0041906

© Eva Herrmannová, dědicové, 2020 Jak šel život dál © Jan Dehner, 2020 ISBN 978-80-242-6715-9

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 4

16.6.2020 12:30:31

Všem, kteří díky jejímu vyprávění nezůstanou zapomenuti, a malému Kryštůfkovi, Evinu prvnímu pravnukovi, který ji bohužel neměl možnost osobně poznat.

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 5

16.6.2020 12:30:31

Herrmannovic děvčata Když jsem se roku 1929 narodila, bylo mému dědečkovi Hugovi Herrmannovi 74 let, což se tehdy pojímalo jako úctyhodný věk. Vzpomínám na něho jako na statného bělovlasého starého pána s pěstěnými bílými kníry, pečlivě upravenou bradkou a brýlemi s jedním tmavým sklem, byl na pravé oko slepý. Kráčel majestátně a opíral se o hůl se zakulacenou zdobenou rukojetí. Prý připomínal prezidenta Masaryka, vzbuzoval pozornost pokaždé, když šel v Praze po ulici. Většinou býval vážný, někdy až strohý – moc legrace jsem si s ním neužila. A on asi sám dobře nevěděl, co si s takovou malou holkou počít, akorát mi občas odklopným víčkem svých zlatých hodinek cvrnknul o nos. Nikdy mi je však nepůjčil, abych se na ně sama podívala nebo, nedej Bože, si s nimi hrála. Dědeček se cítil být, a bezesporu také byl, dominantním stařešinou rodu, který se nehodlal vzdát svého vlivu. Pokládal za naprosto samozřejmé, že ho jeho tři synové Erwin, Otto a Fritz (čtvrtý, Heinrich, 7

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 7

16.6.2020 12:30:31

Eva Herrmannová

padl za první světové války) denně navštěvovali, aby mu sdělili, „co je nového“, a hlavně referovali o chodu svých firem. Míval v nich své podíly a podle dramatických rozhovorů, které se tu občas vedly, jsem časem vyrozuměla, že to s ním můj tatínek ani oba bratři nemají zrovna lehké (ale možná to neměl snadné ani dědeček se svými syny). Nevím, do jaké míry byl můj dědeček zbožný, pravou židovskou „košer“ domácnost mu ale babička určitě nevedla. U nás doma, kam to měl, na stejném patře z vedlejšího průchozího domu, pár kroků, mu vždy výborně chutnalo nejen hovězí, ale i vepřové. A v Prostějově za války, to už mu bylo přes osmdesát, se ještě rád a s chutí zakousl do vynikajících, ale i pěkně mastných moravských klobás a pak se divil, že mu bylo „těžko“. Když jsem byla ještě malá, vzal mě dědeček v Opavě občas do synagogy, nikdy mne však nepoučil, jaký svátek se právě světí a proč. Stála jsem vedle něho a netroufala jsem se ho na cokoliv zeptat, vlastně jsem se tu dost nudila, což jsem se ovšem bála dát najevo. Vždy jsem se však těšila na Purim, kdy se slavilo zachránění Židů před vyvražděním, jež chystal zlý Haman. Tato slavnost, na které vždy bylo veselo, vrcholila obvykle plesem, kde jsem většinou byla převlečená za Karkulku nebo Sněhurku. K jaru se slavil Pesach, svátek připomínající vysvobození Židů z egyptského otroctví, kteří se na útěku pouští mohli živit pouze na slunci pečenými plackami z nekvašeného těsta. Onu událost každoročně připomínaly bílé nekvašené „macesy“, které jsme chroustali celý 8

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 8

16.6.2020 12:30:31

Poslední Herrmannovic holka

týden, a pokud nějaké zbyly, vyráběla z nich babička moc dobré knedlíčky do polévky. Na hlavní, sederovou večeři jsme byli s maminkou a tatínkem vždy pozváni k dědečkovi. To jsem se cítila velmi důležitá, neboť bylo na mně, abych jakožto benjamínek rodiny přednesla starodávné hebrejské říkání, začínající dotazem „Ma ništana ha laila ha ze…“ čili „Jak se liší tato noc od jiných nocí…“. Bylo to dost dlouhé hebrejské povídání, a i když mi to dědeček vysvětlil, dlouho jsem nevěděla, co to vlastně říkám. Zato si však přesně vzpomínám, že jsem měla na sobě tmavě modré sametové šaty s růžovým, dodnes existujícím límečkem se světle modře vyšívanými kytičkami. Ty šaty jsem pak nosila do divadla i při různých slavnostních příležitostech tak dlouho, až už jsem se do nich opravdu nevešla. Vánoce vždy zase dědeček s babičkou slavili u nás, mívali jsme veliký strom sahající v našich vysokých pokojích málem až ke stropu a viselo na něm mnoho větších i menších stříbrných koulí i jiných vánočních ozdob. Raritou tehdy byly elektrické svíčky, které tatínek přivezl z lipského veletrhu, o čemž se povídalo po celé Opavě. Byly to vždy krásné Vánoce, s výbornou rybí polévkou, kaprem smaženým nebo v rosolu a bramborovým salátem, a hlavně se spoustou dárků. Když se tatínek oženil jako jediný z celé rodiny s mou „nežidovskou“ maminkou, nebyl z toho dědeček zrovna nadšen. „Gójka“ bez věna a ještě k tomu „od divadla“! To na něho bylo zřejmě trochu moc. Vždy se však k mamince choval korektně a časem si jí 9

