VLÁĎA KADLEC
O
O D V
PÁ D
Kapitola první
PSÍ HLÍDKA „Tak jo, Vodopáde, tady máš nášup,“ řekl Vláďa a rychle se s letmým úsměvem přibližoval ke dveřím bytu. „Dneska toho mám fakt hodně, ale slibuju, že ti to určitě brzy vynahradím,“ dodal s lehkým povzdechem. Jemně pohladil Vodopáda po hlavě, hodil na sebe bundu a nazul si boty. Ještě se otočil a křikl směrem ke svému čtyřnohému kamarádovi: „Uvidíme se u večeře!“ Vzápětí vyšel z bytu, tiše
7
za sebou zavřel dveře a dvakrát otočil klíčem v zámku. Pak už bylo jen slyšet, jak vstupuje do výtahu. Vodopád se hned přesunul na balkon a napjatě sledoval, jak se Vláďa vzdaluje od domu. Lepšího přítele jsem si nemohl přát, pomyslel si. Vláďa ho sice už neviděl, ale i tak mu Vodopád mávl packou na rozloučenou. Po chvíli, když Vláďa zmizel za roh, se Vodopád vrátil do bytu, přešel obývák a vstoupil do velké pracovny, ve které Vláďa pravidelně natáčí videa. Zastavil se vedle krbu u protější stěny pokoje a levou přední packu položil do barevného keramického květináče s bíle kvetoucí bonsají. Z květináče vyšlo zářivě modré světlo a na okamžik osvítilo celou místnost. „Vítejte, Vodopáde,“ ozval se hlas odnikud a zadní stěna krbu se začala s nepříjemným skřípěním posouvat. Bude to chtít trochu promazat, pomyslel si Vodopád a packami si zacpával uši. Když ten hrozný zvuk konečně ustal, prošel krbem a v místnůstce za ním už na něj čekal jeho superpočítač, který si sám sestavil, a nejrůznější bojové vybavení rozmístěné v policích a na držácích. Vodopád se usadil do svého pohodlného křesla, dal si packy za hlavu a zeptal se: „Psiri? Co je nového?“ Superpočítač tiše zahučel a odpověděl: „Dnes je pátek, celý den bude slunečno, o víkendu se objeví déšť a místy udeří i bouřky. Na Instagramu vám přibylo 492 sledujících. Vaše fotka s obří kostí se lidem líbí. A v neposlední řadě tu máte žádost o zpětné volání od pana Skippyho.“ „Od Skippyho říkáš?“ podivil se Vodopád. „Dobrá, zavolej Skippymu.“ Superpočítač začal na obrazovce vytáčet
8
hovor. „Jak vypadám?“ ujišťoval se ještě Vodopád. „Sluší vám to, pane,“ odvětil superpočítač. Vzápětí se ohlásil Skippy. „Zdar Vodo!“ pozdravil kamaráda. „Skippy!“ zvolal Vodopád. „O co jde?“ „Potřebuju s tebou nutně mluvit, ale musíme to probrat osobně, mezi dvěma čenichy.“ „Spěchá to?“ „No… docela jo! Sraz za půl hodiny v Haf-Hafu, stíháš to?“ „Dobře, budu tam.“ Ozvalo se pípnutí oznamující konec hovoru. Vodopád neváhal, znovu stiskl tlačítko na květináči, stěna se se skřípnutím zavřela a on vyrazil ke dveřím. Z obojku si vytáhl
9
sadu šperháků, s jejich pomocí si hravě odemkl dveře a zase za sebou zamkl. Během chvilky dorazil Vodopád ke vchodu do Haf ‑Hafu, podniku s těmi nejjemnějšími psími specialitami v celém vesmíru. Tak to alespoň vždycky popisoval Skippy. Náhle se z dálky ozval naštvaný výkřik. Vodopád se otočil a uviděl, jak zpoza rohu vyběhl Skippy, jeho nejlepší kamarád a bez debat ten nejrychlejší a možná i nejbláznivější chrt, kterého znal. Hned za Skippym se vyřítil rozzuřený robustní prodavač z řeznictví. Už z dálky byl vidět Skippyho široký úsměv, přestože měl plnou pusu hovězího masa. Chrt se zběžně ohlédl za prodavačem a ještě o něco zrychlil. To už bylo na zavalitého pronásledovatele příliš. Zpocený a vyčerpaný se s hlasitými výdechy a bědováním vydal zpět ke svému obchodu. „Dáš si?“ zeptal se Skippy, když zabrzdil u Vodopáda a pustil flák masa na zem. Ani se nepotřeboval vydýchat, stál tam bez známek únavy. „Ne, díky. K čemu to všechno bylo?“ zeptal se nechápavě Vodopád a přitom sledoval, jak prodavač mizí v dáli. „Musím se udržovat ve formě,“ opáčil směle Skippy, „jeden nikdy neví,“ dodal a kývnul směrem k díře v plotu, která vedla do podzemní restaurace. V tu chvíli se za nimi ozval mohutný hlas: „Pardon, pánové, nerad ruším. Já jen… Budete to?“ Staršímu neapolskému mastinovi stékala z tlamy na zem obrovská slina jen kousek od hovězího masa.
