Issuu

Hannah Sunderlandová SKORO ÚPLNĚ NORMÁLNÍ

VERY NEARLY NORMAL Originally published in the English language by HarperCollins Publishers Ltd. under the title Very Nearly Normal © Hannah Sunderland 2020 Hannah Sunderland asserts the moral right to be acknowledged as the author of this work. All rights reserved. Translation © Alžběta Lexová, 2021

ISBN 978-80-249-4342-8

Mámě a tátovi a každému, kdo se někdy cítil jako ztroskotanec.

KAPITOLA PRVNÍ

Prodírala jsem se houfem dětí a puberťáků čerstvě propuštěných ze školního vězení a samozřejmě jsem plavala proti proudu. Ještě nedávno jsem byla jako oni: plná sebejistého přesvědčení o tom, že mě selhání nikdy nepotká, že stárnutí je nesmysl a smrt jen smyšlenka. Ale teď – po letech neředěného zklamání – se sebejistota proměnila v sebelítost, selhání mě potkávalo na každém rohu, stárnutí jsem nemohla popřít a smrt už vůbec ne. Během onoho přerodu z bezstarostné mladé bytosti na zahořklou, zvrácenou trosku mi neustále vrtala hlavou jedna otázka: Kam se poděly všechny ty velké sny? Chtěla jsem psát a publikovat. Chtěla jsem vidět, jak si ve vlaku někdo čte mou knihu, a dmout se pýchou. Chtěla jsem, aby u mých knih v knihkupeckých regálech visely štítky „doporučujeme“. A tohoto snu jsem se doteď nevzdala, třebaže na slova v dokončeném rukopise, který jsem schovávala pod postelí, už sedal prach. Rozeslala jsem ho do světa, v naději, že se má přání vyplní, ale nakonec všechno dopadlo jinak. Ve všech ohledech se můžu považovat za ztroskotance. Na co sáhnu, to pohnojím. Kdybyste mi svěřili nejvzácnější, nejkrásnější květinu v galaxii, do deseti minut bych ji proměnila v kompost. Dalo by se říct, že hnojení mi šlo odjakživa nejlíp, a přitom paradoxně za svůj úplně první neúspěch jsem ani nemohla sama. Tohle prvenství připadlo mým rodičům, kteří se mi

rozhodli zkomplikovat život nejsměšnějším jménem na světě. Matylda Effie Heatonová. Na své první jméno jsem definitivně zanevřela už ve třetí třídě, po letech nekonečných dotazů na mé telekinetické schopnosti a na to, proč mě ze školy nevyzvedává slečna Dobrotová. Jméno samotné ale není až taková tragédie, tragédie jsou iniciály a citoslovce, které vytvářejí. Ano, přesně tak. Moje iniciály: meh. Meh: univerzální termín mileniálů, kterým lze popsat každou všední a nezajímavou věc. Před pár lety jsem si jméno chtěla změnit, úplně Matyldu vymazat, ale ukázalo se, že jde o dost složitý proces, tak jsem se na to nakonec vyprdla. „Matyldo“ mi už beztak nikdo neříkal, leda by šlo o něco oficiálního, nebo když jsem vytočila mámu – což se stávalo poměrně často. To mi pak říkala celým jménem, jen aby mě nakrkla taky. Před Bobbyho večerkou jsem sáhla do kapsy pro peněženku. Sklopila jsem oči k platební kartě a ke svému celému jménu, které se na ní rýsovalo vystouplým stříbrným písmem. Strčila jsem ji do bankomatu, vyťukala PIN a zkusila si vybrat dvacetilibrovku. Stroj se mi div nevysmál. Požadavek odmítl a nabídl mi desítku. „Fajn!“ vyprskla jsem přes zaťaté zuby a vytrhla bankovku z otvoru. Další věc, ve které jsem pohořela: zaboha jsem si na svých politováníhodných účtech nedokázala našetřit žádnou rezervu. Ale nebojte, ještě nekončíme. Tohle ani zdaleka nejsou všechny moje průsery. V životě jsem nedokázala zhola nic. Tři roky jsem proflákala na univerzitě, aniž mě za tu dobu potkalo cokoli, co by stálo za zmínku, a nyní, ve zralém věku osmadvaceti let, jsem stále trčela na místě. Vrátila jsem se jako poštovní holub do rodného městečka na předměstí Birminghamu, které proslulo tím, že

světu dodalo Emmu Willisovou a má veliký park. A taky – ale tím už tolik proslulé není – leží tři kilometry od kruhového objezdu, který možná je a možná taky není nejstarším kruhovým objezdem v Británii. Moje neúspěchy by se snad daly ještě překousnout, kdyby mě neobklopovaly zástupy lidí, jimž se v životě až nechutně dařilo. Jejich samolibé úsměvy na mě útočily ze všech koutů internetu. Dlouho do noci jsem brouzdala po sociálních sítích a mučila se prohlížením nekonečných fotek úspěšných „kamarádek“, které pózovaly na balkonech svých nových londýnských bytů. Vždycky měly v ruce sklenku drahého šampaňského, aby to povýšení v práci pořádně oslavily, a byly zavěšené do paže snoubence s ledově modrýma očima a vysochanou hrudí. A jednou z těchto opovrženíhodných osob byla shodou okolností i moje „nejlepší kamarádka“ Kate, která v tuhle chvíli mířila do stejné kavárny jako já, nepochybně s novým sexy účesem na hlavě a spoustou vzrušujících novinek ze svého stejně vzrušujícího života. Co tihle lidé věděli a já ne? Byla jsem snad zrovna nemocná, když se ve škole probíral předmět Jak si nepodělat život? Nebo mi jednoduše scházely pařáty, jimiž se ostatní dokázali vydrápat na vrchol? Můj život stál zatím za starou belu a každý pokus o změnu byl předem odsouzen k zániku. Neúspěch byl jako moje tovární nastavení. Popravdě jsem vynikala jen v tom, jak přežít dost dlouho na to, abych si mohla vychutnat každé zdrcující zklamání: a že jsem si je pěkně schraňovala, jako chamtivý obr na vrcholku fazolového stonku. Proti mně se šourala dívka s dlouhými kaštanovými vlasy, ležérně přehozenými přes rameno. Nonšalantně flirtovala s neduživým mladíkem, který jí visel na rtech. Měla dokonalou pleť bez jediné vady, jakou jsem mívala i já, než jsem si nekonečným mračením přivodila první vrásky. Horní okraj sukně si strategicky povytáhla tak, aby jí vykukoval kousek

