Pár slov na vysvětlenou pro mladší čtenáře Tato kniha vznikla jako jeden z prvních románů reflektujících divoká devadesátá léta minulého století. Proto v ní ještě mobilní telefon zdaleka není samozřejmostí, internet je v plenkách a Romům se běžně říká Cikáni. I já jsem v té době každého 21. srpna chodil na Vinohradskou třídu, kde mě v roce 1968 málem zastřelili ruští vojáci, kteří okupovali náš stát, a dohasínala ve mně euforie listopadové revoluce z roku 1989, kdy jsme se konečně vymanili ze čtyřicetileté nadvlády komunistického režimu. A i já jsem svými televizními reportážemi přispěl k romskému exodu do Kanady a Velké Británie, tak jako protagonista knihy Dan Glas. Přemýšlel jsem, zda v tomto vydání nemám některé věci změnit, přizpůsobit novému vnímání světa, který se mezitím proměnil. Ale rozhodl jsem se nezměnit ani slovo, protože by to nebylo autentické. Josef Klíma
Lod_s_otroky.indd 7
30.9.2020 17:17:15
PROLOG Včera v noci jsem zemřel. Zažil jsem to už mnohokrát, každý z nás to zažil ve snu mnohokrát. Jenže tentokrát to bylo jiné. Nebyl jsem na svém vlastním pohřbu, kde občas zažíváme všechny ty zvláštní věci, jako jsou rozhovory s dávno zemřelými nebo pohled na vlastní mrtvé tělo, na vlastní rakev. Neměl jsem ani nepřekonatelný pocit smutku, který nás budí ze sna o vlastní smrti usedavým pláčem, necítil jsem ani slast ulehčení, když konečně procitneme a zjistíme, že to není pravda. Tentokrát jsem poprvé zemřel – zevnitř. Ve vlastním těle. Byl jsem vzhůru, ale nemohl jsem se pohnout, kameněl jsem postupně bez mravenčení přeleželých údů, nepociťoval jsem ani hrůzu, ani paniku, ani úlevu, nepociťoval jsem prostě nic. Bez bolesti, bez emocí jsem se nořil do nicoty, kde není vůně, teplo, chlad, nemohl jsem volat o pomoc, nemohl jsem vydat ani hlásek, nemohl jsem vůbec nic. A přesto – bůhvíproč? – jsem začal hýbat rukama, které byly stejně nehybné jako zbytek těla. Zevnitř, jako bych měl druhé ruce uvnitř bytosti, vykonával jsem silou vůle nejdříve fiktivní a pak i skutečné pohyby, jako když se člověk snaží vyhnat tělo z velké hloubky na hladinu. A nakonec jsem z té nicoty i vyplaval. Bylo pět hodin ráno, nic zvláštního se nedělo ani kolem, ani ve mně, jen jsem uviděl loď, jak mi pluje rovnou do postele. Žádná Queen Mary, jen nějaká z těch větších jachet, které vždycky včas zabočí, než doplují k mým dveřím, takže se nemusím bát, že skončí u mě v peřinách. Je to prosté: našel jsem si tady, 9
Lod_s_otroky.indd 9
30.9.2020 17:17:15
v Doveru, v přístavišti jachet, pokojík, protože se mi líbil, a pro ty, kdo ho platí, je teď, mimo sezónu, cenově přijatelný. Nic víc v tom není. Ale ta předjitřní smrt a loď ve dveřích mi připomněly, jak málo času zbývá, mně, vám, nám všem, abychom ještě včas vyslovili vše, co možná není ani tak důležité, ale čeho by možná byla škoda, kdyby to zemřelo spolu s námi. Dnes tedy začínám psát tuto knihu. O mně, o Romanovi, o Bohumilovi, o Američanovi se studenou rukou, o falešných pravých miliónech, o televizi i o semtexu, o Evě, o bezvýznamném kusu půdy, který škrtnul zapalovačem, o Meixnerovi se zkaženými zuby i o Olafovi s nezkaženou duší – je toho tolik v tom rychle narůstajícím copu dějů vpletených do sebe, že člověk neví, kde ten cop zpětně nastřihnout a vstoupit do něj, aby všechno dávalo smysl dopředu i nazpátek… Ale musím to udělat. Co když příště už nevyplavu?