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 9

16.6.2020 12:30:31

Eva Herrmannová

stále více vážil. Bývaly i doby, zejména za války v Prostějově, kdy z celé rodiny nejvíce respektoval právě moji maminku. Babičku, která byla o 6 let mladší než dědeček, si pamatuji jako drobnou stařenku s jemňounkou síťkou na bělavých vlasech, z nichž občas trčely nebo také vypadávaly tenké vlásničky. V roztřesených rukách nosila stále stejnou černou kabelku s posunovacími zámečky po stranách. Ty zámečky jsem směla odsunovat a kabelku otevírat. V papírovém sáčku jsem pak mohla najít bílá mátová cukrátka, která tam babička vždy pro mne vkládala. Sáček byl občas natržený a cukrátka rozsypaná. A tak jsem je vyhrabávala většinou i s dalšími zajímavými věcmi až ze dna kabelky. To bylo už v době, kdy dědeček s babičkou skoro denně chodili do nedalekého opavského parku, kde pravidelně – na stejné lavičce – sedávali u Schillerova pomníku. Ty pomníky se časem měnily, místo Schillera tam pak několik let stála socha Bedřicha Smetany a poté už jen jakási indiferentní postava, lavičky však zůstávaly. Babička byla vynikající kuchařka a uměla také výborně péct, kromě jiných dobrot se u ní nacházela vždy dostatečná zásoba makových placiček s hrozinkami. Směla jsem si je brát přímo z velkého šuplete bílé almary, která stála na chodbě a měla větrací otvory z plechových dírkovaných „talířků“. Ráda jsem tam u ní „hospodařila“ a babička mě za to chválila a obdivovala. Občas spráskla ruce a zvolala: „Die war 10

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 10

16.6.2020 12:30:31

Poslední Herrmannovic holka

schon einmal auf der Welt!“ („Ta už byla jednou na světě!“). Z dědečka měla babička velký respekt, někdy se mi zdálo, že se ho až bála. Dědeček jí často dával najevo, že on je pánem v domě, a pokud se babička někdy přece, byť jen trošku, ozvala a chtěla během dědečkovy řeči něco namítnout, důrazně ji upozornil: „Fanny! Jetzt spreche ich!“ („Fanny! Teď mluvím já!“). To ovšem u nás doma bylo spíše naopak. Když se tatínek odvážil zvednout hlas, což se stávalo málokdy, mohl si hned vyslechnout maminčino připomenutí: „Achtung! Ich bin nicht die Fanny!“ („Pozor! Já nejsem Fanny!“). Dlouho jsem nevěděla, jak to s mým tatínkem bylo za mlada. Ani maminka mi vlastně o svém dětství nikdy moc nevyprávěla. Tatínek trávil téměř veškerý svůj čas v obchodě nebo na obchodních cestách. Za války a při následném pronásledování Židů pak na nějaké vzpomínání už vůbec nebyl čas, a zřejmě ani nálada. A tak vlastně začal tatínek na své dětství vzpomínat až dlouho po válce, když už oba bydleli s námi v Praze a když už sám byl dědečkem. Byl tehdy, aspoň na sklonku svých let, opravdu šťastný. Místo syna, kterého si kdysi tak toužebně přál, měl nyní vnoučka Míšu. Hrál si s ním poměrně často a rád, ovšem pouze na to jediné, co opravdu uměl, na obchod. A brzy se také ukázalo, že herrmannovské sémě konečně dopadlo na úrodnou půdu. Já jsem se totiž k tatínkově nelibosti o obchodování nikdy nezajímala. Moc 11

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 11

16.6.2020 12:30:31

Eva Herrmannová

jsem si nehrála ani s krásnými obchodními pultíky, které mi tatínek nadělil k Vánocům pod stromeček. Středem mého zájmu bylo daleko více mé loutkové divadlo a záhy i ta „velká“ divadelní budova na blízkém Horním náměstí, kterou moji rodiče občas navštěvovali a do níž mě dlouho nechtěli vzít s sebou. Herrmannovi, a s nimi spřízněné rodiny Königerů, Löwyů, Reiků, Wienerů a dalších, pocházeli většinou ze slezsko-polsko-německého pohraničí, přesněji z města nazvaného Osoblaha (polsky Osobłoga, německy Hotzenplotz). Toto zajímavé sídlo bylo založeno na počátku 13. století nebo možná ještě dříve. Podle encyklopedie DIDEROT se první zmínky o této lokalitě objevují již v roce 1233. O 34 let později (tedy roku 1267) byla již Osoblaha městem, v němž často – vzhledem k jeho pohraniční poloze – docházelo k „dramatickým událostem“. Za druhé světové války během těžkých bojů byla Osoblaha téměř zcela zničena. Zachovaly se tu vlastně pouze zbytky městských hradeb a jako zázrakem také dnes již velmi vzácný a pietně udržovaný židovský hřbitov ze 17. století (zachovaný možná i proto, že se nalézá na tak příkré stráni, že tam zřejmě k bojům ani docházet nemohlo). Po roce 1945 byla Osoblaha znovu postavena a podle četných informačních materiálů vydaných už za komunismu tamním národním výborem lze soudit, že na svou dramatickou minulost nezapomínala. 12

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 12

16.6.2020 12:30:31

Poslední Herrmannovic holka

O osudech staleté osoblažské židovské komunity jsem se také mnoho dověděla při své první návštěvě v Tel Avivu v tehdy již digitalizovaném informačním centru Muzea židovské diaspory. Osoblažské ghetto nebylo vyhlazovacím táborem, jak jsme to pak zažili ve čtyřicátých letech 20. století za nacistické okupace, ale naopak už od středověku bylo významným sídlem židovských komunit ze Slezska, Polska i Rakouska. V roce 1370 tu například našli nový domov Židé, vyhnaní z Vídně, v roce 1415 zase ti, kteří se zachránili před husity, a v letech 1756–63 zde mnozí Židé přežívali za sedmileté války. Časem měli i vlastní administrativu a až do roku 1848 žili pod dlouholetou ochranou olomouckého biskupství. Působili zde rovněž významní rabíni. Mír mezi okolními zeměmi vždy přispíval k rozšíření komunit, a tak už od roku 1788 tu za císaře Josefa II. žilo ve třiceti osoblažských domech 596 Židů. Ti v městě čile obchodovali, převážně s destiláty, díky čemuž tu vznikaly zámožné rodiny, k nimž zřejmě patřili i Königerovi, rod, ze kterého pocházela i moje babička. Postupem času si Židé také mohli postavit synagogu a v roce 1807 i německou školu, v níž se vyučovalo až do roku 1870. Od roku 1848 se židovští obyvatelé Osoblahy mohli postupně stěhovat do jiných lokalit. S posledními, kteří odcházeli, pak byla zrušena i synagoga, přičemž většina rituálních předmětů byla převezena do synagogy v nedalekém Krnově. V roce 1921 prý v Osoblaze žilo pouze 37 Židů, roku 1934 už jen jediný. 13

