Nick Martell KRÁLOVSTVÍ LHÁŘŮ ODKAZ KRÁLE ŽOLDNÉŘŮ – KNIHA PRVNÍ
EUROMEDIA
Mému otci
P ROLO G
SOU D M IC H A E L A K I NGM A N A Během soudního přelíčení, kde se projednávalo mé obvinění z velezrady a vraždy krále, jsem si pohrával s otcovým prstenem a otáčel jím kolem prstu. Vzali mi téměř všechno, ale tohle byla jedna z mála věcí, které mi nechali. Možná věděli, že to byl poslední otcův dar… nebo jim na tom starém kroužku prostě nezáleželo. Patřil mi už deset let. Nejdřív jsem ho nosil zavěšený na řetízku na krku, ale když jsem dostatečně vyrostl, navlékl jsem si ho na prostředníček. Otec mi ho daroval krátce před popravou, k níž byl odsouzen za vraždu devítiletého prince. Nikdy jsem nechápal proč. Mé sestře věnoval červený šál, který den co den nosívala matka, než se jí stala nehoda a připravila ji o veškeré vzpomínky. Bratr dostal otcovu oblíbenou knihu, kterou si dodnes odmítá přečíst. Mně však připadl prsten. Neobyčejně obyčejný, vyrobený z kdysi černé oceli, nyní zrezivělý. Když jsem byl mladší, myslel jsem, že mi ho otec dal, abych ho mohl prodat a postarat se o rodinu. Odhadce mi ale vysvětlil, že je prakticky bezcenný, takže v tom muselo být něco jiného. Když se ohlížím zpátky, napadá mě jen jediný důvod. Pro otce ten prsten hodně znamenal a myslel si, že já budu kráčet v jeho stopách.
8
N ICK M A RTE LL
Ukázalo se, že měl pravdu, a to tím nejhorším možným způsobem. Teď jsem obvinění z vraždy krále čelil já sám. Jako by královražda mohla být dědičná. Uvažoval jsem, kolik lidí si to asi myslí: že jsem to byl já, kdo zabil krále Isaaca. Zdálo se to očividné, vždyť jsem byl u toho, když umíral. Dokonce jsem ho slyšel prosit o odpuštění. Ne že by záleželo na tom, co se skutečně stalo. Stejně mi nikdo nevěřil. Vlastně by ani neměli. Podle jedněch jsem byl zdatným loutkářem, který dokázal tahat za nitky vedoucí jak do vyšší společnosti, tak mezi obyčejné lidi. Jiní mě považovali za bezduchou zbraň, kterou druzí využívali, jak potřebovali. Navzdory všemu, co o mně prohlašovali, jsem ale udělal jen to, co jsem považoval za nezbytné. Což bylo mnohdy snazší, než by se zdálo. Obzvlášť v situaci, kdy se město tolik bránilo změnám. To šlo po popravě mého otce, a vlastně i celá země, do hajzlu. Kotlina vděčila za svůj vznik, za samotnou svou existenci, mé rodině. Tohle město vyrostlo pod rukama mých předků, mužů a žen, jejichž příběhy byly fantastičtější a úchvatnější než jakákoli pohádka o vybájených dracích, o dětech bohem předurčených k vládě, o banditech přestrojených za démonické stvůry či jiné povídačky, co se vyprávěly před spaním. Každý, kdo se vydával za lovce démonů, zabijáka bohů nebo božího vyvoleného, byl jen pokrytec a profesionální lhář. Hlupák, který vyletěl příliš vysoko, a bylo jen otázkou času, kdy ho srazí k zemi. Král chtěl, aby občané Kotliny zapomněli pravdu a uvěřili fikci, jako by se tak minulost dala strávit snadněji. A bylo to ještě horší – ve snaze utlumit bolest, kterou po sobě zanechala zrada mého otce, ochotně přijali medicínu, kterou jim král předepsal. A zapomněli přitom, co všechno moje rodina této zemi obětovala. Dokázali jsme potlačit nenávist namířenou proti králi. Byli jsme mluvčími obyčejných lidí. Ve všech sporech jsme zaujímali roli prostředníků a nikdy nás ani nenapadlo, že bychom mohli uchvátit moc sami pro sebe. Chránili jsme občany před každým, kdo se nechal zaslepit vidinou vlastní velikosti, a byli jsme s tím spokojeni. Bez nás by se propast mezi urozenými a obyčejnými lidmi prohloubila natolik, že by spolu nebyli schopni promluvit, aniž by přitom jeden na druhého plival
