0042042

001-003 Daleke cesty.qxp_Sestava 1 30.04.21 13:36 Stránka 3

CHRISTINE THÜRMEROVÁ

Daleké

cesty Zkušenosti a tipy z 45 000 kilometru˚ po svých

© Christine Thürmer 2020 Ilustrations © Piper Verlag GmbH, München 2020 Fotografie v příloze: Christine Thürmer, vyjma snímků na straně 8 uprostřed: Balázs Varga; str. 27 dole: Markus Legner; str. 1 a 2 vpravo dole, 4 obě nahoře, 5, 6 nahoře a dole vlevo, 17, 20, 21, 22, 28/29 a 32: Peter von Felbert Translation © Tomáš Dimter 2021 ISBN 978-80-242-7409-6

Obsah Proč dálková chůze: Jak jsem na cestě našla štěstí

7

Čím bychom se neměli nechat odradit od dálkových túr

21

Najít ideální dálkovou trasu

44

Všední den na cestě: mýtus a realita

76

Méně je více: vybavení podle principu ultralehké turistiky

108

Digitální revoluce: plánování tras a navigace

155

Problémy na cestě a jak je řešit

175

Tipy na túry pro všechny životní situace

208

Seznam literatury

223

Proč dálkové pochody: Jak jsem na cestě našla štěstí

Jak se z pěšího výletu stane dálkový pochod? Žádná oficiální definice neexistuje. Podle německé mutace Wikipedie stačí být na cestě jen několik dnů, sportovní svaz Alpenverein označuje za dálkový pochod trasy nad 500 km a já sama nezačínám na vzdálenostech kratších než 1000 km. Zásadní rozdíl mezi pěším výletem a dálkovým pochodem nespočívá v nějakých číslech, ale v tom, co to s vámi dělá. Na krátkých výpravách se zotavíte, zbavíte se stresu a zlepšíte si kondici, zato dálková turistika má úplně jiný potenciál. Naučí vás milovat vaše tělo. Sejme z vás strach z budoucnosti a obdaruje vás sebedůvěrou a svobodou. Dokonce vám změní hodnoty a názory. Především ale způsobí jedno: Díky ní budete šťastnější.

Snížit práh štěstí „Nový rok začíná dobře,“ pomyslela jsem si plna vděčnosti při novoročním večeru 2013. Celý den jsem při teplotách těsně nad bodem mrazu putovala deštěm horami Appalačského pohoří. Bez přestávky, protože tady na Benton MacKayeově trailu v Tennessee nejsou žádné kempy, jen nekonečné dubové a javorové lesy. Šaty, ponožky, boty – všechno jsem měla promáčené skrz naskrz a zablácené. Už jsem se vnitřně chystala na studenou noc v chladném stanu, když jsem zčistajasna, těsně před tím, než se setmělo, objevila luxusní ubytování na lesní cestě. Teď tedy ležím uvnitř v teple a suchu, 7

vlhkostí zvrásněné nohy v tlustých ponožkách a moje oblečení se suší na prádelní šňůře nade mnou. „Jsem fakt dítě Štěstěny,“ raduju se a naslouchám monotónnímu bubnování deště na střechu nade mnou. Najednou, jako když do mě střelí, se mě zmocní obavy, že mě odsud vzápětí někdo vyžene. Můj ráj totiž není nějaký hotelový pokoj nebo útulna na cestě, ale suchý záchod US Forest Service. Pokud řidiče tam venku na lesním parkovišti najednou popadne obyčejná lidská potřeba, budu mít problémy vysvětlit, co tady dělám. S napětím zadržuju dech. Ale před zamčenými dveřmi chrastí jenom vysílačka a tiše kňučí psi. S úlevou si oddychnu. Zdá se, že venku zaparkoval nějaký noční lovec, který se vysílačkou domlou­ vá se zbytkem kamarádů. A skutečně už po pár minutách zarachotí pneumatiky na štěrku. Řidič odjíždí. Když už se ozývá jenom hučení větru v korunách stromů a bubnování dešťových kapek na plechové střeše, s úlevou se svalím zase na karimatku. „Díky bohu, že odsud nemusím,“ pomyslím si, když se zachum­ lám do prošívané deky, a vyprsknu smíchy. Daleko od civilizace vnímám suchý záchod skutečně jako svůj novoroční dárek, který mi seslala nebesa. Toaleta pro hendikepované je velmi prostorná a zřejmě ji instalovali teprve před několika týdny, a proto je dost čistá a téměř nezapáchá – tedy když sklopím víko záchodu. Že se budu radovat z noci strávené na ekologické toaletě, jako se jiní radují z noci v Hiltonu, je důsledek mého minimalistického životního stylu člověka, který miluje dlouhé treky. Na cestě se veškerý můj majetek vejde do malého batohu a váží rovných šest kilogramů. Stan, karimatka, cosi jako spacák a jedna sada náhradního oblečení, to je všechno, kromě pár věcí na vaření a pár prkotin, co s sebou nosím. Víc nepotřebuju dokonce ani teď v zimě. Tato redukce na to podstatné mě činí nesmírně vděčnou za všechno, co překračuje mou nízkou úroveň komfortu. Věci, které byly pro mě dříve zcela samozřejmé, dnes najednou vnímám jako luxusní. Protože se na cestách myju většinou ve studených řekách a spím na tenké karimatce, raduju se z každé teplé sprchy nebo měkké postele stejně jako dříve při zvýšení platu. Zatímco moje nároky v předchozím životě s přibývajícím věkem a příjmem stále stoupaly, způsobil 8

