Ilustrovala Komára
Carusce, Izzince, Mimi, Benovi, Bivojovi, Dorce a vsem ostatnim zubatym a chlupatym. Psi mama Lucie
Kdo je kdo
Rychlík
se prohnal kolem jako vítr. Stěny v budo-
vě starého nádraží se otřásly. Bertě spadl do čaje kus omítky. „Fuj! To je nechutné,“ prohlásila otráveně. Zvedla se z houpacího křesla a šla vylít čaj do dřezu. „Vždyť ti moje dóga nikdy nevadila,“ vydechla Týna, která právě o kus dál prováděla stoj na hlavě. „Ale ne, myslím to věčné padání omítky,“ namítla Berta. „Minule jsem ji měla v rajské omáčce. A když projížděla kolem parní lokomotiva, spadl mi velikánský kus na šlehačkový dort. Myslela jsem, že je to bílá čokoláda. Tak jsem si kousla. Brrr…“
9
„V omítce je vááápníík,“ protáhla Týna poslední slovo. Nestála už na hlavě, ale pro změnu na pravé zadní noze. „A vápník je zdravý.“ Tak dost. Co kdybychom nechali těch řečí o omítce a ty dvě si trochu proklepli? Berta a Týna jsou kamarádky. Bydlí spolu v opuštěné budově starého nádraží. Zastávka Kapesní Lhota. Asi tušíte, proč si vybraly zrovna tohle místo. Že ne? Nechám vás chvíli hádat…
*** Omyl! S kapsou to nemá nic společného. Pořádně se podívejte na obrázek. Aha! Berta a Týna jsou psi, že? Tedy pardon, psí dámy. Každá z jiného těsta, ale hodí se k sobě jako knoflík a knoflíková dírka. Nebo jako
vidlička a nůž. Pepř a sůl. Skylla a Charybda. No nic, nějak jsem se nechala unést… Berta je kříženka. A vlastně se jmenuje Adalberta. Maminka vzdáleně připomínala labradora a tatínek ještě vzdáleněji ohaře. Chtěli své dcerce dodat aspoň trochu vznešenosti, tak ji vznešeně pojmenovali. Adalberta si z nich vzala to nejlepší a vyrostla z ní krásná, čokoládově hnědá štíhlá psice. Po mamince rozvážná, po tatínkovi občas nevrlá, ale vcelku dobrotivost a trpělivost sama. Tu a tam ráda někoho peskuje. Miluje pestrou stravu (vůbec ráda jí) a těstoviny s pestem. Stejně hladově ale hltá i knížky. Navíc je přebornice v psudoku. Týna je vlastně Albertýna a vznešené nemá jenom jméno, ale i rod. Je to totiž čistokrevná bostonská teriérka. Ale jinak na čistotu moc nedá. Týna je pudivítr a šašek. Pořád v pohybu. Dbá na zdravý životní styl. Vyzkoušela snad všechny sporty. Nejradši ale chodí do hafitka a doma cvičí dógu – jógu pro dogy. Prý je to pro ni, jako bostonskou teriérku, výzva. V jednom
12
kuse říká, že je něco epesní. Tedy když se jí to hodně líbí. Když ne, je to vepsí. Je s ní docela psina. Kde jsem to skončila? Á, už vím: „V omítce je vááápníík,“ protáhla Týna poslední slovo. Nestála už na hlavě, ale pro změnu na pravé zadní noze. „A vápník je zdravý.“
„Jenomže já už mám vápníku plné zuby,“ zavrčela Berta. „Co kdybychom zase někam vyrazily?“ „Ano, ano, ano, ano!“ křičela radostí Týna a točila se dokolečka. „Jedem! Jdu balit,“ dodala a zmizela ve vedlejší místnosti. „Počkej!“ zavolala na ni Berta. „Vždyť jsme se nedohodly kam.“ „A jo,“ uznala Týna. Jako blesk přiběhla zpátky a sedla si na zem do tureckého psího sedu. (To si sednete na zadek a zadní tlapky natáhnete před přední.) „Tak kam, kam, kam?“ „Jak jsem mluvila o té bílé čokoládě, vzpomněla jsem si na čokloládovnu v Psárech,“ řekla Berta. „Tam bych se ráda mrkla.“ „Vážně? A proč?“ vykulila oči Týna. „Protože se tam prý čokli od rána do večera ládují čokloládou. Víš, že já ji ráda.“ „Jo, čokloláda je epesní,“ prohlásila Týna. „A dobrá na nervy. Ale nesmí se jí sníst moc. Jsem pro. Ať žijou Psáry!“
14