K R Á L OV ST V Í
LHÁŘŮ
9
jed, natož aby si dokázali porozumět. Není divu, že uprchlíci raději začali hledat útočiště jinde. Tady na ně nečekalo nic než smrt, nepokoje, válka a chudoba. Kotlina kdysi bývala vysněným cílem uprchlíků, ale to se změnilo. A tohle byl jen jeden z mnoha příznaků. Tato země pilně pracovala na tom, aby na ni dějiny zapomněly. Budou si pamatovat jen to, že jsme rozbili celonský měsíc. Tohle všechno se ale brzy stane starostí někoho jiného. Mě přece soudí za velezradu. Věděl jsem, že mě shledají vinným, protože pro každého, kdo tam nebyl, se celá věc zdála jasná. Jak by mohli mladíka nalezeného nad královým tělem se zbraní v ruce a potřísněného krví prohlásit za nevinného? Ale přesto. Jsem Michael Kingman a můj zašlý odkaz bude žít i po tom, co mé tělo zemře. Pokud budou chtít mě a mé skutky vymazat z paměti, budou potřebovat mnohem víc než nějaký soud. Nyní tomu rozumím lépe než dřív, kdy jsem se snažil vystoupit ze stínu svých předků a doufal, že na mě historie bude stejně jako na ně vzpomínat v dobrém. Teď bylo jasné, že se to nestane. Můj příběh se změnil v tragédii. A tak jsem seděl pod proskleným stropem uprostřed soudní síně, před sebou velkou půlkruhovou lavici, a čekal jsem. Za normálních okolností by onu lavici zaplnili tři šťastlivci, kteří vyslechli obvinění a pak vynesli rozhodnutí. V mém případě se ale ještě nedohodli. Nehybný zůstal jen soudce Vah. Byl bych rád, kdyby si pospíšili. Očekával jsem nepěknou smrt. Během toho dlouhého čekání jsem ani jednou neotočil hlavu směrem k davu. Dokázal jsem se vyrovnat s tím, že mě za zrádce považují cizinci, ale neunesl bych vědomí, že se na mě jako na zrůdu dívají i lidé, na nichž mi záleží. Dělal jsem to, abych je ochránil, ačkoli o tom neměli tušení. Ta myšlenka mi pomohla udržet pohled na lavici a na zlaté soše s váhami v rukou, která stála za ní. Ranní slunce pronikalo skrze sněhovou pokrývku ležící na stropních oknech, ohřívalo mé bolavé kosti a ztuhlé svaly. Vyhřívat se ve sluneční záři byla prostá věc. Než jsem se ocitl zavřený v nekonečné temnotě, považoval jsem ji za samozřejmost.
10
N ICK M A RTE LL
Ta chvíle však netrvala dlouho. Dveře za lavicí se otevřely a ven vykročili tři lidé, kteří měli rozhodnout o mém osudu. První se objevil Gaius Hewitt, našeptavač církve Věčného plamene oděný v liturgickém oděvu – těžkém černém hábitu s jasně červenými lemy a s ohnivou výšivkou v dolní části. Za ním přicházela Efyra Masonová, kapitánka havranů, palácových strážců krále Isaaca. Měla na sobě ocelovou zbroj z ohýbaných plátů a nesla zakřivený meč. Sedm pavích per vetkaných v jejích černých vlasech jasně označovalo její hodnost. Jako poslední vešel Charles Domet, muž, který mě zlákal na cestu vedoucí k jisté smrti. Obchodní magnát se dnes neusmíval. Místo toho se zaobíral odstraňováním smítek z kabátce, jehož knoflíky byly zapnuté v nesprávných dírkách. Vlasy toho muže byly černé a neupravené, v ruce si nesl hůl s vlčí hlavou. Vypadal jako ustrašený dvojník muže, s nímž jsem se poprvé setkal před dvěma nebo snad třemi týdny. Těžko říct, jak dlouho jsem byl zavřený v podzemí. Jakmile se všichni usadili po pravici soudce, promluvil: „Michaele Kingmane, synu Davida Kingmana, než se porota vyjádří, naposledy se vás ptám: Jaké je vaše konečné prohlášení?“ Vstal jsem a řetězy zachřestily. Pohlédl jsem jim do očí. Nepromluvil jsem od chvíle, kdy jsem se jim vzdal. Ať se snažili sebevíc, nepronesl jsem jediné slovo. A ani teď. „Chcete se snad odvolat na to, že patříte k zapomenutým?