PoutObesencuKor1
3/1/18 10:19 AM
Stránka 5
PROLOG Ten Zoul visel sedm let, neboť byl pověšen na hák. Jeden blázen mu utrhl nohu, když ho chtěl z háku strhnout a pochovat, protože každého oběšence, na kterého dosáhl, buď sám pochoval, nebo ho přinesl do Prahy a postavil ho v noci některé hokyni ke krámu… (Staré letopisy české)
Pondělí svatodušní, 11. června léta Páně 1397 Na hradě Karlštejně
Dvůr dorazil na královský hrad Karlštejn již v neděli odpoledne, král Václav se však rozhodl pokračovat dále do Berouna. Nemohl se už dočkat, až se ocitne uprostřed svého loveckého revíru, hlavně však se chtěl vyhnout zasedání korunní rady, na kterém se budou projednávat výsledky frankfurtského sněmu. Václav IV., český a římský král, věděl, co všechno říšská knížata proti němu mají. Už i to, že se sněm konal bez něho, je nebetyčná drzost. Král si umínil, že si tím svatodušní svátky kazit nebude. 5
PoutObesencuKor1
3/1/18 10:19 AM
Stránka 6
Na Karlštejně hned v pondělí po snídani zasedla královská rada bez krále k jednání. Radě předsedal opavský a ratibořský vévoda Hanuš, který nahradil zestárlého Přemka Těšínského. Bylo by nezdvořilé ostatní členy alespoň nepředstavit, takže v radě dále zasedali urozený pan Bohuslav ze Švamberka, urozený pan Jan z Michalovic, urozený pan Boreš z Rýzmburka, kteří všichni patří k panské jednotě a členy královské rady se stali v důsledku rozhodčího výroku z minulého roku, kdy byli králi vnuceni. Jejich protipól tvořili královi oblíbenci Purkart Strnad z Janovic, který pocházel z tvrze ve Vrchotových Janovicích. Byl zemanského původu a ani fakt, že v současnosti vykonával funkci chebského hejtmana a držel tři hrady, na tom nemohl nic změnit. Statečný rytíř Štěpán z Martinic, řečený Poduška, člen Bratrstva obruče a kladiva, byl u dvora již deset let a v současnosti zastával pozici hejtmana v Kladsku a na hradě Frankenštejnu. Zemanského původu byl též Markold z Vrutic – zemský převor rytířů svatého Jana Jeruzalémského, tedy johanitů. Urozený pan Štěpán z Opočna patřil k rodu Drslaviců a byl jediný z té čtveřice panského rodu. Za manželku měl Kačnu, tedy Kateřinu z Bergova, a byl tedy spřízněn s nejzavilejším královým odpůrcem Otou z Bergova. To mu však nevadilo, aby stál pevně na opačné straně. Byli tudíž čtyři proti čtyřem. Tato rada se již předem nemohla na ničem dohodnout. Král Václav se musel v duchu smát, když ji sestavoval. Porada se konala v audienčním sále císařského paláce. Nejprve přednesl pan Bořivoj ze Svinař stanovisko frankfurtského sjezdu, protože on jediný krále na sjezdu zastupoval. Říšská knížata si stěžovala na Václavovu nechuť řešit říšské záležitosti a téměř ultimativně přikazovala, aby král jmenoval říšského vikáře nebo hejtmana, který by 6
PoutObesencuKor1
3/1/18 10:19 AM
Stránka 7