stehen, ale současně kvůli ohrnutému lemu u pasu vypadalo její břicho kulaté a povolené. Za pár let si vypěstuje pěkné špíčky, pomyslela jsem si pesimisticky. Když jsem mladou dvojici míjela, vrazil do mě chlapec ramenem. Jeho pohled na mně spočinul sotva vteřinu, načež se ušklíbl a obrátil svou pozornost zpět k zajímavějšímu objektu. Při troše štěstí jejich láska vyhoří ještě před letními prázdninami. Pubertální vztahy jsou nejlepší krátké a sladké. V opačném případě se ta dívenka za deset let probudí se dvěma spratky na krku, pohřbená v obecním bytě, kde se její miláček sotva ohřál, protože věčně dělal noční směny v místním skladu a k tomu si užíval s Kathy z účtárny. Zamilovat se v patnácti a zůstat se stejným mužem po zbytek života mi vždycky připadalo jako ta nejdepresivnější věc na světě. Jasně, zní to romanticky, ale člověk nemá žádný prostor na chyby, a přitom ty bývají často na životě to nejzajímavější. V lásce jsem měla taky smůlu, ale když si vybavím tu ubohou sbírku kluků, které jsem se v minulosti pokoušela milovat, vlastně děkuju nebesům, že to nevyšlo. Nevím, možná jsem příliš vybíravá, nebo mi zkrátka není souzená ta epická, hudbou podkreslená láska, na kterou mě namlsal Richard Curtis. Třeba to v životě holek, co vypadají jako Keira Knightley, chodí jinak, ale já ještě nenarazila na nikoho, kdo by se zjevil na mém prahu a vyznal mi nehynoucí lásku na velikých, vtipných cedulích. Odvrátila jsem se od milenců a zamířila k hlavní ulici. Uklidňující folkový playlist, co jsem si pouštěla do sluchátek, na okamžik přehlušil dubstep vyřvávající z otevřeného okýnka projíždějícího auta. Snad si teď nemyslíte, že patřím k těm nesnesitelným frackům, kterým rodiče v dětství tvrdili, že můžou být čímkoli a dělat cokoli, že jim svět leží u nohou. No, vlastně tak trochu patřím, ale nikdy jsem netrpěla přebujelým egem. Dobře vím,

kdo jsem a co dokážu. Naprosto bez legrace, pro mě je úspěch překlepat den bez toho, abych někoho zranila, něco rozbila nebo někoho nechtěně urazila. Z osobní zkušenosti vím, že jakmile se smíříte s tím, že jste troska, nula a budižkničemu, pouhé lejno na něčí botě, budete připravení na jakoukoli ránu, kterou vám váš ubohý život zasadí. Ne každému je souzeno změnit svět, nehledě na to, čím nás v dětství krmili. Kdyby ano, byl by svět ještě chaotičtější, než je. Možná je neúspěch ve skutečnosti požehnání. Možná moje neschopnost změnit svět je svým způsobem největší dar, který bych mohla lidstvu věnovat. Život trosky by snad nemusel být zas tak těžký, kdybych si jen dokázala osvojit umění mít všechno u prdele. Jenže jsem se naopak nechávala vším rozhodit až příliš často. Vytáčela mě máma a to, jak při jídle a pití žvýkala a srkala. Vytáčela mě moje „kamarádka“ Kate a její úžasná práce a luxusní střešní byt (kam jsem z principu nikdy nevkročila). A nejvíc mě vytáčela vlastní ubohost, kterou odráželo a umocňovalo to, jak měli ostatní všechno v malíku. Netuším, jak se to naučili, ale všichni kolem mě se tvářili, jako by měli životní cestu už nalajnovanou a jediné, co musejí dělat, je klást jednu nohu před druhou a ta cesta si je najde sama. Já svou cestu nikdy neviděla. Ukrývala se pod nánosem přešlapů, co se mi vršily u nohou jako tlející listí. Při pohledu na tu kavárnu jsem si dokázala živě představit, jak se cítí pes, kterého vlečou na kastraci. Přes výlohu jsem viděla Kate u stolu. Pohrávala si s pramenem hedvábných vlasů a na tvář jí dopadaly sluneční paprsky. Žaludek se mi svíral lítostí ještě předtím, než jsem prošla zapatlanými prosklenými dveřmi. Do tváře mě udeřil poryv horkého vzduchu rozháněného stropním větrákem. V téhle kavárně jsem nikdy předtím nebyla, vesměs proto, že mě odpuzoval hipsterský nábytek z druhé ruky a rozsáhlá nabídka kávových zrn. Kate seděla u stolu, který podle všeho tvořily dvě bývalé školní lavice sražené k sobě. Dlouhé tmavé vlasy měla vyčesané do vysokého culíku a nosem se téměř dotýkala obrazovky

mobilu. Pomalu srkala pěnu cappuccina a tvář se jí koupala v modré záři vycházející z displeje telefonu. Tady je pár věcí, co byste o Kate měli vědět. Jsme kamarádky už od čtyř let. Tehdy jsme byly obě podivínky bez kamarádů, a tak jsme se nalepily jedna na druhou a nějakou dobu nám to tak vyhovovalo. Jenže Kate se časem otrkala a přizpůsobila okolnímu světu a spřátelila se s nejoblíbenější holkou na škole Eloise „Pizdou“ Kempshoreovou (samozřejmě to není její prostřední jméno, říkám jí tak jen já, od sedmičky, kdy učitelka na chvíli odešla ze třídy a Eloise si přede všemi začala utahovat z mých zrzavých vlasů). Nutno přiznat, že se Kate upřímně snažila mě při své cestě po společenském žebříčku vytáhnout s sebou, ale po roce a půl marného snažení začalo být jasné, že jsem více než neochotný pasažér, a tak přeřízla lano a nechala mě padnout zpět do společenské propasti, kterou jsem v prvé řadě neměla nikdy opouštět. Kate vždycky věděla, co si obléknout a jak si udělat vlasy. Nikdy se při rozhovoru nezakoktala a už vůbec se jí nestávalo, že by ji napadlo to nejnevhodnější, co by mohla říct, a pak by to omylem plácla nahlas. Eloise mi Kate ukradla před nějakými jedenácti lety a od té doby jsme s Kate cítily povinnost zůstat v kontaktu, jen jsem se musela držet dál od jejích ostatních přátel a života. Začaly jsme se zajímat o zcela odlišné věci, ona tíhla ke své svitě a dokonalému příteli, zatímco já se ponořila do psaní, introverze a nenávisti k celému světu. Věděla jsem, že se lidé občas navzájem odcizí, to se stává, jenže na rozdíl od většiny z nich my s Kate jednoduše neměly koule na to, abychom si přiznaly, že naše přátelství skončilo. Přistoupila jsem ke stolu a vytáhla si židli, zatímco Kate ani na vteřinu nezvedla pohled od obrazovky, která jí zářila z dlaně. Tímhle otravným zlozvykem trpěla odjakživa. Jednoduše ji telefon natolik pohltil, že úplně zapomněla na okolní svět, a probrat ji z toho transu se rovnalo snaze probudit Šípkovou Růženku bez polibku.

