Barbara Woodová HRA OSUDU
IKAR
1
T
o je pro tebe! Jenny tě vystřídá, abys mohla jít k telefonu.“ „ Paní Cathcartová trpělivě čekala, zatímco jsem podávala doktoru Kellermanovi cévní svorku. Odpověděla jsem, aniž jsem odvrátila pohled od operačního stolu: „Raději bych teD neodcházela. Kdo volá? Nemohla bych zavolat zpátky?“ „Myslím, že ne, Lydie. Je to tvoje sestra Adéla, volá z Říma. Říká, že je to naléhavé.“ Překvapeně jsem zvedla hlavu a podívala se na vrchní sestru, mou nadřízenou. „Itálie?“ uklouzlo mi. „Jste si jistá?“ „Tak mi to řekla telefonistka. Z Říma. Mezinárodní hovor a ještě k tomu naléhavý. Jenny to za tebe převezme.“ Vtom bylo slyšet nevlídný hlas doktora Kellermana. „Honem!“ volal. „Srdeční činnost vynechává!“ Rychle jsem se podívala na kardiograf. Přístroj neregistroval už žádný pulz. Paní Cathcartová okamžitě ustoupila stranou a udělala místo lidem ze záchranné skupiny, kteří na sebe rozčileně pokřikovali a tlačili se kolem operačního stolu. Z dálky hlásil lhostejný hlas do reproduktoru: „Code Blue na operační sál. Code Blue na operační sál. Code Blue na operační sál.“ Myšlenky na Adélu a Řím okamžitě zmizely a já jsem plně věnovala pozornost své práci. Doktor Kellerman prohmatával srdce pacienta. Rychle jsem připravila sterilní injekční stříkač5
B A R B A R A
W O O D O V Á
ky s adrenalinem a natriumkarbonatem. Jakoby odnikud mi někdo podal elektrody defibrilátoru a bylo slyšet trhající se látku. Kdosi odkryl pacientovu nohu a obnažil kotník pro přiložení elektrody. Zazněl výkřik: „Krok zpátky! Rychle!“ Tělo na operačním stole se vzepjalo do výšky. Linka na obrazovce kardiografu zůstala rovná. „Musíme to zkusit ještě jednou. Tentokrát dvě stě voltů. Všichni zpátky! Rychle!“ Žádná změna na obrazovce. „Ještě jednu ampuli natriumkarbonatu. Lydie, drž ty elektrody. Nepouštěj je! Určili jste krevní skupinu toho muže? Udělali jste křížovou zkoušku? Přineste sem několik krevních konzerv! A zatím ani slovo rodině! Lydie, ty elektrody! Připravit. TeD!“ Všichni hleděli plni očekávání na měřící přístroj. Najednou se ozval pípavý tón a hned nato druhý. Třetí pípnutí se opozdilo. Linka na obrazovce kolísala a chvěla se. „V pořádku. Ještě jednou. Musíme odstranit komorovou fibrilaci. TeD!“ Tentokrát to zabralo. Dvě stě voltů z defibrilátoru přimělo srdce, aby začalo znovu bít. Klinicky byl pacient tři a půl minuty mrtvý. „V pořádku, to bylo ono. Můžete jít.“ Hlas doktora Kellermana zněl jistě a klidně. „AO pošlou lůžko z jednotky intenzivní péče. Pacienta je třeba sledovat. Lydie, šití pro dutinu břišní, prosím.“ Když jsem mu podala jehlu a šití, věnoval mi doktor Kellerman letmý úsměv. Jeho pohled říkal něco ve smyslu: Tenhle tady už měl namále, děvče, ale my jsme to zvládli! Záchranná skupina opustila pomalu operační sál. Zůstali jsme tu sami dva a v klidu dokončili operaci. TeD však byla atmosféra jiná, byli jsme znepokojeni a nemysleli na nic jiného než na pacienta a jeho život. Napětí polevilo teprve tehdy, když ho na lůžku jednotky intenzivní péče odváželi pryč chodbou. Pozorovala jsem nepořádek kolem sebe: hromady zakrvácených roušek, nástroje a prázdné injekční stříkačky, které se válely poházené všude kolem, podivně vypadající vozík se 6
H R A
O S U D U
srdečními monitory. Po každé operaci mě vždycky znovu ohromovalo, jak moc se operační sál podobal bojišti. TeD zůstalo opuštěné. A ve chvíli, když jsem právě kvůli nepříjemnému úklidu, který na mě čekal, s nechutí zakroutila hlavou, nahlédla paní Cathcartová znovu do sálu. „Lydie, udělej si pauzu. Jenny se nabídla, že za tebe uklidí. Jdi a vyřiD si ten hovor.“ Zvedla jsem hlavu. Samozřejmě. Adéla v Římě. Naléhavý hovor. Úplně jsem na to zapomněla. Rukou, úplně zpocenou z operační rukavice, jsem přiložila sluchátko k uchu. Druhou jsem si mezitím snažila stáhnout roušku, která se mi houpala kolem krku. „Haló?“ zakřičela jsem do sluchátka. V chrastícím vedení bylo slyšet neosobní hlas telefonistky: „Stále se ještě pokouším obnovit spojení. Mohu vám zavolat zpátky?“ „Ne, je to naléhavé. Zůstanu u aparátu.“ „Jak si přejete, budu to dál zkoušet.“ Naslouchala jsem. Znělo to, jako by telefonistka mluvila za skleněnou výplní dveří. V pokoji sester bylo liduprázdno. Po hektických událostech předchozí hodiny se mi zdál klid, který se kolem všeho rozhostil, jenom zdánlivý. Seděla jsem u telefonu celá netrpělivá. Ptala jsem se sama sebe, jaké novinky mě asi čekají. Už čtyři roky jsem přece neměla na Adélu žádné spojení a vrchní sestra říkala, že telefonát je z Říma. Myšlenkami stále ještě u chaosu poslední hodiny jsem však nedokázala určit, co mě víc rozrušilo: zda zpráva, že mi z Evropy volá Adéla, nebo zástava srdce, která se právě přihodila na operačním stole. „Okamžik, prosím,“ ohlásil se hlas s italským přízvukem. Telefonistka navázala spojení s telefonním číslem, které Adéla zanechala: jistý hotel Palazzo Residenziale v Římě. Za okamžik by mě měli spojit se sestrou, která o sobě nedávala už tak dlouho vědět. Při všech mých zmatených myšlenkách na ope7
