PŘÍPAD RONSON – VÝSLECHY JANE RONSONOVÁ, MANŽELKA ZESNULÉHO
„Páni detektivové, než začneme, můžu vám nabídnout něco k snědku? Dcera vám ohřeje rajskou polévku, jestli máte hlad. Sama ji uvařila.“ „Za normálních okolností během výslechu nejíme…“ „Prosím. Já na tom trvám. Cítila bych se lépe. Přece neodepřete vdově malou útěchu?“ (Následuje mužský povzdech.) „Rajskou polévku si dám moc rád, paní Ronsonová. Děkuji vám.“ (Zvuk prostíraných talířů a šoupání židlí.) „Velice litujeme vaší ztráty.“ „Děkuji vám, páni detektivové. Je to pro nás všechny nesmírně těžké. Byl to obrovský šok…“ „Tady stojí, že jste spisovatelka…“ (Odmlka.) „Jsem, ano. Ehmm. Nejsem si jistá, jak to souvisí s jeho smrtí –“ „… a ve vaší nedávno vydané knize hlavní hrdinka zavraždí svého manžela. Shodí ho ze střechy.“ (Ticho.) „A váš muž zemřel před necelými šestnácti hodinami po pádu ze střechy.“ „Proč… Nejsem si jistá, jestli vám rozumím.“ (Ticho.) „Přece si musíte uvědomovat, že to vypadá podezřele, paní Ronsonová. Můžu vám říkat Jane?“ „Detektive, já jsem svého muže milovala. Hodně jsme toho spolu prožili, jak jistě víte. Neudělala jsem nic jiného, než že jsem ho celý
5
ALEX VAN TONDER
život podporovala. Zeptejte se, koho chcete. Proč bych zabíjela člověka, kterého nejvíc miluji?“ „Neříkáme, že jste ho zavraždila. Musíme se na jeho smrt podívat ze všech úhlů. Je to naše práce. Váš manžel byl významný člověk. Lidé si budou klást otázky.“ „Vím, kdo byl můj muž. Pro koho si myslíte, že je to větší tragédie? Pro jeho kancelář, nebo pro rodinu? Ztratili jsme manžela, otce…“ (Následuje ženský pláč.) „Jenom nám to připadá trochu… (odmlka) zvláštní. Že napíšete knihu zrovna o ženě, která po letech potlačované nenávisti shodí svého manžela ze střechy. A pak váš vlastní choť zemře… (tiše) pádem ze střechy, paní Ronsonová –“ „Můžete prosím přestat s tímto typem otázek? Nelíbí se mi, na co narážíte. Detektive, jestli mě obviňujete ze zabití manžela, požaduji právníka.“
6
1
K
e každému narození se váže příběh. Příběh vaší matky, pokud patříte mezi šťastlivce, kteří nějakou mají, vypráví o vašem narození. Jak jste byli uvedeni na svět. Je to příběh silný, a předem vás varuje. Taková ochutnávka věcí příštích. Příběh mé matky byl trvale nejednoznačný. Vtrhla jsem na svět – její vlastní výraz, ne můj – naprosto nečekaně. Byl nezvykle bouřlivý podzim, konkrétně středeční večer, a ona se vydala vyřídit nějaké pochůzky. Když to na ni přišlo, klidně postavila košík s nákupem na zem a sama se odvezla do porodnice. Plodová voda zmáčela sedadlo i koberečky. Máma ten den popisuje jako pomalou, vlekoucí se katastrofu: táta byl v práci a moji starší sestru několik dní trápil zánět středního ucha. Praskl bojler a jeho obsah zatekl do skříně s prádlem v ložnici rodičů. „Skutečně jsem neměla náladu navrch rodit,“ sdělila mi. „Ani tobě se nikam nechtělo. Tedy napřed ses narodit chtěla, ale pak sis to rozmyslela. Nechtěla sis nechat říct. Nakonec mě rozřízli a vytáhli tě ven. Ale předtím jsi stačila napáchat nějakou škodu.“ Chtěla jsem vidět fotografie, jako ty, na kterých rodiče pyšně chovají Candice, táta objímá doktorku kolem ramen a z pusy mu trčí nezapálený doutník. „Tebe jsme nevyfotili, miláčku. Bylo to příšerné a táta dorazil pozdě.“ Jdu se zeptat otce. Opatrně nahlížím přes stůl v jeho pracovně. Vždycky jsem z něho měla trochu strach. Oplácí mi upřený pohled, jako by nechápal, proč se ho ptám zrovna na to, na co se ptám. 7
ALEX VAN TONDER