“ Neodpověděl jsem. Nebyl jsem zapomenutý. Nikdy jsem nepoužíval smyšlenkovou magii, jak to měli ve zvyku urození. Někteří se k ní uchylovali až příliš a přišli o všechny vzpomínky. Mé utrpení i všechny zkušenosti stále patřily jen mně. Učinily mě tím, kým jsem byl: synem svého otce, dědicem jeho odkazu. Vzpomínal jsem si na všechno, teď jasněji než kdykoli předtím. Soudce se mi zadíval do očí. „Členové poroty, jak zní váš verdikt ve věci Michaela Kingmana?“ Charles Domet vstal a roztřesenýma rukama si přidržoval kus papíru. „Ve věci velezrady nejvyššího stupně shledáváme Michaela Kingmana…“
K R Á L OV ST V Í
LHÁŘŮ
11
Na krátký okamžik se jeho zoufalé oči setkaly s mými, jako by v nich hledal odpuštění. „… vinným.“ Kolem zazněly výkřiky. Slyšel jsem každého kromě svého bratra Lyona. Zůstal sedět jako ochrnutý, dosud měl v živé paměti osud, který potkal našeho otce. Jistě ale utěšoval naši sestru Gwen. Byli jsme posledními žijícími členy Kingmanovy rodiny a lépe než kdokoli jiný jsme věděli, co bude následovat. Trest za velezradu byl jen jediný. Alespoň jsem si to myslel. Pomatení hrdinové totiž mívají ve zvyku mařit ostatním plány. Jakmile soudce udeřil rukou v ocelové rukavici do lavice, dav se utišil, ale přes hrazení, které mě oddělovalo od všech ostatních, náhle přeskočil muž. Měl pistoli s křesadlovým zámkem a táhl z něj nějaký alkohol, který si dal nejspíš na kuráž. Tou zbraní mi mířil přímo na srdce. Netušil jsem, co jsem mu mohl udělat, ale věděl jsem, že si jeho nenávist zasloužím. Takže mi přece jen bude dopřána čistá smrt. Lepší smrt, než by si královrah zasloužil. „Nedovolím, aby se to stalo znovu!“ vykřikl ten muž. „Nikdo si na tebe nevzpo…“ Mohla to být velmi poetická smrt. Pistole nedělá mezi lidmi rozdíly. Natažením kohoutku jste mohli zabít i toho nejsilnějšího smyšlenkáře a všichni ve městě to velmi dobře věděli. Ten ubožák si ale bohužel nevšiml, že kapitánka havranů už vyrazila. Vyskočila ze svého místa mezi porotci a prolétla vzduchem, který kolem ní praskal jako vzdálené hřmění. Ocitla se přímo nad útočníkem a bleskem mu vyrazila zbraň z ruky. Nejbližší zastánce ji sebral dřív, než se jí mohl zmocnit někdo jiný. Ještě se ani neusadil prach. Soudní síň naplnilo kašlání přítomných. Vrahův plán tedy selhal. Stalo se to tak rychle, že ani nestačil vykřiknout. Jen na mě upřeně hleděl. O chvíli později už byl na kolenou a naříkal nad tím, kolik kvůli mně a mému otci město vytrpělo. Prý jen nechtěl, aby se ten bordel opět vyřešil tak zbabělým způsobem. Dav mlčel a vyčkával, co bude dál.
12
N ICK M A RTE LL
„Michael Kingman zemře až ve chvíli, kdy řekneme, že smí. Na náš příkaz. Po všem, co spáchal, ho nenecháme jen tak pokojně odejít. Chceme spravedlnost,“ zavrčela Efyra. „Soudce, jaký je trest za držení střelných zbraní v oblasti Kotliny?“ „Smrt,“ odvětil dotázaný. Efyra nad muže zvedla ruku. „Nechť se tak stane.“ Stačil jediný blesk z její dlaně namířený na srdce, a bylo to. Muž odletěl zpátky do davu, vrážel při tom do lidí a sedadel. Jeho tělo doutnalo, stoupal z něj kouř a celou síň naplnil zvláštní, nepřirozený pach. Pach, který mě pronásledoval ve snech už od chvíle, kdy tohle všechno začalo. Zatímco se ostatní snažili vyrovnat s tím, co se právě odehrálo, Efyra se vrátila na své místo, ostří meče vytažené z pochvy. Položila si ho přes kolena, jako by tak vyzývala mé sourozence, ať si zkusí mě zachránit. Když se zmatek utišil a dozorci odklidili tělo, soudce pokračoval ve vynášení verdiktu. „Michaeli Kingmane, čekali jsme od vás víc. Právě vy byste to měl chápat lépe než kdo jiný. Bez ohledu na to, co udělal váš otec, stále jste Kingman. V těžkých časech, jako je tento, potřebujeme muže, který by nás vedl, který by nám pomohl. Místo něj ale před námi sedí královrah.