ho zastupoval. Když pan Bořivoj skončil a opustil audienční sál, začala diskuse a postupně se měnila v hádku na téma „kdo za to může“. Vévoda Hanuš rázně ukončil spor, jenž se každou chvíli mohl zvrhnout v hospodskou rvačku, s tím, aby se každá strana poradila zvlášť, a společně se členy panské jednoty odešel do vedlejšího trůnního sálu. Po určité době byli do trůnního sálu pozváni i královi oblíbenci. Sotva vešli, zvolal vévoda Hanuš: „Smrt zrádcům!“ V rukou členů panské jednoty se zaleskly místo pohárů dýky. Hanuš zaútočil na Purkarta z Janovic a ten, než se na cokoli zmohl, klesl mrtev na honosné dlaždice trůnního sálu. Také ostatní spiklenci využili momentu překvapení a dýkami zaútočili na své odpůrce. Ve chvíli umírali před pozlaceným trůnem císaře Karla čtyři lidé. Na další zbylí členové korunní rady, teď už také vrazi, nečekali. Spěšně opustili císařský palác, nasedli na připravené koně a obklopení početnou ozbrojenou družinou spěchali pryč. Prchali ze země? Ani nápad. I když spáchali zločin odsuzovaný Boží i světskou spravedlností, cválali do Berouna obhájit u krále své jednání. Král Václav se ještě stále nacházel v dominikánském klášteře v Berouně. Večer trochu přebral. Právě se nimral se snídaní, když do kláštera vtrhla silná ozbrojená družina, která výrazně přečíslila králův doprovod. Králi to připomnělo ostudnou událost, kdy byl před třemi lety panskou jednotou zajat ve svém dvoře nedaleko odtud. Hrozící nebezpečí mu zbystřilo smysly alespoň natolik, že se začal ovládat. S kamennou tváří vyslechl hlášení vévody Hanuše, jak právě oni čtyři statečně zmařili spiknutí proti němu i proti říši. Nechal se doprovodit zpět na Karlštejn a – jakoby náhodou – vyslechl zpověď umírajícího Markolda z Vrutic, který se plačtivým hlasem zpovídal ze všech 7
PoutObesencuKor1
3/1/18 10:19 AM
Stránka 8
možných zločinů včetně pokusu otrávit krále. Ve skutečnosti byl Markold již mrtev a do osobní kaple císaře Karla strčili jakéhosi komedianta, který zabalen do obvazů sehrál za dvě kopy grošů svou životní roli, jež byla také nejlépe honorována. Fingované zpovědi se ujal Hanušův kaplan. Spiklenci počítali se vším, jenže přitom podcenili Václavovu inteligenci, když předpokládali, že se jeho vláda změní ve prospěch panské jednoty. Vévoda Hanuš byl sice „odměněn“, stal se hejtmanem v Kladsku a na Frankenštejnu po Štěpánu Poduškovi z Martinic, ale zároveň byl zbaven úřadu hofmistra, aby se dostal co nejdále od pražského dvora. Mezi lidem si vysloužil přízvisko „mistr Hanuš“, což znamenalo „mistr kat“. Nepotrestané vraždy přispěly ke špatné pověsti Českého království. Prvním náznakem toho bylo, když oficiální poselstvo z frankfurtského sněmu vedené míšeňským markrabětem Vilémem dorazilo do Chebu. Tam se dozvědělo o karlštejnských vraždách, a proto se obrátilo a České království opustilo. Karlštejnský purkrabí Kunát Kaplíř ze Sulevic, který jel poselstvu v ústrety, se vrátil na Karlštejn sám. V trůnním sále to stále ještě páchlo krví. V této pohnuté době byl na Karlštejně též přítomen rytíř Jan Zoul z Ostředka. Došel k názoru, že velcí páni si mohou dovolit všechno, aniž budou potrestáni. Předsevzal si, že učiní vše proto, aby se rovněž stal velkým pánem.
