ADRIANA KRNÁČOVÁ
ZPUPNOST_VSTUP_BLOK.indd 3
28.07.2020 11:47
Všechny postavy, příběhy i zápletky, které by ve čtenáři mohly vyvolávat dojem, že se zakládají na pravdě a odrážejí skutečné lidi a děje, jsou jen a pouze výtvorem autorčiny fantazie. Jakákoli podobnost je tedy čistě náhodná a autorkou nezamýšlená.
ZPUPNOST Copyright © Adriana Krnáčová, 2020 All rights reserved ISBN 978-80-242-6826-2
Zpupnost.indd 4
22.7.2020 9:59:06
Věnováno Ještěrce
Zpupnost.indd 5
22.7.2020 9:59:06
Zpupnost (řecky hybris) původně označovala jednání smrtelníka, který nezná svou míru vůči bohům, vůči králi a později i vůči obci, rouhání a vzpouru proti řádu světa. V městských státech se hybris pokládala jednak za urážku ostatních, jednak za nebezpečnou provokaci, jež může vyvolat pomstu a násilí. Aristotelés vymezuje hybris takto: „… zahanbení, zneuctění oběti ne proto, aby člověk něčeho dosáhl, ani proto, že se mu něco přihodilo, ale jen z vlastního potěšení. Hybris není pomsta za minulé urážky. Příčinou tohoto potěšení je, že si lidé myslí, že hanobením druhých posilují svoji nadřazenost.“ (Wikipedie)
Zpupnost.indd 7
22.7.2020 9:59:06
PROLOG Nebyl to povedený den. Studený podvečer se povaloval v typické pražské šedi. Provoz se plazil po magistrále a nic nenasvědčovalo tomu, že by se právě dnes mělo přihodit něco výjimečného. Únor je zvláštní měsíc. Buď může mít podobu ozývajícího se jara, anebo taky belgické mlhy, tedy vlezlého chladu a vlhka. A dnes bylo chladno. V holešovické hasičské stanici vládla pohoda. Po večeři se členové pohotovostního týmu bavili každý po svém, četli si, telefonovali nebo sledovali televizi. Klid byl náhle přerušen pronikavým zvukem sirény. Zmechanizované a maximálně účelné pohyby přesunuly posádku během několika minut na cestu na Prahu 9. Do areálu bývalé Kolbenky se sjíždělo několik družstev záchranného systému. Z vysílačky se ozývaly přesné pokyny, kam a jak se zařadit, co se od které skupiny očekává, kdo je velitel zásahu. Marcel Velek mezi hasiči nevynikal výškou, ale zcela jistě zkušenostmi. A protože se dokázal vyjadřovat stručně a jasně, často ho zvali do televize, aby moderátorům vysvětloval, jak se postupuje při různých katastrofách, zemětřeseních nebo povodních. Nesnášel to. Co by měl sakra říkat? Že je to průser, že pravděpodobnost přežití po sesuvu části horního masivu na vesnici tvořené z valné části z chatrných chaloupek se limitně blíží nule? A co? Koho to zde zajímá? Koho zajímalo v jeho rodné vesnici, kolik lidí vytáhne ze sutin zříceného domu v Itálii nebo Indii? Sám se necítil jako hrdina, ačkoli nejednou skončil v nemocnici s nejrůznějšími zraněními – naposledy to byly dva naštípnuté obratle. Po otravné tříměsíční rehabilitaci nastoupil do plného výkonu. Sice již nejezdil na zahraniční mise, ale byl považován za experta v oboru. „Jak to vypadá?“ zeptal se velitel holešovického oddílu. „Zatím nemáme požár pod kontrolou, tak se přesuňte na jižní stranu. Zadní hala se mi nějak nezdá. Ještě to úplně nepropuklo, ale buďte opatrní. Nevíme, co je uvnitř.“ 9
Zpupnost.indd 9
22.7.2020 9:59:06
