S pocitem viny
SOBOTA 7. DUBNA
Chtíč. Moc. Strach. Ticho. iskup zíral na tělo na podlaze, zmítán emocemi. Nechtěl ji zabít. Byla to nehoda. S rostoucí vášní se líbali a jeho mozek vypnul. V jednu chvíli ji objímal a její ruce mu dychtivě pátraly v džínách a v další už ležela nehnutě na zemi, oči dokořán a bez života. Špičku tenisky jí zaryl do ramene. Doufal, že se pohne, ale věděl, že ta naděje je marná, a v žaludku se mu usadil děs. Byla to nehoda, ale věděl, že mu to nikdo neuvěří. Neměl ji sem brát. Jednal bezhlavě, bez přemýšlení se nechal hnát pudem. Nabídla se mu a on té nabídky využil navzdory vědomí, že to není dobrý nápad. Takhle to nemělo dopadnout.
B
TICHO. Frustrace. Panika. Vztek. MOHLA SI ZA to sama. Nebyla to jeho vina.
Ostatní to ale uvidí jinak. Dovedl si živě představit ty pohledy plné odsouzení; vmžiku by hodili vinu na něj, aniž by se snažili pochopit, co se doopravdy stalo. Nebylo by to poprvé. 7
KERI BEEVIS
Nemohl o všechno přijít. Byla to tragická nehoda, udělal zkrátka chybu a teď ji musel napravit. Nikdo se to nesmí dozvědět. Bylo třeba se jí zbavit. Za jeho zády se otevřely dveře. Při všem, co se událo, úplně zapomněl na to, že v domě nejsou sami. Na schodech se ozvaly kroky a pak hned zalapání po dechu. „Panebože. Co jsi to udělal?“ Otupěle dívce ustoupil a pozoroval, jak se mrtvou marně snaží přivést k životu. Musí to utajit. Nikdo se to nesmí dozvědět. Nikdo by mu neuvěřil. Musí tenhle problém napravit, hned. Tiše vystoupal po schodech, zamkl dveře a klíč strčil do kapsy. Když dívka zaslechla otočení klíče v zámku, obrátila se k němu a místo vzteku se jí ve tváři objevil strach. Vytřeštila oči, rty se jí třásly a hluboko v muži se něco probudilo. •••
VZTEK. Lítost. Přijetí. Chtíč. BYLI ZPÁTKY NA POČÁTKU.
„Promiň mi to,“ zašeptal. „Ale nikam odsud nepůjdeš.“
8
1 O DVANÁCT DNÍ POZDĚJI
oslední týden v životě Lily Ambersonové se dal shrnout do dvou zásadních momentů. Vezla se v autě Marka Sutherlanda, poprvé po víc jak čtyřech letech byla na rande, a v další chvíli už ležela v nemocnici, z těla jí vedly trubičky, levou nohu měla zavěšenou v popruhu a její bratr Elliot seděl vedle její postele, začtený do komiksu. Lila se pokusila promluvit, ale v krku měla tak sucho, že jí z pusy vyšel pouze slabý skřehot. Elliot prudce vzhlédl, vyvalil oči a upustil komiks na zem. Měla žízeň, ale než mohla bratra znovu zkusit požádat o vodu, už byl z místnosti pryč.