čas, v němž žiju jako poutník na dálkových trecích, pravý opak: Můj práh štěstí se drasticky snížil – a to natolik, že jsem teď nadšená i z chemického záchodu. Tato změna vnímání mi na túrách nepřináší jenom pravidelné momenty štěstí, ale také mimořádně pozitivně ovlivňuje můj „normální“ život doma – i když přitom v návalu pocitů někdy u bližních vyvolávám jisté rozpaky… Když jsem na začátku své outdoorové dráhy dala výpověď z bytu a uložila své věci do pronajatého skladu, musela jsem si v Německu po návratu z každé dálkové túry najít přechodné ubytování. Prohlídky samostatných nebo sdílených bytů zprvu probíhaly téměř pokaždé podle stejného schématu a pronajímatele zanechaly poněkud zmatené… Pronajímatel/ka (zvědavě): „Co je vaše profese?“ Já (pyšně): „Chodím dlouhé treky!“ Pronajímatel/ka (vzrušeně): „Co je to za povolání?“ Já (nadšeně): „Chodím pěšky dlouhé túry. Přesněji řečeno, jsem thru hikerka, protože tyhle trasy procházím od prvního do posledního kilometru v jedné sezóně.“ Pronajímatel/ka (zmateně): „Aha!“ Pauza. „Tak já vám ukážu ten pokoj.“ (Vede mě k více či méně vybydlenému pokoji s nábytkem po odrostlých a odstěhovaných dětech/z bazaru/sběrného dvora.) Já (u vytržení): „To je úžasné! Opravdová postel! Nemusím spát na podlaze! A je tady dokonce i psací stůl s opravdickou židlí! Takže můžu při práci sedět u stolu! A máte tady i koupelnu s tekoucí teplou vodou?“ Pronajímatel/ka (ve střehu): „Mno, takže, my se vám ozveme, pokud bychom se nerozhodli pro jiného nájemce…“ Pochopitelně jsem o nich už nikdy neslyšela. Pronajímatelé měli pocit, že je moje nadšení ze spíše nuzného vybavení jen hrané a že si z nich ve skutečnosti dělám legraci, anebo měli pocit, že jsem padlá na hlavu. Přitom je tenhle entuziasmus výsledkem mého skromného životního stylu na túrách. Až když jsem potlačila své euforické projevy, našla jsem přístřeší. Až na tyto drobné komplikace dálkové pochody proměnily můj život vysloveně k lepšímu. Skoro každý večer ležím ve svém stanu 9

nebo posteli, přemýšlím o uplynulém dni a samou radostí z báječných zážitků bych mohla nahlas křičet „Děkuju! Děkuju! Děkuju!“ I když jsem to vůbec neměla v úmyslu, nalezla jsem na cestách velké štěstí. Nebo jak říkají američtí dálkoví trekaři: Thru hiking has ruined my life, thank God! – Dálkové pochody mi zničily život, díky Bohu!