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 13

16.6.2020 12:30:31

Eva Herrmannová

Přesídlenci získali možnost podílet se na nastávajícím hospodářském rozmachu rakousko-uherského mocnářství, čehož většina z nich dovedla plně využít k výraznému zlepšení svého ekonomického postavení. A tak tu po bývalém středověkém osoblažském ghettu zbyl nakonec pouze onen starý, během bojů za druhé světové války jakoby zázrakem nedotčený a v padesátých letech pomocí grantu od československé vlády renovovaný židovský hřbitov. O postupném, a koncem čtyřicátých let 19. století zřejmě regulovaném, stěhování Židů z bývalého středověkého osoblažského ghetta leccos naznačovala listina, která se v naší rodině dochovala až do konce 2. světové války. Šlo o povolení, podle něhož se mohl příslušník rodiny Herrmannů (nebo spřízněných Königerů?) odstěhovat z osoblažského ghetta a usadit se „u města Krnova“. Tedy ještě nikoliv v samotném městě Krnově. Pamatuji, jak mi tatínek po válce tento zajímavý a zřejmě vzácný dokument ukázal, nevzpomínám si však, koho z naší rodiny se přesně týkal. Otec chtěl tehdy tuto listinu uložit na místo, kam by vzhledem ke své historické hodnotě patřila, a svěřil ji svému známému, aby tak učinil. Později jsem po této listině na všemožných místech pátrala, bohužel bezvýsledně. Naštěstí se nám zachovalo mnoho dalších dokumentů, zejména díky tomu, že se roku 1928 můj – tehdy již ne zcela mladý – budoucí tatínek ke zděšení celé Herrmannovy rodiny oženil s mou maminkou, křesťankou, a navíc ještě operetní zpěvačkou! Netrvalo 14

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 14

16.6.2020 12:30:32

Poslední Herrmannovic holka

však dlouho a celá rodina ji přijala za svou. A jak se později ukázalo, tento sňatek tatínkovi zachránil život, zatímco většina členů jeho rodiny padla za oběť nacistickému běsnění. A tím se rovněž zachránila řada starých dokladů, bez nichž bychom se nyní sotva mohli něco dovědět o několika generacích Herrmannů, Königerů a dalších příbuzných, sahajících až k začátkům 19. století. Nejvíce listin se zachovalo o otci mého dědečka, tedy o mém pradědečkovi Moritzi Herrmannovi, narozeném 20. března 1808 v dnes již neexistující obci Stauding u Krnova. Díky tomu také dnes známe řadu dalších informací: že se pradědečkův otec jmenoval Hirschel Herrmann a že jeho matka Rosalie byla rozená Mandelová a pocházela z dnes již rovněž neexistující moravské obce Neuhiebel atd. Můj pradědeček Moritz Herrmann byl zřejmě velmi zámožný pán a podle velice pěkné dochované podobizny nesporně také fešák. Ženil se dvakrát. O jeho první ženě nevíme nic, o jeho druhé manželce se nám zachovaly aspoň základní údaje: jmenovala se Rosalie (dívčím jménem Löwiová) a narodila se 11. prosince 1827 v německém Weidenau (dnes česky Vidnava), byla tedy o 19 let mladší než její choť. Víme také, že se otec Rosalie jmenoval Israel Löwi a její matka, která rovněž pocházela z rodu Löwiových, Rebeka. Moritz Herrmann po sobě zanechal ručně psanou závět, kterou sepsal 24. srpna roku 1874 v Krnově. Z ní se dovídáme, že měl celkem osm dětí: pět synů 15

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 15

16.6.2020 12:30:32

Eva Herrmannová

a tři dcery. O čtyřech synech z prvního manželství víme pouze to, že se jmenovali Eduard, Samuel, Adolf a Josef. V druhém manželství se Moritzi Herrmannovi narodily tři dcery: Cäcilie (zvaná Cilly), Amalie a konečně Ernestyna (zvaná Týny). Nakonec se narodil syn Hugo – později otec mého otce a můj budoucí dědeček. Jména dcerušek pradědečka Moritze se nám však nezachovala pouze z jeho závěti, ale i díky příhodě, kterou znám od svého otce a kterou ráda vyprávím dodnes. V movitějších rodinách bylo tenkrát zvykem zaopatřovat dorůstající dcery bohatou výbavou, ke které v prvé řadě patřily porcelánové stolní servisy. Během let byla takovými soubory obdarována i Herrmannovic děvčata, přičemž všechny talíře a mísy, které dívky obdržely, měly stejný tvar se stejným designem, byly prostě k nerozeznání. Jednak proto, aby se holky mezi sebou nehádaly, ale i z jiných, daleko praktičtějších důvodů: v případě větších rodinných slavností se pak tyto servisy daly poskládat dohromady a stůl mohl být prostřen v jednotném stylu. Léta to dobře fungovalo až do okamžiku, kdy na jedné takové rodinné sešlosti přinášela služka plnou mísu polévky, zakopla a spadla, polévka se rozlila a krásná mísa z porcelánového souboru byla samý střep. V tu chvíli pohotově zaječela Cilly: „Proboha! Týno! Tvoje mísa!!!“ A bylo to. Vztah obou sester se už nikdy neurovnal, zato se obě staly svým způsobem nesmrtelné. Nepamatuji totiž, že se u nás doma něco rozbilo, aniž by tatínek zvolal: „Týny! Deine 16

