ODEON
Část první
1
Hru – na kterou Briony navrhla plakáty, programy a vstupenky, ze skládacího paravánu, převráceného na bok, vyrobila pokladnu a krabici na peníze, které vybere, obtočila červeným krepovým papírem – napsala sama během dvoudenní tvůrčí smršti, čímž propásla snídani a oběd. Když skončila s přípravami, nezbylo jí na práci nic jiného než o dokončeném projektu přemítat a čekat, až se objeví její sestřenice a bratranci ze vzdáleného severu. Než dorazí její bratr, bude čas jenom na jeden den zkoušení. Hra vyprávěla, chvílemi mrazivě, chvílemi zoufale smutně, příběh srdce, jehož poselstvím, sdělovaném ve veršovaném prologu, bylo, že láska, jejíž základy nestojí na zdravém rozumu, je odsouzena k zániku. Nezodpovědná vášeň hlavní hrdinky, Arabelly, k ničemnému cizímu hraběti je potrestána nešťastným osudem, když se nakazí cholerou za bezhlavého útěku se svým nastávajícím do přímořského města. Opuštěna jím a téměř všemi, upoutaná na lože v podkrovní místnůstce, objeví v sobě smysl pro humor. Osud jí poskytne druhou příležitost v podobě zchudlého lékaře – ve skutečnosti převlečeného prince, který si našel práci mezi potřebnými. Uzdraví ji a tentokrát si Arabella vybere rozumně a je odměněna usmířením se svojí rodinou a svatbou s princem lékařem za „jednoho větrného sluncem zalitého jarního dne“. Paní Tallisová si přečetla sedm stránek Útrap Arabelliných u toaletního stolku ve své ložnici a po celou dobu ji přitom autorka objímala paží kolem ramen. Briony bedlivě pátrala v matčině obličeji po sebemenší stopě prožitku a Emily Tallisová se ochotně 9
tvářila poplašeně, potlačovala radostný smích a na konci se vděčně usmívala a moudře, souhlasně přikyvovala. Uchopila dceru do náruče, posadila na klín – ach, to teplem sálající hladké tělíčko, které si pamatovala od nejútlejšího věku, které se od ní ještě neodtáhlo, ne docela – a řekla, že hra je „ohromná“, okamžitě souhlasila a přitom zdušeně zašeptala do útlých závitů dívčího ucha, že slovo ohromná by mělo stát na plakátu, který bude na malířském stojanu ve vstupní hale vedle pokladny. Tehdy to mohla Briony stěží vědět, ale tohle byl okamžik, kdy byl celý projekt nejblíž dokončení. Všechno ostatní byly sny a zklamání. Bývaly chvíle, za letního stmívání, kdy Briony zhasla a zavrtaná v rozkošném příšeří své postele s nebesy si rozbušila srdce zářivými toužebnými fantaziemi, v podstatě drobnými jednoaktovkami, a v každé vystupoval ve význačné roli Leon. V jedné se jeho velký, dobromyslný obličej zkrabatil zármutkem, když se Arabella propadla do zoufalství a osamělosti. V jiné ho někdo slyšel, jak se s koktejlem v ruce v nějakém módním městském podniku vychloubá před skupinou přátel: Ano, moje mladší sestra, Briony Tallisová, spisovatelka, určitě jste o ní slyšeli. Ve třetí nadšeně jásal, když spadla poslední opona, ačkoli žádná opona nebyla, ani se nedalo předpokládat, že bude. Hra nebyla určená sestřenici a bratrancům, ale bratrovi Leonovi, aby oslavila jeho návrat, vzbudila jeho obdiv a odvedla ho od procesí lehkomyslných děvčat k té pravé, vhodné manželce, k té jediné, která ho přiměje, aby se vrátil na venkov, k té, která si sladce vyžádá Briony za družičku. Briony patřila k dětem posedlým touhou po spořádaném světě. Zatímco pokoj její starší sestry, to byla změť nezavřených knih, nesloženého oblečení, neustlané postele, nevysypaných popelníků, Brionin byl svatyní jejího démona pořádku: model farmy rozložený na širokém okenním parapetu sestával z obvyklých zvířat, ale všechna se dívala jedním směrem – na svého hospodáře – jako by se měla každou chvíli rozezpívat, a dokonce i slepice byly úhledně zahnané do ohrady. Z horních pokojů byl Brionin ve skutečnosti jediný uklizený. V domečku pro panenky o mnoha místnostech jako by panenky s rovnými zády dostaly přísný zákaz dotýkat se stěn; nejrůznější figurky velké jako palec rozestavené na toaletním stolku – kovbojové, hlubinní potápěči, polidštěné 10
myši – připomínaly vyrovnanými řadami a pravidelnými rozestupy občanskou armádu očekávající rozkazy. Záliba v miniaturách byla jednou stránkou jejího pořádkumilovného ducha. Druhou byla vášeň pro tajemství: v drahocenném leštěném kabinetu se tajná zásuvka otevírala stisknutím fládrovaného, umně zakřiveného, přesně do sebe zapadajícího mechanismu. A v ní uchovávala deníček opatřený sponou a zápisník psaný kódem, který sama vymyslela. V sejfu, hračce, která se otevírala šesti tajnými číslicemi, měla dopisy a pohlednice. Stará cínová pokladnička byla schovaná pod uvolněným prknem v podlaze pod postelí. V pokladničce se skrývaly poklady z posledních čtyř let, od jejích devátých narozenin, kdy je začala sbírat: dva srostlé žaludy, měděný kyz, kouzlo přivolávající déšť, koupené v zábavním parku, veverčí lebka lehounká jako list. Avšak tajné zásuvky, uzamykatelné deníčky a kryptografické systémy nemohly Briony skrýt jednoduchou pravdu: nemá žádná tajemství. Její touha po harmonickém, organizovaném světě jí odpírala ztřeštěné možnosti lumpáren. Chuligánství a ničení byly na její vkus příliš chaotické a krutost neměla v povaze. Její postavení vlastně jediného dítěte spolu s poměrnou osamoceností domu Tallisových ji chránily, alespoň za dlouhých letních prázdnin, před dívčími intrikami mezi kamarádkami. Nic v jejím životě nebylo dostatečně zajímavé nebo zahanbující, aby si zasloužilo být skryto; nikdo nevěděl