JODI TAYLOROVÁ
JEDNA ZATRACENÁ POHROMA ZA DRUHOU
1 V mém životě se vyskytly dva okamžiky, které všechno změnily. Okamžiky, od kterých se situace mohla odvíjet tak anebo onak. Okamžiky, kdy jsem si musela vybrat. Ten první nastal, když jsem po dalším ničivém dnu ve škole stanula před svojí třídní učitelkou paní De Winterovou. Předstírala jsem zasmušilé mlčení a čekala, že mě vyrazí, protože kdysi mi pohrozila „tři průšvihy a letíš“, a já to penzum už bohatě přečerpala. Jenže mě nevyhodila. Místo toho se na mě obrátila se zvláštní naléhavostí. „Madeleine, nemůžete dovolit, aby vaše rodinné poměry ovlivnily celý váš život. Jste inteligentní, máte schopnosti, kterých si nejste vědomá. Naskýtá se vám šance, jakou už znovu nedostanete. Můžu vám pomoct. Dovolíte mi to?“ Ještě nikdy mi nikdo pomoc nenabídl. Uvnitř jsem se maličko zachvěla, ale nedůvěra a podezíravost neodcházejí snadno. Pokračovala mírně: „Můžu vám pomoct. Máte poslední šanci, Madeleine. Ano, nebo ne?“ Nevypravila jsem ze sebe ani slovo. Byla jsem polapená ve vězení, které jsem si sama vystavěla. „Ano, nebo ne?“ Zhluboka jsem se nadechla a odpověděla „ano“. [ 13 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ L_ O_ R_ O_ _VÁ_
Podala mi knihu, zápisník a dvě propisovačky. „Začneme starým Egyptem. Přečtěte si první dvě kapitoly a kapitolu šestou. Musíte se naučit vstřebávat, třídit a předávat informace. Přinesete mi esej o patnácti stech slov. Téma: princip maat. Do pátku.“ „To je trest?“ „Ne, Madeleine. To je příležitost.“ „Ale… přece víte, že si to nemůžu vzít domů.“ „Můžete pracovat ve školní knihovně a nechat si věci tam. Slečna Hughesová vás očekává.“ To byl první okamžik. Druhý nadešel o deset let později. Přišel zčistajasna a měl podobu e-mailu. Milá Madeleine, jste určitě překvapená, že Vám píšu, ale musím se přiznat, že od Vašeho odchodu z Thirské univerzity jsem sledovala Vaši kariéru se zájmem a s určitou hrdostí. Blahopřeji Vám k akademickým úspěchům, kterých jste v Thirsku dosáhla, doktorko Maxwellová. Vždycky mám dobrý pocit, když vidím, že si někdo z mých bývalých žáků vede tak dobře, zejména ten, kdo musel v raných letech překonat tolik překážek. Chci Vám teď vylíčit podrobnosti pracovní nabídky, která vás podle mě bude velmi zajímat. Z působení v Thirsku jistě víte o existenci sesterské instituce, Ústavu pro výzkum dějin svaté Marie, organizace, jež by podle mého soudu mohla být sympatická každému, kdo nemá striktně uspořádaný život. Zaměřuje se hlavně na praktickou stránku výzkumu historie. Víc k tomu v téhle chvíli napsat nemohu. Ústav sídlí kousek za Rushfordem, kde momentálně bydlím, a přijímací pohovory probíhají příští měsíc čtvrtého. [ 14 ]
J_ E_ D_ N_ A_ _Z_AT _ _R_A_C_E_N_Á_ _P _O_H_R_O_M_A_ _Z _A_D_R_ U_ H_ O_ _U
Myslíte, že by Vás to zajímalo? Zdá se mi, že je to pro Vás jako dělané, a proto doufám, že o tom budete přemýšlet. Cesty a archeologický výzkum, které máte za sebou, hrají při výběru ve Váš prospěch a já jsem skutečně přesvědčená, že jste přesně ten typ člověka, jakého hledají. Platí mizerně a podmínky jsou tam ještě horší, ale pracovat tam je ohromná zkušenost – je tam zaměstnáno pár opravdu nadaných lidí. Máte-li zájem, klikněte prosím na odkaz dole a sjednejte si případný termín pohovoru. Nezavrhujte prosím tuhle nabídku šmahem. Vím, že jste vždycky dávala přednost práci v zahraničí, ale vzhledem k riziku, že Amerika znovu uzavře hranice, a také k rozdrobenosti EU možná nadešel čas uvažovat o trochu usedlejším způsobu života. Srdečně Vás zdravím. Sibyl De Winterová Vždycky říkám, že můj život ve skutečnosti začal toho dne, kdy jsem prošla bránou Svaté Marie. Na tabulce stálo: THIRSKÁ UNIVERZITA ÚSTAV PRO VÝZKUM DĚJIN KAMPUS PŘEVORSTVÍ SV. MARIE ŘEDITEL: DR. EDWARD G. BAIRSTOW BA MA PhD FRHS