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 16

16.6.2020 12:30:32

Poslední Herrmannovic holka

Schüssel!“ („Týno! Tvoje mísa!“) A tak jsem tyto své pratetičky vlastně znala už od svého útlého dětství. V druhém manželství pradědečka Moritze Herrmanna se v Krnově 24. května 1855 vedle tří dívek narodil ještě kluk. Jmenoval se Hugo a byl to můj budoucí dědeček. A tento chlapec – byť to zní neuvěřitelně, patřil už ke generaci postižené tragédií holocaustu, zemřel 29. září 1942 po několikaměsíčním pobytu v terezínském ghettu ve věku 87 let. O necelý měsíc předtím (14. srpna 1942) skončila také v Terezíně svou životní pouť má jednaosmdesátiletá babička Franziska. Oba jsou pohřbeni v některém z hromadných hrobů, nalézajících se okolo tehdy ještě neexistujícího terezínského krematoria. Můj otec tam po válce nechal zřídit dva pomníčky s jejich jmény, které jsou nyní spolu s ostatními u zdi na pravé straně hřbitovního areálu. Také babička Franziska pocházela ze zámožné rodiny. Narodila se 1. července 1861 v Bruntále a její otec Heinrich Königer byl, jak jinak, obchodník. Další informace jsou však již dosti sporé: o matce Heinricha Königera víme, že se jmenovala Rosa, rodným jménem Wienerová. Její dědeček Abraham Königer byl rovněž obchodník a pocházel z obce Einsiedel u Vrbna. Matka Franzisky se jmenovala Rosalie, rodným jménem Reiková. Je jediná, o níž víme, že se narodila ještě přímo v Osoblaze. Svatba Huga Herrmanna s Franziskou Königerovou se konala 5. října 1880 v Bruntále, rodném městě 17

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 17

16.6.2020 12:30:32

Eva Herrmannová

Franzisky, kde se také narodil její otec Heinrich Königer. Ten zde vlastnil zřejmě velmi dobře prosperující obchod se smíšeným zbožím, jehož nezanedbatelným „artiklem“ byly samozřejmě lihoviny. Hugo tak bezpochyby vyženil velmi dobře situovanou nevěstu. Bylo mu tehdy pětadvacet let a jeho mladé ženušce pouhých devatenáct. Novomanželé Herrmannovi se usadili v nedaleké obci zvané Biala, kde se jim v srpnu roku 1881 narodilo první dítě. Byl to syn pojmenovaný Heinrich po svém dědečkovi, jenž mladým rodičům v Biale zřídil filiálku svého obchodu. Tato obec se stala rodištěm dalších dvou Herrmannovic dětí: přesně rok po Heinrichovi se tu v srpnu 1882 narodila dcerka Klara a v květnu 1883 další syn Friedrich. Franziska tak už stihla ve 22 letech být matkou tří dětí, celkově jich prý porodila osm, přičemž dvě zřejmě zemřely v útlém věku. Roku 1884 se mladí Herrmannovi přestěhovali z Biale blíže ke Krnovu do vesnice dodnes zvané Brumovice (německy Braunsdorf ), kde téměř už třicetiletý Hugo, snad stále s vydatnou pomocí svého tchána, dále provozoval obchod se smíšeným zbožím. Zde spatřili světlo světa i jejich dalších tři potomci: v srpnu 1885 dceruška Ida, v září 1886 syn Erwin (můj budoucí tatínek) a konečně v únoru 1889 poslední a nejmladší syn Otto. Podle vyprávění mého tatínka byl jeho otec, na rozdíl od až přelaskavé maminky, přísný pán. Byl to vždy on, kdo kluky trestal, pokud něco provedli. 18

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 18

16.6.2020 12:30:32

Poslední Herrmannovic holka

To se totiž vždy po matčině výhrůžce, „počkejte, až přijde táta!“, čekalo, až otec večer přišel z obchodu a pak teprve docházelo k vypočítávání všech prohřešků, jichž se kluci během dne dopustili. Podle rozsahu jednotlivých provinění se udělovaly občas i docela necitelné tresty, čemuž se kluci pochopitelně snažili pokud možno vyhnout. Tak si jednou matka stěžovala, že kluci snědli celou mísu makové náplně, kterou měla připravenou do koláčů. Otec si užuž odepínal pásek, když si provinilci začali stěžovat, že jim z přemíry toho máku bolí bříška a kdovíco ještě. Otec tedy výplatu odložil, až nezdární potomci budou zase v pořádku. To se však podezřele dlouho nedělo, až vyšlo najevo, že se kluci cpou kdečím, jen aby jim bylo co nejdéle špatně. A tak prý tehdy dostal každý, co mu patřilo bez ohledu na to, co mu bylo a co ho kde bolelo. V Brumovicích tenkrát ještě nebyl lékař, v případě potřeby se muselo pro doktora dojet do Krnova, což zřejmě také nebylo jednoduché. Pouze při úrazu, kdy bylo třeba postiženého co nejdříve dopravit do města k lékaři, se použil vůz s koňmi. A tak tu bývalo zvykem, pokud šlo třeba o pouhé podezření na nějakou nakažlivou dětskou nemoc, nastrkat dosud nenakažená děcka do jedné postele s (pravděpodobně) nakaženými, aby to pak pan doktor mohl, pokud možno, vyřídit jednou cestou. Děcka, jimž většinou moc zle nebylo, se prý na to vždy velmi těšila: do školy nemusela a švanda ve společné posteli byla vždy velká. 19

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 19

16.6.2020 12:30:32

Eva Herrmannová

Otec Hugo od mládí toužil po vzdělání a také rád četl. V Biale však k tomu neměl moc času ani příležitostí. V Brumovicích už byla škola-pětitřídka s učitelem a kostel s farářem. A bylo zřejmě jen otázkou času, kdy se obchodník Hugo Herrmann blíže seznámí s těmito místními vzdělanci. Ti tři se pak začali pravidelně scházet, vzájemně si půjčovat knihy, o nichž pak spolu dlouze diskutovali. Nakonec se rozhodli, že si společně objednají právě vycházející naučný slovník (kolem roku 1895 to už mohl být dodnes známý Brockhaus) a jak ty jednotlivé díly postupně vycházely, začali na svých společných schůzkách probírat jedno heslo za druhým. To je velmi sblížilo, a tak se otec Herrmann začal s panen farářem radit o problematice náboženské výuky svých synů. V Brumovicích totiž nebyl rabín a posílat kluky pravidelně na hodiny náboženství až do Krnova bylo těžko proveditelné. A tak to vymysleli následovně: pokud se pan farář bude zabývat Starým zákonem, budou Herrmannovic kluci chodit na hodiny náboženství k panu faráři, a až začne pan farář vyučovat Nový zákon, zůstanou doma. Všechno to dobře fungovalo, kluci se přitom více skamarádili a časem si dokonce začali vzájemně „vypomáhat“. Když byl třeba některý z katolických spolužáků něčím zaneprázdněn, nebo se mu prostě ministrovat s poutníky právě nechtělo, vzal to místo něho za šesták některý z Herrmannovic kluků. Tenhle „handl“, při němž se dalo i něco vydělat, začal záhy dobře fungovat, i když se Herrmannovic kluci od svých 20