„Přijel jsem pozdě kvůli velkému případu. Maminka málem vykrvácela. Nikdo nepořizoval snímky.“ Maminka málem vykrvácela. Tahle slova v sobě budu nosit po celý život. Budou se ke mně vracet v těch nejpodivnějších okamžicích, obzvlášť když budu spokojená. Jako připomínka, že se nemám moc radovat. Nepropadat uspokojení. Maminka málem vykrvácela. Po operaci mámě zůstala na břiše dlouhá zahnutá jizva. Zeptám se jí, co to je, a ona odpoví, že je to šrám z války, kterou sváděla. Vyzvídám, kde bojovala. „Mám ho z největší bitvy o tebe!“ Zaťuká mi na nos. „Dělám si legraci, zlato. Tudy jsi přišla na svět.“ Sleduji, jak si po koupeli vtírá do kůže olejíček, jako by jizva mohla zmizet, když pořádně zatlačí a bude ji víc masírovat. Nebyla jsem jako sestra Candice, o které prohlásila: „Vyklouzla ven jako namydlený blesk. Stačilo se sehnout a už tady byla, usměvavá a připravená žít. Báječné stvořeníčko.“ Máma si nacáká do dlaně další olejíček a potře jím své jizvy. V novinách vyjde nadšené oznámení: Georgeovi a Sarah Greeneovým se narodila holčička, sestra Candice. Přestože matka svědomitě hraje roli šťastné novopečené maminky, je jasné, že jsem narušila klid zavedené tříčlenné domácnosti, uhnízděné v modro-bílém koloniálním domě v Chapel Street v New Haven, ve státě Connecticut. Nemají to se mnou lehké: jsem alergická na mateřské mléko, citlivá na světlo, zvuky a kousavé látky. Matka neustále sleduje, jestli jsem spokojená, a zoufale se mě snaží utěšit. Připravuje jednu lahev umělé výživy za druhou, ale nikdy sunar dobře nerozmíchá, dudlík se ucpe a následuje další řev. Máma rozšroubuje flaštičku a opatrně mi nalije mléko rovnou do pusy, což vyústí v novou vlnu křiku. „Pořád jsi brečela,“ odpoví, kdykoliv mě zajímá, jaké to bylo, když jsem byla maličká. Víc mi k tomu nemá co říct. Protože člověk chce, aby na něho byli rodiče pyšní, a věří tomu, že jsou, vyložím si tento popis jako něco, na co bych měla být právem hrdá. Vyprávím to kamarádkám ve školce. 8
SKRYTÁ SLOVA
„Jako malá jsem pořád bulela.“ Takhle to funguje – prodáváš, jak jsi nakoupila. Rodiče si neuměli s náročným dítětem poradit. Vyrostli v rodinách škrobených konzervativců, kteří se na výchově svých dětí nikdy osobně nepodíleli. Dětství bylo něco, co je třeba uspíšit, zavést vojenský režim, a máš skoro vystaráno. To dobré se uloží do paměti, zachytí na film a přilepí do fotoalba. Části, které nepůsobí zrovna idylicky, se zakamuflují historkami o zmrzlině u moře a domácími videi, kde já a moje sestra dovádíme v bazénu a pištíme radostí na tátových ramenou. Sestra matčino vyprávění potvrdí. „Tak strašně hlučné dítě. Uprostřed noci jsi ječela a chtěla tatínka a maminku.“ Noční děsy. Říkají, že jsem se bála tmy. Mám několik vzpomínek, tedy spíš pocitů… Strach, tmavé siluety, ale nejhorší bylo, že nikdo nepřicházel, ať jsem křičela sebevíc. Když mi byly tři roky, Candice už měla dost kvílení ozývajícího se z druhé ložnice. Vlezla ke mně do postýlky a kousla mě do nosu. Máma se snažila milovat obě dcery stejným dílem, jenže oblíbit si Candice bylo snazší než si zamilovat mě. O mojí starší sestře se lépe vykládalo návštěvám pozvaným na večeři, protože bylo čím se chlubit. Byla okouzlující a vždycky skvěle naladěná. „Už jsme vám říkali, že Candice byla letos zase nejlepší ve třídě?“ Úspěchy dětí dokážou skvěle prolomit ledy. Umožňují totiž zbytku osazenstva pochlubit se těmi svými. Úplná oxytocinová hostina. Sledovala jsem, jak jim září tváře a hrdost sálá z pórů. Mě přepadala hanba a v břiše jako by mi vířil černý kouř. Nakonec na mně spočinuly matčiny oči. Zaváhání, nepatrný záblesk viny a rychlé vzpamatování. „Není Jane ta nejroztomilejší holčička, jakou jste kdy viděli?“ Naši hosté jsou shovívaví a ze slušnosti mámě přitakávají. Jsem brambora nabodnutá na sirkách, stěží sedmiletá. „Je tak rozkošná.“ „Krásná holčička, ta vaše Jane.“ 9
ALEX VAN TONDER
Matce vhrknou slzy do očí. A tak se dozvím příběh svého narození. Od prvopočátku jsem jenom přinášela starosti. Obtížné dítě. V každé rodině se najde jedno takové. U nás jsem to já.
