Prolog Lambrecht ve Falci Březen 1871 První paprsky slunečného březnového rána dopadaly okny pokojíku na obličejíček kojence, kterého držela Irena opatrně a něžně v náručí. Venku jako o závod cvrlikali ptáci. „To je dnes překrásný den,“ zašeptala. Do očí jí vstoupily slzy. „A ty jsi tak nádherné stvoření!“ Vtiskla Fanouškovi polibek na sametové čílko. „Vypadáš jako malý andílek!“ Porodní bába jí řekla, že se porodem pomačkaná tvářička malého ještě vyhladí, ale Irena už teď žádnou vadu nepozorovala. Pro ni byl synek tím nejkrásnějším dítětem na světě. „Nikdy tě neopustím, zlato, a nikomu tě nedám. Nebudeš sirotek, jako jsem byla já.“ Do nesmírného pocitu štěstí se najednou vloudil smutek. Držela mě někdy také moje matka takhle v náruči? Musela se mě vzdát, nebo to udělala dobrovolně? Kde asi je? Žije ještě někde v ústraní, nebo už dávno zemřela? Tak ráda bych ji jednou poznala. Svého otce už naproti tomu Irena poznala až moc dobře. Cítila k němu jen pohrdání. Zacházel s ní opravdu hrozně! Ale kdo jsi byla ty, maminko? Opravdu služka jako já? Služka s vý tvarným talentem? Jako jediná vzpomínka na neznámou matku jí zůstal malý akvarel, který jí tehdy v sirotčinci předala dobrosrdečná pečovatelka. Sáhla jednou rukou po ošuntělé tašce ležící vedle postele a přitáhla si ji. Z vnitřní kapsy vytáhla obrázek přilepený na hedvábném papíru, 13
VINARSTVI_02.indd 13
6.1.21 17:24
opatrně ho roztáhla a už asi potisící si jej prohlížela. Byla to pochmurná krajina. V tmavých barvách znázorňovala příchod bouře. Bylas určitě mnohem nešťastnější než já, maminko. Sice jsem Franze navždy ztratila, ale dal mi na rozloučenou nádherný dárek, našeho syna. Ty jsi zůstala sama. Po tvářích jí proudem stékaly slzy. V náhlém impulsu položila akvarel stranou a nadzvedla kojence trochu do výšky. „Ať jsi kdekoliv, maminko milovaná,“ pronesla polohlasem. „Doufám, že to cítíš, pokud jsi ještě naživu, nebo vidíš, pokud jsi už na onom světě. Tohle je Fanoušek, tvůj vnuk!“
VINARSTVI_02.indd 14
6.1.21 17:24
část první Melancholie
VINARSTVI_02.indd 15
6.1.21 17:24
Kapitola 1 Vinařství ve Schweighofenu Únor 1871, o 4 týdny dříve Když Franz zahnul s koleskou na příjezdovou cestu vedoucí přímou čarou k panskému domu Gerbanových u Schweighofenu, přestalo konečně mrholit. Dům nebyl tak přepychový a okázalý jako usedlost v Altenstadtu, v níž vyrostl, přesto však působil rodný dům otce Wil helma majestátně. Fasáda se skládala z béžových cihel obložených bílými kachlíky. Z vysoké valbové střechy se třemi vyčnívajícími vikýři se tyčila na levé straně štíhlá rohová věž se špičatou stříškou. Když sem jako malý kluk jezdil na návštěvu, považoval dům za bývalý pohádkový zámek. Ve skutečnosti stavba, kterou nechal vybudovat dědeček z otcovy strany, rodinu téměř zruinovala. Když po tři léta za sebou zničil nečas a plísně veškerou sklizeň vína, chyběly najednou peníze na zaplacení hypotéky. Ale to bylo dávno před Franzovým narozením. Nakonec zachránil otec Gerbanovu rodinu sňatkem s jeho maminkou Pauline, dcerou zámožného obchodníka s vínem ze Štrasburku. Dnes byl Wilhelm Gerban nejbohatším obchodníkem s vínem v celém severním Alsasku a jižní Falci. Ovšem jak daleko Franzova paměť sahala, nebylo manželství rodičů šťastné. Proti své vůli musel Franz přiznat, že otec zacházel s Paulininými penězi nesmírně obratně, a zajistil tím rodině stabilní blahobyt. Avšak prusko-francouzská válka ještě víc prohloubila rozpolcení rodiny, jejíž členové patřili k oběma národům. Jediný syn a dědic Franz byl na základě manželské smlouvy rodičů stejně jako matka francouzským 17
VINARSTVI_02.indd 17
6.1.21 17:24
státním občanem, bojoval proti Němcům a velmi trpěl porážkou Francie, která se zdála být zpečetěná. Francouzi dosud nevyhráli ani jednu bitvu a před nedávnem podepsali příměří. Konflikty se však odehrávaly také uvnitř otcovy rodiny. Wilhelmův mladší bratr Gregor hospodařil na vinařském statku, který byl oddlu žený penězi Franzovy matky. A přes velké podnikatelské úspěchy byl Wilhelm jen uživatelem kmenového jmění. Za podmínky, že manželství s Pauline potrvá, mu patřil zisk, který za třicet let nahospodařil, mínus úroky z původní obdržené částky. Franz se měl dozvědět, o jakou sumu jde, až v den své plnoletosti. Gregor neměl vlastní peníze, jeho rodina žila výhradně z bratrových dotací. Tuto naprostou závislost považoval Franz za hlavní důvod nepřátelství tety Otýlie vůči Wilhelmovi, ale především ke své matce Pauline. Možná existovaly ještě jiné důvody, o nichž nevěděl. V každém případě Gregor a Otýlie už pár let po jeho narození z panského domu v Altenstadtu odešli – po smrti dědečka přesídlili na vinařský statek. Jsem moc zvědavý, jak se otec a strýček Gregor dohodnou, až budu v září plnoletý a ujmu se svého dědictví, pomyslel si Franz a pohledem zabloudil na ještě holé vinné keře. Kolem panského domu, který ležel mezi v esnicí Schweighofen a malou vesničkou Windhof, byly vinice relativně ploché. Pěstovalo se tam šedé burgundské, sylvánské a jeden druh červeného s názvem portugal. Když projel ovocnými sady, které také patřily k panství a z jejichž ovoce se pálila oblíbená pálenka, dorazil k nejcennějším Gerbanovým pozemkům. U Schweigenu, kde byly vinice na okraji jižního falckého lesa čím dál strmější, dozrával ryzlink a pozdní burgundské. Z těchto hroznů se každým rokem vyrábělo špičkové víno, které dokonce vyváželi do zahraničí. Franz krátce zapřemýšlel, jestli by se měl na statku zastavit a ohlásit se, ale hned ten nápad zavrhl. Bratranec Fritz totiž padl jako důstojník pruské Královské gardy už v první bitvě války na kopci Geisberg u Weissenburgu. Z toho důvodu chovali jeho rodiče, zvlášť teta Otýlie, k Franzovi nesmiřitelnou nenávist, ačkoliv na smrti jejich syna nenesl žádnou vinu. 18