B A R B A R A
W O O D O V Á
raci, na zástavu srdce a na námahu mého povolání jsem se snažila uhádnout, co u všech všudy mohlo přimět Adélu k tomu, aby mi zavolala, a co bylo ještě záhadnější, co mohlo být podle Adélina názoru tak strašně naléhavé. Moje sestra a já jsme si byly kdysi velmi blízké. To však bylo ještě před tragickou smrtí našeho bratra a rodičů. Tato tvrdá rána osudu, smrt milovaných lidí, členy rodiny většinou ještě více sblíží, Adélu a mě však zvláštním způsobem rozdělila. Roky zármutku a bolesti nás odcizily, udělaly z nás osoby, které se k sobě chovají už jen zdvořile, a nakonec se naše cesty před čtyřmi lety s konečnou platností rozešly. Tenkrát mi bylo dvacet tři, Adéle dvacet dva. V té době jsem studovala – chtěla jsem být sálovou sestrou; Adéla se sama vzdělávala v tom, jak poplést mužům hlavu. Ten den, kdy odjížděla, utrousila něco nejasného o tom, že by chtěla cestovat. Já jsem tehdy mluvila o svých povinnostech v zaměstnání. Pak jsme se rozešly mdlým stisknutím ruky, tak jako se lidé loučí po nedělní návštěvě u příbuzných. A od té chvíle až do dnešního rána jsem o své sestře Adéle nic neslyšela. „Lydie? Lydie, jsi to ty?“ Při zvuku jejího hlasu se přede mnou Adéla zjevila jako nějaký duch. „Jsi to opravdu ty, Adélo? Dobré nebe!“ „Jsem tak ráda, že jsem tě zastihla. Ach, Lydie, mám pro tebe něco strašně vzrušujícího! Jednoduše vzrušujícího! Ani se nemůžu dočkat, až ti to budu vyprávět!“ Rozpustile brebentila veselým, pronikavým a zjitřeným hlasem přicházejícím z velké dálky. Když jsem uslyšela z telefonu tenhle známý hlas, nevěřícně jsem zírala na protější zeD. Říkala mi Lydie! Adéla mi říkala Lydie, jako bychom se viděly ještě včera. „Nejdřív se uklidni,“ přerušila jsem ji a cítila, že se část jejího vzrušení přenesla i na mě. „Co se stalo? Máš se dobře?“ „Samozřejmě! Mám se prostě skvěle. Jsem v Římě, Lydie!“ 8
H R A
O S U D U
„To vím. Co se stalo?“ „Ne, nejsem nemocná nebo něco takového. Ale je to přece jenom naléhavé. Lydie, můžeš přijet do Říma?“ „Jestli můžu co?“ „Poslouchej. Něco jsem ti poslala, to ti všechno objasní. Podle toho, co říkáš, mám dojem, že jsi to ještě nedostala. Měla bys to dostat každým dnem. Poslala jsem to leteckou poštou, ale možná jsem to měla radši poslat jako doporučený dopis. TeD lituju, že jsem to neudělala. Ó, Lydie, ty musíš prostě přijet, prosím!“ Z jejího hlasu bylo cítit napětí a vzrušení. To mě přimělo k tomu, abych ji pozorně poslouchala. Jedno bylo jisté, Adéla byla kvůli něčemu šOastná a rozrušená. A přece mě zároveň varoval důvěrně známý instinkt (byla to koneckonců moje sestra), že nebylo všechno takové, jak se zdálo. „Něco tady nehraje.“ „TeD ti to nemůžu říct. Ale je to prostě fantastické. Musím ti to vyprávět osobně, ne do telefonu. Můžeš přijet do Říma?“ „Samozřejmě že ne. NebuD blázen.“ To byla typická Adéla, nerozvážná a náladová. „Nemůžu z práce. TeD mi ale nejdřív řekni, co se sta…“ „Ále, pověs tu svou pitomou práci na hřebík! Musíš přijet. Poslouchej, spěchám…“ Přerušila řeč uprostřed věty a odmlčela se. Okamžik jsem čekala a pak řekla: „Povídej dál, poslouchám tě.“ Neodpověděla. „No tak, Adélo, nenapínej mě. Neobjednala jsem si tenhle zatraceně drahý hovor jen tak pro legraci. AO už mi chceš říct cokoliv, otevři konečně pusu. Nemám chuO z tebe tahat rozumy. Adélo?“ Telefon byl mrtvý. Odložila jsem sluchátko a užasle na něj zírala. „Haló? Adélo? Spojení?“ Ťukla jsem prstem na jedno tlačítko. Ohlásila se nemocniční ústředna. „Můj hovor přerušili,“ vysvětlovala jsem. „Můžete mě spojit ještě jednou?“ 9
B A R B A R A
W O O D O V Á