10
2
R
odinné historky se stejně jako všechny ostatní mění v závislosti na růstu a vývoji postav. Kolem osmého roku se o mě začali zajímat otcovi přátelé. Už jsem nebyla neviditelná, jedno z dětí míhajících se v pozadí. Zdravili mě, když přijeli. Dívali se mi do očí a oslovovali mě jménem. Pokládali mi otázky. „Už ses líbala s nějakým klukem?“ „Ne.“ „Ale jdi ty! Taková pěkná holka.“ Cítila jsem se mizerně, jako bych něco provedla. Máma se na mě nesouhlasně zahledí, jako by moje podezření potvrzovala. Jackie, mámina kamarádka, mě obejme kolem ramen a otočí mě k tátovi. „Asi by sis měl pořídit pušku,“ poznamená. Jackie se na mě usmívá, prohlíží si mě od hlavy až k patě a žvýká s otevřenou pusou. „Hlavně zůstaň hubená, zlato. Bohatí muži nemají rádi tlusté holky. Něco o tom vím. Jsem celý život svobodná.“ Máma a Jackie se můžou smíchy potrhat. Jednoho večera, zrovna když sedím u stolu a čekám na dezert, mi na noze přistane ruka. „Pojď si mi sednout na klín, broučku.“ Hlas patří Philipovi, který k nám chodí večer kouřit doutníky a popíjet whisky s otcem. Mozolnatá dlaň způsobí, že se ve mně cosi naježí a začne se vařit. Vyškrábu se na něho, protože je dospělý a dospělí se musí poslouchat. A pak mi jeho dlaň vklouzne pod 11
ALEX VAN TONDER
šaty a za okraj kalhotek. Zavrtím se a vykřiknu. Máma mě odtáhne do kuchyně. Na tvář mi dopadne facka a umlčí mě. „Přestaň zlobit!“ zasyčí. „Sahal mi na kalhotky.“ „Přestaň si vymýšlet! Maminka ti naplácá, jestli to ještě jednou uděláš. Slyšíš mě, Jane?“ Plác, plác, plác. Uteču z domu do Campbellova kotce a schoulím se uvnitř. Camp bell nic nechápe, ale je rád, že jsem u něho, a vrtí ocasem tak divoce, až jím bubnuje do dřevěných planěk. Snažím se ho utišit a opakuji mu, že je hodný kluk. Philip vyjde ven a hledá mě. Zadržím dech a krčím se ve stínech. Ani se nepohnu. Pozoruji ho, jak několik minut stojí na verandě. Po chvíli zmizí uvnitř. Když k nám Philip přijde příště, ignoruji ho, dokud to jde. Až do chvíle, než usedneme ke stolu. „Proč si nesedneš vedle mě, Jane?“ Nejradši bych po něm hodila nůž, ale místo toho se posadím k talíři. „Jsi hnusný starý dědek a divně páchneš. A tvoje žena povídala mojí mámě, že tě nemá ráda,“ vyhrknu. Máma vyskočí ze židle. Philip se málem skácí z té své. „Jane! Okamžitě běž do svého pokoje.“ Odtáhne mě od stolu a vrazí mi facku. Směji se, jsem v šoku. Táta se řehtá. Philipova žena zírá do polévky a tváří se, jako by se v ní chtěla utopit. „Je to pravda! Řekla jsi to!“ Plác! „Bůh ví, co se jí děje v hlavě. Je v problematickém věku,“ slyším mámu, když utíkám do schodů. „Jako problematická se už narodila,“ poznamená otec. „Nepoddajné dítě.“ Z nejvyššího schodu sleduji, jak se Candice mírně narovná, uždíbne lžičkou malé sousto crème brûlée a vloží si ho do úst. 12
PŘÍPAD RONSON – VÝSLECHY JANE RONSONOVÁ, MANŽELKA ZESNULÉHO