„Go with the flow, baby!“ Je už po osmé hodině večer, když opouštím Děčín s batohem narvaným k prasknutí a plným břichem. Nákup v prvním českém supermarketu na cestě trval déle, než bylo v plánu. Část proviantu jsem spořádala přímo na místě jako večeři, protože jsem onoho horkého červnového dne po více než deseti hodinách putování potřebovala pauzu. Ale po strmém stoupání teď leží město za mnou a já se ještě před nástupem soumraku dostávám vysoko nad údolím Labe zase do lesa. Vlastně už mezi prvními stromy vidím vhodnou příležitost, kde postavit stan, ale pak mě to žene dál: „Určitě se namanou ještě lepší místa!“ Najednou na mapě objevím dva kilometry vzdálené vyhlídkové místo, které dozajista při západu slunce nabídne krásné panorama s výhledem na Labe. O půl hodiny později ovšem navzdory úchvatnému pohledu na světla v údolí nechci zůstat ani tam. Za soumraku procházím kolem bizarních skalních útvarů Českého Švýcarska, a když už musím vytáhnout čelovku, zase letmo mrknu do mapy. Ve vzdálenosti čtyř kilometrů se nachází mimořádně rovný úsek lesa – a tak jdu ještě hodinu v rozptýleném měsíčním světle po širokých lesních cestách. Teprve po odbočce na úzkou lesní pěšinu začne trasa strmě stoupat a objevují se na ní kameny, tuším, že za svitu čelovky by mohla být cesta nebezpečná a já bych si na ní mohla přivodit zranění, tak rozbiju neochotně stan – po 43 kilometrech! Naprosto nečekaný výkon v prvním celém dni na 3000 kilometrů dlouhé trase, která vede Německem až k Černému moři. Přestože jsem vyrazila bez nezbyt­ ného tréninku, údy mě bolí jen trochu. Dokonce se trochu vznáším na obláčku euforie, když se v jedenáct večer natáhnu na karimatku. 10

Po mnoha měsících za psacím stolem jsem konečně zase venku – a okamžitě se dostaví „flow“! Výraz „flow“ pochází od maďarsko-amerického psychologa Mihályho Csíkszentmihályiiho (vyslovuje se to jako Číkšenmiháli) a označuje stav absolutního ponoření a naprostého rozplynutí v nějaké činnosti. Nejlepším příkladem jsou umělci v tvůrčím opojení nebo hrající si děti. Výzkumník štěstí Csíkszentmihályi definuje vícero charakteristických vlastností stavu flow a stěžuje si, že tyto stavy u většiny profesních činností chybí. Ale dálkové pochody je mají úplně všechny! Cíle jsou jasné a zpětná vazba přichází okamžitě. U dálkového pochodu jsou cíle jednoznačně zeměpisně definovány – stejně jako zpětná vazba: Pokud jdeme rychleji nebo dál, dosáhneme svého místa určení dříve. Náročnost výzvy a schopnosti jsou v rovnováze. Pokud nejsou, hrozí nuda při nevyužití potenciálu, anebo stres při přetížení. Putovat může principiálně skoro každý a stupeň obtížnosti si člověk stanoví sám podle svých schopností a zdatnosti při výběru trasy nebo plánování etap. Pocit kontroly situace je u dlouhých túr téměř vždycky přítomný, protože je člověk zcela odkázán sám na sebe a je vystaven jen několika nekontrolovatelným rušivým faktorům, jako například počasí. Pokud se všechny tyto tři předpoklady naplní, dostaví se flow při stupňujícím se soustředění na omezený druh činnosti. Jiné podněty ustoupí do pozadí a člověk se natolik pohrouží do svého konání, až mu jde bez námahy a jakoby samo od sebe. Proměňuje se vnímání času. Člověk plně prožívá přítomný okamžik a přestává se frustrovaně ohlížet do minulosti nebo se strachovat z budoucnosti. To pokračuje až k odpojení vědomí vlastního já, které prakticky splyne s jednáním. Putující na dálkových trasách pochopitelně nezažívají takové vytržení neustále. Ale i když se občas objeví nudnější nebo stresující 11

úseky, flow se dostavuje často. Ne nadarmo na sebe volají dálkoví trekaři: „Go with the flow, baby!“ Ve flow provádíme činnost jen a pouze kvůli ní samé, cíl je bezvýznamný. Tato takzvaná autotelie (samoúčelnost) je nejvyšší forma vlastní motivace – nebo jak tomu říká Csíkszentmihályi: tajemství štěstí. A tohle nádherné štěstí jsem při dlouhých trecích po našem světě skutečně našla.