„Okamžik, prosím.“ Čekala jsem a naslouchala. Ze sluchátka u mého ucha bylo slyšet zvuk, který se podobal šumění moře. V aparátu to cvaklo a já jsem uslyšela něčí dech. Konečně se telefonistka znovu ohlásila. „Lituji, váš hovor nebyl přerušen. Druhý účastník zavěsil.“ „Cože? To není možné.“ „Mám se pokusit navázat nové spojení?“ „Ale Adéla přece nezavěsila. Někdo nás přerušil. Možná italská mezinárodní ústředna. Nebo někdo z hotelu.“ „Lituji, bylo mi řečeno, že druhý účastník zavěsil. Mám vás spojit ještě jednou?“ Na chvilku jsem zaváhala a rychle přemýšlela, jestli mám diskutovat s Adélou odsud ze sesterny nebo raději později ze svého bytu, kde mě nebude nikdo rušit. „Ne,“ odpověděla jsem nakonec, „zkusím to později ještě jednou, děkuji.“ V šatně jsem si dala rychlou sprchu, převlékla se do civilních šatů a nahlásila, že bych chtěla odejít o půl hodiny dřív. Nikdo nic nenamítal. Na Ocean Avenue, která vede podél Pacifiku, jsem vjela do mlhy, která se přede mnou objevila jako bílá zeD. Po takovém dnu mi připadala skutečně osvěžující. Těšila jsem se na klidný večer ve svém útulném bytě v Malibu blízko Los Angeles. Budu si asi číst nebo dělat nějaké domácí práce. Moje chvíle po službě nebyly nikdy příliš vzrušující. Dnešní večer neměl být výjimkou. Samozřejmě pokud nepočítám telefonní hovor se svou sestrou. Vyčerpaně jsem čekala se sluchátkem u ucha, zatímco osoba na druhé straně hledala někoho mluvícího anglicky. Když jsem si objednala u mezinárodní ústředny hovor s Římem, sdělili mi na telefonní centrále hotelu Palazzo Residenziale, že u nich Adéla Harrisová není zapsaná jako host. Pak jsem požádala spojovatelku, aby mě přepojila na recepci, protože mohlo jít o omyl. Předpokládala jsem, že to bude nějakou dobu trvat, a klesla jsem odevzdaně zpátky do křesla. 10
H R A
O S U D U
V Římě muselo být díky časovému posunu už po půlnoci. „Haló?“ Hlas se mnou škubl. Trvalo jenom několik okamžiků, než se ohlásil někdo anglicky. „Ano?“ Napřímila jsem se. „Vy si přejete mluvit se slečnou Adélou Harrisovou? Není tady, madam. Už opustila hotel.“ „Jste si jistý? Kam šla?“ „To nevím, madam. O tom se nezmínila.“ „Hm, ano, pochopte, já jsem její sestra. Volám z Ameriky. Dnes odpoledne jsem s ní už mluvila, byla ve vašem hotelu. Musela pro mě určitě nechat zprávu. Určitě zanechala telefonní číslo, na kterém ji mohu zastihnout.“ „Bohužel ne, madam. Nemáme k dispozici žádný vzkaz.“ „Pro Lydii Harrisovou? Jste si jistý?“ Skoro jsem viděla, jak pokrčil rameny. „Slečna Harrisová před chvílí odjela. Zaplatila účet. Její pokoj je uklizený. Nezanechala žádný vzkaz.“ „Rozumím.“ Samozřejmě že jsem nic nechápala. „Tak tedy, mnohokrát děkuji, na shledanou.“ „Na shledanou, madam.“ Obličej jsem měla rozpálený od ohně v krbu. Nepřítomným pohledem jsem zírala před sebe. Tohle dítě, myslela jsem si pro sebe, bylo vždycky trochu roztržité. Zavolá mi na kliniku, chce se mnou mluvit, každému vykládá, jak je to naléhavé. A když mě má u aparátu, tak se směje, nenaznačí mi, o co vlastně jde, klidně pak zavěsí a kromě toho ještě opustí svůj hotel. Adélo, ty uličnice! Nejradši bych mrštila telefonem do krbu, když mě náhle vyrušilo klepání na dveře. Byla to Shelly, moje sousedka, číšnice, která pracovala až do noci a během dne byla doma. V rukou držela příšerně ohmataný balíček. „Ahoj, Lydie, viděla jsem, že jsi doma. Tohle pro tebe přišlo dneska poštou.“ Vzala jsem od ní krabičku zabalenou do hnědého papíru. 11
B A R B A R A
W O O D O V Á
Byla vyboulená a odřená. Adresa byla psána Adéliným písmem. „PošOák to nechtěl nechat ležet před dveřmi. Nabídla jsem se, že to pro tebe převezmu. Musela jsem to podepsat. Vadí ti to?“ „Ani v nejmenším. Moc ti děkuji. PojD, dáme si spolu skleničku vína.“ „Jsem bohužel strašně unavená. Řekni, co myslíš, že to je? Neposílá ti to tvoje sestra?“ Adélino jméno bylo napsáno v rohu nad adresou hotelu Palazzo Residenziale, Via Archimede, Roma. „Máš pravdu, vypadá to tak.“ „Není to ta, která jinak nepošle ani pohlednici k Vánocům? Posílá ti snad dárek k narozeninám?“ „To asi sotva. Děkuji, Shelly, děkuji ti moc.“ Zavřela jsem dveře a zírala na balíček ve své ruce. Musel to být ten předmět, který mi Adéla poslala leteckou poštou a o kterém říkala, že ho měla radši poslat jako doporučený dopis. Snad to bylo něco víc než suvenýr… Najednou mě napadlo, že by snad mohl být uvnitř dopis na vysvětlenou. Rychle jsem strhla papír. (Šlo to až příliš snadno.) Objevila se jednoduchá bílá krabička. Uvnitř byly zmačkané nějaké italské noviny a několik ubrousků z hotelu. Mezi touto výplní jsem nahmatala něco tvrdého. Když jsem ji odstranila, objevil se maličký kousek dopisního papíru. Vytáhla jsem ho a četla slovo, které na něm stálo: OPATRNĚ. To bylo všechno. Sundala jsem celý obal a konečně držela v rukou ten nejpozoruhodnější předmět, jaký jsem kdy viděla.