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 20

16.6.2020 12:30:32

Poslední Herrmannovic holka

katolických kamarádů nikdy pořádně nenaučili, jak na ty litanie, které pan farář předříkával, odpovídat. Rychle si však vymysleli vlastní verze „odpovědí“, které se občas i docela dobře rýmovaly. Když mi to všechno tatínek vypravoval, na litanie pana faráře si už nepamatoval, ale jak tehdy na ně odpovídali, věděl ještě zcela přesně: farář: … kluci: Wenn der Schneider geht auf Reisen, (Když se vydá krejčík na vandr) farář: … kluci: nimmt er sich ein Bügeleisen, (bere si s sebou žehličku) farář: … kluci: dass wenn kommt ein starker Wind, (kdyby se přihnal silný vítr) farář: … kluci: sich den Schneider nicht mit sich nimmt. (aby ho s sebou nesebral) Tyhle náboženské historky z tatínkova mládí se mi moc líbily. Nejen kvůli těm legračním rýmovačkám, ale také proto, jak se děcka z různých náboženských kultur přes všechny rozdíly (a někdy i záště) dokázala shodnout. A i když katoličtí kluci nadále říkali Herrmannovic klukům „žiďáci“, nebylo to snad ještě, aspoň tehdy, míněno ve zlém. Rošťáci to byli jedni jako druzí. Že obchod se smíšeným zbožím Hugo Herrmanna zřejmě dobře prosperoval a že otec Hermann sám 21

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 21

16.6.2020 12:30:32

Eva Herrmannová

měl velký zájem, aby to jeho potomci jednou „dotáhli co nejdál“, lze také soudit podle toho, kam později posílal své dorůstající syny do učení nebo odborných škol. Nejstarší Heinrich se tak vyučil u renomované krejčovské firmy v Berlíně, zatímco Erwin, můj budoucí tatínek, pracoval v letech 1900–1903 jako obchodní příručí u opavské firmy Heinricha Marburga v Hrnčířské ulici (kde pak roku 1910 se svým společníkem Otto Vogelem založil vlastní firmu Herrmann a Vogel). Zároveň tu v letech 1901 až 1905 studoval na Schlesische Handelschule (Slezské obchodní škole), pak pokračoval na zdejší Obchodní pokračovací škole (Kaufmännische Fortbildungsschule). Dalších téměř sedm let (od začátku prosince 1903 do konce června 1910) byl tatínek zaměstnán v největším, svou výstavbou tehdy moderním a velmi krásném opavském obchodním domě Breda a Weinstein, jehož šéfa pana Weinsteina si velice vážil. Tato velkolepá budova, která v roce 1945 jako zázrakem přestála téměř celé zničení Opavy, je dodnes právem považována za architektonický skvost města. Málokdo však dnes ví, že hlavní tvůrce a spolumajitel tohoto mimořádného objektu, starý pan Weinstein, už také patřil ke generaci poznamenané holocaustem. Jako mnozí jiní opustil po nacistické okupaci Opavu, z Prahy se mu však již nepodařilo odjet do zahraničí a těsně před deportací do Terezína tak spáchal spolu se svou chotí sebevraždu. Na svá učňovská léta tatínek velmi rád vzpomínal, zvláště na pana Marburga, o němž už dnes v Opavě 22

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 22

16.6.2020 12:30:32

Poslední Herrmannovic holka

sotvakdo ví. Byl to bezpochyby člověk charakterní a vzdělaný, na své zaměstnance přísný šéf, neušel mu ani groš. Podle příkazů pana Marburga objížděl tatínek s koňským potahem a kočím zákazníky v celém našem Slezsku: za převzaté zboží měl inkasovat peníze, popřípadě vymáhat dosud nezaplacené dluhy. A pochopitelně také získat co nejvíce dalších zákazníků. Po návratu ze svých cest pak předkládal svému šéfovi přesná vyúčtování. Pokud něco chybělo, musel to uhradit z vlastní kapsy (do níž tehdy tatínek ještě měl moc hluboko). Když se jednou pokusil naúčtovat v rámci své hospodské večeře i spropitné, odmítl mu to pan šéf s poznámkou, ať si dává spropitné z vlastní kapsy. Pan Marburg byl velice vtipný a tatínek jeho anekdotické příhody rád vyprávěl. Tak si například pan šéf na jakémsi večírku nápadně prohlížel dámu v dosti výstředních (a zřejmě těžko prodejných) šatech. Toho si všiml známý té dámy a otázal se, zda by se pan šéf chtěl s onou dámou blíže seznámit. „S tou dámou ne,“ odpověděl pan Marburg, „ale rád bych angažoval prodavače, který jí takovéhle šaty prodal…“ Další příhoda se odehrála přímo v obchodě a svědčila nejen o vtipné pohotovosti pana Marburga, ale i o jeho kulturním rozhledu. Po delší době ho navštívil jeho konkurent, s nímž se kdysi rozkmotřil. Ten chtěl s panem Marburgem znovu navázal kontakt a zeptal se ho, zda se ještě na něho zlobí. Pan Mar­burg prý tehdy uprostřed svého obchodního království zaujal 23