VINARSTVI_02.indd 18
6.1.21 17:24
Otec se bude zlobit, přesto se u nich nestavím, rozhodl se, když míjel jejich dům, protože ho sem navíc přivedl jiný, stejně smutný následek války. Chtěl navštívit rodinu padlého přítele Karla Krügera. Pod pochmurnou únorovou oblohou poháněl koně kolem vinic s kořeněným tramínem a bílým burgundským až na křižovatku vedoucí k vesničce rodin zemědělských dělníků, která rovněž patřila ke Gerbanově statku. Karel nejdřív pracoval ve vinařství jako předák. Loni v létě, když začala válka, musel narukovat a padl 1. září jako voják bavorské jed notky v bojích o Bazeilles. Franz byl tehdy sanitářem u francouzské pěchoty, která toto předměstí Sedanu hájila doslova do posledního náboje, a byl svědkem Karlova smrtelného zranění. Už mu nemohl pomoct, ale před smrtí mu dal slib, že se postará o jeho rodinu. Zvlášť chtěl podporovat velmi nadaného nejstaršího syna Hansiho. Válka zanechala stopy také na Franzovi. Krátce poté, co Karel vy krvácel, mu granát zasáhl levou nohu. Zachránit se dala jen část stehna, což naštěstí ještě stačilo, aby si mohl nasadit nejnovější a nejlepší technicky možnou protézu. Umožnilo mu to sice poměrně velkou svobodu pohybu, ale pahýl ho pořád ještě bolel, nejvíc právě za vlhkých a chladných dní. Za okamžik dojel k prvním domkům. Přes tmavé sklo malých oken ho sledovaly zvědavé oči, lidé ze statku sem zabloudili jen zřídka. Z rodinného obydlí právě vyšel Hansi a za ním všichni mladší sourozenci. „Myslím, že právě kolem projel Franz.“ Otýlie Gerbanová zatáhla krajkovou záclonu a pokrčila špičatý nos. „Co tady pohledává?“ Jako vždycky, když se zlobila, zněl její hlas ve vyšší tónině. „A ještě k tomu, aniž by se u nás zastavil!“ Gregor Gerban opatrně postavil šálek čaje z květovaného porcelánu na odkládací stolek se zakřivenými nohami. Servis měl působit jako pravý míšeňský porcelán, ale byla to jen imitace. Přesto jej Otýlie opatrovala jako oko v hlavě. „Měla bys být ráda, že tě ušetřil návštěvy. Vždyť ho nesnášíš stejně jako já.“ 19
VINARSTVI_02.indd 19
6.1.21 17:24
„Svědčí to o nedostatku slušného vychování,“ trvala na svém Otýlie. Gregor si tiše povzdechl. Čím byla Otýlie starší, tím obtížnější bylo se jí zavděčit. „Už jsi mluvil s Wilhelmem?“ nadnesla nové pro Gregora nepříjemné téma. „K tomu se ještě nenaskytla příležitost,“ odpověděl vyhýbavě. „Nenaskytla se příležitost?“ Otýliin hlas zazněl opět nepříjemně vysoko. „Tak si ji tedy musíš najít, Gregore! Podívej se, jak to tady v salonu vypadá. Koberec je prošlapaný, závěsy se musí nutně vyměnit, pohovka a křesla potřebujou nové vhodné čalounění. Nemluvě o tom, že vůbec musíme žít v tomhle starém haraburdí.“ Doširoka rozpřáhla ruce a zahrnula zařízení celé místnosti. „Kromě toho bych zase ráda měla opravdovou komornou. Nová služka Gitta není vycvičená, aby se starala o můj šatník, a neumí mě ani pořádně učesat. Je vůbec hrozně nešikovná, hodí se jen na úklid.“ Gregor se rozhlédl po zařízení salonu, který sloužil také jako dámský pokoj, když měli Gerbanovi malou sešlost. Vyřezávané skříně a vitríny z ořechového dřeva a dubu pocházely z otcovy pozůstalosti a skutečně nebyly nové. Ale byly nablýskané do vysokého lesku a nebylo na nich viditelné ani škrábnutí. Pestře vzorovaný perský koberec, pokrývající část naleštěných parket, neměl jedinou skvrnu ani prošlapaná místa, jak tvrdila Otýlie. Barvy působily svěže. A tmavočervené dveřní závěsy se k němu perfektně hodily, stejně jako sedačka potažená vzorovaným červeným brokátem. Navíc bylo čalounění sedacího nábytku se závěsy obnoveno sotva před pěti lety. Otýlii však radši neodporoval. Z bolestné zkušenosti věděl, že by tím jen ještě povzbudil jejího bojového ducha. Je za tím tvoje hádavá ženská, kterou nedokážeš udržet na uzdě? Slyšel v duchu posměšnou otázku bratra Wilhelma, až mu přednese prosbu o zvýšení procentuálního podílu na zisku vinařství. K jeho mzdě šéfa statku dostávali ještě měsíční částku navíc jako odměnu za mlčení o tom, že Franz bojoval na špatné straně. Franz sice nebyl vojákem ve francouzské armádě, ale bojoval za věc Francie jako civilista. Za to byly ještě pořád přísné tresty, jelikož válka 20
VINARSTVI_02.indd 20
6.1.21 17:24
nebyla u konce. Kdyby někdo Franze udal pruským okupantům, nehrozilo mu už okamžité zastřelení, protože aktivní boje skončily, ale musel by počítat s dlouholetým vězením. Gregor by mu to na jedné straně ze srdce přál. Na druhé straně však bylo jasné, že by obchod s vínem utrpěl velkou škodu, kdyby se okupanti, se kterými dělal Wilhelm báječné obchody, dozvěděli, že jeho syn není německý občan, který obětoval nohu na oltář vlasti, ale že sloužil u nepřítele. Protože by si Gregor podřezal vlastní větev, na které seděl, možnost, že udá Franze úřadům, byla v podstatě prázdná hrozba. Wilhelm to věděl stejně dobře jako on. Proč to nemůžu prostě Otýlii vysvětlit? Kromě toho by měla mít před očima osud vlastního otce, který dovedl obchod k bankrotu a nemohl mi ani vyplatit její věno. „Takže promluvíš s Wilhelmem, nebo ne?“ vyštěkla Otýlie a vytrhla ho ze zamyšlení. Stála s rukama v bok dva kroky před ním. Oči jantarové barvy připomínající sovu jí jiskřily hněvem. Celá tvář se špičatým lehce zahnutým nosem a tenkými rty při pomínala nočního ptáka. Pokud se o ní dřív dalo říct, že je štíhlá jako proutek, teď se dala spíš označit za vychrtlou. Černé uzavřené šaty už byly zase moc široké a visely jí kolem těla. Od smrti jediného syna, který pro ni znamenal všechno, nosila smutek a byla den ode dne nesnesitelnější. „Uvidím, co se dá dělat,“ povolil Gregor a vstal. „Teď musím ještě do kanceláře promluvit si se Strombergem,“ zalhal. Zalitoval právě začínajícího odpoledne, které chtěl původně příjemně strávit důkladnou četbou různých novin. Ale když je Otýlie v téhle náladě, nejsou s ní žerty. Radši jí půjdu z cesty. Franz vystoupil z kolesky a snažil se nedat na sobě znát bolest, kterou ucítil, když postavil levou nohu s připevněnou protézou na blátivý podklad úzké cesty. Kdykoliv to šlo, tajil před cizími lidmi trápení, které mu válečné zmrzačení působilo. „Vůbec jsme vás nečekali, milý pane Franzi,“ usmál se potěšeně Hansi. „Maminka je ještě u sousedky na dolním konci vesnice. Rychle 21