„Rozumím,“ odvětil dvoumetrový velitel a obratem vystřelil několik rozkazů své jednotce. Snad tam nebydleli bezďáci, pomyslel si Velek. A když jo, tak doufejme, že stihli utéct. Bylo nad ránem a zásah pomalu končil. Doutnající zbytky hal, mokro a všudypřítomný štiplavý zápach připomínající několik dílčích vítězství ohně. Posádky dobrovolných hasičů nasedaly do vozů a postupně opouštěly místo dění. „Veliteli Veleku! Potřebujeme vás tady.“ Oslovený se na kolegu z holešovické jednotky tázavě otočil. „Co se děje?“ „Mno, nejsem si jistej, ale řekl bych, že máme dvě mrtvoly.“ „Kde? Odveďte mě tam,“ odvětil klidně velitel. Hala na konci areálu byla v podobném stavu jako ostatní budovy. Vyhořelý vnitřek, z fasády stékala voda a celá budova doutnala. Velek si bezděky vzpomněl na Bosnu. Na vybombardované domy a mrtvé lidi uvnitř, někdy těla ohněm znetvořená k nepoznání. Překračovali začouzené fragmenty zařízení, palety, trámy a haldy nějaké hmoty, která sice vzplanula, nestihla však shořet. Těla ležela spořádaně vedle sebe, ztuhlá, se zkroucenýma rukama a nohama. Velkovi bylo jasné, že zuhelnatělé zbytky nedávaly moc šancí na rychlou identifikaci. Ale nebylo pochyb: šlo o lidské bytosti. „Zavolejte koronera,“ houkl. Bylo mu jasné, že tohle nejspíš nebyl obyčejný požár.
10
Zpupnost.indd 10
22.7.2020 9:59:06
1
Zasedání vlády je nevyzpytatelné. Nikdo neví, kdy bude konec. Je těžké plánovat program, pokud nejste zrovna ten, kdo vládu řídí. Matěj Hrubý jím nebyl. Patřil k početnému personálu, který podporuje, radí, zařizuje a v některých případech i manipuluje. Diplom z Oxfordu ho předurčoval ke kariéře minimálně na zamini, on se však rozhodl založit si poradenskou firmu a zůstávat raději v pozadí. Práce s informacemi pro něj byla vždy důležitější než formální moc. Nepotřeboval stát v první linii a za všech okolností vzdorovat orkánu. Matějovým úkolem bylo chránit zadek nebo záda těm, kdo v první linii stojí. Záleží na tom, kde byl dotyčný nejzranitelnější. „Ahoj, Matěji,“ ozvalo se ze sluchátka. Neměl to zvedat, bylo mu jasné, že tohle bude otravné. „Už jsi to zařídil? Bude to?“ tázal se hlas. „Jo, je to v běhu,“ odvětil tázaný s nevolí v hlase, kterou citlivější osoby musely postřehnout. „A kdy to bude?“ dotíral hlas. „Musí rozhodnout zastupitelstvo a zasedání je naplánované až na konec příštího měsíce.“ „Dobře, a je to jistý? Projde to?“ Dotěrnost se stupňovala. „Myslím, že ano,“ odtušil Matěj s již slyšitelným napětím. „No jen aby, věnoval jsem se tomu velice intenzivně, jestli mi rozumíš.“ „Nevím, co myslíte, ale udělal jsem pro to maximum. Musím končit, volají mě do sálu,“ zalhal Matěj a přerušil hovor. Takoví klienti jsou za trest, pomyslel si. Ale platí dobře a včas. Problém je v tom, že se občas utrhnou a jednají na vlastní pěst, a do situace tak vnášejí chaos. Kvůli přílišnému tlaku pak jeden ztrácí přehled, a když není přehled, což platí pro složité situace dvojnásob, smrdí to průšvihem. Musí Klienta nějak uklidnit, aby nenapáchal škodu, jež by se pak jen těžko napravovala. Jedině kladný výsledek mu zajistí proplacení faktury. Přičemž celá ta věc není nějak zvlášť složitá, nebýt toho, že se radnice moc nemá 11
Zpupnost.indd 11
22.7.2020 9:59:06
k tomu, aby schválila změnu územního plánu, kterou Klient požaduje. Technologické centrum na kraji Prahy není nic špatného, jenže ty kamiony se tam musí nějak dostat. Jasně, městská část může dělat problémy, ale pokud je starosta rozumný, mělo by to klapnout.
