B E Z T VÁ Ř E RO B A S H M A N Kalibr
Bez tvare.indd 3
08.06.21 12:29
Karen, která mi dodala odvahu napsat tuto knihu, přestože démoni v hlavě mi našeptávali, abych sázel na jistotu.
Bez tvare.indd 5
08.06.21 12:29
Prolog Být šílenec z vás ještě nedělá zlého člověka. Zlého člověka z vás dělá to, že jste zlý. A pokud jste zlý, a navíc šílenec, stáváte se nebezpečným. To o mně měli napsat ve školním hodnocení, ale nic takového v něm samozřejmě nestálo. A následky onoho fatálního přehlédnutí se nyní projevují na všech frontách. Zabíjel jsem pro radost, teď vraždím z povinnosti. To snad dokážete pochopit, ne? Vlastně ani nevím, kterou motivaci mám raději. Ale ne, počkat… jistěže vím… nejlepší je zavraždit někoho, kdo má rodinu. Můžete potom zůstat poblíž a sledovat dopad svých činů. Nemůžu za to. A chci, abyste si to pro příštích pár týdnů zapamatovali: já za to nemůžu. To vy.
7
Bez tvare.indd 7
08.06.21 12:29
[1] Detektiv inspektorka Rosalind Krayová odklopila kryt ze schránky na dopisy na dveřích a do nosu ji naplno udeřil zápach smrti. Je to ten typ pachu, který vám uvízne v paměti ještě dlouho poté, co už ho necítíte. Ten typ pachu, kterého se do smrti nezbavíte. Krayová uskočila zpátky mezi hlouček lidí na chodbě a kývla na mladého uniformovaného policistu. Muž si sundal čepici, nasadil hrubé služební rukavice a za rukojeti na obou stranách chytil asi patnáctikilovou ocelovou trubku. Zapřel se nohama a cvičně se rozmáchl. Beranidlo narazilo do plastové kliky a zámku na dveřích. Futra se nárazem prohnula, ale dveře sveřepě zůstávaly na místě. Až druhá rána je vyrazila z pantů, ony konečně povolily a rozlétly se. Přitom narazily do hromady neotevřené pošty, navršené na podlaze v předsíni. Jakmile se dveře otevřely, Krayová i policista couvli a zacpali si nos i ústa. Krayová by se klidně vsadila, že když ucítí nasládlý puch rozkládajícího se masa, začne se její kolega dávit. Podívala se na vysokého mladíka vedle sebe. V obličeji byl znatelně bledý. To mi ještě schá zelo – nadšenec těsně po škole, co zaneřádí místo činu svými zvratky. Nasadila si modré rukavice, druhý pár vrazila jemu a z kapsy vytáhla parfémovaný kapesník. Pak vstoupila dovnitř. Když otevřela dveře dokořán, ty nejobjemnější obálky se shrnuly na hromadu a zůstaly ležet u zdi. „Haló!“ zavolala. „Je někdo doma?“ 9
Bez tvare.indd 9
08.06.21 12:29
Ro b A shm a n
Tmou se nesla ozvěna jejího hlasu. Zkusila cvaknout vypínačem – nic. Rozsvítila baterku a po stěnách se rozeběhl kužel světla. Když vstoupila, boty s gumovými podrážkami zavrzaly na laminátové podlaze. Předsíň byla úzká a dlouhá, s dveřmi na konci. Čím dále postupovala, tím méně denního světla sem z chodby pronikalo. Na stěnách visely obrázky a fotografie – momentky z lepších časů. Slyšela, že se policista za jejími zády trochu vzpamatoval a vešel do bytu za ní. Pod těžkými botami mu šustil papír a obálky, které zůstaly ležet na zemi. Navzdory navoněné látce vzduch dál čpěl čímsi hodně zkaženým. Odhadovala, že její kolega-nováček určitě zadržuje dech. Paráda! Nejdřív se málem poblil a teď pro změnu omdlí. Dveře na konci chodby byly pootevřené a z pokoje za nimi vycházel tichý bzučivý zvuk. Kužel světla přeskakoval z dřevěného dýhování na ojíněná okna. Krayová otevřela dveře a šátrala po stěně, aby našla vypínač. Cvak – zase nic. V pokoji stála pohovka pro tři a před televizí železný konferenční stolek. Bylo tu čisto a uklizeno, závěsy byly zatažené. Krayová naznačila policistovi, aby se podíval na hrnky s podšálky postavené na stole. Na dně už se tvořila zelenohnědá