VINARSTVI_02.indd 21
6.1.21 17:24
pro ni doběhnu. Anni, ty zatím připrav panu Franzovi bylinkový čaj, a ty, Lízo, dávej pozor na sourozence.“ Než mohl Franz namítnout, že se nemají kvůli němu obtěžovat, byl už Hansi pryč. Jedenáctiletá Anni, druhá nejstarší ze sourozenců, zápasila se sporákem, v němž hořel malý oheň. V obytné kuchyni, která tvořila větší část dvoupokojového domku, bylo ve srovnání s útulným salonem v Altenstadtu citelně chladněji. Místnost byla čistá, podlaha vyložená hrubými prkny čistě zametená, ale nebyl tu skoro žádný nábytek. Velký stůl, který z hrubých prken ještě za života vytesal Karel, zabíral spolu s jednoduchými židlemi a stoličkami, které kolem něj byly posta vené, větší část prostoru. Kromě toho zde stála dřevěná truhla s vybledlým malováním, v níž rodina skladovala prádlo a oblečení, rohová skříň z neopracovaného smrkového dřeva a na stěnách pár poliček s nádobím a dalšími potřebami každodenního života. Podél zadní stěny byla zvednutá úzká pryčna, aby ve dne nezabírala místo. Franz věděl, že na ní spí Hansi. Lena nocovala se čtyřmi mladšími dětmi ve vedlejší místnosti. Franzem chudobné vybavení otřáslo, zvlášť když si uvědomil, že Karel Krüger patřil na statku k těm zámožnějším dělníkům. Znovu si předsevzal, že musí pro zemědělské dělníky udělat víc, jen co k tomu dostane jako dědic jmění po matce příležitost. „Z jakých bylin vám mám připravit čaj, pane Franzi?“ Anni udělala pukrle a stydlivě se na něho usmála. Podobala se své matce a jednou z ní bude hezká žena. „Co máš na výběr, Anni?“ zeptal se. „Máme heřmánek, mátu, meduňku a šalvěj. Na podzim jsem byliny sama usušila,“ odpověděla s trochou hrdosti. Franz si v duchu povzdechl. Žádnou z těch bylin vlastně neměl rád, protože je musel jako dítě pít při různých nemocech. Ale v domácnosti Krügerových nebyly jiné teplé nápoje a nechtěl holčičku urazit. „Meduňku, dám si meduňkový čaj,“ rozhodl se pro nejmenší zlo. Zatímco Anni plnila kotlík vodou ze džbánu a přiložila další polínka na oheň, proběhla Franzovi hlavou vzpomínka na první návštěvu před třemi týdny. Zašel sem hned, jak se vrátil z války. Tehdy tady vládla bezútěšná nálada. 22
VINARSTVI_02.indd 22
6.1.21 17:24
*** „Rád bych posílal Hansiho dál do školy anebo ho aspoň nechal v yučit výnosnému řemeslu. Zvlášť proto, že má ze školy vynikající p ropouštěcí vysvědčení,“ vysvětlil Karlově vdově. „Hansi je naším hlavním živitelem. Karlova mzda nám všude chybí. Jsem ráda, že má na statku pevné zaměstnání, ale vzhledem ke svému mládí nevydělává ani polovinu toho, co dostával manžel jako předák. I když připočítám pár krejcarů, které si na statku přivydělám jako pradlena, sotva se uživíme. To jsem taky řekla faráři.“ „Nedostáváš žádnou pozůstalostní penzi?“ zeptal se Franz udiveně. Lena jen sklíčeně zavrtěla hlavou. „Neexistuje oficiální důkaz, že Karel padl. Nenašli jeho služební známku a nikdo neví, kde ho pochovali. Cítím, že je mrtvý. Kdyby byl naživu, už by se dávno vrátil domů.“ Při posledních slovech nedokázala potlačit vzlyk. Franz věděl až příliš dobře, že má pravdu. Přestože byl svědkem Karlovy smrti, nemohl jí pomoct. Z odvodových listin a výplaty žoldu by důkladní němečtí úředníci, kteří mezitím obsadili skoro všechna místa ve správě kraje Weissenburg, rychle zjistili, že nebojoval v Karlově rotě. Odtud by byl jen malý krok ke zjištění, že v této válce Franz ne bojoval na německé straně. Věděl ovšem z vlastní zkušenosti, jak bezcitně se po velkých bitvách zahrabávaly mrtvoly početných padlých do bezejmenných masových hrobů. Pravděpodobně tak naložili také s Karlovou mrtvolou. Krátce po návratu domů Franz ještě neměl k dispozici dostatečné množství vlastních peněz, aby mohl Lenu podporovat. Proto jí při první návštěvě jen nechal všechnu hotovost, kterou měl u sebe. Druhý den jel hned po ránu na prefekturu ve Weissenburgu, aby tam urychlil schválení její žádosti. Ale stejně jako Lena neměl úspěch. „Existuje nespočet padlých, jejichž osud není vyjasněný,“ argumentoval proti neoblomnému úředníkovi, který žádosti zpracovával. „Jejich rodiny budou trpět nouzí, když jim rychle nepomůžeme.“ 23
VINARSTVI_02.indd 23
6.1.21 17:24
Muž, který se zatvrzele držel svých předpisů, zůstal tvrdý jako kámen. „Možná máte pravdu, pane Gerbane,“ odpověděl nabubřele. „Nejdřív však musím zpracovat žádosti těch, kteří se vrátili domů jako invalidé, a dát penze rodinným příslušníkům, u nichž je to, že padli ve službách německému národu, bezpochyby prokázané. Nemůžu udělat výjimku. Navíc se opakují případy, kdy otcové rodin sice přežili, ale zbavují se odpovědnosti a ke svým ženám a dětem se nevracejí.“ „K těm Karel Krüger určitě nepatří, znal jsem ho dobře.“ To tvrdí všichni. I když to úředník nevyslovil, vyčetl mu to Franz z výrazu tváře. Takže dnes přišel opět s prázdnýma rukama. Zatím ještě nezačal ve vinařství pracovat, a proto nedostával žádný plat. Kromě toho bude plat až do jeho plnoletosti stejně skromný. Přesto chtěl Leně něco navrhnout. Anni právě nalila bylinkový čaj do hliněného poháru a postavila ho před něj, když se vrátila matka s Hansim. „Pane Franzi, jsme rádi, že jste přišel,“ zářila, což vrátilo její ustarané tváři něco z dřívější přitažlivosti. Pohled jí padl na Franzův nápoj. „Ale Anni, ty jsi panu Franzovi nenabídla do čaje med,“ pokárala dcerku. Ta zrudla. „Nevěděla jsme, jestli…,“ zakoktala se a upadla ještě do větších rozpaků. „Berti ho dostává proti kašli.“ Berti byl Karlův nejmladší syn, byly mu teprve čtyři roky. Franz hned pochopil, o co jde. Med byl jediným sladidlem v domě, protože ve srovnání s cukrem, který se kupoval za drahé peníze v koloniálu, byl mnohem levnější. Med byl také jedním z mála léků, které si chudí lidé mohli dovolit. Rozpuštěný v teplém mléce představoval dobrý léčebný prostředek proti nachlazení. „To nevadí, Leno. Nemám rád med,“ odmítl. Byla to sice lež z nouze, ale jediné co ho napadlo, jak nabídku hostitelky odmítnout a nezahanbit ji. 24