12
2
P
ředmět byl asi dvacet centimetrů dlouhý, z hladkého materiálu krémové barvy, pravděpodobně ze slonoviny. Dal by se popsat nejspíše jako tlustý nůž na otvírání dopisů. Na jednom konci se zužoval do špičky, druhý byl ozdoben řezbou. Podobně jako miniaturní vycházková hůl byl tenhle nažloutlý kousek slonoviny opatřen podivnou zvířecí hlavou, která vypadala z dálky jako hlava psa. Asi jsem tu „věc“ pozorovala velmi dlouho, když jsem se totiž konečně vymanila z jejího kouzla, zjistila jsem, že oheň vyhasl a v místnosti se citelně ochladilo. Posbírala jsem „psa“, krabičku i obal a přešla s tím ke křeslu, kde jsem se trochu zmateně posadila. S velikou pečlivostí jsem postupně prohlížela každý kousíček papíru a také karton. Ke svému překvapení jsem však nenašla žádné další sdělení kromě kousíčku dopisního papíru, na kterém stálo OPATRNĚ. To bylo všechno. Žádný dopis. Nic, co by mi mohlo vysvětlit, co tento předmět představoval nebo proč mi ho Adéla poslala. Byl snad tak cenný, že mi kvůli němu telefonovala z Evropy, aby mě upozornila na jeho doručení? Byl to ten, o kterém řekla, že ho měla poslat raději jako doporučený dopis? Ale co byla největší záhada: proč ho poslala právě mně? Otáčela jsem a převracela ten předmět a postupně se utvr13
B A R B A R A
W O O D O V Á
zovala, že se musí jednat skutečně o slonovinu. Zdál se velmi starý. Jestli byl pravý, jsem nemohla samozřejmě posoudit. Úplnou záhadou bylo, co to je za „psí hlavu“, která byla vyřezána na širším konci. A jestli to vůbec je hlava psa. Ta věc měla velmi zvláštní tvar; asi jako dole se zužující svíčka s psí hlavou posazenou na širším konci. K čemu něco takového sloužilo? Byla jsem bezradná a vůbec jsem nevěděla, co bych teD měla dělat. Adéla chtěla, abych přijela do Říma. Proč? Mám tenhle… suvenýr přivézt s sebou? Ale proč to poslala nejdřív sem a pak opustila hotel? A proč mi ani nenechala zprávu o tom, kde je? Druhý den jsem dostala nápad: pokud mi někdo mohl poradit, co to je za předmět, pak to byl doktor Kellerman. Doktor Kellerman sbíral starožitnosti a umělecké předměty, a tak jsem ho v nemocnici požádala, abych ho směla navštívit. Pozval mě večer do svého domu vzdáleného asi deset kilometrů od mého bytu. „Ráda bych znala váš názor na věc, která mi připadá záhadná,“ začala jsem, když jsem se pohodlně uvelebila v jeho pracovně. Ráda jsem přijala sklenici vína a otočila se k praskajícímu krbu. Knihovna doktora Kellermana byla místnost, kde jsem se vždycky cítila velmi dobře. Byla celá zařízena v teplých hnědých barvách, vybavena koženými křesly, starými rytinami a drobnými soškami. Tlusté orientální koberce tlumily všechny zvuky a knihy na vysokých policích, které lemovaly zdi, byly tak namačkány u sebe, jako by sloužily k tomu, aby nepustily dovnitř chlad mlhavé noci. „Jsem vždycky rád, když mohu být nápomocen, Lydie. Ale nebuDte, prosím, tentokrát zase tak stručná. Vždycky proběhnete dovnitř a zase ven jako plachý zajíc. Doufám, že mlha venku vás u mě trochu zdrží.“ Sedl si vedle mě a v očích se mu odrážel jas ohně v krbu. „No, tak jakpak vám mohu pomoci?“ 14
H R A
O S U D U
Vyprávěla jsem mu o telefonickém rozhovoru, který jsem měla s Adélou den předtím. Informovala jsem ho také o svém dalším večerním telefonátu, při kterém jsem zjistila, že Adéla odjela. Pak jsem mu popsala balíček a jeho obsah. A nakonec jsem vytáhla z kabelky „psa“. Doktor Kellerman neříkal zpočátku vůbec nic. Důkladně si předmět prohlížel, otáčel a obracel ho na všechny strany a vypadal, že je hluboce ponořen do myšlenek. Podle jeho očí pod hustým bílým obočím jsem poznala, že jsem vzbudila jeho pozornost, a postupně mi docházelo, že jsem se stala majitelkou něčeho mimořádného. Ba dokonce snad něčeho velmi cenného. „Říkáte, že vám to přišlo z Říma?“ Přikývla jsem. „Velice zvláštní. Já už jsem tuhle věc někde viděl, ale nemohu si uvědomit, kde.“ Jeho modré oči se zúžily, když se snažil o soustředění. „Vypadá to jako pes, ale není to pes. Jen si prohlédněte ty uši. Podívejte se, jak jsou dlouhé a špičaté. A ten čumák. Zvláštně působící zvíře. Divoce žijící, řekl bych, žádné domácí zvíře. A tento předmět je skutečně ze slonoviny. Ale co…?“ Plácl se špičatě vybíhajícím koncem do dlaně. „Kde jsem něco takového už jenom viděl?