P
BRZY BYL ZPÁTKY s lékařem a dvěma sestrami v patách, kteří
ji prohmatávali a promačkávali, svítili jí do očí a v Lile se mísily frustrace a strach. Nemohla se ohradit a nemohla pochopit, co se to vůbec děje, kde je a proč. Doktor k ní nakonec konečně promluvil. 9
KERI BEEVIS
„Slyšíte mě, Lilo? Pokud ano, jednou prosím kývněte nebo dvakrát zamrkejte.“ Lila ignorovala jeho pokyny a pokusila se odpovědět. Proč to, sakra, nedokázala? „Šetřete ještě hlas. Bude stačit kývnutí nebo dvakrát mrknout.“ Zaostřila na jeho oči; šedé duhovky kontrastovaly s jeho bledou kůží. Podařilo se jí lehce kývnout. Zmatek v ní přetrvával. Pohledem vyhledala Elliota a našla ho, jak stojí stranou místnosti. „Lilo, jsi v nemocnici.“ Proč? chtělo se jí zakřičet. Doktor k ní opět promlouval, zněl trochu jako Hugh Grant. Počkal, dokud ho plně nevnímala. „Měla jste autonehodu a doteď jste byla v bezvědomí.“ Autonehodu? Pamatovala si, jak s Markem jedou ve voze. Vraceli se z nepovedeného rande a vezl ji domů, ale nepamatovala si, že by tam dorazila. Je Mark taky v nemocnici? Kdy k té nehodě došlo? Jak to, že si víc nepamatuje? Napadalo ji tolik otázek, ale dokud jí hlas nefungoval, zbývalo jí jen ležet, napojená na trubičky, v uších doktorův sofistikovaný hlas, že prý má mít trpělivost, že o ni bude dobře postaráno a že to s jejím zotavením vidí optimisticky. ZBYTEK DNE MĚLA rozmazaný. Elliot zůstal s ní, ale nic se od
něj nedozvěděla. V jednu chvíli si pomyslela, jestli ji nenavštíví i jejich matka, ale pak se napomenula, že ji taková hloupost vůbec napadla. Tina Davenportová měla důležitější věci na práci než autonehodu své dcery, jako třeba líbánky se svým čtvrtým manželem. 10
S POCITEM VINY
Lila spala a zdálo se jí, že se vznáší ve vodě, a pak, v těch nejhorších chvílích, že se dusí, někdo jí rukama svírá hrdlo a z ní vyprchává život. Když byla zrovna vzhůru, v hlavě si přehrávala svoje rande s Markem. Nechtělo se jí, ale její nejlepší kamarádka Beth ji přemluvila. Mark se přátelil s Betiným přítelem, byl single teprve krátce a chtěl zase začít randit. Lila nakonec ustoupila a slíbila, že půjde, hlavně aby jí Beth dala pokoj, ale s nadcházejícím večerem v ní rostla nervozita. Viděla Marka na fotce a zdál se celkem sympatický, ale už to bylo až směšně dlouho, co s někým naposledy chodila. S přípravou byla hotová příliš brzy, a tak si krátila čas chozením sem a tam po svém malém bytečku. Kéž by se mohla na něco vymluvit a rande odvolat. Když tehdy souhlasila, uklidňovala se, že jde jenom o skleničku, nic vážného, a kdykoliv bude moci odejít, ale Betin přítel nakonec zařídil, aby Mark Lilu vyzvedl u ní doma, což všechno zkomplikovalo. Ze samotného večera si Lila moc nepamatovala. Dokázala si vybavit Markův obličej, jeho uhlazený šedý oblek s padnoucími kalhotami a špičaté boty; a jak když ho viděla, zapochybovala, jestli se neměla víc vyfiknout. Mark mluvil se silným norwichským přízvukem, pořád její jméno vyslovoval jako Lí-la, ne Laj-la, i poté, co ho na to upozornila, a to ji vytáčelo. Jeli spolu až na pobřeží, což jí přišlo na první rande moc daleko, a vybavovala si, že se dokonce hádali, ačkoliv si nemohla vzpomenout kvůli čemu. A pak se jelo zpátky, Mark řídil příliš rychle a Lila ho prosila, aby zpomalil. Věděla, že už si přeje být doma, že už ho nikdy nechce vidět. AŽ DALŠÍ DEN se dozvěděla, že ho skutečně už nikdy neuvi-