VINARSTVI_02.indd 24
6.1.21 17:24
Pokud Lena jeho manévr prokoukla, nenechala to na sobě znát. „Udělej mi taky meduňkový čaj,“ požádala Anni. „V tom vlhkém studeném počasí jsem promrzla.“ Potom se s napětím podívala na Franze. „Podařilo se vám něčeho ve Weissenburgu dosáhnout?“ Franz zavrtěl lítostivě hlavou. „Bohužel ne, Leno. Znovu jsem se osobně stavil včera na úřadě, ale situace se nezměnila.“ Lenina tvář se zachmuřila a oči jí zvlhly. „Ach bože, pane Franzi, tak jsem v to doufala. Hokynář chce konečně peníze, jak mi řekl dneska ráno. Už mi nedá na dluh.“ „Jak to dopadlo se zálohou oproti tvé pozůstalostní penzi, o kterou jsem žádal strýce při poslední návštěvě?“ Franz netušil nic dobrého a ukázalo se, že má pravdu. „Doteď mi nic nedali, pane Franzi. Pan Stromberg mi vyplatil včera mzdu za praní, ale přitom se o záloze nezmínil ani slovem. A já se neodvážila zeptat.“ Franz vztekle zaskřípal zuby. Tak mi asi nezbyde nic jiného než se s tím obrátit na strýce Gregora a musím ho tedy navštívit, pomyslel si pochmurně. Kéž bych už konečně měl svoje vlastní peníze! Nedalo se nic dělat, Krügerovi nemůžou čekat do září. Vytáhl peněženku a položil na stůl několik mincí. „Tady máš šest guldenů, Leno. Víc s sebou bohužel nemám. A promluvím znovu se strýcem. Určitě jde jen o nedorozumění.“ Lena se váhavě usmála. „Mockrát vám děkuju za vaši starostlivost, pane Franzi.“ Slíbil jsem to tvému umírajícímu muži, prořekl se málem. V poslední chvíli se zarazil a místo toho řekl: „I když je současná situace špatná, chtěl bych vám udělat aspoň jeden návrh, který zajistí vaši budoucnost. Bude to sice trvat ještě do poloviny září, ale potom budu mít dost peněz, abych poslal Hansiho na dobrou internátní školu. Samozřejmě převezmu školné a budu ti platit částku, kterou teď vydělává ve vinařství. A pokud bys ani potom ještě nedostávala pozůstalostní penzi, převezmu její výplatu. Tak nebudete mít nouzi a Hansi to jednou někam dotáhne.“ 25
VINARSTVI_02.indd 25
6.1.21 17:24
Ke Franzovu překvapení se Leniny oči znovu naplnily slzami. Hansi, mezitím urostlý chlapec s kudrnatými tmavými vlasy jako otec, kterému se i jinak velmi podobal, se vyhnul jeho pohledu. „Co se děje?“ zeptal se Franz udiveně. „Ten plán se vám nelíbí?“ První odpověděl Hansi. „Rád bych se naučil něco víc, pane Franzi, a moc vám děkuju za nabídku. Ale přece nemůžu nechat matku samotnou s malými dětmi.“ Ještě mutoval, promluvil však už jako dospělý. „Ach.“ Franzovi chyběla slova. Znovu musel vynechat nejsilnější argument, slib, který dal jeho mrtvému otci. Nic jiného ho v tu chvíli nenapadlo. Lena si váhavě vzala slovo. „Doufám, že nás nepovažujete za nevděčníky, pane Franzi.“ Tichý hlas se jí třásl. „Hansi je teď jediný muž v domácnosti. Nechtěla bych ho taky ztratit.“ Franz cítil směs rozhořčení, soucitu a bezmoci. Pohled na tváře matky a syna mu ukázal, že bude muset v dobrém či zlém jejich rozhodnutí přijmout. Byl zklamaný. Takže si musím vymyslet něco jiného, abych mohl svůj slib splnit. O půl hodiny později zastavil lehký kočár před vchodem do statku. Další rozhovor s Krügerovými, poté co odmítli jeho návrh nechat jít Hansiho dál studovat, se zadrhával. Franz se proto raději rychle rozloučil. Navíc začalo venku dokonce slabě sněžit. Chtěl mít rozmluvu se strýcem Gregorem co nejdřív za sebou. Doufám, že sněhové přeháňky se nezmění v nečas, pomyslel si usta raně. Příští den chtěl navštívit matku v sanatoriu v Klingenmünsteru a na návštěvě mu hodně záleželo. Na to však teď nechtěl myslet. Momentálně musel čelit strýci. Přičemž bych měl postupovat diplomaticky, předsevzal si. Protože souhlas ze strany strýce je zcela dobrovolný. V kanceláři správce se svítilo. Franz se rozhodl hledat strýce nejdřív tam. Skutečně ho našel s časopisem v ruce sedět v rohu. Zdálo se, že Stromberga zaměstnává účetnictví. 26
VINARSTVI_02.indd 26
6.1.21 17:24
„Přeju dobré odpoledne,“ pozdravil Franz, přistoupil ke Gregorovi a Strombergovi a podal jim oběma ruku. „Copak tě sem přivádí?“ dělal překvapeného Gregor, i když oknem viděl, jak Franz zastavuje a vystupuje z kolesky. „Navštívil jsem Krügerovy, strýčku. Víš přece, jak jsem si Karla vážil. I když ještě není potvrzené, že padl, není o tom podle mého názoru pochybností. Karel by rodinu nikdy neopustil.“ Gregor si odkašlal. „Ano, vzpomínám si. Už jsi je před nějakou dobou navštívil, abys Leně Krügerové vyjádřil soustrast.“ „A tenkrát jsem tě prosil, abys jí vyplácel měsíční zálohu na pozůstalostní rentu. Jen s Hansiho mzdou a přivýdělkem za praní nemůže rodina vyjít.“ Gregor si poklepal na čelo. „Aha, už si vzpomínám. Chtěl jsem si to rozmyslet a poradit se s vámi, Strombergu. Zmínil jsem se už o té věci?“ Stromberg vypadal zaraženě. „Nevzpomínám si, pane Gerbane.“ „Takže mi to při každodenních starostech asi vypadlo z hlavy. Jak víš, Franzi, musím každý den zařizovat tolik věcí!“ Franz se pokusil nenechat na sobě nic znát. Dřív by své myšlenky otevřeně a cynicky vyslovil. No, to vidím. V únoru se člověk na vinařském statku skutečně může prací přetrhnout. Musí přečíst všechny časopisy, rozhodnout, z jakého dřeva se budou vyrábět nové sudy, a tak dále. Copak záleží na vdově věrného zaměstnance, který padl v nesmyslné válce, a na jeho nedospělých dětech. Nahlas jen řekl: „Takže je dobře, že jsem se na to znovu zeptal. Stromberg se může o té záležitosti dozvědět hned teď ode mne.“ Obrátil se k hubenému malému muži, který v posledních letech hodně zestárl. Lebku měl skoro holou s výjimkou několika ze strany na stranu učesaných pramenů. Jen jeho mohutný nahoru zatočený knír létům vzdoroval. „Byl jsem včera zase na prefektuře ve Weissenburgu a informoval jsem se. Zdá se, že Karel padl u Sedanu. Z důvodu velkého množství obětí v té bitvě ještě neposlali jeho služební známku. Jakmile bude doručena, tak Leninu žádost zpracují a dostane penzi,“ konstruoval Franz směsici pravdy a lží. 27