Zazvonila jsem a nějaký hlas řekl: „Přejete si, slečno?“ „Jmenuju se Maxwellová a na čtrnáctou hodinu mám domluvenou schůzku s doktorem Bairstowem.“ „Běžte rovně po příjezdové cestě a vstupte hlavním vchodem. Nemůžete zabloudit.“ Jsou tady až příliš optimističtí, napadlo mě. Už se mi stalo, že jsem zabloudila na schodišti. [ 15 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ L_ O_ R_ O_ _VÁ_
U hlavního vchodu jsem se zapsala a strážný v uniformě mě objel ručním detektorem, což bylo na vzdělávací instituci poněkud neobvyklé. Snažila jsem se působit neškodně a asi se mi to dařilo, protože mě odvedl vestibulem do dvorany. Tam už na mě čekala paní De Winterová, která vypadala úplně stejně, jako když jsem ji viděla naposledy, toho dne, kdy mě vyexpedovala do Thirsku. Tedy toho dne, kdy jsem ze sebe setřásla ten ďáblův výmysl, rodinný život. S úsměvem jsme si podaly ruce. „Chcete si to tady ještě před pohovorem prohlédnout?“ „Vy tu pracujete?“ „Spíš externě. Občas dělám nábor. Tudy prosím.“ Měli to tam obrovské. Hlavní dvorana, kde se rozléhal každý zvuk, patřila k původní budově s úzkými středověkými okny. Na jejím vzdáleném konci vedlo deset stupňů zdobeného dubového schodiště na široké odpočívadlo, z nějž se nalevo i napravo rozbíhala galerie obtáčející dvoranu ze všech čtyř stran. Z galerie se vcházelo do různých místností. Jedněmi otevřenými dveřmi bylo vidět celé apartmá plné kostýmů a zařízení. Hemžili se tam lidé s plnými náručemi oblečení a mezi zuby svírali špendlíky. Na ramínkách i na krejčovských pannách visely oděvy v různém stupni dokončenosti. „Děláme hodně zakázek pro film a televizi,“ vysvětlila vedoucí kostymérny paní Enderbyová. Byla to malá kulaťoučká žena s milým úsměvem. „Někdy nám zadají jen výzkum a my jim pošleme podrobné informace o oblečení a materiálech dané doby, ale občas je tu i šijeme. Tenhle je například určený do historické adaptace života Karla II. a období restaurace. Jistěže, jsou to samá prsa a sex, ale já jsem Karla vždycky považovala za podceňovaného panovníka. Tyhle šaty jsou pro Nell Gwynnovou v jejím ‚pomerančovém‘ období a tady ty zase pro francouzskou nevěstku Louisu de Keroual.“ [ 16 ]
J_ E_ D_ N_ A_ _Z_AT _ _R_A_C_E_N_Á_ _P _O_H_R_O_M_A_ _Z _A_D_R_ U_ H_ O_ _U
„Jsou krásné,“ špitla jsem a držela se, abych látku neprohmatala. „Detaily vypadají překrásně. Bohužel pro mě jsou ty šaty moc moderní.“ „Doktorka Maxwellová je odbornice na starověk,“ poznamenala paní De Winterová. Zdálo se mi, že omluvně. „Ale jděte,“ vzdychla paní Enderbyová. „No, to není úplně na škodu. Samé splývavé oblečení, tógy a tuniky, samozřejmě, ale i tak…“ Nedopověděla. Zřejmě jsem ji zklamala. Popošly jsme k vedlejším dveřím, za nimiž měl pracovnu profesor Rapson, který vedl výzkum a vývoj. Byl to tak typický výstřední profesor, že jsem ho v první chvíli podezírala, jestli to trochu nepřehání. Byl extrémně vyčouhlý a extrémně hubený, s hřívou jako Einstein a jeho velký zahnutý nos mi připomněl příď torpédoborce. A scházelo mu obočí, což mi mělo něco napovědět, ale přátelsky se usmíval a už už mě zval dál, abych si blíže prohlédla jeho přeplněné království. Pohled ode dveří na psací stůl zavalený knihami byl lákavý a taky jsem si všimla, že ve zbytku pracovny měl zřízenou laboratoř. „Doktorka Maxwellová má teprve před pohovorem,“ pravila paní De Winterová a v jejím hlase jsem zaslechla varování. „Aha, ano, ano, ne, rozumím,“ zadrmolil profesor a pustil můj loket. „Nu, nějak takhle si představuji dějiny v praxi, má drahá. Tajemství řeckého ohně? Přijdeme mu na kloub. Jak se ovládala římská triga? Postavíme ji a zjistíme to. Jaký dostřel měl trébuchet? Na jakou vzdálenost můžeme katapultovat mrtvou krávu? Za jak dlouho vytáhnete člověku mozek nosem? Máte-li jakoukoli otázku takového druhu, přijďte s ní za mnou a my vám zjistíme odpověď. Tím se tu zabýváme.“ Jak divoce rozhazoval rukama, zavadil na laboratorním stole o kádinku s jakousi kalnou tekutinou – mohl to být stejně dobře balzamovací roztok, elixír života nebo Sokratův [ 17 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ L_ O_ R_ O_ _VÁ_