“ Doktor Kellerman těkal pohledem po místnosti a po nesčetných knihách na policích. Já jsem také přelétla očima hřbety knih a s dráždivým pocitem jsem doufala, že snad najdeme v některé z nich fotografii takového předmětu. „TeD mě to konečně napadlo!“ vykřikl najednou. „Vůbec to nepochází z Itálie. A já už teD taky vím, kde jsem to viděl.“ Vstal a rychlými kroky zamířil k nejvzdálenější polici zaplněné tlustými svazky. Pak sáhl najisto po jedné knize ve výši očí, která nesla název Poklady starého Egypta. Mrkl na mě, jak to tak často dělával přes operační stůl, a pak se vrátil na své místo vedle mě na gauči. 15
B A R B A R A
W O O D O V Á
„Není to pes, Lydie. Je to šakal. Egyptský šakal. Jedná se o hrací figurku.“ „O co?“ „O hrací figurku. Jako hrací kámen z dámy nebo něco jako šachová figurka. A já se s vámi vsadím, že…,“ rychle listoval v knize, přeskakoval desítky barevných vyobrazení, „vsadím se s vámi, že přesně to je tady uvnitř… Podívejte!“ Plácl dlaní na jednu stránku. „Tady je náš šakal.“ Oči se mi rozšířily úžasem. Pokud to nebyl právě tentýž kousek, který jsme drželi v rukou, pak to, co bylo vyobrazeno na fotografii, byla jeho navlas stejná obdoba. Pozorně jsem poslouchala, zatímco doktor Kellerman předčítal krátký popis egyptské deskové hry Psi a šakali, kterou bylo vidět na vyobrazení vedle fotografie šakala ze slonoviny. Hrací deska z ebenového dřeva byla vyzdobena složitými vyřezávanými vzory a byla provrtána symetrickými řadami děr. Špičatý konec hrací figurky vězel v díře. Házelo se kostkami, které určovaly další tah figurky. Ačkoliv se dnes přesně neví, podle jakých pravidel se hra tenkrát hrála, existovalo zřejmě víc exemplářů od každé figurky. Nejspíš se jimi tenkrát pohybovalo podobně jako s červenými a bílými kameny při dámě. Nevycházela jsem z úžasu. „Pokud je ta figurka pravá, Lydie, pak bych řekl, že je velice cenná.“ Doktor Kellerman mi podal knihu. Pozorně jsem si prohlížela fotografii svého šakala. „Jestli ten kousek opravdu pochází ze starého Egypta, a já se vsadím, že to tak je, pak máte skutečně pozoruhodný suvenýr.“ „Ano, mně to také tak připadá.“ Udiveně jsem hleděla na šakala ze slonoviny ležícího na mé dlani. „Ale proč to poslala právě mně? Já přece nejsem žádná egyptoložka. Ani se o takové věci nezajímám.“ „A vaše sestra?“ „Pokud vím, taky ne. Ale vždycky měla ráda všechno tajemné. Věřila na věštkyně a na sílu kleteb a proroctví. Pravděpo16
H R A
O S U D U
dobně v Římě narazila náhodou na tuhle figurku a myslela si, že by mě s ní mohla ohromit.“ Zamračila jsem se. Když jsem to vyslovila, sama jsem tomu nevěřila. Nic z toho, co jsem do této chvíle řekla, neznělo pravděpodobně. Jediné vysvětlení, které jsem si pro takové počínání dokázala představit, bylo, že se mi Adéla snažila předat nějaké poselství. Tomu jsem se však vzpírala. „Říkáte přece, že vás vaše sestra vybízela, abyste přijela do Říma. Neřekla vám důvod?“ Poškrábal se na bradě. Na rozdíl od většiny chirurgů jeho věku, bylo mu kolem padesátky, nosil doktor Kellerman plnovous. „V tom případě se domnívám, že se vás snaží lstí přimět k tomu, abyste za ní odjela. Z nějakého důvodu vás tam chce mít. A z nějakého skutečně závažného důvodu musela předpokládat, že jejímu přání nebudete chtít vyhovět. Proto použila lest.“ „To se mi nezdá pravděpodobné. Ne po čtyřech letech. Napsala by, i kdyby to měl být jenom krátký dopis. Ale ne…“ Dotkla jsem se toho podivného šakala. Doktor Kellerman prohrabával oheň. „Proč ne?“ Mhouřil oči, aby je uchránil před poletujícími jiskrami. Byl jeden z mála lidí, lékaře nevyjímaje, jejichž názoru jsem si velice vážila. Přesto jsem s ním tentokrát nemohla zcela souhlasit. „Já nevím. Já prostě nevím. Určitě ještě jednou zavolá.“ „To je možné. Řekněte mi, necháte se od ní zlákat do Říma?“ „Řím!“ Se smíchem jsem se dotkla jeho ruky. „To je přece nesmysl. Kdybych to udělala, po kom byste pak házel svorky, kdyby všechno neprobíhalo, jak má?“ „Lydie, ale vždyO vy jste pořád doma.“ „To vůbec ne, já přece hodně cestuji,“ protestovala jsem důrazně. „Samozřejmě. Tak si to projdeme ještě jednou: loni jste byla v Columbu, v Ohiu na zasedání sálových sester. Odtamtud jste jela do Oaklandu na setkání Kalifornského svazu zdravotních sester. Rok předtím…“ 17