11
„No, aspoň někdo to ocení,“ usmál se Skippy dobrácky a posunul flákotu hovězího masa přímo před obřího psa. Neobyčejně potěšený mastin maso jedním žvýknutím obrovské tlamy vděčně zhltnul. Vzápětí ho začala jeho stejně objemná majitelka zoufale tahat za vodítko. „Donute, kolikrát jsem ti říkala, že se věci ze země nežerou! Fuj je to!“ spílala mu a táhla jej pryč. Nepřehlédnutelný pes se ještě s ledovým klidem za kamarády otočil a šibalsky na ně mrknul. U dveří do Haf‑Hafu stál starý vlčák přezdívaný Fred. Říkalo se, že prý už léta s nikým nepromluvil. Vodopád
a Skippy se na něj chvíli upřeně dívali a doufali, že ho zlomí, avšak Fred nehnul brvou, a aniž by cokoliv řekl, jako obvykle čekal, co bude. „Dvě místa v soukromí, prosím,“ pronesl po chvilce Skippy. Fred jen kývl na souhlas a přeplněnou restaurací je pomalu vedl dozadu k soukromým salonkům. „Je jako stroj, vůbec nic s ním nehne,“ šeptl Skippy směrem ke kamarádovi. „Možná bychom ho tentokrát dostali, kdybys byl trpělivější,“ popíchl ho Vodopád.
Restaurací se nesla hudba živé kapely a kolem se linula vůně vanilky. Všichni přítomní patřili do vyšší vrstvy, seděli spořádaně a jedli patřičnými způsoby. „Vždycky se tu cítím trochu nesvůj, jako by si o mně za zády šeptali,“ svěřoval se Skippy. „To se ti jen zdá,“ ujišťoval ho Vodopád. Fred ukázal packou na volný salonek, ke kterému právě došli. „Perfektní, díky,“ řekl Skippy. Fred zase jen beze slova kývl hlavou a odešel. Vodopád se Skippym se posadili do salonku a začali si povídat. Po chvilce k jejich stolu dorazila drobnější hnědá jezevčice. „Vítejte v Haf-Hafu, já jsem Betsy a budu vás dnes obsluhovat. Co vám můžu nabídnout?“ přivítala vlídně hosty. „Dvakrát Mazlíčkův mls, prosím,“ ujal se slova Skippy, „a k pití si dáme psodovku do karafy a dvě misky.“ „Bude to vše?“ zeptala se Betsy směrem k Vodopádovi, který dění kolem sebe zatím jen tiše sledoval. „Ano, vše,“ opáčil usměvavě Vodopád a svůj teď už ironický úsměv stočil ke Skippymu. „Co?! Vždyť by sis to objednal tak jako tak!“ bránil se Skippy. Betsy mezitím zatáhla závěs a vzdálila se. „Tak jo, a teď k věci,“ začal s vážným tónem Skippy. „Dostala se ke mně informace, že někdo ze psí hlídky viděl fakt divnou věc. Hlídkaři procházeli v noci kolem bloku,
14