o veverčí lebce pod postelí, ale nikdo to ani vědět nechtěl. Nic z toho nebylo vyslovené neštěstí; nebo spíš jako neštěstí se to ukázalo až v retrospektivě, poté co bylo nalezeno řešení. V jedenácti napsala svoji první povídku – pošetilou záležitost, napodobující půl tuctu lidových pověstí a postrádající, jak si později uvědomila, tu životně důležitou znalost, jak to chodí ve světě, který vzbuzuje u čtenáře respekt. Avšak tento první neobratný pokus jí ukázal, že zdrojem tajemství je samotná představivost. Jakmile se pustila do povídky, nedalo se o tom nikomu říct. Předstírání ve slovech bylo příliš zkusmé, příliš zranitelné, příliš trapné, než aby připustila, aby o tom někdo věděl. Stačilo, aby napsala ona pravila, a tudíž, a hned sebou trhla a začala se cítit pošetile, že předstírá, jako že cosi ví o pocitech nějaké imaginární bytosti. Sebeodhalení bylo nevyhnutelné ve chvíli, kdy popisovala 11
slabosti postavy; čtenář měl přemítat o tom, jestli nepopisuje sebe. O jakou jinou autoritu se mohla opřít? Jedině když byla povídka hotová, všechny osudy rozuzlené a celý text dotažený, takže se podobal – alespoň v tomhle jediném ohledu – každé jiné dokončené povídce na světě, tehdy se mohla cítit imunní a připravená prorazit na okrajích papíru otvory, svázat kapitoly kouskem provázku, namalovat nebo nakreslit obálku a dokončené dílo ukázat matce nebo otci, když byl doma. Jejímu úsilí se dostávalo podpory. Ve skutečnosti bylo vítané, když si Tallisovi začali uvědomovat, že nejmladší člen rodiny je obdařen zvláštním myšlením a dovede zacházet se slovy. Dlouhá odpoledne trávila Briony listováním v encyklopedii a výkladovém frazeologickém slovníku zvláštních slovních spojení, nepatřičných, avšak pozoruhodných: mince, které schoval zločinec do kapsy, byly „mergle“, chuligán, kterého chytli při krádeži auta, plakal v „nestydatém sebeospravedlňování“, královo svraštěné obočí bylo „hieroglyfem“ jeho nespokojenosti. Pobízeli Briony, aby předčítala své povídky nahlas v knihovně, a rodiče a starší sestru překvapovalo, když uslyšeli tu tichou dívku přednášet tak směle, volnou rukou rozmáchle gestikulovala, krčila nos, když měnila hlas, a při čtení chvílemi na pár vteřin zvedala pohled od stránky a upírala ho postupně na všechny zúčastněné, nesmlouvavě vyžadovala pozornost své rodiny, když na ně působila svým vypravěčským kouzlem. Ani kdyby se Briony nedostalo jejich pozornosti a chvály a nedělalo jim to tak zřejmou radost, nenechala by se od psaní odradit. V každém případě přicházela, podobně jako tolik spisovatelů před ní, na to, že stoprocentní uznání není až zas tak dobré. Příkladně Ceciliino nadšení se jevilo poněkud přehnané, poskvrněné možná blahosklonností, a také dotěrné, její starší sestra chtěla mít každou povídku svázanou, očíslovanou a založenou na policích knihovny mezi Rabíndranátha Thákura a Quinta Tertulliana. Jestli měl tohle být žert, Briony si toho nevšímala. Už vykročila na cestu a nalézala uspokojení v dalších rovinách; psaní povídek neobsahovalo pouze tajemství, skýtalo jí rovněž veškerá potěšení miniaturizace. Svět se dal stvořit na pěti stranách, a mnohem zábavnější než model zvířecí farmy. Dětství rozmazleného prince se dalo rozvinout na půl stránce, měsícem 12
zalitý úprk spícími vesnicemi byl jediná rytmicky frázovaná věta, zamilovanosti se dalo dosáhnout jediným slovem – pohled. Stránky právě dokončené povídky jako by se jí chvěly v ruce životem, který obsahovaly. Její vášeň pro řád a pořádek byla rovněž uspokojena, neboť neuspořádaný svět se dal stvořit správně. Krize v hrdinčině životě se dala sladit s krupobitím, vichřicemi a hromobitím, zatímco svatba byla zpravidla požehnána pěkným svitem a mírnými vánky. Zaujetí pro pořádek rovněž utvářelo zásady spravedlnosti, se smrtí a manželstvím jako hlavními hnacími silami domácího uspořádání, smrt byla vyhrazena výlučně těm morálně pochybným, manželství bylo odměnou odepíranou až do poslední stránky. Hra, kterou napsala kvůli Leonovu návratu, byla její první exkurzí do dramatu a ten přechod jí připadl zcela snadný. Byla to úleva nemuset psát všechna ta ona řekla, či popisovat počasí nebo rozpuk jara či hrdinčinu tvář – zjistila, že krása neposkytuje příliš možností. Na druhou stranu ošklivost měla nekonečně variací. Vesmír zredukovaný na to, co v něm bylo řečeno, byl ryzí uspořádaností, uspořádaností až téměř na hranici nicoty, a aby se to vyvážilo, každé slovo bylo vysloveno s krajním citovým nábojem, k čemuž se stal vykřičník nepostradatelný. Útrapy Arabelliny bylo vlastně melodrama, ten termín však autorka dosud neslyšela. Hra neměla vzbuzovat smích, ale strach, úlevu a poučení, přesně v tomto pořadí, a nevinná náruživost, s níž se Briony do tohoto projektu – plakáty, vstupenky, pokladna – pustila, umocňovala její přecitlivělost na neúspěch. Mohla Leona docela snadno přivítat nějakou další povídkou, ale novina, že ze severu přijíždějí na návštěvu sestřenice a bratranci, ji přiměla k tomu, že se vrhla do nové literární formy. Tomu, že Lola, které bylo patnáct, a devítiletá dvojčata Jackson a Pierrot, jsou utečenci před ošklivou domácí občanskou válkou, měla Briony přikládat větší význam. Zaslechla matku, jak kritizuje impulzivní chování svojí mladší sestry Hermione a běduje nad situací těch tří dětí a odsuzuje svého poddajného, ústupného švagra Cecila, který unikl do bezpečí koleje Všech svatých v Oxfordu. Briony slyšela matku a sestru rozebírat poslední zvraty, urážky, předhůzky a obvinění. Poznala, že návštěva bratranců 13