2
Ve Strakovce se jeden moc nenají, na rozdíl od parlamentní restaurace nebo bufetu, kde si za pakatel můžete koupit cokoli, ale co je důležitější, můžete zde vytěžit hromadu hladových poslanců, kteří nejsou skoupí na slovo. Jeden by se divil, jak jsou všichni sdílní, když jim trochu kručí v břiše. Matějova výhoda byla, že neměl žádnou viditelnou výhodu, ale ani nevýhodu. Nebyl příliš vysoký ani příliš malý. Postava souměrná, a kdyby se intenzivněji věnoval sportu, dala by se označit za atletickou. Jenže pravidelnému pohybu bránilo pracovní nasazení a skutečnost, že s takovými klienty, jaké měl, nešlo moc dobře plánovat denní harmonogram. Plavé vlasy nedbale zastřižené a pronikavé zelené oči z něj dělaly lákavý objekt pro mladé i starší ženy. Pamatoval si, co mu jednou řekla jeho o několik let starší přítelkyně: „Miláčku, ty stejně nejlíp vypadáš v obleku. To bych ti uvěřila úplně cokoli.“ To však bylo dávno a Annie je teď šťastně vdaná za nějakého britského developera a čeká druhé dítě. Naposledy s ní mluvil před měsícem, když se provalila aféra kolem Oxford Analytica. Již předtím se chytli kvůli brexitu, přičemž Annie zastávala odmítavé stanovisko s poukazem na to, že po odtržení přijde Británie o významnou pozici v geopolitickém uspořádání. Matěj byl naopak jeho příznivcem. Jako studenti politologie na Oxfordu se často bavili o budoucnosti Evropské unie, Blízkém východě, Rusku, Číně a pochopitelně USA. Mezinárodní univerzitní prostředí poskytovalo ideální prostor, kde se nadějní politologové a historici mohli v debatách navzájem provokovat, nesouhlasit spolu a obhajovat vlastní názory. To vše mu v Česku chybělo. Pípnutí esemesky. 12
Zpupnost.indd 12
22.7.2020 9:59:06
Půjdeme dnes někam? Říkals, že se máš s někým sejít a že můžu jít s tebou… Agáta byla jeho nový úlovek. Nic vážného, šestým rokem studuje jakousi ekonomickou školu a u toho dělá modeling. Seznámili se na akci nějaké městské firmy. Sbalil ji a skončili u něj na Vinohradech. Jo, vyzvednu tě v sedm večer u tebe. Kam půjdeme? Ještě nevím. Tak v sedm. A co si mám vzít na sebe? To je jedno, jdeme na večeři. Tak zatím, ukončil Matěj konverzaci. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet, pomyslel si. Moc naděje tomu nedával. Je sice hezká, ale jeho víc braly intelektuálně zajímavější bytosti. Vytočil Gabrielovo číslo. Nechal to třikrát zazvonit, pak zavěsil a poslal raději krátkou zprávu na Threemu. Gabrielovi psal jenom na Treemu. Gabriel Novotný byl oficiálně zaměstnán v prestižní poradenské a auditorské společnosti. Jeho pozice se jmenovala senior consultant pro business development, což znamenalo, že může dělat všechno, aniž by to musel nějak extra hlásit. Ve skutečnosti byl operativcem v oddělení utajených operací v Národní centrále proti organizovanému zločinu. Poradenskou společnost si vybral, protože mu to připadalo jako ideální krytí. Díky tomu se dostal všude a nikomu nebylo podezřelé, že se vyptává, někdy i na věci, které nesouvisely s předmětem jeho chystané analýzy. V průběhu studií na ekonomce se zajímal především o daně a statistiku. Nikdy neměl problém s matematikou, na rozdíl od cizích jazyků. Překážky je nutné překonávat, řekl si a v posledním ročníku se zapsal na intenzivní kurz angličtiny a v průběhu léta v jihoanglickém Brightonu dva měsíce poctivě studoval jazyk ve společnosti multikulturní party a pod dozorem nesmlouvavé lektorky. Ze začátku to šlo ztuha, ale pak se rozmluvil a po pár týdnech už nikterak sofistikovaně a košatě, nicméně vesele konverzoval převážně v místní hospodě s podporou minimálně dvou pint 13
