Vnes světlo do naší temnoty, prosíme tě, ó Pane, a pro lásku svého jediného syna, našeho Spasitele Ježíše Krista, ochraňuj nás v své milosti před veškerým zlem a nebezpečenstvím této noci. Kniha modliteb Ten, kdo někdy spatřil ducha, už není nikdy tím, kým býval, než jej spatřil. Kardinál John Henry Newman, 1870 Bůh je světlo a není v něm žádné temnoty. To světlo svítí a tma je nepohltila.
Ukryt_pred_svetlem.indd 5
1, Jan, 1,5
/Viz 1, Jan 1,5; Česká ekumenická bible/
17.8.2020 12:28:20
Mathew Hopkins je samozřejmě historická osobnost a Manningtree a Mistley jsou skutečná místa. Avšak příběh sám je fikce. Farnost, o které píši, neexistuje a neexistuje ani Mikův kostel, fara či ulice. Neexistuje dokonce ani dům, v němž žije Emma. Starý hřbitov kolem kostela najdeme na mapách a v turistických průvodcích, avšak dnes je to soukromý pozemek. V Mistley pak kostel vůbec není.
Ukryt_pred_svetlem.indd 6
17.8.2020 12:28:20
Současnost LAMMAS Nad nízkými kopci Suffolku se zablesklo a zdáli zaduněl hrom, tentokrát o poznání hlasitěji. Bill Standing pohlédl na oblohu, kde se na zarudlém nebi kupily hrozivě černé mraky, svěsil ramena a vykročil Přišel sem přemýšlet, pročistit si hlavu a naslouchat čemusi, co se mu vtíralo do mysli a dožadovalo se vyslechnutí. Příliv již téměř vrcholil a široké ústí řeky se změnilo v souvislý vodní koberec pokrytý bílými hřebeny vln deroucími se z moře na pevninu. Nad Billovou hlavou zakroužil mořský racek a vyloudil z hrdla divoký, teskný skřek; potom se obrátil a uletěl do houstnoucího šera. Bill jej sledoval zpod přivřených víček a cítil, jak se mu do tváře opírá vítr. Hřmění sílilo a z nebe se jedna za druhou začaly snášet dešťové kapky. Bylo krátce po poledni, ale všechno působilo dojmem přicházející noci. Město za Billovými zády jako by se choulilo před bouří, vyčkávalo, pozorovalo a připravovalo se na to, co vbrzku přijde. Billův nepokoj nevyvěral jen z vědomí blížící se bouře. Ve vzduchu viselo i cosi jiného, a to něco v něm budilo strach – děsilo jej to více než cokoli jiného za celých dlouhých šestaosmdesát let jeho života. Dávné zlo skrývající se pod zemským povrchem ožívalo. K jeho rozpoutání stačilo už jen málo. Blesk rozčísnuvší vodní hladinu, rachot hromu, záblesk ohně v hustých křoviskách na svahu kopce, a temnota znovu povstane a obestře pobřeží, město i celý poloostrov. Věděl, že se to jednoho dne stane. Řekl mu to jeho otec a otec jeho otce to také věděl. Ale proč právě teď, to netušil; věděl jen, že není nikdo, kdo by to dokázal zastavit. Povytáhl si límec kabátu až k uším a pohlédl k obloze, která ještě citelněji potemněla. Samozřejmě věděl, co má dělat. Alespoň v hrubých obrysech. Byl však starý a byl sám. Zachmuřil se a jeho větrem ošlehaná tvář se složila do pavučiny hlubokých záhybů a rýh. Pokud už nějaké potíže vyvstaly, on o tom dosud nevěděl, avšak zahlédl znamení, jako byly modré plamínky na blatech, přeskakující v trávě z trsu na trs, jimž se říká pohádková světýlka, i jiné příznaky blížícího se nebezpečí, jež 7
Ukryt_pred_svetlem.indd 7
17.8.2020 12:28:20
přicházelo v podobě černavé mlhy vznášející se daleko na moři až těsně nad obzorem. Temnota, která měla již dávno odpočívat v pokoji, znovu hrozivě vyvstávala, stejně jako v dobách těsně po náboženské reformaci, kdy byli kněží, kteří ji dovedli zažehnat, vyhnáni. Stovky let předtím přišlo nebezpečí z krajů za mořem; dávní britští bohové i mocná římská božstva, stejně jako křesťanství, před ním ve strachu ustupovali, neboť se napájelo temnou energií, kterou čerpalo z této divoké, tajuplné krajiny mezi mořem a pobřežím. Celé věky toto nebezpečí leželo a spalo, ale teď Bill cítil, jak neklid roste. Znal slova zaříkání i obřady, jimiž je možné zlo zkrotit. Má však na to sám dost sil? Nad vodní hladinou se zatočila ozvěna dalšího zahřmění a Bill rychle vykročil. Nebezpečí přilétalo na křídlech větru a kroužilo teď nad městem. Před Billem i za jeho zády rozťal oblohu blesk a temnota houstla, jako kdyby se celý svět toužil ukrýt před světlem.
Minulost Podzim 1644 V místnosti vládlo příšeří a on neviděl nic, avšak dobře slyšel, jak cosi v koutě tiše čenichá. Ležel mlčky a bez hnutí na vysokém loži se zataženými závěsy nebes, upíral zrak do tmy nad sebou a toužebně si přál, aby jej těžká látka tak neprodyšně neobestírala. Byl celý zpocený, v rukou křečovitě svíral lem pokrývky a tiskl si jej k bradě. Co je to? A kde to je? Neodvážil se téměř ani mrknout. Teď se to pohnulo. Zaslechl, jak na prknech podlahy zaškrábaly drápy. Nehýbej se. Nedýchej. Kdyby mu alespoň srdce v hrudi nebušilo tak nahlas. To zvíře to musí slyšet, cítit jeho strach. Centimetr za centimetrem se sunul po polštáři, aby byl od těch zvuků co nejdál. Teď se mezi závěsy lože vytvořila skulina. To se pokrývka zachytila o těžký, hrubě tkaný gobelín. Zahlédl mdlý odlesk světla prodírající se zavřenými okenicemi. Blížil se úsvit. Kriste Ježíši, ať to odejde! Při dalším zvuku z rohu místnosti mu ramena polil studený pot. Zaslechl totiž zamručení a vzápětí cosi ostře křuplo. To když zuby narazily na kost. Dobrý Bože, ono to něco chytlo! A teď to k jeho hrůze kořist požírá, přímo tady, v jeho komoře. Ucítil krev, páchnoucí dech a zkažené zuby. Takřka zahlédl malé, červené, zlé zvířecí oči. 8
Ukryt_pred_svetlem.indd 8
17.8.2020 12:28:20