„Paní Ronsonová, kolegové ani já jsme vaši knihu nečetli, ale tušíme, o čem je. Označila byste se za pomstychtivou osobu? Skrývala jste v sobě zášť?“ „Nechápu, kam tím míříte. Osobně jsem přesvědčená, že skrývat v sobě zášť je stejné jako upíjet jed. Člověk ublíží nejvíc sám sobě.“ „Přesto v té vaší knížce… Zní to, jako byste chápala, jak chutná touha vyrovnat si s někým účty.“ „Jsem spisovatelka a k mé práci patří porozumět všem druhům pocitů. Právě tohle dělám. Dávám smysl šílenství.“ „Souhlasíte tedy s tím, že pomsta není vhodnou reakcí na chování, které se nám nelíbí? Věříte v justiční systém?“ „Samozřejmě, že věřím v justiční systém. Můj otec byl právník, můj manžel… Nechápu, jak to souvisí se smrtí mého muže.“ „Jenom se pokoušíme udělat si přesnější obraz. Snažíme se pochopit všechny klíčové hráče. Jste jedním z nich.“ „A vy si myslíte… že jsem se chtěla za něco pomstít?“ „Vůbec ne. Jenomže když o takových věcech píšete, jistě jim rozumíte. A váš román je o ženě, která se touží pomstít svému choti –“ „A jako žena, která žije na tomto světě a vnímá příběhy jiných žen, kterým muži ubližovali, se divím, proč bych podle vás nemohla takovým věcem rozumět? Určitě víte, že spolupracuji s azylovým domem pro ženy, které se staly obětí domácího násilí. Vyslechla jsem si jejich příběhy. Viděla jsem, jak trpí. Cítila jsem jejich touhu po spravedlnosti.“ (Ticho.) „Paní Ronsonová, popsala byste se jako výbušný člověk?“
13
ALEX VAN TONDER
„Co tím naznačujete? Zlost je jedna z emocí. Občas ji pocítí každý.“ „Ale co vy? Pociťujete ji hodně? Je to emoce, které se nedokážete zbavit?“
14
3
V
našem domě je pořád spousta lidí. Koná se oslava a k obvyklému dusnu přispívají společenské obleky a nablýskané kožené střevíčky, v nichž balancují důkladně navoněné manželky v rozmarných šatech, ovinuté kolem paží svých ctihodných choťů jako exotičtí hadi. Smějí se, když je to vhodné. Pozorně poslouchají a neustále jsou fascinované tím, o čem muži hovoří. Matka je jednou z nich, ačkoliv si o sobě myslí, že je chytřejší a má lepší vkus. Každou chvíli všichni propuknou v smích. Rodiče ty lidi znají prostřednictvím otce. Mnozí jsou jeho kolegové z ministerstva spravedlnosti. Jiní pracují pro soukromé firmy. Další jsou velká zvířata z korporací, což jsou firmy, které likvidují drobné podniky ve prospěch těch větších. Naparují se a hřímají hlubokými hlasy, vyjadřují své vyhraněné názory, jsou si jisti svým místem ve světě a mocí. Mluví o penězích a politice a o tom, jak prezident všechno zmrší. Zdá se, že všichni prezidenti jsou jeden jako druhý – neschopní despotové s jediným cílem, všechno zkurvit. „Všechno jde do háje. Nic není jako dřív.“ „Tahle generace se chystá prošustrovat svůj potenciál.“ „Největší problém je Čína s tou svojí zafixovanou měnou.“ „Zatracená Čína!“ Někdy si hosté přivedou děti, které pobíhají po domě a já je přitom probodávám pohledem. Nesnáším je, přestože jsem jedna z nich. Skopávají koberce, lezou mi do pokoje a bez dovolení se přehrabují v mých věcech, obrázcích a denících. Tahají Campbella za ocas tak surově, až kňučí bolestí, a honí se spolu po zahradě. 15
ALEX VAN TONDER