B A R B A R A
W O O D O V Á
„Doktore Kellermane, ale vždyO já nejezdím do zahraničí.“ „To mám právě na mysli. Columbus a Oakland. Z míst, která může člověk navštívit, to byla právě tahle dvě. Pokud si dobře vzpomínám, jednou jste málem letěla do Hongkongu, ale na poslední chvíli jste se tomu vyhnula.“ „To s tím přece nemá nic společného, doktore Kellermane. Myslím, že teD pojedu domů. Vezmu si s sebou vaši knihu, svého drahého šakala a počkám, až mi moje náladová sestra znovu zavolá. Jsem si ostatně jistá, že to udělá.“ Vstala jsem a vrátila šakala opatrně zpět do kabelky. „Vůbec si nedokážu vysvětlit, proč jednoduše zavěsila a proč odjela a ani mi před tím nezavolala. Ach, Adélo!“ Zatímco jsem se chystala k odchodu, všimla jsem si, že se doktor Kellerman podíval na velké nástěnné hodiny nad krbem. Po krátké chvíli se mě zeptal: „V kolik hodin vám Adéla volala?“ „V kolik hodin? To bych si musela vzpomenout. Bylo to, když došlo k té zástavě srdce. Řekla bych, že tak kolem jedné.“ „A v kolik jste jí volala vy?“ „Asi o hodinu později. Proč?“ „Takže v té době, kdy jste s ní mluvila, tady byly dvě hodiny odpoledne.“ „Ano, asi tak. Proč se ptáte?“ Také jsem se zadívala na bohatě zdobené nástěnné hodiny, které potichu tikaly. „Pokud si dobře vzpomínám, je od nás Řím o devět hodin napřed. To by tedy znamenalo, že tam bylo asi jedenáct hodin večer, když vaše sestra volala.“ „To je pravda.“ „To by ale také znamenalo, že opustila hotel někdy krátce před půlnocí.“ Doktor Kellerman se na mě podíval. „To mi připadá velmi podivné. Nezdá se vám?“ Opětovala jsem jeho pohled. „Ano, ovšem.“ „Byla si telefonistka jistá, že vaše sestra zavěsila a že nebyl hovor přerušen technickou poruchou? Proč by ale, ke všem 18
H R A
O S U D U
čertům, volala a uprostřed rozhovoru zavěsila? A proč uprostřed noci opustila náhle hotel?“ Znovu jsem pohlédla na nástěnné hodiny a představila jsem si spící Řím kolem půlnoci. Viděla jsem, jak Adéla zaplatila ospalému hotelovému recepčnímu účet a pak na liduprázdné ulici vyhlížela taxi. „To je prostě k smíchu!“ Už jsem chtěla začít protestovat. Bylo úplně jedno, jak nestálá a nevypočitatelná moje sestra byla. Přece by nikdy nezavěsila uprostřed naléhavého mezinárodního hovoru. Všimla jsem si ustaraného výrazu na tváři doktora Kellermana. Nepřítomně hleděl do ohně. S předstíranou ležérností jsem řekla: „AO už se to zdá jakkoliv směšné, jsem si přece jen jistá, že pro všechno existuje jasné vysvětlení. Adéla mi určitě zavolá zpátky a všechno vysvětlí. Zatím budu šakala používat jako nůž na otvírání dopisů nebo tak nějak.“ Doktor Kellerman mě doprovodil k autu; hustá mlha tvořila na vlasech a ramenou perličky, z našich úst stoupala pára. Bydlel na pěkném místě. Stará a elegantní čtvrO se rozkládala v oáze klidu. „Někdy bych si přál, abyste zůstala déle, Lydie.“ Opětovala jsem jeho úsměv. V průběhu těch tří let, co jsem doktoru Kellermanovi už asistovala, jsme se stali dobrými přáteli. „Dobrou noc,“ řekla jsem tiše a vyjela do bílé noci. Když jsem se vrátila domů, zůstala jsem stát na prahu svého bytu jako přikovaná. Nechtěla jsem věřit svým očím. Stála jsem tu s rukama v bok a cítila, jak ve mně roste nepochopitelný vztek. „Taková nehoráznost!“ vykřikla jsem. Někdo se mi vloupal do bytu. Nestalo se nic, čeho by si všiml náhodný pozorovatel, ba dokonce ani pravidelný návštěvník, neboO příznaky byly velmi nepatrné. Jenom já jako obyvatel tohoto perfektně uklizeného bytu jsem byla schopna rozpoznat nepatrné známky nepořádku. Jakmile jsem vstoupila do dveří a ještě než moje oči 19
B A R B A R A
W O O D O V Á