Konečně čas na přemýšlení Na Floridě má jeden jediný výškový metr mimořádný účinek: V národním parku Apalachicola National Forest na severozápadě země mě vede Floridská stezka do vyšších poloh světlým smrkovým lesem, zatímco dál dole mezi obrovskými kmeny cypřišů se brodím po kolena ve vodě. Takže se nedivím, když se úzká pěšinka přede mnou ztrácí v čokoládově hnědé močálovité vodě a objevuje se až po dalších třiceti metrech. Přesto si z uší vyndám sluchátka. Přímo na cestě se totiž sluní téměř dva metry dlouhý aligátor, který teď vyděšeně klouže do vody. Silný šupinatý ocas ještě jednou plácne nad hladinou a pak mohutný plaz zmizí přesně do té louže, kterou se musím přebrodit. „Aligátoři nejsou pro dospělé nebezpeční. Žerou jenom psy a děti…“ vysvětlovali mi sice američtí přátelé, přesto teď upřeně zírám nepříliš jistě na naprosto neprůhlednou hnědou kaši. Na zemi bych mohla tomu opancéřovanému zvířeti prostě utéct, ale ve vodě bych proti jeho více než osmdesáti jako nůž ostrým zubům neměla vůbec žádnou šanci. Následující půl hodinu se snažím najít nějakou okliku po souši a vyhnout se tak nebezpečnému místu. Marně. Když jsem se přinutila strachy bez sebe vstoupit do bažiny, přepadla mě ve vodě sahající po pás najednou panika a vyděšeně jsem vyběhla ven. V této hloubce by neměl aligátor nejmenší problém chňapnout mě do svých silných čelistí a proměnit mě v chutnou večeři. Téměř pět minut jsem postávala na okraji prolákliny a zhluboka se několikrát nadechla a vydechla, než jsem se podle hesla „Kupředu, zpátky ni krok!“ odvážila dalšího pokusu. Zběsile jsem 12

se brodila vodou – a po několika vteřinách plných děsu jsem se v po­ řádku, jen mokrá až na kůži ocitla na druhé straně. Po několika stovkách metrů se mi rozbušené srdce zklidnilo. Zase jsem si zapnula MP3 přehrávač – a musela se hlasitě rozesmát. Zrovna jsem poslouchala středověký epos o Nibelunzích a narazila na pasáž o Siegfriedově neohroženém boji s drakem. V ní se vítězný hrdina po koupeli v krvi zabitého zvířete stává (téměř) nesmrtelným. V porovnání s ním jsem se při setkání s praotcem všech draků chovala citelně méně statečně. Takový odkaz na aktuální situaci jsem při poslechu audioknihy rozhodně nečekala… V průběhu následujících hodin a dnů mě píseň o Nibelunzích vtahovala do svého kouzla stále víc a víc. Zatímco jsem na Floridě putovala močály, plantážemi s cukrovou třtinou a velkoměstskými předměstími, odvíjelo se na mém přehrávači napínavé drama o odvážných bojovnících, pyšných královnách a podlých zrádcích – a to navíc ve středohornoněmčině v novém spisovném překladu. Když po devíti hodinách všichni aktéři v poslední krvavé řeži skončili mrtví, tento příběh věrnosti, zrady a pomsty mě držel ještě mnoho dnů a týdnů. Co jsem zprvu pokládala za zaprášenou pohádku, se ukázalo jako nanejvýš moderní parabola – a já si užívám luxus, že mohu všechny náměty k přemýšlení, které z této ságy pro mne vyplynuly, při dlouhém putování nerušeně probírat. Mezi desetihodinovým pracovním dnem, rodinou, přáteli a mrz­ kými požadavky všedního dne většina lidí nenajde čas a sílu na zamyšlení a reflexi, umění a kulturu – a co teprve na středověké hrdinské eposy. Dokonce, i když se člověk v mládí ještě s nadšením zabýval velkými filozofickými, politickými nebo sociálními otázkami, určuje život dospělého často jeho nadřízený, na což mnohdy vynakládáme většinu svých intelektuálních schopností – přinejmenším přes den. Večer přejímá velení rodina. Myšlení krouží zcela logicky spíš kolem hypotéky na dům nebo kolem hlídání a kroužků dětí, než kolem tázání po smyslu života. Dálkové túry představují vynikající příležitost nechat našeho ducha, aby se zas jednou volně rozlétl. Na jedné straně pohyb podněcuje myšlení, na straně druhé běh a chůze nezabírají tolik mentální kapacity. Takže žádný div, že mnoho filozofů od Aristotela 13

