Issuu

Kniha tužeb

Kniha tuzeb_001-392.indd 3

28.04.21 9:51

Přeložila Zdeňka Zvěřinová

Kniha tuzeb_001-392.indd 4

28.04.21 9:51

Kniha tuzeb_001-392.indd 6

28.04.21 9:51

Jsem první i poslední Jsem uctívaná i zavrhovaná Jsem děvka i světice Jsem žena i panna Jsem matka i dcera Jsem ona… Nebojte se mé moci… Jsem poznání svého jména Jsem jméno zvuku i zvuk jména HROm: DOKOnaLá mYsL Klepejte na sebe jako na dveře a neodchylujte se z vlastní přímé cesty, protože pokud po ní půjdete, nemůžete se ztratit a to, co v sobě otevřete, bude otevřeno. TOmáŠOvO evanGeLium

Kniha tuzeb_001-392.indd 7

28.04.21 9:51

Palestina a Egypt za dob Ježíše

Kniha tuzeb_001-392.indd 8

28.04.21 9:51

Jeruzalém za dob Ježíše

Kniha tuzeb_001-392.indd 9

28.04.21 9:51

CIPORI 16–17 NAŠEHO LETOPOČTU

Kniha tuzeb_001-392.indd 11

28.04.21 9:51

I. Jsem Ana. Byla jsem ženou Ježíše, syna Josefa Nazaretského. Říkala jsem mu milovaný a on mi se smíchem přezdíval Malý hrom. Tvrdil, že zatímco spím, slyší ve mně burácení podobné hromobití, které se k nám neslo ze vzdáleného údolí potoka Nachal Cipori nebo až zpoza Jordánu. Nepochybuji o tom, že skutečně něco slyšel. Celý život ve mně vřely tužby, vzdouvaly se jako hudba a v noci pak lkaly a zpívaly. To, že můj muž na naší tenké slaměné rohoži sklonil srdce k mému a naslouchal, bylo projevem laskavosti, kterou jsem na něm milovala nejvíc. To, co slyšel, byl můj život, který naléhavě prosil o zrození.

II. Moje vyprávění začíná, když mi bylo čtrnáct let. Jednoho večera za mnou přišla teta s oblým předmětem zabaleným v plátně a odvedla mě na rovnou střechu otcova velkolepého domu v Cipori. Lezla jsem za ní nahoru po žebříku, pokukovala jsem po záhadném balíčku, který měla jako novorozeně uvázaný na zádech, a nedokázala jsem odhadnout, co v něm ukrývá. Dost nahlas si pobrukovala hebrejskou písničku o Jákobově žebříku, až jsem se bála, že ten zvuk pronikne úzkými okny domu a probudí matku. Zakázala nám, abychom