Svlékla jsem si kabát, posadila se, přehodila nohu přes nohu a zhluboka si povzdechla. Teprve pak si mě Kate všimla. „Effie! Ty už jsi tady!“ vyhrkla a odložila telefon, ačkoli na obrazovce stále svítila otevřená aplikace se všemi konverzacemi, které vedla s ostatními – jako by mě zcela okatě podváděla. Věnovala mi široký úsměv a pak zatěkala očima mezi mnou a mobilem. Kéž by přestala předstírat, že mě ráda vidí – obě jsme věděly, že tomu tak není. „Netušila jsem, co by sis dala, a tak jsem objednala jen sobě.“ Zoufale jsem se snažila nešklebit a nekoulet očima. Latté jsem koneckonců pila jen nějakých deset let. Jak by to osoba, která mě tak umanutě nazývala svou „nejlepší kamarádkou“, mohla vědět, že? „V pohodě,“ procedila jsem skrz zuby. „Pro něco si zajdu.“ Kate si vůbec nevšimla pasivní agrese v mém hlase a radostně se ponořila zpět do virtuálního světa, zatímco jsem vstala a postavila se do fronty. Klučina za barem byl docela hezký tím nedbale hipsterským způsobem. Měl hustý černý plnovous, který podle mě z hygienického hlediska neměl nad nezakrytou výstavkou pečiva co dělat, a kšandy na rovných vínově rudých džínách. Zahalekal na mě falešně radostným: „Zdravíčko!“ a čekal, co si objednám. Požádala jsem ho o latté a toužebně se zadívala na skořicového šneka, co ležel dost blízko na to, aby mě v nose zalechtala vábivě sladká vůně. Chtěla jsem si ho dát, ale pak jsem se ohlédla přes rameno na štíhlou, krásnou Kate a rozhodla se ušetřit kalorie. Zadívala jsem se na baristův štítek se jménem. Bernard. Napadlo mě, jestli se tak opravdu jmenuje, nebo jestli hip steři procházejí nějakým zasvěcovacím rituálem podobným křtu, při němž získají nové jméno. „Kterou z našich káv byste si přála?“ zeptal se Bernard. Povytáhla jsem obočí. „Můžete si dát naši vlastní směs,“ pokračoval ochotně Bernard, „tmavě praženou s lehce nahořklým koncem

a malinovými a čokoládovými tóny, nebo středně praženou s jemným koncem a karamelovými tóny, kterou máme ve speciální nabídce.“ Zmateně jsem nakrčila čelo a přemítala nad tím, kdy přesně se objednávání kávy proměnilo ve znalostní kvíz. Sice jsem byla úplně mimo, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát, a tak jsem se chytila posledního stébla. „Co byste mi doporučil?“ „To záleží čistě na vašich preferencích, madam,“ potopil mě. Při oslovení madam jsem sebou škubla. Cítila jsem se jako stará bréca nebo bordelmamá. „Hmm, tak tu levnější,“ rozhodla jsem se, ačkoli intonací se to podobalo spíš otázce. Bernard se usmál, jako by mě považoval za ztracený případ, a vzal si peníze. Když jsem se vrátila ke stolu, přivítala mě Kate širokým úsměvem na nechutně dokonalé tváři. Mně dělalo problémy i nejzákladnější líčení, například jsem si neuměla nakreslit souměrné oční linky. Vždycky to vypadalo, že mám jedno oko výš než druhé, ale Kate se během let stala Rembrandtem kosmetiky. „Takže,“ zakřenila se a rozprostřela na stole prsty s pěstěnými nehty. „Mám obrovskou novinu.“ „Vážně? Povídej,“ opáčila jsem se stejným nadšením, s jakým bych se postavila k čištění zubních kanálků. „Požádali mě, abych jela na tři měsíce do Toronta, vyjednat smlouvu mezi naší firmou a nějakou kanadskou společností. Kdyby to klaplo, nemusela bych do smrti hnout ani prstem.“ „Páni,“ zamumlala jsem a cítila, jak ve mně bublá závist jako láva ve Vesuvu. „Vezmeš to?“ „Jestli to vezmu?“ odfrkla si Kate. „Co je to za otázku? V podstatě mě prosí na kolenou. Pokryjí veškeré náklady – na letenku, hotel i všechno jídlo a víno. Je to taková placená dovolená, během níž sem tam mrknu na práci.“

Zelené závistivé monstrum v mojí hlavě začalo ječet a vázat si oprátku. „No, měla by sis to pořádně rozmyslet,“ snažila jsem se jí to marně vymluvit, jen abych se nemusela kamarádit s někým tak dokonalým a úspěšným. „Co Callum a tví rodiče?“ Kate se uchechtla. „Mí rodiče? Zlato, je mi skoro třicet.“ Kateina slova pro mě byla jako rána do žaludku. Ona možná z očistce bydlení u rodičů unikla, ale já v něm ještě stále trčela. „A pokud jde o Calluma…“ Kate se odmlčela a mně bylo hned jasné, co bude následovat. Kdyby ji neprozradila samotná intonace, tak ten odporně spokojený úsměv rozhodně ano. Věděla jsem, co po mně chce, ale odmítala jsem to udělat. Na její ruku se nepodívám ani za zlaté prase. Šlo o můj jediný, drobounký projev vzpoury. Když jsem si záměrně ničeho nevšímala, zamávala mi Kate rukou před obličejem a tehdy jsem ten oválný diamant na jejím pěstěném prsteníku konečně spatřila. „Požádal mě o ruku.“ Na diamantu se odrazila zelená záře požárního východu za mnou a v tu chvíli jsem toužila po jediném – otočit se a použít ho. „To je úžasná zpráva,“ zalhala jsem. Co jiného jsem měla říct? „Věděla jsem, že ti to udělá radost. Samozřejmě jsi na ten velký den zvaná,“ vrněla Kate blahem. Při představě, jak se celý den přetvařuju v nějakých odporných bleděmodrých družičkovských šatech, se mi udělalo zle. A jako by nestačilo strávit celý den s Kate, nepochybovala jsem o tom, že tam bude i Eloise „Pizda“ Kempshoreová. „Už jsem požádala Eloise, aby mi šla za svědka,“ – bumbác, tady to máte – „a mám dalších osm družiček, ale i pro tebe se nějaké místo najde.“ Nějaké místo se pro tebe najde. Znovu jsem si ta slova v duchu přehrála. Žádná jiná věta mě nevystihovala tak přesně. Chystala se mě napasovat do své svatby, stejně jako jsem se já kdysi rozhodla narvat