10
Lod_s_otroky.indd 10
30.9.2020 17:17:15
KNIHA PRVNÍ Den lenivý jak neprožit
Lod_s_otroky.indd 11
30.9.2020 17:17:15
1 „Vy jste tady za Ramešem?“ řekl strážný, hubu roztaženou od ucha k uchu, jak když pubertánka zahlédne Backstreet Boys. „Já si to hned myslel.“ Cvakl vypínačem, mříž se odchlípla a průvod – kameraman Filip, zvukař zvaný Kompakt, Ramešova advokátka a nakonec i Dan – prošel na vězeňský dvůr. „To s těma Cikánama se vám fakticky povedlo,“ culil se neovladatelně strážný. „My jich tu máme taky požehnaně. Ale ty by asi v Kanadě nechtěli, co?“ zasmál se k řadám zamřížovaných oken, které se zatím rozhulákaly pozdravy k Danovi a poznámkami k advokátce, jako když záchodové čipy začnou hromadně splachovat. „Asi to máte těžké s tou vaší popularitou,“ řekla advokátka. Mluvila důsledně spisovně, jako žačka, která se bojí klopýtnutí, když si poprvé vyšlápne v tanečních střevíčkách a úzké sukni. Stejně cupitala i sprchou splašků, které se na ně hrnuly z oken. „Jak kdy,“ pokrčil rameny Dan a zkoumal očima zamřížované bloky. Jestlipak tu ještě sedí Kafka? Jedenáct žen přepadl, tři zavraždil, od trestu smrti ho zachránilo jen to, že mu bylo teprve šestnáct. Když s ním Dan naposled mluvil, vypadal jako mladý, slušný mašinfíra, se kterým byste klidně pustili dceru na diskotéku. Ale možná už je v blázinci. Dostal tenkrát deset let s následnou psychiatrickou léčbou. Což znamenalo, že ho budou nutit do kastrace, jinak ani krok ven. A co Choura, další Danův vrah? Toho zase před popravou zachránilo jen to, že se mezitím přestalo popravovat. „Bůh 13
Lod_s_otroky.indd 13
30.9.2020 17:17:15
jediný soudí spravedlivě,“ říkal Danovi a tvrdil, že sedm mrtvol, které mu přiřkli, je jen havlofašistické spiknutí. „Věřím, že vy jediný to natočíte objektivně,“ probodával očima, z nichž svědci dodnes měli třesavku, Dana, kameru i vězeňské plexisklo. Když pak viděl v televizi korunního svědka, kterého neměla ani policie, zažaloval Dana o mi lión dolarů. Prý na vysílač, kterým bude šířit slovo boží, až se prokáže, že je nevinný. Sovák tu někde seděl určitě. Nejdřív vekslák, pak majitel největší pražské diskotéky, klasická figurka divokého raného kapitalismu. Mamut s duší dítěte a s obličejem hejska, který zjevně trpí tím, že ho nemá nikdo rád. Zřejmě ani manželka, kterou nechal zabít. Dana na rozdíl od Choury rád měl. Projevoval to tím, že mu chtěl svěřit do opatrování medvěda, kterého choval v kleci v suterénu diskotéky a kterého měl ještě radši. „Vyhlížíte naši banku?“ řekl strážný a přesunul se na konec průvodu k Danovi. „Vy už máte v kriminále i banku?“ nechala se chytit advokátka. „To ne!“ rozchechtal se strážný naplno. „Ale plný patro bankéřů…“ Začal chrlit seznam jmen, co heslo, to palcový titulek v novinách. „Ty tu ale nikdy dlouho nevydržej,“ uzavřel pak. „Jen tak na změknutí – a pak zpátky do cash flow,“ blýskl se, co pochytil. „Hrozné, že?“ ulevila si tiše advokátka. „Země tunelářů.“ „To jsou ale nejlepší klienti, ne?“ řekl Dan. „Jak pro koho,“ povzdechla si advokátka. „Já dělám jen lupiče a vrahy.“ Vrah Rameš nevypadal o nic víc vražednicky než Kafka nebo Sovák a oči měl rozhodně lidštější než Choura. Z fleku mohl překupovat kradená auta. „Prý jste hezky maloval a zpíval. Ještě na základce…“ 14
Lod_s_otroky.indd 14
30.9.2020 17:17:15
Na Rameše tenhle drobný novinářský trik zabral. Celý se rozsvítil, jako kdyby nebyl na invalidním vozíku a v přísně střežené cele. To první měl na doživotí, to druhé skoro. „Vy jste si dal tu práci?“ „Učitelka si vás hrozně pochvalovala.“ „Ona je ještě naživu?“ pokýval Rameš nevěřícně hlavou. „No fakt je, že já zvlčil až na učňáku. A taky jsem vyrost…“ Rozpovídal se o dětství, jako se člověk noří do jediného jezírka, které už mu nikdy nic neznečistí. „Jaký je rozdíl mezi vámi a třeba Kafkou?“ dostal se Dan po chvilce od zahřívacího kola na trať. „Kafka? Ten byl úchylnej,“ uprskl si Rameš pohrdavě. „A vy ne? Zabili jste pět lidí, cpali je do sudů, potápěli do jezera…“ Dan cítil, jak se Filip naklonil přes jeho rameno blíž, aby vyřízl co největší detail Ramešovy tváře. Mohl udělat prostý nájezd, bylo to dost blízko, aby udržel záběr i z ruky, ale když přicházely provokativní otázky, nikdy neodolal. Naposled takhle vyprovokoval slavného bankéře a majitele fotbalového klubu Děkana, aby po kameře nasupeně hrábl. A to mu Dan kladl daleko nevinnější otázku. Jenom jak může dlužit státu stamilióny z privatizace a zároveň kupovat fotbalový stadión. Byl to záběr, který hráli přes rok v upoutávkách. „My vraždili pro prachy. Jinak nám to žádnou radost nedělalo,“ řekl suše Rameš. „Tak jako Choura?