Jan Žižka
Zlatá léta s Karlem Gottem
Čtvrt století za zády mistra
© Jan Žižka, 2020 ISBN 978-80-242-6792-0
Zlata_leta_s_Karlem_Gottem.indd 4
29.6.2020 15:12:10
PROLOG Když 1. 10. 2019 zemřel Karel Gott, tak jsem napsal na Facebook malý článek a vzpomínku, kde jsem popsal jeho výjimečnost, velikost a profesionální dokonalost, která u nás nemá obdoby. Ohlas mých přátel i zcela neznámých lidí mě přiměl k tomu, že jsem začal uvažovat o rozvedení tématu výjimečnosti tohoto úžasného zpěváka a člověka právě proto, že jsem měl tu možnost s ním strávit 25 let jeho kariéry a být mu velice nablízku, za což jsem osudu nesmírně vděčný. Podpořili mě v tom lidé, o kterých jsem neměl ani tušení, ale i lidé z branže jako například Milan Vobliza, bubeník ze skupiny Mefisto, kontrabasista a kolega z orchestru Václava Hybše Luboš Nývlt, žijící dnes v SRN v Baden Badenu, Pavel Říčař, bývalý člen Mefista a velký kamarád, zpěvačka a bývalá kolegyně Jitka Zelenková, kolega z kapely Slávek Talián a mnoho dalších. Hlavním popudem k mému nastartování byla ale reakce renomované spisovatelky a publicistky paní Marie Formáčkové, která mi tehdy napsala: „Honzo, jestli chcete své paměti opravdu napsat, tak to udělejte hned, než si to rozmyslíte. Ráda vám s tím pomůžu.“ A to mě tak zvaně nakoplo, odpověděl jsem jí, rozhodl jsem se pevně a domluvili jsme se na konkrétní spolupráci. Věřil jsem, že s takto zkušenou spisovatelkou a úžasnou paní nemohu pochybit. Nemýlil jsem se. Scházeli jsme se u ní doma dvakrát týdně a já jí všechny vzpomínky nahrával na diktafon a posléze je ještě po svém doupravil. Moc Marušce tímto děkuji!!! Bez jejího apelu, mého nastartování a přispění by tato kniha mých memoárů vůbec nevznikla. Doufám, že čtenáře, příznivce a fandy Karla Gotta potěší mé vzpomínky na tak výjimečného umělce a mně velice blízkou osobnost, psané 5
Zlata_leta_s_Karlem_Gottem.indd 5
29.6.2020 15:12:10
Jan Žižka
z trochu jiného pohledu než články žurnalistů, kteří získávali informace vždy z mnoha neosobních zdrojů. Nikdy však z úhlu pohledu jeho muzikanta, který s ním prožil, byť většinou skrytý za jeho zády, čtvrt století spolupráce. Karle, díky za ta krásná léta po Tvém boku!!!
6
Zlata_leta_s_Karlem_Gottem.indd 6
29.6.2020 15:12:10
Stavěl jsem si soupravu bicích na své první zkoušce Na Chmelnici na Žižkově s kapelou snů Ládi Štaidla a největší hvězdou naší pop music. „Vítám tě, Honzo, já jsem Karel,“ řekl a podal mi ruku. Byl jsem překvapen jeho bezprostředností, skromností a hlavně normálností. Bylo mi dvaadvacet, už jsem měl jako bubeník leccos za sebou, ale tohle bylo fakt jiné. Pro Karla jsem už s kapelou Václava Hybše natočil několik snímků a hrál několikrát na perkuse i s kapelou Ládi Štaidla na nějakém natáčení ve studiu A, ano, v tom věhlasném karlínském studiu. Karel Gott byl hvězda první velikosti, u nás největší a nejzářivější, a bylo v něm něco magického. Vždy jsem říkal, že má zvláštní auru. Něco, co mi dělalo ohromnou radost, když jsem poprvé zasedl konečně za bicí soupravu a měl ho doprovázet. Měl jsem sice už zkušenosti z orchestru Václava Hybše a ze skupiny Discobolos Karla Svobody, ale na tuhle spolupráci jsem se opravdu těšil. Byl to zcela nový pocit a sám sebe jsem překvapil, když jsem dlouho nebyl schopný mu tykat, byť mi to nabídl. Přitom s jinými, a dokonce i mnohem staršími, jsem s tím nikdy problém neměl. Prostě jsem tehdy v roce 1977 nasedl do zlatého kočáru, ale došlo mi to až mnohem později…
7
Zlata_leta_s_Karlem_Gottem.indd 7
29.6.2020 15:12:10