bolehlav – a shodil ji na zem, kde se rozprskla. Všichni jsme ucouvli. Kapalina bublala, syčela a vypadalo to, že se prožírá podlahou. Všimla jsem si, že na zemi je víc takových vlhkých fleků. „Ach, můj ty smutku! Jamie! Jamie! Jamie, hochu zlatý, seběhněte prosím o patro níž a vyřiďte doktoru Dowsonovi, že se mu omlouvám, ale zase mu bude kapat ze stropu.“ Mladík ochotně přikývl, zvedl se od laboratorního stolu a slalomem si razil cestu spletí jen zpola dokončených modelů, přístrojů neznámého určení, vratkých štosů knih a ušmudlaných bílých tabulí. Když mě míjel, přátelsky se na mě ušklíbl. V zásadě působili přátelsky všichni. Trochu zvláštní bylo jen to, že paní De Winterová každého, komu mě představovala, předem varovala, že jsem ještě neabsolvovala pohovor. Všichni se na mě usmívali a podávali mi ruce, ale nikde jsem nepronikla dál než na práh. Seznámila jsem se i s paní Mackovou, která vedla zdejší kuchyni. Jídla se podávají čtyřiadvacet hodin denně, informovala mě. Lámala jsem si hlavu, proč má jídelna historického ústavu tak zvláštní provozní dobu, ale na nic jsem nepřišla. Ne že bych si stěžovala. Můžu jíst čtyřiadvacet hodin denně, to zas jo. Bar a odpočívárna hned vedle byly skoro stejně velké jako jídelna, což svědčilo o zajímavém pořadí priorit. Všechno tu bylo ošumělé dlouholetým používáním a nedostatkem financí, nicméně bar hrál v tomhle směru prim. Ještě dál ve stejné chodbě se v malém krámku prodávaly paperbacky, čokolády, hygienické potřeby a další nezbytné zboží. Do knihovny, která společně s dvoranou tvořila srdce budovy, jsem se zamilovala. Díky vysokým stěnám působila prostorně a velký krb jí propůjčoval dojem útulnosti. Stála v ní pohodlná křesla a celou jednu stěnu tvořila vysoká okna, [ 18 ]
J_ E_ D_ N_ A_ _Z_AT _ _R_A_C_E_N_Á_ _P _O_H_R_O_M_A_ _Z _A_D_R_ U_ H_ O_ _U
kterými dovnitř pronikala záplava slunečního světla. Vedle regálů plných knih tu měli i nejmodernější elektronický informační systém, studovnu s datovými stolky a klenutým obloukem jsem zahlédla rozsáhlý archiv. „Ať si na nás vymyslíte cokoli, někde tady to najdeme,“ holedbal se doktor Dowson, knihovník a archivář. To, co měl na hlavě, připomínalo ze všeho nejvíc rybářský klobouk. „Tedy aspoň do té doby, dokud to ten blázen nad námi všechno nevyhodí do povětří. Věřila byste, že někdy tu nosíme i přílby? Neustále Edwardovi vysvětluju, že pokud si chceme zachovat holé životy, měl by ho i s celou tou partou pomatenců přemístit na druhou stranu Hawkinga.“ „Doktorka Maxwellová má teprve před pohovorem,“ skočila mu do řeči paní De Winterová a proud slov se proměnil v nezřetelné mumlání. V latině. S určitým znepokojením jsem zvedla hlavu ke stropu, na němž sice skutečně byly skvrny a fleky, ale zatím se nezdálo, že by se něco prožíralo zdivem téhle jistě památkově chráněné budovy. „A o tom už vám vyprávěli?“ navázal. „Jak se jeho tým v loňském roce pokusil vytvořit repliky ruských děl pro útok lehké kavalerie, špatně spočítal dostřel a zdemoloval věž s hodinami?“ „Ne,“ odpověděla jsem, i když z jeho strany to byla jistě jen řečnická otázka. „Mrzí mě, že jsem u toho nebyla.“ Ale to už mě paní De Winterová rázně vedla dál. Zůstaly jsme stát u vstupu do dlouhé chodby, která zřejmě vedla do oddělené, modernější části ústavního objektu. „Tam je co?“ „Tam je hala, kde skladujeme technické zařízení a vybavení. Nemáme už čas se tam podívat, musíme jít do kanceláře doktora Bairstowa.“ Byla jsem v myšlenkách ještě u krymské války a průšvihů bitvy u Balaklavy, když jsem si uvědomila, že na mě [ 19 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ L_ O_ R_ O_ _VÁ_