“ Soudce se na chvíli odmlčel, oči upřel na cejch zrádců vypálený na mém krku. Byl to dar, který mi král věnoval před deseti lety. Hned po popravě mého otce. Dnes už jsem se za něj nestyděl. Soudce potřásl hlavou a pokračoval. „Proto vás odsuzuji k smrti. Za týden budete popraven na schodech Poutníkova chrámu stejně jako před vámi váš otec. Ať se nad vámi smiluje bůh.“ Chtělo se mi smát. Kdyby ten rádoby útočník počkal o chvíli déle, dosáhl by svého. Hluk, který vzápětí propukl, už nebylo možné utišit. Za zády jsem slyšel zastánce Vah, kteří se snažili udržet dav. Ozýval se jásot, tleskání i hrozby. To všechno se měnilo v pouhý bílý šum na pozadí. Přistoupil ke mně dozorce. To plechové monstrum si omotalo mé řetězy kolem jedné ze svých rukavic a zuřivě mě vleklo do jedné z postranních místností, pryč od všech svědků. Když mnou smýkl k otevřeným dveřím,
K R Á L OV ST V Í
LHÁŘŮ
13
dovolil jsem si první pohled do rozvášněného davu. Má sestra stála vpředu, vrhala se na zastánce a snažila se ke mně dostat. Stín, ten žoldnéř, stál ve dveřích v zadní části soudní síně a ruce měl založené na hrudi. Podíval se na mě a zavrtěl hlavou. Jeho prázdné šedé oči mlčky říkaly, že jsem měl být chytřejší. Nemýlil se, to jsem měl. Ale skončil jsem tady. Musel jsem vypadat opravdu uboze, když mě politoval dokonce i žoldnéř. Dveře se zavřely a oddělily mě od soudní síně. Zavřel jsem oči a čekal, až opět ucítím sluneční záři, ačkoli jsem věděl, že až ta chvíle přijde, bude to znamenat mou smrt.
1
P Ř E DS TAV E N Í
Ten příběh uslyšíte tak, jak jsem ho prožil. Měl byste se považovat za šťastlivce, vždyť si Kingmanův příběh vyslechnete přímo od něj. To tu ještě nebylo. Na oplátku za největší příběh, jaký byl kdy vyprávěn, od vás žádám jen drobnou laskavost – nechte mě žít tak dlouho, abych ho mohl říct celý. Abyste pochopil, jak jsem si vysloužil přezdívku Královrah, musíme se vrátit k noci před začátkem Nekonečného valčíku, k posledním chvílím mého mládí. Ne že bych někdy nějaké měl. Po popravě mého otce jsem se snažil přežít ve městě, kde si každý přál vidět na mých zápěstích okovy a mou hlavu oddělenou od těla. Nejspíš vás tedy nepřekvapí, že jsem většinu času trávil podváděním urozených, což bylo mnohem snazší, než by mělo. Dokonce jsem ani nemusel schovávat znamení na krku či zastírat, že mám podezřelé úmysly. A podezřelou činností jsem se zabýval i té noci, kdy jsem se stal svědkem duelu mezi mým přítelem Sirashem, bývalým Kostlivcem, a jeho cílem: poněkud opilým a značně nesnesitelným šlechticem z venkova,
16
N ICK M A RTE LL
který nikdy předtím v Kotlině nebyl. Ve městě byl tak krátce, že se ještě ani nestačil převléknout do něčeho příhodnějšího, aby lépe zapadl mezi kotlinské urozené. Měl na sobě kusy oděvů, které postrádaly jednotný střih i barvu. Na první pohled mohl každý poznat, že to byl vesnický balík, ale to bylo patrné už z toho, že Sirashe nazval měďokožcem a barbarem. Takzvaní civilizovaní lidé si totiž tyto výrazy dovolili používat jen v bezpečí svých domovů. Šlechtic vytáhl křesadlovou pistoli, ukázal ji svému bolestně střízlivému bratrovi a pak se přes hlaveň zahleděl na Sirashe. Prst celou dobu držel na spoušti. Naštěstí pro něj nebyla pistole nabitá. Ne že by dostal příležitost to zjistit. „Vážně to chceš udělat, Kostlivče?