“ zkusil to ještě jednou Dan. „Choura je magor,“ zatvářil se Rameš znechuceně. „Taky se do toho moc pokládal. I když jinak než úchyl Kafka. No řekněte sám – copak slušnej lump rozmašíruje důchodce ženijní lopatkou? Vražda je technická věc. Chce to chladnou hlavu a systém. Taky vidíte, jak dopad. Už z toho pánbíčkaření zblbnul nadobro.“ 15
Lod_s_otroky.indd 15
30.9.2020 17:17:15
„A co Sovák? Jak byste ve vztahu k sobě hodnotil Sováka?“ Rameš se natáhl pro kalíšek s vodou – samý plastik, aby se nemohl pokusit o sebevraždu, uvědomil si Dan –, napil se a do tváře se mu s hlasitým odříhnutím vloudila těžká otrávenost. „Sovák? Jako vrah totálně nepoužitelnej.“ „Proč? Taky magor?“ „Srab,“ řekl Rameš a znovu si říhl. „Nastrkuje jiný a sám panikaří, když jde do tuhýho. Lidskej plevel.“ Dan slyšel, jak Kompakt za jeho zády tiše vydechl a podvědomě zvedl oči ke směrovému mikrofonu, který se vznášel jako černá vzducholoď na dlouhém bidle nad jejich hlavami. Buď už mu umdlívá ruka, nebo cítí v tomhle místě střih stejně jako já, pomyslel si. Pětinásobný vrah říká o jiných: lidskej plevel… „A vy jste nebyli plevel? Vy sám jste přece uvedl při výslechu, že jste pro trest smrti.“ „Já už svůj trest smrti mám,“ zavrtěl se Rameš ve vozíku, jako by chtěl předvést, že na něm už zůstala živá od pasu dolů jen kolečka. „A vím taky něco, co vy, který nezabíjíte, nevíte. Deset let, dvacet let, doživotí – to není žádnej strašák. To máte furt pocit, že se něco stane, že je ňáká šance dostat se ven.“ Výmluvně zakroutil hlavou. „Víte, kolik je tu kluků, co se jen třesou, aby si žili jako my? Sto litrů, fotka – a pět minut strachu, než to uděláte.“ Lišácky se ušklíbl. „Mít nad sebou trest smrti, i my bysme se zatraceně rozmejšleli, jestli nám stojí za to vraždit – a kolik těch vražd si můžeme dovolit. A že jsme měli zakázek! Divil byste se, kdo všechno na tom seznamu byl…“ „Kdo? No jen řekněte pár jmen…“ Ramešovy oči zpichlavěly, najednou připomínaly ty Chourovy. 16
Lod_s_otroky.indd 16
30.9.2020 17:17:16
„To, že jsem vypovídal vo vraždách, co jsme provedli, eště neznamená, že vybleju všechny kšefty, co jsme teprve měli províst. Nechte se překvapit…“ Na okamžik zavládlo ticho, jak si hleděli do očí a Dan se marně snažil dekódovat, co všechno v těch Ramešových je. Bylo tam víc, než říkala ústa. Jen nevěděl co. „Vy nepřemýšlíte o nějakém vyšším trestu, než je tenhle, pozemský?“ zeptal se pak. Rameš se znovu zavrtěl a kolo vozíku kviklo jak trýzněná duše. „Když jsem měl tu bouračku a stal se ze mě kripl, přemejšlel jsem, jestli to není za trest. Ale je to pitomost. Někomu dáte ránu – a von ji stejně vrátí někomu jinýmu. Tak jakejpak bůh?“ Pokaždé, když Dan vstupoval do televizní vrátnice, napadala ho stejná věc: kam si lidé chodili stěžovat, když ještě neexistovala televize? Ani on netušil před pěti lety, kdy ho bývalý kolega Vítek z časopisu REX zlanařil, aby mu pomohl vytvořit zbrusu nový pořad ve zbrusu nové televizi, že se postupně stane víc ombudsmanem než reportérem. „Neblbni,“ bránil se tehdy. „Já jsem píšící novinář, odjakživa televizí pohrdám jako povrchním médiem – a teď se na tom sám mám podílet?“ „Ale tady máš jako reportér neopakovatelnou situaci,“ přesvědčoval ho Vítek, původním povoláním psychiatr, k jehož proměně v novináře přispěl sám Dan tím, že mu ještě v REXu otiskl první reportáže. „Poprvé a naposled vzniká v týhle zemi nová televize, úplně na zelený louce. Tebe neláká bejt u toho? Už třeba jen proto, abys to moh jednou popsat v ňáký knížce?“ Tak začalo období, na které teď, s odstupem let, vzpomínal nejraději: schůzky v kavárnách, volné plánování bez 17
Lod_s_otroky.indd 17
30.9.2020 17:17:16