Zpupnost.indd 13
22.7.2020 9:59:06
guinnessu. Svůj podíl na tom měla i Tamara, kterou do Brightonu přivedla také angličtina. Tamara studovala na Lvovské univerzitě programování a komunikační technologie a měla pocit, že by se vyjma počítačové terminologie měla naučit i mluvit normálně anglicky. Nebyla nijak zvlášť hezká, takový ten charakteristický slovanský typ – širší obličej s výraznými lícními kostmi, bledou pletí, ale překrásnýma modrozelenýma očima a dlouhými, hustými řasami. Gabriel si vzpomněl, co mu vždy říkávala jeho sestra: Když se chceš naučit jazyk, najdi si milenku, co neumí česky. A Tamara mluvila pouze ukrajinsky a rusky. Gabriel neuměl ani jeden z těch jazyků. Zatímco jeho rodiče měli ruštinu ve škole, jemu se tahle povinnost už vyhnula. Na jedné straně to byla úleva, ale postupným pronikáním evropských společností na ruský trh a ruských podnikatelských skupin na český trh se tato nevědomost stávala nedostatkem. Nyní se ovšem věnovali angličtině, což jim šlo opravdu skvěle, protože oba měli motivaci. Znalosti prohlubovali i po kurzu společně na pokoji – jednou u něj, podruhé u ní. Dvouměsíční pobyt se chýlil ke konci a oba věděli, že udržovat vztah na dálku není snadné, a snad ani žádoucí. Nebyla to ze začátku žádná velká láska, spíš si vyhovovali v mnoha ohledech. Intelektuálně i tělesně. Poslední týden byl náročný, plný zkoušek a testů. Každý večer zkouškového týdne pak s celým ročníkem, který tvořila pestrá směsice lidí různých věkových kategorií, vždycky zakončili v hospodě. Návrat do všedního dne byl po těch dvou měsících obtížný. Gabriel si velmi rychle zvykl na anglickou snídani, na lehkost bytí, procházky na pobřeží, večerní diskuse s kamarády a na Tamaru. Po dvou měsících se stala součástí jeho života a teď, po návratu do Prahy, mu chyběla její přítomnost, humor, šarm a taky pravidelný sex. Od té doby se vídali, jakmile to bylo možné. Jednou letěl on do Kyjeva, jindy ona do Prahy. Jejich vztah trval více než rok a nějak se nechýlil ke konci, právě naopak. Tamara mezitím získala lukrativní místo systémového inženýra v kyjevské pobočce Adobe a strmě stoupala po korporátním žebříčku. Sice se občas zasnila a přála si trochu větší vzrušení v práci, jenže peníze byly skvělá náplast na to, že musela každý 14
Zpupnost.indd 14
22.7.2020 9:59:06
den dělat to, co ji nikam neposouvalo. Jejím koníčkem bylo programování aplikací, brouzdání v darknetu a pařby s hackerskými kamarády ze střední školy. Zpráva na Viberu ji vyrušila z práce. How it’s going? ptal se Gabriel. Slowly, I miss U, odpověděla. I miss U too. Any plans for the weekend? přiletělo vzápětí. Working, going out with friends. Nothing special. And you? Work, work, work. Jejich společným jazykem byla a zůstala angličtina. Dílem proto, že to bylo praktické, dílem jim to připomínalo jejich setkání a pobyt v Brightonu. What about visiting Prague again? zeptal se s nadějí. Maybe next weekend, I’m busy, dorazila obratem odpověď. Škoda, řekl si Gabriel. Nebyl nadšený, neboť si vybudovali skvělý a nekomplikovaný vztah na dálku. Oba byli ambiciózní a věděli, že pokud chtějí zůstat spolu, nesmí si stát v cestě. I proto bylo prostorové odloučení více než užitečné. So well, let me know about next week, rezignoval Gabriel. OK and LU, uzavřela Tamara a připojila ke zprávě emotikon s polibkem.