a sestřenice je časově neomezená a mohla by se protáhnout i na celé pololetí. Slyšela, že do domu se tři děti snadno vejdou a že Quinceyovi mohou zůstat, jak dlouho budou chtít, za předpokladu, že rodiče, pokud se za nimi přijedou podívat najednou, se nebudou v domácnosti Tallisových hádat. Dva pokoje vedle Brionina se důkladně uklidily, pověsili tam nové záclony a nanosili nábytek z jiných místností. Normálně by se příprav zúčastnila, ale náhodou se kryly s jejím dvoudenním psacím vzepětím a začátkem opravy přední fasády. Nejasně věděla, že rozvod je pohroma, ale nepovažovala ho za správný námět a nepřemýšlela o něm. Rozvod byl řešením, které se nedalo zvrátit, a tudíž nenabízel spisovateli žádné možnosti: patřil do říše neuspořádanosti. Manželství, nebo spíš svatba, v sobě spojovaly formální eleganci odměněné ctnosti, vzruch slavnostní podívané a hostiny a omamný slib celoživotního spojení. Dobrá svatba byla nepřiznanou symbolikou něčeho dosud nemyslitelného – sexuálního blaha. V uličkách venkovských kostelů a velkých městských katedrál dosahovali její hrdinové a hrdinky za přítomnosti celé schvalující rodiny a přátel nevinného vyvrcholení a nepotřebovali zacházet dál. Pokud se rozvod prezentoval jako zbabělý protiklad svatby a manželství, dal se snadno vhodit na druhou misku vah spolu se zradou, nemocí, krádeží, násilím a prolhaností. Rozvod namísto toho ukazoval tuctovou, hloupě spletitou a nudnou tvář a neustálé zápolení. Podobně jako přezbrojování, otázka Etiopie a zahradničení neskýtal žádný námět, a když po dlouhém sobotním dopoledním čekání konečně Briony zaslechla zvuk kol na štěrku pod oknem svého pokoje a popadla stránky a seběhla dolů po schodech, přes halu a ven do oslepujícího poledního světla, nebyla to necitlivost, ale spíš vysoce soustředěná umělecká ctižádost, která způsobila, že se na omámené mladé návštěvníky, shluklé se zavazadly vedle bryčky, rozkřikla: „Tady mám vaše role, všechny rozepsané. První představení zítra! Zkouška začne za pět minut!“ Její matka a sestra přišly okamžitě s mírnějším časovým režimem. Návštěvníky – všichni byli světle zrzaví a pihovatí – uvedli do jejich pokojů, Hardmanův syn Danny jim vynesl nahoru zavazadla, pak bylo občerstvení v kuchyni, prohlídka domu, koupání v bazénu a oběd v jižní zahradě ve stínu psího vína. Po celou 14
dobu Emily a Cecilia Tallisovy brebentily tak, že tím hosty najisto připravily o pohodu a nenucenost, kterou mělo jejich tlachání navodit. Briony věděla, že kdyby urazila dvě stě mil do cizího domu, veselé otázky, žertovné poznámky a všemožné ujišťování, že si může dělat, co chce, by ji sklíčily. Lidé si všeobecně neuvědomovali, že děti většinou chtějí, aby je všichni nechali na pokoji. Nicméně Quinceyovi se usilovně snažili předstírat, že se baví nebo že jsou uvolnění, což bylo dobrou předzvěstí pro Utrpení Arabellino: tahle trojka dobře věděla, jak se přetvařovat, i když vzhledově sotva odpovídali postavám, které měli ztvárnit. Před obědem Briony unikla do prázdné zkušebny – dětského pokoje – a začala přecházet po nalakované prkenné podlaze a zvažovala možnosti obsazení. Při zběžném pohledu Arabella, která byla tmavovlasá jako Briony, mohla sotva pocházet z pihovatých rodičů, nebo utéct s cizím pihovatým hrabětem, najmout si podkrovní světničku u pihovaté domácí, ztratit hlavu pro pihovatého prince a nechat se oddat pihovatým vikářem před pihovatým shromážděním věřících. Ale nebylo vyhnutí. Pleť a vlasy její sestřenice a bratranců byly příliš výrazné – doslova zářivé! – aby se daly zamaskovat. Nejlepší, co se dalo říct, bylo, že Arabellin nedostatek pih je znakem – hieroglyfem, mohla by Briony napsat – jejího výsadního společenského postavení. Čistota jejího ducha nebude nikdy zpochybněna, přestože se pohybuje v poskvrněném světě. Vyvstal ještě další problém s dvojčaty, která od sebe cizí člověk neodlišil. Je správné, aby se zlotřilý hrabě natolik podobal hezkému princi, nebo aby se oba snad podobali Arabellinu otci a vikáři? Co kdyby Lolu obsadila jako prince? Jackson a Pierrot vypadali jako typičtí dychtiví malí kluci, kteří nejspíš udělají, co se jim řekne. Hrála by ale jejich sestra muže? Měla zelené oči, lícní kosti v obličeji jí ostře vystupovaly, měla propadlé tváře a v její zdrženlivosti tkvěla jakási nedůtklivost, která svědčila o pevné vůli a vznětlivé povaze. Už pouhý náznak toho, že by tu roli hrála Lola, by mohl vyvolat roztržku a dokázala by se s ní Briony držet za ruce před oltářem, zatímco by Jackson zanotoval z modlitební knihy? Až teprve v pět odpoledne toho dne se jí podařilo shromáždit ansámbl v dětském pokoji. Vyrovnala do řady tři stoličky a sama se vecpala do starodávné vysoké dětské židličky – bohémské 15