VINARSTVI_02.indd 27
6.1.21 17:24
„O jaké částce jste uvažoval?“ přešel Stromberg hned k věci. „Kolem dvaceti guldenů měsíčně.“ „Dvacet guldenů? Odkud berete jistotu, že dostane tak vysokou penzi?“ „Správní úředník s tím počítá,“ zalhal Franz. „To je stejná záloha jako mzda dobrého dělníka,“ namítl Gregor. „Pokud vím, Karel byl naposled předákem. Od té doby, co se naučil číst a psát, tedy aspoň tři roky. Nedostával týdně sedm guldenů?“ Stromberg proti své vůli přikývl. „No, a Hansi dostává jako mzdu jen dva a půl guldenu.“ „Je mu taky teprve patnáct,“ vpadl mu Gregor do řeči. „Já vím.“ Franz si zachoval chladnou hlavu. „S těmi dvaceti dalšími guldeny měsíčně by si Krügerovi mohli dovolit žít stejně, jako kdyby byl Karel naživu. Nebyli by dvojnásobně potrestaní nejen smrtí živitele, ale také životem v chudobě.“ „Dobře. Nechám si to projít hlavou,“ vyhnul se Gregor rozhodnutí. „Chceš ještě zajít nahoru pozdravit tetu Otýlii? Za chvíli bude servírovat odpolední čaj.“ Franz měl najednou všeho dost. Uvědomil si, že s diplomacií to daleko nedotáhne. Spontánně změnil taktiku. „Bohužel ne, strýčku. Chtěl bych tě poprosit, abys Strombergovi tady hned v mé přítomnosti dal pokyn vyplácet Leně Krügerové pět guldenů týdně. Za tu částku se zaručím.“ „Jako bezúročnou půjčku?“ zeptal se správce. „V žádném případě,“ zahartusil Gerban. „To je všechno moc hezké, chlapče. Ale čím chceš za tu sumu ručit?“ Franz si strýce chladně změřil. Gregor byl menší než bratr Wil helm. V posledních letech mu narostlo břicho, tvář měl jako z tvarohu a pohled vodnatě modrých očí ustavičně těkal. I když se vnějškově trochu podobali, neměl Gregor nic z chladnokrevnosti a obchodního smyslu staršího bratra. Snadno se dal vyvést z rovnováhy, a toho chtěl Franz využít. „Z podílu na rodinném jmění, strýčku Gregore,“ odpověděl. „Budu 14. září plnoletý. Copak jsi zapomněl?“ 28
VINARSTVI_02.indd 28
6.1.21 17:24
„Samozřejmě že ne. Ale… myslel jsem…,“ Gregor se zarazil. „Co sis myslel?“ vyptával se Franz. „No, že nevzneseš… tedy na začátku…,“ koktal Gregor. „Že nejdřív nevznesu žádné nároky? A proč bych se jich měl vzdát? Je to dědictví po matce.“ „A co s ním zamýšlíš?“ Gregor teď působil vysloveně nervózně. „To bych v přítomnosti pana Stromberga nechtěl vysvětlovat,“ nechal ho Franz v nejistotě. Přitom ještě neměl vůbec žádné plány. Nejradši bych přebral tohle vinařství, napadlo ho náhle. I kdyby jen proto, abych takovému lakomci jako ty, ukázal. „Ovšem. Máš pravdu.“ Gregor se vzchopil. „Mimochodem,“ přešel znovu na jiné téma. „Jak se daří tvé matce?“ Té otázky se Franz obával a byl na ni připravený. „Dozvím se to až zítra. Časně ráno odjíždím do Klingenmünsteru ji navštívit. Proto také nemůžu přijmout vaše milé pozvání na čaj. Chtěl bych být včas zpátky v Altenstadtu. Vypadá to na změnu počasí. Nevím, jak brzy budu muset zítra vyrazit.“ „Škoda. Otýlie by se ráda něco o tvé matce dozvěděla. Má o ni velkou starost.“ Ty pokrytče! Chce jen uspokojit svou zvědavost a škodolibost, nic jiného, a ty to dobře víš. Franz náhle neměl chuť se zdržet ani o chvilku déle. „Takže, strýčku Gregore, pozdravuj ode mě tetu. Chtěl bych se teď rozloučit. A vy, Strombergu, mi ručíte za to, že Lena Krügerová dostane už zítra ráno prvních pět guldenů. Právě jste to slyšel. Jako budoucí mladší šéf firmy, k níž patří také vinařství, se za půjčku zaručuji.“ Znělo to úmyslně jako jen špatně skrytá hrozba. „Když jsme si to, strýčku, teď vyjasnili a ujistil jsem tě, že pro vinařství nevzniká těmito platbami Leně Krügerové žádné riziko, určitě také souhlasíš.“ Zafixoval Gregora pohledem, a ten proti své vůli nakonec přikývl. „Veďte v účetnictví každý halíř, který Leně vyplatíte, Strombergu,“ dodal strýc zcela zbytečně, čímž se pokusil si zachovat tvář. „To se rozumí samo sebou, pane Gerbane,“ odpověděl správce. 29
VINARSTVI_02.indd 29
6.1.21 17:24
„Dobře, takže se tedy loučím a přeju vám oběma příjemný večer.“ Franz si teprve teď uvědomil, že mu nikdo ani nenabídl židli. Otočil se, nasadil si klobouk a vyšel bez podání ruky ven. V kolesce po cestě do Altenstadtu za pochmurného vlhkého pozdního odpoledne si nechal celou scénu v kanceláři projít hlavou. Co ho spontánně napadlo v hněvu, mu najednou připadalo docela přirozené. Převzal bych vedení vinařství mnohem radši než vedoucí pozici v ob chodě s vínem, vyjasnil si. Práce na vinicích se mi líbila už před pěti lety, když jsem tam musel vypomáhat. Vůbec jsem to nepovažoval za trest, i když teď bych se svou zmrzačenou nohou na manuální práci už nestačil. Jako majitel statku bych mohl opravdu něco udělat pro naše dělníky. Kromě toho bych se nemusel ustavičně vemlouvat do přízně těch arogantních Prusů, aby nakupovali naše vína. To dokáže otec mnohem lépe než já. Ale nejdřív, pocítil bodnutí, které mu projelo celým tělem jako bolest pokaždé, když na ni myslel, ale nejdřív musím najít Irenu. Doufám, že matka bude v lepším stavu než při mé první návštěvě. Je to moje poslední naděje.