do šestatřicítek džínů a pak jsem musela poprosit prodavačku, aby mě držela za kotníky, zatímco jsem se z nich vleže snažila vysoukat. Jak jsem si já hloupá vůbec mohla myslet, že mě čeká noční můra údělu Kateiny družičky, když se na tu pozici ochotně hrnulo tolik dobrovolnic? „To bude paráda, díky,“ vypáčila jsem ze sebe. Jednotlivá slova ze mě padala jako suché bobky při zácpě. „Ale dost už o mně,“ prohlásila Kate, zvedla mobil a zadívala se na obrazovku. „Co nového u tebe?“ „U mě?“ zopakovala jsem a horko těžko v duchu pátrala po něčem zajímavém, co se v mém životě za ty dva měsíce od našeho posledního nesnesitelného kafe událo. Kate se soustředěně mračila a nehty s francouzskou manikúrou vyťukávala do displeje zprávu. Lovila jsem v paměti, ale nic mě nenapadalo. Naštěstí mě Kate beztak nevnímala, a tak jsem nakonec řekla jen: „Máma si minulý týden pořídila novou varnou konvici.“ A ani to nebyla pravda. Kate neodpověděla a nehnula ani brvou. Vůbec neposlouchala, jen dál ťukala do displeje. Její nehty klapaly jako miniaturní kopýtka a moje slova se od její soukromé bubliny nečinně odrazila do atmosféry. Napila jsem se latté a cítila, jak se mi roztahuje chřípí. Barista mi musel dát tu trpčejší variantu, protože mi připadalo, že piju neředěnou kyselinu. Chtěla jsem Kate říct, že mám večer rande s jedním klukem z Tinderu, jenže Kate neposlouchala. Kate neposlouchala nikdy. Následovaly téměř dvě celé minuty ticha, během nichž jsem dál popíjela latté, za které jsem vyhodila čtyři libry, a Kate se chichotala čemusi ve skupinovém chatu, do něhož jsem nebyla přizvaná. V hlavě se mi formovala slova, která se celé ty roky marinovala v hořkosti a drobných ústrcích a na konci oněch dvou minut už byla dokonale promaštěná, jen je mrsknout

na rozpálenou pánev. Čekala jsem, že to konečně udělám, že praštím hrnkem o hipsterský stůl a od plic Kate povím, co si o ní myslím, jenže ve skutečnosti jsem ta slova, jež se mi hromadila v ústech jako žluč, nedokázala vyřknout. Nezvládla jsem to doteď, proč jsem si myslela, že dnešek bude jiný? Podívala jsem se na hodiny na svítícím displeji Kateina mobilu. Už jsme „kecaly“ dvacet sedm minut – to byl rekord, dokonce i pro nás. „Ráda jsem tě zas viděla, Eff,“ řekla Kate a sevřela mě v objetí, které mi připadalo současně zbytečné i otravné. Zatraceně, ona úžasně i voněla. „Taky jsem tě ráda viděla,“ zalhala jsem a téměř slyšela, jak ty suché bobky pleskají o zmrzlý chodník. „Před odjezdem do Toronta se ještě ozvu. Mám tě ráda, čau.“ Poslala mi polibek přes rameno a pak odkráčela. Culík se jí pohupoval na zádech jako hedvábné kyvadlo. Chvíli jsem tam stála a dívala se za ní. Před očima mi vytanula fotka z plesu, která mě mírně zahřála u srdce. Naše mámy zaplatily předem a přinutily nás se spolu vyfotit, protože stejně jako my odmítaly našemu přátelství dopřát rychlou smrt, kterou si zasloužilo. Dvě šestnáctileté dívky, objímající se, jako by dlouholeté přátelství mohlo samo o sobě zabránit nevyhnutelnému odcizení. Dva zářivé úsměvy, v nichž se ukrývaly roky sdílených tajemství, radostí i strastí. Roky vzájemné náklonnosti. Kdysi jsem ji měla ráda, o tom nebylo pochyb, ale ty časy i ta láska se v mé hlavě proměnily ve strnulý obraz. Staly se pouhou vzpomínkou.

KAPITOLA DRUHÁ

Navazování přátelství nepatřilo nikdy mezi mé silné stránky a nahradit takové, jaké jsem ztratila s Kate, se ukázalo téměř nemožné. Všichni mi tvrdili, že kamarádi, které si najdu na škole a na vysoké, mi zůstanou na celý život. A já říkám, že tenhle sentimentální žvást je pěkná kravina. Já si na vysoké žádné kamarády nenašla. Ani jednoho. Nula. Nic. Všichni spolužáci mi připadali buď dětinští, nebo naprostí suchaři a všechny snad zajímalo jen to, kdy se znovu zlijou jako dobytci a s kým se vyspí. Roky, které jsem měla očividně promrhat bezstarostným popíjením, kocovinami naplněnými děsem a lítostí a trapnými historkami, o něž bych se po zbytek života dělila s přáteli na večírcích jako ostatní, jsem věnovala učení a tvrdé práci. Možná by mě to tak nevytáčelo, kdybych bakalářem neprolezla jen s odřenýma ušima a s obrovským dluhem za školné, který jsem nemohla nikdy splatit. Všechna vysokoškolská přátelství skončila promocí a univerzita tak pro mě byla jen třemi nafouknutými roky nekonečného pojídání sacharidů a hořkého zklamání. Následující rok jsem strávila na pracáku, což přibilo poslední rezavý hřebík do rakve mé sebeúcty. Jedna pozitivní věc z těch hodin vysedávání na kousavých kancelářských židlích pod tvrdým zářivkovým světlem ale přece jen vzešla. Arthur.

Arthur Dale, majitel knihkupectví Oslí uši, si přišel na pracák se mnou a dvaceti dalšími zoufalými smolaři bez práce promluvit o tom, jak vést vlastní firmu. Popravdě jsem byla nejspíš jediná, kdo Arthurovu přednášku vnímal, a jakmile domektal o daních a reklamě, vstala jsem a šla si s ním promluvit. Byl to čtyřicátník s divokou čupřinou nezkrocených černých kudrlin a prošlapanými koženými sandály, na kterých řemínky držely snad už jen silou vůle. Tehdy jsem se na Arthura přilípla a stali se s nás nepravděpodobní přátelé, jak jsem tomu říkala. Ať už se to Arthurovi líbilo, nebo ne. Moje matka Joy, jejíž jméno možná v angličtině znamená radost, ale ironií osudu právě ona nevidí radost skoro v ničem, se zpočátku bála, že by Arthur mohl mít s její ztracenou, nejistou dcerou nekalé úmysly, ale když jsem ji ujistila, že Arthur má oči pro jedinou osobu – svého účetního Tobyho –, byly její obavy rázem fuč. Arthur byl v každém ohledu mým protikladem. Vlastnil úspěšný podnik, který stále sváděl vítěznou bitvu nad Kindlem, bydlel v pěkném bytě nad knihkupectvím, a navíc byl obdařený neochvějným smyslem pro sarkasmus, o jakém se mně mohlo leda zdát. Netrpěl žádnými mindráky, a když o něco stál, tvrdě si za tím šel, což asi nejlépe dokazovalo jeho impozantní dvoření se Tobymu, které se vleklo přinejmenším šest let. Nebál se jít do všeho naplno a v devíti případech z deseti získal, co si zamanul. Když jsem dorazila do knihkupectví, stále se mi v žaludku spolu s kyselinami převaloval i zbytek rozhořčení z kávy s Kate. Stiskla jsem mosaznou kliku s o něco větší silou, než bylo třeba, a naprosto jsem tím zaskočila zvonek nad dveřmi. Hlasitě se rozdrnčel a všichni v obchodě se ke mně polekaně otočili. Všichni s výjimkou Arthura, který už mě znal a nenechal se rozhodit. Stál na vrchní příčce žebříku a přerovnával turistické průvodce v pořadí, v jakém chtěl dané země navštívit.