odpovědnosti a diktátu času, éra snů, z nichž většina nepřežije probuzení. To spolu vymysleli pořad „Očitý svědek“, který už názvem měnil diváka v účastníka nejrůznějších dějů a událostí, k nimž by se ve svém všedním životě asi jinak nedostal. A pak druhý zlom. To když šéfové rozhodli, že reportér nezůstane v pozadí, v pozici, která mu odedávna patřila, ale půjde přímo na obraz. Jako průvodce, který vede diváka dějem a otvírá mu skryté komnaty příběhu jako tajné průchody nějakého hradu. „To už vůbec ne!“ protestoval Dan. „Televize byla odjakživa jen pro hezký lidi, co se hezky oblíkaj a hezky mluvěj. A já ze sebe v mejch letech nenechám dělat ňákýho namejkapovanýho panáka!“ A zase to byl Vítek, kdo ho nakonec přesvědčil. „Když na tom budeme trvat, nikdo nás nebude nutit, abysme byli jiný, než jsme. Důležitý je bejt autentickej. Jedině tak nám totiž lidi můžou uvěřit, že jsme upřímný.“ „Chceme dělat týdenní pořad, složený ze tří reportáží, z nichž ta poslední by měla diváka spíš pobavit a pohladit. Aby se odešel v klidu vyspat a ne rovnou oběsit,“ vtipkoval později Vítek na zahajovací tiskovce nové televize. Stejně to nakonec dopadlo jinak. Nikdo nemohl předvídat, že z programu, který měl jen jaksi asistovat prostoduchým seriálům a pouťovým show coby jemná přísada reality, se stane ozdoba grafů zvaných rating a share, reportéři budou stejně známí jako zpěváci či herci a že v očité svědky nepromění oni diváky, nýbrž diváci je. V očité svědky toho, jak vypadá konec století v zemi, která si ho malovala původně úplně jinak. I teď mohl Dan jen hádat, kolik tváří s charakteristickým výrazem prosby nebo zoufalství se k němu ve vrátnici otočí. Tentokrát byly naštěstí jen tři. 18
Lod_s_otroky.indd 18
30.9.2020 17:17:16
Od nešťastné paní, které zmrzačil syna nějaký bohatý opilec v luxusním voze, aniž by se to vyšetřovalo, převzal dokumenty a řekl jí, aby zavolala po poradě. Taktně jí zamlčel, že už třetí týden tam diskutují o tom, má-li cenu točit další a další podobné případy, protože ani ty, které odvysílali, se nijak zvlášť nepohnuly. Noblesní dámu, kterou okradla řízeně krachující firma o milión i o rodinný domek, který za ten milión měla postavit, politoval a upozornil, že už se to vysílalo. Spolu s dalšími podobně podvedenými chudáky dalších povedených společností. Tam alespoň policie, když ji s kamerou otravovali už poněkolikáté, neochotně spustila jakés takés vyšetřování. A od důstojníka ve výslužbě, který přinesl dokumenty o korupci na ministerstvu obrany, převzal igelitku, naditou papíry. Chvilku váhal, má-li mu sdělit, že i tohle téma bude na poradě těžce bojovat s korupcí na ministerstvu zdravotnictví, zemědělství a školství – a pak se rozhodl, že mu nebude předčasně brát iluze. Byl už skoro v turniketu, když ucítil na rameni plachý dotek ruky. „Já jsem Meixner. Vzkazoval jste mi, abych dneska přišel.“ „Vy máte ty – vykradený fondy?“ zalovil Dan v paměti. „Jaký fondy?“ „Tak ten tunel? V pivě?“ „Jakej tunel? Copak v pivě se dá udělat tunel?“ Muž – taky zhruba padesátník jako Dan – těkal očima kolem a naklonil se důvěrně blíž. O co měl míň zubů, o to víc byly cítit. „Já mám přece ten semtex.“ Zjevně ho potěšilo, jak se Dan zarazil. „Ten, co vodlít do Brazílie z Ruzyně. Načerno. Šedesát tun. No není to bomba!?“ zatvářil se jako člověk, který řekne vtip a čeká smích. „Zatím jen pohádka,“ řekl Dan unaveně. Od rána točil, ještě ani nestačil autorizovat rozhovor, co s ním dělaly 19
Lod_s_otroky.indd 19
30.9.2020 17:17:16
nějaké kanadské noviny, v hlavě už mu tikalo, kdy dá přepsat kazety z věznice, na kdy nasadí střižnu – a taky, co všechno ho čeká nahoře v redakci. Protože vrátnice byla jen první záchytná síť stěžovatelů. Co neprošlo jí, prošlo poštou a telefonem. „Vy tomu nevěříte, co? Vy si myslíte, že by toho nikdo tolik nepropašoval, že jo?“ „Já nevěřím ničemu, dokud to nemám zdokumentovaný.“ „A co když nikdo nemusel nic pašovat? Co když vám řeknu, že to osobně odbavoval jeden vysokej šéf z vnitra?“ zatvářil se Meixner vítězoslavně a prohrábl si vlasy. „Předpokládám, že to máte natočený na kazetě,“ ušklíbl se Dan provokativně, aby se toho podivného člověka konečně zbavil. „Zatím mám na bezpečným místě jen dokumenty. Ale tu kazetu můžu sehnat,“ zazubil se Meixner, zjevně pobaven tím, jak se až teď Danův výraz mění. „Von ten dopravce není žádný béčko. Rád se jistí.“ „Počkejte tady,“ rozhodl se Dan ve vteřině. „Hned jsem zpátky,“ potěžkal výmluvně krabici s kazetami. U výtahu se srazil s reportérkou, které se říkalo Čvachta. Těžko říct, zda podle věčné žvýkačky, hlasitě pracující v obřích ústech, nebo podle toho, o čem důvěrně vyprávěli vyhlášení kameramanští vlčáci. „Budete chtít něco z tý mely na Míráku?“ zazubila se na Dana tak srdečně, že mohl sledovat žvýkačku při skoku z pravé stoličky na levou. „Já do zpráv stejně víc než minutu neuhraju.“ „Jakou melu?“ „Co já vim,“ pokrčila rameny a kvačila ven z budovy. „Anarchisti, teroristi – prej to bude velký…“ Výtah syknul jak unavený slon a stoupal podlažími televizní budovy, vykrajuje kusy dějů ze schodišť a z přilehlých 20