gesto, které jí dávalo výhodu rozhodčího na tenisovém kurtu. Dvojčata se bez nadšení přiloudala od bazénu, kde nepřetržitě strávila tři hodiny. Kluci byli bosí a přes plavky, z kterých kapalo na prkna podlahy, měli nátělníky. Voda jim rovněž crčela po krku z rozcuchaných vlasů a oba se klepali a pohupovali se v kolenou, aby se zahřáli. Z dlouhého ráchání měli pokožku vybledlou a svraštělou a v relativním přítmí dětského pokoje se jejich pihy zdály černé. Jejich sestra, která seděla mezi nimi s levou nohou položenou přes pravé koleno, byla narozdíl od nich naprosto klidná, záměrně se navoněla a převlékla do zelených bavlněných šatů, aby vynikly její vlasy a pleť. Sandály odhalovaly, že má kolem kotníku náramek a nehty nalakované rumělkovou červení. Při pohledu na ty nehty pocítila Briony tlak v prsou a okamžitě poznala, že nemůže po Lole chtít, aby hrála prince. Všechno bylo připraveno a autorka hry se chystala přednést krátkou řeč, v níž shrne zápletku a vyvolá v dětech vzrušení, že budou zítra večer v knihovně hrát před dospělým publikem. Jako první se ale ozval Pierrot. „Nenávidím hry a podobný věci.“ „Já je taky nenávidím, i oblíkání,“ řekl Jackson. U oběda se vysvětlilo, jak se dvojčata dají od sebe rozeznat – Pierrotovi chybí trojúhelníkovitý kousek levého ušního lalůčku, za což může pes, kterého trápil, když mu byly tři. Lola odvrátila pohled. Briony rozumně namítla: „Jak můžeš nenávidět hry?“ „Je to jenom takové předvádění,“ vyslovil Pierrot tuto jednoznačnou pravdu a pokrčil rameny. Briony věděla, že trefil do černého. Přesně z toho důvodu hry milovala, alespoň ty vlastní; každý ji bude obdivovat. Zadívala se na kluky, pod jejichž židlemi se voda slévala do loužiček a vsakovala do spár mezi prkny, poznala, že nikdy nedokážou pochopit její ctižádost. Odpuštění zjemnilo tón jejího hlasu. „Myslíte, že se Shakespeare jenom předváděl?“ Pierrot pohlédl přes klín své sestry na Jacksona. Tohle bojovné jméno mu bylo matně povědomé, mělo v sobě náznak jakési školní a dospělé jistoty, dvojčata ale hledala oporu jeden u druhého. „Každej ví, že jo.“ 16
„Bez debaty.“ Když Lola promluvila, obrátila se nejdřív k Pierrotovi a uprostřed věty se prudce otočila a dopověděla to Jacksonovi. V Brionině rodině nemusela paní Tallisová sdělovat nic, co by vyžadovalo, aby to říkala oběma dcerám současně. Teď Briony uviděla, jak se to dělá. „Buď v téhle hře budete hrát, nebo dostanete pohlavek a promluvím s rodiči.“ „Jestli nás budeš pohlavkovat, my promluvíme s rodiči.“ „Budete v té hře hrát, nebo si promluvím s rodiči.“ Skutečnost, že výhrůžka byla pronesena přímo k podlaze, zřejmě nezmenšila její účinek. Pierrot vtáhl spodní ret. „Proč musíme?“ V této otázce bylo všecko a Lola se pokusila prohrábnout mu vlhké vlasy. „Pamatuješ, co říkali rodiče? Jsme v tomhle domě hosté a budeme se chovat jak – jak se budeme chovat? No tak. Jak se budeme chovat?“ „Přizpůsobíme se,“ odpověděla dvojčata sborem ztrápeně a div se na tom nezvyklém slovu nezakoktala. Lola se obrátila k Briony a usmála se. „Pověz nám prosím o svojí hře.“ Rodiče. Veškerá zákonem a společností živená síla tohoto plurálu měla co nevidět vymizet, nebo už se tak stalo, ale v dané chvíli to nebylo možné přiznat, statečnost se vyžadovala dokonce i od těch nejmladších. Briony najednou pocítila stud, s čím si to tak sobecky začala, neboť ji vůbec nenapadlo, že by její sestřenice a bratranci snad nechtěli v Útrapách Arabelliných hrát. Prožívali však vlastní útrapy, vlastní katastrofu, a nyní jakožto hosté v jejím domově byli přesvědčení, že musejí projevovat vděčnost. A co horšího, Lola dala jasně najevo, že i ona bude hrát pouze z donucení. Na zranitelných Quinceyových se vynucuje poslušnost. A přesto se Briony pokusila obtížnou myšlenku uchopit: nedochází tady k manipulaci? Nevyužívá Lola dvojčata, aby se jí dostala pod kůži, aby dala najevo nepřátelství nebo odpor? Briony pociťovala jako nevýhodu, že je mladší než Lola, která má před ní plné dva roky náskok, a její hra jí začala připadat ubohá a trapná. Po celou dobu se vyhýbala Lolinu upřenému pohledu a dál 17
nastiňovala zápletku, i když ji začala hloupost celé hry přemáhat. Už neměla dost odvahy získat a nadchnout sestřenici a bratrance pro premiéru. Jakmile skončila, Pierrot řekl: „Chci hrát hraběte. Chci bejt ten zlej.“ „Já budu princ,“ řekl Jackson prostě. „Vždycky jsem princ.“ Mohla je k sobě přitáhnout a vlepit jim pusu na drobné tvářičky, ale řekla jenom. „Tak tedy ujednáno.“ Lola si rozpletla nohy, uhladila si šaty a zvedla se, jako by se chystala k odchodu. Se smutným povzdechem a odevzdaností řekla: „Počítám, že když jsi tu hru napsala ty, budeš Arabella.“ „Ale ne,“ řekla Briony. „Ne. Vůbec ne.“ Řekla ne, ale myslela ano. Samozřejmě, že hraje Arabellu. Protestovala proti Lolinu „když“. Nebude hrát Arabellu proto, že hru napsala, bude tu roli hrát, protože ji žádná jiná možnost nenapadla, protože tak ji uvidí Leon, protože ona je Arabella. Řekla ale „ne“ a teď Lola sladce podotkla: „Takže by ti nevadilo, kdybych ji hrála já? Myslím, že bych to zvládla velice dobře. Ve skutečnosti z nás dvou…“ Nedopověděla a Briony na ni zůstala koukat, nedokázala skrýt zděšení ani ze sebe vypravit slovo. Role jí proklouzávala mezi prsty, to věděla, ale nedokázala připadnout na nic, co by řekla, co by jí roli vrátilo. Briony mlčela a Lola využila příležitosti. „Loni jsem byla dlouho nemocná, takže tuhle část bych dokázala také dobře zvládnout.“ Také? Briony nedokázala se starší dívkou držet krok. Nevyhnutelná rána jí zatemnila myšlenky. Jedno z dvojčat pyšně řeklo: „Hrála jsi ve školním představení.“ Jak by jim mohla vysvětlit, že Arabella není pihovatá? Má bledou pleť a černé vlasy a její myšlenky jsou Brioniny myšlenky. Jak by však mohla odmítnout sestřenici, která je tak daleko od domova a její rodina je v troskách? Lola jí četla myšlenky, protože teď vynesla poslední kartu, eso, které se nedalo pominout. „Řekni ano. Bude to první pěkná věc, která se mi za dlouhé měsíce přihodila.“ Ano, jazyk se vzpíral to slovo vyřknout, Briony dokázala pouze přikývnout, a přitom měla pocit, jako by se jí po těle rozlévalo trucovité chvění sebezničující povolnosti, v bublinách unikalo 18
