PETR JANDA
OLYMPIC 001 až 296 2022.indd 3
09.09.2022 11:47
ZDROJE FOTOGRAFIÍ Str. 18 a 22 Jovan Dezort; str. 32 Milan Wagner (Archiv Popmusea); str. 34 Archiv Popmusea; str. 39 Pavel Vančura (Archiv Popmusea); str. 40–41 Georges Spitzer (Archiv Popmusea), str. 54, 56, 58, 62, 65, 68–69, 71, 75, 76, 96, 98, 100, 105, 106, 107, 108, 116, 117, 118–119, 122–123, 124, 125 nahoře i dole, 126, 128, 129, 137, 140, 141, 143, 144, 146, 150, 153, 171, 172 Alan Pajer; str. 55 Georges Spitzer; str. 60 dole Luboš Svátek (Archiv Popmusea); str. 64 dole Miloš Čálek (Archiv Popmusea); str. 84 Ctirad Darda; str. 81, 85, 90, 92, 114, 115 Otto Dlabola; str. 88 Jan Chleben; str. 163 Otto Dlabola; str. 167 a 168 Marek Smejkal; str. 176, 778, 181, 182, 183 Archiv BEST I.A., a.s.; str. 177 Peter Krišovský; str. 189 a 190 Miroslav Vídeňský; str. 191, 192, 193, 194 a 195 nahoře Michal Matyáš; str. 196–197 Jakub Ludvík; str. 201, 211 dole, 212 dole, 214–215, 216 dole, 217, 225, 226, 229 dole, 231, 235 Jiří Vrkoslav; str. 202, 223 nahoře Jiří Vrkoslav (archiv); str. 203, 206, 210 dole, 211 nahoře, 212 nahoře, 224 nahoře a 3 snímky ze spodní série kromě vpravo nahoře, 230 Bohumil Starý; str. 204, 207 Václav Voborník; str. 205 WEB; str. 208 Marie Rytířová; str. 209, 221, 223 dole, 224 vespod vpravo nahoře, 227, 246 Michal Matyáš; str. 210, 216 nahoře, 228, 229 nahoře, 241, 244 nahoře Petr Janda (archiv); str. 213 Milan Vojtíšek; str. 218, 242, 243 nahoře, 244 dole, 245 Alan Pajer; str. 232 Radio Beat (archiv web); str. 233 Martina Burianová; str. 234, 236, 239 Radoslav Vnenčák; str. 237 Facebook; str. 238 Václav Křivánek; str. 243 dole Luboš Svátek; str. 247 Matěj Třešňák. Fotografie na zadní obálce Markéta Kolínská
Všechny ostatní fotografie archiv autora a archiv fanklubu Olympiku. Kresby na stranách 206 a 208 Vlaďka Egstnerová (?), převzato z ručně malované kroniky Olympiku z roku 1978.
Navzdory usilovné snaze se nakladatelství nepodařilo určit a kontaktovat všechny autory fotografií objevených v archivech. Pokud mezi tyto držitele práv patříte nebo je znáte, či v případě pochybení z naší strany kontaktujte prosím nakladatelství na e-mailové adrese diestlerova.petra@euromedia.cz.
Copyright © 2012, 2022 by Petr Janda
ISBN 978-80-242-8448-4
OLYMPIC 001 až 296 2022.indd 4
09.09.2022 11:47
OLYMPIC
5
1962-1963 TAK JSEM SE DO TOHO PUSTIL. Zdálo se mi to jako docela dobrej nápad. Jenže. Neměl jsem skoro žádný materiály o začátku kapely, o jejím vzniku, protože jsem v ní zpočátku prostě nehrál. Jediným žijícím známým byl Míla Růžek, saxofonista a taky svého času kapelník, který mi pomohl právě s lety, kdy jsem o Karkulce neměl ani ponětí, a taky Zdeněk Thoma, člověk, který dělal pro divadelní klub Olympic něco jako manažera. Trhal lístky a vyplácel nám honoráře.