3
Druhé patro na pražském magistrátu bylo vždy tiché a prázdné. Primátorské prostory byly oddělené od kanceláří ostatních radních. Sem se mohl dostat každý, radnice byla naprosto nechráněná před vnějším světem. I když ředitel bezpečnosti upozorňoval na potenciální hrozby, populistická odpověď ze strany některých radních zněla: „Lidi se sem musí dostat.“ Řediteli v podstatě ani nešlo o to, aby bránil lidem ve vstupu do budovy, ale aby měl alespoň přehled, kdo tam chodí. Mnozí radní ovšem byli naopak rádi, že je to tak, jak to je. Matěj Hrubý mířil za Pavlem Dolanským, radním pro dopravu a sport. Sekretariát byl úplně prázdný. Ačkoli byl čas oběda, nebylo zvykem, že by sekretariát nebyl obsazen. Chvíli čekal, a když se nic nedělo, zaklepal a bez čekání otevřel dveře do náměstkovy kanceláře. Tři osoby se překvapeně otočily ke dveřím. 15
Zpupnost.indd 15
22.7.2020 9:59:06
Náměstek, ředitel Dopravního podniku a ještě jedna osoba, kterou Matěj znal pod jménem Trnka. „Zdravím, neměli jsme schůzku?“ adresoval svůj pozdrav k náměstkovi. „Jasně, už končíme, počkej na mě venku,“ odvětil zjevně nepříjemně zaskočený náměstek. Nebyl rád, že ho viděl s těmito lidmi. Věděl, že Matěj má dobrou představivost a umí si dát dvě a dvě dohromady, a i kdyby se nic nedělo, tak přítomnost všech tří osob na jednom místě mohla člověku znalému prostředí vyvolat nejednu otázku spekulativního rázu. Matěj se uvelebil v křesle před kanceláří. Po chvíli se otevřely dveře a z místnosti rychle vyšli ředitel a Trnka. Kývli na Matěje a zmizeli. „Tak pojď dál,“ zavolal na něj náměstek. „Kdo to byl ten chlapík s ředitelem?“ zeptal se Matěj. „Trnka, dělá na Dopravním podniku a ředitel si ho přivedl,“ zalhal náměstek. Trnku vídali v podniku, ale v seznamech zaměstnanců bychom ho nenašli. Byl to člověk, který zařizoval nejrůznější úkoly. A nikdy nešlo o banality. Leccos se o tom sice šuškalo, ale až na pár jedinců nikdo nic konkrétního nevěděl. Trnka byl prostě nenápadný. Předurčovala ho k tomu drobná, šlachovitá postava, prošedivělé vlasy, pomalé pohyby. Když ho člověk potkal na chodbě, měl pocit, že vidí vlka. Matěj o něm slýchával nejrůznější zvěsti, které se daly shrnout do lapidárního sousloví „prodejná děvka“. Šel s tím, kdo platil, respektive kdo platil víc. Matěj se nezdržoval a rovnou vypálil: „Tak jak to bude s tou územní změnou? Slíbil jsi, že to bude ještě do konce roku, a máme listopad…“ „Vím, vím, ale radní to zablokovala. Víš přece, jaká je,“ vymlouval se na kolegyni, která v tom tentokrát výjimečně neměla prsty. „Poptám se a dám ti vědět. Asi se to potáhne. Není to tak jednoduchý, jak jsem si původně myslel.“ Zajímavý, pomyslel si Matěj. Když tady byla kanadská velvyslankyně s investorem a celou delegací, tak všechno bylo „oukej“ a „no problem“, a on měl dojem, že opravdu nic není problém. Jenže teď to evidentně problém je a na něm je zjistit, kde a proč se to zadrhlo. Potřebná územní změna, která by zajistila možnost zásobování technologického centra nebo jen obyčejný 16
Zpupnost.indd 16
22.7.2020 9:59:06