“ Sirash neodpověděl. V tu chvíli už nebylo cesty zpět a oba urození se chytili do naší pasti. Neměli šanci vyváznout. Jeho bratr se ale nevzdával. „Adriane, tohle bychom neměli. Zbraně jsou tu stále ještě zakázané. Přece nechceš, aby tě s ní někdo viděl. Popravili by tě.“ „Adriane,“ řekl jsem tiše. „Jsem nucen vás informovat, že pokud se neomluvíte, dojde k souboji. A jestliže odmítnete i to, zničíte si pověst. Nekonečný valčík je za dveřmi.“ „Je to Kostlivec!“ zvolal Adrianus. „Co by mi asi tak mohl udělat?“ Pohlédl jsem na Sirashe, který klidně seděl na kamenné zídce a hrál si s druhou křesadlovou pistolí, kterou jsem přinesl. Momentálně byl přestrojený za níže urozeného, a tak byl hladce oholený. Na sobě měl dlouhé tmavé kalhoty a bílou, takřka průhlednou, částečně rozepnutou košili. Jeho vzhled narušoval jen jeden zvláštní detail – tetování v podobě kosti na spodní straně levé paže. Připomínka minulosti. Podobně jako ten rezavý prsten na mém prostředníčku. „Podívejte se na něj. Očividně vyrůstal v lepší společnosti,“ podotkl jsem. „Mohl by být urozený?“ zeptal se Adrianus. „Možná. Vznešený Morales povýšil v posledních letech mnoho nových rodin.“ „Dokonce i bývalé Kostlivce?“
K R Á L OV ST V Í
LHÁŘŮ
17
„Staly se už divnější věci.“ Adrianus se rozmýšlel a s pokyvováním hlavy si prohlížel pistoli, kterou držel v ruce. „Už toho bylo dost,“ ozval se Adrianův bratr. „Zapomeň na něj. Měli bychom jít. Zítra máme dostat požehnání Věčného plamene pro Nekonečný valčík. Před klepy a pomluvami nás snadno ochrání vznešený Maflem Braven.“ „Ale co když mě označí za zbabělce a ženy se mi pak budou vyhýbat?“ opáčil Adrianus jako chlapec s nízkým sebevědomým, jehož jedinou starostí je názor opačného pohlaví. „Nechci dělat radost otci a oženit se s Jessi. Toužím po dobrodružství, a ne po životě chovného hřebce!“ „A co když se o tom souboji někdo dozví a tebe zatknou?“ přesvědčoval ho bratr. Položil jsem ruku na Adrianovo rameno. „Jsme uprostřed Sádek. Váhy a královští havrani sem chodí jedině tehdy, když kvůli zvyšování daní vypuknou nepokoje. A většina místních už spí.“ „Je… je ta pistole připravená?“ zeptal se Adrianus. „Ano,“ odpověděl jsem. „Nabil jsem vám ji. Stačí jen zamířit a vystřelit.“ „Tak pojďme na to,“ prohlásil. „Jsem připraven.“ Než jeho bratr stačil protestovat, gestem jsem vyzval Adriana k pohybu a s rukou položenou na jeho bedrech ho doprovodil na správné místo. „Dobře mě poslouchejte, Adriane. Místo abyste udělali obvyklých deset kroků, otočili se a stříleli, zůstanete stát na místě v dané vzdálenosti. Tak žádný z vás nebude mít možnost podvádět a vystřelit dřív. Co říkáte?“ Znovu přikývl, a tak jsem dal Sirashovi znamení, aby zaujal pozici proti němu. „Budete střílet na tři. Miřte dobře.“ Naposledy jsem ho poplácal po zádech a ustoupil stranou. „Na můj povel!“ zvolal jsem. „Jeden! Dva! Tři!“ Vystřelili. Oba je zahalil bílý mrak, takže se v něm na pár chvil zcela ztratili. Když se konečně rozptýlil, ozvala se rána a Sirash padl k zemi. Z jeho kolena a stehna proudila krev a vsakovala se do země. Adrianus
18
N ICK M A RTE LL