někde zmizelo. Mirek Berka je už třicet pět let po smrti a jeho dcera měla asi deset fotek. Jeňýk Pacák (také po smrti) kdysi půjčil svůj archiv jakémusi Mildovi, a ten ho zpět již nevrátil. Toť informace jeho milé ženy Jany. Karlínský kulturní kabaret neboli Karkulka byla kapela, která hrála původně dixieland pod názvem Dixie Party a vezla se na tehdejší vlně britského retra. Hrála ho zřejmě už v roce 1961. O rok později se pustila do rokenrolu, už pod názvem Bulletin klubu Olympik
Na ostatní členy slavné klasické sestavy nebylo spolehnutí. Láďa Klein veškeré materiály utopil při pražské povodni v roce 2002, Pavel Chrastina emigroval někdy v osmdesátých letech a všechno
OLYMPIC 001 až 296 2022.indd 5
Karkulka. Trumpetista a trombonista nejspíš odešli a klarinetista vyměnil svůj nástroj za příbuzný saxofon. Na něj hrál Míla Růžek, pozdější první kapelník Olympiku. Ještě jsem se dozvěděl, že na bicí hrál
09.09.2022 11:47
6
OLYMPIC Míša Brumlík a později na klavír i Jirka Brabec. Kytaru obsluhoval Pete Kaplan a Láďa Štaidl. V podobné sestavě tato kapela, stále ještě pod názvem Karkulka, hrála k divadelním hrám pánů Šimka a Grossmanna. Hrály se hry Hoj, Štěchovice, pak
Nádraží Twist nad Vltavou (Šimek – Pačes, Grosmann byl na vojně). Pak další hra Nečekejte twist (Šimek – Grossmann) a Proces s bigbeatovým králem s Pavlem Sedláčkem a s mistry světa v tancích na ledě, s Evou a Pavlem Romanovými. Obsazení
Miki Volek a Jiří Laurent Josef Laufer a Jiří Laurent
Pavel Bobek a Petr Janda Pavel Šváb a Pavel Bobek
OLYMPIC 001 až 296 2022.indd 6
09.09.2022 11:47
OLYMPIC Karkulky v té době bylo: J. Brabec piano, Láďa Klein a J. Stádník kytary, Z. Rytíř baskytara, I. Ovčár bicí a J. Janda sax. To vše se odehrávalo v divadelním klubu Olympik ve Spálené ulici v Praze 1 a třeba přiznat, že to byla velká senzace. Sál patřil České pojišťovně a za mých časů, tedy v roce 1966, sálu vládl správce-důchodce pan Kupilík, který za sáhnutí na ňadra pouštěl mladá děvčata dovnitř. To se tak rozkecalo, že před vystoupením stála děvčata bez lístku frontu a čekala, až si pan Kupilík přijde sáhnout. Ještě v srpnu roku 1963 se kapela takto jmenovala, ale už tam nebyl Kaplan, který odešel na vojnu, ani Štaidl. Karkulka se rozštěpila na dvě grupy, jedna si ponechala původní název a druhá se přejmenovala na Olympic. Ještě když jsem tam nastoupil, jsme byli Karkulka. Pak Karkulka-Olympic.
Starý a poctivý rokenrol. Bylo to stále stejné tempo, takové rychlejší, pomalých písní bylo málo. Rokenroly si byly podobný jako vejce vejci a občas jsem ani nevěděl, který z nich hrajeme. Většinou to bylo na dvanáctitaktový schéma, takže to vlastně bylo skoro fuk. Růžek během hraní nonšalantně ukazoval, kdy bude stop nebo kdo bude hrát sólo a po takovejch dvaceti sólech už jsem fakt ztrácel invenci. Rokenroly byly
Já nastoupil, nerad, do Olympiku někdy v létě 1963, a to jenom proto, že se mi rozpadl Big Beat Quintet a neměl jsem kde hrát. Ta parta kolem Olympiku mně neseděla, protože tam hráli i dva bývalí členové mé kapely (Pacák, Chrastina) a nějak jsem se na ně zlobil, že mě opustili. Ono jim vlastně ani nic nezbývalo, protože náš beglajťák Honza Reiner šel na vojnu. Tak jsem teda kývnul. Nevesele. V té partě v šedesátým třetím hrál na bicí Jan Antonín Pacák, na baskytaru Pavel Chrastina, na kytaru Jiří Laurent a na klavír pak Jaromír Klempíř a Mirek Berka zvaný Béda. Kapelníkem byl Míla Růžek, náš nejstarší člen. V tomhle spolku zpívalo několik zpěváků, Pavel Bobek, Pavel Šváb a samozřejmě Miki Volek. Na jednu zkoušku v karlínském Hamburku v prvním patře jsem zvládl základní repertoár a v sobotu už jsme hráli kdesi u Prahy zábavu. Téměř celý repertoár byl rokenrol.