solidní přístup, nebyla očividně úplně snadnou záležitostí ani pro někoho, kdo si mohl dovolit rozhodování uspíšit díky dobrým kontaktům, znalosti prostředí a balíku peněz. Slibovat územní změnu za rok, navíc když v koalici máte zelené aktivisty, kteří při spojení „technologické centrum a územní změna“ v jedné větě tuší nějakou podlost, byla v pražském magistrátním prostředí čirá utopie. Na Matěje tlačil Klient, který mu už zaplatil zálohu za vyřízení, tak s tím musel pohnout. Nepomohlo by celé věci, kdyby se podělil s náměstkem? pomyslel si. Myšlenku ihned zavrhl, jelikož mu bylo jasné, že jeho omezené prostředky by na „urychlení“ územní změny nikdy nestačily. Co by tak toho mladýho kluka, který se pohybuje v politickým prostředí magistrátu s bravurou komunistickýho papaláše, konečně přimělo k činu? Bude muset na něco přijít. „Tak jak to chceš zařídit?“ zeptal se po chvíli Matěj. „Hele, nestarej se, já to už nějak zvládnu, ale jak říkám, bude to chvíli trvat…“ „Tak ať to netrvá věčnost!“ houkl Matěj a na formální otázku, jestli si něco nedá, jen mávl rukou. „Díky, ale už musím letět, měj se!“ Pár minut před sedmou Matěj zaparkoval na Rohanském nábřeží a poslal Agátě esemesku. Bydlela v jednom z moderních komplexů, které zde vyrostly po záplavách v roce 2002. Před povodní byl Karlín místem, kam nebylo radno chodit večer o samotě. Za patnáct let už čtvrť pulzuje životem a jako vír přitahuje mladé lidi z celé Prahy. Co byly kdysi Vinohrady nebo Letná, je dnes Karlín. Agáta dostala byt od bývalého přítele, údajně investičního bankéře, jak přiznala Matějovi. Zanechal jí ho i se zařízením a odstěhoval se zpátky do Washingtonu, jakmile zjistil, že v posteli sice je ta pravá, ale teplou večeři mu rozhodně den co den chystat nebude. Několik nepříjemných rozhovorů ho utvrdilo v tom, že bude lepší z tohohle vztahu vycouvat. Kdyby se proslechlo, jak spolu řádili, asi by to jeho rodina a obchodní partneři jen tak nerozdýchali. A jelikož si s Agátou opravdu moc pěkně užil (ještě po měsíci v Americe měl záda samou podlitinu a jizvu od bičování), byl velkorysý a byt jí prostě nechal. 17
Zpupnost.indd 17
22.7.2020 9:59:06
„Kam jdeme?“ zeptala se, jen co dosedla do sedačky v autě a uvítala Matěje letmým polibkem. „Next Door.“ „Aha,“ přitakala a dál se věnovala svému mobilu. Tu restauraci neměla ráda. Byl to takový jídelní open space, kde jí moc nechutnalo a všichni na sebe viděli. Taková rádoby trendy česká kuchyně na alternativní způsob. V praxi to ale znamenalo jenom jedno: maso a zase maso v různých variantách. Nebo ještě nějaké podivné polévky. Dorazili na místo, kde na ně už čekal Gabriel. Štíhlý a urostlý muž s nakrátko zastřiženými vlasy, snědou pletí a jasně modrýma očima. S takovou vizáží mohl klidně dělat modela nebo gigola. Jeho přitažlivost ještě umocňovalo vystupování. Zdálo se, že ho nic nemůže rozhodit, klid z něho vyzařoval jako aura. Přátelé se srdečně přivítali. Matěj představil Agátu a usadili se ke stolu. V průběhu večera moc nemluvila, spíš poslouchala povídání kluků, kteří sdíleli společné dětství a část dospívání. Večer se pomalu chýlil ke konci, když najednou Gabriel upřel pohled na Agátu a zeptal se: „A ty děláš co? Matěj říkal, že modelku…“ „Dělám reklamy, pořád něco jinýho,“ odvětila zaskočena přímým dotazem. „A jakou reklamu děláš právě teď?“ nedal se odbýt Gabriel. „Na špagety,“ opáčila stroze. Bylo jasné, že o práci moc mluvit nechce, proto se Gabriel dál neptal. Dopili poslední drink, rozloučili se a slíbili si, že se brzy sejdou na osmičce, kde to znají, v oblíbené hospodě U Jarolímků. Matěj zavezl Agátu domů, a když se místo naplnění večerních příslibů vymluvila na bolení hlavy, zklamaně zamířil do svého bytu. V hlavě mu vrtalo setkání na magistrátu s Trnkou. Co je tak důležité, aby se sešel náměstek s ředitelem a s Trnkou přímo na radnici? Taková setkání se nekonají v kancelářích radních, ledaže jde o něco velice důležitého, co nesnese odkladu a je třeba to vyřešit okamžitě. Co to mohlo být? přemýšlel Matěj. Pípnutí esemesky jej vytrhlo z úvah. Psal Gabriel. Kdes k ní přišel? Potkali jsme se na nějaký party před měsícem. Proč? odpověděl Matěj. 18
