PABLO D’ORS
Životopis ticha Kniha o meditaci
Památce mé matky Maríi Luisy Führerové
Touha po světle přináší světlo. Skutečná touha přichází s plnou pozorností. Po světle toužíme ve chvíli, kdy nám chybí. I přes léta zdánlivě neplodného úsilí o plnou pozornost jednoho dne světlo odpovídající této snaze ozáří naši duši. Každá snaha přináší kousíček zlata k pokladu, ze kterého nic ani nikdo nemůže cokoliv odebrat. Simone Weilová
1
S tichou a klidnou meditací jsem začal na vlastní pěst i riziko, aniž bych se s kýmkoliv poradil či měl nějaké základní znalosti nebo někoho, kdo by mne celým procesem provázel. Jednoduchost metody – sednout si, dýchat, zklidnit myšlení… – a především jednoduchost záměru – smířit se s tím, kým jsme – mne od samého počátku přitahovaly. Protože jsem od přírody houževnatý, dodržuji tuto disciplínu, kterou je prosté usazení a usebrání se, již několik let. Hned zpočátku jsem pochopil, že základem je vše s klidem přijmout, ať se děje, co se děje. První měsíce jsem meditoval špatně, udržet vzpřímenou páteř a zkřížené nohy nebylo nic lehkého, navíc jsem k tomu nedokázal dýchat úplně klidně. Zcela jasně jsem si uvědomoval, že mému vzdělání a zkušenostem není nic vzdálenější než si jen tak sednout a nic nedělat, a zároveň jsem věděl, jakkoliv to může působit rozporuplně, že mému skutečnému já není nic tak blízké. Nicméně něco mne k meditaci silně přitahovalo: tušení, že cestou tiché meditace poznám sám sebe daleko více než prostřednictvím knih, které byly vždy mou vášní. Ať už to bylo dobře, nebo špatně, od raného dospívání jsem se velmi zajímal o hlubší poznání vlastní identity. Proto jsem také tak náruživě četl. A v mládí studoval filozofii a teologii. Tato záliba s sebou samozřejmě přináší jedno velké riziko, ego9
centrismus, ale díky tomu, že jsem se usadil, správně dýchal a nic jiného nedělal, jsem si začal uvědomovat, že je možné tyto tendence eliminovat nikoliv bojem a odříkáním, jak jsem to znal z křesťanského prostředí, ke kterému náležím, ale zesměšněním a také vyčerpáním. Protože každý egocentrismus, včetně toho mého, je‑li doveden do extrému, je nemožný a směšný. Velmi záhy se díky meditaci ukázala i pozitivní stránka mého narcismu, protože díky němu jsem dokázal ve cvičení ticha a klidu vytrvat. Ono totiž platí, že pro duchovní pokrok je nutné, abychom měli o sobě dobré mínění.
10
2
Během prvního roku jsem byl velmi neklidný, když jsem se usadil k meditaci; bolívala mne záda, hruď i nohy… Vlastně mě bolelo skoro všechno. Brzy jsem si uvědomil, že neuběhl ani jediný den, aniž by mne nějaká část těla bolela; bolest jsem si ale uvědomoval, jenom když jsem si sedl, abych meditoval. Proto jsem si tehdy navykl klást si otázky jako: Co mě bolí? Jak mě to bolí? A zatímco jsem se na ně snažil odpovědět, bolest zmizela, nebo alespoň změnila místo. Z těchto poznatků jsem zanedlouho učinil následující závěr: čisté pozorování má transformační schopnost, slovy Simone Weilové, kterou jsem tehdy začal číst, „neexistuje silnější zbraň než pozornost“. Duševní neklid, který jsem vnímal hned po fyzické bolesti, pro mne nepředstavoval o nic menší boj ani snáze překonatelnou překážku. Naopak: během mnoha mých sezení (jak jsem meditacím začal tenkrát říkat) mne přepadala nekonečná nuda. Trápila mne posedlost nějakou myšlenkou, kterou jsem nedokázal vymazat, či nepříjemná vzpomínka, která se objevila zrovna během meditace. Dýchal jsem harmonicky, ale moje mysl zůstávala pod trvalou palbou – doléhalo na mne nějaké nesplněné přání či pocit viny za nějaké z mých nesčetných selhání nebo některá z bezpočtu mých obav, které se pravidelně objevovaly ve stále nových formách. Před tím vším jsem dost nešikovně prchal – krátil jsem meditační sezení nebo se drbal 11
na krku a nose, kde mě to nesnesitelně svědilo, představoval jsem si, co by se bývalo mohlo stát, mám totiž bujnou fantazii, vymýšlel si věty do nových textů, jsem totiž spisovatel, vytvářel seznamy nesplněných úkolů, přehrával si události uplynulého dne, snil o zítřku… Už asi nemusím pokračovat. Zjistil jsem, že zůstaneme‑li v klidu a tichu se sebou samými, je to daleko obtížnější, než by si člověk začínající s meditací vůbec dokázal představit. Zanedlouho přišel další poznatek, být sám se sebou bylo pro mne téměř nesnesitelné, pořád jsem proto před sebou utíkal. To mne utvrdilo v přesvědčení, že přes všechny ty hluboké a nekompromisní rozbory vlastního vědomí, které jsem prováděl celé desetiletí svého univerzitního vzdělávání, zůstalo mé vědomí téměř nedotčeným územím. Z toho pak máte pocit, jako když se převalujete v bahně. Musel jsem vyčkat, než se kal usadí a voda zprůzrační. Ale jak už jsem říkal, jsem dost umíněný, a tak jsem po několika měsících viděl, že v čeřící se vodě se začínají objevovat rostliny i ryby. A také jsem zjistil, že s časem a cílevědomostí se tato vnitřní flóra a fauna při pozorování dále rozrůstá. A dnes při psaní tohoto svědectví žasnu, jak jsem mohl být tím bahnem tak zaslepený, že jsem přes něj neviděl tak barevný a bujný život.
12