Jak se to jen dostalo dovnitř? Zamračil se. Dobře si vzpomínal, že dveře zamykal na petlici. A zavřel okenice. Nebo snad ne? Pohlédl směrem k tenkému proužku bledého světla. Večer, když vystupoval po úzkém schodišti do patra, se cítil hrozně nemocný a horečka jej celého opět jednou zalila potem. Padl rovnou na postel, zchvácen kašlem a příliš vyčerpaný, aby si dokázal stáhnout své vysoké boty s přezkou. Ještě to měl v živé paměti. Lehce pohnul nohou. Ne. Je bos. Než se zachumlal do pokrývek, musel ty boty z měkké kůže skopnout a svléknout si kalhoty i punčochy. Tma venku zřetelně prosvětlovala. Hvězdy i dorůstající měsíc vznášející se nízko nad kopcem, který se zvedal za jeho domem, začínaly blednout. Probouzeli se ptáci. Z chladné zahrady se ozvalo první nesmělé zapípání, po něm další. Hrdlo se mu sevřelo, Chtělo se mu zase kašlat. Ale to nesmí. Nesmí ani hlesnout. Intuitivně sáhl po kapesníku, po pokrývce, polštáři – po všem, co by ztlumilo zvuk kašle. Kdyby se rozkašlal, ten tvor by zjistil, že tam je. Upoutal by jeho pozornost. Cítil teď stále silnější nutkání a hruď i hrdlo se mu trýznivě svíraly. Zachvátil ho děs. Hned při prvním záchvatu kašle zaslechl svůj vlastní křik. Bleskurychle se otočil, hmátl rukou k nočnímu stolku u postele, kde ležela připravená jeho dýka, sevřel rukojeť v prstech a divoce bodl do vzduchu před sebou právě v okamžiku, kdy mezi ložními závěsy prostrčil hlavu medvěd a dlouze se mu zadíval do očí. Chvíli na sebe upřeně hleděli a pak se zvíře vztyčilo na zadní. Děvečka v přízemí, která klečela a rozdělávala oheň, zaslechla pánův zoufalý křik, pohlédla vzhůru a pouze zavrtěla hlavou. Pana Hopkinse asi zase sužuje některá z jeho nočních můr. Dívka chvíli bez hnutí poslouchala a pak se vrátila zpět k rozdělávání ohně. Jakmile kočka v horním pokoji zaslechla kašel, upustila rozjedenou myš, vystřelila jako blesk z místnosti a v rohu po ní zůstala jen hromádka krvavých chlupů. Mihla se pokojem, vyskočila na okenní parapet, rozrazila nezajištěné okenice a zmizela do chladného svítání. Jeho strach ustoupil stejně náhle, jako se objevil, a vystřídal jej hněv. Hněv tak zběsilý, že takový dosud nikdy v životě nepocítil. Ženy, které na něho tento děs přivolaly, za to zaplatí, a zaplatí vskutku draze. Věděl, které to jsou, neboť figurovaly na jeho seznamu. Ďáblově seznamu.
9
Ukryt_pred_svetlem.indd 9
17.8.2020 12:28:20
ČÁST PRVNÍ
Ukryt_pred_svetlem.indd 11
17.8.2020 12:28:20
1 Současnost SRPEN Londýnský vzduch byl těžký, na jazyku chutnal po železe, byl zahlcený výfukovými plyny a prozářený slunečním jasem. Emma Dicksonová vystoupila z taxíku, podala řidiči bankovku a pohlédla na hodinky, to vše jedním ladným, plynulým pohybem. Taxikář se chvíli významně přehraboval v peněžence a předstíral, že hledá drobné. Mrcha jedna skrblivá! Jenom tři pence! Taková by si přece mohla dovolit dát mu spropitné! Pohlédl na ni a i přes veškerou nevraživost se mu tvář viditelně rozjasnila. Je to ale kus! Černý kostým. Parádní nohy. Štíhlé paže. Krásné vlasy. Dokonalý make-up. Obchodnice, ale pěkně vyfiknutá. Podal jí drobné. Vzala je, zaváhala a pak mu je vrátila. „O. K. To si nechte.“ Vesele se na něho usmála, jako kdyby prokoukla všechny peripetie jeho myšlenkového procesu. „Dovezl jste mě včas. Je to vaše spravedlivá odměna.“ Díval se, jak přechází po chodníku ke schodům a vystupuje k domovním dveřím. Devonshire Place. Zřejmě nějaký drahý lékař. Když se otáčel zpátky k volantu, přistihl se při obavě, jestli není nemocná. Zářivě lesklé černé dveře s mosazným klepadlem a jmenovkou se na jí zazvonění ihned otevřely a ona zmizela uvnitř. Po úmorném vedru ulice jí příjemný chládek v hale připadal osvěžující. Byl pátek. Vzala si na odpoledne volno, aby si mohla skočit k zubaři. Pak půjde domů, osprchuje se vlažnou vodou a dá se do přípravy večerního pohoštění. „Dobré odpoledne, slečno Dicksonová.“ Recepční před ní otevřela dveře čekárny a uvedla ji dál. „Pan doktor Forbes vás nenechá dlouho čekat.“ V prostorné, elegantní místnosti nikdo další nebyl. Pohovky a lehká křesílka stály vyrovnány podél stěn, v protilehlých rozích poutala pozornost dvě obrovská květinová aranžmá a na nízkém konferenčním stolku uprostřed čekárny leželo několik vzorně vyrovnaných hromádek časopisů, které jako by čekaly, až někomu budou moci ukrátit chvíle 13
Ukryt_pred_svetlem.indd 13
17.8.2020 12:28:20
čekání. Automaticky pohlédla na hodinky. Bylo těžké se uvolnit, vypadnout z tempa. Měla za sebou hektické dopoledne. Od osmi hodin ráno jen seděla u telefonu. Neměla čas se ani naobědvat. Jako špičková manažerka společnosti Spencer Flight & Jordan se sídlem v Throckmorton Street jej měla jen málokdy. Zjištění, že bude muset na prohlídku čekat, jí připadalo takřka nesnesitelné. Zhluboka se nadechla, odhodila kabelku na největší pohovku, vzala do ruky náhodně vybraný časopis, zabořila se měkkých polštářů a setřásla z nohou lodičky. Bude se muset naučit občas vypnout, uvolnit se. Už si vůbec nebyla jistá, zda jí hektický způsob život, v němž si až dosud tak libovala, dělá dobře. Tiše si povzdechla, pohodlně natáhla dlouhé nohy, které taxikář tolik obdivoval, otevřela časopis a bezmyšlenkovitě do něho nahlédla. V ruce držela výtisk časopisu Country Life*. Bez valného zájmu jím listovala, až dospěla ke stránkám s inzeráty na prodej domů. Na fotografiích se svůdně předváděly vily, venkovská sídla, ba dokonce i hrady, všechny zabírané z těch nejmalebnějších úhlů. Každý z nabízených domů se mohl stát splněným snem pro někoho, kdo má dost času se zastavit a chvíli přemýšlet, zda místo, kde žije, je pro něho jako stvořené, jestli je tam šťastný, a pokud ne, zda by se neměl přestěhovat jinam. Obrátila další stránku a užuž se chystala magazín odhodit, když vtom se zamračila. Prudce se narovnala, spustila nohy na podlahu a zadívala se na obrázek před sebou. Inzeráty na této straně nabízely čtyři objekty, všechny v Essexu a Suffolku, a všechny menší, než byly ty, jimiž až dosud listovala. Její pozornost upoutal dům vpravo nahoře. Stáhla obočí a pozorně se na něj zadívala. Znala ho. Venkovský dům z 15. století s menší sušárnou bylin, vhodný pro komerční využití. Tři ložnice, dva obývací pokoje. Veliká rustikální kuchyň. Garáž. Kancelář. Hospodářské stavby. Tři akry půdy. Bylo to pěkné hrázděné stavení s omšelou bílou omítkou, se střechou zpola pokrytou taškami a zpola proutěnými došky, s domovními dveřmi obrostlými popínavými růžemi. Rychle přejela zrakem po ostatních domech na téže straně. I ty byly pěkné. Po pravdě řečeno, jeden byl dokonce i hezčí. Ale ten vpravo nahoře byl zvláštní. Nedaleko Manningtree, psalo se v inzerátu. V severním Essexu. Pár minut od ústí malebné řeky Stour. Byl to Lízin dům. „Slečno Dicksonová?“ Sestra ji už podruhé volala jménem. „Doktor Forbes vás očekává.“ *