BICÍ MI ZŘEJMĚ SUDIČKY POLOŽILY DO KOLÉBKY … i když to hodně dlouho právě na tuhle kariéru nevypadalo, a to navzdory tomu, že výborným a uznávaným bubeníkem byl i můj táta Vladimír. Nikdo si nemůže vybrat, kdy a komu se narodí. Ale já si nestěžuji. Narodil jsem se do doby, kdy už největší hrůzy, které lidstvo krátce předtím prožívalo, odnesl čas a svět se zvolna vracel do normálu. V roce 1954, a to je ten rok, kdy jsem spatřil světlo světa, byl prezidentem Antonín Zápotocký, zrovna byly zrušeny pomocné technické prapory – PTP, které v rámci armády převychovávaly politicky nespolehlivé osoby, bylo zahájeno vysílání rozhlasu po drátě, který mě doprovázel celé dětství, protože nechyběl v žádné domácnosti ani školní třídě, a Adina Mandlová si v Anglii vzala módního návrháře Bena Pearsona. Elvis Presley nahrál v Americe svůj první singl, u nás se stala hitem Píseň pro Kristýnku, kterou složil Zdeněk Petr s Vladimírem Dvořákem a poprvé zazněla v muzikálu Sto dukátů za Juana. A stejně jako já se narodilo mnoho mých budoucích kamarádů či kolegů, například Lenka Filipová, Ivan Hlas, Věra Bílá, Ivo Jahelka, Zdeněk Barták ml., Michael Kocáb, Standa Hložek, Ondřej Havelka, Vašo Patejdl nebo Jožo Ráž… Narodil jsem se v Praze na Spořilově v rodině hudebníka a zubní instrumentářky a byl jsem jedináček. Táta Vladimír byl jazzový bubeník, i když tehdy ještě přes den pracoval jako konstruktér a po večerech hrál. Nejdřív v big bandu Zdeňka Bartáka, později také u Miroslava Čejky nebo v orchestru trumpetisty Vlastimila Kloce. Když mi byly čtyři roky, dostal táta nabídku od Karla Vlacha a dostal se do své první profesionální kapely a hned do té nejlepší u nás. Jelikož to už nešlo s normálním zaměstnáním skloubit, stal se z něho profesionální muzikant, a tak to už 9
Zlata_leta_s_Karlem_Gottem.indd 9
29.6.2020 15:12:10
Jan Žižka
zůstalo. Skončilo jeho trápení, kdy v práci pravidelně usínal u rýsovacího prkna a jeho nadřízený už toho začínal mít dost. Táta vždy tvrdil, že angažmá u Vlacha byla pro něj konzervatoř. Mnohokrát mi vyprávěl o působení orchestru v divadle ABC, jehož ředitelem byl Jan Werich a právě on tátu do divadla přijímal. Taky si pamatuju, že už jako malej kluk jsem za ním občas s maminkou zašel a v paměti se mi nejvíc uchoval výtah pater noster, kterým jsme vždy sjeli dolů do divadla a pro mne to byl zážitek. Moc času na mě táta neměl, ale přesto jsem měl dětství bezvadné. Hlavně díky mámě a babičce, která s námi bydlela. Tehdy Spořilov nebyl to, co je dnes, v podstatě hustě obydlené širší centrum. Tenkrát to byl téměř venkov, kde jsme my děti lítaly po škole celý den venku, vypalovaly jsme trávu na loukách, kterých bylo kolem spousta, občas jsme stavěly bunkry, ale taky hodně jezdily na koloběžce a později na kole. Chodily jsme v létě na koupaliště, říkalo se mu „Plivátko“ a bylo u Krčského lesa, v zimě jsme jezdily na bobech, saních, nebo lyžích kousek nad Spořilovem na kopci, kterému jsme říkaly „U transformátoru“. Ten se tam totiž nacházel. Prostě jsme byly každé odpoledne až do večera venku bez dozoru rodičů, které ani nenapadlo, aby se o nás báli, a nevzpomínám si, že by se někdy někomu z nás stal nějaký malér. Až na odřená kolena, oblečení špinavé od bláta, ohořelé obočí, sem tam nějaká havárie na kole. Žádné sídliště na Spořilově ještě nebylo, to se začalo budovat až v šedesátých letech, a když jsme jeli na Václavák nebo jinam do centra, tak jsme říkali, že jedeme do Prahy. Ty výlety jsem měl rád, hlavně tehdy, když na programu byla návštěva Dětského domu, kam se chodilo na polárkový dort politý čokoládou a jiné laskominy. Nebo návštěva ulice V Kotcích s babičkou, která mi tam vždy něco za pakatel koupila! Největší radost mi udělala vojenská čepice s odznakem armády ČSR za pouhou jednu korunu! A já ji nosil několik let. Všechno bylo fajn až na jednu maličkost. Od sedmi let mě rodiče nutili hrát na housle, což mě dost nebavilo. Dokonce natolik, že jsem jednou se smyčcem praštil vzteky do postele, až jsem ho zlomil. Sice jsem se pak vymlouval, že mi upadl, ale moc jsem si nepomohl. Manuálně zručný táta ho slepil a já musel vrzat dál. Vedle hraní na housle jsem samozřejmě už trochu hrál i na bicí, což mně nějak šlo lépe a hlavně mě to bavilo. Úplně první počiny spočívaly ve hře v duu s Pepou Svobodou, spolužákem, který bydlel za rohem, 10