plíseň. Bzučení zesílilo. Nalevo byla kuchyň plná moderních přístrojů a ve dřezu ležela hromada neumytého nádobí, na kterém rostly další druhy plísní. Policista jí položil ruku na rameno a posvítil na zavřené dveře. „Támhle, madam,“ řekl, nebo spíš zamumlal přes ruku, kterou si dál zacpával ústa i nos. Vzal za kliku a dveře se otevřely. Za nimi byla koupelna. Ale Krayová se nedívala. Stála s hlavou nakloněnou na stranu před zavřenými dveřmi v rohu a naslouchala. Bzučení vycházelo z druhé strany. Stiskla kliku, zámek povolil. Jakmile se dveře otevřely, bzučení okamžitě zesílilo a do nosu ji navzdory parfémované tkanině udeřil štiplavý zápach. Uslyšela, že se policista začal znovu dávit. 10
Bez tvare.indd 10
08.06.21 12:29
Be z tvá ře
Dveře drhnoucí po koberci skrývaly ložnici. Na dvojposteli ležela prošívaná deka a poházené polštáře značky Laura Ashley, závěsy byly i tady zatažené. Krayová se rozhlédla po pokoji a uvědomila si dvě věci: slyšela dávivý zvuk, když se policista rozběhl ke vchodovým dveřím, kde by našel aspoň trochu dýchatelného vzduchu, a cítila, jak jí na tvář a na krk doráží polétavý hmyz. V kuželu světla spatřila hejno much. Vzduch kolem ní jako by obživl a další a další mouchy se zvedaly a vzlétaly. Krayová se začala ohánět, aby kolem sebe utvořila aspoň trochu prostoru a mohla postupovat dál. Obešla nohu postele a našla zdroj toho bzučení. Na podlaze leželo ženské tělo. Žena byla nahá a pokrýval ji jen hemživý hmyz, kukly a bílí červi, kteří se pustili do nafouklé mrtvoly. Krayovou ochromil těžký zápach tlejícího masa, mísící se s lacinou vůní parfémovaného kapesníku. Přitiskla si látku ještě těsněji na tvář. Tělo na sobě mělo žilkování jako mramor a pod sebou louže hnilobné tekutiny. Na Krayovou zaútočily další mouchy a nalétávaly jí do obličeje. Malé neodbytné mrchy. Odtrhla oči od těla a rozhlédla se po pokoji. Židle u prostorného toaletního stolku ležela převrácená na boku a na podlaze kolem se válelo několik toaletních potřeb. Zbytek místnosti se zdál nedotčený. Nakonec byl ten příšerný zápach moc už i na ni. Vyběhla z ložnice a utíkala chodbou až k policistovi, bledému jako stěna. „Promiňte, nemohl jsem…“ Krayová zvedla ruku, aby ho přerušila, a zhluboka dýchala. „Do prdele. Na tohle si člověk nikdy nezvykne.“ Zašátrala rukou v kapse, vytáhla mobil a stiskla dvě tlačítka. „Zdravím, to jsem já. Jsem na Dennison Heights v bytě číslo sedmnáct. Reagovali jsme na telefonát souseda. Stěžoval si, že z bytu vychází silný zápach.“ Kovový hlas na druhé straně přešel do monologu. Krayová odtáhla přístroj od ucha a neslyšně zaklela. „Ano, to chápu, ale víte přece, že nám chybí lidi. Když ten soused volal, byla jsem zrovna s jedním policistou. Ano, já 11
Bez tvare.indd 11
08.06.21 12:29
Ro b A shm a n
vím…“ Hlas na druhé straně ji přerušil. „Do hajzlu!“ Znovu dala přístroj dál od ucha, zase zaklela a otočila se na místě. „Vím, že to není podle předpisů, ale ten policista byl sám, tak jsem šla s ním, abych mu kryla záda…“ Přednáška na druhé straně nebrala konce. „Jasně, dobře, chápu. Poslyšte, proto nevolám. Potřebujeme tady vyšetřovatele a techniky. A kdybyste si našel chvilku, měl byste sem taky přijet.“ Hlas zaprotestoval. „Se vší úctou, pane, máte dvě možnosti: buďto sem přijedete rovnou, nebo se o případu dočtete ve zprávě a stejně se do věci budete muset vložit. Tak kterou si vyberete?“ Přestože stál ten mladý policista asi dva a půl metru od Krayo vé, nadávání, které se z telefonu linulo, doléhalo až k němu. Tentokrát bylo na Krayové, aby toho druhého nenechala domluvit. „V tom bytě je mrtvá žena. Odhadem tu leží tak osm až deset dní. Tělo se rozkládá a v místnosti jsou stopy zápasu.