pokožkou a s každým tepem srdce zatemňovalo místnost. Chtěla odejít, chtěla se o samotě natáhnout tváří dolů na svoji postel a vychutnat si odpudivou pikantnost té chvíle a sledovat zpátky věty tak, jak jedna následovala za druhou až k okamžiku, když vypukla zkáza. Potřebovala si s očima zavřenýma v duchu rozebrat významnost toho, co ztratila, čeho se vzdala, a přijmout nový stav věcí. Bylo třeba popřemýšlet nejen o tom, co s Leonem, ale také o tom, co s těmi starými broskvovými a krémovými saténovými šaty, které jí matka vyhledala na Arabellinu svatbu. Ty teď dostane Lola. Jak mohla matka odvrhnout dceru, která ji po celá ta léta miluje? Když uviděla, jak její sestřenici šaty dokonale padnou a byla svědkem matčina bezcitného úsměvu, věděla Briony, že jediná rozumná volba potom bude utéct, žít v křoviskách, živit se bobulemi a být nalezena za jednoho zimního svítání vousatým zálesákem stočená do klubíčka u paty mohutného dubu, krásná a mrtvá, a bosá nebo možná v baletních piškotech s růžovými stuhami… Sebelítost vyžadovala její plnou pozornost a jedině o samotě mohla vdechnout život drásavým podrobnostem, ale v okamžiku jejího přitakání – jak jen dokáže naklonění lebky změnit život! – sebrala Lola z podlahy hromádku Brionina rukopisu a dvojčata sklouzla z židlí a následovala sestru do prostoru uprostřed dětského pokoje, který Briony předchozího dne vyklidila. Odváží se teď odejít? Lola přecházela po prknech podlahy, jednu ruku pozvednutou k obočí, pročítala první stránky hry, mumlala si věty z prologu. Prohlásila, že se nic nemůže zkazit tím, když se začne od začátku, a teď obsadila bratry jako Arabelliny rodiče a popisovala jim úvodní výstup, zřejmě věděla všechno, co se o té scéně vědět dalo. Výhoda Loliny nadřazenosti byla nemilosrdná a v jejím světle byla sebelítost nepodstatná. Nebo to bude všechno o to víc ničivě rozkošné? – neboť Briony ještě nebyla obsazena do role Loliny matky a tohle byl najisto okamžik, aby vyplula z místnosti, svalila se na postel a obličej zabořila do tmy. Ale sílu odolat pokušení odejít jí dodala Lolina říznost, to že nebrala ohledy na nic jiného než na sebe a že Brioniny pocity nevezme ani na vědomí, natožpak aby v ní vyvolaly pocit provinilosti. Ve všeobecně příjemném a dobře chráněném životě se dosud s nikým nedostala do skutečného střetu. Nyní jí bylo jasné: je to 19
jako vrhnout se do bazénu zkraje června; prostě se k tomu musíte přimět. Když se vyprostila z vysoké židličky a přešla k místu, kde stála její sestřenice, srdce jí nevhodně tlouklo a dech se zadrhával. Vzala od Loly hru a řekla tak přiškrceným hlasem, že zněl mnohem pronikavěji než obvykle. „Když jseš Arabella, potom já budu režisér, velice děkuji, ale prolog přečtu já.“ Lola si přitiskla pihovatou ruku na ústa „Prooo-mííň,“ zahýkala. „Jen jsem se snažila, abysme začli.“ Briony si nebyla jistá, jak by měla zareagovat, tak se otočila k Pierrotovi a řekla: „Nevypadáš zrovna moc jako Arabellina matka.“ Tím že zrušila Lolino rozhodnutí ohledně obsazení a smích, který to u chlapců vyvolalo, znamenaly posun v rovnováze moci. Lola přehnaně pokrčila kostnatými rameny, šla si stoupnout k oknu a civěla ven. Možná i ona bojovala s pokušením odejít z místnosti s nosem nahoru. Přestože se dvojčata začala prát a jejich sestra pojala podezření, že jí začíná migréna, zkouška nějak začala. Briony začala do napjatého ticha číst prolog. Toto je příběh Arabelly, jež bez rozmyslu utekla s nepravým mužem. Sklíčilo rodiče, že jejich prvorozená bez jejich svolení prchla z domova do Eastbourne… Arabellin otec stál s manželkou po boku ve vratech z tepaného železa svého panství, zpočátku dceru prosil, aby své rozhodnutí znovu uvážila, potom jí v zoufalství přikázal, že nesmí odjet. Proti němu stála smutná, ale neústupná hrdinka s hrabětem po boku a jejich koně, přivázaní u nejbližšího dubu, ržáli a hrabali kopyty, jak se už nemohli dočkat, aby vyrazili. Nejněžnější otcovy pocity měly rozechvívat otcův hlas, když pravil: Má nejdražší, jsi mladá a krásná, avšak nezkušená, a i když si myslíš, že ti svět leží u nohou, může se vzepnout a dupnout na tebe. 20
Briony rozmístila herce; sama popadla pevně za paži Jacksona, Lola a Pierrot stáli ruku v ruce opodál. Když si kluci pohlédli do očí, začali se hihňat, ale děvčata je okřikla. Už tak bylo potíží dost, ale Briony začala chápat tu propast mezi nápadem a jeho uskutečněním, až když Jackson začal z listu papíru předčítat sklíčeným monotónním hlasem, jako by každé slovo bylo jméno na seznamu mrtvých, a nedokázal vyslovit „nezkušená“, přestože mu to mnohokrát zopakovala, a vynechal poslední dvě slova ze své repliky – „může se vzepnout a dupnout“. Co se Loly týkalo, odříkala svůj text správně, ale ledabyle a místy se nevhodně usmívala při něčem, co ji právě napadlo, rozhodnutá dát najevo, že její téměř dospělá mysl je někde jinde. A tak pokračovali, sestřenice a bratranci ze severu, plnou půlhodinu, vytrvale ničili Brionin výtvor, takže to byla úleva, když přišla její starší sestra pro dvojčata, že se mají jít koupat.