dí. Mark při nehodě zemřel. 11
KERI BEEVIS
Tu noc se jí vrátil hlas. Elliot spal v jejím pokoji na židli, kam se se svou obří výškou sotva vměstnal, brýle mu visely na špičce nosu a polekaně se probral, když zavolala jeho jméno. Hlavou se jí honilo tolik otázek a sypala na něj jednu za druhou, ačkoliv jí hlas stále skřehotal a sotva se v něm poznávala. Elliot se odpovědím vyhýbal a chtěl radši zavolat doktora Lucase, Lila tak musela nespokojeně čekat, dokud se lékař nevrátí. „Co se stalo?“ dožadovala se, když přistoupili k její posteli. „Měla jste autonehodu,“ připomněl jí doktor trpělivě. „Já vím, to už mi řekli. Jak se to ale stalo?“ „Ty si to nepamatuješ?“ Elliot s obavou pohlédl na lékaře. „Vím, že jsem byla venku…“ Měla tak sucho v krku, že se rozkašlala a větu nedokončila. „Mohla bych dostat vodu?“ Elliot se opět podíval na doktora, a jakmile dostal svolení, naplnil jí kelímek ze džbánku. „Pijte pomalu,“ doporučil jí doktor Lucas, když se z hltání zalykala. Lila ho poslechla. Po chvíli to zkusila znovu. „Byla jsem na rande… Beth mi ho dohodila. Marka.“ Lila se odmlčela. „Je taky v nemocnici?“ Elliot si s doktorem vyměnil další pohled. „Je mi to moc líto, ale váš přítel se z toho nedostal, Lilo.“ „Nedostal se z toho.“ Pomalu jeho slova zopakovala, aby je mohla plně vstřebat. „Nepřežil to?“ „Byl na místě mrtvý. Už se pro něj nedalo nic udělat.“ Lila chvíli neměla co říct. Cítila jen chaos. „Co se stalo?“ zase se zeptala, tentokrát o poznání klidnější. „Jak se to stalo?“ „Srazili jste se s dalším autem.“ „Kde?“ 12
S POCITEM VINY
„U jezera Filby,“ vysvětlil Elliot. „Obě auta sjela do vody.“ „A co lidi v tom druhém autě?“ „Přežila jste pouze vy.“ Lila na doktora zírala a on pokračoval: „Oba řidiči zemřeli na místě. Měla jste velké štěstí, Lilo. Vytáhli vás z vody.“ Měla ještě další otázky, ale najednou na ni padla únava, a navíc potřebovala zpracovat všechny nové informace. Lidé přišli o život. Mark přišel o život. Sotva ho znala, moc se jí nelíbil, ale i tak cítila zármutek. A to druhé auto… Doktor Lucas zmínil pouze řidiče, takže předpokládala, že nikdo jiný v autě nejel. Lila byla vděčná, že přežila, ale s úlevou přišly i výčitky. Proč zrovna ona měla to štěstí? KROMĚ PÁR HODIN byl Elliot pořád s ní. Máma jí poslala
zprávu. Elliot se to snažil zaobalit a tvrdil Lile, že zatímco byla v kómatu, Tina mu pravidelně volala a ptala se na ni, ale Lila věděla, jak to s jejich matkou chodí, takže to nebylo nic nového. Zlobila se na sebe, že ji to i tak trochu zabolelo. Nic jiného přece neměla čekat. KDYŽ JI z nemocnice konečně propustili, už tam nemohla vy-