„Hraj si s Becky a Claytonem,“ zasyčí na mě máma. „A přestaň se cpát těmi jednohubkami.“ „Je s nima otrava,“ žaluji. „Becky mi vytrhla stránku z atlasu.“ „Nebuď nevychovaná!“ Plesk! „Proč si s nimi nemůže hrát Candice?“ „Protože Candice je teenagerka a na hraní s dětmi je už moc velká.“ Chvíli si s nimi hraji na honěnou a snažím se přijít na to, co na tom má být zábavného. Něco jim navrhnu. Pokouším se udržet je dál od svého pokoje. „Co kdybychom vymysleli nějakou hru?“ „Hry se nevymýšlejí. Prostě si hraješ. A my si hrajeme.“ Claytonovi je dvanáct a chodí do nejdražší školy ve státě. Jeho rodiče nám to neustále připomínají. Pořád někomu opravuje výslovnost. Zakoulím očima a kopnu do židle. „Vždyť říkám, abychom vymysleli nějakou hru. Podstatné jméno. Hru. Napíšeme ji, nacvičíme a potom ji zahrajeme rodičům.“ Sám přitom nesnáší, když ho někdo opravuje. Nervózně přešlapuje a tahá sestru za paži. „To zní jako pěkná nuda. My si chceme hrát na schovávanou.“ „Jo,“ přidala se Becky. „Pojďme si hrát na schovku.“ „Vy kluci nic jiného neumíte. Schovka je nuda.“ Zašklebila jsem se a ukázala jim vztyčený prostředník. „Ty jsi sprostá!“ „Ty jsi zlá!“ „Jo, jsi zlá a nejsi dost stará, abys dokázala napsat hru.“ „Fajn. Budeme si hrát na schovávanou.“ Ukryji se ve svém pokoji a kliku podepřu židlí. Skrz okno upřeně zírám, jak ti dva spratci pobíhají kolem domu, dokud máma nezaklepe na dveře. „Proč si nehraješ s Becky a Clayem?“ „Protože je s nimi otrava.“ Povzdechne si. „Proč nemůžeš být normální devítiletá holčička?“ Matka v sou16
SKRYTÁ SLOVA
vislosti se mnou často volí slovo „normální“. Slýchám ji, jak mě v kuchyni, když s tátou osamí, bez přestání kritizuje. „Není normální, že chce být pořád sama.“ Tátu to neznepokojuje. Upřímně řečeno, jak dny plynou, ztrácí zájem i o Candice. Jeho apatie se přenáší i na mámu. Výsledkem je permanentní rozčilení a lpění na tom, co ji obtěžuje. Bývá přehnaně podrážděná. „Georgi, podívej se na mě. Pořád je zalezlá v pokoji s těmi svými knihami. Dítě jejího věku by mělo mít kamarádky. Tohle… není normální. Georgi, poslouchej mě.“ „Nech ji být. Má knížky ráda.“ „Měla by si hrát venku s ostatními dětmi. Postrádá sociální návyky. Chybí jí slunce. Když byla Candice v jejím věku…“ Jednoho dne mě máma zaveze do pochmurné kancelářské budovy, kde se setkám se ženou, která mi ukazuje karty s čísly a písmeny. Mám je opakovat. Máma je věčně nervózní. Vidím, jak se jí třesou ruce a rudnou jí tváře. Nechá mě v čekárně a vrátí se s vážným výrazem na tváři a hnědou obálkou v ruce. Doma mě požádá, abych si sedla. „Zlato, tvůj mozek vnímá čísla a písmena jinak, než je běžné u ostatních dětí. Říká se tomu dyslexie.“ Do očí jí vhrknou slzy. Musí to se mnou být špatné, bleskne mi hlavou. Ta dyslexie je příšerná věc. Zeptám se, jestli umírám. „Ne, zlato, neumíráš. Jenom to znamená, že nejspíš nebudeš schopná číst jako normální lidé.“ Tahle informace byla svým způsobem úleva. V deseti letech jsem ráda, že neumírám. Svět je pořád příliš nový a plný objevů, jakkoliv většina těchto objevů přicházela prostřednictvím knih vytažených z polic v otcově pracovně. Takže nic z toho nedává smysl. „Ale já číst umím. Pořád si čtu, mami.“ Máma mě přitáhne blíž k sobě, pohladí mě a políbí do vlasů. „Já vím, že umíš číst, broučku. A je to v pořádku. Knížky si prohlížej dál.“ „Ale slova, která vidím, nejsou skutečná? To tím chceš říct?“ Maminka mě pevně objímá, a tak se nedomáhám odpovědi. Blaží mě její láska. Dyslexie. Ať už to znamená cokoliv, zdá se, že mě má 17