Zlata_leta_s_Karlem_Gottem.indd 10
29.6.2020 15:12:10
Zlatá léta s Karlem Gottem
seděl se mnou v lavici a byl to kamarád. Později veleúspěšný architekt, který například projektoval pro Michala Davida Divadlo Broadway. Bohužel zemřel před pár lety na rakovinu. Hrál na klavír a ještě jsme spolu absolvovali soutěž STM (Soutěž tvořivosti mládeže, poznámka pro ty, co to nepamatují), kde jsem hrál ještě na housle, ale neuspěli jsme. Také jsme společně často recitovali v různých pásmech, většinou pro důchodce a ROH (Revoluční odborové hnutí), což iniciovala naše paní učitelka, kovaná komunistka. Ale to mi tolik nevadilo, protože to nebylo spojené s tím otravným zkoušením a kroucením prstů do nepřirozených poloh. V recitaci jsem býval hvězdou školních besídek, neboť jsem měl silný a zvučný hlas, který se výborně hodil k deklamování budovatelských básní. Rodiče mě chválili za hru ve školní kapele a byli rádi, že se kulturně vzdělávám, protože tak velela rodinná tradice. Hlavně táta byl spokojený, i on se muzice věnoval od dětství, protože jeho tatínek, můj děda, byl taky muzikant a měl před válkou svoji kapelu, tak zvaný šraml, kde měl můj otec možnost si také občas zahrát. Hrál velmi dobře na housle a na trubku. Tátův starší bratr Jeníček byl zázračné dítě a prý dirigoval dědovu kapelu už od čtyř let. Psalo se o něm i v novinách, protože lidé byli svědky, jak v divadle na klíně mé babičky dirigoval předehru k operetě Orfeus v podsvětí, kterou prý slyšel poprvé. Diváci byli šokováni jeho výkonem a koukali fascinovaně místo na jeviště pouze na něj. Ukazovali si, otáčeli se: „Podívejte se na to dítě!“ Babička mi popisovala, jak měla celá rodina odjet lodí do Ameriky, protože se ho ujal jako zázračného dítěte nějaký pražský mecenáš. Chtěl mu dopřát to nejlepší hudební vzdělání a už prý měli dokonce zakoupené jízdenky. Bohužel ale došlo k tragédii, když se malý umělec nedopatřením v pěti letech utopil ve Vltavě. Uprosil babičku, že se půjde v Holešovicích U Uranie, kde bydleli, podívat jen na chvilku s kamarády na rybičky k řece, a údajně tam po strkanici s kamarády spadl. Kluci se lekli a utekli, báli se to někomu říct. Neuměl ještě bohužel plavat, a tak ho vylovili až za dva dny. Byla to tehdy rodinná tragédie a babička tím byla poznamenaná na celý život. Po něm mi dali jméno Jan. Babička Žižková mi také vyprávěla o mém dědovi, jak při produkci před ním nějaký provokatér schválně olizoval citron, což bylo pro hráče na dechový nástroj docela nepříjemné. Děda se však ukázal jako frajer, citron mu vzal, také si lízl a hrál na trubku bez potíží dál. Děda byl vůbec 11
Zlata_leta_s_Karlem_Gottem.indd 11
29.6.2020 15:12:10
Jan Žižka
svérázný a tvrdý, babička mi vylíčila mnoho situací, kdy se s někým dokázal bez váhání porvat. I můj táta mi jednou vyprávěl, jak ho napadla partička nějakých gaunerů, děda se postavil zády ke zdi a křičel na něj: „Přines mi ten býkovec!“ Táta pro býkovec domů doběhl a děda je tam pak zpráskal jako psy. * * * Mým snem ale tehdy ještě kariéra muzikanta nebyla. Netoužil jsem po tom, hrát jednou v nějakém dobrém orchestru, vlastně mě to ani nenapadlo. Jako úplně malej kluk jsem hrozně chtěl mít psa a představoval si, že třeba jednou budu veterinářem, nebo ještě lépe psovodem, protože rodiče mi ho nikdy nepořídili. Asi nevěřili, že bych ho pravidelně venčil, neměli pro to pochopení a vždy se na něco vymluvili. Ale tohle jsem si v dospělosti už vykompenzoval, psy mám stále. Taky jsem jeden čas uvažoval, že bych jednou mohl být spisovatelem nebo žurnalistou, protože moje slohové práce ve škole bývaly hodně chválené. Když jsem povyrostl a úvahy o budoucnosti byly