většinou sotva dvouminutový a to se jich muselo zahrát setsakramentsky hodně, aby to vystačilo na celý večer. Vzpomínám si, že po jedné takové zběsilé sérii jsem dostal do ruky něco jako elektrickou ránu. Musel jsem na chvíli přestat, aby se to srovnalo. Snad jsem tu ruku těmi kmity nabil, podobně jako když se tře ebonitová tyč liščím ohonem. Od té doby se mi to už nikdy nestalo. Po prázdninách jsme hráli, kde se dalo. Několikrát týdně jsme hráli v kavárně Alfa na Václavském náměstí. Byly to čaje o páté, do sedmi, s jednou přestávkou, jeden rokenrol za druhým. Plno, narváno, pokaždý. Tam odtud je historka, kdy jsme zkoušeli, půjde-li k nám natrvalo Pacák či Čech. Já jsem si přál Pacáka, Miki chtěl Čecha, a tak každej hrál chvíli, abychom se rozhodli. Vše za provozu. Čech hrál první. Hrál dobře, do ničeho, co by se mu nemuselo povést,
OLYMPIC 001 až 296 2022.indd 7
7
Zleva: Pavel Chrastina, František Ringo Čech, Pete Kaplan a Petr Janda
09.09.2022 11:47
8
Pavel Chrastina, Míla Růžek a Petr Janda
OLYMPIC se nepouštěl. Pacák tam vlít jako uragán. Hrál zběsile, určil si tempo, já jsem se tetelil blahem, ale v podvědomí jsem čekal katastrofu. Taky že jo. Už v první třetině rokenrolu se pustil do šíleného brejku, kterej neustál, otočil rytmus a bylo po všem. Může se snad zrychlit či zpomalit, ale otočit rytmus se prostě nesmí. K mé nelibosti „konkurz“ vyhrál František Čech, v té době ještě student konzervatoře na bicí nástroje. Školu nakonec nedodělal, ale stejně se bicími dlouho neživil. Tam se taky objevil jakejsi Bína, takovej podsaditej chlapík i s manžel-
kou, a řekl si o práci bedňáka. Byl to zřejmě první československý bedňák. Tak jsme ho vzali. Stejně jsme ty bedny z prvního patra tahali neradi, Béda se vždycky snažil ulejt, ale i ostatní měli najednou hodně jiné práce anebo se jim strašně chtělo na toaletu. Bína všechno odnosil sám s manželkou do přistaveného taxíku. Byl u nás krátce, protože při prvním zájezdu na něj přivedl policajty zaměstnanec kulturního domu,
OLYMPIC 001 až 296 2022.indd 8
protože mu údajně vyfouk šrajtofli. No, nikdy jsem se nedozvěděl, jestli to byla pravda, ale tohle jsme si nemohli dovolit, tak jsme mu poděkovali. I přes krátkou dobu naší spolupráce se dostalo jeho jméno jako popiska k fotografii Olympiku někdy z šedesátýho čtvrtýho roku. Po čaji se jelo na další koncert, a to na Výstaviště, tenkrát Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Tam jsme hráli představení, něco jako Karkulka vypráví, či co, na plakátě si pamatuji byla Karkulka a muzikanti byli jako vlci. Já byl v kapele krátce, takže jsem byl veden jako vlk č. 5. Zahráli jsme tři písně, na jeviště vlezl mladý, snad talentovaný básník, přednesl cosi ze svých básní, lidi zatleskali a my odehráli další set. A tak celej večer. Lid neprotestoval, nikdy jsem se nedozvěděl, zda se mu to líbilo, nebo podobně jako já trpěl. V deset večer byl konec a my jsme opět aparát narvali do taxíku a jeli jsme do Lucerna baru (dnešní Lucerna music bar), kde jsme hráli rokenrol po setech do tří do rána pro západní turisty. V půl čtvrté jsem byl doma, vypral bílou dederonku a šel spát. A ráno jsem v osm nastoupil do práce. Kapelníkem byl pořád ještě Míla Růžek a my ostatní už jsme věděli, že saxofon vlastně do budoucna nebudeme potřebovat. Myslím, že to věděl i on. Náš manažer se jmenoval Jožo Smeták. Neustále ho svědily ruce, údajně je měl popálený po havárii v autě, kdesi na závodech. Vozil nás světle hnědou Tatrou šestsettrojkou, to byl bolševickej mercedes. Tvrdil, že to auto je nesmírně nadupaný, že se mu říká na ministerstvu kurýr a že s ním jezdí, když je potřeba něco někam rychle zavézt. Někdo pak povídal, že uplácí garážmistra, aby se mohl před námi vytahovat. Fakt je, že se nám to v tom autě líbilo a všude, kam jsme přijeli, lid čuměl. Výplatu nám
09.09.2022 11:47
OLYMPIC
9
Tak jsem se do toho pustil. Zdálo se mi to jako docela dobrej nápad.