Zpupnost.indd 18
22.7.2020 9:59:06
Mám pocit, že ji odněkud znám, ale nevím odkud… Snad jsi s ní nechodil… Tlemící se emotikon. Ne, spíš z práce… Když si vzpomenu, tak ti to řeknu, až se sejdeme… Fajn, dobrou. Gabriel věděl, odkud ji zná, už ve chvíli, kdy se potkali v restauraci. Před několika lety pracoval v utajení na nějaké akci, ve které šlo o pašování kvalitních padělků luxusních výrobků. Měl se tehdy sejít s nějakým překupníkem v obchodním centru v Butovicích. Přišla s ním i mladá žena. Agáta. Údajně tlumočnice, jenže ten překupník, Ahmed se jmenoval, mluvil plynně česky, a mladá žena neřekla ani slovo. Měl dojem, že Araba hlídá. Vypadala sice jinak, ale byl si jistý, že je to ona. Matěj hodil klíče na barový pult, který mu sloužil jako stůl a odkladiště věcí, zapnul televizi a vzápětí zapomněl na esemesky. Soustředěně sledoval noční zpravodajství, diskusi, která kromě těch, kdo se točí kolem politiky, nikoho moc nezajímá.
4
Rada hlavního města zasedala pravidelně v úterý v 9.00 ráno. S primátorem ji tvořilo jedenáct členů, které do rady vyslaly čtyři strany, jež se rozhodly uzavřít koalici na principu čistého a transparentního vedení města. Emanuel Kolejář byl náměstkem pro ekonomiku a rozpočet. Nedalo se říct, že by tomu nějak mimořádně rozuměl nebo k tomu měl předpoklady, natož že by ho práce těšila. K funkci se dostal doslova náhodou. Když se rodila magistrátní koalice, byl nominován jako odborník, navíc s profesorským titulem. Nikomu nevadilo, že vyučoval jakýsi obskurní předmět na soukromé vysoké škole, která studentům umožňovala rychle vystudovat. Hlavní důvod jeho nominace byl, že strana v okamžiku voleb do zastupitelstva neměla lidi. Profesorský titul stejně jako bílý plášť působí na voliče jako rohypnol. Občas slýcháme dotaz, proč by měl úspěšný lékař vstupovat do politiky, a totéž platilo i pro úspěšné právníky nebo vědce. Kdyby byli tak úspěšní ve své profesi, jak sobě i ostatním často namlouvají, proč by vstupovali na minové pole klientelismu, hlouposti a nevraživosti? Eman Kolejář nebyl žádnou 19
Zpupnost.indd 19
22.7.2020 9:59:06
hvězdou a primátor se vždycky obával, že jakmile si vezme slovo, může vypnout pozornost nejmíň na třicet minut. Skutečným vládcem nad rozpočtem byla ředitelka odboru rozpočtu, která přežila nejednoho primátora a věděla o městě a jeho procesech ze všech nejvíc. Emana ke svému životu opravdu nepotřebovala, vlastně ho nepotřeboval nikdo, a to byl i důvod, proč tak intenzivně upozorňoval na svoji existenci. Jeho hvězdný okamžik nastal právě dnes, kdy zastupoval nepřítomného primátora na radě. „Kolegové… Můžeme začít?“ zeptal se nesměle přítomných. Nebyl slyšet. Jeho hlas zanikl v živé diskusi radních, ředitelů odborů, předsedů různých výborů. Kolejáře si prostě nikdo nevšímal. „No tak, kolegové, druhý pokus! Můžeme začít?“ zahlásil do mikrofonu náměstek. Nic se nezměnilo, tedy vyjma Emanovy nervozity, která začínala sílit. „Pan náměstek by rád začal!