Život na venkově. Pozn. překl. 14
Ukryt_pred_svetlem.indd 14
17.8.2020 12:28:20
Takřka provinile sebou trhla. „Odpusťte, neslyšela jsem vás.“ Ne právě elegantně zalovila špičkami nohou po botách a pak vstala, časopis stále v ruce. „Dovolíte?“ Vždy ochotná a úslužná sestra natáhla ruku, aby jej uložila na místo. Emma zavrtěla hlavou. „Promiňte. Potřebovala bych si ho nechat. Ten dům…“ Vzhlédla a v tváři ženy proti ní zpozorovala stín nevole. Pokrčila rameny a odevzdaně jí časopis podala, vzápětí si to však rozmyslela. „Nevadilo by vám, kdybych si jednu stránku vytrhla? Je tam dům, který znám.“ Než žena stačila cokoliv namítnout, vyškubla zářivě barevný list, složila jej, zastrčila do kabelky a energicky ji zavřela. Pak se obrátila a zamířila do ordinace. Prohlídka se odbyla rychle. Po ní přešla do vedlejší místnosti, usedla do dalšího zubařského křesla, kde jí asistent v rychlosti vybělil zuby, a byla hotová. Než se nadála, stála opět na prahu a z výše schodů hleděla dolů na zaprášenou ulici. Rychle po sobě projely kolem dva taxíky, přibrzdily a taxikáři se ohlédli, zda si je nebude chtít zastavit. Ani jeden z vozů neviděla. V myšlenkách ještě pořád prodlévala u domu, který znala z dětství jako Lízin. Léto a prázdniny daleko od Londýna. Plavby po řece Stour. Jízdy na ponících okolo výběhu. Dědečkova dýmka. Babiččiny úžasné koláče. Procházky se psem po venkovských pěšinkách. Tenkrát bylo dost času pro všechno na světě. Spousty času. Každé prázdniny prošli několikrát kolem Lízina domku a stavení za plotem i se svým tajemstvím, jež údajně skrývalo, je pokaždé zaujalo. Nikdy nebyli uvnitř, nikdy se nesetkali se starou dámou, která tam bydlela, a malá Emma posléze začala okolo toho domu spřádat své dětské fantazie, v nichž stařenka jménem Líza začala vystupovat jako postava z jakéhosi stále složitějšího pohádkového příběhu. Jako jedináček si Emma často vymýšlela příběhy, v nichž sama vystupovala jako hlavní hrdinka, a tenhle příběh nebyl žádnou výjimkou. Rodiče ani prarodiče neměli o dobrodružstvích, jež dívenka v duchu prožívala, ani potuchy, a stejně tak později, když prarodiče vzhledem k pokročilému věku rozlehlý venkovský dům prodali a odstěhovali se do pohodlnějšího obydlí, si nikdo z nich neuvědomoval, jak jí tyto prázdniny bolestně chybí. Od těch dob už ta místa nikdy nenavštívila. Sešla po schodech na Devonshire Place a pomalým krokem zamířila k jihu. Cítila, jak ze sluncem rozpáleného dláždění i domovních fasád sálá nahromaděné teplo. Začala na ni doléhat únava. Bylo jí horko a zatoužila dát si něco studeného. Na rohu Weymouth Street zůstala stát na světlech a čekala, až blikne zelená. Pak pokračovala v cestě. Stránku 15
Ukryt_pred_svetlem.indd 15
17.8.2020 12:28:20
vytrženou z časopisu měla uloženou v postranní kapse kabelky, kterou zavřela na zip. Dobře věděla, že až přijde domů, bude mít spoustu času si ji prohlédnout, ale pojednou si uvědomila, že tak dlouho čekat nedokáže. Ten kus papíru jako by se propaloval ven! Prudce zastavila a začala lovit v kabelce. Jakýsi obchodník v tmavém obleku, který spěchal těsně za ní, do ní málem vrazil. Udělal úkrok stranou, rychle se ohlédl a pak pokračoval v chůzi. Dva řemeslníci, kteří ze dveří jednoho z elegantních nárožních domů vyvlekli starý oprýskaný dřez, teď kolem ní opatrně prosupěli a vhodili dřez do kontejneru zaparkovaného u obrubníku. Vůbec nevnímala mračno prachu a tříšť úlomků, které se rozlétly do okolí, když ten starý kus kuchyňského zařízení přistál mezi ostatním odpadem. Upřeně studovala obrázek. Když opět vzhlédla, byla už odhodlána vzít si taxíka.
o
„Mami?“ Vrazila do dveří malého knihkupectví v blízkosti Gloucester Road a okamžitě uviděla matku stojící za pultem. V obchůdku nebyl nikdo až na mladou ženu s dvěma malými dětmi. Peggy Dicksonová zvedla ruku na pozdrav, usmála se na dceru a ihned se zase obrátila k zákazníkům, kterým složila do igelitové tašky dvě zakoupené knihy, a s úsměvem ji podala menšímu z obou dětí. Když konečně všichni odešli, oddechla si. „Už jsem si myslela, že nikdy neodejdou. Té ženské trvalo skoro půl hodiny, než si vybrala dvě knihy. Chudáčci děti, vůbec bych se nedivila, kdyby si po zbytek života spojovaly knihkupectví s nudou, žízní a hladem.“ Emma se rozesmála. „To je nesmysl, mami. Knížky, co dostaly, je dočista uchvátily. Ten malý hoch vypadal úplně jako nějaký profesor, pokud jsem kdy nějakého viděla.“ „Snad.“ Peggy si vyčerpaně povzdechla. Byla to přitažlivá žena krátce po šedesátce. Své dceři se podobala rysy tváře i tělesnou konstitucí, avšak oči i vlasy měly každá jiné. Zatímco Peggy bývala kdysi blond, její dcera měla tmavé vlasy. Matka se nyní měla nakrátko ostříhané a jejich tvar zdůrazňoval jemný šedý přeliv. Hlas ale měly obě stejný. Hluboký, melodický a příjemný. „Tak, drahoušku, buď tak hodná a pověz mi, co, proboha, pohledáváš mimo zdi toho Chrámu mamonu, jak říkáš svému úřadu?“ Emma se usmála. „Vzala jsem si na odpoledne volno. V práci je teď poměrně klid. Je srpen a kdekdo vypadl z města. Byla jsem na prohlídce 16
Ukryt_pred_svetlem.indd 16
17.8.2020 12:28:20