na místě, chtěl jsem se stát chirurgem. Směřoval jsem k tomu od dětství, líbilo se mi, jaký respekt lékaři vzbuzují, i já měl často sevřený žaludek, když jsem šel třeba na očkování. Tehdy to chodilo tak, že se nás učitelé na konci školního roku ptali, čím bychom chtěli být. Já jednou řekl, že lékařem, respektive chirurgem a pak jsem to až do osmé třídy každý rok opakoval, protože jsem si to opravdu přál. Nakonec bylo dobře, že jsem to časem přehodnotil. Jednou na zájezdě kdesi na Moravě jsme společně s Jitkou Zelenkovou ochořeli. Jitka tam zůstala, já musel z nějakých důvodů do Prahy, kde jsem navštívil jejího lékaře, popsal mu naše potíže a on nám oběma předepsal reparil, který mně hned na místě nitrožilně aplikoval a Jitce vzkázal, ať si to také nechá někde píchnout. Já měl ale pocit, že je to jednoduché, a po návratu na Moravu jsem lék Jitce aplikoval. Pak jsem ho chtěl píchnout i sobě, jenomže mi to jednou rukou nešlo a způsobil jsem si malou nekrózu. Byl to hrozný nerozum a nezodpovědnost a nedivím se, že mi za to posléze můj kamarád – lékař vynadal. Od té doby jsem nic podobného nezkoušel. Ale ať jsem chtěl být čímkoliv, na muziku jsem se nikdy nevykašlal. Měli jsme se spolužáky na základce školní kapelu, já v ní hrál na bicí, což se nabízelo, protože malou soupravu jsem už měl a bavilo mě to. Hráli 12
Zlata_leta_s_Karlem_Gottem.indd 12
29.6.2020 15:12:10
Zlatá léta s Karlem Gottem
jsme písničky z repertoáru Beatles, Olympicu, Bee Gees… Ostatně nemohli jsme hrát nic jiného, všichni jsme tenkrát tyhle kapely milovali, hlavně holky, a my se na jejich slávě tak trochu přiživovali. Ani nevím, jestli to bylo dobré nebo ne, protože žádná nahrávka z té doby asi neexistuje, nicméně našim posluchačům, což byli hlavně spolužáci a naši učitelé, se to líbilo. Ale určitě to bylo i tím, že jsme neměli žádnou konkurenci. A táta to nikdy moc nekomentoval. Nebral v té době moje bubnování vážně, ani neměl pocit, že bych měl nějaké velké nadání. Když mě někdy slyšel bubnovat, jen shovívavě mávl rukou: „On na to není, protože nehraje dobře virbl.“ To ale byla čistě technická záležitost a s talentem to vůbec nemělo nic společného. * * * Možná bych se bubeníkem nikdy nestal, kdyby nedošlo k jedné události, která v podstatě nebyla nijak dramatická, nicméně zafungovala v mých plánech do budoucnosti jako výhybka. Blízko nás na Spořilově bydlel pan spisovatel a režisér Jarek Malý, manžel kamarádky a vrstevnice mé maminky, který spolupracoval s Československou televizí. Konkrétně se podílel na pořadu pro děti Vlaštovka, který se vysílal každou sobotu, a to pouze živě. Tehdy ho uváděla Olga Čuříková, která měla laskavý hlas, byla krásně upravená a stále se příjemně usmívala. Pan Malý jednou přišel s nápadem, aby tam táta přišel pohovořit o bicích nástrojích, něco tam zahrál a vzal s sebou i mě, abych i já na bicí něco předvedl. Věděl o mně a znal mě ze spořilovských dětských šibřinek, kde jsem hrál nejprve na housle a posléze i na bicí. Chtěl, abych jakožto mladý kluk něco na bicí soupravu zabubnoval, když se jedná o pořad pro děti. Táta mu tedy vyhověl, i když o mně neměl valné mínění, ale i pro něho bylo příjemné objevit se v televizi, promluvit o historii bicích nástrojů a nebýt jen součást orchestru, a tak na to kývl. Něco jsme si lehce nacvičili a já zahrál pouze pár growů-doprovodů. Pro tátu to žádný mimořádný zážitek nebyl, seděl za bicími denně, ale u mne došlo k životnímu zlomu. Už v tom studiu pod grilem tehdejších lamp, které hodně hřály, se rozpustil svůj letitý sen o bílém plášti chirurga a já zničehonic začal toužit po něčem jiném. Nedovedl jsem to v tom okamžiku ještě pojmenovat, ale chtěl jsem dělat něco takového, čeho jsem byl v tom živém vysílání nejen svědkem, ale i účastníkem. Zalíbilo se mi 13
Zlata_leta_s_Karlem_Gottem.indd 13
29.6.2020 15:12:10