ALEX VAN TONDER
o to víc ráda. Chrání mě. Hýčká. Pojmenování toho, co ze mě dělalo problematické dítě, mi z nějakého důvodu pomohlo. Dál se zavírám v pokojíčku s knihami propašovanými z otcovy pracovny. Slovo „dyslexie“ mě stále pronásleduje, dost dobře ho nechápu, kromě toho, že jsem kvůli němu horší, než jsem byla předtím. Vím jenom, že si ráda prohlížím knížky. Slova a obrázky mi nějakým záhadným způsobem dávají smysl, ale ne takový, jaký je podle mámy „správný“. Jejich prostřednictvím se můžu přenést na jiné místo, než je tenhle studený kout východního pobřeží. Číst si knihu je jako seznámit se s člověkem, kterého bych v naší ulici nikdy nepotkala. Listuji výtiskem Umění války na otcově stole. Když venčím Camp bella, představuji si, že potkám čínského císaře. „Dobré ráno, pane Sun-c’i. To je dneska hezky, že.“ „Není to báječné? Vždycky mi to připomene, že největší vítězství je to, které se obejde bez bitvy.“ Hloubám nad slovy v odřených svazcích. Pojednávají o umění, archeologii, řecké mytologii a starověkých Egypťanech se zvířecími bohy a magickými symboly. Slunce, had, řeka. Oko, jestřáb, kočka. Prohlížím si fotografie pokladů nalezených v hrobkách faraonů a rytiny s výjevy ze života viktoriánů. Čtu o vědeckých objevech, atomech a částicích. Učím se o kvantové fyzice, a jak se všechno to, co se najednou děje, už kdysi stalo, a že nic jako čas neexistuje. Hledím na obrázek Ježíše v bibli a přejíždím prsty po modré říze Panny Marie. Někdy sedím u táty v pracovně a čtu si, zatímco on dělá dlouho do noci. Ukážu na latinský citát zarámovaný nad jeho stolem. „Znamená to: prvotní lež,“ vysvětluje otec a dívá se na mě, jak se rozvaluji na podlaze. „Vždycky si polož otázku, co byla první nepravda. Ta, kterou se lidé rozhodli považovat za pravdu. Z ní pocházejí všechny ostatní. Jenže ty musíš odhalit tu první.“ 18
SKRYTÁ SLOVA
Nemám ponětí, o čem mluví. Matka zaklepe na dveře a zamračí se na knihy. „Jane, už jsme o tom mluvily. Není třeba, aby ses nutila do čtení. Chápeme, že s dyslexií to pro tebe může být těžké. Jenom chceme, abys věděla, že nám nemusíš nic dokazovat.“ „Já vím. Baví mě to.“ Pohladí mě po tváři. „Ty jsi tak pilná. Jsem na tebe moc pyšná.“ Za slunného letního odpoledne, po hodinách strávených četbou, vyjdu ven a zdá se mi, že svět je nějak magičtější než dřív. Zvednu list a přemýšlím o tom, jak rostlina, z níž odpadl, navzdory větru a dešti, sněhu, broukům a ptákům rostla a sílila – a tady je výsledek. Dokonalý list. Chápou lidé, jaký je to zázrak? Nejradši bych to řekla všem, které znám. Uvědomuji si, jak jsem mladá a kolik času mám před sebou, i kolik ho poplyne za mnou, netuším však, co to znamená. Všechno mě zajímá, všechno mě láká. Je toho tady tolik k vědění a všechno je to tak fascinující!