Začátkem května léta Páně 1405
Sotva by se našlo v pražském okolí ponuřejší místo než Šibeniční vrch proti Horské bráně. Vždyť sami Pražané přezdívali oné bráně Šibeniční. Hrůznost tohoto místa nespo8
PoutObesencuKor1
3/1/18 10:19 AM
Stránka 9
čívala v tom, že na pahorku stála městská šibenice, neboť šibenici vlastnilo každé pořádné město. Dávalo tím najevo, že má hrdelní právo, a je tudíž městem svobodným. Děs v tomto případě nahánělo nevídané množství šibenic a viselců na nich. Jako odstrašující případ pro všechny, kteří by chtěli rušit zemský mír, se ve větru houpaly tělesné pozůstatky více než padesáti členů Zoulovy bandy. Bývali to prý „krásní mládenci“, jak píše kronikář. Nejvýše pak na háku visel sám rytíř Jan Zoul z Ostředka. Nový arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka, jenž je dal pochytat, vystrojil bohaté hody pro krkavce a jiné mrchožrouty v širém okolí. Prahou šla zvěst, že za nocí oběšenci tančí, a běda tomu, kdo by je v jejich pekelném tanci vyrušil. Tuto pověru nezastavilo ani tvrzení několika moudrých, že to způsobuje pouze vítr. V noci by tento pahorek Pražané nenavštívili ani za hrnec grošů kutnohorské ražby, a což teprve, když ony nešťastníky začali nacházet na prazích svých příbytků. Přesto se v noci onen zlopověstný pahorek dočkal návštěvníka. Muž stoupal pomalu, jako by ho někdo strkal. Krok a zase krok. Měsíc vyplul z mraků a osvítil řadu šibenic s viselci. Pražští tesaři se nadřeli, než postavili tuto děsivou alej. Kati byli povoláni jak z Kolína, tak i z Kutné Hory. Pražský kat, mistr Jiří, i se svými pacholky by na to nestačil. Poprava se odehrála na ochtáb Navštívení Panny Marie, tedy devátého července minulého roku. Od exekuce uběhlo již deset měsíců a podle toho tělesné schrány těch nešťastníků vypadaly. Co vlastně nutilo toho mladíka, jemuž nebylo ještě ani dvacet let, aby přišel v noci na tak pochmurné místo? Bylo to svědomí. A svědomí dokáže pořádně hryzat, zvláště pak ty, kteří ho ještě mají. Ale od začátku. Říkali mu Vícek. Snad byl pokřtěný jako Vícemil, ale kdo ví? Vícek byl totiž sebranec, obci na 9
PoutObesencuKor1
3/1/18 10:19 AM
Stránka 10
obtíž, takže mu říkali „harant“, „skočtam“ nebo „sebranec“. Takový sebranec je ještě méně než parchant, protože ten má alespoň mámu. Postupně byl využíván k drobným pracím a musel poslouchat, kolik toho sní. Nakonec to dotáhl na obecního pasáka za stravu a nocleh ve chlévě. Před třemi roky se náhle všechno změnilo. Zrovna pásl krávy na dubině, když dobytek začal být neklidný. „Že by vlci?“ pomyslel si. Než ale stačil vstát a uchopit hůl, byl obklíčen po zuby ozbrojenými jezdci. Jeden z nich na něho napřáhl meč. „Hele, mladej, tu hůl nech ležet, chceš-li, aby ti hlava seděla na krku!“ Pak přijel další v lesklé zbroji, asi jejich velitel. „Ty tady paseš? Koukej ty krávy sehnat dohromady a hnát je tam, kam ti řekneme. Pak tě možná pustíme.“ „To já ale nemůžu. Co bych řekl hospodářům?“ „Těm?“ zachechtal se ten v lesklém pancíři. „Ti jsou rádi, že jim nehoří zadnice.“ Všichni se smáli. Vícek se podíval směrem, kde ležela ves Paseky. Stoupal odtamtud dým a on pochopil, že vesnici i jeho samotného přepadli opovědníci. O nich se v poslední době šířily vsí hrůzostrašné historky. Poslechl, protože ho poslouchat naučili. Hnal stádo tam, kam mu poručili. A tak se dostal sebranec Vícek na Čejchanův Hrádek, momentální sídlo statečného rytíře Jana Zoula z Ostředka. Do vsi Paseky se vrátit nemohl. Jak by to vysvětlil hospodářům? Pásl dál, v tom se nic nezměnilo, jen na jiném úhoru. Krmil také prasata, která po Hrádku pobíhala. Nikdo mu však neříkal „harante“. Nazývali ho „mladej“ nebo taky „skrčku“, ale nemysleli to zle. Ne že by na Hrádku nevládla určitá hierarchie. Na její špici byl rytíř Zoul, jenž si nechal říkat „urozený pane“, i když ho za zády nazývali „starej Zoula“. Seděl u zvláštního stolu s ubrusem a občas k němu přisedli zemani, kteří to s ním táhli. Byl to velký pán. Držel dva 10
PoutObesencuKor1
3/1/18 10:19 AM
Stránka 11