začaly něco vnímat, měla jsem pocit, že se vzduch v místnosti změnil a nebyl už takový jako před mým odchodem. A pak jsem uviděla neklamné stopy: stínítko na lampě viselo trochu stranou; telefon nestál zcela na svém místě; jedna zásuvka psacího stolu byla trochu pootevřená. V mém bytě panuje stejně úzkostlivý pořádek jako na operačním sále, v němž pracuji, ačkoliv to snad už hraničí s extrémem. Ale tak už žiji. Proto jsem okamžitě věděla, už hned v první vteřině, že někdo byl v mém bytě. Abych se ptala sama sebe, kdo to mohl asi udělat nebo proč, mě nejdřív vůbec nenapadlo. Úplně automaticky jsem zvedla telefon a vytočila číslo doktora Kellermana. Byla jsem úplně vyčerpaná a skoro jsem vzteky brečela, protože mě rozzuřilo, že někdo cizí porušil mé soukromí. Ta představa byla pro mě nesnesitelná. Teprve když mi doktor Kellerman položil otázku, která je v takovém případě pochopitelná, uvědomila jsem si najednou, jak rozčilená jsem byla pouze ze skutečnosti, že ke mně někdo vnikl. „Ukradli vám něco?“ zeptal se. Do té doby jsem ještě nevěnovala pozornost tomu, že mohlo být něco odcizeno. Doktor Kellerman se mě pokusil uklidnit a slíbil, že okamžitě přijede. Krátké, ale důkladné přezkoumání, zatímco jsem čekala na příjezd doktora Kellermana, ukázalo, že nezmizelo nic. Ani to nejmenší: šperky ani peníze nebo jiné cennosti, jako televize či drahá hifi-souprava. Byt někdo jednoduše prohledal, ale nevykradl. Když se ozval zvonek u dveří bytu, nejdříve jsem se polekala, okamžitě mě ale uklidnila myšlenka, že to přece musí být jedině doktor Kellerman. Pustila jsem ho dovnitř. Opatrně se rozhlédl. Pak se na mě tázavě podíval. Poněkud zmateně jsem zakroutila hlavou. Nedokázala jsem si to vysvětlit: „Nechybí nic, doktore Kellermane. Vůbec nic. Vypadá to spíš jako pečlivě provedené prohledání bytu, ne jako neomalené prohrabávání kvůli lupu. Všechno bylo, jak 20
H R A
O S U D U
to jen šlo, uvedeno do původního stavu. Snad proto, abych si vůbec ničeho nevšimla. Ale já jsem si toho samozřejmě přesto všimla. Nerozumím tomu. Kdo mohl mít zájem prohledat můj byt?“ Klesla jsem vyčerpaně na gauč a nepřítomně hleděla do studeného krbu. Doktor Kellerman udělal totéž a z jeho soustředěného výrazu se dalo vyčíst, jak moc ho tento problém zaměstnával. Po chvíli se tiše zeptal: „Mohl bych vidět krabičku, ve které jste dostala šakala?“ Překvapeně jsem na něj pohlédla. „Nemyslíte, že teD máme naléhavější problém?“ „Jen mi ji na okamžik ukažte, Lydie.“ Vstala jsem a chtěla jít k psacímu stolu. Najednou jsem se však zastavila a chvíli jsem přemýšlela. Kam jsem tu krabičku a materiál na vycpání jenom postavila? Rozhlédla jsem se. Ne, do ložnice ne. Tam jsem ji nenesla. Pak jsem se podívala na doktora Kellermana. Očima se na mě smál, jak to vždycky dělal, když byl při operaci skryt jeho obličej za rouškou. „Je pryč,“ konstatovala jsem věcně. „Takže bylo přece jen něco ukradeno.“ Zatímco jsem se znovu posadila na gauč a podepřela si rukama bradu, přemýšlela jsem nahlas o tomto nejnovějším zjištění. „Takže… Někdo se sem vloupal, prohledal byt a pak odnesl krabičku, ve které jsem dostala šakala. Vzal provázek, balicí papír, karton, papíry na vycpání a lístek, na kterém bylo napsáno OPATRNĚ. Ale proč? Byl tu tenhle Někdo snad kvůli šakalovi?“ „Přesně tak to vypadá.“ „Ale kdo ho může tolik chtít? A proč mi vzal krabičku a obal?“ „Nesmíte zapomenout na jedno, Lydie. AO už to byl kdokoliv, věděl, že jste včera šakala dostala, a využil vaší nepřítomnosti, aby se sem vloupal.“ 21
B A R B A R A
W O O D O V Á
Oči se mi rozšířily údivem. „Chcete tím snad říct, že mě někdo sledoval?“ „Jak jinak by věděl, kdy může nerušeně vniknout dovnitř. S čím však zloději nepočítali, bylo, že si vezmete šakala s sebou. V opačném případě bych se s vámi mohl vsadit, že by byl také pryč.“ Chvíli jsem o této teorii uvažovala a měla jsem přitom nepříjemný pocit. Vstala jsem, došla rychle k místu, kde jsem upustila kabelku, vytáhla šakala ze slonoviny a vrátila se na své místo na gauči. Chvíli jsme tu doktor Kellerman a já jen seděli a dívali se na něj. „Zavolejte policii, Lydie,“ promluvil konečně. „Ne,“ odporovala jsem, ještě než jsem o tom začala vůbec uvažovat, „to není případ pro policii. Nenašli by ani otisky prstů, ani nic dalšího. To přece víte. Koho by tedy měli vlastně hledat?“ „To je jedno, do vašeho bytu se přece někdo vloupal, něco bylo odcizeno.“ „Ale doktore Kellermane, uvažujte rozumně. Co by pro mě mohla policie udělat? Snad vypátrat tu starou zmuchlanou krabičku a vrátit mi ji? Mám říct policajtům, že ta krabička je to jediné, co se ztratilo, a že ji chci zpátky? Ne, policii ne.“ Hnětla jsem šakala mezi konečky prstů sem a tam. Byl chladný a hladký. Obličej zvířete působil poněkud děsivě. Pysky měl stažené dozadu a dělal dojem, že se posměšně šklebí, jeho velké oči působily jako oči lidské. Uši byly nezvykle dlouhé a špičaté a dodávaly šakalovi čertovskou podobu. Byl to skutečně pozoruhodný předmět. „No, šakal je plný, žádná dutina,“ podotkla jsem. „Můžeme předpokládat, že nemáme co dělat s nějakým rafinovaným zlodějem šperků.“ Řekla jsem to v žertovném tónu, ale myslela jsem to úplně vážně. Zkoumala jsem jakýkoliv možný důvod. „Chci vědět, proč ho tak chtějí. Celá ta věc se mi vůbec nelíbí a přišla pro mě úplně nečekaně. Vůbec nevím, co mám 22