30
VINARSTVI_02.indd 30
6.1.21 17:24
Kapitola 2 Ústav pro choromyslné v Klingenmünsteru Únor 1871, příštího dne Franzi Gerbanovi se zrychlil puls, když landauer odbočil na malou venkovskou silnici a po krátké jízdě zastavil před vysokou tepanou železnou bránou. V oblouku nahoře zářil velkými stříbrnými písmeny vyvedený nápis Krajský ústav pro choromyslné Klingenmünster. Franzovi se bolestně stáhl žaludek. Zároveň ucítil tupou pulsující bolest v pahýlu nohy – ozvala se vždycky, když byl rozrušený. Kočí Riemer sestoupil z kozlíku a zazvonil na mosazný zvonec. Přes rozsáhlý pozemek uzavřený vysokým plotem se rozlehl proni kavý zvuk. Za okamžik se otevřely nalevo od brány dveře malého domku, jenž pravděpodobně sloužil také jako hlídačovo obydlí. Riemer s ním krátce vyjednával, Franz slyšel jen nezřetelná slova „ředitel kliniky“ a „očekáváme ho“. Hlídač otevřel bránu velkým železným klíčem, uvolnil těžký řetěz, který vchod ještě víc zabezpečoval, a smekl vlněnou čepici. V noci i nadále padal sníh. Do parku s vysokými stromy bez listí nemocní asi při tak nízkých teplotách na procházku nesměli, takže v slabé přes mraky pronikající sluneční záři se třpytila úplně neporušená sněhová pokrývka. Avšak Franz kouzlo tiché zahradní krajiny nevnímal. V jakém stavu dneska matku najde? Bude víc při smyslech než před třemi týdny, kdy ji po návratu z války navštívil poprvé? A co řekne ředitel kliniky o její šanci na uzdravení? Při první návštěvě byl ředitel na služební cestě a Franz s ním nemohl promluvit. 31
VINARSTVI_02.indd 31
6.1.21 17:24
Doposud jen od otce věděl, že Pauline je údajně nevyléčitelně nemocná. Loni na podzim se zhroutila v důsledku léta trvajícího uží vání opiové tinktury a v kritickém stavu ji odvezli do Klingenmünsteru. V důsledku abstinence drogy dostala křeče a má laudánem nenávratně poškozený mozek, jak mu vysvětlil otec. Franz při první návštěvě opravdu našel svou nadevše milovanou maminku v žalostném stavu. Byla sice po záchvatu stabilizovaná, ale tak zmatená, že ho ani nepoznala. Paní Burgerová údajně neví, proč Irena odešla, a Mína mi to nechce říct – takže maminka je moje poslední naděje. Irena pracovala jako služka v Gerbanově panském domě v Altenstadtu, na předměstí alsaského městečka Weissenburgu, které dřív náleželo Francii a nyní bylo od srpna 1870 anektováno vítězným Německem. Franz se do Ireny vášnivě zamiloval a zdálo se, že Irena jeho city opětuje. Slíbil jí, že nehledě na nízký společenský původ si ji po válce vezme, navzdory silnému odporu otce. Přesto Irena z neznámých důvodů a s neznámým cílem odešla z domu přesně v ten den, kdy Franz ztratil v bitvě u Sedanu levou nohu. Ani paní Burgerová, hospodyně v Altenstadtu, ani Mína, Irenina nejlepší přítelkyně, ani nikdo jiný, mu nemohl nebo nechtěl říct, z jakého důvodu. Kola kočáru zaskřípala na štěrku, když Riemer zastavil před hlavní budovou ústavu, který zahájil provoz v roce 1857 a měl se věnovat léčení psychicky nemocných osob. Franz se v minulých týdnech o zařízení důkladně informoval. Přitom se dozvěděl, že klinika je mnohem moderněji zařízená a pokrokověji vedená než ústav pro choromyslné ve Frankenthalu, kde nemocní za nedůstojných podmínek jen vegetují, a odkud by vlastně mělo zařízení v Klingenmünsteru přijímat nemocné, u nichž je naděje na uzdravení. Ale proslýchalo se, že mezitím je také Klingenmünster přeplněný a že tam chybí, stejně jako v dalších podobných zařízeních, lékaři a školení opatrovníci. „To platí jen pro nižší třídy, pane Gerbane,“ ujišťoval ho doktor Frey, který byl po léta domácím lékařem rodiny a Franzovu matku po 32
VINARSTVI_02.indd 32
6.1.21 17:24
jejím posledním zhroucení do Klingenmünsteru poslal. „Pro pacienty vašeho stavu se dokonce momentálně zřizují dva nové domy s malými soukromými byty, jeden pro muže, druhý pro ženy. Tam se pacientům dostane stejného pohodlí, na jaké byli zvyklí doma. Budovy budou dokončené v několika dnech.“ Wilhelm skutečně Franzovi před odjezdem z Altenstadtu sdělil, že Pauline už týden obývá dvoupokojový byt ve vile pro ženy. Obstaral pro ni také vlastní pečovatelku, která se o ni stará čtyřiadvacet hodin denně. „Vidíš, že mi na tvé matce velmi záleží, Franzi,“ ujišťoval ho otec. „Náklady na její pobyt jsou obrovské. Ale ať už platím cokoliv, stojí mi to za to.“ Franz mu nevěřil ani slovo. Maminka je mu úplně lhostejná. Na srdci mu leží pouze jeho společenský status. Jen proto by mu vadilo, kdyby vegeto vala v přeplněné ložnici, přemítal Franz hořce, když si nasadil cylindr a vystoupil z kočáru. Jako vždycky odmítl rámě, které mu Riemer od té doby, co se Franz vrátil domů zmrzačený, starostlivě nabízel. I když ho protéza dneska obzvlášť trápila, zatnul zuby a kulhal nahoru po širokém vstupním schodišti, které bylo zametené a posypané štěrkem proti uklouznutí. Příjemná služka v bílé zástěrce a čepečku otevřela Franzovi dveře a odebrala mu kabát a klobouk. Riemer odešel do kuchyně pro personál, kde dostane horký čaj a koláč. Franz čekal a mezitím si prohlížel portrét ředitele kliniky doktora Dietricha, který vstupní hale dominoval. Husté, už šedivé vousy s kotletami, skrývaly spodní část tváře a téměř celá ústa. O to impozantněji vynikal velký, lehce zahnutý nos, který spolu s pichlavýma očima propůjčoval doktoru Dietrichovi vzezření jestřába. Franzovi byl zobrazený muž na první pohled nesympatický. Jeho stísněnost ještě vzrostla, když si uvědomil, že ten muž je neomezeným vládcem kliniky a že ho musí všichni, lékaři, pečovatelé, služebnictvo, a samozřejmě všichni pacienti bez ohledu na svůj stav, na slovo poslouchat. „Pan Gerban?“ Služka se vrátila, udělala pukrle a nesměle se na něj usmála. „Pan doktor Dietrich vás teď očekává.“ Franz vešel za dívkou do pokoje zařízeného tmavě mořeným 33