hrady, mimo již zmíněného Čejchanova Hrádku zmocnil se též hradu a městečka Dubá. Výpalné vybíral skoro z celého Posázaví. Ale na konci dlouhého stolu, kde seděl Vícek, panovala větší legrace a nikdo se ho neptal, jakého je vlastně původu. Nikdo mu nevyčítal, kolik toho sní. Všeho bylo dost, a to masa i ryb. Žádný půst se na Hrádku nedržel. Vícek poprvé ochutnal víno, dostal pořádné boty, a když se jednou tlupa vrátila z výpravy, Chrochta mu hodil do náruče zelený panský kabátek se slovy: „Zkus si ho. Tobě možná bude.“ Víckovi padl jako ulitý. Takový neměl ani rychtář v Pasekách. Mladík se též učil zacházet se zbraní a jezdit na koni. Chtěl se i zúčastnit výpravy, ale její velitel, kterému přezdívali Hranáč, ho zastavil slovy: „Dej si voraz, mladej! Ještě se musíš hodně učit!“ A tak hoch pásl dál a práce bylo dost, protože z výpravy přihnali další stádo. Hlavní ale bylo, že Vícek konečně našel to, po čem celý život toužil. Našel přátelství. Konečně někam patřil. Rytíř Zoul držel dva hrady. Podle zemských desek mu však ani jeden nepatřil. Koho by taková maličkost v době králova zajetí v roce 1402 a 1403, kdy panovalo bezvládí, mohla zajímat? Pak ale král ze zajetí šťastně unikl a již v únoru opět zasedal zemský soud. Pro Zoula to mělo být varování, ale přestaňte s tak výnosnou činností, jako je olupování kupců a vymáhání výpalného od slabších sousedů. Zoul dal zpevnit bránu, nechal před ní vyhloubit ještě jeden příkop a pustil varování z hlavy. Vždyť v době bezvládí loupili skoro všichni. Neuvědomil si ale, že ještě není zdaleka tak velkým pánem, aby mu všechno prošlo. Stalo se to někdy začátkem léta minulého roku. Vícek pásl na kopci nad vesnicí Bezděkov a kromě dozoru nad dobytkem dostal ještě jeden úkol. Měl sledovat cestu od Týnce a Poříčí, zdali se k hradu neblíží ozbrojený houf. To 11
PoutObesencuKor1
3/1/18 10:19 AM
Stránka 12
bylo další opatření rytíře Zoula. Pakliže by něco podobného viděl, měl okamžitě skočit na koně a varovat posádku. A právě ono dopoledne je spatřil. Nejprve si myslel, že ho šálí zrak. Tolik jízdních a pěších si vůbec nedokázal představit. Vícek měl dojem, že proti Hrádku pochoduje snad celý svět. S hrůzou civěl na tu po zuby ozbrojenou záplavu. Dostal takový strach, že vlastně nevěděl, co činí. Skočil na koně, ale místo na Hrádek ujížděl směrem na Benešov. Ten den sedláci z Bezděkova přišli zadarmo k hovězímu dobytku. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka se rozhodl všem ukázat, že to s pronásledováním zemských škůdců myslí vážně. Sebral hotovost ze dvou krajů, nezanedbatelný oddíl postavili i Pražané. Najednou byli zvláště horliví, už proto, že Zoul přepadal pražské kupce. Ale hlavně chtěli napravit svou pošramocenou pověst z doby králova zajetí. Než dobře vyzbrojené vojsko opustilo místo soustředění, povolal arcibiskup do své válečné rady pana Václava z Dubé, který oba hrady a kraj kolem dobře znal. Jak by také ne, když mu hrad Dubá patřil. Ostatně Čejchanův Hrádek, jak už název napovídá, nebyl žádná nedobytná pevnost. Uprostřed jeho hradeb stála hlavní budova obklopená dalšími, jako jsou stáje, špýchar a černá kuchyně. Vstup střežila pevná kamenná věžovitá brána. Zatímco první sled předstíral, že se snaží dobýt bránu, a začal zasypávat příkop, oddíl zkušených žoldnéřů pomocí žebříků dobyl hradbu na jejím nejnižším místě. Netrvalo ani hodinu a bylo dobojováno. Překvapená posádka se vzdala téměř bez boje. Svázali je včetně rytíře Zoula a hnali do Prahy jako dobytek. Ve středu, na ochtáb Navštívení Panny Marie, což je devátého července, je odvedli Horskou bránou na Šibeniční vrch. Na poslední cestě je doprovázel 12
PoutObesencuKor1
3/1/18 10:19 AM
Stránka 13
nový betlémský kazatel, mistr Jan Hus. Hovořil k nim natolik vemlouvavě, že i samotného Zoula pohnul k pokání. Pověsili jich pro výstrahu a bez milosti všech padesát. Vícek nechtěně zavadil o jednoho viselce. V přízračném světle měsíce pohlédl do jeho tváře bez nosu a bez rtů. Umrlec na něj zíral prázdnými očními důlky a cenil na něj zuby. Jeden přední mu chyběl. Vždyť je to Chechta. Jmenoval se vlastně Chval, ale protože se rád smál, říkali mu Chechta. Právě jemu chyběl přední zub, o který přišel při nějaké rvačce. Vícek raději uhnul pohledem a popoběhl do středu popraviště. Tam oslovil ta mrtvá těla. „Kluci, já jsem vás zradil! Dostal jsem takový strach, že jsem zbaběle utek. Ale to vám slibuju, že vás tady viset nenechám!“ Sebranec Vícek našel nový smysl života.