Kniha tuzeb_001-392.indd 13

28.04.21 9:51

S U E M O NK K I D D

spolu chodily na střechu, protože se bála, že by mi Jalta plnila hlavu troufalými myšlenkami. Na rozdíl od matky – vlastně na rozdíl od každé ženy, kterou jsem znala – byla moje teta vzdělaná. Její mysl byla rozlehlým nezkrotným územím, které přesahovalo hranice. Zajímala se úplně o všechno. Z důvodů, o kterých nikdo nemluvil, k nám před čtyřmi měsíci přišla z Alexandrie. Vůbec jsem nevěděla, že otec má sestru, dokud se jednoho dne neobjevila oblečená v jednoduché neobarvené tunice, drobnou postavu hrdě vzpřímenou a z očí jí sršel vztek. Otec ani matka ji neobjali. Ubytovali ji v místnosti pro služebnictvo, z níž se vycházelo na horní nádvoří, a mou zvědavost zcela přehlíželi. I Jalta se mým otázkám vyhýbala. „Tvůj otec mě donutil přísahat, že o své minulosti nebudu mluvit. Byl by nejradši, kdyby sis myslela, že jsem spadla z nebe jako ptačí trus.“ Matka reptala, že Jalta má drzou pusu, a výjimečně jsme se na tom shodly. Tetina ústa byla nevyčerpatelnou studnicí vzrušujících a nepředvídatelných výroků. A právě to jsem na ní milovala nejvíc. Dnes večer to nebylo poprvé, kdy jsme se po setmění vykradly na střechu, abychom unikly zvědavým uším. Teta, uvelebená pod hvězdami, mi vyprávěla o židovských dívkách v Alexandrii, které psaly na dřevěné destičky pokryté voskem, což byly vymoženosti, jaké jsem si skoro ani neuměla představit. Líčila mi příběhy židovských žen, které tam stojí v čele synagog, studují s filozofy, skládají básně a vlastní domy. Vyprávěla mi o egyptských královnách. Faraonkách. Významných bohyních. Jestli Jákobův žebřík dosahoval až do nebe, ten náš se tam natáhl taky. Jalta nežila déle než čtyři a půl desetiletí, ale ruce už začínala mít stařecky zdeformované. Pokožka na jejích tvářích vytvářela záhyby a pravé oko měla svěšené a ochablé. Navzdory tomu šplhala po příčkách mrštně jako elegantní pavouk. Pozorovala jsem ji, jak se přehoupla přes horní příčku na střechu, ačkoliv se jí mošna na zádech pohupovala ze strany na stranu. Sedly jsme si na rohože z trávy naproti sobě. Byl první den měsíce tišri, ale studené podzimní deště ještě nepřišly. Měsíc svítil nad kopci

Kniha tuzeb_001-392.indd 14

28.04.21 9:51

K NI H A TU Ž E B

jako ohýnek a bezmračné černé nebe bylo poseté řeřavými uhlíky. Městem se linula vůně chlebových placek a kouř ohňů používaných na vaření. Překypovala jsem zvědavostí, co Jalta schovává v mošně, ale mlčky se dívala do dálky, a tak mi nezbylo nic jiného než čekat.

Moje vlastní troufalost spočívala ukrytá ve vyřezávané truhle z cedrového dřeva v rohu mého pokoje – srolované papyry, pergameny a zbytky hedvábí s mými rukopisy. Měla jsem tam i rákosová pera, ostřicí nůž, cypřišovou tabulku na psaní, lahvičky s inkoustem, paletu ze slonoviny a několik vzácných barev, které mi otec přinesl z paláce. Teď už byly barvy většinou vybledlé, ale v den, kdy jsem nadzvedla víko, abych je tetě ukázala, zářivě svítily. Stály jsme tam spolu, dívaly se na všechnu tu nádheru a ani jedna z nás nepromluvila. Pak sáhla do truhly a vytáhla pergameny a svitky. Krátce před tím, než se k nám nastěhovala, jsem začala sepisovat osudy významných žen ze svatých knih. Když člověk poslouchal rabíny, pomyslel by si, že jedinými postavami v celé historii, které stály za zmínku, byli Abrahám, Izák, Jákob a Josef… David, Saul, Šalomoun… Mojžíš, Mojžíš, Mojžíš. Ale jakmile jsem byla konečně schopná přečíst si svaté knihy sama, zjistila jsem (hle!), že se v nich vyskytují i ženy. Nejsmutnější ze všeho bylo, že měly zůstat přehlížené a zapomenuté. Přísahala jsem, že zaznamenám, co vykonaly, a budu opěvovat jejich úspěchy, ať už byly jakkoliv drobné. Stanu se kronikářkou ztracených příběhů. Přesně takovou smělostí matka opovrhovala. V den, kdy jsem kvůli tetě otevřela truhlu, jsem dopsala vyprávění o Evě, Sáře, Rebece, Ráchel, Lee, Zilpě, Bilze a Ester. Mnoho dalších však na zapsání ještě čekalo – Júdit, Dína, Támar, Miriam, Debora, Rút, Hanna, Batšeba, Jezábel. Napjatě, téměř se zatajeným dechem jsem pozorovala tetu, jak bedlivě si moje tvůrčí pokusy prohlíží. „Přesně jak jsem si myslela,“ pronesla s rozzářeným výrazem. „Bůh tě nesmírně požehnal.“