OLYMPIC 001 až 296 2022.indd 9
09.09.2022 11:47
10
Pavel Chrastina, Yvonne Přenosilová, Jeňýk Pacák a Jiří Laurent
OLYMPIC 001 až 296 2022.indd 10
OLYMPIC dával tak, že nám vypsal šeky – přiznám se, že jsem je viděl poprvé v životě – a my jsme si chodili pro peníze do banky poblíž autobusového nádraží Florenc. Byl to zvláštní člověk. Byl o mnoho starší než my a myslím, že měl dokonce i manželku a snad i děti. Skončil bídně, údajně se předávkoval. V té době jsem velmi kamarádil s Jirkou Štaidlem. Chodili jsme spolu a s jeho holkou Vlastou Kahovcovou na plovárnu na Mlejnek na Vltavě a večer jsme mejdanili, co se do nás vešlo, neboť naši byli na chatě. Já jsem měl taky svoji holku Marii, ale po tý Vlastě jsem furt pokukoval. Jednoho dne Jirka prohlásil, že je třeba něco udělat, že má fantastickej nápad a že je třeba oslovit pro mě neznámého Karla Mareše a domluvit se, jestli by pro nás nezařídil, aby se v Semaforu hrálo jeho dílo Ondráš podotýká. Čuměl jsem s otevřenou hubou. Semafor, to bylo něco. Nedovedl jsem si to vůbec představit, ale Jirka byl tak přesvědčivej, že jsem nakonec souhlasil a šel s ním za oním Marešem na návštěvu do nemocnice Na Františku, neboť tam ležel s jakousi chorobou. To už jsem dostal vysvětlení, jak je ten Mareš vlastně slavnej, takže jsem nebyl úplně klidnej. V nemocnici Na Františku bylo hnusně, ostatně jako v každý starý nemocnici. Pan Mareš, hudební skladatel a režisér, přišel v nemocničním županu, vůbec mi nepřipadal nemocnej a poměrně vlídně nás přijal u jakéhosi sezení na chodbě. Tam jsme si zapálili cigára a Jirka mu s naprostou samozřejmostí vysvětlil, o co půjde, prošpikovával to výrazy jako skvělý, nádherný, náramný a bylo vidět, že jeho mise začíná slavit úspěch. Mareš zamumlal něco v tom smyslu, že jde za dva dny domů a že se na to podívá. Za pár dní se ozval, řekl, že to klaplo, že Suchý a Šlitr souhlasí, a už to jelo.