po Rousseaua přemýšlelo při chůzi. Na trase mi poskytují nové myš­ lenkové podněty nejen (audio)knihy, ale také cesty samé: kultura a dějiny krajiny, kterou procházíme, rostliny a zvířata na okraji cest nebo setkání s jinými poutníky. Na túře vedu nejintenzivnější rozhovory, jelikož jsou oproštěné od každodennosti a já se mohu – lačná po podnětech – plně soustředit na své partnery při rozhovoru, kteří často nejsou na tak upřímný zájem zvyklí. Zatímco doma stále těkáme a občas se musíme izolovat, abychom nebyli zahlceni podněty, dálková túra nám vyčistí hlavu, a tím i uvolní pro chuť na duchovní výlety. A tak člověk k novým cílům nepu­ tuje jenom nohama, ale také myšlenkami.

Velká svoboda Dnes bych vlastně ještě chtěla ujít aspoň patnáct kilometrů na Salc­ burské salašnické cestě (Almenweg) a jen ze zvědavosti nakouknu do chaty. Ale sotva se objevím ve dveřích, už mě nějaký starší muž chytá za rukáv. Tuším, že v salcburském dialektu mi říká něco jako „Dřepni si sem k nám!“. V přeplněném lokálu mi sundá batoh a vměstná mě mezi sebe a dva další muže v kožených kalhotách a pletených kabátcích na dřevěnou rohovou lavici. A já přitom chtěla jít dál… Na stole stojí obrovská konvice s čajem, několik šálků a cimbál. Můj nový kamarád na něj dokáže hrát paličkami velmi dobře a prozpěvuje si k tomu hlasitým barytonem: „Da Pforra moicht t Predigt, da Metzga moch d Wurscht. Da Glauben, der mocht selig und d Hitz mocht an Durscht!“ S úsměvem pozvednou oba jeho kamarádi hrnky, ke mně taky jeden posunou, protože: „Na cestě člověku vyschne v krku!“ Plna údivu nad tím, že tohle čilé mužské trio popíjí čaj, loknu si z plna hrdla – a okamžitě se rozkašlu. Čaj je říznutý pořádnou dávkou kořalky. Soused vedle mě praští do zad a do lokálu polohlasně zvolá: „Víte, proč je člověk savec? Protože má kostru a nasává!“ Všichni hosté se halasně chechtají. „Co je to? Je to zelený a sedí to na zá­ chodě? – Kaktus!“ 14

Celou hodinu střídá jeden fór druhý, přerušují je jen výbuchy smíchu posluchačů a krátké přestávky na pití. Rozumím sice jen asi polovině z toho, co říkají, ale přesto se za chvíli už smíchem popadám za břicho. Vždycky, když se konečně chci zvednout a po­ kračovat, přijde další dobrý vtip, nebo mi někdo dolije. Když se zase ozve další salva smíchu, šťouchnu souseda do žeber a zeptám se, kdo je na ten komediální výstup angažoval. „Nikdo!“ odpoví plamenně. „Když se my důchodci v údolí nu­díme, sedneme na lanovku sem nahoru a trochu si zamuzicírujeme. Nějakej přiblblej turista nám dycky pošle pár panáků…“ Brzy se k hudebnímu triu připojil i hostinský. I když je polovina července, hodí si přes rameno dřevěné hrablo na odklízení sněhu a dřevěnou lžicí na něm začne vyklepávat sólo jako na perkuse. Když si k tomu vezme tlouk na máslo jako basu, ztichne i poslední hovor v lokálu a všichni hosté naslouchají improvizované alpské kapele. Teprve po třech hodinách vyklopýtám z chaty na čerstvý noční vzduch. Břicho mě bolí od samého smíchu a mám pěknou špičku. Neplánovaná pauza významně zamávala mým denním programem, a tím zřejmě i plánem celé túry na zbytek týdne. Přesto vyrážím svižně dál, protože u dálkových pochodů je mi to relativně fuk! Zatímco jsem v předchozím životě jako manažerka lítala z jednoho jednání na druhé, teď mám jen dvě schůzky za den: východ a západ slunce. K tomu se v mém imaginárním kalendáři přidávají ještě dvě důležité události roku: začátek jara s táním sněhu, jenž zahajuje sezónu ve velehorách, a začátek zimy, která tuto sezónu ukončuje. Jinak jsem ve svém rozhodování, kdy a kam budu putovat, naprosto volná. Ujdu, tříhodinovému zpoždění navzdory, plánovaných patnáct kilometrů, když si za soumraku zapnu čelovku? Anebo si postavím stan už při západu slunce a ráno vyrazím o to dříve? Nebo si zkrátím odpočinkový den, cestou budu dělat méně přestávek, případně si to střihnu zkratkou? Rozhodnout se mezi těmito mnoha možnostmi je jen a jen na mě. Dokonce i počasí má pramalý vliv. Na rozdíl od cyklovýletů nebo vodáckých výprav se mě při pěším putování silný vítr příliš netýká. 15