u zubaře a teď se ještě chystám na nákup. Večer k nám má přijít na večeři Piersův šéf s manželkou.“ Protáhla obličej. „Pak už nás, doufám, čeká jen dlouhý a klidný víkend. Nechtěli byste se s Danem zastavit na skleničku?“ Peggy pokrčila rameny. „Mohli bychom ti ještě brnknout? Já zítra pracuju přinejmenším do oběda, a pak, pokud nikdo nepřijde, to tu zavřu; nevím ale, jaké plány má Dan.“ Emmin otec zemřel v roce 1977, když byla ještě dítě. To že se v matčině životě objevil milenec (byl o pouhých šest měsíců mladší než Peggy, ale oba nevynechali jedinou příležitost, aby si na téma svého věkového rozdílu nezažertovali), bylo to nejúžasnější, co ji po dlouhé době v životě potkalo. Emma otevřela kabelku, zalovila v ní a vytáhla stránku z Country Life. „Víš, mami, přišla jsem ti ukázat tohle. Nemáš pocit, že ti ten dům něco říká? Poznáváš ho?“ Peggy se natáhla pro brýle a chvíli si obrázek pozorně prohlížela. „Myslím, že ne. Proč? Doufám, že neuvažuješ o tom, že bys koupila dům na venkově?“ „Ne,“ ušklíbla se Emma. „Piers by o tom nechtěl ani slyšet. Ne. To jen…“ Zaváhala a zvážněla. „Zahlédla jsem to u zubaře. Vážně si nevzpomínáš? To je přece ten domek nedaleko místa, kde bydlela prababička. V Mistley.“ Peggy se opět zahleděla na inzerát. „Trávili jsme tam spoustu času, když jsi byla ještě malá holčička.“ Zamyšleně si okusovala ret. List papíru teď držela až skoro u nosu. „Počkat. Když o tom tak uvažuju, možná si na ten dům vzpomínám. To je přece Lízin dům! Viď, že to je Lízin dům? Ale víš to jistě? Existují přece stovky domů, které vypadají úplně stejně. A tady se píše, že to je statek.“ Sundala si brýle, odložila vytržený list, zachmuřila se a pátravě pohlédla Emmě do tváře. Emma přikývla. „Jsem si tím naprosto jista. Byla jsem do toho stavení tak zamilovaná, že bych ho poznala snad i potmě.“ Peggy pokývala hlavou. „Už si vzpomínám. Vždycky jsi nakukovala přes plot a vymýšlela sis příběhy o té milé staré dámě, co tam žila – tuším, že se jmenovala Líza. To byly ale krásné časy, viď? Tehdy se mi zdálo, že prázdniny nikdy neskončí.“ „Bývaly to dlouhé letní měsíce plné slunce,“ souhlasila Emma. Než tatínek umřel. Žádná z nich to nevyslovila nahlas, ale obě na to myslely. „Nebylo by zvláštní, kdyby to byl ten dům?“ Peggy si znovu nasadila brýle a začala obrázek studovat. „Moc pěkný. Vůbec mě nepřekvapuje, 17
Ukryt_pred_svetlem.indd 17
17.8.2020 12:28:20
že jsi v pokušení. Jsi v pokušení, viď?“ Vzhlédla a pátravě se na Emmu zadívala svýma bystrýma očima. Emma zvážněla. „Miluju Pierse, mami, a neudělala bych nic, s čím by nesouhlasil.“ „Ne?“ Peggy pozvedla obočí. „S tímhle on ale souhlasit nebude, Emmi. Na to vem jed.“
2 Piers stál plných pět minut pod sprchou, než vylezl a přehodil přes sebe osušku. Když se vrátil z kanceláře, čekal, že Emmu najde doma, ale dveře byly zamčené na dva západy a byt v horním poschodí rekonstruovaného domu na konci Cornwall Gardens prázdný až na dvě hlasitě protestující kočky. Zastavil se, každou z nich krátce pohladil na uvítanou a zamířil k lednici, aby prověřil stav zásob na dnešní večírek. Přece nemohla zapomenout, že večer přijde Derek se Susan! Neříkala snad, že si bere na odpoledne volno? Zašel do ložnice, oblékl si chladivé plátěné kalhoty a tričko s rozhalenkou a již podruhé během pár okamžik na sebe pohlédl do zrcadla. Kritickým zrakem přelétl svou vysokou, neobyčejně štíhlou postavu, dokonalý střih vlasů, dobronzova opálenou kůži – dokonce i při každodenním shonu vypadal chladně a sofistikovaně – a pak zamířil do obývacího pokoje a rozhlédl se. Bylo tu jako vždy vzorně uklizeno a na nízké knihovničce v rohu místnosti trůnila celá plejáda různých drinků. Krémově bílé pohovky, plátěné závěsy a dřevěná podlaha působily přesně tím správným dojmem. Dojmem nákladnosti, ležérní elegance a pohodlí. Vypovídaly o tom, že tu žijí dva mladí, hm, poměrně mladí lidé, oba špičkoví manažeři s dokonalým vkusem. Zamířil k francouzským dveřím a sáhl za závěs, kde na malém háčku visel schovaný bezpečnostní klíč. Odemkl dveře na terasu, odšoupl je a vešel na střešní zahradu. Byl to Emmin soukromý ráj. Z prostoru mezi čtyřmi škaredými komíny, pokrytého sazemi a popelem, vytvořila malé nebe na zemi. Italské květináče z pálené hlíny, malé stromky, popínavé i zakrslé růže, zimolez a byliny, pro které měla obzvláštní slabost, to vše vytvářelo nečekaný ohňostroj barev a vůní, které ho nepřestávaly fascinovat. Emmina láska k zahradám a její nepopiratelně zelené prsty byly jednou z překvapivých stránek její osobnosti, kterou se mu stále nedařilo usmířit s realitou jejího bystrého obchodnického mozku a exkluzivního životního stylu, který spolu sdíleli. S kočkami v patách přistoupil k tepanému 18
Ukryt_pred_svetlem.indd 18
17.8.2020 12:28:20
stolku, k němuž patřila i dvě stejně půvabná křesílka, a rozevřel veliký slunečník z vybledlého plátna. Slunce teď každým okamžikem muselo zajít za střechy domů, avšak slunečník podle jeho zdání přispíval k pocitu noblesy, který tolik miloval. Ostatně, za večerů jako je tento nebylo lepšího posezení než právě na střešní terase. „Piersi?“ přerušil tok jeho myšlenek Emmin hlas. „Promiň, miláčku, ale v obchoďáku byly hrozné fronty.“ Vynořila se ve francouzských dveřích, jako vždy doslova kvintesence městského tvora – elegantní, půvabná a distingovaná, přesně taková, jakou si člověk jen stěží dokáže představit, jak stojí ve frontě v obchodním domě nebo okopává zahradu. „Nesu studené pečené maso, omáčku Vichy, ciabattu, uzené kachní plátky, lososa a salát. A taky jahody se šlehačkou. Do pěti minut jsem s tím hotová.“ Krátce pohladila na uvítanou každou z dychtivě se lísajících koček, vklouzla k němu pod slunečník a nastavila mu tvář k políbení. „Víno dej do lednice. Kdy přijdou?“ Bezděky pocítil stín nevole. Přece to musí vědět. K čertu s tím! Sama to telefonicky domlouvala se Sue. „Rozepneš mi zip?“ Hbitě se mu otočila v náruči ještě dřív, než jí na čele přistál jeho polibek, a nastavila mu šíji, kde začínal dlouhý černý zip. „Stavila jsem se u mamky. Jen tak mě napadlo, že by k nám s Danem mohli zítra zajít na skleničku.“ Ladným pohybem boků ze sebe setřásla šaty. Neměla pod nimi nic než skrovné prádlo připomínající bikini. „Emmo!“ Bezděky se rozhlédl, lehce konsternován její bezprostředností. Nikdy si na tuto stránku její povahy nezvykl. Byla nekonvenční. Provokovala. Neustále ho pokoušela. „Nikdo sem přece nevidí! To by si musel opatřit dalekohled a vyšplhat až na špičku elektrárenského komína!