někdo mluví. Byl to muž středního vzrůstu, s tmavými vlasy a tuctovým obličejem, v němž však vynikaly zářivé světle modrošedé oči. Na sobě měl oranžovou kombinézu. „Omlouvám se,“ vysvětlila jsem. „Přemýšlela jsem o Krymu.“ Usmál se. „Tak to sem zapadnete.“ „Tohle je doktorka Maxwellová, náčelníku.“ „Mám teprve před pohovorem,“ dodala jsem, aby věděli, že si všímám. V koutku úst mu cuklo. „Doktorko Maxwellová, tohle je náš technický ředitel Leon Farrell.“ Natáhla jsem k němu ruku. „Těší mě, pane Farrelle.“ „Většinou mi tu všichni říkají náčelníku, paní doktorko.“ Potřásli jsme si rukama. Ta jeho byla teplá, suchá a ztvrdlá mozoly. Ruka pracujícího člověka. „Vítejte ve Svaté Marii. Paní De Winterová si zaťukala na hodinky. „Doktor Bairstow nás už čeká.“ Tak tohle tedy byl doktor Edward Bairstow. Když jsem vešla, stál zády k oknu. Viděla jsem před sebou vysokého vyhublého muže s proužkem šedivých vlasů kolem hlavy, který připomínal límec z peří na krku kondora. Stranou seděla báječně vyhlížející žena v elegantně střiženém kostýmu a před sebou měla položený blok. Působila vkusně, důstojně a přísně. Doktor Bairstow se ztěžka opíral o hůl a ruku, kterou mi podával, měl stejně studenou jako já. „Vítám vás, doktorko Maxwellová. Děkuji, že jste přišla.“ Z jeho tichého jasného hlasu prýštila ohromná autorita. Tohle evidentně nebyl člověk, který musí zvyšovat hlas, aby si vyžádal pozornost. Hodnotil mě pronikavým zrakem a nedal na sobě znát, k čemu dospěl. Obvykle přítomnost [ 20 ]
J_ E_ D_ N_ A_ _Z_AT _ _R_A_C_E_N_Á_ _P _O_H_R_O_M_A_ _Z _A_D_R_ U_ H_ O_ _U
někoho tak autoritativního nenesu dobře, ale tohle byla rozhodně situace, která vyžadovala rozvahu. „Já vám děkuji za pozvání, doktore Bairstowe.“ „Tohle je moje osobní asistentka paní Partridgeová. Neposadíme se?“ Sedli jsme si a pak to začalo. První hodinu jsem byla tématem hovoru jen já. Získala jsem dojem, že skutečnost, že nemám příbuzenstvo, o němž bych věděla, a nejsem spoutaná žádnými osobními vazbami, hraje pro mě. Už byl obeznámený s podrobnostmi mé kvalifi kace a dlouho jsme mluvili o mém postgraduálním archeologickém a antropologickém výzkumu i mých pracovních zkušenostech a výpravách. Zajímalo ho zejména, jak jsem se vyrovnávala s životem v jiných zemích a kulturách. Jestli mi nedělalo problém ovládnout jazyk a dorozumět se. Ptal se, jestli jsem si v neznámém prostředí nepřipadala izolovaná. Jak jsem se s tím vyrovnávala. Jak dlouho mi trvalo, než jsem se asimilovala. „Proč jste si vybrala historii, doktorko Maxwellová? Vzhledem k tomu, jaké fascinující pokroky zaznamenal v posledním desetiletí vesmírný program, takže projekt dobývání Marsu se dostal do závěrečné fáze, co vás přimělo ohlížet se zpátky, a nikoli se dívat dopředu?“ Na chvíli jsem se odmlčela a třídila si a urovnávala myšlenky. Bylo mi devět. Měla jsem za sebou mizerné Vánoce. Seděla jsem u sebe ve skříni. Do zadku mě dloubl nějaký neznámý předmět. Zavrtěla jsem se a vytáhla takovou knížečku: Jindřich V. a bitva u Azincourtu se jmenovala. Přečetla jsem ji a pak jsem ji četla znovu a znovu, až se skoro rozpadla. Nikdy jsem nezjistila, kde se tam vzala. Ta knížka probudila můj zájem o historii. Mám ji dodnes, jedinou věc, kterou jsem si uchovala z dětství. Studium dějin otvírá dveře do jiných světů a jiných časů a pro mě znamenalo únik a přerostlo ve vášeň. O vlastní minulosti [ 21 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ L_ O_ R_ O_ _VÁ_