Kniha tuzeb_001-392.indd 15

28.04.21 9:51

S U E M O NK K I D D

Taková slova. Až do té chvíle jsem si myslela, že jsem jen divná – hříčka přírody. Ztracená existence. Prokletá. Už dlouho jsem uměla číst a psát a měla jsem neobvyklou schopnost skládat slova do vět a zkoumat písemné styly i texty tak, že jsem pochopila hlubší smysl a udržela si v hlavě protichůdné představy, aniž bych podléhala vnitřnímu konfliktu. Můj otec Matyáš, hlavní písař a poradce našeho tetrarchy Héróda Antipa, tvrdil, že moje nadání se hodí spíš pro proroky a mesiáše, tedy pro muže, kteří rozdělují moře, staví chrámy a na vrcholcích hor hovoří s Bohem, anebo pro kteréhokoliv běžného obřezaného muže v Galileji. Až když jsem se naučila hebrejsky a přemlouvala ho a žadonila, dovolil mi, abych si přečetla Tóru. Od osmi let jsem ho prosila, aby mě vzdělávali soukromí učitelé, žadonila jsem o svitkové rukopisy ke studiu, o papyry na psaní a o barvy, z nichž bych si namíchala vlastní inkousty, a často mi vyhověl – nevím, zda z posvátné bázně nebo ze slabosti lásky. Moje ctižádostivost ho uváděla do rozpaků, a když ji nedokázal potlačit, alespoň ji zlehčoval. Rád říkával, že jediným chlapcem v naší rodině je dívka. Tak nezvladatelné dítě jako já vyžadovalo nějaké vysvětlení. Otec naznačil, že zatímco se Bůh zabýval tím, aby mě stvořil v matčině lůně, něco odvedlo jeho pozornost a omylem mě obdařil dary určenými pro nějakého chudého chlapce. Nevím, jestli si uvědomil, jak bylo vůči Bohu urážlivé obvinit ho z tak hrubé chyby. Moje matka věřila, že vina je na straně Lilith, démona se sovími pařáty a ptačími křídly, který se živí zdechlinami a hledá novorozené děti, aby je zavraždil nebo v mém případě poskvrnil nepřirozenými sklony. Přišla jsem na svět během prudkého zimního lijáku. Stařeny, které obvykle pomáhaly při porodu, se neodvážily vyjít ven, ačkoliv pro ně můj vysoce postavený otec poslal. Takže moje pološílená matka usedla na porodní křeslo, aniž kdokoliv ulevil jejím bolestem nebo nás patřičnými modlitbami a amulety chránil před Lilith, a nakonec zůstalo na její služebné Šipře, aby mě vykoupala ve víně s vodou, solí a olivovým olejem, zabalila do deky a uložila do kolébky, kde mě pak Lilith našla.

Kniha tuzeb_001-392.indd 16

28.04.21 9:51

K NI H A TU Ž E B

Vyprávění rodičů mi proniklo hluboko do masa i kostí. Ani mě nenapadlo, že bych své schopnosti získala proto, že ta požehnání hodlal Bůh udělit mně. Aně, dívce s nezkrotnými černými vlnitými vlasy a očima v barvě dešťových mraků.