19
4
V
ytrhnu z knihy jednu ze stránek a přilepím ji na stěnu. Jsem z ní celá pryč. Něco na obrázku mi říká, že si ho musím prohlédnout vícekrát než jednou. Musím ho důvěrně poznat. Je to obrázek devíti žen různého věku, pojatý do oblouku. Nahoře je zdobným ženským písmem napsáno – alespoň myslím: Život & věk ženy – stadia života ženy od kolébky ke hrobu. Mámě se vůbec nelíbí. „Proč tam nemůže viset něco pěkného? Tohle je morbidní. Kde jsi to proboha našla?“ „V jedné z tátových knih.“ „Ty jsi to vytrhla z knihy? Jane, podívej se na mě!“ Přikývnu. Povzdechne si. „Co se ti na tom tak líbí?“ Pokrčím rameny. „Je to strašidelné. Je to super.“ Matka přistoupí k obrázku a zírá na něj. První kresba zpodobňuje batole pokoušející se uprchnout z kolébky. Dávno ztratilo iluze. Vím, jak se dítě cítí. „První stadium,“ čte nahlas, „dítě v kolébce. Plačící nemluvně zvládá první hry, netuší, co ho čeká za prohry.“ Otočí se ke mně. „Aspoň se to rýmuje.“ Na druhém výjevu holčička chová panenku a tváří se stejně znu děně jako batole. Má modré šatičky a blonďaté kadeře. Připomíná mi ilustrace z Alenky v říši divů. Děvčátko vypadá jako větší a strašidelnější panenka. 20
SKRYTÁ SLOVA
„Dívčí kratochvíle skrývají též vyšší cíle. Panuje v nich řád, jejž musí každá žena a matka ctít a podle něho zrát.“ Následuje dospívající dívka, vypadá ustaraně. Má na sobě šarlatové šaty s nabíranou sukní a v ruce drží růži. Za ní stojí žena v bílých svatebních šatech, která působí o něco veseleji. Ona je jediná, která se na stránce usmívá. Další žena má uvázaný červený šátek a chová miminko. Tváří se, jako by ho nejradši zahodila do první popelnice, kolem níž projde. Po ní je na řadě žena s černým plédem přes šaty a komentář, že má pomáhat chudým. Tváří se odevzdaně, jako by jí už na ničem nezáleželo. V ruce svírá žlutou kabelku, která působí jako její jediný majetek. Žena za ní je mírně nahrbená, vlasy se ztrácejí pod bílým šátkem, a mžourá ze stránky, jako by o něco přišla. „Domácí povinnosti stírají mladistvý pel z tváře. Žádný div, že do šátku ztrhaný obličej váže. Tohle je skutečně depresivní. Proboha, a bude hůř.“ Další žena má na hlavě černý klobouk, díky němuž z dálky vypadá jako starý gramofon nebo sekera. Dokonce není ani vybarvená. Vyhlíží jako přízrak. Znechuceně zvedá paži a sklíčeně se ušklíbá. Poslední žena sedí ve žlutém křesle a vypadá, že štrikuje. Vlasy zakrývá bílý klobouk, nos má křivý a zahnutý, jako by byl několikrát zlomený. „Hmm,“ poznamená máma, „ze všech věcí, které si můžeš připevnit na zeď, sis vybrala tohle?“ Zírám na obrázek a slova – obojí je úchvatné i děsivé. „Jsi zvláštní dívka,“ prohlásí máma a odejde. Dětství v Zemi neměnných zvyků, jak Connecticut nazývají obyvatelé Nové Anglie, když hledají důvod, proč zůstat, anebo odejít, jsem vnímala jako dlouhé a neměnné. Jako by nemělo nikdy skončit. Otrhaly jsme citrony ze stromů v zahradě, na chodníku postavily stánek a v neděli jsme pokřikovaly na kolemjdoucím a prodávaly jim limonádu za dva centy. Proháněly jsme se ulicemi na kolech, Candice vepředu, já těsně za ní, vlasy za námi vlály ve větru, a počítaly jsme vlajky třepotající se na dvorcích sousedů. Po cestě jich bylo dvanáct. Měkké světlo smrákání, vlahý večer a paní Parishová z čísla čtrnáct, která nám vždycky mávala při zalévání gardénií. 21
ALEX VAN TONDER