zásadně nemluvím, a tak jsem odpověděla ve třech krátkých neosobních větách. Potom jsme přešli na Svatou Marii. Doktor Bairstow ji líčil jako velkou, pružnou a nekonvenční organizaci. Tím ještě víc podnítil můj zájem. Netušila jsem, v jaké chvíli k tomu přesně došlo, ale jak mluvil a mluvil, narůstal ve mně pocit, že mi něco uniká. Byla to velká instituce. Měla bezpečnostní sekci a jídlo se zde podávalo čtyřiadvacet hodin denně, měli tu strojní a přístrojové vybavení a technický odbor. Na chvíli přestal mluvit, přerovnával nějaké papíry a pak se zeptal, jestli mám nějaké otázky. „Ano,“ chytila jsem se toho. „Co je to Hawking?“ Neodpověděl, jen se maličko odstrčil od stolu a podíval se přes něj na paní Partridgeovou. Ta odložila notes a opustila pracovnu. Sledovala jsem ji pohledem a pak jsem se podívala zase na něj. Atmosféra se změnila. „Odkud víte o Hawkingu?“ zeptal se. „No…,“ začala jsem opatrně. „Obecně se o tom samozřejmě neví, ale…“ Nechala jsem větu vyznít do ztracena. Hleděl na mě a mlčení se protahovalo. „Mně jen připadá zvláštní, že ve středisku historického výzkumu je hala pojmenovaná po slavném fyzikovi.“ Pořád ještě neodpovídal, ale teď už jsem k tomu nedodala nic ani já. S tichem nemám žádný problém. Na rozdíl od mnoha jiných lidí jsem nikdy necítila potřebu ho něčím vyplnit. Chvíli jsme na sebe zírali, pak se vrátila paní Partridgeová a desky, které donesla, položila před doktora Bairstowa. Otevřel je a dokumenty, jež obsahovaly, rozložil na stůl. „Nevím, co se k vám doneslo, doktorko Maxwellová, ale možná by bylo lepší, kdybyste mi pověděla, co víte.“ Prokoukl můj bluf. „Vůbec nic,“ přiznala jsem. „Zaslechla jsem jen zmínku a překvapilo mě to. Můj zájem taky vzbudilo, kolik lidí [ 22 ]
J_ E_ D_ N_ A_ _Z_AT _ _R_A_C_E_N_Á_ _P _O_H_R_O_M_A_ _Z _A_D_R_ U_ H_ O_ _U
tady pracuje. Na co potřebujete ochranku, na co techniky? A proč je nutné každého upozorňovat, že mám teprve ‚před pohovorem‘? Co tady děláte?“ „Jsem připravený odpovědět na všechny vaše otázky, ale musím vás informovat, že pokud nepodepíšete tyto formuláře, nebude to možné. Vezměte prosím v úvahu, že tyto dokumenty jsou právně závazné. Právní formulace vám mohou připadat nejasné, ale musím vás upozornit, že pokud se o tom, co vám teď povím, zmíníte třeba jen slůvkem, strávíte přinejmenším patnáct následujících roků v zařízení, o němž nemá žádná organizace na obranu lidských práv ani tušení. Důkladně si to prosím promyslete, než budeme pokračovat.“ Důkladným promýšlením se zatěžují jiní, já ne. „Máte propisku?“ Úslužná paní Partridgeová mi ji podala a já podepsala a opatřila iniciálami ohromnou spoustu papírů. Tužku si pak ode mě zase vzala a ustavila tím rámec našeho vztahu. „A teď,“ prohlásil doktor Bairstow, „si dáme čaj.“ Odpoledne se zatím překlopilo do časného večera. Pohovor trval mnohem déle, než by se při žádosti o obyčejné místo ve vědeckém výzkumu patřilo. Zjevně tady o obyčejné místo ve vědeckém výzkumu nešlo. Vzbudilo to ve mně očekávání. Dozvím se něco hodně zajímavého. Odkašlal si. „Jelikož vás prohlídka nepřiměla vzít nohy na ramena, čeká vás teď ta pravá.“ „A tohle teprve bude ten ‚pravý‘ pohovor?“ Usmál se a zamíchal čaj. „Napadlo vás někdy, že místo spoléhání na archeologii, na nevěrohodné zdroje a – nic si nenalhávejme – na domněnky by bylo mnohem lepší, kdybychom se dokázali vrátit do libovolné historické události a prožít ji na vlastní kůži? Abyste pak mohla právoplatně prohlásit: ‚Ano, na konci [ 23 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ L_ O_ R_ O_ _VÁ_