A dlouhý lijavec je při putování sice nepříjemný, ale v mnoha oblastech snesitelný stejně jako putování v zimě. U dálkových pochodů mám neuvěřitelně mnoho svobody a flexibility: Mohu vyrážet téměř za každého počasí a v jakémkoliv ročním období. Navíc nejsem vecpaná do ztuhlého časového korzetu, ale denní plán si stanovuji podle chuti a nálady. Pokud mám hodně energie, jdu dál nebo rychleji. Když jsem unavená, ujdu méně kilometrů. Když narazím na někoho zajímavého, klidně se dlouze zapovídám. A když na kraji cesty zahlédnu něco zajímavého, prostě si to prohlédnu. Při dlouhých túrách určuje hranice maximálně pří­ roda – všechno ostatní si určuju sama!

Body positivity – naučit se mít rád vlastní tělo Zrovna Američané, kteří jsou považováni za mimořádně prudérní národ, mají dva vysloveně volnomyšlenkářské putovní rituály: V cíli své dlouhé túry se thru hikeři, kteří trasu absolvovali od začátku do konce na jeden zátah, rádi fotí nazí nebo přinejmenším jen lehce odění, a den letního slunovratu se ve Spojených státech neoficiálně slaví jako Naked Hiking Day, tedy den naháčů, kdy se mnozí trekaři vydávají na cestu v rouše Adamově či Evině – pokud to komáři a teploty jen trochu umožní. Takové fotky mám i já a moji spolupoutníci ze severní hranice Pacific Crest Trailu čili Pacifické hřebenovky. I když strategicky umístěné rukavice a šály zakrývají rozhodující místa na těle, nesmím tyto snímky veřejně ukazovat: Všichni zúčastnění se tehdy zavázali k nejpřísnějšímu utajení. Mohu ale prozradit, že nikdo z nás nemá šanci na kariéru modelky nebo modela, a ani na koupa­lišti by nepřitahoval obdivné pohledy ostatních. Neboť, i když jsme po více než 4000 kilometrech pěšky byli všichni pochopitelně fit, mužům se na břiše neskvěl pekáč buchet, ale ukazovali spíše splasklé pivní panděro, nebo byli vyhublí na kost. Dámy na oné fotce místo pevné postavy ideální do bikin ukazují celulitidu v nejrůznějších stádiích a povislá prsa. O divokém porostu na hlavě či tváři ani nemluvě. Nejnápadnější znak 16