„Buďte na těch kolech opatrné!“ Svým způsobem to bylo jako uvíznout ve věčném zářivém okamžiku spokojenosti. Avšak občas jsem si přála, aby čas zrychlil krok. V koutech našeho domu číhalo nepochopitelné napětí, jež vnášelo do rodiny opakovanou úzkost, které jsme všichni do jisté míry čelili. Jako by si s námi pohrávaly silné proudy ženoucí vodu přes měkké písky Long Island Sound. Víkendy a zimy jsme trávily ve srubu se starými pohovkami a proutěnými křesly. Lovily jsme kraby a sbíraly mušle, tedy když jsme zrovna nebyly na návštěvě u prarodičů. Teplejší měsíce jsme prožívaly v domě v Hamptons, o který jsme se dělili ještě s jednou rodinou. Sledovaly jsme ohňostroje, zapalovaly prskavky, psaly jimi do vzduchu naše jiskřivá jména a k tomu nám v křoví svítily světlušky. Někdy jsme šly za Lewisem, starým zahradníkem, jenž se staral o dům Dillingerových. Byl to muž s tmavou lesknoucí se pletí a prošedivělou bradkou a vlasy. Jedl sendviče poskládané z tlustě nakrájených krajíců chleba a zapíjel je čajem. Ukazoval nám drobné otvory v listech, kde mu růže užírali hlemýždi. „Šneci růže milují,“ říkával. „Všechno na tomto světě miluje růže.“ Nechával nás sázet brambory a ukazoval nám, jak hlízy správně přikrýt zemí. Chodíval nás navštívit žlutý ospalý labrador Samson. Candice a já jsme ho proháněly po dvoře a válely se s ním v trávě, až jsme byly poškrábané. Bylo to idylické, dokonalé a já si připadala jako ve snu, dokud Candice nedovršila sedmnáctý rok. Začala se potulovat se staršími dětmi, popíjet na pláži pivo a já a Samson jsme si museli vystačit sami. Uvázala jsem mu kolem krku šátek. Rozštěkal se a já předstírala, že jsem rytíř a on je můj kůň. Jednoho rána Samson na návštěvu nepřišel a my se doslechli, že ho našli na pláži ubodaného vidlemi. Proslýchalo se, že ho zabil soused, který dál nesnesl, že mu ustavičně rozhrabává záhony. Jiní svalovali jeho smrt na opilé teenagery. Někteří dokonce podezírali Lewise. Pro mě nadešlo pochmurné léto. Pokaždé, když jsem kráčela kolem zahrady Dillingerových, klopila jsem zrak k nohám, a pokud na mě Lewis zavolal: „Zdravím, slečno Jane!“, předstírala jsem, že ho neslyším. 22
PŘÍPAD RONSON – VÝSLECHY JANE RONSONOVÁ, MANŽELKA ZESNULÉHO
„Můžete popsat vztah svého manžela k dětem?“ „Miloval je a ony milovaly jeho. Šel jim obrovským příkladem… Byl dobrý táta…“ „Byli jste si jako rodina blízcí?“ „Och, my byli prakticky nerozluční. Každý den jsme společně večeřeli. Colin se vždycky zajímal o to, jak se dětem vede. S péčí to až přeháněl. Patřil k oddaným otcům. Opakovaně jsem ho nabádala, aby mě nechal dělat moji práci.“ „Zdá se, že byl dobrý manžel.“ „Ten nejlepší. A vždycky se ujistil, že máme všechno, co potřebujeme.“ „Zní to, jako byste byli… dokonalá rodina.“ „Taky jsme byli. Právě proto je to tak… nečekané. Tak zničující. Colin pro nás dělal, co mohl, a takhle ho ztratit… Umíte si to vůbec představit?“ „Jaký jste měla vztah se svými rodiči?“ (Ticho.) „Nechápu, jak to s tím souvisí.“ (Cvakání propisky.) „Běžná vyšetřovací praxe.“ (Ticho.) „Moji rodiče… no… prožila jsem nádherné dětství. Bývala jsem dyslektička, ale překonala jsem to.“ (Ticho.) „Možná jsem byla oplácanější, než by se mi líbilo.“ (Další ticho.)
23
ALEX VAN TONDER
„Podívejte se, jsou ve vedlejším pokoji. Můžete se jich zeptat sami. Podle mě je naléhavější zjistit, co se stalo Colinovi. Já zkrátka vím, že jenom tak nespadl. Vím to.“ „Měla jste někdy důvod domnívat se, že má některé z vašich dětí s vaším manželem potíže?“ „Ne, kdepak. Byl to standardní vztah rodič-dítě. Víc ho zlobili, když byli malí. Ale jak rostli… všichni jsme spolu výborně vycházeli.“ „Jaký byl vztah mezi vaší matkou a manželem?“ „Matkou? Proč se ptáte? Nechápu.“ „Vaše matka vypověděla, že když dojde na pravdu, nejste úplně spolehlivá.“ (Ticho.) „Máma tohle řekla?“ „Mluvili jsme s ní, když jste byla ve sprše. Nic ve zlém. Ptáme se, protože jsme to slyšeli.“ „Co dalšího vám nakukala?“ „Byli bychom radši, kdybyste nám napřed pověděla svoji verzi příběhu.“
24