“ Hlas na druhé straně se trochu uklidnil. „Leží na podlaze v ložnici kousek od převrácené židle a několika věcí, které někdo shodil na zem z toaletního stolku.“ Ten druhý začal hovořit tiše a věcně. Zjevně Krayové nabízel alternativní vysvětlení toho, co se stalo. „Souhlasím, tak to mohlo být. Je možné, že spadla, shodila židli a rozházela několik toaletních potřeb. Jistě, to se mohlo stát. Jenže nestalo.“ Obrátila oči v sloup. „Ne, nevšimla jsem si žádných cákanců krve. A přesto není pochyb o tom, že se jedná o vraždu.“ Ten druhý jí dál dával kázání. Krayové došla trpělivost. Už měla těch šéfových keců tak akorát dost. „Musíte sem přijet a uvidíte sám. Ujišťuju vás, že nepřeháním. Protože ať už jí to udělal kdokoli, ten člověk jí odřízl tvář.“ 12
Bez tvare.indd 12
08.06.21 12:29
[2] Roz Krayová seděla u svého stolu, hleděla před sebe, v dlaních svírala hrnek s kafem a přemýšlela nad poměrně nečekaným začátkem týdne. Bylo jí pětatřicet, měla tělo čtrnáctileté dívky a tvář ženy o deset let starší. Množství cigaret a alkoholu jí do obličeje nesmazatelně vrylo vrásky, které jí přidávaly roky navíc. Ale beztak neměla nikoho, pro koho by chtěla vypadat dobře, tak proč se namáhat? Bylo pozdě a události předchozích tří hodin se jí v mysli přehrávaly jako nízkorozpočtový béčkový film. Uhladila si záhyby na kalhotovém kostýmu, který právě vyzvedla z čistírny, a v duchu se proklínala. Co ji to, krucinál, napadlo, zavolat šéfovi, aby se přijel osobně podívat na tělo? Věděla, co má dělat a jakými postupy se řídit – prokrista, na to snad zastává funkci detektiva inspektora dost dlouho. Jenomže posledních osm měsíců si vybralo svoji daň a ona měla pocit, že se zmítá zleva doprava, a ne a ne se ustálit. Naštěstí se ten trouba neukázal, takže jí nezbývalo než zajistit místo činu sama. Nepochybovala, že tou chvilkovou slabostí si akorát vysloužila další kázání, kterého ji ten idiot, jenom o šarži výš než ona, rozhodně neušetří. Krayová často přemítala, jaké by to asi bylo, kdyby ji shazoval úmyslně. Protože od chvíle, kdy se vrátila do práce, se mu sakra úspěšně dařilo srážet jí sebevědomí, jenže on se tvářil, že to dělá právě proto, aby se zatvrdila a víc si věřila. Byla zpátky sotva měsíc a fakt je, že sebevědomím zatím zrovna nehýřila. A právě proto nepotřebovala, aby jí při každé příležitosti ještě podrazil nohy. Odhlásila se, vypnula počítač 13
Bez tvare.indd 13
08.06.21 12:29
Ro b A shm a n
a začala si balit věci, aby konečně vypadla a vyrazila domů. Papírování může počkat do rána. Jenomže copak je to nějaká zábava, vysedávat sama doma před televizí a sledovat, jak víno v lahvi povážlivě ubývá? Vtom jí zazvonil telefon. O půl hodiny později už na sobě měla modrou ústenku, síťku na vlasy, návleky na boty a bílý ochranný oblek vyrobený pro někoho dvakrát většího než ona. Pitevna byla nová. S laskavým přispěním finanční injekce pro Fakultní nemocnici Victoria. Prostor byl jasně osvětlený a sterilní, se třemi stoly z nerezové oceli postavenými do řady přesně uprostřed místnosti. Každý měl na konci odtok. Ze stropu visely kovové váhy, ke všem stolům byly připojené hadičky a trysky, podél stěn se táhla kovová deska s několika dřezy. Páchlo to tu formaldehydem a tlejícím kuřecím masem. Technik Krayové gestem naznačil, aby se posadila na dlouhou lavici, umístěnou u protější zdi. Působila jako prevence pro ty studenty medicíny, kterým se udělalo na omdlení. Zvedla ruku na znamení „ne, díky“. Prohlížela si vpadlé ostatky ženy, kterou našli. Mrtvola ležela břichem vzhůru na prostředním stole. Místní už ji stačili omýt, odstranit z ní záplavu červů, a zašitá jizva ve tvaru ypsilonu, která se té ženě táhla na hrudníku a břiše, Krayové prozrazovala, že to nejhorší už také proběhlo. „Něco takového jsem ještě neviděl.