H R A
O S U D U
teD dělat. Hádanky a překvapení jsou pro mě něco zcela nezvyklého. Žiji v pěkně uspořádaném světě, kde se problémy řeší vědeckým způsobem. Přesto cítím, že se od toho rozhovoru s mou sestrou můj život změnil. Pak jsem dostala poštou balíček, který obsahoval podivný ‚dárek‘, ke kterému však nebylo připojeno žádné vysvětlení. A teD…“ Zvedla jsem ruku a ukázala kolem sebe. „… a teD ještě tady tohle. AO už má tenhle šakal jakýkoliv význam, někomu na něm musí zatraceně záležet. A já chci vypátrat důvod, protože je to můj šakal a můj byt, do něhož někdo protiprávně vnikl. Ptám se, ale jenom sama sebe…,“ zmateně a netrpělivě jsem znovu změnila téma, „… jestlipak by za něj mohlo být hodně peněz? Říkáte přece, že by mohl být cenný, kdyby byl pravý.“ „Ano, ale zase ne tak mnoho. Uvědomte si, že je to jedna figurka z celé hry!“ Pokrčil rameny. „Snad o něj usiluje nějaký sběratel. Ale nikdo by se kvůli tomu nevloupal do vašeho bytu…“ „… a pak ukradl jenom obal!“ doplnila jsem. „To je na tom právě to podivné. Co má to všechno kolem téhle věci jenom znamenat?“ Podívala jsem se proti světlu, jako by byla slonovina průhledná a odpovědi ležely uvnitř. „Vy říkáte, že existovaly ještě další exempláře?“ „Ve starověkém Egyptě ano, ale dnes, nevím…“ „Kdyby to bylo tak, jak říkáte, doktore Kellermane, kdyby byl tenhle šakal jediný existující exemplář, měl by pak vysokou cenu?“ Pokrčil rameny. „Je to možné. Ale my přece s určitostí víme, že není jediný.“ „Ovšem. Fotografie ve vaší knize. Existují i ostatní. Proč tedy právě tenhle? Ledaže by…“ Myšlenka začínala postupně získávat podobu. „Ledaže se někdo snaží získat kompletní sadu figurek z této hry a potřebuje právě ještě posledního šakala, aby byla úplná. Byla by kompletní sada těchto figurek cenná? Psi a šakali pohromadě?“ „Nevyčíslitelně, to si dokážu představit.“ 23
B A R B A R A
W O O D O V Á
„Dobře. Předpokládejme, že by měl někdo pohromadě už téměř celou sadu, kterou dával dohromady snad léta, a potřebuje už jen jednu nebo dvě figurky. Pak by byl můj šakal pro tuto osobu přece hodně cenný. Ta touha by ho mohla dokonce hnát k tomu, aby mi ho ukradl.“ „To je absurdní, Lydie. Takový sběratel by za vámi jednoduše přišel a nabídl by vám cenu. Argumentujete jako někdo, kdo se v televizi hodně dívá na detektivky, a neuvažujete přitom logicky. Každý sběratel kuriozit by se pokusil získat vašeho šakala legálním způsobem. Vycházel by z toho, že pro vás nemá šakal větší cenu než jako každá jiná tretka nebo suvenýr a že by byl ve vašem vlastnictví degradován snad jen na nůž na otvírání dopisů. Myslím, že přehlížíte tu nejdůležitější skutečnost v téhle zamotané hře. Nejde ani o vloupání do vašeho bytu, ani o ukradenou krabičku a její obal, a pravděpodobně stejně tak ani o možnou cenu šakala.“ „O co tedy?“ „O vaši sestru Adélu.“ „Adéla!“ Semkla jsem pevně ruce. „Samozřejmě! Ta celou tu věc začala. Ale nedovede nás to zase k nějakému neznámému sběrateli? Předpokládejme, že se pokusil od Adély šakala koupit. Předpokládejme, že odmítla jeho nabídku a poslala ho mně. To by mnoho vysvětlovalo.“ „Ano,“ řekl pomalu, ale viděla jsem na jeho výrazu obličeje, že ho toto vysvětlení příliš neuspokojilo. Věděla jsem, jak se cítil. Čím víc jsme se snažili přijít věci na kloub, tím záhadnější se stávala. Zdálo se, že nic nesouhlasí. Kdyby byl šakal dutý a ukrýval ukradené diamanty, pak by bylo všechno mnohem jednodušší. To, co jsem vzápětí řekla, překvapilo mě samotnou víc než doktora Kellermana. „Musím letět do Říma.“ „Cože?“ uklouzlo mu, jako bych právě prohlásila, že je Měsíc uplácaný ze zeleného sýru. Otočila jsem se k němu a viděla, jak se na mě nevěřícně dívá svýma blankytně modrýma očima, ve kterých bylo tolik dobra a účasti. 24