Z okolních střech se linuly hlasy, nářek dítěte a kozí mečení. Konečně Jalta sáhla do mošny na zádech a vytáhla lněné plátno. S rozzářenýma očima ho pomalu rozmotala a přitom po mně občas pokukovala. Zvedla kulatou mramorovou misku, která svítila jako úplněk. „Přinesla jsem si ji z Alexandrie. Ráda bych, aby sis ji vzala.“ Když mi ji vložila do rukou, zachvěla jsem se. Přejela jsem dlaněmi po hladkém povrchu, širokém otvoru nádoby a jemných rýhách v kameni. „Víš, co je to zaklínací miska?“ zeptala se mě. Zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem jen, že to musí být něco mimořádně důležitého, velmi nebezpečného nebo úžasného, takže mi to nemohla ukázat nikde jinde než ve tmě na střeše. „V Alexandrii se s nimi my, ženy, modlíme. Píšeme do nich své nejtajnější prosby. Takhle.“ Vsunula prst do nádoby a přejížděla s ním po stěnách ve spirále kolem dokola. „Pak si tu modlitbu každý den odříkáváme. A přitom miskou pomalu otáčíme, takže slova ožívají a stoupají k nebi.“ Upřeně jsem se na misku dívala a nezmohla jsem se na jediné slovo. Celá zářila a sálala z ní skrytá moc. Jalta pokračovala: „Na dno nakreslíme svou podobiznu, abychom se ujistily, že Bůh ví, od koho ta žádost pochází.“ Pootevřela jsem rty. Určitě věděla, že by se žádný oddaný Žid nepodíval na obrázek lidské či zvířecí podobizny, natož aby ho sám vytvořil. Druhé přikázání to zapovídalo. Nezobrazíš si podobu ničeho živoucího jak na nebi, tak i na zemi nebo na moři. „Musíš si do misky napsat vlastní modlitbu,“ sdělila mi teta. „Ale dej si pozor, co si přeješ, protože se to určitě splní.“ Dívala jsem se do dutiny nádoby, která mi na okamžik připadala jako nebeská klenba, hvězdná kupole převrácená vzhůru nohama.

Kniha tuzeb_001-392.indd 17

28.04.21 9:51

S U E M O NK K I D D

Když jsem zvedla hlavu, Jalta na mě upírala oči. „Mužská velesvatyně obsahuje boží zákony, ale v té ženině jsou pouze tužby.“ Pak poklepala na plochou kost nad mým srdcem a pověřila mě úkolem, který v mé hrudi zažehl plamen. „Napiš si do své velesvatyně, co je tady uvnitř.“ Zvedla jsem ruku, dotkla se kosti, která pod tetiným úderem právě ožila, a rychle zamrkala, abych utišila bouři emocí. Náš pravý Bůh bydlel ve velesvatyni jeruzalémského chrámu a já si byla jistá, že je hřích mluvit o tom, že podobné místo existuje i v lidech, natož naznačovat, že se v tužbách dívek, jako jsem já, skrývají náznaky božství. Přesto šlo o to nejkrásnější a nejhříšnější rouhání, jaké jsem kdy slyšela. Tu noc jsem z té extáze vůbec nemohla usnout. Rám mé postele byl vyvýšený nad podlahu, podepřený bronzovými nožičkami a vystlaný karmínovo-žlutými poduškami, naplněnými slámou, peřím, koriandrem a mátou. Ještě dlouho po půlnoci jsem ležela na měkkém povrchu, v duchu si vymýšlela modlitbu a horečně se snažila vměstnat rozsáhlost toho, co cítím, do slov. Vstala jsem před rozedněním, vyplížila se na balkon vyčnívající nad přízemí a bosa a bez lampy jsem se prokradla kolem pokojů, kde spali rodiče. Seběhla jsem po kamenných schodech a pod krytým sloupořadím se dostala až k přijímacímu sálu. Po špičkách jsem prošla horním nádvořím a přitom jsem našlapovala opatrně, jako bych kráčela po samých oblázcích, protože jsem se bála, že probudím sloužící, kteří spali poblíž. Mikve, ve které jsme se koupali, abychom dodrželi zákony čistoty, byla uzavřená ve vlhké místnosti pod domem a přístupná pouze ze spodního nádvoří. Přidržovala jsem se stěn kolem schodiště, abych našla cestu dolů. Když zvuk tekoucí vody v potrubí zesílil a obklopilo mě šero, rozeznala jsem obrysy bazénu. Byla jsem zvyklá provádět rituální koupel ve tmě – chodila jsem do mikve od svého prvního krvácení, jak naše náboženství vyžadovalo, ale dělala jsem to v noci a v soukromí, protože jsem se zatím nepřiznala matce, že jsem se stala ženou. Už několik měsíců jsem zakopávala špinavé hadry do bylinkové zahrádky. Tentokrát jsem však nepřišla do mikve z ženských důvodů, ale abych se připravila na psaní do své misky. Zaznamenat na dno modlitbu – to