držet. Ven se dostala na vozíku, na klíně měla položené berle, se kterými se na rehabilitaci každý den učila chodit, a Elliot ji přes parkoviště tlačil ke svému ošuntělému volvu. Bylo skoro na odpis, až se divila, že se ještě nerozpadlo. Elliot hodil hromadu papírů a dokumentů na zadní sedadla, aby Lile uvolnil místo vedle řidiče, a ona se mezitím s pomocí berlí vyzdvihla z vozíku. Rozhlédla se po parkovišti. Stále měla pocit, jako by ji někdo pozoroval. Byl to nesmysl. Kolem sice byli lidé, ale nikdo si jí s Elliotem nevšímal. Nejspíš tak její psychika reagovala na znovu nabytou svobodu. Vzpomněla si, co se jí posledních pár nocí zdálo; jak cizí ruce svírají její krk. 13
KERI BEEVIS
Byly ty sny jedním z následků nehody? Nechala si od bratra pomoct do auta, ale nerada se vzdávala berlí, které Elliot uložil na zadní sedadlo. Neměla ve zvyku spoléhat se na ostatní a věděla, že chvíli potrvá, než jí to přestane vadit. Elliot dělal, co mohl, a ona musí být trpělivější. Její mladší bráška byl spíš šprt neustále ponořený do vědecké literatury, než aby o někoho pečoval. Když tedy dorazili k ní domů, čekala, že se s ní Elliot rozloučí, ale k jejímu překvapení byl její obývák plný jeho věcí. „Budu spát na gauči,“ oznámil nekompromisně po tom, co mu řekla, ať klidně jede domů. „Neměla bys být sama. Aspoň prvních pár dní.“ Lila to úplně chápala. Tina Davenportová roli matky nikdy neplnila a větší zájem měla o svou sbírku manželů než o životy svých dětí, takže si jako sourozenci vždycky pomáhali a starali se jeden o druhého. Představa, že bude mít společnost, navíc nebyla tak špatná, i když její byt byl dost malý. „Tak jo,“ souhlasila. „Ale jen abys věděl, na tom gauči se moc dobře nespí.“ „Nějak to zvládnu.“ Elliot se suše usmál. „Když na tebe budu moct dát pozor, budu spát klidněji.“ Znělo to trochu zlověstně. „Jak to myslíš?“ „Nijak. To byl vtip.“ Lila si zase vybavila své sny z nemocnice, ruce na krku, a naskočila jí husí kůže. „Stalo se něco? Když jsem byla v nemocnici?“ Elliot sklopil oči. Bylo jasné, že jí něco zamlčel. „Zdává se mi takový sen.“ Lila si nevědomky zamnula hrdlo. „Někdo mi v něm chce ublížit.“ Když se jí Elliot konečně podíval do očí, zašklebila se. Styděla se za svoji dramatičnost. „O nic nejde. To mám asi z těch prášků.“ 14
S POCITEM VINY
„Někoho jsem viděl, aspoň mi to tak přišlo. Šel jsem na záchod, a když jsem se vracel, někdo byl u tebe v pokoji. Myslel jsem si… Ne, to je blbost. Nejspíš si někdo jen popletl pokoj.“ „Cože? A oznámil jsi to?“ „No jasně,“ ohradil se dotčeně. „V pokoji se všechno zdálo být v pohodě. Doktor si podle mě myslel, že se mi to jenom zdálo. A znáš mě, rád přeháním.“ Lila ho zkoumavě pozorovala. Byla si jistá, že on o tom ve skutečnosti přesvědčený nebyl. Snažil se jí někdo ublížit, zatímco byla v kómatu? Ruce na jejím krku… Mrazilo ji z toho, i když to určitě byl jen sen. •••
PŘIŠLY ŠPATNÉ ZPRÁVY. Ta holka se probrala z bezvědomí
a propustili ji z nemocnice. To je problém. Měla zůstat v kómatu. Dokud byla naživu, představovala hrozbu; paměť se jí mohla kdykoliv vrátit, a to by s sebou neslo nebezpečí. Byla rizikem, které je třeba co nejdříve eliminovat.