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 23

16.6.2020 12:30:32

Eva Herrmannová

pózu operního zpěváka a zvučným hlasem zapěl začátek slavné árie Sarastra z Mozartovy opery Kouzelná flétna: „In diesen heil’gen Hallen kennt man die Rache nicht…“ („V těchto posvátných síních není místo pro pomstu…“) Otec Herrmann (můj pozdější dědeček) byl na své syny přísný nejen doma, ale i když už byli na učení či na studiích. Pravidelně je navštěvoval, přitom se jejich učitelů, mistrů nebo šéfů vždy osobně dotazoval, jak jeho synové prosperují a jak si celkově vedou. Při této příležitosti vždy také kontroloval, zda si své věci udržují v pořádku, každý vlastnil rozměrný dřevěný kufr, na jehož spodní straně víka byl umístěn přesný seznam jeho věcí, podle něhož otec zjišťoval, zda se nic neztratilo a zda je vše v pořádku na svém místě. Jak šel čas, Herrmannovic synové a dcery dorůstali a žili svůj více nebo méně zdařilý život. O své rodiče, kteří se dožili vysokého věku (a některé své děti i přežili) se vždy vzorně starali a snažili se „splatit“, co jim poskytli v dětství, dospívání i na začátku jejich samostatné životní dráhy. Nejstarší, Heinrich, narozený roku 1881 ještě v Biale, odešel nejdříve, padl ve věku 37 let za první světové války. Zda už byl tehdy ženatý – nevím. A jako by to šlo po pořádku: po Heinrichovi sáhla smrt na Kláru, nejstarší dceru, tehdy již provdanou Weichherzovou. „Ubohá teta Klára“, jak se vždy 24

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 24

16.6.2020 12:30:32

Poslední Herrmannovic holka

říkávalo, zemřela v raném věku na rakovinu hrtanu. Její jediný, nepříliš průbojný, ale velice milý, hodný a stále svobodný syn Walter (narozen1903) zahynul v říjnu 1942 ve věku 39 let v Osvětimi. Také třetí můj strýček, Friedrich Herrmann, jemuž se zkráceně říkalo Fritz, žil v Opavě, v pěkném bytě na Krnovské ulici nedaleko obchodního domu Breda a Weinstein. Vlastnil v Opavě továrnu na prádlo, pracovní úbory apod. K rozlišení od ostatních Herrmannů se mu v Opavě běžně říkalo „Der Schürzen-Herrmann“ (Zástěrový Herrmann). Značné úcty však tento můj strýček také požíval jako sportovní fanoušek a sponzor místního klubu kopané. A jako jeden z mála Herrmannů se mohl pyšnit řadou vyznamenání z první světové války. Strýček Fritz měl manželku Elsu, syna Petra a dceru, která se zřejmě po naší společné babičce jmenovala Franziska. Běžně se jí však říkalo Frenzie. Její matka a má tetička, které nechybělo mnoho do sto kilogramů váhy, patřila k známým postavám maloměstské Opavy. Tvořila dokonalou dvojici se svým velkým a rovněž mohutným bílým pudlem, slyšícím na příhodné jméno Murkl. Moje maminka občas na tetiččinu adresu pronášela nevlídné poznámky, dámy si moc nerozuměly. A také se vzájemně příliš často nenavštěvovaly. Já však k této tetičce občas chodila s tatínkem ráda a přesně si na její opavský byt v Krnovské ulici vzpomínám. Zejména se mi vybavuje stará skříň v odlehlé chodbě, v níž byl mezi „dívčími“ panenkami také uschován 25

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 25

16.6.2020 12:30:32

Eva Herrmannová

„panenák“ se jménem Seppl. Byl to zřejmě Rakušák, protože byl oblečený do bílé chlapecké košilky, kožených kraťásků s padacím mostem a s kšandami zdobenými vyšívanou alpskou protěží. Prostě předčasně vyrobený malý henleinovec, Hitler by z něho měl jistě radost. Takhle jsem to ovšem tenkrát ještě nemohla posuzovat, naopak: malý „panenák“ se mi moc líbil a já stále toužila ho mít doma mezi svými panenkami. Dodnes nevím, proč mi ho teta nechtěla dát. Má o devět let starší a tehdy již velmi atraktivní sestřenice Frenzie si s ním už přece dávno nehrála! Byla dospělejší než já a o jejích různých skandálech jsem se za dveřmi, tedy ne zcela legálně, leccos dozvídala z rozhovorů mých rodičů. Že ji poslali ze školy domů, protože měla vlasy obarvené na zrzavo, že se nechává do školy vozit řidičem, s nímž si prý „něco začala“, ale to jsem tehdy vůbec nevěděla, co že by to tak mohlo být. Přes všechny tyto řeči mi tehdy má temperamentní a sebevědomá sestřenice velmi imponovala. Teprve daleko později jsem si uvědomila, že svou prudkou povahu zdědila po otci. To byl onen tatínkův bratr Fritz, který na rozdíl od ostatních členů rodiny rezolutně odmítl koncem září 1938, před obsazením Sudet, opustit Opavu (do blízké Ostravy tehdy odjela pouze jeho manželka s dcerou). Měl své zásady a bláhově se domníval, že ho ochrání jeho četná válečná vyznamenání, jeho zásluhy o rozvoj sportu ve městě a mnoho dalších veřejných aktivit. Po obsazení 26