Richardovy vlády oba princové ve vězení v Toweru žili. Vím to, protože jsem je na vlastní oči viděla.‘“ „Ano,“ souhlasila jsem. „To by bylo lepší, i když mě napadá několik příkladů, kdy by se taková jistota nesetkala s nadšením.“ Prudce ke mně zvedl zrak. „Například?“ „No třeba jistý chlívek v Betlémě. Představte si, že byste si to tam přihasil s polaroidem a majitel toho hostince by před vámi otevřel dveře dokořán a zval vás dál se slovy: ,Jen račte dál! Je tu úplně prázdno, nemáme dnes žádné hosty.‘ To by vzbudilo poprask.“ „To je slabé slovo. Situaci jste ale vystihla velmi přesně.“ „Takže,“ uzavřela jsem to a nespouštěla z něj pohled, „je nakonec asi jen dobře, že neprovozujeme cestování v čase.“ Nepatrně povytáhl obočí. „Nebo abych to upřesnila: že neprovozujeme veřejně dostupné cestování v čase.“ „Správně. Jen ten pojem ‚cestování v čase‘ zavání trochu moc sci-fi. U nás se necestuje v čase. Ve Svaté Marii zkoumáme významné historické události v příslušné době.“ Když to formuloval takhle, dávalo to samozřejmě dokonale smysl. „Povězte mi tedy, doktorko Maxwellová, kdyby veškeré dějiny ležely před vámi jako třpytivá stuha, kam byste se vypravila? Co byste ráda viděla?“ „Trojskou válku,“ sypala jsem ze sebe o překot. „Nebo spartskou obranu Thermopyl. Nebo Jindřicha u Azincourtu. Stonehenge. Nebo dobu, kdy stavěli pyramidy. Ráda bych viděla Persepolis, než vyhořela. Nebo Hanibala, jak žene slony přes Alpy. Taky bych chtěla navštívit Ur a najít tam Abraháma, praotce nás všech.“ Došel mi dech. „Můžu vám sepsat seznam přání.“ [ 24 ]
J_ E_ D_ N_ A_ _Z_AT _ _R_A_C_E_N_Á_ _P _O_H_R_O_M_A_ _Z _A_D_R_ U_ H_ O_ _U
Nepatrně se usmál. „Jednou vás o něj možná požádám.“ Odložil šálek. Zpětně jsem teď chápala, jak opatrně vedl pohovor, jak mě odhadoval, předhazoval mi drobečky informací a sledoval, jak na ně reaguju. Nejspíš jsem si počínala podle jeho představ, protože se mě zeptal: „Jen pro zajímavost – kdybyste dostala nabídku navštívit některou z oněch zajímavých událostí, které jste jmenovala, přijala byste ji?“ „Ano.“ „Takhle bez rozmýšlení? Někdo cítí nutnost vyptávat se, jestli existuje záruka, že se bezpečně vrátí. Někdo se dá do smíchu. Někteří lidé tomu prostě nevěří.“ „Ne,“ pravila jsem vážně. „Já tomu věřím. Myslím si, že je to docela dobře možné. Jen jsem nevěděla, že je to možné už teď.“ Na to neřekl nic, jen se usmál, a tak jsem pokračovala. „Co se stane, pokud se nelze vrátit?“ Obdařil mě soucitným pohledem. „Popravdě, tenhle problém nás trápí ze všeho nejméně.“ „Jak to?“ „Technologii máme k dispozici už nějakou dobu. Hlavní potíž jsou teď samotné dějiny.“ Jistě, tím se to vysvětlilo. Jak ale svého času poznamenala Líza Simpsonová: „Je lepší mlčet a nechat druhé na pochybách, jestli nejste pitomec, než otevřít pusu a pochyby rozptýlit.“ A tak jsem byla zticha. „Podívejte se na dějiny jako na živý organismus s vlastními obrannými mechanismy. Dějiny nepřipustí, aby se jakýmkoli způsobem měnily události, k nimž už došlo. Jestliže dějiny dojdou třeba jen z nepatrného náznaku k závěru, že se k tomu schyluje, nebezpečné viry bez váhání zlikvidují. Nebo historiky, jak jim říkáme raději. A je to hračka. Je tak těžké nechat spadnout desetitunový balvan na historika, který sleduje stavbu Stonehenge a představuje hrozbu? Dáte si ještě čaj?“ [ 25 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ L_ O_ R_ O_ _VÁ_
„Ano, děkuji,“ přisvědčila jsem, protože na mě udělalo dojem, s jakou chladnou rozvahou mi to všechno vypráví, a nechtěla jsem v tom zůstat pozadu. „Takže,“ pokračoval a podával mi šálek, „se vás zeptám ještě jednou. Dejme tomu, že byste dostala nabídku navštívit Londýn šestnáctého století a zúčastnit se korunovačního průvodu Alžběty I. Tam se nebojovalo, netekla krev… Chtěla byste se tam vypravit?“ „Ano.“ „Je vám jistě jasné, že by taková návštěva měla pouze pozorovací a dokumentační účel. Jakákoli interakce by byla nejen velice neprozíravá, ale zpravidla je i přísně zakázaná.“ „Kdybych takovou příležitost dostala, byla bych s tím jednoznačně srozuměná.