15
2
e zlomenou nohou šlo všechno hůř, ale Lila to zvládala, jen ji štvalo, jak se kolem ní bratr neustále motal a místo pomoci spíš překážel. Věděla však, že to myslí dobře, takže si dávala pozor, aby si moc nestěžovala, a stejně jí asi nejvíc vadilo být uvězněná v bytě. A nebylo to jen nudou. Dělala jí starosti i práce a bylo jí jasné, že musí zase začít makat. Od své nehody se neodvážila podívat na zůstatek na účtu. Chápala, proč má nařízeno odpočívat, ale složenky se samy nezaplatí. Prozatím se snažila být dobrou pacientkou a na internetu si četla, co mohla, o své nehodě. Mark prudce narazil do jiného auta a obě vozidla sjela ze silnice do jezera. Ona jediná přežila díky místnímu muži, který bouračku cestou domů zahlédl a vytáhl Lilu z vody. Richard Gruger: tak se jmenuje muž, co ji zachránil. Lila se nemohla dočkat, až mu poděkuje, a Elliot jí slíbil, že až se vyléčí, odveze ji za ním – nešlo mu do hlavy, že Lila potřebuje odpovědi. Jenže Richard Gruger byl u toho a může jí určité věci objasnit. Obětí ve druhém autě byla čerstvě sedmnáctiletá Stephanie Whitmanová a Lile se z výčitek svíral žaludek. Racionálně
S
16
S POCITEM VINY
sice věděla, že její smrt nezavinila, ale to nic neměnilo na tom, že o patnáct let mladší dívka přišla o život. Nebylo to fér. Ve zprávách byl opakovaně citován její rozrušený otec Henry Whitman, který trval na tom, že jeho dcera řídila opatrně a dodržovala předpisy. Zdálo se, že ze smrti Stephanie vinil Marka. Henry Whitman: to jméno bylo Lile povědomé, ale došlo jí, odkud ho zná, až když jeden článek zmínil jeho byznys s nemovitostmi, společnost Whitman Homes. Henry Whitman byl známý jako jeden z nejbohatších mužů v jejich hrabství. Zapípala jí příchozí zpráva. Elliot v ní navrhoval, že cestou z práce přiveze na večeři kari. Lila odpověděla emotikonem s palcem nahoru, pak se chopila berlí a belhala se do kuchyně pro láhev piva. Lokla si a na lince vedle toasteru si všimla tašky, do které jí v nemocnici uložili její věci. Po příchodu domů si z ní vyndala klíče, peněženku a zničený mobil a tašku dala stranou s předsevzetím, že si zbytek projde někdy jindy. Teď ji popadla a odhopsala s ní zpátky na gauč, kde odložila berle i pivo a veškerý obsah tašky vysypala bez rozmyslu na stolek. Pozorně si prohlížela všechno, co v hromádce bylo: náramky, které měla ten osudný večer na sobě, psaníčko, zrcátko, rtěnku, krabičku od žvýkaček… A pak jí pohled padl na stříbrný medailonek na drobném řetízku, který nepoznávala. Jí přívěsek nepatřil, tak co dělal mezi jejími věcmi? Když medailonek otevřela, uviděla fotku starší ženy s šedinami ve vlasech. Do kovu bylo gravírováním vyryté písmeno S. Stephanie Whitmanová? Nic jiného Lilu nenapadalo. Jejich věci se asi pomíchaly. Bylo třeba najít adresu Whitmanových, aby jim mohla medailonek jejich dcery vrátit. Mohla připojit i upřímnou soustrast. 17
KERI BEEVIS
Zírala na šperk; vzpomněla si na Stephaniin úsměv na fotkách a hluboce zamyšlená si přívěsek strčila do kapsy. Vymyslí, co bude nejlepší udělat. •••
NEJSPÍŠ NEBYLO NEJLEPŠÍ zamířit na pohřeb Stephanie Whit-