nebyl zraněný, ale přesto vykřikl, upustil pistoli a ta s třesknutím dopadla na zem. „Do prdele!“ Ihned jsem se vrhl k Sirashovi, tiskl jsem mu ránu na koleně a snažil se zastavit krvácení. Mezi prsty mi protékala krev a rozlévala se po okolní dlažbě. „Vykrvácí.“ Adrianus stál jako přimražený. „Co jsem to udělal? Tohle jsem nechtěl. Ať mi Poutník odpustí!“ Zkontroloval jsem puls. „Vaše střela musela protrhnout tepnu, proto tak rychle vykrvácel. Je mrtvý.“ Urozený se zalomil v pase a začal zvracet, jeho bratr ho s vyděšeným výrazem držel za rameno. Když se Adrianus trochu vzpamatoval, začal si cosi tiše mumlat. Mumlání se však rychle změnilo v nářek. „Zabil jsem ho. Ach, Poutníku, já ho zabil.“ „Nemyslím, že jsi ho skutečně zasáhl. Proč ses prostě neomluvil?“ Adrianův bratr přistoupil blíž a ukázal na mě prstem. „Tohle není skutečné. Poznal jsem vás ve chvíli, kdy jsem uviděl to znamení na krku. Jste Michael Kingman, syn toho zrádce Davida Kingmana. Ihned to dejte do pořádku.“ Ucítil jsem, jak královský znak na mém krku začal pulzovat. Nevěděl jsem, jestli to způsobila ta slova, nebo mé divoce tlukoucí srdce. „Dát to do pořádku? Vy si snad myslíte, že ho dokážu vzkřísit z mrtvých?“ „Ne, to si nemyslím.“ Sáhl do kapsy, vytáhl naditou peněženku a zamával mi s ní před nosem. Předpokládal jsem, že se jednalo o značnou část kapesného, které dostal na slavnost Nekonečného valčíku. „Vezměte si to a zbavte se těla. Už o vás nechceme slyšet, jasné?“ Pak se ušklíbl nad Sirashovým tělem. „Pochybuju, že ho někdo bude postrádat. A pokud ano, ať si nechá z Pobřeží Kostlivců přivézt nového otroka.“ „Chcete, abych kvůli vám a vašemu bratrovi ututlal vraždu?“ Přitiskl mi tašku s penězi k hrudi. „Já to po vás nechci. Nařizuji vám to.“ „A co když to neudělám?“ Kolem jeho pravé paže se začal s praskotem formovat blesk. To gesto bylo výmluvnější než tisíc slov. Neuvědomil jsem si, že je smyšlenkář, ale dávalo to smysl. Ten hlupák přece přijel do Kotliny na Nekonečný valčík.
K R Á L OV ST V Í
LHÁŘŮ
19
Držel jsem jazyk za zuby a on zatím vlekl Adriana pryč ze scény. Nejdřív ho před sebou tlačil, ale pak ho prostě odtáhl za košili pryč. Jamile zmizeli z dohledu, otřel jsem si zakrvácené ruce a dloubl do žeber Sirashe, aby věděl, že vzduch je čistý. „To jako vážně? Jak mám asi někoho přesvědčit, že tě zabila rána do kolene?“ Sirash se posadil a při pohledu na své šaty se zamračil. Byly zašpiněné, jak během souboje protrhl prasečí žaludek naplněný krví. „Tak to promiň. Až mi příště někdo namíří pistoli na nohu, chytím se za hrudník. Máme štěstí, že vůbec dokázal mířit mým směrem. Na rozdíl od toho chlapa minule.“ „Nechci víc než jednu bezproblémovou akci, abych si příště, až padneš mrtvý k zemi, nemusel vymýšlet báchorky o protržené tepně. Měl bys mi být vděčný, že jsem nás z toho dokázal vylhat.“ „Kdykoli otevřeš pusu, dostaneš nás do problémů.“ „Tak proč jsem to pokaždé já, kdo má obstarat všechno to mluvení? Proč nikdy nestřílím?“ „Protože na tebe by každý vystřelil bez váhání,“ zazubil se zlomyslně Sirash. „Kolik jsme dostali?“ Oplatil jsem mu úsměv a dřepl si k němu, abych mohl vysypat mince. Začali jsme třídit zlato, stříbro, měď a železo a všechno jsme spočítali. „Skoro jedenáct sluncí,“ řekl Sirash. „Od šlechtice, který přichází ke kotlinskému dvoru, bych tedy čekal víc.“ „Musel být chudší, než jsme mysleli. Měl ses pokusit dostat kapesné i z Adriana.“ „Kdyby neměl tolik upito, nejspíš bych to zkusil.“ Rozdělili jsme si kořist. Sirash si vzal sedm sluncí na pokrytí nákladů, a také aby své milence Jean pomohl zaplatit školné na hudební fakultě. Vzal jsem si zbytek. Na splacení vynaložených nákladů. A pokud se mi na obchodníkovi s kuriozitami podaří usmlouvat nižší cenu, možná mi zbyde dost i na další lék. Uložil jsem peníze do bezpečí své kapsy a zeptal jsem se: „Kolik budeš do konce měsíce potřebovat?“
20
N ICK M A RTE LL