pětiměsíčního života venku je tan line: Zatímco naše trupy a stehna jsou bílé jako sýr, paže a nohy máme opálené dohněda. Navzdory všem těmto nedostatkům září nás deset radostí nad našimi těly. Proč? Protože jsme na ně neuvěřitelně pyšní! Naše nohy nás věrně nosily tisíce kilometrů celou zemí – a je úplně jedno, jestli se na stehnech skví pomerančová kůže nebo lýtka protínají křečové žíly. Neholené nohy, odřená kolena a rozškrábané komáří štípance nevnímáme jako vady na kráse, naopak jsou symbolem našeho výkonu. Denní svalová horečka a ztuhlé údy nejsou žádným nepříjemným průvodním znakem únavy z putování, ale znakem životaschopnosti. My jsme se totiž netrápili v nějaké posilovně, abychom odpovídali ideálům krásy. Používali jsme svá těla na to, k čemu jsou vlast­ ně stvořena: k chůzi! My lidé nejsme stavění k tomu, abychom celé dny vysedávali na kancelářské židli a pak se pohybovali na běhacím pásu a sledovali přitom televizní obrazovku. Ne, my patříme ven, do přírody! Pravověrní dálkoví chodci podávají maximální tělesné výkony, aby si splnili své sny – ne, aby se líbili jiným lidem nebo odpovídali nějakým tělesným normám. U dálkových túr jde o štěstí z nitra, nikoli o uznání zvenčí. Protože trekaři na cestě přírodou mají malý kontakt s civilizací, ztrácejí na významu i další společenské normy: oblečení neplní módní funkci, ale především funkci praktickou. Jak v něm člověk vypadá, stejně nikoho nezajímá, a ti, kdo putují s vámi, vypadají podobně zanedbaně jako vy sami. Důležit je jedině to, aby oblečení drželo teplo a sucho. Protože styl a estetika jsou v divočině nerelevantní, nechává většina pravověrných dálkových chodců doma i ho­ licí náčiní a nechává si narůst rozježený plnovous, zatímco mnoho žen vyráží na cesty bez mejkapu a podprsenky. Jenže tělo není jen pouhý nástroj k dosažení nějakého zeměpisného cíle. Stává se pramenem radosti, protože okamžiky štěstí při dálkových pochodech jsou velmi přímé a fyzické: zakousnout se úplně vyhladovělí do čokoládové tyčinky, skočit zpocený jako myš do chladivého jezera nebo ve studený den pocítit na kůži sluneční paprsky… Tato tělesná blaženost je mnohem intenzivnější než spíše 17

abstraktní ukojení ve všedním dni v práci. Povýšení nepochybně vyvolá pocit štěstí, ale trvá velmi dlouho, než se tento pocit – po oklice přes nejbližší výplatu, výběr peněz z bankomatu a nákup nějakého spotřebního zboží – promění v tělesné uspokojení. Dálkovým putováním zřejmě o pár kilogramů zhubnete, ale v dobře vypadajícího atleta se přesto nezměníte – což vám po túře bude tak jako tak šumafuk. Dokonce, i když neodpovídáte žádným ideálům krásy a módním trendům, budete se ve svém těle cítit vysloveně dobře, zdravě a fit!

Posílení sebedůvěry S prskáním se vynořím z řeky Swan River s vodou vlažnou jako ve vaně a okamžitě hrábnu po zářivě rudém kajaku, který jsem právě úmyslně převrátila. Když jsem kajak s námahou zase postavila „na nohy“ a s funěním jsem se na něj vytáhla, přehodím nohu přes okraj a jako tuleň sklouznu po hlavě do lodi. Už dvě hodiny trénuju tohle wet entry, tedy opětovné nastoupení do převráceného člunu. Nikdo z mnoha výletníků v tomto předměstí západoaustralského Perthu mě při tom nešikovném snažení nepozoruje. Když tenhle manévr předvádí můj australský kamarád a učitel jízdy na paddleboardu Alan, vypadá to mimořádně elegantně, já naopak vypadám jako čerstvě na pláž vyvržená velryba. „No, jaký to bylo?“ zavolám z kajaku na Alana, který se na břehu uvelebil ve stínu svého obytňáku. Ale místo, aby komentoval moje pokusy o záchranu sebe samé, upřeně se soustředí na svůj laptop a vůbec nereaguje. Přitom se znalý kajakář okamžitě uvolil, že mi dá soukromé hodiny, když jsem mu vykládala o svém novém plánu: Chci za půl roku sjet 3000 km dlouhou řeku Yukon, přestože jsem dodnes neměla pražádné zkušenosti s jízdou na kajaku nebo ve člunu. Takže se teď v Austrálii připravuju na Aljašku. Třemi silnými záběry se dostanu na písečný břeh a nešikovně se vydrápu ze člunu. „Takže tvůj výlet po Yukonu by neměl být problém,“ vysvětluje mi Alan se spokojeným výrazem ve tváři, když se na něho celá zmáčená podívám. 18