21
2
Zčásti kvůli svému mládí a nádhernému dni, zčásti kvůli vzrůstající chuti na cigaretu Cecilia Tallisová skoro běžela s květinami v rukou po stezce kolem řeky a starého bazénu s mechem zarostlou cihlovou stěnou, než zabočila do dubového lesíku. Rovněž ji pohánělo nahromaděné nicnedělání letních týdnů od závěrečných zkoušek; od té doby, co se vrátila domů, byl její život jako stojatá voda a líbezný den jako ten dnešní v ní vzbuzoval netrpělivost, téměř až zoufalství. Chladný vysoký stín stromů přinášel úlevu, rozmanitost kmenů byla okouzlující. Jakmile prošla železnými vrátky v plotě a kolem rododendronů pod nízkou zahradní zídkou, přešla přes otevřený rozlehlý park – prodaný jednomu místnímu farmáři, aby tam mohl pást krávy – a vynořila se za fontánou a její opěrnou zdí, která byla napodobeninou v poloviční velikosti Berniniho Tritona na Piazza Barberini v Římě. Svalnatá postava Tritona, poklidně přidřeplá ve své mušli, dokázala ze své lastury vyfouknout pramínek jen pět centimetrů vysoký, tak nízký tu byl tlak, a voda mu padala zpátky na hlavu, stékala po kamenných kučerách a žlábkem mocné páteře a zanechávala za sebou tmavou zelenou stopu. V cizím severském podnebí byl daleko od domova, ale v dopoledním slunci se jevil krásný, a stejně tak čtyři delfíni, kteří podpírali vlnitý okraj mušle, na níž seděl. Zadívala se na nepravděpodobné šupiny na delfínech a na Tritonových stehnech a pak stočila pohled k domu. Nejkratší cestou to měla do salonu přes trávník, terasu a fran22
couzským oknem. Ale její kamarád z dětství a známý z univerzity Robbie Turner klečel u živého plotu a plel a ona neměla chuť se s ním vybavovat. Nebo alespoň ne teď. Co se sem vrátil, bylo parkové zahradničení jedním z jeho dvou posledních bláznovství. Momentálně mluvil o lékařské fakultě, která se po promoci z literatury jevila jako dosti náročná. A také jako značná drzost, protože by jeho studium musel zaplatit její otec. Osvěžila květiny tím, že je ponořila do nádrže fontány, která měla nezmenšenou velikost a byla hluboká a chladná, a vyhnula se Robbiemu tak, že to vzala rychle kolem k průčelí domu – je to výmluva, pomyslela si, abych zůstala o pár minut déle venku. Dopolední sluneční světlo, vlastně jakékoli světlo nemohlo skrýt, jak je dům Tallisových ošklivý – sotva čtyřicet let starý, z ostře oranžových cihel, přičaplý, s okny zalitými v olovu ve stylu gotiky panských sídel, odsouzený k tomu, aby se jednoho dne dostal do článku od Pevsera nebo někoho z jeho týmu jako tragický příklad promarněné příležitosti, a mladší představitel moderní školy o něm napíše „do krajnosti prostý všeho půvabu“. Stával zde dům ve stylu stavitele Adama až do konce osmdesátých let devatenáctého století, kdy ho zničil požár. Zůstalo však umělé jezero a ostrov s dvěma kamennými mosty, přes něž vedla příjezdová cesta, a při břehu řeky rozpadající se štukovaný chrám. Ceciliin dědeček, který vyrostl nad železářstvím a nadělal rodinné peníze řadou patentů na visací zámky, zástrčky, závory a petlice, vtiskl novému domu svoji zálibu v solidních, bezpečných a praktických věcech. Přesto, když se člověk otočil zády k hlavnímu vchodu, zadíval se po příjezdové cestě a nevšímal si fríských krav, které se už shromažďovaly ve stínu rozkladitých stromů, naskýtal se mu pěkný pohled, vnukající pocit bezčasí, neměnného poklidu, který ji víc než co jiného ubezpečil, že musí odtud brzy vypadnout. Vstoupila dovnitř, rychle přešla přes černobílé dlaždice haly – jak známě se rozléhaly její kroky, a jak otravně – a ve dveřích salonu se zastavila, aby popadla dech. Z neuspořádané kytice vrbovky, rododendronu a kosatců jí kapala chladná voda na nohy v sandálech, což jí vylepšilo náladu. Váza, kterou hledala, stála na americkém stole z třešňového dřeva u francouzského okna, které bylo trochu pootevřené. To, že bylo obrácené na jihovýchod, umožňovalo dopolednímu slunci vrhat na šmolkově modrý kobe23
rec rovnoběžníky světla. Dech se jí zklidnil a dostala ještě větší chuť na cigaretu, ale pořád ještě okolkovala u dveří, chvilkově uchvácená dokonalostí scény – tři vybledlé pohovky s opěradlem a područkami, rozestavené před téměř novým gotickým krbem, v němž byla naaranžovaná suchá ostřice, rozladěné cembalo, na které se nehrálo, a nepoužívané stojany na noty z růžového dřeva, těžké sametové závěsy, volně převázané oranžovomodrým provazem s třapci, rámující částečný výhled na nebe bez mráčku a šedě a žlutě skvrnitou terasu, kde ve spárách rostl heřmánek a kopretiny. Několik schodů vedlo dolů na trávník, kde ještě Robbie pracoval a který se táhl padesát yardů až k fontáně s Tritonem. To vše dohromady – řeka a květiny, běh, a v posledních dnech běhala zřídkakdy, jemné žebroví dubových kmenů, tahle místnost s vysokým stropem, geometrie světla, puls, který jí tepe v uších a pomalu se zklidňuje – to vše v ní probouzelo radost, jak se známé měnilo v rozkošně neznámé. Zároveň se ale cítila provinile, že se doma nudí. Vrátila se z Cambridge s jakousi nejasnou představou, že své rodině dluží svoji nepřerušovanou přítomnost. Otec však zůstával ve městě a matka, pokud neživila své migrény, byla odtažitá, dokonce nepřátelská. Cecilia nosila matce nahoru do pokoje podnosy s čajem – do pokoje stejně zanedbaného jako byl ten její – v představě, že by si mohly důvěrně pohovořit. Avšak Emily Tallisová se chtěla podělit jenom o drobné nepodstatnosti ohledně domácnosti, nebo ležela opřená o polštáře, v přítmí pokoje se jí nedalo z obličeje nic vyčíst, a pila svůj šálek čaje za bezkrevného ticha. Briony byla ponořená do svých písemných fantazií – co se zdálo přechodným vrtochem, z toho se teď stávala rozvíjející se posedlost. Právě ráno je Cecilia viděla na schodech, svoji mladší sestru, jak vede chudáky sestřenici a bratrance, kteří teprve včera přijeli, nahoru do dětského pokoje, aby zkoušeli hru, kterou chtěla Briony uvést večer, kdy čekali Leona a jeho přítele. Bylo tak málo času a už jednoho z dvojčat držela Betty kvůli nějakému prohřešku v prádelně. Cecilia neměla chuť pomáhat – bylo moc horko, a ať už se Briony pustila do čehokoli, ten projekt skončí pohromou, neboť od toho Briony očekává přespříliš a nikdo, zvláště pak sestřenice a bratranci, není schopen dostát jejím potřeštěným představám. Cecilia věděla, že nemůže dál marnit své dny ve svinčíku svého 24