Lod_s_otroky.indd 20
30.9.2020 17:17:16
chodeb. Těžko říct, zda ten, kdo kdysi rozhodl, že bude skleněný, byl klaustrofobik, nebo chtěl ve zkratce ukázat: tohle je televize. Každopádně zabil dvě mouchy jednou ranou. V přízemí se spěchalo. Zpravodajští kolegové Čvachty se tu hnali za pěnou dní, aby z ní sesbírali minutové hrudky do zpráv, a šli ze sebe vyplavit denní stres rychlým panákem do sousedního baru, než jim jejich šéf zvaný Smutný pes vynadá – a začnou nanovo. V prvním patře, kde se masivní vrata natáčecích studií podobala bankovním sejfům, jste mohli čekat cokoli. Skupinku dětských čertů, kteří se perou o podpis národního umělce v trestaneckém, stejně jako nahého pornoherce, který o přestávce jednou rukou jí chlebíček a druhou bezostyšně onanuje, aby nevypadl z role. Heavymetalové hochy, jak potetovanými pažemi ladí kytary, stejně jako zedřené maskérky, co se na poslední chvíli ve spěchu snaží vyrobit z komika mrtvolu. Nebo naopak. Vyráběla-li se v přízemí iluze pravdy, tady jste mohli vidět pravdu o iluzi. Kdyby někdo otevřel oči až ve druhém patře, mohl by si pomyslet, že omylem vstoupil do podniku s tak nudnou pracovní náplní, jako je prodej akcií nebo obchod s hřebíky. Pleskaly tu pantofle techniků putujících s nějakým záhadným posláním od střižny ke střižně a od serveru k serveru, střihači diskutovali technickou čínštinou, komu zase spadl oflajn a kdo potratil pár frejmů, produkční s tvářemi dealerů kosmetiky a s náručí lejster tu řetězili peníze, lidi a techniku do složité výrobní linky, jejíž začátek tkvěl kdesi ve tmě u myšlenky a končil ve věčně hladovém požeráku obrazovky. Třetí patro mohlo být vytapetované penězi. Tady se kupovalo a prodávalo nejkurióznější zboží, jaké lidstvo stvořilo od dob pazourku: zrnící čas. Tajným snem tohoto patra bylo vytvořit souvislý tok reklamy, sem tam přerušený 21
Lod_s_otroky.indd 21
30.9.2020 17:17:16
programem – což se občas i dařilo, aniž by to diváci nějak výrazně zpozorovali. A konečně čtvrté patro, předposlední. Dlouhý sál, dělený příčně i podélně nízkými stěnami na jednotlivé kotce kolem psacích stolů a zakončený prosklenou kukaní šéfa. V americké hantýrce newsroom, v neohrabané češtině redakce publicistiky, kam Dan patřil – a kam teď také vstoupil. Přestože tady se nehonila pěna dní, nýbrž týdnů, nepanoval tu o nic větší klid než dole ve zpravodajství. Skójováno do větších ostrůvků žilo tu souostroví lidsky i žánrově tak nesourodé, že mohlo vydržet pohromadě jen v blázinci – nebo v televizi. Denní talkshow, které tvořili lidé povětšinou jediného pohlaví – byť navenek někteří z nich předstírali, že jsou muži. Erotický magazín s redaktorkami tak nyvými, že i slovo máslo se v jejich ústech topořilo. Zpovědnice úchyláků Osud, s níž neměl Dan dobré vztahy od té chvíle, co jednou žertem navrhl, aby rovnou sehnali zoofilního sadistického nekrofila s oidipovským komplexem – a pak ji zrušili. A konečně vlajková loď tohoto podivuhodného panoptika: nejsledovanější a nejslavnější reportážní pořad celé země Očitý svědek. Tentokrát ale Dana nepřivítalo cvrčení telefonů, šum hlasů a sem tam nějaký ten útržek monologu z přilehlých střižen a prohlížeček. Jen sekretářka Anetka třídila poštu, omalovávala graf sledovanosti z předchozího dne a do sluchátka, vtisknutého mezi ramínko a ouško, vyřizovala jeden z nekonečné řady telefonátů. „Tys úplně zapomněl na poradu s generálním, co?“ obrátila oči k Danovi. „Nic si z toho nedělej,“ pokývala hlavou. „Já mám dneska taky ňáký špatný vibrace.“ Což mohlo znamenat jak lehký náznak, že právě menstruuje, tak projev jejího zaujetí pro všechno nadsmyslové a metafyzické. O obojím hovořívala se stejnou chutí a otevřeností. Práce 22