„Další tři slunce. Nejsem si jistý, kolik urozených ještě přijede do Kotliny, aby se zúčastnili toho směšného namlouvacího rituálu…“ „Nazývej ho Nekonečným valčíkem. Děláme to přece už dva roky. Pokud máme vypadat jako urození, musí se z toho stát naše druhá přirozenost.“ „Kolik potřebuješ ty?“ „Nevím. Tohle by na léky pro matku mělo stačit. Promluvím si s Treyem a do zítřka zjistím, kolik chybí jemu. Mohl bych mu pomoct platit účty, až bude ve službě u vznešených…“ Městem se rozezněl zvon. Oba jsme zvedli hlavy k obloze a hledali kousek padajícího měsíce. „Kvůli všem těm světlům nic nevidím,“ zašeptal. Než jsem mu stačil odpovědět, město se začalo nořit do tmy. Sebrali jsme pistole, vyšli z uličky a rozhlédli jsme se. Plynové lampy lemující celou délku jedné z hlavních kotlinských ulic hořely jasným plamenem. Lampáři však jednu po druhé uhášeli a ve městě nastalo bezsvětlí. Šíření temnoty doprovázela symfonie zavíraných oken a okenic. „Vidíš to někde?“ zeptal se. Nic jsem neviděl. Tenere, náš menší měsíc byl v úplňku a jeho namodrale oranžový povrch zářil na temné obloze. Před ním plula navždy rozbitá Celona složená ze sedmi jasně bílých velkých kusů. Kolem nich bylo vidět prach a menší kameny. Většina z nich dříve či později dopadne na povrch světa pod nimi. Okolní hvězdy tlumeně pomrkávaly… A pak jsem spatřil kus padající Celony. Snažil jsem se rozpoznat, jakou barvu bude mít ohon, a doufal jsem, že červenou. Kdyby se zbarvil do běla či do modra, znamenalo by to konec Kotliny, bez ohledu na to, jak moc se tomu král a Váhy snažili zabránit. Jejich neslavně proslulý obranný systém, který postavili, aby ukonejšili veřejnost, byl jen o trochu lepší než katapult. Rád bych ty pitomce viděl, jak zachrání město tím, že se budou snažit zasáhnout rychle padající úlomek měsíce. Ten pohled by jistě stál za to, než bude město nevyhnutelně zničeno.
K R Á L OV ST V Í
LHÁŘŮ
21
„Měli bychom se pokusit najít nějaký úkryt. Pro případ, že by se ozval i druhý a třetí zvon,“ navrhl Sirash. „Já nemůžu,“ řekl jsem. „Už jsem měl být v ústavu. Celona ať se jde vycpat.“ Poplácal jsem Sirashe po rameni a rozběhl jsem se ulicí. Věděl jsem, že Sirash najde útočiště v kanálech. Když zvonily zvony, dělával to tak vždycky. Sirash za mnou ještě se smíchem zavolal: „Michaeli! Jestli nebudeš brát lunopády vážně, jednou by tě to mohlo zabít! Ze všech parchantů spadne ten kus skály na hlavu zrovna tobě!“ To sotva. Kingmanovi nikdy neumírali s nářkem. Naše narození i úmrtí formovala historii, a ať už se mi to líbilo, nebo ne, já nebudu výjimkou.
2
Ž E N A V Ú S TAV U
Lunopádů jsem se nikdy nebál, ne tak jako ostatní. Navíc se ozval jen jediný zvon. Jedno zazvonění znamenalo, že padá kus měsíce, dvě by ohlašovala, že dopadne na naše území, tři údery, že to bude přímo do města, a čtyři, že můžeme čekat zemětřesení nebo tsunami na pobřeží. Dokud neuslyším třetí či čtvrtý zvon, nehodlal jsem se zastavovat. Proběhl jsem městem tak rychle, jak jsem dokázal. Mířil jsem do ústavu ve studentské čtvrti poblíž hawthornské lékařské fakulty. Vyšší Čtvrť zářila jako maják v bouři. Tady bezsvětlí nemívali. Na takové nesmysly byli asi příliš nóbl. Vůbec jim nevadilo, že observatoře, které se snaží vysledovat dráhu lunopádu, kvůli světlům z jejich čtvrti nevidí oblohu. Pokud si vůbec někdo stěžoval, bylo to jen pár jedinců. Všichni byli příliš vystrašení, než aby si troufli promluvit proti někomu z královské rodiny nebo vznešeným. Co kdyby je pak začali házet do jednoho pytle s rebely? Byl jsem jedním z mála, kdo se nebál. Co by mi asi tak mohli ještě udělat? Už jsem nosil cejch. Ani kdybych se snažil sebevíc, nikdy bych to nedotáhl výš než na obyčejného podvodníka.