“ zavelel rázný hlas, který patřil ředitelce odboru rozpočtu. Švitoření ustalo a všichni se disciplinovaně usadili do lavic. Kolejář zahájil zasedání rozvleklým přivítáním, jež dávalo tušit, že to dnes bude hodně dlouhá schůze. První návrhy, které předkládal, patřily primátorovi. Šlo o materiály z oblasti informatiky a Kolejář měl zjevnou potíž přečíst technický text plný cizích výrazů, z nichž některé očividně viděl na papíře napsané poprvé v životě. Zoufale se snažil o plynulé čtení, které se mu nedařilo, a tak opakoval věty několikrát. Nejistě těkal očima po sále v naději, že najde podporu u ředitele informatiky, jenž by jeho utrpení ukončil. Nikdo, tedy ani ředitel, mu nevěnoval pozornost. Pak byly na řadě materiály týkající se dopravy a následně měl mluvit zase Kolejář. Naštěstí se jednalo jen o dvě věci, jejichž obsahem byly dvě malé dotace městským částem. Sice šlo o malé a nevýznamné položky v seznamu věcí, které bylo ten den třeba projednat, ale pro Kolejáře to byl dobrý důvod, jak na sebe upozornit. Nadechl se a pustil se do čtení důvodové zprávy, kterou mu připravil odbor, ale již si sám v předvečer ještě poupravil. Malé oči za kostěnými brýlemi těkaly zleva doprava, když se prokousával textem. Text byl nezajímavý stejně jako ten, kdo ho četl. 20
Zpupnost.indd 20
22.7.2020 9:59:06
Eman byl takový Cvach na radnici. Titul získal těsně po revoluci, kdy ho ve slepém nadšení ze změny společenského řádu dávali málem každému, kdo přímo nekolaboroval s komunisty, byl zticha a užíval si výhod akademického závětří. Mezi nimi i Emanu Kolejářovi. Prostě si svůj titul vyseděl. Opisoval ze svých dříve vydaných textů pořád dokola, až se jeho seznam publikací rozrostl na několik stránek. To ale na radnici nikoho moc nezajímalo. V drsném politickém prostředí magistrátu bylo potřeba být ve střehu a mít schopnost vytušit i to, co snad nikdy nenastane. Eman neměl ani jednu z těchto klíčových vlastností a svoji rozladěnost z nedocenění okolím mírnil skleničkou bílého. Rada se chýlila ke konci a všichni už se nedočkavě těšili na oběd, což bylo především pro předsedy výborů z nejsilnější politické strany na radnici, kteří beztak neměli celý den do čeho píchnout a sezení na radě považovali spíš za narušení jejich denního programu, vrcholem dne. Pokud se nejednalo o něco, na čem měli výsostný zájem, zasedání rady prospali nebo se jím pronudili. Kazimír Grolík, radní pro majetek, si balil věci a spěchal do kanceláře, kde na něj čekalo už několik lidí. „Ahoj, Kazimíre,“ volal na něj hlas, patřící podsadité postavě valící se mu v ústrety. „Tak jak to bude s tou dozorčí radou?“ zeptal se tlusťoch rovnou bez zdvořilostních frází. Košile s krátkými rukávy jen tak tak obepínala tělo, knoflíčky na břiše byly vystaveny maximálnímu tahu a hrozilo, že je každou chvíli odstřelí. Masivní krk nedovoloval dopnout košili, takže z rozhalenky drze vykukoval trs prošedivělých chlupů, přes které se vlnily tři řady zlatých řetízků, jeden z nich s medailonkem. Z rukávů čouhaly potetované masité pracky, ale z kdysi pevných svalových pletenců teď zbyla jen povislá sulcovitá hmota. Z nepadnoucích kalhot jedovatě vykukovaly červené polobotky se žlutými tkaničkami. Kulatý, věčně rudý obličej dával tušit, že tlusťoch trpí vysokým tlakem a láskou k tvrdému alkoholu a nezdravému jídlu. Grolík se mackovi snažil na poslední chvíli někam zmizet, ale bohužel nebylo kam. A dělat, že mu právě volá někdo nesmírně důležitý, ho napadlo, až když už bylo pozdě. Věděl, že neměl slibovat, co nemohl splnit, jenže si nedokázal pomoci. Aby se 21
Zpupnost.indd 21
22.7.2020 9:59:06