Mareš byl taky muž činu. Lakonicky prohlásil, že tohle je na hovno, že je třeba přidat zpěváky a že nemáme zpěvačku, a to je úplná katastrofa, a že se to musí rychle napravit. Moc se nám to teda nelíbilo, ale byli jsme zticha, jen jsme se tak potichu k tomu vyjadřovali. V tom čase a na stejném místě točil Miloš Forman film Konkurs a prosakovaly zprávy, že by nás chtěl do toho filmu obsadit. Tolik štěstí
jsme ani mít nemohli. Opravdu nemohli. Nakonec si vybral ne až tak významnou kapelu Crystal. Myslím, že se mu na ní nejvíce líbila jejich zpěvačka Věra Křesadlová. Ani jsem se mu nedivil. Záhy se stala jeho ženou a povila mu dva syny. Myslím, že jsme byli dost zklamaní, ne z toho, že mu povila dva syny, ale z toho, že nás do svého filmu neobsadil. V tom filmu taky vystupovala mladá, sotva šestnáctiletá zpěvačka s neuvěřitelně brutálním hlasem – Yvonne Přenosilová. Ve finále nás na jevišti byla opravdu hromada. Zpěváci Miki Volek, Pavel Bobek, Pavel Šváb, Josef Laufer a zpěvačky Yvonne Přenosilová, Věra Křesadlová, Naďa Urbánková a pak dvě až tři sboristky. Kapela se nám taky rozšířila. Bicí František Čech, baskytara Pavel Chrastina, kytary Petr Janda a Jiří Laurent. Klavír a ionika Mirek Berka a Jaromír Klempíř. Tenorsaxofon Míla Růžek. Navíc nesmyslnej kontrabas, na kterej hrál
09.09.2022 11:47
OLYMPIC náš manažer bídně jednu skladbu, protože jinak by si nic nevydělal, a ještě další dva kontrabasisti na alternaci. Premiéra byla 11. 11. 1963. Před premiérou se divadlo rozhodlo, že nám ušijou kostýmy. Spíš šlo o upletení svetrů v módním salonu na Míráku, ve kterých bylo šílený horko a kousaly, dále pak o světle šedivý, ale už vypasovaný kalhoty a bílou košili. Boty jsme měli všelijaký, nařízený byly černý. Pepa Laufer měl jedinej z nás kozačky, a nejenom já jsem mu je záviděl. Zkoušky probíhaly tak, že Mareš nám ukázal, jak se máme hejbat, a my jsme se tam s velkou nevolí kroutili do rytmu jako pitomci a moc nám to nešlo. Vláďa Mikšovský byl náš první zvukař, měl takový malý mixpultík s halem a velmi se snažil. Byl tam za hvězdu. Celé představení spočívalo v glosování životních situací malým, asi devítiletým chlapečkem, snad dokonce
11
promítaly diapozitivy a v tu dobu byla tma a my v té tmě jsme se připravovali na další píseň. Kytary nám tehdy darovala firma Jolana, Béda a Klempíř hráli na neustále se rozlaďující východoněmecký nástroj ionika (teda to bylo něco strašnýho). Aparáty na kytary taky nic moc, všechno takové poloamatérské. Těžko se sháněly struny, trsátka, blány na bicí, činely, mikrofony, vlastně byl to zázrak, že jsme vůbec hráli. Vzpomínám na jeden pozdější koncert v Praze na Vinohradech, když během produkce praskla Chrastinovi struna, my jsme se omluvili a šli domů. Jednou si Chrastina dal před představením Ondráše pár piv a během představení se mu chtělo na záchod. Čekal právě na tu krátkou pauzičku, než to Ondráš poví, a vlítnul na záchod, kterej byl těsně u pódia. Mluvený slovo skončilo, na jevišti byla tma, čekali jsme na Pavla, ti-
Program k představení Ondráš podotýká v Semaforu
Ondrášem, který měl několik jazykových vad a hlavně pekelně ráčkoval. Vypadalo to dosti směšně. Na plátno na scéně se
OLYMPIC 001 až 296 2022.indd 11
cho jako v kostele a Pavlík spláchnul. Bylo to v tom tichu pěkně slyšet a publikum se začalo smát. Jednou se Miki rozdováděl
09.09.2022 11:47
12