13
PoutObesencuKor1
3/1/18 10:19 AM
Stránka 14
Úterý na svátek svatého Pankráce, 12. května léta Páně 1405
Podrychtář Václav od Černého koně, než vstoupil do radnice, šel se podle svého zvyku zeptat na radniční dvorek, co je nového. Na dvorku stál představený biřiců, který si nechal říkat magistr, s místním posluhou. O něčem se dohadovali. Václav uslyšel poslední slova rozhovoru. „Co dáš, když za tebe ztratím slovo?“ „Co bych dával? Vždyť já z toho trakaře platím,“ ohrazoval se posluha. „Nedáš, nemáš,“ zarecitoval magistr. V tom spatřil Václava. „Tady máš podrychtářskýho, tak si to vokecej sám,“ vyzval posluhu. Ten také nelenil. „Podrychtářskej, žaluju, že mi ukradli trakař, a tudíž jsem bez živobytí.“ Byl to vytáhlý hubeňour s povislým knírem, na hlavě měl roztrhaný slaměný klobouk a oblečený byl ve špinavé kytlici. Podrychtář ho znal. Říkali mu Sudla a byl to mazaný 14
PoutObesencuKor1
3/1/18 10:19 AM
Stránka 15
šizuňk. Sotva naložil pytel na svůj mohutný trakař, už naříkal: „To je tíha, to je tíha. Za to si musím počítat zvlášť.“ Právě proto s ním Václav žádnou velkou účast necítil. „Co já s tím? Jen si vzpomeň, před kterou hospodou jsi ho zapomněl.“ „Tak to prr! Já náhodou vím, že mi ho ukradli před šenkem U Zlámanýho groše.“ „To je ovšem něco jiného, když víš, kdo ti ho vzal.“ „Kdybych věděl, kdo mi ho vzal, tak tě tady nevotravuju. Já pouze vím, že po nešporách jsem ho opřel o zeď, a po rychtářský hodině už tam nebyl.“ „Ty jsi ho nechal takovou dobu bez dozoru a pak se divíš?“ „Co jsem měl asi tak dělat? S trakařem mě dovnitř nepustí.“ „Já ti tedy poradím. Teď, když nemáš trakař a nemáš co dělat, můžeš se po něm porozhlédnout. Stejně ti ho vzal někdo z tvých kolegů. Pak přijď za mnou a podej žalobu. Slibuji ti, že to vyřídím přednostně. A nezapomeň si vzít alespoň jednoho svědka, který dosvědčí, že trakař byl opravdu tvůj.“ „Já mu hned říkal…,“ připojil se k Václavovi magistr. „Já vím, co jsi říkal, magistře,“ přerušil ho Václav. „U mě nikdo nemusí ztrácet slovo. Právo je tady pro všechny, pro chudé i pro bohaté.“ „Jó, to na naší slavný radnici asi soudí podle jinýho práva.“ „Nech toho, magistře! Ještě nás někdo uslyší,“ zarazil ho Václav. Málokdy se stane, že dvě rozdílné osobnosti – jako představený biřiců Šebek, řečený magistr, a podrychtář Václav od Černého koně – spolupracují tak dlouhou dobu. Václav 15
PoutObesencuKor1
3/1/18 10:19 AM
Stránka 16
byl střední postavy a kdysi spíše hubený. Teď, když se blížil čtyřicítce, přece jenom přibral, ale tlustý určitě nebyl. Magistr byl o hlavu vyšší, měl býčí šíji a jistě vážil více než dvě stě liber. Byl silný a na sílu také spoléhal. Podrychtář se oblékal solidně, bez různých módních výstřelků, jako byly příliš krátké kabátce nebo různobarevné nohavice. Volil barvu černou, modrou nebo šedivou. Magistr nosil v zimě i v létě koženou, již značně flekatou kazajku, a hlavu mu zdobila kožená kukla. Za silným opaskem měl zastrčenou mohutnou