„Á, naše zářivé sluníčko dorazilo,“ zabroukal, když jsem mrskla taškou přes pult, až se veškerý obsah s řinčením rozsypal po podlaze. „Do toho, jen se nežinýruj a klidně zlikviduj pohodu, co jsme si tu užívali.“ „Promiň. Moje dopoledne stálo za prd,“ vysvětlila jsem, vyšvihla se na pult a zkřížila nohy do tureckého sedu. „Což automaticky znamená, že já budu mít na prd odpoledne,“ konstatoval, chytil se žebříku jednou rukou a otočil se ke mně. „Tak co se stalo?“ „Kate,“ povzdechla jsem si. „Ahá, rozumím,“ pokýval hlavou. Jeho vytáhlá postava se na žebříku naklonila mým směrem. „Povýšili ji a zasnoubila se.“ „Jauvajs,“ škubl sebou. „To asi bolelo.“ „Neřekla bych, že mě to bolí. Spíš mě to žere jako nějaká plíživá choroba – lepra?“ Vzala jsem si mentolku z dřevěné misky vedle kasy a strčila si ji do pusy. „Ty nejsou pro tebe!“ vyštěkl na mě Arthur, rychle slezl ze žebříku a odsunul misku mimo můj dosah. Stále jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli mě má Arthur vůbec rád, ale toleroval mě, a proto se rychle zařadil mezi mé oblíbence. Vnutila jsem se mu do života s elegancí mimina, které se dere na svět z matčiny dělohy – zoufale jsem se k němu přisála a odmítala se pustit. Po jeho přednášce na pracáku jsem začala vysedávat v obchodě, kde jsem si zpočátku četla, ale po několika týdnech jsem začala i obsluhovat zákazníky, když měl Arthur zrovna napilno. Po čase usoudil, že by mi za to rovnou mohl platit, a tak jsem se mu vetřela nejen do života, ale i do podniku. Popravdě to byla jedna z nejlepších prací, co jsem kdy měla. Žádná oficiální pracovní doba, žádná uniforma a v podstatě žádná pravidla – s výjimkou zákazu pojídání mentolek v misce u kasy. Mezi regály bloumalo několik zákazníků, kteří přejížděli očima po hřbetech knih a hledali něco, čím by si zpříjemnili chvíle před spaním. Odvrátila jsem se od nich a podívala se

na Arthura, svého soukromého terapeuta. Bylo mi jedno, jestli nás někdo z nich poslouchá. „Já to prostě nechápu,“ spustila jsem, zatímco se Arthur pohodlně opřel o pult, protože tohle vypadalo na dlouho. „Dřu jako mezek a kde nic tu nic, zato Kate sotva hne prstem a lidi už jí skládají příležitosti k nohám. Měla bych se přestat tolik snažit? Možná že když hodím ručník do ringu, tak se konečně objeví někdo, kdo mi dá sexy přítele a supr práci. No tak, Arthure, řekni mi, ať to zabalím.“ „Cože? Tím chceš říct, žes to ještě neudělala?“ ušklíbl se. „Mohl bys pro jednou mluvit vážně? Potřebuju moudrou radu. Hned.“ „Dobře, podívej, někteří lidé zkrátka mají štěstí a jiní ne. Tak už to v životě chodí. Kate patří k té první skupině, ty holt k té druhé. Možná jí všechno, po čem kdy toužila, jen tak spadne do klína, ale až se do svého cíle dostaneš ty, bude to mnohem sladší pocit, protože si to opravdu vybojuješ.“ Zamračila jsem se. „Chceš tím říct, že se budu snažit dvakrát tolik co ostatní a ve výsledku stejně ničeho nedosáhnu?“ ujistila jsem se. „Přesně tak!“ zakřenil se Arthur. „Páni, díky,“ povzdechla jsem si a otočila se k zákazníkovi, který mezitím přistoupil ke kase. Vypadal nesměle a opatrně před sebou držel knihu jako štít. „Můžu si to koupit?“ zeptal se, jako by se bál, že nás obtěžuje. Znovu jsem si povzdechla a nasadila svou „ovšemže mě zákazníci neštvou“ masku. Převzala jsem od něj knihu, letmo se podívala na obálku a pocítila známé bodnutí závisti. U každé prodané knihy jsem si na chvíli posteskla nad tím, že na obálce mohlo být moje jméno a uvnitř má slova, jenže všichni agenti a nakladatelé se bohužel shodně domnívali, že něčeho takového nejsem hodna, a tak jsem svůj sen o devadesáti tisících slovech schovala do krabice pod postelí a smířila se s tím, že namísto spisovatelky ze mě bude knihkupkyně.

Muž zaplatil a odešel s knihou v podpaží. „Jednou se ti poštěstí,“ slíbil Arthur se soucitným úsměvem na rtech. „Opravdu?“ zamumlala jsem si spíš sama pro sebe. Přesně o půl osmé jsem seděla v napodobenině amerického bistra v centru města a snažila se nepřilepit k vinylové sedačce boxu. Nikdy jsem to tam neměla ráda, ale navrhl to Daz – moje rande z Tinderu –, a tak jsem se rozhodla, že tomu podniku dám ještě šanci. Z praskajících reproduktorů se linula rozjařená padesátková hudba a ve vzduchu se vznášel odporně nasládlý pach mléčných koktejlů a přepáleného tuku. Bylo tam v podstatě prázdno, až na čtyřčlennou rodinku sedící v opačném rohu a osamělého strávníka, který se hlasitě cpal hranolky v sousedním boxu. Nedělala jsem si žádné iluze, od chlápka, jehož jméno znělo jako značka čistidel, jsem si toho moc neslibovala, ale měla jsem snad co ztratit? Když to půjde dobře, čeká mě večer plný flirtování, zakončený polibkem nebo dvěma, a potom se už nikdy neuvidíme. Možná to zní smutně, ale prostě jsem se chtěla cítit aspoň na jeden večer žádoucí. Během čekání jsem si vytáhla mobil, otevřela Facebook a krátila si čas dalším sebemrskačstvím. Můj telefon byl už starý a z rohů displeje se šířily pavučinkové prasklinky způsobené tím, co všechno si už v mých rukách vytrpěl. Z prvního příspěvku se mi sevřel žaludek znechucením, protože šlo o přeslazený inspirativní citát o tom, jak na sebe mají být lidé hodní. Jaká ironie, že ho sdílela zrovna holka, kterou jsem jednou před začátkem školy viděla kopat v parku do jiné dívky jen proto, že se na ni divně podívala. Další příspěvek vyprávěl o něčím otci, který zemřel před čtrnácti lety. Byl dlouhý a úmorný, hotová esej, a překypoval klišé. Přemítala jsem, proč lidé takové posty vůbec píšou. Opravdu se všichni domnívají, že jejich blízcí nemají na onom světě