“ Bříškem ukazováčku se dotkla jeho rtů. „Mrzoute.“ „Já vím.“ Věděl, že by se měl smát, ale zmítaly jím protichůdné pocity. Velmi po ní toužil, ale na milování teď nebyl čas. S tichým povzdechem zamířil do obývacího pokoje a chvíli se přehraboval v přihrádce s víny v koutě za kuchyňskými dveřmi. „Suché Hill Sauvignon, ano?“ „To bude ze všeho nejlepší! Skvělé.“ Ještě pořád stála polonahá na terase. „Emmi! Budou tu už každou chvílí!“ Koketně na něho pohlédla přes rameno a plavně vykročila k francouzským dveřím. „Fajn. Skočím se ještě osprchovat. Za vteřinku jsem oblečená.“ Když ho míjela, založila na okamžik ruce v bok a svůdně se zavlnila. „Na třicítku to ještě není tak zlé, co? A podívej na ty zuby!“ Ve zlomku vteřiny byla z dosahu a vběhla do koupelny. Oblečená byla 19
Ukryt_pred_svetlem.indd 19
17.8.2020 12:28:20
spíše za deset minut než za deset vteřin, ale měla vykartáčované vlasy, rty lehce nalíčené a na očích stíny – opět dokonalá městská žena, reprezentativní partnerka jako stvořená pro potenciálního ředitele firmy Evans Waterman, jedné z největších makléřských společností v zemi. Derek se Susan nakonec přišli o půl hodiny pozdě. Než dorazili, byl už na tepaném stolku venku přichystán předkrm, víno bylo vzorně vychlazené, stůl pěkně prostřený, kachna i salát připravené – kachna samozřejmě pečlivě zakrytá, aby unikla dychtivé pozornosti koček. Na víkendové domy přišla řeč, teprve když se po večeři přemístili ke kávě. „My jezdíme do Normandie,“ řekla Sue, pohodlně se opřela zády o polštáře pohovky a lehce přehodila nohu přes nohu. „Bylo by moc fajn, kdybyste za námi na pár dnů přijeli.“ Venku na terase už byla tma, kterou rozháněla jen dvě zacloněná světla schovaná mezi kořenáči s květinami. Lehký vánek přinášel oknem dovnitř vůni horké londýnské noci. Sue si lokla kávy. Obě kočky teď spaly na jednom z křesílek venku. „Uvažovali jste někdy o tom, že byste si něco pořídili?“ „Ne.“ „Ano.“ Piers s Emmou promluvili současně a všichni dohromady se pak zasmáli. „To vypadá skoro jako zásadní názorový rozdíl,“ komentoval situaci Derek a natáhl se pro sklenku brandy. Jako už tolikrát předtím se i teď přistihl při úvaze, jak se jen Piersovi mohlo podařit připoutat k sobě tohle nádherné, spontánní stvoření. „To proto, že jsme o tom spolu nikdy nemluvili.“ Emma vstala a zamířila ke stolu pro kabelku ležící na jeho okraji. „Dnes jsem zahlédla něco, co mě natolik zaujalo, že bych se na to ráda jela podívat.“ Vytáhla z kabelky složený list z časopisu a přinesla jej zpátky ke stolku, kde seděli. „Je to takový malý stateček v Essexu.“ „V Essexu!“ zvolala Sue. „Ale, má drahá, já mám dojem, že při troše trpělivosti bys určitě našla něco lepšího!“ Natáhla ruku a vzala si od Emmy obrázek. „V Essexu je docela hezky,“ vložil se do hovoru mírně Derek a pozvedl obočí směrem k manželce. „Vtipy, které kolují, hovoří o jižním Essexu a ten už je součástí velkého Londýna. Když ale poodjedeš trochu na sever, narazíš na nádhernou krajinu a půvabné vesničky i domy. Je to venkov jak vyšitý z Constableových obrazů. Jsi tam na míle daleko od Londýna. Je to tam velmi rustikální.“ Natáhl ruku po obrázku, na který Sue jen zběžně pohlédla a upustila jej na stolek před sebou. „Tenhle, 20
Ukryt_pred_svetlem.indd 20
17.8.2020 12:28:20
že?“ poklepal prstem na fotografii. „Vypadá báječně. Mohl by to být perfektní víkendový dům. Na jachtaření. Dovedeš řídit jachtu, Piersi?“ Piers netrpělivě vstal. „Ne, neumím,“ odpověděl suše. „Obávám se, že víkendové domy nejsou moje parketa.“ Vypadal rozzlobeně. „A Emma to dobře ví. Nedovedu si představit, co by mě bavilo méně, než se pořád v něčem šťourat systémem ‚udělej si sám‘, sekat trávu a vybavovat se se sousedy, kterým čouhá sláma z bot! Nesnáším venkov! Jako dítě jsem tam vyrůstal a nemohl jsem se dočkat, až odtamtud vypadnu. Ještě si vzpomínám, jak tam rodiče vegetovali, posílali mě pozorovat ptáky a pokoušeli se ve mně probudit zájem o přírodu – proboha! Nemyslel jsem na nic jiného, než jak se odtud dostat a už se tam nikdy nevrátit!“ Na okamžik zavládlo stísněné ticho. „Tak, a je to.“ Emma se přiměla k smíchu. „Takhle to chodí.“ Vzala výstřižek Derekovi z rukou, složila ho a strčila do kapsy. „Dá si ještě někdo brandy?“
o
Derek se Sue odešli poměrně brzy. „Máme za sebou perný týden, moji milí, a mám takový dojem, že zalehneme, hned jak překročíme práh,“ usmíval se Derek. Než však Emma s Piersem uklidili, naskládali všechno nádobí do myčky a odnesli si na terasu dvě sklenky brandy, minula už skoro půlnoc. „Myslíš, že si ten večer aspoň trochu užili?“ zeptala se Emma s očima upřenýma do blikajících světel londýnské noci. „Jistě. Samozřejmě že ano.“ „Odešli trochu brzy.“ „Je to přesně tak, jak Derek říkal. Byli unavení.“ Opřel se lokty o zábradlí a chvíli točil sklenkou v ruce. „Nedělej si kvůli tomu starosti. Pozvali nás přece do Normandie, na to nezapomínej. A zatímco vy jste se Sue vařily tu druhou konvici kávy, Derek mě ujistil, že to vyšlo.“ Otočil se k ní a ona četla v jeho očích triumf. „Nabídnou mi, abych se stal členem vedení.“ „Ach, Piersi! To mám opravdu radost! Proč jsi mi to neřekl hned?“ „Chtěl jsem počkat, až se na to v klidu posadíme. Chtěl jsem si s tebou připít na budoucnost. Na mou i tvou budoucnost.“ Na okamžik se jí zahleděl do očí. „Chtěl jsem ti to všechno povědět, až budeme sami, protože si myslím, že bychom se měli vzít, Emmo.“ V první chvíli strnula a v její tváři se zračily protichůdné emoce, jako kdyby mluvila nahlas. Radost – alespoň zpočátku. Pak starost, pochyby, 21
Ukryt_pred_svetlem.indd 21
17.8.2020 12:28:20