sekyru. Rukama jako lopaty dokázal natáhnout těžkou kuši bez páky a bez heveru. Václav si na zbraně nepotrpěl. Nejčastěji nosil dýku, která byla součástí tašky na opasku. Šebek si sice nechal říkat magistr, ale s univerzitním titulem to nemělo nic společného. Tak ho totiž nazval nejvyšší městský písař, Jan z Weilburka, jenž si potrpěl na květnatou latinu. A Šebkovi se to „magister praeconum“ zalíbilo. Václav brzy zjistil, že magistr neumí číst ani psát. Přesto měl mezi biřici autoritu. Dostat totiž od něj facku, to bylo o život. Naproti tomu Václav chodil na městskou školu, absolvoval jak trivium, tak i kvadrivium, a nakonec docházel na pražské vysoké učení. Než však mohl složit bakalářské zkoušky, zemřeli jeho rodiče a Václav se začal živit jako písař a později jako podrychtář. „Je nahoře něco nového?“ zeptal se Václav a kývl směrem k radnici. „To si, podrychtářskej, piš, že je,“ prohlásil magistr se špatně skrývaným nadšením. „Panstvo lítá jako splašený. Prej jim schází tisíc kop.“ „Ale magistře, to není možné. Tolik v truhlicích ani nemají.“ „Bodejť by je měli, když je šlohli,“ trval na svém magistr. „Hlavně když mi kontrolujou každýho knechta, 16
PoutObesencuKor1
3/1/18 10:19 AM
Stránka 17
a sami se pakujou ve stovkách kop!“ To magistr narážel na to, že uváděl více biřiců, než jich ve skutečnosti bylo. Jejich žold si nechával pro sebe. A ono se na to přišlo. Orloj začal odbíjet devátou hodinu. To byl nejvyšší čas dostavit se na radnici, protože od deváté hodiny začínalo zasedání městské rady a rychtář nebo podrychtář museli být pánům konšelům k dispozici. Současný rychtář Jan, řečený Celný z Komína, byl zároveň pověřen vybíráním královských cel a po zbytek času se zabýval hospodářstvím na staré rychtě. Proto na zasedání chodil zásadně Václav. Rychle vyběhl na rynek a hlavním vchodem vstoupil do radničního mázhauzu. Tam prodávali své zboží kožešníci, kteří měli mázhauz pronajatý. Po vnitřních schodech vystoupal do prvního patra, kde se nacházely dvě síně. Ta první se nazývala síň pro strany a druhá, honosnější, byla síň radní, kde zasedali konšelé. Právě v síni pro strany se měl podrychtář zdržovat a být pánům konšelům k dispozici. Václav přišel zrovna včas, protože byl okamžitě volán do rady. Že by opravdu někdo vykradl obecní hotovost? pomyslel si. Nic na to ovšem nevypadalo. Konšelé seděli v lavicích za dlouhým stolem a tvářili se sebejistě. V čele stolu seděl Jan Ortlův, současný purkmistr, jemuž pro malou postavu říkali Johánek. Výjimečně byli na zasedání rady sezváni všichni písaři. Ti ovšem stáli semknutí kolem nejvyššího písaře, doktora práv Jana z Weilburka. Purkmistr Johánek pohlédl na Václava. „Tebe jsem nechtěl. Potřebuji mluvit s rychtářem, protože v době, o které bude řeč, byl členem městské rady.“ „Teď je právě zaměstnán v zájmu krále a já ho zastupuji,“ vysvětlil Václav. „Co se dá dělat, promluvím s ním později,“ rezignoval purkmistr. Potom se obrátil ke konšelům. Jelikož Václav 17