Kniha tuzeb_001-392.indd 18

28.04.21 9:51

K NI H A TU Ž E B

byla vážná a svatá věc. Samotné psaní probouzí v člověku sílu, často božskou, ale někdy neklidnou, která vstupuje do písmen a prostřednictvím inkoustu oživuje záhadnou moc. Copak požehnání na talismanu nechrání novorozeně a vyryté zaklínadlo nechrání hrob? Svlékla jsem si župan, a ačkoliv bylo obvyklé vstupovat do vody ve spodním prádle, zůstala jsem na horním schodu úplně nahá. Přála jsem si nemít na sobě vůbec nic. Nechtěla jsem, aby mě od vody něco oddělovalo. Prosila jsem Boha, ať mě očistí natolik, aby moje modlitba vycházela pouze z ryzí mysli a čistého srdce. Potom jsem vkročila do mikve. Vklouzla jsem pod vodu jako ryba a se zalapáním po dechu se opět vynořila. Když jsem se vrátila do pokoje, zahalila jsem se do čisté tuniky, zvedla zaklínací misku a psací potřeby a rozsvítila olejové lampy. Venku se vyjasňovalo a začínal nový den. Místnost zalilo kalné modré světlo. Moje srdce bylo jako přetékající pohár.

III. Se zkříženýma nohama jsem seděla na podlaze a čerstvě naostřeným perem a černým inkoustem, který jsem si sama namíchala z popela z kamen, mízy stromů a vody, jsem kreslila do misky písmenka. Rok jsem hledala nejlepší kombinaci přísad, přesnou délku hoření dřeva a nejvhodnější pryskyřici, aby mi inkoust příliš nezhoustl, a opravdu jsem dosáhla toho, že se leskl jako onyx a lnul k mramoru, aniž se roztékal nebo dělal šmouhy. Místnost naplnil štiplavý kouřový pach inkoustu, až mě začalo pálit v nose a slzely mi oči. Vdechla jsem tu vůni jako kadidlo. Měla jsem mnoho tajných přání, která bych mohla do misky napsat. Jet se podívat na místo v Egyptě, které teta nastínila v mé představivosti. Aby za námi domů přijel můj bratr. Aby se mnou Jalta zůstala až do konce života. Abych se časem vdala za muže, který mě bude milovat takovou, jaká jsem. Ale místo toho jsem napsala modlitbu, která spočívala nejhlouběji v mém srdci.