Lod_s_otroky.indd 22
30.9.2020 17:17:16
v televizi ji nedeprimovala – sloužila předtím dvacet let jako sestra na psychiatrii. Porada byla v plném běhu, když Dan vstoupil do ředitelské zasedačky. Ředitel, chytrý jak synagoga a vitální, že ho mohli cpát jako palivo do raketových motorů, souvisle říkal cosi o „nikách pro programovou strukturu“ a „deskriptivním monitoringu“, publikum zčásti předstíralo, že mu nábožně naslouchá, a zčásti znuděně zíralo obrovskými okny na zachmuřené panoráma města. To bylo páté, poslední patro televizní budovy, patro bohů. Velitelský můstek ve smyslu námořním a vrchol pyramidy ve smyslu mocenském. Nad ním už trčely do oblak jen talířovité antény, komunikující snad s Všemohoucím, a obrovský světelný nápis TV MANA. Když se setmělo, vypadalo to, jako by ten legendární božský pokrm padal rovnou z nebe. „Taky to tak vypadat má,“ prořekl se jednou na nějaké oslavě ředitel. „Brilanci efektu determinuje invence de tailů.“ „Něco zajímavýho?“ zašeptal Dan, když omluvně zahuhlal k řediteli cosi o natáčení ve věznici a vmáčkl se vedle kolegy zvaného Svaťoch. „Jako obvykle. Že jsme skvělí – a že víme prd o tom, jak se dělá televize.“ Někdy si Dan říkal, že jen tenhle suchý sarkasmus chrání Svaťocha před tím, aby totálně nez cvokl ze všech potrhlých sekt, ulítlých spolků a čekatelů na UFO, o nichž povětšinou točil – a po nichž zdědil i svou přezdívku. „Máš toho vrahouna?“ naklonil se k nim nenápadně Vítek. Příroda si na něm vyhrála, skloubila modré, dětsky upřímné moravské oči s ostře řezanou, do modra vyholenou bradou – a diváci, zvlášť ženy, tenhle boží projekt dovedli ocenit. Zatím Vítkovi stavěli pomník jen z hlasovacích lístků v anketách oblíbenosti. Ale – jak mu někdy 23
Lod_s_otroky.indd 23
30.9.2020 17:17:16
žertem připomínal Dan – místo na Letné po Stalinovi bylo pořád ještě volné… „Mám i nemám,“ pokrčil rameny teď. „Z pár věcí se lidem protočej panenky, ale v podstatě je – prostě prázdnej.“ „No dyť,“ spokojeně přikývl Vítek a naklonil se ještě blíž. „O tom to má přece bejt. Když použiješ ty starý rozhovory s Kafkou, Chourou, Sovákem a dalšíma, je z toho super výpověď o týhle době. Noví podnikatelé – noví vrazi. Potřebujem už pořádnou jedničku jako sůl. Svaťochovi magoři to nezachráněj – a Lenčiny tuneláže,“ podvědomě zabloudil pohledem k další kolegyni, která předstírala, že visí řediteli na rtech, „… ty už jsou lidem volný, co jich je.“ Vzápětí se odmlčel, protože k nim ředitel zabloudil vražedným pohledem, a Dan se nenápadně pod stolem začal probírat vzkazy, které sebral na stole u Anetky. Byla to podivná směs jmen, hesel a telefonních čísel, z níž by výstřední umělec možná stvořil i abstraktní báseň. Ve skutečnosti jen další z ramen široké řeky společenského kalu, která vplývala do televizní budovy jak náhon do mlýna a měnila reportéry v turbíny, jimž je souzeno točit se rychleji a rychleji, dokud se nezadřou a nebudou vyměněni. „Musíte konečně akceptovat, že jsme generovali novou fázi mediální existence,“ vykládal zaníceně ředitel a maloval po tabuli cosi, co připomínalo nešikovně rozkrájenou pizzu. „Zatímco v iniciačním stádiu koreloval náš rajting a šér s ostatními kanály zhruba tady, dnes marketingově dominujeme. A to, co nabízíme dnes, už není ani program, ani programový čas, ale – a tenhle termín, doufám, zůstane mezi námi – lodě s otroky.“ Dramaticky se odmlčel a rozhlédl. Už to, že omylem použil hned několik českých slov, svědčilo o tom, že je emocionálně rozrušen. „Loď s mužskými otroky spolehlivě oddistribuujeme k inzerentům během fotbalového zápasu,“ pokračoval pak 24
Lod_s_otroky.indd 24
30.9.2020 17:17:16