neuklizeného pokoje, ležet na posteli v oblaku dýmu, bradu podepřenou dlaní, do paže aby se jí dávalo mravenčení při čtení Richardsonovy Clarissy. Učinila polovičatý pokus pokračovat v rodinné tradici, ale na straně jejího otce, alespoň do té doby, než si její prapradědeček otevřel skromné železářství, trčeli předkové bez možnosti úniku až po krk v dřině na farmě. U mužů se podezřele a bez nějakého řádu střídala příjmení a svazky, kdy spolu dvojice žily na hromádce, do církevních matrik nikdo nezaznamenal. Nemůže tady zůstat, věděla, že by si měla udělat plány, ale neudělala nic. Otevíraly se jí různé možnosti, ale nic, co by nemohlo počkat. Měla na účtu trochu peněz, dost, aby s tím skromně vydržela asi rok. Leon ji opakovaně zval k sobě do Londýna. Přátelé z univerzity se nabízeli, že jí pomohou najít práci – určitě nudnou, ale byla by nezávislá. Z matčiny strany měla zajímavé strýce a tety, kteří ji vždycky rádi viděli, včetně nespoutané Hermione, matky Loly a dvojčat, která teď byla dokonce v Paříži se svým milencem, jenž pracoval v rozhlase. Nikdo tady Cecilii nezdržoval, nikomu by zvlášť neleželo na srdci, kdyby odešla. Nedržela ji tady letargie, někdy bývala až nesnesitelně neklidná. Zkrátka se jí zamlouval pocit, že jí něco v odchodu brání, že je jí tady zapotřebí. Občas přesvědčovala sama sebe, že zůstává kvůli Briony, nebo aby pomáhala matce, nebo proto, že je to ve skutečnosti její poslední ničím nepřerušený pobyt doma a že ho dotáhne do konce. Ve skutečnosti ji nelákalo pomyšlení, že by si měla zabalit kufr a stihnout ranní vlak jenom proto, aby odjela. To, že tady setrvávala, unuděná a zpohodlnělá, byla určitá podoba sebemrskačství, kořeněná potěšením nebo očekáváním toho potěšení; kdyby odjela, mohlo by se stát něco zlého, nebo co hůř, něco dobrého, a to si nemohla dovolit propást. A pak tady byl Robbie, který ji popuzoval tím, jak předstíral, že se od ní drží dál, a svými velkolepými plány, které byl ochoten probírat jenom s jejím otcem. Znala se s Robbiem od sedmi let a zlobilo ji, že si spolu nedokážou normálně promluvit. Přestože měla pocit, že je to ve značné míře jeho chyba – že by mu stouplo do hlavy jeho postavení? – věděla, že tohle si musejí vyjasnit dřív, než vůbec pomyslí na to, že by odjela. Otevřenými okny pronikal slabý kožnatý zápach kravského hnoje, všudypřítomný, vyjma těch nejchladnějších dnů, který vní25
mali jenom ti, kteří odněkud přijeli. Robbie odložil sázecí lopatku a vztyčil se, aby si mohl ubalit cigaretu, pozůstatek z časů, kdy byl členem komunistické strany – což byla další přechodná libůstka, spolu s jeho ambiciózními plány ohledně antropologie a plánovanou cestou pěšky z Calais do Istanbulu. Vlastní cigarety ovšem měla o dvě patra výš, v některé z několika možných kapes. Vešla dál do místnosti a nacpala květiny do vázy. Kdysi patřívala jejímu strýci Clemovi, na jehož pohřeb nebo spíš znovupohřbení na konci války se dobře pamatovala: dělová lafeta, která předjela na venkovský hřbitov, rakev zahalená vlajkou pluku, tasené meče, hlahol trubek u hrobu, a to, co si v pěti letech zapamatovala nejvíc – její otec plakal. Clem byl jeho jediný sourozenec. To, jak přišel k té váze, se dověděli z jednoho z posledních dopisů, které mladý poručík napsal domů. Byl styčný důstojník ve francouzské zóně a započal s evakuací malého města západně od Verdunu těsně předtím, než je bombardování srovnalo se zemí. Zachránilo se snad padesát žen, dětí a starých lidí. Později starosta a další představitelé zavedli strýce Clema městem k polozbořenému muzeu. Vázu vyndali z roztříštěné skleněné vitríny a darovali mu ji na důkaz vděku. Neodmítl to, jakkoli se mohlo zdát nevhodné bojovat ve válce s míšeňským porcelánem pod paží. O měsíc později zanechal poručík Tallis vázu pro jistotu v jednom venkovském stavení, za povodně se přebrodil přes řeku, aby si ji vzal, a stejnou cestou se o půlnoci vrátil ke své jednotce. V posledních dnech války ho odveleli na hlídku, a tak vázu svěřil jednomu příteli, aby mu na ni dával pozor. Pomalu si našla cestu zpátky na velitelství a Tallisovým ji doručili několik měsíců po pohřbu strýce Clema. Nemělo žádný smysl pokoušet se květiny uspořádat. Zvolily si vlastní symetrii a byla zajisté pravda, že příliš souměrné uspořádání kosatců a vrbovky by pokazilo dojem. Několik minut Cecilia květiny aranžovala, aby dosáhla přirozeného nahodilého vzhledu. Při tom se zaměstnávala pomyšlením, že by vyšla ven k Robbiemu. Ušetřilo by jí to cestu nahoru do pokoje. Cítila se nepříjemně, bylo jí horko a ráda by si ve velkém zrcadle nad krbem zkontrolovala, jak vypadá. Kdyby se ale otočil – stál zády k domu a kouřil – uviděl by rovnou do pokoje. Konečně to dokončila a poodstoupila. 26