Kniha tuzeb_001-392.indd 19

28.04.21 9:51

S U E M O NK K I D D

Každé písmeno v řečtině jsem vytvářela pomalými uctivými tahy, jako bych stavěla inkoustové svatyně, v nichž bude dlít Bůh. Psát do nádoby bylo mnohem obtížnější, než jsem si představovala, ale vytrvala jsem a zdobila písmo stylem, který byl jen a jen můj – směrem nahoru tenké čárky, dolů silné, věty zakončené spirálami nebo kudrlinkami a mezery mezi slovy vyplněné tečkami a ozdobnými kroužky. Slyšela jsem, jak venku na nádvoří náš šestnáctiletý sloužící Lavi lisuje olivy, rytmické otáčení mlýnského kamene se odráželo ozvěnou od kamenné dlažby, a když utichlo, holub na střeše tiše vrkal pro celý svět. Ten pták mě povzbudil. Slunce vzplálo a nebe vybledlo z růžovozlatého odstínu do bělostně zlatého. V domě se stále nic nehnulo. Jalta se jen málokdy budila před polednem, ale Šipra už měla přinést smažené placky a talíř s fíky a matka se měla objevit v mém pokoji, dychtivá mě sekýrovat. Měla se mračit na moje inkousty, kárat mě za to, že jsem přijala tak troufalý dárek, a obvinit Jaltu, že mi ho dala bez jejího svolení. Neuměla jsem si představit, co ji zdrželo, že mě ještě nepodrobila každodennímu útisku. S jedním uchem nastraženým kvůli matce a druhým kvůli návratu bratra Jidáše jsem modlitbu skoro dopsala. Neviděli jsme ho už celé dny. Ve dvaceti bylo jeho povinností hledat si ženu a usadit se, ale raději doháněl otce k šílenství tím, že se bratříčkoval s radikály, kteří podněcovali proti Římu. Už předtím se zélóty odešel, ale nikdy na takhle dlouho. Každé ráno jsem doufala, že ho uslyším, jak hladový a unavený klopýtá vstupní halou a kaje se kvůli starostem, které nám způsobil. Jidáš však nikdy kajícný nebyl. A tentokrát se navíc zdálo, že je něco jinak. Všichni jsme to věděli, jen jsme o tom nemluvili nahlas. Matka se stejně jako já bála, že se konečně nadobro přidal k Šimonovi, synu Giory, nejzanícenějšímu fanatikovi ze všech. Říkalo se, že jeho muži přepadávají skupiny žoldáků Héróda Antipa a římských vojáků generála Vara a podřezávají jim krky. Také na cestě do Kány okrádali bohaté pocestné a brali jim peníze, aby je pak rozdali chudým, ale jejich hrdla nechali nedotčená. Jidáš byl můj adoptivní bratr, syn matčiny sestřenice, ovšem povahou mi byl bližší než rodiče. Když vycítil, jak se v dospívání cítím

Kniha tuzeb_001-392.indd 20

28.04.21 9:51

K NI H A TU Ž E B

opuštěná a osamocená, často mě brával s sebou na procházky po terasovitě uspořádaných kopcích za městem, kde jsme přelézali kamenné zídky oddělující pole a překvapovali dívky, které se tam v té době staraly o ovce nebo trhaly hroznové víno a olivy. Svahy byly plné jeskyní a my prozkoumávali jejich dutiny, volali svá jména do zejících otvorů a poslouchali hlasy, které nám odpovídaly. Nevyhnutelně jsme si našli cestu k římskému akvaduktu, který do města přiváděl vodu, a tam jsme si udělali rituál spočívající v tom, že jsme házeli kameny na sloupy mezi oblouky. Jak jsme tak stáli ve stínu onoho mohutného římského zázraku – Jidášovi bylo šestnáct a mně deset –, poprvé mi pověděl o vzpouře v Cipori, kvůli níž přišel o rodiče. Římští vojáci zajali dva tisíce povstalců včetně jeho otce a ukřižovali je podél cest. Jeho matku s ostatními obyvateli města prodali do otroctví. Teprve dvouletý Jidáš našel přístřeší v Káně, dokud si pro něj nepřijeli mí rodiče. Podle zákona ho adoptovali, ale ačkoliv moje matka Jidáše zbožňovala, s mým otcem nikdy nevycházel. Můj bratr, stejně jako každý Žid milující Boha, pohrdal Héródem Antipem za jeho úmluvu s Římem a rozzuřilo ho, že se náš otec stal Antipovým nejbližším rádcem. Galilejští stále podněcovali vzpoury a hledali mesiáše, který je zbaví Říma, a otci připadl úkol radit Antipovi, jak je uchlácholit, a zároveň projevovat jejich utiskovateli loajalitu. Pro každého by to byl nevděčný úkol, ale pro našeho otce, jehož židovství se objevovalo a zase mizelo jako déšť, obzvlášť. Dodržoval sice šabat, ale velmi nedbale. Chodil do synagogy, avšak odcházel odtamtud dřív, než rabín přečetl Písmo svaté. Podnikal sice dlouhé poutě do Jeruzaléma na svátek Pesach a Sukot, ale zároveň se jich děsil. Dodržoval zákony týkající se jídla, ale do mikve vstupoval, jen když narazil na mrtvolu či na někoho s kožní vyrážkou nebo si sedl na židli, ze které právě vstala moje menstruující matka. Dělala jsem si starosti o jeho bezpečí. Dnes ráno odešel do paláce v doprovodu dvou Antipových vojáků, idumejských žoldáků, jejichž přilby a meče se leskly na slunečním světle. Doprovázeli ho od minulého týdne, kdy na něj na ulici plivl jeden z fanatiků Šimona, syna Giory.