manové, ale Lile to zprvu přišlo jako dobrý nápad. Elliot jí řekl, že se zbláznila, ale Lile se to zdálo důležité. Když odjel do práce, myslel si, že jí to úspěšně vymluvil, jenže ona se po jeho odchodu vydala na zastávku autobusu. Stephanie Whitmanová se svými rodiči bydlela ve vesničce zvané Cley next the Sea na pobřeží Severního Norfolku. Lila z novin a internetu věděla, že její pohřeb se má konat v místním kostele. Z Norwiche to tam i s přestupem trvá přes hodinu. Lile silnice podél pobřeží nebyla cizí a poznávala bílé lopatky větrného mlýna, který už tolikrát ve zlatavých či růžových odstínech západu slunce fotografovala, ale nikdy se po vnitrozemí nedostala až k samotnému kostelu. Když autobus zastavil v úzké ulici plné terasovitých domů a obklopené zelenými poli, Lila vystoupila. Vesnice sice neležela přímo u moře, jak by její jméno napovídalo, ale jakmile Lila vyrazila do kostela, vůně slané vody ji i tak udeřila do nosu. Za běžných podmínek by tam došla za deset minut, jenže Lila podcenila, jak obtížně to půjde s berlemi. Na chvíli se musela zastavit a popadnout dech, tělo ji bolelo a pod šaty cítila kapky potu. Pohlédla na hodinky. Začátek obřadu už rozhodně nestíhala. Jedinou úlevou jí bylo chladné květnové nebe bez náznaku slunka, ale i to se jí vymstilo, když mraky rychle ztmavly a začalo poprchávat. PŘIPADALO JÍ, ŽE trvalo celou věčnost, než v dálce konečně
zahlédla hospodu U Tří vlaštovek a vedle ní pár zaparkovaných aut. Kus nad hospodou se tyčil kostel. 18
S POCITEM VINY
Zaklela, když prošla kolem další zastávky autobusu; měla si to pořádně dohledat a nemusela se pěšky tahat až sem. Po lehkém svahu zamířila ke kostelu, zrovna když se z něj vyvalili truchlící. Přepadla ji úzkost. Na okamžik se zastavila a nechápala, co ji to, sakra, vůbec napadlo. Byl to soukromý obřad, kde nebyla vítaná. Zašátrala v kapse své džínové bundy, aby jí dotek medailonku připomněl, že ho chce vrátit Stephaniině rodině a vyjádřit jí svou soustrast. Nemohla se teď obrátit a jít zpátky. S přetrvávajícími obavami se blížila k davu elegantních černých obleků a šatů a klobouků a podpatků. Ona si oblékla černé šaty dlouhé těsně nad kolena, jednu botu měla ošoupanou a bylo jí jasné, že sem moc nezapadne. Nervozita ji nakonec přemohla, došla kus za vstupní bránu a dál už se neodvážila. Zůstala stát u zdi a pozorovala, jak procesí nese rakev s tělem dívky, kterou nikdy nepoznala, ale s níž bude navždy spjata. Podle obrázku z novin poznala Henryho Whitmana, který se vzpřímenými zády a ponurým výrazem stál vedle vykopaného hrobu spolu se vzlykající ženou. Když se vracel ke svému autu, Lila zvažovala, jestli si ho troufne oslovit. Lilu na pohřbu své dcery neuvidí rád. Elliot měl pravdu, byl to špatný nápad. Měla by odsud potichu zmizet a medailonek i vyjádření soustrasti poslat poštou, jak původně plánovala. Sotva stihla tohle rozhodnutí učinit, její pohled se střetl s mužem, co stál poblíž truchlících, a z jeho výrazu bylo zřejmé, že ji poznal. Ani nestihla zareagovat a on už mířil bezpochyby k ní, dlouhé kroky rychle zkracovaly vzdálenost mezi nimi. Vypadal silně vytočený. „CO TU, SAKRA, děláte?“ zasyčel na ni.
Lila udělala instinktivně krok zpátky, berli opřela o nerovný kus trávníku a málem spadla. „Jsem tu správně na po19
KERI BEEVIS