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 26

16.6.2020 12:30:32

Poslední Herrmannovic holka

Opavy byl ihned nacisty zatčen a deportován do koncentračního tábora Dachau. Opakem temperamentní Frenzie byl její o sedm let starší, klidný a vždy přívětivý bratr Petr. Studoval práva, dlouho však jako právník nepůsobil. Po krátkém pobytu v Terezíně zahynul ve věku pouhých 30 let v Osvětimi. Vídávala jsem ho vlastně častěji až za okupace. Žil tehdy v Brně se svou rovněž velmi sympatickou přítelkyní Marií a občas s ní přijel k nám do Prostějova. Marii měl velmi rád, pohříchu se však s ní coby katoličkou neoženil. Proč se tak stalo a zda proti tomuto sňatku byli Mariini rodiče nebo rodiče Petra, se už nedovíme. Rodiče vůbec mívali větší autoritu a děti je také zřejmě více respektovaly; kdyby se ti dva tehdy vzali, Petr by s největší pravděpodobností v tzv. smíšeném manželství s Marií přežil. Kdo však mohl tušit, co všechno se začne dít? Marie na Petra stále vzpomínala. Po válce k nám jezdila z Brna do Opavy a později nás občas také navštívila, když už jsme bydleli v Praze na Starém Městě. Tam se po letech sešla s mým tehdy asi čtrnáctiletým synem Míšou a rozplakala se, tak moc jí připomínal Petra, což nás předtím nikdy nenapadlo, ale pak jsme zjistili, že s tou podobností měla Marie pravdu. Velmi ráda také vzpomínám na svou drobnou, moc hodnou a nesmírně pracovitou tetičku Idu, tatínkovu sestru. Provdána se jmenovala Grosserová, jejího manžela Oskara Grossera jsem však nepoznala. Byl dlouho nemocen a zemřel roku 1936 na tenkrát 27

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 27

16.6.2020 12:30:32

Eva Herrmannová

ještě neléčitelnou cukrovku a je stejně jako teta Klára pohřben na židovském hřbitově v Opavě. Grosserovi žili asi 30 km od Opavy, v pěkné obci, která se německy jmenovala Hof in Mähren (česky Dvorce na Moravě). Měli tam na náměstí malý hotel se zájezdní hospodou i zahradní restaurací a v okolí rozsáhlé polnosti. Teta Ida, od božího rána do pozdního večera stále v poklusu, byla báječná hospodyně a vynikající kuchařka. Do Grosserovy hospody se jezdilo mimo jiné také na jejich pověstné pstruhy až z Opavy, ne-li z Ostravy. A já tam coby městské dítě strávila u potoka (kde kluci lovili raky), v lesích (kam se chodilo na houby) i na polích (kde neposedný foxteriér Pipo k mému zděšení rozhrabal hnízdo s malými myšičkami a všechny je rozkousal) několik nezapomenutelných letních prázdnin. Grosserovi měli dvě děti, dceru Trudu a syna Adolfa. Dolfi, jak se Adolfovi říkávalo, byl skvělý hospodář a tělem i duší venkovan. Zato Trudě rodný venkov nikdy k srdci nepřirostl. Na začátku války se provdala do Prahy za znamenitého jazzového muzikanta Heinze Wallersteina, syna známého pěveckého pedagoga a sbormistra pražské Maiselovy synagogy Moritze Wallersteina, u něhož mimo jiné také studovala celá generace významných pěvců z Národního divadla. Po zabrání Sudet odjela tetička Ida za svou dcerou Trudou do Prahy, odkud poté byla s dcerou i s jejím manželem deportována do Terezína. Obě zahynuly v říjnu 1944 v osvětimské plynové komoře. Trudin 28

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 28

16.6.2020 12:30:32

Poslední Herrmannovic holka

manžel sice Osvětim na rozdíl od svého slavného otce přežil, smrt ho ale dostihla koncem roku 1944 v koncentračním táboře Dachau. Zatímco roku 1938 utekla tetička Ida před německou okupací ke své dceři do Prahy, její syn Dolfi se nehnul z „rodného gruntu“. Zůstal tu do poslední chvíle, až na vlastní oči uviděl do vsi vjíždět první německé vojáky. Pak ještě stačil na motorce ujet do Ostravy, aby tam vyčkal, zda se to přece ještě nějak, jak všichni doufali, „uklidní“. Neuklidnilo. Podařilo se mu dostat se přes Polsko na ilegální loď, pokud prý se tomuto „plavidlu“ tak dalo říkat, směřující do tehdejší Palestiny. Loď, přeplněná uprchlíky, které taktak pojala, však nesměla z rozhodnutí Angličanů (jejichž mandátním územím tehdy Palestina byla) přistát. Uprchlíci tak museli skákat z lodí rovnou do moře. To také postihlo Dolfiho, jenž jako správný člen rodu Herrmannů byl neplavec. Naštěstí ho palestinští partyzáni vylovili a přitáhli na břeh. Byl nějakou dobu Angličany internován, což ovšem oproti nacistickým koncentračním táborům byla procházka růžovým sadem. A také se odtud dalo velmi rychle utéci, což se Dolfimu podařilo. Izrael byl pro Dolfiho vskutku „zemí zaslíbenou“. Postavil si zde opět na venkově domek a začal pěstovat pomeranče a mnoho dalších jižních plodů. Záhy se tu i oženil podobně jako jeho sestra do muzikantské rodiny. Jeho žena Alisa, která pocházela z Německa (odkud s ní její rodiče naštěstí včas emigrovali do USA), byla vynikající violoncellistka, přičemž se 29

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 29

16.6.2020 12:30:32

Eva Herrmannová

dobře vyznala i v zemědělství. Dolfi rád a dobře zpíval a se svou ženou pořádal i písňové koncerty. Přežil jako jediný, bohužel však bezdětný, z rodiny Grosserů. Tatínkův nejmladší bratr Otto se narodil 14. února 1889 rovněž v Brumovicích. Byl z Herrmannovic dětí nejmladší, a proto asi také babiččin mazánek. I on podobně jako jeho ostatní bratři absolvoval obchodní školu. Byl to opravdu velmi milý a přívětivý strýček, s velkým smyslem pro humor a kdejakou legraci. Rád – a možná že až příliš rád – hrál karty a s námi dětmi provozoval různé veselé kousky, které ovšem nebylo vždy radno po něm opakovat. Ale i to se jednoho dne stalo: strýčkův rozměrný repertoár všelijakých nezbedností se totiž obohatil o trik „jak roztříštit kapesní hodinky, aniž by se jim ublížilo“. To někomu z přítomných vytáhl z kapsičky od vesty hodinky (jak se tehdy nosívaly) a přihlížejícím nejdříve ukázal, že jsou zcela v pořádku. Pak je zabalil do kapesníku, vyřknul jakési kouzelné „abrakadabra“ a udeřil kladivem. Když je rozbalil, hodinky byly kupodivu nedotčené! Vůbec nic se jim nestalo. Jednou ho tak sledoval jeho tehdy ještě malý synek Heincek, který to chtěl také zkusit. Nepozorovaně sebral tatínkovi kladívko a zašel za dědečkem půjčit si jeho hodinky, že mu ukáže „trik“. Nic netušící stařešina svěřil svému milovanému vnoučkovi své zlaté Schaffhausenky. Ten je zabalil do kapesníku, zabreptal tatínkova kouzelná slova, klepl kladivem – a bylo po hodinkách. Schytal prý to tehdy od dědečka nejen malý vnouček, ale hlavně jeho dospělý otec. 30