Kniha tuzeb_001-392.indd 21

28.04.21 9:51

S U E M O NK K I D D

Ta urážka vyvolala mezi otcem a Jidášem ošklivou hádku, během níž se jejich křik nesl ze vstupní haly až do místností v patře. Ještě téhož večera bratr zmizel. Byla jsem tolik znepokojená myšlenkami na matku, otce i Jidáše, že jsem příliš přitlačila na pero a na dno misky stekla černá kapka inkoustu. Ochromená hrůzou jsem na ni zírala. Opatrně jsem ji otřela hadříkem, ale ještě jsem to zhoršila, protože se utvořila ošklivá šedá skvrna. Zavřela jsem oči, abych se uklidnila. Nakonec jsem upřela pozornost zpátky k modlitbě a s plně soustředěnou myslí dopsala posledních několik slov. Zamávala jsem nad inkoustem svazečkem peří, aby rychleji oschl. Potom, jak mě Jalta poučila, jsem na dno nakreslila dívčí postavu. Zobrazila jsem ji vysokou s dlouhýma nohama, štíhlým tělem, malými ňadry, oválným obličejem, velkýma očima, vlasy jako ostružiní, hustým obočím a oválnými ústy. Paže měla zdvižené, jako by žadonila prosím, prosím. Každý by poznal, že ta dívka jsem já. Flíček od inkoustu se vznášel nad její hlavou jako tmavý mráček. Svraštila jsem čelo a namlouvala si, že to nic neznamená. Není to žádná předzvěst, pouze důsledek nesoustředěnosti. Přesto jsem nedokázala potlačit znepokojení. Těsně pod tím kazem jsem nad dívčí hlavou načrtla holubici, jejíž křídla se nad ní klenula jako svatostánek. Vstala jsem a odnesla si zaklínací misku k vysokému úzkému oknu, kudy pronikal paprsek světla. Otáčela jsem s ní kolem dokola a pozorovala, jak se slova uvnitř pohybují a vlní až ke kraji.

Pane náš, vyslyš mou modlitbu, modlitbu mého srdce. Požehnej, Bože, velikosti ve mně, ať už se jí bojím jakkoliv. Požehnej mým perům a inkoustům. Požehnej slovům, která píšu. Kéž jsou podle tvého názoru krásná a zůstanou zjevná i očím těch, kteří se ještě nenarodili. Až se změním v prach, zpívej nad mými kostmi tato slova: byla hlas. Dívala jsem se na tu modlitbu i na dívku s holubicí a v mé hrudi se rozvlnil povznášející pocit, jako by najednou ze stromů vzlétlo hejno ptáků.