vzrušení, obezřetnost… A pak přišel moment, který u ní tak dobře znal, když se stáhla do sebe a upřela oči do prázdna, jako kdyby odčítala budoucnost z nějaké tajuplné, neviditelné obrazovky ve svém nitru. Čekal. Věděl, že jí obvykle trvá pár vteřin, než si v duchu všechno spočítá. Do té doby byl zvyklý vyčkávat. Ucítil měkký, teplý dotek těsně nad kotníkem. Kolem něho zakroužil kocour Max, otřel se mu o nohy a hlasitě předl. Sehnul se, zvedl hebké zvířátko a přivinul je na hruď. „Tak co?“ Pohlédl na Emmu a vesele se ušklíbl. „Až doteď jsi neprojevila žádné velké nadšení.“ Usmála se, vztáhla k němu ruce a letmo ho políbila na rty. „Miluju tě, Piersi, a ty to dobře víš. A chci s tebou žít až do nejdelší smrti.“ „Slyším v tom nějaké ‚ale‘.“ „Ne. Jen…“ Zaváhala. Pak položila sklenku na parapet, popošla pár kroků a zalovila v kapse. „Když jsme dnes večer mluvili o těch venkovských domech, pěkně tě to naštvalo.“ Rozložila obrázek na stůl. „Nezdálo se mi, že by tu byl nějaký prostor pro kompromis.“ Vrátila se k zábradlí, opřela se a zamyšleně vyhlédla do noční tmy. „Nikdy jsme spolu nemluvili o budoucnosti, ani o tom, jak by naše manželství mělo vypadat. O dětech. O zahradách. O všem, co přesahuje rámec Evans Waterman.“ „A proč bychom o tom měli mluvit? Na to všechno jednou určitě dojde, ale teď o tom ještě přemýšlet nemusíme. Teoreticky bych jednoho dne rád měl děti, to ano. Pokud bys je chtěla ty.“ Pozvedl obočí. „Ani ve snu by mě nenapadlo, že ti v hlavě tiká budík, Emmo. Na děti je přece ještě spoustu let času.“ Zasmála se. „Tolik zase ne. Nezapomínej, že už mi uhodila obávaná třicítka.“ Natáhla se pro Maxe a ten jí hupsnul do náruče, kde se jí se spokojeným vrněním zadrápl za rameno. „Chtěla bych se jet na ten dům podívat. Ještě teď, o víkendu.“ „Ach, proboha!“ Vytrhl jí list z ruky. „To je přece hloupost, Emmo. Co tě na něm tak zaujalo? Navíc tenhle víkend nikam nemůžeme. Zítra hraju s Davidem squash, pak musím sepsat zprávu a kromě toho máme ještě tisíc dalších naléhavých věcí.“ Popošel ke světlu a přidržel si obrázek před očima, aby na něj co nejlépe viděl. „Tři akry pozemků. Sušárna bylin. Vhodné pro komerční účely. Proboha, Emmo!“ Tohle přece není žádný víkendový dům. To je venkovská usedlost! Podívej, jestli tolik toužíš po víkendovém domě, zajedeme někdy do Sussexu nebo někam jinam a po něčem se poohlédneme. Anebo proč nezajet rovnou do Francie? To je nápad! Derek říkal, že tamní nemovitosti jsou ještě pořád skvělá investice.“ 22
Ukryt_pred_svetlem.indd 22
17.8.2020 12:28:20
„Já ale ten dům nechci jako investici.“ Nechala kocoura seskočit na zem a prudce usedla do jednoho z vypolštářovaných křesílek. „Upřímně řečeno, ani nevím, jestli ho vůbec chci.“ V jejím hlase se náhle mihl stín nejistoty. „Já se jen na něj chci jet podívat. Vzpomínám si na něj z dětství. Jako dítě jsem o něm snívala. Vybudovala jsem si kolem něj celou říši fantazie. Moc pro mne znamenal, Piersi, a teď je na prodej…“ Pokrčila rameny. „Možná je mi souzený.“ Krátce a ostře se zasmál. „To není můj problém. Už jsem ti říkal, jaký mám k venkovu vztah.“ „Dobře, ale já se na něj aspoň chci jet podívat. Co nejdřív. Hned zítra. A ze všeho nejdřív zavolám agentovi.“ „No dobrá, tak si jeď, ale beze mne.“ Hodil jí obrázek do klína. „Ten dům je možná stejně už prodaný. Všimla sis data dole na stránce? Ten časopis je tři týdny starý.“
3 Emma dlouho ležela a poslouchala Piersův pravidelný dech. Spánek nepřicházel. Ze všech sil se snažili přes to nedorozumění přenést, zaplašit ten divný pocit, ale marně. Noc byla náhle mrazivě chladná. Pozavírali okna a každý zvlášť zamířili do společné ložnice. Když Emma konečně vylezla po dlouhé koupeli z vany, Piers už hluboce spal. Nemohla dělat nic jiného než se neustále obracet a převalovat a po nějaké době, která jí připadala jako věčnost a kdy se dlouho a beznadějně pokoušela uvolnit a usnout, vstala a prošla pokojem do kuchyně. Z kuchyňského stolu ji pozorovaly dva páry zneklidněných očí. „Dobře víte, že tady nemáte sedat,“ pronesla nepříliš přesvědčivě, avšak vyhnat kočky ze stolu se nepokusila. Aniž rozsvítila stropní světlo, otevřela dveře lednice. Žárovka uvnitř prozářila celou kuchyň a zalila ji tlumeným, poněkud tajuplným světlem. Emma vytáhla láhev a nalila si sklenici ledově chladné, pramenité vody. Pak dvířka opět zabouchla a vrátila se do obývacího pokoje. Tonul v polotmě a jí připadalo, jak kdyby se tu dosud vznášela ozvěna uplynulého večera. Sytý buket vína, vůně kávy, Susanin parfém, ostrý pach brandy ze sklenky, kterou Piers cestou do ložnice položil na nízký konferenční stolek a která tam zůstala stát. Emma se vrhla na pohovku a zavřela oči. Závěsy byly roztažené. Zvenčí pronikalo do místnosti mdlé světlo dávající tušit kontury nábytku 23
Ukryt_pred_svetlem.indd 23
17.8.2020 12:28:20
a sotva znatelně se odrážející od vázy z broušeného skla plné růží, která stála na stole. Dva černé stíny bezhlesně vyťapkaly z kuchyně, lehce se vyhouply na pohovku a v hlubokém tichu pokoje se k ní přitulily. Povzdechla a zavřela oči. Ve snu, který se jí zdál, se psal rok Páně 1646. Domek byl velmi malý, místnosti tmavé, avšak zahrada byla jasná a vzorně udržovaná a hýřila všemi barvami. Stála u branky zády ke kostelu, rozhlížela se po okolí a věděla, že se usmívá. Záhony růží prorůstal sléz a proskurník a na čelní stěně domu se za světlem pnul zimolez. Když otvírala branku a kráčela po pěšince k domu, cítila, jak ji na zádech hřeje slunce. Věděla, že by měla zaklepat, ale domovní dveře byly otevřené, a tak vešla dovnitř. „Lízo? Kde jsi?“ Nepřekvapilo ji, že slyší vlastní hlas. „Lízo? Přinesla jsem ti nějaké paštičky z tatínkovy kuchyně.“ Náhle si uvědomila, že má na předloktí zavěšený košík a jídlo v něm, schované pod bílým plátěným ubrouskem, je voňavé a ještě teplé. Položila košík na stůl a přešla k patě úzkého, strmého schodiště vedoucího do patra. „Lízo? Jsi nahoře?