“ „Povězte mi upřímně, doktorko Maxwellová, pramení váš obdivuhodný klid z toho, že si někde v hloubi duše, opravdu hluboko, myslíte, že jsem evidentní blázen a vy budete mít dnes večer, až si zajdete na skleničku, co vyprávět?“ „Tak když upřímně, doktore Bairstowe, pak vám povím, že v hloubi duše, opravdu hluboko, z toho mám úplné Vánoce.“ Rozesmál se. V kanceláři paní Partridgeové čekal ten málomluvný tmavovlasý muž s ohromujícíma očima, s nímž jsem se setkala na schodech. „Přenechám vás tady náčelníkovi,“ prohlásil doktor Bairstow a posbíral nějaká lejstra a datové hranoly. „Čeká vás zajímavý večer, doktorko Maxwellová. Ať se vám líbí.“ Vyšli jsme z kanceláře a vydali se dlouhou chodbou, které jsem si všimla už prve. Měla jsem hodně zvláštní pocit, že vstupuji do jiného světa. Okna rozmístěná v pravidelných vzdálenostech po jedné straně chodby zaplavovala podlahu kalužemi slunečního světla a my jsme procházeli ze světla [ 26 ]
J_ E_ D_ N_ A_ _Z_AT _ _R_A_C_E_N_Á_ _P _O_H_R_O_M_A_ _Z _A_D_R_ U_ H_ O_ _U
do tmy, z tepla do chladu, z tohoto světa do jiného. Konec chodby přehrazovaly dveře s kódovým zámkem. Vešli jsme do rozlehlého foyeru, na jehož protilehlé straně byly další dveře. „Odolné proti výbuchu,“ konstatoval můj průvodce jakoby mimochodem. Samozřejmě, jak jinak? Každý historický badatelský ústav potřebuje přece dveře odolné proti výbuchu. Po pravé straně vedlo vzhůru schodiště a vedle něj se táhla výtahová šachta s kabinou o velikosti nemocniční zdviže. „Vede na ošetřovnu,“ poznamenal náčelník. Po mé levé ruce se ztrácela do tmy chodba s několika neoznačenými dveřmi. „Tudy,“ vybídl mě. Vysloví ten člověk někdy delší než tříslovnou větu? Velká vrata nás zavedla do ohromné haly připomínající hangár, v níž se každé slovo rozléhalo ozvěnou. Na protějším konci jsem zahlédla dvě oddělené prosklené prostory. „To jsou kanceláře. Jedna je pro ajťáky,“ vysvětlil s posunkem k levé části. „A druhá pro nás techniky.“ Ukázal na pravou část. Po jedné stěně nám nad hlavami běžel můstek; o zábradlí se opíraly tři nebo čtyři postavy v modrých kombinézách. Vypadalo to, že na něco čekají. „Historikové,“ objasnil, když viděl, kam jsem se zadívala. „Nosí modrou. Technici chodí v oranžové, lidi z IT mají černé kombinézy a bezpečáci zelené. Každou chvíli se má vrátit Trojka. Tohle je uvítací výbor.“ „To je… hezké,“ poznamenala jsem. Svraštil čelo. „Je to nebezpečná a náročná práce. Nemáme pro ni žádnou podpůrnou strukturu. Jsme odkázaní jeden na druhého, proto ten uvítací výbor. Čeká na ně, aby jim dal najevo podporu a dodal útěchu.“ „Na co potřebují útěchu?“ „Kvůli čemukoli, co se jim na výpravě přihodilo.“ [ 27 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ L_ O_ R_ O_ _VÁ_
„Jak víte, že se jim něco přihodilo?“ Vzdychl. „Jsou to historikové. Vždycky se něco přihodí.“ Po jedné i druhé straně hangáru stála řada vyvýšených soklů. Kolem nich se vinuly mohutné silné černé kabely a mizely v temných výklencích. Některé sokly byly prázdné, na jiných stály nevelké konstrukce připomínající malé chajdy. Každá měla trochu jiný tvar a velikost, všechny byly z kamene, bez oken a s plochou střechou a všechny vypadaly jako omšelé chalupy, které by mohly stát kdekoli – v mezopotamském Uru stejně jako na moderní městské parcele. S rozviklaným žebříkem opřeným o zeď, rozlámaným kolečkem u dveří a několika slepicemi pátrajícími na zemi po něčem, co by sezobly, by dokonale splynuly s okolím. „A tohle je co?“ zeptala jsem se a ukázala na ně. Poprvé se usmál. „To jsou naše operační základny. Říkáme jim buňky. Naši vědci v nich během operace žijí a pracují. Číslo jedna a dvě,“ ukázal. „Obvykle je používáme jako simulátory a k výcvikovým účelům, protože jsou malé a obsahují základní vybavení. Buňka tři se má každou chvíli vrátit. Buňku pět právě připravujeme k výpravě. Buňka šest je pryč. Buňka osm rovněž.