OLYMPIC a prdly mu v rozkroku kalhoty. Nevím proč, ale všichni na mě ukazovali, abych ho omluvil. Já jsem řekl, že se mu stalo něco velmi nepříjemného, ale že přijde. Lidi se tomu trošku zasmáli, ale když další písničku přišel v jiných kalhotách, všichni hned věděli, co se stalo, když se musel převlíknout. Nemohli jsme ty lidi zastavit a chudák Miki neměl tušení, proč se tak smějí. Premiéra dopadla úžasně. Lidi tleskali, ale seděli, to se ještě nevstávalo po každým, mnohdy i zoufalým výkonu, a občas někdo i písknul. Miki byl jak utrženej ze řetězu, kroutil se tam, měl na sobě tmavý brejle a působil opravdu zajímavě. Taky ho hned pěkně sprdla kritika a označila ho za nezodpovědného zpěváka. Bobek se naopak kritice líbil za svůj ukázněný projev. Hlavičku měl trošku zvrácenou a nožičkou si podupával do rytmu. My jsme tam byli jako poměrně nezajímavá kapela, celou slávu nám sebrali zpěváci. První skladba, kterou jsme zahajovali představení, byla moje instrumentálka Ouverture, ale to byla vlastně normální dvanáctka, o skladbě se moc mluvit nedalo. Taky jsem tam měl ještě jeden kus, a to Orange Blossom Special, pekelně rychlou instrumentálku, se kterou jsem slavil vždy velký úspěch. Pro ty, kteří se mě ptají, zda jsem tu skladbu nenatočil nějakým trikem, sděluji, že ano. Hrál jsem ji o polovinu pomaleji a pak jsme to zrychlili. Tak, a je to venku. Celý život se mě na to někdo ptal. Jak jsem to tak na sebe prásknul, vzpomněl jsem si na knížku Karla Poláčka, kde popisuje, jak kněz dává poslední pomazání mariášníkovi, a on se mu vyzpovídal pouze z jednoho hříchu, a totiž, že hodil desítku do talónu. Celý život mu svědomí nedalo, podobně jako teď mně. Podobný instrumentální kousek měl v repertoáru Míla Růžek. Myslím, že hrál
OLYMPIC 001 až 296 2022.indd 12
The Battle of New Orleans. To ještě nebylo všechno. Jaromír Klempíř předvedl bravurně úpravu z Čajkovskýho baletu Louskáček. Bobek zpíval své oblíbence, tedy Buddy Hollyho a Chucka Berryho a se Švábem pak Sealed with a Kiss, Volek Little Richarda, Fats Domina a Marešovo Kdybych neměl fůru chyb, Pepa Laufer zpíval neskutečně Fever, taky klidně o půltón výš či níž. Přenosilka jela Roň slzy, Urbánková Marešovo Espado atd. Z dnešního pohledu by takovej koncert asi neměl šanci, ale tenkrát to byla opravdová událost. Ani vlastně nevím, zda-li ten program viděl Suchý se Šlitrem. Odehráli jsme víc jak padesát repríz. Jednou, asi na týden, s námi hrál i někdejší člen Karkulky Láďa Štaidl, jako záskok za Laurenta. V době hraní v Semaforu jsme zjistili, že toho Smetáka vůbec nepotřebujeme a že nám vlastně leze pěkně na nervy. Tak jsme ho jednoho dne vyhodili. Na kontrabas hrál katastrofálně a moc sympatií v kapele neměl. Měl na nás vzteka, a proto připravil odvetu. Založil novou kapelu Mefisto a vzkázal, že nám ukáže. Kapelu dal dohromady z protřelých muzikantů a jako domovskou scénu pro ně sehnal Laternu Magiku. Zvláštní je, že jsme si byli jisti, že Mefisto nás neporazí. My jsme byli kluci od rokenrolu a oni od popu, swingu či jazzu. Prostě neměli šanci. Zpíval tam seladonský zpěvák Jaromír Mayer a zpěvačka Michaela Prunerová. Jádrem skupiny byl výborný saxofonista František Kopal a Karel Svoboda, tehdy končící jazzman a začínající hudební skladatel. V průběhu více než čtyřiceti let se tam vystřídala spousta muzikantů. Zpěvák a kytarista Pete Kaplan, basák Zdeněk Rytíř, bubeník Milan Vobliza, kytarista Ota Jahn a Tomáš Weber, basák Jirka Dospěl „Kuzma“ atd. Nikdy se jim nepodařilo na-
09.09.2022 11:47
OLYMPIC točit nepřehlédnutelný album. První album vydali až v roce 1990. Mefisto hraje občas i dnes a na baskytaru hraje – a to pozor – bývalý člen Olympiku Pavel Chrastina. Dokonce tam dělá kapelníka. Byl nejvyšší čas udělat kvalifikační zkoušky, abychom mohli hrát i jinde. Mimochodem, brali jsme tam tuším 60 Kčs za představení. Šli jsme tedy na onu přehrávku do Obecního domu, kde již seděla jakási porota, kterou jsem neznal, ale Karel Mareš tvrdil, že to má zmáknutý, tak ať se nebojíme. Tenkrát se na přehrávkách jenom hrálo, politické otázky přišly na řadu až po šedesátým devátým roce. Zahráli jsme tam pár písní a dostali