hřbu Stephanie Whitmanové?“ Zněla sebevědoměji, než se cítila, a srdce jí divoce bušilo. „Jmenuju se –“ „Vím, kdo jste, Lilo Ambersonová.“ Její jméno znělo z jeho úst neuvěřitelně sarkasticky. Kdo je on, sakra, zač a jak to že ji zná? „Jen jsem se chtěla rozloučit.“ Nevesele se zasmál. „Chtěla jste se rozloučit? Proč? Ani jste ji neznala.“ „Máte pravdu, neznala,“ opáčila Lila tiše s knedlíkem v krku. „Myslela jsem, že tak nejlíp uctím její památku.“ Mužovy modré oči, z nichž doteď vyzařoval chlad, náhle vzplanuly, výraz se změnil v ještě vražednější, obličej mu zčervenal vztekem a s hlubokou nelibostí ve tváři udělal krok směrem k ní a Lila jako by se scvrkla. Tyčil se nad ní, vyšší minimálně o deset centimetrů. „Kdybyste ji chtěla nejlíp uctít, ani byste sem nepáchla. Váš přítel mi zabil sestru. Fakt jste si myslela, že vás tu přivítáme s otevřenou náručí?“ „Nebyl to můj přítel.“ Lila si chtěla dát facku za to, že to zrovna teď vytahovala. Tenhle muž… Stephaniin bratr, ji rozhodil. Tak nepřátelskou reakci nečekala. A co sis jako myslela? Že tě pozvou domů na čaj a prohlédnete si fotoalba malé Stephanie? Pořádně si to nepromyslela a je víc než jasné, že na pohřeb chodit neměla. Než mohla cokoli říct, Stephaniin bratr ji pevně popadl za paži a rázně ji strkal k bráně. „To bolí.“ „Hned odsud vypadněte. Nedopustím, aby vás viděla matka, a ještě k tomu dneska.“ „Tak mě pusťte! Odcházím.“ „Jděte!“ zasyčel, a než ji pustil, ještě do ní lehce strčil. 20
S POCITEM VINY
Lila se opřela o berle, aby nabyla rovnováhu, a roztřeseně se nadechla. Chtěla se bránit a vysvětlit, že to byla nehoda a ona za smrt Stephanie nemůže, ale těžko hledala ta správná slova, navíc teď na to nebyl vhodný čas. „Mrzí mě to,“ dodala pouze a se zrychleným tepem a roztřesenýma nohama se neohrabaně otočila, jen aby odsud byla pryč. V zádech cítila pohled Stephaniina bratra. Prudce zamrkala, aby potlačila nával slz v očích, rozčilená, že se jím tak nechala rozhodit. Cestou po štěrkové cestě vedoucí dolů od kostela se přiměla všímat si okolní krajiny. Kamenné chaty a pečlivě posekané trávníky na druhé straně silnice působily i za pochmurného dne idylicky. Napadlo ji, že by se tam hezky fotilo, ale hned to zavrhla, protože odteď si bude zdejší okolí už navždy spojovat se Stephanie Whitmanovou a novým, nepříjemným zážitkem. Bylo lepší na vesničku Cley i rodinu Whitmanových zapomenout a dát si zase vlastní život do kupy. •••
USRKÁVAL ČAJ A procházel stránky s místními zprávami,
jestli se nepíše něco nového. Ta autonehoda a smrt Stephanie Whitmanové byly stále hlavní témata. Její otec vinil řidiče toho druhého auta a nechtěl dopustit, aby se o případu přestalo psát. To je dobře. Dokud bude nadále rozptylovat novináře, nikdo se na jiné zprávy nebude soustředit. Bylo třeba, aby to tak zůstalo.
21
3
ila měla dost času trápit se tím, co se zrovna stalo. Nechtělo se jí táhnout se znovu skoro kilometr chůze zpátky k pobřežní silnici, a tak se rozhodla, že zkusí stihnout autobus na zastávce, kterou předtím přešla, před hospodou U Tří vlaštovek. Jenže se jí nepodařilo najít, kdy měl příští autobus jet. Zvažovala, jaké má možnosti: mohla se vydat zpátky na silnici podél pobřeží (během stoupání ke kostelu ji ještě víc rozbolely krk a ramena, takže si nebyla jistá, jestli by tu cestu v tuhle chvíli zvládla); mohla si také zavolat taxík, ale to by příliš vlezlo do peněz; anebo mohla zkusit někoho přemluvit, aby ji vyzvedl. Elliot až do večera pracoval v Londýně. Zbývaly tedy Beth nebo Natalie, ale ty touhle dobou určitě taky byly v práci. Lila usoudila, že nejlepší bude počkat na autobus, když tu zahřmělo a kapky deště přešly v pořádný slejvák. Zastávka měla stříšku, ale před takovým deštěm by ji neochránila. Lila pohlédla na hospodu. Nic jiného jí nezbývalo. Vzdálenost k hospodě sice byla kratičká, ale s berlemi to po zmoklé zemi šlo Lile hůř než obvykle, takže ke dveřím dorazila zmoklá na kost.