Teď si přítel jejího bratra Paul Marshall možná pomyslí, že květiny strčili do vázy stejně ledabyle, jak byly natrhány. Věděla, že nemá smysl aranžovat květiny, dokud ve váze není voda – ale nedokázala odolat, aby si s nimi nepohrávala, a lidé nedělají vždy všechno správně a logicky, zvláště když jsou o samotě. Její matka chtěla mít v hostinském pokoji květiny a Cecilia ráda vyhověla. Nabízelo se zajít pro vodu do kuchyně, ale Betty tam připravovala dnešní večeři a byla v panovačné náladě. Strachy by se krčil nejenom malý kluk jako Jackson nebo Pierrot – stejně na tom byla přizvaná pomocnice ze vsi. Dokonce i ze salonu se dalo zaslechnout občasný zdušený zlostný výkřik a zařinčení hrnce, který někdo postavil s nebývalou silou na polici u krbu. Kdyby tam teď Cecilia vešla, musela by dělat prostředníka mezi mlhavými matčinými příkazy a Bettyiným bojovným rozpoložením. Bude jistě mnohem rozumnější zajít ven k fontáně a vázu naplnit tam. Jednou, to jí ještě zdaleka nebylo dvacet, se přišel na vázu podívat jeden otcův známý, který pracoval ve Victoria and Albert Museum, a prohlásil, že váza je pravá. Byl to pravý míšeňský porcelán, práce velkého umělce Höroldta, který ji namaloval v roce 1726. S největší pravděpodobností svého času patřívala králi Augustovi. Přestože si jí Tallisovi považovali víc než ostatních věcí ve svém domě, což byla hlavně veteš, kterou nashromáždil Ceciliin dědeček, Jack Tallis chtěl, aby se váza na počest jeho bratra používala. Neměla být uvězněna ve skleněné vitríně. Když přežila válku, zněl logický argument, potom by měla přežít Tallisovy. Jeho žena souhlasila. Pravda byla, že ji Emily Tallisová neměla moc ráda, i když měla velkou cenu a pohnutou historii. Drobné malované čínské figurky, postavičky obřadně shromážděné kolem stolu, k tomu vyumělkované rostliny a nepravděpodobní ptáci, to jí připadalo přeplácané a skličující. Čínské předměty povšechně ji otravovaly. Sama Cecilia na to neměla vyhraněný názor, i když si někdy lámala hlavu, kolik by se za vázu dostalo v aukční síni Sotheby’s. Vážili si té vázy ne kvůli Höroldtovým mistrovským pestrobarevným emailům nebo modrému a zlatému vzoru propletenému s listovím, ale kvůli strýci Clemovi a životům, které zachránil, kvůli řece, kterou o půlnoci přebrodil, a kvůli jeho smrti přesně týden před uzavřením příměří. Květiny, zvláště pak polní, se zdály vhodným projevem úcty. 27
Cecilia uchopila chladný porcelán do obou rukou, chvilku postála na jedné noze, když si druhou otevírala francouzské okno dokořán. Vyšla ven do prudkého slunečního světla a vůně stoupající z prohřátého kamene byla jako přátelské objetí. Nad fontánou se namlouvaly dvě vlaštovky a z hutného příšeří obrovitého libanonského cedru se ozývalo pronikavé vyzpěvování ledňáčka. Květiny se v lehkém vánku pohupovaly a lechtaly ji na tváři, když kráčela přes terasu a opatrně zdolala ty tři drolící se schody na štěrkovanou cestu. Robbie ji uslyšel přicházet a prudce se otočil. „Byl jsem ponořený v myšlenkách,“ začal vysvětlovat. „Ubalil bys mi jednu tu svoji bolševickou cigaretu?“ Vlastní cigaretu odhodil, uchopil plechovou krabičku, která ležela na jeho saku na trávníku, a vykročil vedle ní k fontáně. Chvíli neřekli slovo. „Krásný den,“ podotkla potom s povzdechem. Hleděl na ni s podezíravým pobavením. Něco mezi nimi bylo, a dokonce i ona musela vzít na vědomí, že krotká poznámka ohledně počasí vyzněla zvráceně. „Co Clarissa?“ Pohled měl sklopený ke svým prstům, které balily cigaretu. „Nuda.“ „To nesmíme říkat.“ „Ráda bych, aby s tím pohnula.“ „To se stane, a bude to lepší.“ Zpomalili, a pak se zastavili, aby mohl dokončit její cigaretu. Pravila: „Radši bych četla kdykoli Fieldinga.“ Uvědomila si, že řekla nějakou hloupost. Robbie se zadíval přes park a krávy k dubovému lesu, který se táhl údolím řeky, k lesu, kterým toho rána běžela. Mohl si myslet, že s ním mluví v jinotajích, sugestivně dává najevo chuť na plnokrevnost a smyslnost. Byl to samozřejmě omyl a Cecilii přepadly rozpaky. Neměla ponětí, jak by to uvedla na pravou míru. Líbí se mi jeho oči, pomyslela si, čistá směsice oranžové a zelené, která je ve slunečním světle ještě zrnitější. A líbilo se jí, že je tak vysoký. Byla to u muže zajímavá kombinace, inteligence a vyslovené humpoláctví. Vzala si od něho cigaretu, připálil jí. „Vím, co máš na mysli,“ prohodil, když kráčeli těch posled28
ních pár kroků k fontáně. „Ve Fieldingovi je víc života, ale ve srovnání s Richardsonem dokáže být psychologicky vulgární.“ Postavila vázu vedle nerovných schodů, které vedly ke kamenné nádrži fontány. Poslední věc, po které toužila, byla studentská debata o literatuře osmnáctého století. Vůbec si nemyslela, že Fielding je vulgární, ale nehodlala se nechat zatáhnout do debaty, bránit se, specifikovat, útočit. Unavovalo ji to a Robbie se uměl urputně hádat. Místo toho řekla: „Víš, že dneska přijede Leon?“ „Slyšel jsem. To je bezvadný.“ „Přiveze s sebou přítele, Paula Marshalla. Toho…“ „Čokoládového milionáře. No teda! A ty mu chystáš květiny!“ Usmála se. Předstírá, že žárlí, aby skryl skutečnost, že opravdu žárlí? Už se v něm nevyznala. Na Cambridgi se přestali stýkat. Udělat cokoli jiného bylo příliš obtížné. Změnila téma hovoru. „Táta říká, že z tebe bude doktor.“ „Uvažuju o tom.“ „Musíš mít studentský život rád.“ Znovu odvrátil pohled, ale tentokrát jenom na vteřinu, nebo ani ne na vteřinu, a když se k ní zase obrátil, připadalo jí, že je mírně podrážděný. Vyznělo to od ní blahosklonně? Znovu uviděla jeho oči, zelené a oranžové skvrnky, jako tygří oko. Když promluvil, nebylo po nějakém podráždění ani stopy. „Vím, že tobě to moc nesedělo, Cee. Ale jak jinak se z tebe může stát lékař?“ „Přesně tak. Dalších šest let. K čemu to?“ Neurazil se. To ona přeháněla a byla v jeho přítomnosti nervózní a sama ze sebe otrávená. Vzal její otázku vážně. „Ve skutečnosti mi nikdo nedá práci jako parkovému zahradníkovi. Nechci učit ani nastoupit do státní služby. A medicína mě zajímá…“ Odmlčel se, jak ho něco napadlo. „Podívej, domluvil jsem se, že to tvému otci splatím. Takhle jsme se dohodli.“ „O tohle mi vůbec nešlo.“ Překvapilo ji, že ho vůbec napadlo, že jí snad jde o peníze. To bylo od něho malicherné. Její otec subvencoval Robbieho vzdělání po celou dobu. Namítal proti tomu někdy někdo něco? Myslela si, že se jí to zdá, ale měla pravdu – v Robbieho chování 29