jsme hned tu skoro nejvyšší třídu, tedy trojku. Znamenalo to, že můžeme dostat za hraní 110 Kčs. Maximum bylo 125 Kčs, ale to nám nedali, prý proto, že jsme ještě mladí. Tak jsme udělali první krok ke profesionalitě. Většina nás stále ještě chodila do práce, pracovat se muselo a kdo nepracoval, šel do kriminálu. Někteří chodili do práce téměř celý život, např. Pavel Bobek a Jiří Laurent. Pokud si dobře pamatuji, tak jeden z prvních zájezdů jsme měli do Náchoda, kde jsme měli hrát na jakémsi plese. Vzpomínám, jak jsme procházeli chodbou do sálu plnou studentů a jejich rodičů a slyšel jsem hlasy, to jsou oni, jé ten je hezkej (to nebylo na mě), vypadaj skvěle atd. Vrátili jsme se domů poměrně hodně pozdě a já ráno musel do práce. Pravda je, že jsme všichni měli obavy se do toho vrhnout na plno, často jsme se bavili o tom, zda by nás to uživilo. V práci jsem bral nějakých dvanáct stovek a v Olympicu už jsem vydělal i o trochu víc. Bylo to lákavé. Nemuset vstávat. Dělat svoji oblíbenou muziku celé dny. Neposlouchat žádnýho nadřízenýho. Prostě svoboda.
OLYMPIC 001 až 296 2022.indd 13
13
Ale co když nebudou kšefty? Co když se lidem nebudeme líbit. Co pak? V té době jsem velmi intenzivně kamarádil s Pavlem Chrastinou. On měl svoji Janu – baletku a já zas svoji zdravotní sestřičku, rozvedenou Marii. Já u Marie bydlel a Pavel s Janou tam chodili často na návštěvu. V tom minibytečku v Praze na Vinohradech, kde nebyla tekoucí voda, natož záchod, jsme popíjeli, čurat chodili o patro níž a hulili jedno cigárko za druhým. Pouštěli muziku a občas i potichu hráli. Když jsme pak s Marií uléhali, museli jsme hodně větrat. Mirek Berka kamarádil s Mikim Volkem a Bobek s Laurentem. Míla Růžek byl pro mě trochu záhadnej, byl o dost starší, nekouřil a měl auto. Myslím, že teď už auto nemá, ale zato kouří jednu za druhou. V Semaforu to byla pohoda. Kostýmy visely před představením ve sklepní šatně, vždy čisté a vyžehlené, aparatura byla na scéně, my přišli, naladili, zkusili, jestli to hraje, a čekali na začátek představení. Stabilně bylo vyprodáno. Nějak jsme zapomněli, že to asi nebude navěky. Těch představení bylo nakonec 53. Pak už zřejmě Suchý, Šlitr přestávali mít pochopení a my hledali novou scénu. Našli jsme divadélko Paravan, ale pokud si dobře pamatuji, tak to byl jen jakýsi pokus o návrat, ale nevyšlo to. Tak jsme zjistili, že bude třeba jezdit po vlastech českých. Karel Mareš nám vlastně dělal manažera, oficiálně uměleckého vedoucího, občas s námi i jezdil, ale jeho úloha nebyla nijak důležitá a on sám musel vidět, že pokud tam nebude, nic se nestane. První takový velký zájezd byla cesta na Slovensko. Bylo nás teda opravdu hodně. Janda, Laurent, Čech, Chrastina s novou přítelkyní, tedy s kostymérkou Veronikou Pulchartovou ze Semaforu, Berka, Klempíř, Růžek a zpěváci, sedmnáctiletá Přenosilová
09.09.2022 11:47
14
OLYMPIC s maminkou, krásná Urbánková, Bobek, Volek a Laufer. Samozřejmě Karel Mareš. Jemu jsme všichni vykali a jaksi tam prostě nezapadal. Byl o generaci starší a nedovedl se s námi pořádně skamarádit. Přesto jeho vliv byl výjimečnej a bez něj by určitě Olympic nebyl takovej. Dostal nás do Semaforu, dohnal nás ke kvalifikačním zkouškám, naučil nás stát na jevišti a chovat se profesionálně. Spolupráce měla ale i negativní vliv, a to zvláště proto, že jsme hráli některé jeho oblíbené či vlastní písně, které byly prostě odjinud. Vzpomínám, jak nás donutil hrát pro nás naprosto nemožnou Frimlovu Oslí serenádu či Espado, a dokonce i písně našich slavných swingařů, ale to byl prostě jiný břeh a s tím se nedalo nic dělat. Celá generace podobně úspěšných skladatelů se snažila přiživit na rokenrolu, ale zoufale jim to nešlo. A swing pomalu dozníval. Rokenrol ho doslova převálcovával!