s vítězoslavným úsměvem, „ženské otrokyně jsme naopak stejně spolehlivě schopni nalodit na Dallas a na všechny ty jihoamerické softdrinkové telenovely. Jenže vy – a především váš pořad Očitý svědek – umíte, jak zjistily naše rešerše, ještě víc. Vaše publikum je totiž nejvybalancovanější co do pohlaví, věku, vzdělání i poměru město–venkov. Takže…“ Dan odložil papírky se vzkazy a konečně se začetl do rozhovoru, který ještě nestihl autorizovat. Jak se slučuje s vaším svědomím, že jste pohnul osudy tisíců lidí možná jen z touhy po senzaci? šil do něj kanadský žurnalista, který sám vypadal jako Rom s indiánskou babičkou a černošským dědečkem. Jen homosexualita mu už chyběla k tomu, aby získal někde na univerzitě víc bodů než chytrý chlapec z průměrné bílé rodiny. Touhu po senzaci jsem možná cítil, když jsem byl o dvacet let mladší. Komunismus, v němž jsem vyrostl, vystudoval a začal psát, ale tyhle touhy rychle léčil. Senzace bylo málem sprosté slovo, a i kdybych nějakou tu senzaci objevil, stejně bych ji nesměl publikovat. Paradoxně mi to pomohlo: soustředilo mě to na to hlavní, co je podstatou práce reportéra – zkoumat, jak funguje svět. No vida, pomyslel si Dan. Na to, že inklinuje jako všichni západní novináři k černobílému vidění, to formuloval docela přesně. Na okamžik si znovu připomněl ty hektické týdny, které teď už jen doznívaly, kdy musel pořád dokola opakovat: „Já nevyvolal hromadnou emigraci Romů do zámoří. Jen jsem zjistil, že se někteří Romové chystají k emigraci, a zajímalo mě, proč zrovna teď, když máme svobodu, a ne tehdy, když jsme o emigraci uvažovali skoro všichni. A já za to nemůžu, že si v mé reportáži Romové v Torontu tak pochvalovali, jak krásně se jim tam žije. Říkal jsem jim: Uveďte i zápory. A oni říkali: Žádné nejsou. Sociálka nám tu dává víc, než 25
Lod_s_otroky.indd 25
30.9.2020 17:17:16
kdybychom doma dřeli, a pracovat ani nesmíme, než úřady rozhodnou, co s námi. A navíc, tady nám nikdo neřekne: Ty svině černá! Tohle jsem natočil, sestříhal, jak nejlíp umím – a že si s tím dnes v Kanadě nevíte rady? Za to přece nemůžu…“ Vy jste ale publikoval i za komunistů? Takže nějaká manipulace tam musela být. Ať už jste byl její obětí, nebo podílníkem… Aspoň že si odpustil: Proč jste taky raději nešel do vězení? Jako pan prezident a další? Měl jsem na výběr. Ale bylo mi osmnáct, když nás Rusové obsadili, a neměl jsem žádné hříchy z pražského jara. Nebyl jsem tak statečný, abych se dobrovolně stal terčem státní perzekuce – ale ani tak zbabělý, abych vstoupil do komunistické strany, když mě později nutili. Zkusil jsem to po česku: když už zkoumám svět, najít okliku, jak to zkoumání zveřejnit navzdory cenzuře. Proto jsem začal psát beletrii. Abych alespoň formou fikce mohl zveřejnit něco, co fiktivní není. Když už se rozhodnete prohnat realitu tímhle složitým systémem – a teď se dostávám zpět k vaší původní otázce, je touha po senzaci to první, co z ní opadne. Jen tak mimochodem: ta první kniha, kterou jsem napsal – a která mi umožnila odejít na volnou nohu, mimo to denní kličkování někde v redakci –, byla taky o Romech. Tehdy mi pro změnu režim vyčítal, že jejich život vidím málo optimisticky. I když jsem to nakonec napsal jako detektivku… Teď už ale dávno komunismus není. Proč byste nemohl propadnout lákadlu manipulace dnes? Protože už dávno nejsem mladý, ambiciózní reportér, který se chce za každou cenu prosadit. Nemusím nikomu nic dokazovat. Dovedu si naopak vážit radosti, že to, co zkoumám, můžu taky svobodně publikovat. To je ta správná senzace! Tady jsem to přehnal, pomyslel si a škrtnul poslední větu. Už mi zvednul adrenalin. Možná i záměrně, jako to dělám někdy já, když chci někoho vyprovokovat. 26
Lod_s_otroky.indd 26
30.9.2020 17:17:16
Takže vy si nemyslíte, že sloužíte – byť třeba nevědomky – cizím záměrům? Že jste sám terčem manipulace, a tudíž zase manipulujete jiné? Čím? Že zveřejňuju něco, o čem jsem přesvědčen, že je to pravda – a ono to pak vyvolá ještě něco jiného? Proč se tolik lidí naráz pohnulo a nikdo se nevrací? Proč nikdo nepřijde zklamaný a neřekne: Vy jste nám lhal! Manipulace je něco, co poškodí toho, koho chcete zmanipulovat. Já se narodil, když umíral Stalin. Celý život mám v sobě kontrolku: pozor, nemanipuluje tě někdo? „Bacha, teď mluví o tobě,“ šťouchl do Dana Vítek a zvedl jeho oči zpět k řediteli. „Dnes už jsme za epochou, kdy jsme plaše přistupovali s kamerou k politikům,“ hřímal ředitel. „Už máme vliv, už umíme realitu nejen zobrazovat, ale přímo spoluvytvářet. Jak ukázala právě nedávná kauza s emigrací Romů, o níž jsem se zmiňoval.“ Zabloudil pohledem k Danovi a pak ho zase vrátil kamsi do oblak za okny. „Bohužel právě proto se zvyšuje riziko, že se staneme terčem řízené dezinformace, terčem nejrůznějších agentur konektovaných s finančními kruhy. A samozřejmě i terčem politické manipulace, která může determinovat naši dosavadní nezávislost. Žádám vás proto,“ dramaticky se zarazil a provedl pavoučíma rukama takřka taneční piruetu, „… nikoli žádám, ale přímo vyzývám, abyste byli v maximální možné míře opatrní a publikovali opravdu jen to, co máte perfektně verifikováno.“ „Rozuměli jste tomu, proč nás vlastně svolal?“ prohodila Lenka, když se husím pochodem zase loudali dolů po schodišti. Na to, že jejím věčným úborem byl myší kostýmek a specializací politické a ekonomické intriky, se nečekaně často zamilovávala. Většinou do méně významných politiků, bez ohledu na stranickou příslušnost. Bohužel i bez ohledu na to, jsou-li ženatí, nebo ne. 27