“ Vysoký muž s vyholenou hlavou a brýlemi s kovovými obroučkami se vynořil doslova odnikud. „Proto jsem vám volal. Mimochodem, jmenuju se Harry Aldridge.“ Ten člověk byl patolog každým coulem. Krayová se vytrhla z myšlenek na tu ženu. „Promiňte, neslyšela jsem vás přicházet.“ „To nic. Napadlo mě, že byste se měla nejdřív podívat sama.“ Aldridge popošel až ke stolu. „Ten, co to udělal, musel být pěkně zvrácenej parchant.“ I Krayová se přemístila blíž ke stolu a ukázala na hlavu bez tváře. 14
Bez tvare.indd 14
08.06.21 12:29
Be z tvá ře
„Ano, kůži a tkáň odstranil ostrým nožem, snad dokonce skalpelem. Začal na čele a odřezával maso od kosti směrem dolů až k bradě.“ Aldridge při řeči předváděl, jak pachatel postupoval. Působilo to jako nepatřičná pantomima. „Známe jméno?“ zeptala se Krayová. „Oběť se jmenovala Madeline Eveová. Identifikovali jsme ji na základě zubních záznamů, údajů ze smlouvy o podnájmu a osobních věcí nalezených v bytě. Bylo jí šestadvacet, byla svobodná a pracovala pro jednu reklamní agenturu v Black poolu. Čas smrti se těžko odhaduje. Tělo bylo výrazně nadmuté a proces rozkladu už také započal. Soudě podle muších larev na těle a množství hmyzu v bytě si dovolím odhadnout, že byla mrtvá zhruba devět dní. Jako datum smrti jsem stanovil neděli prvního května, plus minus jeden den. Na těle nejsou patrné žádné známky po spoutání, na rukou ani na nohou nejsou vidět otlaky, nemá obranná zranění ani stopy po zápase.“ „A co sexuální napadení?“ „Ne.“ „Prosím, řekněte, že k tomuhle došlo až posmrtně.“ Krayová kývla směrem k hlavě. „Patrně ano, ale s jistotou vám to neřeknu. Řezy jsou hladké, což naznačuje, že když pracoval, nehýbala se.“ „Máte pro mě něco? Částečky kůže za nehty, nějaká vlákna na těle, cokoli?“ „Vůbec nic. Zatím ještě nejsem s ohledáním úplně hotový, ale prozatím vám nemám co nabídnout.“ „Já tomu nerozumím. Ať už to udělal kdokoli, odřízl jí obličej od kosti, ale na místě činu jsem nenašla žádnou krev.“ „Což mě přivádí k tomuhle…“ Aldridge přešel ke kovovému stolu u stěny, vrátil se se skleněnou dózou a podal ji Krayové. „Co je to?“ zeptala se a zvedla nádobu tak, aby se mohla podívat proti světlu. „To je krev.“ „Krev? Takovou jsem ještě nikdy neviděla.“ 15
Bez tvare.indd 15
08.06.21 12:29
Ro b A shm a n
„Ani já ne. A přesto je to krev.“ V nádobě byla hustá, tmavě červená substance podobná želé. Krayová naklonila dózu na jednu stranu, pak na druhou a sledovala, jak se mazlavá hmota prohýbá a převaluje se tam a zase zpátky. „Nechápu.“ „To jsme dva. Proto prozatím nedokážu stoprocentně určit příčinu smrti. Odhadoval bych to na masivní selhání orgánů způsobené sražením krve na hustotu ovesné kaše. A je tu ještě něco…“ Aldridge přešel zpátky k tělu a tužkovou svítilnou posvítil ženě na krk. „Ranka po vpichu jehlou do krční žíly. Okolní tkáň je zduřená a tvrdá.“ „Takže abych to pochopila správně: vrah ji zabil tím, že jí píchl do žíly látku, která jí krev proměnila v rosol?“ Krayová si ještě jednou prohlédla želatinovou substanci. „To naznačujete?“ „Přesně tak. V podstatě z ní udělal živoucí formičku na želé. Nebudu mít jistotu, dokud neprovedu další testy, ale soudě podle stavu orgánů a tkání – ať už to bylo cokoli, chovalo se to jako hemotoxin a zastavilo to přísun krve do orgánů. Srdce, ledviny i plíce jsou toho rosolu plné.“ Aldridge jí vzal z ruky skleněnou dózu. „Hemo-co? Jak se k takové látce, krucinál, dostanete?“ „Je to hadí jed.“
