá
19
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 19
17.09.2020 9:34
a nebyla nikterak zlá, ale zapůsobila jako plesknutí po tváři. Co se to tady děje? Proč tyhle pitominy nechodí na pilu, tam se odjakživa vyřizují reklamace a stížnosti zákazníků. Vilu u řeky navštěvuje nezvaný host. Kdo tohle Vávrové píše, co s tím má ona společného? Ve skutečnosti je to jasné. Celou dobu se to týká jejího syna. Toho, co jí zbyl. Dobře si hlídej, co je ti nejdražší. Jenže o Járovi ona ví všechno. Jestli Vávrová něco dělá dobře, tak je to hlídání syna. Samozřejmě jí neuniklo, jak a kde trávil poslední dobou veškerý volný čas. Celý podzim dával dohromady Strnadovic rozpadlou vilu u řeky. Dokonce tam zůstal i o Vánocích. Hedvika mu to oplatila scénou, na jakou ani jeden z nich nezapomene. Naštěstí pro ni se situace s Járovou počínající známostí vyřešila sama. Přivandrovalá Hana Strnadová to nevydržela. Necelé dva týdny dokonce docházela k nim do kanceláře pily coby nová asistentka, a pak byl konec. Utekla z práce i od mladého Vávry. Když si holt chce člověk s někým něco začít, musí počítat i s jeho rodinou. A Jaroušek rovná se Hedvika. Tohle každá neunese. Vlastně to nedokázala zatím žádná, dokonce ani despotická Pavlína, která každý měsíc předstírala buď těhotenství, nebo falešnou březost. Nána nevěrná. Hedvika zapne televizi. Nebude se dívat na nic konkrétního, ale nesnese ticho, které v domě panuje. Nemá ráda pátky, protože začíná volno a ona je doma sama. Na víkend se netěší a často na pilu jezdí i v neděli, hlavně během zimy, kdy je brzy tma a nedá se chodit ven. Na jaře se to zlomí. Na zahradě se stříhají stromy a sbírají větve a vůbec uklízí po zimě. I hlodavci se probouzejí a je třeba je monitorovat. To má Heda ráda. A tak si nevšímá třetího dopisu, nechává ho na stole spolu s další poštou a obléká si teplý svetr. Myšlenka nejnovějšího úlovku je silnější než únava nebo hlad.
20
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 20
17.09.2020 9:34
Situace v místech tajně nastražených pastí Hedviku netěší. Nechytlo se vůbec nic. Návnada ve čtyřech nejmenších pastičkách na myši zůstala netknuta a dvě pastičky střední velikosti, ty černé plastové, které by člověku dokázaly ve vteřině přerazit všechny prsty, jsou sice sklaplé, ale bez úlovku. Může to způsobit i vítr, četla někde. Nesmysl. Tady jsou všechny roztažené čelisti v závětří, zabezpečeny bedýnkami a cihlou, aby se k nim kromě myší nikdo nedostal. Když Vávrová s rozmísťováním nástrah začínala, dělala chyby. Skřípnutý prst, stinka a následně slezlý nehet, to byla jen její věc. Že však musí být ohleduplná i k okolí, zjistila, až když v pasti střední velikosti našla udušenou kočku. Nějakou dobu jí trvalo, než jí došlo, na co se to vlastně dívá. Bylo to ještě kotě, děti od sousedů ho měly sotva pár dnů. Toulalo se. Nemělo se toulat. Naštěstí nikdo nezjistil, co se stalo, Heda jednala rychle. Opatrně nadzvedla těžké železo a tuhé tělíčko nechala spadnout do igelitového pytle. Ten putoval do popelnice, společně s hromadou listí, které bylo v tu chvíli zapotřebí okamžitě shrabat a vyhodit. Od té doby si paní Vávrová dává na své volnočasové záliby pozor. Nechce nikoho týrat, jen hrozně ráda kontroluje výskyt škůdců. Své nástrahy nyní poctivě zakrývá před domácími zvířaty a také před pohledy lidí, kteří by mohli rýpat. Třeba Eichlerovi, mladí sousedé hned za plotem, jsou aktivní až příliš. Ti nepatří k lidem, co posílají nepodepsané vzkazy. Rovnou přijdou ke dveřím zazvonit nebo se dlouze vybavují na zahrádce, a to se Hedě ne vždy zamlouvá. Ona chodí za dům hlavně kouřit a u toho chce být sama. Neumí tlachat o ničem. A když už se do podobné situace dostane a se sousedy se zapovídá, stejně jí skáčou do řeči tři rozeřvané děti. Rodiče je neokřiknou a ona pak opakuje jednu větu třikrát. Nejlepší
21
predpovodni_sazba_ZDROJ.indd 21
17.09.2020 9:34