Lod_s_otroky.indd 27
30.9.2020 17:17:16
„Já teda ne,“ ozvala se Šárka, specialistka na školu, zdravotnictví, sociální a rodinnou problematiku. Měla k tomu kvalifikaci: svým životem kopírovala neurózy všech mladých českých rozvedených matek, které se nemohly rozhodnout, chtějí-li být slavné a úspěšné, nebo mateřské a manželské. Takže měly mindráky z obojího. „Něco se děje a ty to víš. Jen nám to nesmíš říct,“ upřel na Vítka káravé oči Robert, další člen týmu. Nejlíp se cítil v archivech, převážně komunistických. Ležel v nich už tak dlouho, že se mu otiskly i do tváře. Chybělo jen číslo jednací. „Co by se dělo?“ řekl Vítek nejodlehčenějším tónem, jaký ze sebe coby psychiatr dovedl vyždímat. „Chystá se pátý výročí a loď s otrokama zapíná přídavný motory. Copak jste to neslyšeli? Mimochodem,“ obrátil se k Danovi už daleko věcněji, a tudíž i přesvědčivěji, „na poradě vedení se rozhodlo, že k pátýmu výročí sestřiháme speciál z našich nejvypečenějších kousků.“ „Kdo to sestříhá?“ řekl Dan s temným podezřením. „No jasně že ty!“ zasmál se Vítek škodolibě. „Nejvíc pamatuješ.“ Když vám telefon ohlásí „Počet nových zpráv třiadvacet“, když na psacím stole přibyde další vrstva dopisů plus igelitka s korupcí na ministerstvu obrany, když jste kvůli ředitelské poradě ještě nestihli ani dát přepsat kazety, na které v neúprosném televizním soustrojí čekají střižny, když fax vyčítavě čeká na rozhovor pro Kanadu, který jste ještě ani nedočetli, a když jste od rána nepřetržitě točili jen s malou přestávkou na dva chlebíčky snědené ve výtahu – snadno se pak dostanete do stavu, v jakém byl Dan: na všechno se vykašlat, ať se svět třeba zblázní. Vykašlat se na všechno neznamenalo pochopitelně vykašlat se úplně na všechno. Jen na to, co člověka deptá, co 28
Lod_s_otroky.indd 28
30.9.2020 17:17:16
ho neúprosně žene jako závodního koně dráhou postavenou jinými a co mu neodbytně cpe do uší tikající hodinky. „Čím se nabíjíte, abyste vydržel tak vyčerpávající život, plný negativních věcí?“ ptala se ho před časem taky v nějakém rozhovoru novinářka, pro změnu česká. „Já se nepotřebuju nabíjet. Mně stačí, když se čistím,“ odpověděl tehdy. Čištění mělo několik podob a taky několik vlnových délek. Voda – pokud možno přírodní a čistá –, to byl jeden způsob. Možná i proto, že se Dan narodil jako Ryba. Plaval, kde se dalo, často i ve velkých vlnách nebo v mrazivém skle jezer. Jednou, na Bajkalu, dokonce zažil totální vodní orgasmus: plul a zároveň pil. I když to trvalo sotva pár vteřin, jak mu ten křišťálový mráz bral dech. Odjet někam k moři, alespoň na týden, sám a pokud možno stranou od českých výprav – to byl ideál. Bohužel splnitelný naposled před třemi lety. Zato jeho účinek vydržel dalších pět šest týdnů. Teď však byla i rychlá voda v tikající mezeře času ne reálná. Stejně jako druhý způsob čištění, který se od pocitů, jaké zažíval ve vodě, příliš nelišil. Měl lehce cynický počátek – diář s několika spolehlivě fungujícími telefonními čísly – a stejně cynický konec: „Nezlob se, ale už budu muset jít.“ Ale to mezitím bylo oproti všem banálním předpokladům stejně čisté, éterické a něžné jako voda. Když byl mladší a touha v kalhotách ještě příliš naléhavá, domníval se, že podstata tohoto očištění tkví v úlevném proudu na jeho konci. Jak stárnul, pochopil, že očištění probíhá daleko víc a intenzivněji cestou k tomu proudu, v jakési výměně energií, podobné mořskému vlnění. „Houby výměna energií – to ti jen stárne prostata,“ řekl mu jednou na abiturientském večírku bývalý spolužák, povoláním urolog. Ale čemu uvěříte, když máte padesátku za krkem? 29
Lod_s_otroky.indd 29
30.9.2020 17:17:16