16
Bez tvare.indd 16
08.06.21 12:29
[3] Jmenuju se Jason. Matka mě tak pojmenovala už v době, kdy jsem byl sotva viditelná hrudka v jejím podbřišku. A já své jméno odjakživa nenáviděl ještě silněji, než jsem nenáviděl ji. Stojí v mém rodném listu, v pasu, na kreditních kartách i na pracovní legitimaci, ale já sám ho nikdy nepoužívám. Měl bych se jmenovat po všemocném Bohu, víte? Zejména od chvíle, kdy jsem začal rozhodovat o tom, kdo zemře a kdo bude žít. Odjakživa jsem měl za to, že topení bude zábava, ale voda tady je příliš studená. Dokonce i v letních měsících, kdy na sebe zapřisáhlí milovníci slunce naplácají opalovací krém a vystaví ta svá bledá těla hřejivým paprskům, je voda příliš chladná. Bydlím v místě, kde se městská šeď mísí s šedí moře. Kde se děti plahočí po promenádě s rodiči v závěsu a všichni hledají něco, cokoli, co by je učinilo šťastnými. Jenomže to málokdy naleznou, dokonce i v létě. Rád po ránu pozoruju běžce v předražených teniskách. Dívám se, jak uskakují před deštěm, vyhýbají se psím výkalům a snaží se obohatit svůj život páděním po mořském břehu. Je polovina června v prázdninovém letovisku na západním pobřeží Velké Británie a je tu liduprázdno. Ne že bych se o to nepokoušel – myslím utopit se. Vzpomínám si na své dvanácté narozeniny. Máma uspořádala barbecue na pláži. Připadalo jí to jako dobrý nápad, odkoukala to z televize. Drobný detail, že ten pořad popisoval životy lidí v Brisbane, zatímco my jsme svoje prachmizerné životy žili přišpendlení k Irskému moři, jí patrně nějak unikl. Celá oslava 17
Bez tvare.indd 17
08.06.21 12:29
Ro b A shm a n
se nesla v duchu spáleného masa, husí kůže a rozfoukaného písku. A v následujících letech za ni matka draze zaplatila. Hráli jsme hry v ostrém větru. Jedna z nich zahrnovala běh do moře a zase zpátky, abyste dostali cenu. A mě napadlo: Co kdybych se nezastavoval a utíkal pořád dál? Cítil jsem, jak mi voda naráží do nohou, do břicha a do hrudi. Postupoval jsem do hloubky, vlny mi zalily tvář a přilepily mi vlasy k hlavě. Kdybych pokračoval, dostal bych se pod hladinu. Dnes zemřu. Ta slova mi opakovaně zněla někde hluboko v mysli a poháněla mě kupředu. Síla vln mi znemožňovala zůstat stát. Jako by se mi svět pod nohama rozpohyboval. Zarýval jsem prsty do písku, abych udržel rovnováhu. Drsná, slaná chuť v ústech. A vtom přišla přílivová vlna a já se ocitl pod vodou. V hlavě mi rezonovalo jen duté ticho. Ještě dnes, těsně před usnutím, cítím ten kousavý, šplouchající chlad, jako by to bylo včera. Vzpomínám si, že mě napadlo – Když uspěju, už nebude žádný zpěv „Hodně štěstí, zdraví“, žádné „Rozbal si dárky, Jasone“, žádné „Hezky poděkuj, Jasone“. Jediné, co jsem slyšel, bylo dunění vln v uších. Vnímal jsem, jak ledová voda postupně zesiluje svůj stisk. Chlad se mi zařezával pod kůži. Dnes zemřu. Jak nádherný dar k výjimečnému dni. Jenomže voda byla až moc studená a máma udělala řezy s cukrovou polevou. A já je miloval. Otočil jsem se a razil si cestu zpátky na břeh. Bojoval jsem s vlnami, které mě táhly dál na otevřené moře. Popadal jsem dech. Konečně jsem se dostal zpátky na pláž, rozhlédl se kolem sebe a sledoval výrazy ve tvářích ostatních dětí, zabalených v osušce. Nikdo mě nepostrádal. Dnes nezemřu, přestože mám narozeniny. A navíc, pro kousek řezu s cukrovou polevou bych vraždil. Což jsem o dva roky později také udělal.
18
Bez tvare.indd 18
08.06.21 12:29