na práci nic lepšího než sjíždět Facebook a kontrolovat, co o nich kdo sdílí? Odfrkla jsem si a rolovala dál. Žena, s níž jsem se kdysi seznámila během jednoho work shopu na pracáku, zveřejnila fotku svých nohou překřížených v kotnících. V ruce držela koktejl a v dálce se třpytila hladina bazénu. Ke snímku připojila text: „A jak si dnešek užíváte vy?“ Zatím to stojí za hovno, Karen, díky za optání. Odvážila jsem se mrknout na Kateinu zeď. Na nejnovější fotce ona i Callum, její snoubenec, mhouřili oči proti blesku foťáku, objímali se a křenili jako šílenci. Kéž bych taky našla někoho, kvůli komu bych se tak křenila. Možná tohle rande všechno změní. Kdo ví, Daz by koneckonců mohl být Ten Pravý. Čím víc jsem o blížící se schůzce přemýšlela, tím víc jsem začínala doufat. Život mi zatím mého hrdinu z romantické komedie nepředhodil, ale třeba Tinder uspěje tam, kde život pohořel. Potom se však Daz objevil ve dveřích a bylo po naději. Měl na sobě už od pohledu drahé tenisky, bokovky a tričko s véčkovým výstřihem tak hlubokým, že se dalo považovat spíš za kardigan. Vypadal směšně a ubohá snaha o bradku zakrývající ustupující bradu byla už jen třešinkou na dortu. Přesto jsem věděla, že s ním ze zdvořilosti strávím celý večer. Zvedla jsem ruku a mávla na něj. Sundal si neznačkové brýle a vrhl na mě zklamaný pohled. „Ty seš Effie?“ vyštěkl. „Ano. A ty budeš Daz.“ Osamělý strávník ve vedlejším boxu se chrochtavě zakuckal a pak znovu utichl. „Jo, to sem já.“ Daz vklouzl naproti mně a položil mobil displejem nahoru. Chvíli mě studoval a pak řekl: „Nevypadáš jak na svý profilovce.“ „Vážně?“ znejistěla jsem. „No ale jsem to já.“ Daz poklepal na displej mobilu a pak si otevřel zmíněnou fotku a přiblížil mi ji k obličeji. Do nosu mě udeřila vůně jeho kolínské, laciné napodobeniny Huga Bosse.

„A kdo je ta kost?“ zeptal se. Předklonila jsem se a podívala se na obrázek. Vtom mi došlo, v čem je zakopaný pes. Na selfíčka jsem si nikdy nepotrpěla. Párkrát jsem to zkusila, ale na každém jsem vypadala jako trotl špulící rty do objektivu. A pro koho jsem se vlastně fotila? Pro sebe rozhodně ne. A tak byly všechny moje fotky skupinovky, momentky z dámských jízd, na kterých jsem zatahovala břicho a snažila se působit vyšší než Kate. Žaludek mi udělal kotrmelec. Daz si očividně myslel, že se tady má sejít s Kate, a namísto toho tu na něj čekalo zklamání v podobě mé maličkosti. „Jo tak, to je moje kámoška,“ zamumlala jsem, ačkoli mi slovo kámoška moc nešlo přes pusu. „Svobodná?“ zeptal se bez úsměvu. Na chvíli jsem se odmlčela a přemýšlela, jestli to Daz opravdu myslí vážně. „Ne, bohužel tě zklamu. Zasnoubená,“ odsekla jsem vztekle. Otráveně zamlaskal. „Ty pěkný dycky jsou.“ Svěsil ramena a znovu si nasadil brýle. Rozhostilo se mezi námi trapné ticho, které viselo ve vzduchu jako hutný pšouk, dokud se Daz nezvedl s tím, že si musí odskočit. V očích mě štípaly slzy, ale to bych se radši propadla do země, než abych se před někým takovým rozbrečela. Možná bych mohla využít příležitosti a utéct? Ne. Effie Heatonová nebude utíkat před přerostlým miminem, které stále žije v domnění, že bradka ve stylu Aliho G je to nejlepší, co si může nechat na obličeji vyrůst. Objednala jsem si kolu – normální, ne bez cukru – a při čekání na svého zklamaného partnera jsem hladově potahovala z brčka. Úplně jsem cítila, jak se v lokále vznáší opar přepáleného tuku, který se mi usazuje na kůži a pokládá základy obrovského beďaru, který nepochybně začne rašit každou chvíli. Rozhlédla jsem se po bistru a snažila se nevnímat hlasité žvýkání muže za sebou. Proč musejí někteří lidé proměnit

jídlo v orchestr? Určitě měl už dost času, aby se naučil jíst jako člověk. Za okýnkem do kuchyně se na mě šklebil starší muž s kyselým výrazem, slabošskou bradou a huňatým obočím a okolní zeď zdobilo dobrých dvacet zrezivělých kovových cedulek. Na jedné z nich se usmívala žena z padesátých let a ukazovala mi zdvižený palec. Nad její hlavou se skvěl nápis: Dnes se tvůj život možná úplně změní. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že ten citát není určený pro mě. Daz mi život naruby rozhodně neobrátí. Ten se teď pravděpodobně snaží procpat své nafouknuté ego okýnkem na pánech. Možná se ani nevrátí. V tu chvíli jsem ho zahlédla a usoudila, že okýnko bylo přece jen příliš malé. Došel až ke stolu, ale neposadil se. „Hele, nechci znít jako debil, ale budu upřímnej. Tebe jsem tu nečekal a nechci plýtvat prachama na někoho, koho bych rovnou odmáznul.“ Trhla jsem sebou a snažila se přijít s říznou odpovědí, ale jednotlivá slova se mi jen nahromadila v krku a zůstala tam trčet jako zátka. Daz zvedl prst k čelu, zasalutoval mi a pak vyrazil ke dveřím. Zůstal po něm jen průvan. Odvrátila jsem se, až mi džíny vrzly na vinylovém potahu sedačky, a upřela jsem pohled na plakát s Elvisem na protější zdi. Snažila jsem se nerozplakat, ale cítila jsem, jak se mi z hrdla dere vzlyk. „Promiň,“ ozvalo se za mým pravým uchem, a když jsem se otočila, ocitla jsem se tváří v tvář hlasitému jedlíkovi z vedlejšího boxu. „Čau, já jsem Theo. Omlouvám se, ale nemohl jsem přeslechnout, že tvůj společník byl totální čurák,“ řekl s úsměvem a nabídl mi pravačku. Měl modré oči a rozcuchané plavé vlasy. „Klidně si přisedni, jestli chceš, tohle sám nikdy nesním.“ Ukázal na zbývající polovinu hamburgeru a tukem nasáklé hranolky na kečupem zamazaném talíři. „Tys poslouchal?“ zhrozila jsem se.