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 30

16.6.2020 12:30:32

Poslední Herrmannovic holka

Strýček Otto měl manželku Žofii, která pocházela z blízké Ostravy a byla velice krásná, stejně tak pohledný a své matce velmi podobný pak byl ostatně i jejich syn již zmíněný Heincek. Časem tu však nastal problém: Otto pracoval u firmy Herrmann a Vogel jako obchodní cestující, a když se po často delším cestování vracel, rád si nejdříve zašel na partičku do kavárny, místo aby spěchal ke své krásné manželce. A tak se mu jednoho dne doneslo, že paní Žofie v Ostravě zpravidla nenavštěvuje svou rodinu, ale tehdy již dosti známého malíře Leo Haase. Byl z toho skandál a nakonec rozvod. Konsternovaná rodina se tenkrát včetně mého otce semkla proti záletné paní, z čehož byly hádky i u nás doma. Maminka se totiž jako snad jediná postavila na stranu krásné tety Žofky. Hádala se přitom doma s tatínkem, takže i já, i když ještě hodně malá, si pamatuji, jak velmi zvýšeným hlasem prohlašovala: „Tvůj milovaný bratr asi dosud nezaznamenal, že Žofie není nenáročná puťka! Má-li někdo tak krásnou a atraktivní manželku, má být u ní doma a nevysedávat po bůhvíjak dlouhém cestování v kavárně!“ „Záletné“ manželky to měly těžké. Soud obvykle dával za pravdu manželovi a i v tomto případě se tak stalo: přiřknul syna otci. Podle rozsudku se můj tehdy osmi či devítiletý bratránek mohl se svou matkou setkávat pouze jednou za měsíc, a to ještě krátce a v doprovodu další osoby. Moje maminka nad tím byla velmi rozhořčená, a jak jen mohla, umožňovala tetě Žofii, aby se se svým synem tajně setkávala. Občas se 31

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 31

16.6.2020 12:30:32

Eva Herrmannová

to také dělo u nás doma, což jsem jako malá holka tehdy neměla vědět. To mě nejdříve odlákali do jiného pokoje, abych si tam „šla hrát“. Jenže já hned pochopila, o co jde, a koukala klíčovou dírkou, jak k nám nejdříve do bytu tajně přišel Heincek, po něm pak teta Žofka, jak se oba objali a zmizeli do „panského“ pokoje. I když jsem byla ještě hodně malá, mohu ke své cti prohlásit, že jsem to nikdy nikde nevyžvanila! A Heincek byl mé matce za to vděčný po celý svůj život. Krásná teta Žofka se nakonec za malíře Leo Haase provdala. Haas také namaloval řadu jejích portrétů. Jejich štěstí však nebylo dlouhé. Začala německá okupace a s ní pak i deportace do Terezína, kde se všichni sešli. A právě zde se Heinckovi splnilo jeho největší přání – otec se smířil s matkou. Heincek měl zápal plic, ležel na terezínské marodce, kde ho oba rodiče společně navštívili. Bez ohledu na svůj zdravotní stav a internaci v terezínském ghettu byl opravdu šťastný. Toto štěstí ale netrvalo dlouho: brzy poté, koncem října 1942, byl Heincek se svým otcem a nevlastní matkou deportován do Osvětimi. Při výstupu z vagonu je oba viděl naposled. Později se dozvěděl, že tři měsíce poté v osvětimské plynové komoře zahynula i jeho tolik milovaná maminka Žofie. Její manžel, malíř Leo Haas, jenž byl mezitím vězněn v terezínské Malé pevnosti, pak rovněž prošel Osvětimí, ale přežil. Přežil také Heincek, vrátil se asi tři neděle po osvobození, kdy jsme ho na základě různých zpráv, 32

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 32

16.6.2020 12:30:32

Poslední Herrmannovic holka

že nepřežil, už ani nečekali. Jeho paměti byly vydány v Německu (Mein Kampf gegen die Endlösung) a v mém překladu v roce 2008 i v Čechách pod názvem Můj boj proti konečnému řešení a psal o něm i jeho dobrý kamarád Petr Erben.

33

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 33

16.6.2020 12:30:32

Junkerovi Katharina byla chudá holka z početné rodiny. Chudá, ale zato moc hezká, navíc pěkně zpívala. Její otec Franz Junker (narozený 20. září 1848 ve Vídni), byl soustružník. Obráběl knoflíky, zatímco jeho žena mu rodila jedno dítě za druhým. Několik jich zemřelo v raném věku, naživu jich zůstalo pouze deset. Maminčina maminka a moje budoucí babička se narodila 15. prosince 1855 ve vídeňském okrese Alt Ottakring a dívčím jménem se jmenovala Wilhelmine Sturm. Zemřela 5. února 1934 ve věku 78 let. Katharina, které se neříkalo jinak než Kitty, se narodila 10. listopadu 1895 ve Vídni, snad jako desátá. Počet sourozenců se tu těžko zjišťuje, podle maminčina vyprávění, byl prý poslední z jejích sourozenců chlapeček, který zemřel ve věku tří let při nějaké, pravděpodobně spálové, epidemii. Matka ze strachu před dalšími nákazami už nechtěla se svými dětmi žít ve velkoměstské Vídni. Vynutila si přestěhování do městečka se sáhodlouhým názvem Sankt-André-Wördern 34

Poslední_Herrmannovic_holka.indd 34

16.6.2020 12:30:32