Kniha tuzeb_001-392.indd 22

28.04.21 9:51

K NI H A TU Ž E B

Přála jsem si, aby si Bůh všiml, co jsem udělala, a promluvil z vanoucího větru. Přála jsem si, aby řekl: Vidím tě, Ano. Jsi potěchou mých očí. Ale bylo jen ticho. Zatímco jsem si ukládala psací potřeby, vybavila jsem si druhé přikázání, jako by Bůh nakonec přece jen promluvil, ale neřekl to, co jsem si přála slyšet. Nezobrazíš si podobu ničeho živoucího jak na nebi, tak i na zemi nebo na moři. Říkalo se, že ta slova vyryl do kamenné desky sám Bůh a dal ji Mojžíšovi. Neuměla jsem si představit, že by opravdu chtěl, abychom zacházeli do takových krajností, ale to přikázání se vykládalo tak přísně proto, aby Izrael zůstal nedotčený a oddělený od Říma. Stalo se měřítkem loajality. Strnula jsem a zaplavil mě chlad. Za vytvoření méně zřetelných obrázků, než jaký jsem nakreslila já, bývali lidé ukamenováni. Sedla jsem si na podlahu a opřela se zády o masivní truhlu z cedrového dřeva. Včera večer, když mě teta vybídla, ať do misky nakreslím svou podobiznu, mě chvíli trápily varovné myšlenky, ale pak jsem je v zaslepení její sebejistotou pustila z hlavy. Nyní ve mně moje lehkovážnost a přehlížení následků vyvolaly slabost. Nebála jsem se ukamenování – tak daleko to zajít nemohlo. V Galileji, a dokonce i v Cipori k ukamenování docházelo, ale ne zde v otcově domácnosti, která milovala Řecko a kde nezáleželo na tom, jestli dodržujeme židovské zákony, ale jestli se zdá, že je dodržujeme. Ne, strach, který jsem cítila, vycházel z toho, že pokud na mou kresbu někdo přijde, bude moje miska zničena. Bála jsem se, že mi seberou vzácný obsah truhly a otec konečně poslechne matku a zakáže mi psát. Že se rozhněvá na Jaltu a možná ji dokonce vyžene. Přitiskla jsem si ruce k hrudi, jako bych se snažila opět stát osobou, jíž jsem byla včera v noci. Kam se ztratilo moje odhodlání, z něhož vzešla modlitba, na kterou se dívky ani neodvažují pomyslet? Kam se ztratila mladá žena, která vstoupila do mikve? Kdo rozsvítil lampy? Kdo těm slovům celým srdcem věřil? Zapsala jsem příběhy, které mi teta vyprávěla o dívkách a ženách v Alexandrii, protože jsem se bála, aby také neupadly v zapomnění,

Kniha tuzeb_001-392.indd 23

28.04.21 9:51

S U E M O NK K I D D

a nyní jsem zalovila ve svých svitcích, dokud jsem je nenašla. Uhladila jsem papyry a přečetla si je. Dodaly mi odvahu. V hadřících na utírání jsem našla kousek lněného plátna. Přehodila jsem ho přes misku, takže vypadala jako nočník, a potom jsem ji vsunula pod postel. Matka se k ní ani nepřiblíží. Starosti mi dělala její vyzvědačka Šipra.

IV. Jméno Hadar znamená nádheru a velkolepost a matka dělala, co mohla, aby mu dostála. Vešla do mého pokoje ve smaragdově zelené róbě, na krku měla svůj nejhezčí karneolový náhrdelník a doprovázela ji Šipra, obtěžkaná spoustou přepychových svršků, krabiček a pouzder se šperky, hřebenů a barev na oči. Na vrchu té hromady se kymácely sandály v medové barvě, na jejichž řemínkách byly našité ozdobné zvonečky. Dokonce i služebná Šipra měla na sobě svůj nejlepší plášť a kostní náramek. „Brzy půjdeme na trh,“ oznámila mi matka. „A ty nás doprovodíš.“ Kdyby nepřišla s tak naléhavým posláním, možná by si všimla, jak jsem zabloudila pohledem k misce pod postelí, a přemýšlela by, co mě tam tak přitahuje. Ale nic neprobudilo její zvědavost a mně se ulevilo natolik, že mi v první chvíli vůbec nedošlo, jak nesmyslné je jít na trh oblečená v takové nádheře. Šipra mi svlékla župan a zahalila mě do bílé lněné tuniky, hustě vyšívané stříbrnou nití. Kolem boků mi ovinula indigově modrý pás, na nohy mi nazula cinkající sandály a upozornila mě, ať se ani nehnu, zatímco mi zesvětlovala hnědý obličej křídou a ječnou moukou. Z jejího dechu jsem cítila čočku a pórek, a když jsem se odvrátila, štípla mě do ušního lalůčku. Dupla jsem, až zvonky na mých sandálech zacinkaly. „Nevrť sebou, ať nepřijdeme pozdě,“ pokárala mě matka, podala Šipře kajalovou tyčinku a přihlížela, jak mi její služebná lemuje oči a pak vtírá olej do rukou.

Kniha tuzeb_001-392.indd 24

28.04.21 9:51