K R Á L OV ST V Í
LHÁŘŮ
23
Když jsem konečně doběhl až k ústavu, studentská čtvrť byla ponořená ve tmě. Ve chvíli, kdy jsem otvíral dveře a spěchal studenými, jasně bílými chodbami, nad městem se rozezněl druhý zvon. Kdesi přede mnou se ozvaly výkřiky. „Nesahejte na mou matku!“ zaslechl jsem hlas své sestry. „Nemůžete ji vyhodit, když venku zvoní zvony!“ Objevil jsem se právě ve chvíli, kdy jeden z ústavních pečovatelů vlekl mou matku za její dlouhé černé vlasy k východu. Zelené duhovky měla zastřené, takže jsem pochyboval, že si to vůbec uvědomuje. Má sestra Gwen tam stála a bezmocně zatínala ruce do pěstí, na levé paži jí jasně vystupovalo znamení zrádců. „Dustine!“ zvolal jsem a prudce zastavil přímo před nimi. „Tady jsou peníze. Oba se uklidněte.“ Pečovatel, mnich z chrámu Věčného plamene oblečený v černé kutně s plamennou výšivkou na lemech, pustil matku a úkosem se na mě zadíval. „Zase jste se zpozdili, pohané! Kolikrát vám mám připomínat, že se platí vždy na konci měsíce? Bez výjimek, bez pardonu.“ „Copak na tom záleží? Peníze jsem vám přinesl.“ Pečovatel se probíral zlatými mincemi, které jsem mu vysázel na dlaň. „Chcete si do nich i kousnout? Jsou pravé. A teď nás nechte uložit matku do postele.“ Propustil nás ledabylým mávnutím ruky. „Moc rád bych vás odsud vyhodil, ale musím zůstat věrný učení proroka Hewitta a prokázat milosrdenství. Dokonce i takovým bezvěrcům, jako jste vy. To vy jste zničili Celonu, boží svrchované dílo. Příští měsíc budu chtít pět sluncí. Mé desátky se zvýšily, a tak se musí zvýšit i vaše.“ Viděl jsem, jak Gwen na krku pulzuje žilka. Nebyl jsem na tom o mnoho lépe, ale nechtěl jsem to zhoršit. Raději jsem řekl: „Prosím, matka se musí vrátit do svého pokoje.“ Pečovatel beze slova odešel. Cestou si pískal. „Jdeš pozdě a smrdíš hospodou,“ vyštěkla sestra. Sehnula se a prsty pročísla matčiny vlasy. „Měl jsi tu být už před několika hodinami.“ „Získat ty peníze zabralo víc času, než jsem čekal.“
24
N ICK M A RTE LL
„Kdyby sis dokázal udržet práci déle než měsíc, možná bychom se tak často nedostávali do potíží. Zatím nás nevyhodili jen šťastnou náhodou a díky té druhé opatrovatelce, která se nad námi pokaždé slituje. Dnes tu ale není, takže jsme se sotva vyhnuli průseru. Jako vždycky.“ „Dělám, co můžu, Gwen.“ Zvony utichly a oba jsme si úlevně vydechli. Jedna obava nám tím ubyla. Gwen mě pobídla, abych matku uchopil pod koleny, a společně jsme ji pak odnesli do jednoduché místnosti. Nebylo v ní víc než slamník a kousavá deka. Jedinou útěchu poskytoval obraz zachycující naše rodiče o svatebním dni. Visel na stěně přímo proti posteli. Uložili jsme matku a opustili pokoj, abychom ji nerušili. „Musíš ji navštěvovat častěji, Michaeli. Často se na tebe ptá.“ Založil jsem si ruce na hrudi. „Na mě, nebo na otce?“ Zaváhala. „Na oba. Ale dobře víš, že potřebuje normální život a pravidelný režim. Po tvé návštěvě se vždycky cítí lépe.“ Raději jsem mlčel. Nesnášel jsem, do jaké mě stavěla pozice. Gwen na rozdíl ode mě zdědila rysy obou našich rodičů. Měla matčiny husté černé vlasy, její opálenou pleť a po otci jantarové oči, kterými byli proslulí všichni Kingmanové. Já byl ale přesnou kopií otce. Gwen díky tomu snadno unikala pozornosti veřejnosti. Dokonce i to vypálené znamení mohla skrýt snadněji. Nosila ho pod dlouhými rukávy ústavního stejnokroje. „Michaeli, prosím. Promluv s ní, než odejdeš. Moc to pro ni znamená.“ „Fajn. Stejně pro ni něco mám.“ Vrátil jsem se dovnitř, sedl si na okraj postele a pohladil jsem ji po vlasech. Sedla si a usmála se. „Matko, jak se ti daří?“ Pevně mě objala. Alespoň tak pevně, jak dokázala. Její tělo bylo jen kost a kůže. Příliš dlouho jen ležela v posteli, a tak jí ochably svaly. „Ach, Davide. Tolik se mi stýskalo. Kde jsi byl? Vrátil ses do Pětistátí, aby ses setkal s tím mrzákem? Nebo jsi musel znovu odjet na Zlaté pobřeží?“ „Matko…“ zašeptal jsem, „… to jsem já, Michael.“