1964 POKRAČOVALI JSME V SEMAFORU. Počátkem roku jsme natočili čtyři singly. Šlo o převzaté písně zpívané anglicky našimi zpěváky. Bobek nazpíval Oh Boy a Sweat Little Sixteen a společně s Pavlem Švábem Sealed With a Kiss, Přenosilová nazpívala That’s All You Gotta Do. Studio bylo umístěno v Bráně borců na stadionu na Strahově. Bylo to pro nás mystické místo. Technika byla přiměřená době. Natáčelo se na monomagnetofon nejdřív základ a pak na druhý přimíchaný zpěv. K bicím se dával pouze jeden mikrofon. Některé chybičky se odpouštěly. Přesto nahrávky znějí po letech krásně.
OLYMPIC 001 až 296 2022.indd 14
S Bédou jsme se dohodli, že to takhle dál nejde, že se tý práce musíme zbavit. On měl jakousi slaboproudou průmyslovku a dělal v podstatě něco podobnýho jako já. Ještě jsme oslovili i ostatní členy skupiny, i když o některý jsem stejně neměl zájem. Ti, co nechtěli z práce odejít, měli smůlu. Takhle skončil i Jiří Laurent. Bobkovi se taky z práce nechtělo, ale my už jsme stejně se zpěváky nepočítali, chtěli jsme hrát jako Beatles. Vyrazili jsme na první tour. V práci jsem řekl, že jedu na týden pryč na Slovensko, vedoucí mi řekl, že neexistuje, a já mu opáčil, prostě příští týden tady nejsem, tak kdyby něco nefungovalo, ať to vezme za mě někdo jinej. Nebo ať mi dá výpověď. Jirka Laurent nejel, že prý musí do práce. Vzali jsme tedy záskok Láďu Kleina. Jeli jsme spacím vlakem a zkoušeli, jestli teče teplá a taky jestli svítí lampička na horní posteli a jestli funguje servis. Prostě jsme byli jak v říši divů. Vagony byly nádherný, kupé mělo umyvadlo, postele byly čistě povlečený, na zemi byl dokonce malý kobereček a celý to bylo obložený leštěným dřevem. Dokonce jsme si nechali přinést číšníkem pivo. To byla paráda! Brzy jsme usnuli, vlak nás pěkně pohoupal a ráno jsme byli v Bratislavě. Odehráli jsme tři ohromně úspěšný koncerty. Ubytovali nás v hotelu Tatra, což byla spíš taková ubytovna, ale to jsme neřešili. Na jednom řekněme apartmánu byly asi tři pokoje, taky rozhlas po drátě. Ten rozhlas furt hrál a nedal se vypnout. Pár opilců do tý bedny načůralo a nakonec rádio zmlklo. Chodilo se tam jako do bytu, na dveřích byl zvonek. Večer jsme dělali skopičiny, trošku jsme popíjeli a kamarádili se. Vrátili jsme se domů a já a Béda jsme museli do práce, Franta do školy a zase to
09.09.2022 11:47