“ „Kde jsou buňky čtyři a sedm?“ „Ztracené,“ odpověděl tlumeně. Nastalo takové ticho, že jsem skoro slyšela prach tančící v paprscích slunce. „Ztracené, tím myslíte, že nevíte, kde jsou, nebo se z nějakého důvodu prostě nevrátily?“ „Jedno nebo druhé. Nebo taky obojí. Čtyřku jsme poslali do Jeruzaléma dvanáctého století, kde měla zdokumentovat křižácké výpravy. Od té chvíle se nám neozvala a veškeré pokusy o záchranu ztroskotaly. Sedmička se vypravila do rané římské Británie, do St. Albans, a už jsme ji taky nenašli.“ „Ale snažili jste se?“ [ 28 ]
J_ E_ D_ N_ A_ _Z_AT _ _R_A_C_E_N_Á_ _P _O_H_R_O_M_A_ _Z _A_D_R_ U_ H_ O_ _U
„Jistě, celé týdny poté. Naše lidi nikdy nenecháváme na holičkách. Jenže jsme nenašli je ani jejich buňky.“ „O kolik lidí jste přišli?“ „Při těchto dvou incidentech jsme ztratili celkem pět vědců. Jejich jména najdete na desce v kapli.“ Všiml si mého údivu. „Máme tam tabuli cti, kam zaznamenáváme ty, kdo se nevrátili, zemřeli nebo je potkalo obojí. Ztráty máme značné. O tom se vám doktor Bairstow nezmínil?“ „On…“ Chtěla jsem se zeptat, jak značné, ale nad podstavcem číslo tři se v té chvíli rozblikalo světlo. Odkudsi se vynořily postavy v oranžových kombinézách, tahaly šňůry, kabely, vozíky a další nezbytnosti, které potřebovaly k práci. Potom se potichu, bez fanfár a povyku, na podstavci zhmotnila buňka číslo tři. A nic se nedělo. Koukla jsem po náčelníkovi. „Ehm…“ „Nepůjdeme dovnitř. Oni vyjdou ven.“ „Proč?“ „Musí se dekontaminovat. Chápete, mor, neštovice, cholera, tyhle věci. Nemůžeme za nimi, dokud s tím nejsou hotoví.“ „Co když jsou ale zranění?“ V té chvíli se dveře buňky otevřely a někdo křikl: „Zdravotníka!“ Technici v oranžovém se rozestoupili jako Rudé moře a z hloubi hangáru přiklusali dva zdravotníci. Zmizeli v buňce. „Co se děje? Kdo je uvnitř? Kde byli?“ „To by měli být Lowerová a Baverstock. Vrátili se z Číny na počátku dvacátého století, z boxerského povstání. Zdá se, že potřebují ošetření, ale není to nic vážného.“ „Jak to můžete vědět?“ „Až zažijete tolik návratů jako my, vypěstujete si na to cit. Těm nic nehrozí.“ [ 29 ]
J_ O_ D_ _I _TAY _ _ L_ O_ R_ O_ _VÁ_
Stáli jsme oba mlčky a pozorovali vstup do buňky, než se z něj nakonec vypotáceli dva lidé, muž a žena, oblečení v orientálním stylu. Jeden měl pásku přes oko a druhý paži zavěšenou v šátku. Vzhlédli k můstku a zamávali. Zástup v modrém jim také mával a pokřikoval na ně. Oba se pak s mediky vydali pryč. Oranžoví technici se hemžili kolem buňky. „Chcete se podívat zblízka?“ „Ano, prosím.“ Zblízka působila buňka ještě nenápadnějším a obyčejnějším dojmem než z druhého konce hangáru. „Dveře,“ řekl Farrell a otlučená vrata, která vypadala jako ze dřeva, se nehlučně otevřela. Přechodem z obřího hangáru vypadal vnitřek buňky ještě menší a stísněnější. „Tamhle je záchod a sprcha,“ ukázal náčelník do kouta odděleného přepážkou. „A tady máme ovládací pult.“ Pod obrazovkou přidělanou na stěně stála přístrojová deska s nepochopitelnou změtí displejů, blikajících světel, číselníků a tlačítek. Vnější kamery teď na monitor přenášely jen pohled do hangáru. Před pultem stála dvě ošoupaná a na pohled nepohodlná otočná křesla přišroubovaná k podlaze. „Počítač se dá ovládat manuálně nebo ho lze aktivovat hlasem, pokud chcete s někým mluvit. Ve skříňkách u stěn je všechno, co potřebujete k danému úkolu. Tady odtud lze v případě potřeby vysunout spací moduly. V téhle buňce se poměrně pohodlně vyspí tři lidé, i čtyři, když se trochu smrsknou.“ Po stěnách se táhly svazky kabelů a ztrácely se v obložení stropu. Překvapilo mě, když jsem uviděla, že v záplavě sice poněkud otlučené, nicméně bezpochyby špičkové techniky na polici pod docela velkou lékárničkou trůní malá konvice a dva hrnky. [ 30 ]