VINARSTVI_02.indd 33
6.1.21 17:24
těžkým nábytkem, který mu vzdáleně připomínal knihovnu rodného domu v Altenstadtu, protože v něm byly vestavěné až do stropu sahající regály plné knih. Za mohutným perfektně uklizeným psacím stolem se zvedl muž překvapivě malé postavy, kterou portrét ve vstupní hale neodhaloval. Franz přečníval doktora Dietricha o půl hlavy. „Mladý pan Gerban!“ Ředitel kliniky se naklonil přes stůl a podal Franzovi ruku. „Vítejte v pečovatelském a zdravotním zařízení v Klingenmünsteru!“ „No, vidím, že jste překvapený,“ předběhl doktor Dietrich Franzovu otázku. Úsměv odhalil blyštivé zuby mezi úzkými rty. Pohled, kterým si ho doktor prohlížel, nepřipomínal Franzovi už tolik dravého ptáka – spíš vlka, který hypnotizuje svou potenciální oběť. „Kdyby záleželo na mně, a ne na bavorské vládě, měl by tento dům slibnější název než seshora nařízený Krajský ústav pro choromyslné, to mi můžete věřit, mladý pane Gerbane,“ pokračoval doktor. „Protože tady dáváme vyléčitelným pacientům nejlepší možnou léčbu a ne vyléčitelným, ke kterým bohužel patří také vaše ctěná paní matka, tu nejlepší péči.“ „Aha.“ Franz ztratil nejdřív řeč nad otevřeností, se kterou psy chiatr zničil jeho naděje na zlepšení Paulinina zdravotního stavu ještě dřív, než rozhovor vůbec začal. Potom se vzchopil. „Co znamená nejlepší péče?“ „Jen pomalu, mladý pane Gerbane.“ Ředitel kliniky se Franzovi už natolik protivil, že by se nejradši otočil na podpatku a zmizel. Krátce přemýšlel, zda by si měl zakázat to přihlouplé oslovení, se kterým se na něj doktor Dietrich očividně obracel, aby zdůraznil rozdíl mezi ním a otcem Wilhelmem. Zmocnil se ho však pocit, že by mu to Dietrich zazlíval. Nakonec by to ještě odnesla maminka. Ta myšlenka se mu zahnízdila v hlavě a během celého rozhovoru ho už neopustila. Proto se jen nuceně usmál a nic nenamítal, když mu Dietrich nenabídl místo v pohodlné sedačce před krbem, ale na tvrdé dřevěné židli před svým psacím stolem, kde ho doktor v křesle převyšoval. S díky přijal také tureckou moka kávu, kterou mu na pokyn ředitele služka naservírovala, a proti své vůli musel přiznat, že je skutečně vynikající. 34
VINARSTVI_02.indd 34
6.1.21 17:24
„Jsem rád, že vám chutná, mladý pane Gerbane,“ vyjádřil se Dietrich a ukázal zuby. „Aspoň si uděláte představu, na jak vysoké úrovni se o naše pacienty v první třídě staráme. Když to stav vaší paní matky dovolí, dostává takovou kávu ráno i odpoledne.“ „A co znamená – když to stav mé matky dovolí?“ dostal se Franz konečně k věci. Dietrich si nechal s odpovědí na čas. Opětovně se napil kávy a pečlivě si ubrouskem utřel rty. Snažil se nedat najevo netrpělivost. Jeho instinkt mu znovu říkal, že by na to Dietrich reagoval negativně. „Takže, mladý muži. Věda o takzvaných duševních poruchách je ještě mladá,“ začal konečně vykládat poučovacím tónem. „Mnohé zůstává i nám lékařům přes veškeré zkoumání a vědecké bádání dosud jen nedostatečně odhalené, jak už jsem vysvětlil vašemu ctěnému panu otci.“ Odmlčel se. Franzovi se zrychlil puls, ale opět se ovládl. Doktor Dietrich se na něj upřeně zadíval. „Vaše matka má pravděpodobně už od narození slabší tělesnou konstituci. Slyšel jsem, že je Francouzka?“ „Jak to spolu souvisí?“ Franz se přece jen přestal ovládat. Doktor Dietrich ho dál nepohnutě sledoval. „Rád vidím, že ve vašich žilách převládá krev německého otce. Umíte se bránit, když se vám něco nelíbí.“ Franz rozhořčením oněměl. To dalo Dietrichovi šanci nerušeně pokračovat. „Ženy mají beztoho slabší konstituci, mladý pane Gerbane,“ švitořil dál. „Když se k tomu připočte ještě do jisté míry vrozená nervová slabost, rozvine se na tomto základě rychle slabý charakter. Váš ctěný pan otec mi sdělil, že vaše vážená paní matka z toho důvodu po léta brala laudánum, aby se uklidnila. Ta informace je přece správná?“ Franz se souhlasnou odpovědí skoro zadusil. „Vidím, že se vás to všechno velmi dotýká, mladý pane Gerbane,“ Dietrich ho ostře pozoroval. „Myslíte, že budete dnes vůbec schopný matku navštívit? Nemůžu dovolit návštěvu, která by ji mohla nějak rozrušit.“ 35
VINARSTVI_02.indd 35
6.1.21 17:24