„Nezlob se, ale takhle oháknutého vola prostě člověk vnímá, ať chce, nebo ne,“ zakřenil se. „Takže mě nejen ponížil, ale ještě jsme měli obecenstvo. Mám to ale štěstí.“ Vytáhla jsem peněženku a plácla na stůl peníze za kolu. Byla jsem vzteky bez sebe. Natáhla jsem si ucho tašky přes rameno a vyklouzla z boxu. „Proč by ses měla cítit trapně? To on se choval jako debil,“ divil se Theo, když jsem ho míjela. Otočila jsem se, vrhla na něj zamračený pohled a vyštěkla: „Mohl bys zkusit jíst trochu tišeji. Tolik kraválu nenadělá ani míchačka na beton.“ S těmi slovy jsem se obrátila na patě a zamířila ke dveřím. „A pak kdo poslouchal,“ zamumlal mi Theo do zad, ale ignorovala jsem ho, a jakmile jsem na tvářích ucítila chladný říjnový vzduch, přestala jsem zadržovat slzy. Brečela jsem celou cestu domů.

KAPITOLA TŘETÍ

Probudila jsem se s hlavou jako střep a s ucpaným nosem připomínajícím červenou řepu. Předchozí noc se nesla ve znamení červeného vína – o čemž jasně vypovídala rudá skvrna, která se rozpínala přes můj spodní ret – a toho, co se dá nazvat jedině „mamakolapsem“. Pro ty z vás, kdo si nejsou jistí, co takový „mamakolaps“ vlastně je, přidávám definici tvořenou třemi neměnnými parametry. 1. Obvykle k němu dochází na podlaze, a třebaže se označuje jako „mamakolaps“, nemusí se nutně konat v přítomnosti matky. Stačí i jiný rodič, opatrovník nebo důvěryhodná osoba, u níž hledáte útěchu. 2. Vždy ho doprovází záplava slz, soplů nebo slin, které nepřetržitě prskáte na zmíněného rodiče nebo důvěryhodnou osobu, zatímco ze sebe chrlíte sebenenávistné litanie nebo žehráte na svou současnou životní situaci. 3. Většinou, ačkoli ne vždy, po takovém zhroucení dostanete sklenku vína nebo jiného alkoholického nápoje – případně lze alkohol zaměnit za čaj, pokud je to třeba – a nakonec padnete do postele s třeštící hlavou, ucpaným nosem a pocitem, že zítřek nemůže být tak hrozný jako den, co máte za sebou.

Já si pro svůj kolaps vybrala podlahu v koupelně, a zatímco se ve spárách mezi kachličkami v koloniálním stylu hromadily loužičky mých slz, snažila se mě matka ukonejšit cabernetem a sliby o tom, jak se karta obrátí a osud mi přihraje všechno, po čem toužím. S matkou jsme nebyly tak úplně ze stejného těsta, zato jsme měly superschopnost pohádat se kvůli čemukoli, opravdu čemukoli. Jednou jsme spolu nemluvily dva dny, protože jsem urazila halenku máminy oblíbené moderátorky místní regionální televize. Nehledě na to, jak málo jsme spolu vycházely, jsem však věděla, že v krizi jí není rovno. Poslouchala jsem, brečela a pila a vymyslela stovky, tisíce odpovědí, kterými jsem měla zareagovat na Dazovo chování (a neudělala jsem to), a nakonec jsem odpadla v pět ráno, zatímco moje opilé červené rty do tmy stále mumlaly to, co jsem měla říct a neřekla. Daz byl poslední kapkou v měsíci, o kterém jsem doufala, že bude lepší než ten předchozí, ale nakonec byl mnohem horší. Za posledních třicet dní jsem obdržela tři odmítnutí svého románu, ve snaze splatit úroky z přečerpaného kontokorentu jsem znovu skončila v mínusu, byla jsem na dvou tragických schůzkách, jednou jsem se do krve pohádala s rodiči a zlomila jsem si malíček na noze. Říjen byl sérií kolosálních průserů a z Daze se vyklubala shnilá třešinka na celém tom sračkoidním dortu. Osprchovala jsem se a umyla si vlasy načichlé Dazovou lacinou kolínskou, ale z nějakého důvodu se mi nepodařilo zbavit se rudé skvrny na opuchlém rtu. Vylovila jsem z tašky rudohnědou rtěnku a přejela si jí po rtech, což zakrylo onu skvrnu a současně to vysílalo do světa signál, že o sebe aspoň trochu dbám. Vždycky jsem o svém vzhledu měla určitou představu – obrázek, který jsem prohnala photoshopem ve svém mozku a namlouvala si, že je pravdivý, třebaže mi ho zrcadlo nikdy neukázalo. Pohybovala jsem se na hranici mezi štíhlostí a vnadností, s kulatými boky, útlým pasem a nepatrně

zaobleným bříškem, které občas působilo dojmem, že jsem těhotná. Civěla jsem do zrcadla postříkaného zubní pastou, na obrovské kruhy, co se rýsovaly pod mýma velikýma zelenýma očima, a na rovný nos, který byl rudý i s několika vrstvami make-upu. Vlasy mi v zacuchaných kudrlinách, které jsem si nejspíš měla umýt už včera, sahaly až k bedrům. Odjakživa jsem je považovala za svůj nejhezčí rys, třebaže měly ve zvyku se zachytávat ve skříňkách a dveřích od auta. Nanesla jsem třetí vrstvu korektoru pod zarudlé, opuchlé oči a přitáhla jsem si límeček kardiganu pevně kolem krku. A přitahovala jsem dál a dál. Zpočátku jsem se jen pokoušela zahřát, ale pak, jen na okamžik, mě napadlo, že bych mohla utáhnout ještě víc, uškrtit se a ukončit tak tragickou krátkou existenci Effie „Meh“ Heatonové. Pustila jsem límeček a vyrazila do práce. Pomíjivou myšlenku na sebevraždu jsem nechala ležet na podlaze v koupelně. Knihkupectví mělo šestý smysl na to, kdy se má vyprázdnit. Jako by moje sklíčená nálada sahala až za dveře a odrazovala všechny případné zákazníky. Klečela jsem vedle police s bestsellery a přesouvala knihy, kterých se ještě minulý měsíc nemohli lidé nabažit, do výprodejového koše. Arthur seděl za pultem a upřeně zíral na svůj mobil. „Co přesně doufáš, že udělá?“ zeptala jsem se bez ohlédnutí. „Nic,“ vyhrkl podezřele rychle. „Vážně? Protože na něj civíš už dobrých dvacet minut.“ „Čekám hovor?“ „Od koho?“ „Od nikoho!“ odsekl. Vteřinu nato se rozsvítil displej a z reproduktoru se začala linout znělka Pána času. Arthur sebou škubnul, jako by zahlédl zmiji. Zalapal po dechu a vytřeštil oči. „No?“ pobídla jsem ho těsně předtím, než se znělka začala opakovat. „Tak to zvedni.“