“ V domě vládlo hluboké ticho. Jediný zvuk, který zaslechla, bylo pípání malých vlaštovek v hnízdě přilepeném pod rozježenou doškovou střechou. Zničehonic se jí zmocnil podivně tísnivý pocit strachu. Vyběhla po schodech a rozhlédla se po místnosti. Malá skříňová postel s ostěním byla prázdná a přehoz, umně sešitý z kousků látek, pečlivě rozprostřený. Jediným dalším kusem nábytku byla truhla stojící v rohu pokoje. „Lízo?“ Seběhla opět dolů. Prázdnota domu na ni těžce doléhala. „Lízo! Kde jsi?“ Venku panovalo nehybné bezvětří. Krajinu dusilo nesnesitelné vedro. Bylo vlhko. Nepříjemně. Vlaštovky teď už nevydaly ani hlásku. Nikde se nic nehýbalo. Kradla se po špičkách podél zdi a opatrně nahlédla za roh směrem k záhonu, na němž Líza pěstovala byliny. Rostla tam mateřídouška a rozmarýn. Verbena. Mochna. Svatojánská bylina. Oman a jablečník. Na zemi vedle záhonu ležel košík a stříbrné nůžky. Emma se sehnula a zvedla je. „Lízo? Její hlas zněl podivně hluše a dozníval ozvěnou, jako kdyby přicházel z veliké dálky. Kolem kmene morušovníku se vinula zelená stužka. Dlouho na ni upřeně hleděla. Pak se otočila a pomalým krokem zamířila k brance. Z cesty vedoucí podél domu viděla až k modrým vodám vzdáleného zálivu. Vrcholil příliv. Lodě připlouvaly k břehům. Zastavila se a chvíli je pozorovala. Teprve když zvedla ruku, aby si setřela slzu, uvědomila si, že pláče. Když se probudila, plna úžasu nad tím, kde pobývala, zjistila, že má tváře dosud vlhké od slz. A když znovu usínala, byla už nezvratně 24
Ukryt_pred_svetlem.indd 24
17.8.2020 12:28:20
rozhodnuta. Hned ráno se pojede na ten dům podívat, a jestli s ní Piers nebude opravdu chtít jet, pojede sama.
4 Sobota Mike Sinclair stál v džínsech a tričku s rozhalenkou v kuchyni své fary, pohled upřený do topinkovače, jehož doruda rozžhavené spirály pomalu opékaly tenké plátky bílého, nanicovatého chleba, který mu přede dvěma dny přinesla jeho posluhovačka. Povzdechl. Čas od času si bude muset vyšetřit trochu času a zajít si nakoupit sám. Marně psává na seznam potřebných věcí tmavý chléb, někdy i celozrnný, to vše tlustě podtrženo. Vždycky mu přinese ten odpudivý bílý. Do vzduchu vylétly dvě topinky a opět zapadly do svých otvorů. Opatrně je vylovil, položil na talíř, uchopil šálek kávy a obojí odnesl na stůl. Tam už čekalo máslo, štědře pokryté včerejšími toustovými drobky, a sklenka Oxfordské marmelády. Ušklíbl se sám pro sebe. Ať měl chléb, jaký chtěl, byla to stále jeho nejoblíbenější snídaně a po ní nepochybně přijde další skvělý den. Většinu jej prožije ve své pracovně papírováním, pak si znovu projde kázání, ale na to je teď ještě příliš brzy a jemu zbývá dost času i na procházku. Do téhle farnosti přišel teprve před několika měsíci a ještě stále se seznamoval jak s farníky, tak s bližším i vzdálenějším okolím. Zjistil, že ideální dobou, kdy je vhodné se vydat na průzkum, je časné jitro, kdy jsou ulice a cesty ještě poměrně prázdné a on se může nerušeně procházet, aniž jej na každém kroku zastavují jeho farníci. Ponechá si tedy dvě tři hodinky na snídani a procházku, a teprve pak se vrátí a zavře se s hromadou papírů v pracovně. Pomalu dosnídal a přelétl zrakem titulky novin, které ráno ležely na prahu jeho domu. Když se sem přistěhoval, pobavilo jej, jak žena v novinovém stánku bryskně usoudila, že bude číst Telegraph, a položila mu jej přede dveře. Zašel jí poděkovat, poblahopřál jí k obratnosti, s jakou získává nové zákazníky, a taktně si přiobjednal Timesy. Teď, když si noviny zběžně prohlédl, přišel čas vyrazit. Fara stála uprostřed zahrady na konci Kostelní ulice a vedla k ní dlouhá, vyštěrkovaná příjezdová cesta. Nebyla to samozřejmě původní fara, ta před sto lety vyhořela, avšak byl to starý dům, který církev koupila ve 20. letech jako obydlí pro tehdejšího pastora a jeho početnou rodinu. Pro 25
Ukryt_pred_svetlem.indd 25
17.8.2020 12:28:20
potřeby jednoho člověka byl dům velký, avšak Mika nesmírně potěšilo zjištění, že lidé v jeho nové farnosti nepatří k těm, jež usoudili, že nejvhodnějším bydlením pro jejich pastora je uniformní moderní bungalov. Bylo to příjemné stavení s georgiánskou fasádou omítnutou jemně narůžovělou, bílou suffolkskou omítkou, s pseudoalžbětinskými interiéry a trámovými stropy. Mike se rozhodl, že až jednoho dne nebude mít tolik práce, pokusí se vyhledat nějaké informace o jeho dřívější historii. Zahrada, jak si smutně povšiml, byla až na několik krásných stromů víceméně zanedbaná. Nebyla nijak velká, což bylo pravděpodobně dobře, vzhledem k tomu, že – jak předpokládal – nebude mít času nazbyt, aby se jí mohl věnovat, a na zahradníka nebude mít peníze ani on, ani diecéze. Naštěstí se mu podařilo zajistit si na dvě dopoledne v týdnu posluhovačku na úklid. Pravděpodobně ne nadlouho. Pochyboval, že si ji bude moci dovolit napořád. Byl to pro něho šok, když zjistil, jak malý bude mít jako venkovský pastor plat. Pohlédl do trávy. Byla jako obvykle vzorně posekaná a on jako vždycky nevycházel z údivu, kdo to proboha udělal. Možná některý z farníků, který si počkal, kdy bude pryč z domu. Mohl to být kterýkoli z těch lidí, kteří mu nabízeli své služby, když sem před časem přišel. Pomoc mu nabídli mnozí. Dva košíky s jídlem, které, jak usoudil, ho měly zachránit před vyhladověním a jež se mu po jeho příjezdu čas od času ve vší diskrétnosti objevovaly za dveřmi, časem zmizely a namísto toho mu dvě dámy taktně nabídly, že mu občas uvaří. Sám pro sebe se usmál. Několik lidí včetně biskupa ho před těmito dámami varovalo. Pohledný pastor bez závazků, těsně po čtyřicítce – a Mike měl široká ramena, pěkné vlasy a modré oči – by se bezesporu stal terčem jejich neutuchajícího zájmu, jakmile by dospěly k názoru, že není homosexuál. Mike za sebou zabouchl domovní dveře a vydal se k brance. Kostelní ulice se tady, na svém konci, podobala spíše cestě. Za jeho domem se vážně a chmurně tyčil kostel obklopený malým hřbitovem a stíněný třemi obrovskými tisy, což byla vskutku rustikální scenérie, uvážíme-li, že Manningtree bylo vlastně malé městečko – nejmenší v Anglii, jak se o něm někteří vyjadřovali – a že za živým plotem mohl zahlédnout linie starých střech stoupajících po svahu kopce. Nyní, za časného jitra, byla cesta zcela opuštěná. Kráčel po ní rázným krokem a po pravé i levé straně míjel stavení, která se podobala jeho vlastnímu až na to, že v místech svažujících se prudčeji směrem k městu měly domy terasu. Jak vypadaly jejich zahrady, to nebylo vidět, poněvadž všechny zakrýval vysoký plot. V místě, kde se Kostelní ulice protínala s vysokou ulicí, stály poslední dva rohové domy přestavěné na 26