L
22
S POCITEM VINY •••
PODNIK ZEL PRÁZDNOTOU až na barmanku a staršího chláp-
ka, co seděl u pultu zády ke vchodu. Lila nejdřív zamířila na záchod a ve svém zuboženém stavu se pokusila trochu se usušit pomocí papírových ručníků a elektrického vysoušeče. Chtěla být už doma, jenže to nebylo možné, a tak zamířila zpátky na bar a objednala si colu. „Nevíte náhodou, kdy by měl jet další autobus směrem k Holtu?“ Barmanka před Lilu postavila limonádu a na pokladně vyťukala její objednávku. „Jeden pojede asi za dvacet minut na Ovocnej trh necelej kilometr odsud.“ „A na tu zastávku tady?“ zeptala se Lila a podala jí pětilibrovku. „Sem to pojede až pozdě odpoledne.“ To byla zdrcující zpráva, ale Lila se přinutila usmát. Poděkovala a ignorovala zvídavé pohledy muže na baru. Byl to nejspíš štamgast a bezpochyby znal všechny místní, takže určitě přemýšlel, co tu Lila dělá. Podařilo se jí dát peněženku zpátky do tašky a pokusila se v rukou udržet colu spolu s berlemi. „Počkejte, pomůžu vám.“ Barmanka obešla pult a vzala jí skleničku. Lila si vybrala stůl v rohu, kam na ni muž nedohlédl. I přes pokus o vysušení měla šaty nepříjemně vlhké, a tak seděla v téhle tiché, chladné hospodě, v zádech a krku cítila úpornou bolest, usrkávala colu a přemýšlela, co dál. Za dvacet minut by to na vzdálenější zastávku nestihla, takže ji ve vesnici Cley čekala minimálně další hodina. Jak tak poslouchala bubnování dešťových kapek na okna, vyčítala si hloupý nápad vydat se na pohřeb Stephanie Whitmanové. Lilin mobil se při autonehodě zničil, ale Elliot jí naštěstí vypomohl a půjčil jí svůj starý telefon, dokud si Lila nepořídí 23
KERI BEEVIS
nový, a její SIM kartu předal kamarádovi, který se z ní snažil zachránit Liliny fotky. Při práci sice používala foťáky, přesto v mobilu měla snímky, o které by nerada přišla. Elliotův telefon teď představoval její jediný zdroj zábavy, a tak si prošla e-mail a Facebook a vyhledala si předpověď počasí, kde se s nelibostí dočetla, že má pršet po celý zbytek dne. Z nudy do Googlu napsala „Richard Gruger“. Svého zachránce si už na internetu hledala, jakmile zjistila jeho jméno, takže věděla, který ze tří Richardů Grugerů byl ten „její“; dvaapadesátiletý ředitel soukromé školy v Suffolku. Moc toho o něm online nebylo, a když už, týkalo se to její nehody. Fotku našla jen jednu. Měl světlé, krátce střižené vlasy, tmavé oči, poměrně nezajímavou tvář, kterou přesto bude mít navždy vrytou v paměti. Po Grugerovi si zase vzpomněla na Stephaniina bratra a místo výčitek pocítila nával vzteku. Lila tu nehodu nezavinila. Byla její obětí stejně jako jeho sestra. Dokonce ani Marka policie nevinila. Jak se Stephaniin bratr opovažoval mluvit s ní jako se zločincem? Po chvilce zaváhání Lila zadala do vyhledávače „Stephanie Whitmanová“ a znovu si pročetla články o nehodě. Henry Whitman se jako jediný člen rodiny objevoval v tisku. Jeden článek zmínil matku, sestru a dvacetiletého bratra, ale ten muž, co na ni u kostela vyjel, byl starší, tipovala, že mu bylo přes třicet. Znovu si otevřela Facebook, vyhledala Stephaniino jméno a objevila se její fotka, kde si hezká a usměvavá užívala života. Lilu opět přepadly výčitky. Ze Stephaniina profilu se stal památník plný komentářů od přátel. Lila si jich pár přečetla, ale připadala si nemístně. Rychle si projela seznam jejích 736 přátel a divila se, jak někdo může znát tolik lidí, pak přešla k jejím fotkám a procházela desítky selfíček a snímků ze společenské události, kde 24