Arthur hovor přijal a zvedl si mobil k uchu. Zhluboka se nadechl, roztáhl rty do falešného úsměvu a nasadil uvolněný tón. „Čau, Toby. Jak to jde?“ Neubránila jsem se úsměvu, protože jsem Arthurovo podivné chování konečně pochopila. „Napadlo mě,“ pokračoval Arthur a několikrát si odkašlal, „jestli by ses nemohl zastavit. Zase jsem něco pohnojil v daňovém přiznání a potřebuju, aby na to kouknul někdo, kdo tomu rozumí.“ Toby pozvání očividně přijal, protože Arthurův falešný úsměv se proměnil v upřímnou radost, a i poté, co zavěsil, byl ve tváři rudý nadšením. „Daňové přiznání?“ prohodila jsem s co nejvážnějším výrazem. Arthurův úsměv zmizel a najednou se snažil co nejrychleji celou věc přejít. „Kušuj. Zkrátka potřebuju, aby mi ho zkontroloval.“ „A samozřejmě to nijak nesouvisí s tím, že jsi do něj až po uši zamilovanej, že?“ „Já do něj nejsem zamilovaný, Effie,“ ohradil se Arthur rozhořčeně. „Je to můj účetní!“ „Ano, a jsi z něj úplně na větvi.“ „To teda rozhodně nejsem,“ durdil se Arthur a ruměnec v jeho tvářích rychle nachověl. „Něco takového by se neslušelo.“ Přesunula jsem se k pultu. „Je to účetní, nepatří k Montekům. Takže, milá Julie, jestli ho chceš pozvat na rande, už to konečně udělej, protože tohle vaše tokání se vleče skoro šest let a začíná být únavný.“ Arthur si povzdechl a praštil se čelem o pult. „Ale co když odmítne?“ „Ale prosím tě,“ mávla jsem rukou a právě v tu chvíli zazvonil zvonek nad dveřmi. „Ten podivínský brejloun je z tebe stejně paf jako ty z něj. Prostě si zašukejte a bude.“ Arthur si přitiskl prst ke rtům a střelil po mně varovným pohledem. Potom se otočil k zákazníkovi za mými zády a zeptal se, jestli mu může nějak pomoct.

„Dobrý den. Přišel jsem za Matyldou.“ Jeho hlas se mi zdál povědomý, a když jsem se ohlédla, došlo mi, odkud ho znám. „Ty!“ vyjekla jsem a vykročila k muži, který byl včera svědkem mého tragického rande. „Slídil!“ „Je to sice můj oficiální titul,“ připustil, „ale dávám přednost Theovi.“ Věnoval mi takový ten pokřivený, šibalský úsměv, kvůli kterému by holka dokázala hodit rozum za hlavu. „Fajn, Theo, co tady děláš a odkud znáš moje jméno?“ Překřížila jsem si paže na prsou a zpražila ho pohledem. V hrudi mě stále pálil vztek zrozený z toho neskutečného ponížení. „Servírka mi ji přinesla, když jsi odešla. Nejspíš viděla, jak se spolu bavíme, a předpokládala, že se známe.“ Podával mi moji peněženku. Zahryzalo mě svědomí a rychle jsem zamračené čelo vyměnila za omluvný úsměv. „Ježiš, ani nevím, že jsem ji tam nechala. Díky.“ Vzala jsem mu peněženku z ruky a rychle nakoukla dovnitř, jestli je tam všechno. „Neboj, nic jsem si nevzal, jen jsem si koupil motorový člun, ale těch sedmdesát táců určitě postrádat nebudeš.“ Vrazil ruce do kapes, jako to dělávají puberťáci, když se cítí nesví, ačkoli on už od pohledu z puberty dávno vyrostl. Pohodil hlavou, protože mu plavé vlasy padaly do očí. „Jak jsi zjistil, kde pracuju?“ „Facebook,“ opáčil prostě. „Takže… Říkal jsem si, že bys mě – jako projev vděku za to, že jsem tě neokradl a vrátil ti tvůj majetek – měla pozvat na kafe.“ Povytáhla jsem obočí a znovu překřížila paže na prsou. Moje vstřícnost byla očividně předčasná. „Vážně?“ „Jo, myslím, že každý dobrý skutek by měl být odměněn.“ Na chvíli jsem to zvážila. Jít na kafe s přitažlivým, neodbytným cizincem mělo rozhodně svá pozitiva. Byl to fešák, to jsem nemohla popřít, a zdálo se, že je i docela fajn, až na ten přebujelý sarkasmus a domýšlivost. Jenže Daz podrážkou svých adidasek rozdrtil poslední molekulu mého sebevědomí a představa dalšího ponížení mě rychle vrátila zpátky na zem.

„Ráda bych, ale jsem v práci a nemůžu se teď utrhnout,“ vymluvila jsem se dokonale průhledným omluvným tónem. „V pohodě, vezmi si přestávku,“ ozval se za mnou Arthur. Prudce jsem se otočila a probodla ho pohledem. „Nemusíš vůbec spěchat,“ ujistil mě s úšklebkem a opřel se do židle. „Paráda,“ zaradoval se Theo a vykročil ke dveřím. „Mám žízeň. Co říkáš na kavárnu v parku?“ Zalezla jsem za pult, odkud mi Arthur s ďábelským úsměvem na rtech podával moji bundu. „Ani netušíš, jak moc tě teď nenávidím,“ zasyčela jsem na něj. „Ále, prostě si zašukejte a bude,“ rýpnul si do mě. Povzdechla jsem si a následovala Thea ze dveří na naše neplánované rande. V hlavě mi už spustil odpočet. Tak schválně, za jak dlouho se znemožním a tomu neznámému hezounovi dojde, že vynaložil tolik úsilí na naprostou ubožačku? První obávaná otázka padla ani ne za deset minut: „Co děláš ve volném čase?“ Moje automatické odpovědi byly co je to volný čas nebo nic, ale ještě se mi nechtělo přiznat, že jsem až takhle nudná. „Však víš. To a ono,“ řekla jsem a oba jsme se posadili na ledovou kamennou lavičku. „Velmi podrobné,“ ušklíbl se Theo a napil se svého flat white bez kofeinu. „A co ty? Co děláš?“ „Však víš. To a ono,“ zakřenil se, až se mu v koutcích úst udělaly ďolíčky. Měl vysoké lícní kosti a rovný nos, které jako by nějaký sochař vytesal z mramoru. Byl o dobrých patnáct čísel vyšší než já a pod zeleným svetrem s copánky a džínovou bundou se mu rýsovala široká ramena. „Mám takový dojem, že nejsi moc upovídaná.“ „Nejsem.“ „To já jo.“ Vzhlédl k nebi a pozoroval hejno holubů, co se právě snášelo na náměstí před námi. „Jsi zvláštní.“ „Přesněji mě asi ještě nikdo nepopsal,“ zamumlala jsem a odpočet v mé hlavě se pomaličku blížil k velkému finále.