Ukryt_pred_svetlem.indd 26
17.8.2020 12:28:20
obchody s výlohami do obou stran, avšak stačil jediný pohled na jejich střechy, aby se ukázalo, že jsou stejně staré jako všechna ostatní stavení v okolí. Jeden z těchto domů, jak si povšiml, byl od té doby, co se sem přistěhoval, stále prázdný. Na rohu Vysoké ulice zahnul k východu a zamířil ke břehu řeky Stour. Cesta vedla podél úzkého pruhu solné bažiny, zaplavované přílivem, což byl krajinný prvek pro tento úsek řeky charakteristický. Minul osamělého pejskaře, který ho pozdravil zvednutím ruky, a dál pokračoval svou cestou. Miloval takového procházky. Jak tak rázoval pod sykomorami lemujícími silničku do Mistley, jež tvořilo druhou polovinu jeho farnosti, kráčel po chodníku, po jehož pravé straně se táhla dlouhá zeď, která kdysi obepínala rozlehlé zahrady Rigbyů a dala celé ulici název U Zdi, zatímco vlevo od něj se otevíral úchvatný výhled na vodní hladinu, bažinaté a kamenité pruhy země a průzračně čistou oblohu. Zastavil a několik minut se jen díval. Byl odliv, ústí řeky odhalilo rozbahněné břehy a ploché pobřeží Suffolku v dálce ještě spalo v mlžném ranním oparu. Břeh se modral květy divoké levandule a rostly tu i drobné astry se žlutými středy. Jak tak pomalu kráčel dál, povšiml si množství ptáků shánějících potravu v bahně. Nevyznal se v nich příliš, avšak když uviděl mořského racka, poznal ho, stejně jako labutě a ptáky, o nichž se domníval, že to jsou ústřičníci s nádherným černobílým opeřením a červenými zobáky. Mířil k druhému z kostelů své rozlehlé farnosti sestávající z Manningtree a Mistley, k tomu, který – jak si s jistou trpkostí přiznával – jej pravděpodobně fascinoval mnohem více, než si zasluhoval. Samozřejmě věděl, že je to rozvalina, ale měl za to, že i ta bude stát za vidění. Uvědomoval si, že je tak trochu romantik, kteroužto stránku své osobnosti se snažil mít přísně pod kontrolou, nicméně dost zřetelně cítil, že i pobořený kostel může být obestřen aurou posvátnosti. Třeba by mohl čas od času odsloužit v jeho troskách mši. Až do této chvíle se mu nenaskytla příležitost tenhle nápad někomu z místních předložit a možná u toho mělo i zůstat. Několik jeho předešlých žádostí o to, zda by si jej nemohl jít prohlédnout, zůstalo totiž bez odpovědi. Tato zeď mlčení mu nedávala spát. Pustil se do pátrání po jeho historii a kromě jiného zjistil, že tamější hřbitov by měl být místem posledního odpočinku muže proslulého hony na čarodějnice. Při první příležitosti se na to místo rozjel podívat. To, co uviděl, ho dost zklamalo, ale tehdy byl šedý, deštivý den a on ta místa pouze projel v autě. Dnes jde pěšky, je nádherné jitro a on je zvědav, zda se mu podaří zjistit, proč lidé připustili, aby to tam takhle zpustlo. A proč byl kostel stržen. 27
Ukryt_pred_svetlem.indd 27
17.8.2020 12:28:20
Prošel centrem Nového Mistley s jeho neodolatelnou směsicí viktoriánských dílen a továrniček, starých sladoven a přístavních hrází, s jeho slavnými Adamovými věžemi, labutí fontánou i malebnými domy a domky a po krátké spojnici zamířil od pobřeží k pěšině mezi poli. Miloval Mistley. Náměstíčko uprostřed bylo tak maličké a v této době tak opuštěné, že si ho snad nikdo nedovedl představit jako střed města kypícího životem, jímž kdysi bývalo. Rozvaliny kostela stály kousek od úzké silničky za Novým Mistley, v místech, kam vedla cesta, po níž právě teď kráčel. O kus dál, za kopcem, uviděl záblesk vody protékající širokým ústím řeky. Pod průzračnou oblohou časného rána byla jasně modrá. Vál tam dost silný vítr. Zahlédl vzdouvající se bílou plachtu jachty vyplouvající na moře. Na pevnině však vládlo nehybné bezvětří a vzduch byl stále teplejší. Ucítil vůni planého zimolezu pnoucího se po plotech z ostříhaného hlohu i pach slámy vycházející ze strnišť v polích. Zastavil se a rozhlédl se kolem. Ještě stále nezahlédl ani živáčka. Vládl tu nezvyklý klid a mír. Pomalu se otočil a přistihl se při myšlence, že by docela rád měl psa, kterého by mohl venčit. Dělal by mu na jeho časných ranních procházkách společnost. Střechy staré vesničky Mistley se choulily kus cesty před ním, zatímco novou zástavbu měl za zády. Ale tady, v polích mezi nimi, byl úplně sám. Místo, kde stával kostel, nebylo nijak označeno. Jediné, co uviděl, byla cihlová zeď obklopující starý hřbitov. Skoro se ztrácela ve změti houštin a křovisek. Za ní se prostíralo cosi jako nevelký sad či pastvina. Po kostelu samotném nebylo ani památky. Z toho, co se dozvěděl, pochopil, že v živé paměti lidí je dosud věž, která tu nějaký čas stávala a která sloužila k pohřbům, ale o té posléze místní radní prohlásili, že je nebezpečná, a dali ji strhnout. Pozemek pak prodali. Naproti na druhé straně cesty stál domek s omšelou bílou omítkou, který se krčil za divoce rozježeným živým plotem. Jeho okna byla tmavá a bez závěsů a vedle branky se opile pohupovala tabulka s nápisem NA PRODEJ. „Mohu vám nějak pomoct?“ Na cestě za jeho zády se objevil podsaditý vousatý muž s dvěma černými labradory v patách. Jeho pohled byl tvrdý a plný podezření. Mike zavrtěl hlavou. „Jen jsem se přišel podívat. Zajímalo mě, jestli se dochovalo něco z kostela, který tu stával.“ „Ten už dávno nestojí.“ Mužův výraz nevybízel k žádným důvěrnostem a Mike se vzdal úmyslu se mu představit. „To je škoda,“ pronesl mírně. 28
Ukryt_pred_svetlem.indd 28
17.8.2020 12:28:20