Franz se hrozně vyděsil a jen silou vůle se znovu vzchopil. „Jsem v pořádku,“ ujistil doktora. Ten vycenil zuby jako nebezpečná šelma. „No dobře, válečnému hrdinovi chci věřit, i když bojoval na nesprávné straně,“ neodpustil si ještě posměšnou poznámku. Franze rozbolely ústní koutky. Přesto se mu podařilo usmát. Na rozdíl od pruských okupantů ve Weissenburgu byl o něm Dietrich dobře informován. Chvíli přemýšlel, kdo asi tuhle informaci psychiatrovi poskytl, zda otec nebo matka. Potom se zase soustředil na jeho vývody. „Takže budu pokračovat. Je vám známo, že laudánum je preparát vyráběný na základě opia?“ Franz přikývl. „A jsou vám také známé následky, jaké může mít jeho nadměrná konzumace?“ Franz znovu přisvědčil. „Říká se, že konzumenti se stanou na opiu závislí.“ „Přesně!“ Dietrich zněl teď nadšeně. „Dávka, kterou potřebují k uklidnění, se stále zvyšuje. To můžete u vaší paní matky přece také potvrdit?“ Franz se omezil na stručné ano. „Zatím o dlouhodobém působení toho jedu moc nevíme,“ tlachal Dietrich dál. „Ale výzkum vychází z toho, že možný důsledek dlouhodobého užívání je nevyléčitelné poškození mozku. Tak by to mohlo být také u vaší matky. Když jsme jí odebrali laudánum, vyvinul se u ní neklid, který jsme nemohli odstranit ani osvědčenými dlouhotrvajícími koupelemi. Nakonec dostala křeče, jako by trpěla epilepsií. Mumlala nesmyslné věci, takže vycházím z toho, že trpí halucinacemi.“ „A co říkala?“ našel Franz řeč. „Například tvrdila, že jí váš otec usiluje o život.“ Teď zněl Dietrich jako na divadle. „Chce ji zavraždit kvůli jedné služce. Dokážete si něco takového představit?“ Franz seděl jako přimrazený. Takže matka o Ireně něco ví. „Jakou služku měla na mysli?“ zeptal se tiše. Dietrich zavrtěl neochotně hlavou. „Na tom přece nezáleží. Kromě toho to nevím.“ 36
VINARSTVI_02.indd 36
6.1.21 17:24
„Smím ji teď navštívit?“ Najednou měl Franz rozhovoru s ředitelem kliniky plné zuby. Od něj se už nic podstatného nedozví. Dietrich stáhl husté obočí a zazvonil. „Zavolejte ošetřovatele, ať doprovodí mladého pána Gerbana k matce.“ Zatímco čekali, ještě dodal. „Protože jste tady už jednou byl, je vám známo, že matka byla nejdřív v nejvyšším poschodí této budovy, kam dáváme pacientky první třídy. Jen opravdu bohaté můžeme ubytovat v nejmoderněji zařízené vile pro ženy. Tam si smějí dokonce vzít vlastní nábytek a jedí stylově samy jako doma, místo ve společné jídelně. Přestěhovali jsme tam vaši paní matku minulý týden, když dorazil její nábytek. Tak má aspoň stálou vzpomínku na šťastné časy svého života.“ Franz neodpověděl. Hrdlo se mu stáhlo. Dietrich si toho nevšiml. „Je velmi nepravděpodobné, že nás vaše milá paní matka někdy opustí, mladý pane Gerbane. Péče o ni je obzvlášť náročná a v domácím prostředí chybí možnost uklidňujících dlouho trvajících koupelí.“ Dietrich opakovaně zmínil pro Franze nesrozumitelný termín. Co může znamenat dlouhotrvající koupel? Zrovna měl tu otázku na jazyku, když se ozvalo zaklepání na dveře a objevil se jeho doprovod do vily pro ženy. Franz se chtěl nepříjemné Dietrichovy přítomnosti zbavit co nejrychleji a radši se už na nic neptal. Ale velmi brzy se k němu ta otázka vrátila. Za deset minut už seděl v salonu, jak zde říkali kombinaci Paulinina obývacího pokoje s jídelnou, a čekal na matku. V prostorách v prvním patře vily, jejichž okna vedla do zimního parku, ho očekávala její soukromá pečovatelka. Měla sesterskou uniformu a představila se jako Rosa. „Vaše paní matka ještě není úplně oblečená, pane Gerbane,“ vysvětlila Franzovi. „Můžu vám mezitím nabídnout šálek čaje?“ „Nemusíte být matce nápomocná?“ podivil se Franz. 37
VINARSTVI_02.indd 37
6.1.21 17:24
„Doktor Dietrich mě požádal, abych tady na vás počkala. Kromě toho mají koupelny vlastní personál,“ vysvětlila mu Rosa záhadně. „Ten naše pacientky po proceduře zase obléká. Takže o vaši matku je výborně postaráno. Než bude hotová, přinesu vám z kuchyně čaj.“ Franz čekal a rozhlížel se kolem. Hrdlo se mu opět stáhlo, když poznal matčin malý psací sekretář, zasklenou vitrínu s částí míšeňského porcelánu a koberec z malého salonu, který sestra Matilda v minulém roce ušpinila dortem z černého rybízu. Sedací souprava, na níž seděl, a komoda s pozlaceným kováním pocházely z matčiny ložnice v Altenstadtu. Viditelně byl druhý pokoj, v němž Pauline spala, moc malý, aby se tam tyto kusy nábytku vešly. Malý kulatý jídelní stůl ze světlého třešňového dřeva se čtyřmi vyřezávanými židlemi byly nové. Asi po pěti minutách se dveře otevřely. Rosa mu přinesla čaj a chvilku poté přivezla Paulinu v invalidním vozíku. Franz se zděsil. Už před třemi týdny vypadala matka mizerně, ale dnes ji skoro nepoznal. Její kdysi výrazné tmavé oči s tmavými stíny hleděly tupě a strnule před sebe. Tvář měla usouženou, vypadala aspoň o deset let starší. Zelené hedvábné odpolední šaty pocházející z altenstadtské garderoby, které jí dřív tak slušely, kontrastovaly nevhodně s tváří bílou jako stěna. „Dneska se bohužel vaší paní matce nevede zrovna dobře, pane Gerbane,“ vysvětlila Rosa. „Nedá se předpokládat, že vás vůbec pozná.“ „Jak to víte tak předem? Znáte mou matku sotva pár dní.“ Franz si pečovatelku pozorněji prohlédl a zjistil, že je mu zrovna tak nesympatická jako doktor Dietrich. Odhadl ji tak na padesát, byla tedy přibližně stejně stará jako matka. Hubená tvář s úzkým nosem a úzkými rty a lehkým předkusem mu připomínala rejska. Při jeho otázce stáhla Rosa uraženě rty. „Mám velké zkušenosti při styku s duševně nemocnými pacientkami,“ vysvětlila. „Ach tak,“ odpověděl Franz, „uvidíme, jestli máte pravdu.“ Předklonil se k matce, přičemž mu překážela protéza, políbil ji na tvář a vzal její ruce do svých. „Maminko, drahá maminko,“ oslovil ji. „To jsem já, Franz, tvůj syn, poznáváš mě?“ V matčině koutku úst to zacukalo. Ale dřív než se mohl zaradovat nad tímto možným znamením, ztuhl hrůzou. Teprve teď zpozoroval, 38
VINARSTVI_02.indd 38
6.1.21 17:24