0041815

Neznáme se?

Dny začínající v sedm hodin ráno telefonátem od mojí mámy většinou prorokují, že nebudou dobré. Nic proti mámě, mám ji moc ráda, ale volání v tuhle brzkou ranní dobu mohlo mít jen dva důvody: špatné zprávy nebo totálně špatné zprávy. Právě jsem si čistila zuby, když mi zvonění telefonu přerušilo song z mého play listu v mobilu, sestaveného na dobré ráno. Leknutím jsem upustila kartáček na zuby, a když jsem viděla, že volá máma, rozbušilo se mi srdce. Spěšně jsem si vypláchla pusu a přijala hovor. „Mami?! Co se děje?!“ zakvílela jsem. V duchu už jsem viděla, jak odvážejí mého mladšího brášku Lennyho do nemocnice, protože mu zase selhalo srdce. „Ahoj, Nele,“ zazněla máma tak vesele, jak jen to mohlo v sedm hodin ráno znít. „Nic se neděje, všechno je v pořádku. Vyspala ses dobře?“ „Ech, ano, díky. A opravdu je u vás všechno okej? Lenny je v pořádku?“ „Ano, samozřejmě. A všem se daří dobře.“ Kolena se mi tak třásla, až jsem si musela sednout na okraj vany. „Mami, proboha, jak mě můžeš takhle děsit?“ „Co? Jak to, že jsem tě vyděsila?“ „No, protože volání mezi dvaadvacátou večerní a osmou hodinou ranní nemůžou prostě znamenat nic normálního!“ 7

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 7

6.5.21 17:22

„Ach Nele, holčičko!“ zvolala máma zaraženě. „To mě moc mrzí, vůbec jsem na to nepomyslela. Chtěla jsem tě bezpodmínečně zastihnout, než půjdeš do kanceláře. V práci jsem tě nechtěla rušit. Jsi tam ještě nová a nechci, aby si mysleli, že tě tvoje máma celý den terorizuje telefonáty.“ „Kdybys mi jednou zavolala?“ nechápala jsem. „To by bylo všem naprosto jasné a v pořádku. Kromě toho jsi mi mohla prostě jenom napsat esemesku.“ „To trvá vždycky moc dlouho.“ Zprávy od mé mámy byly opravdu vždycky dost straši­ delné. Text od ní vypadal asi nějak takhle: Shoj, Nvle hjak sv mas lrijdes de mmou k bobicce oojedeme asi ve tri rxau msma mam vytidit oozdrav of taty a lemmy. Na svém online statusu jsem potom viděla, že píše dál, tak jsem čekala a čekala a čekala, jen abych o tři minuty později dostala následující dodatek: Lennyho. Máma vždycky tvrdila, že má prostě příliš tlusté prsty na display, takže se nedokáže strefit do správných „tlačítek“. Psaní velkých a malých písmen nebo opravy chyb byly na ni už příliš. Bylo tedy jasné, že varianta napsání zprávy místo volání pro ni nepřicházela v úvahu. „No dobře. Ale proč vlastně voláš doopravdy?“ „Máme úžasnou novinku! Skvělou, báječnou novinku. S tátou bychom ji chtěli tobě a Lennymu osobně, oběma najednou, oznámit, tak vás zveme zítra na snídani. Vím, že je to trochu narychlo, ale doufám, že máš čas?“ „Ano, mám. Vyhráli jste ve sportce?“ „Ne, ještě lepší.“ „Máte…“ „Nic ti neprozradím, Nele,“ přerušila mě rozesmátá máma. „Do zítřka to není tak dlouhá doba, to vydržíš. Tak zítra v deset v Entenwerderu, ano?“ „Jasně.“ Byla jsem hrozně zvědavá, ale věděla jsem, že je zbytečné naléhat. Pokud mi máma nechce novinku prozradit, 8

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 8

6.5.21 17:22

tak to z ní nevymáčknu. „Jak se má Lenny?“ změnila jsem téma hovoru. „Výborně. Taky má pro tebe novinku. Všechno ti to povíme zítra ráno.“ „Víš vůbec, jak je podlý, když mě takhle navnadíš a potom nic víc nenaznačíš?“ „Ano, vím.“ Máma se zase spokojeně zasmála. „Ale teď povídej ty: Jak se ti líbí v nové agentuře?“ No jistě, agentura! Pomalu už byl čas si pospíšit, abych nepřišla moc pozdě. Pracovní doba byla sice pružná, ale já tam pracovala teprve druhý týden a v žádném případě jsem nechtěla vypadat jako lenoch. Vyskočila jsem z okraje vany a dala se zase do práce. Mobil jsem si nastavila na hlasitý hovor, abych se mohla při mluvení nalíčit. „Nová práce je skvělá,“ spustila jsem, zatímco jsem si nanášela make-up. „Moji kolegové i Oli, jeden ze dvou šéfů, jsou super milí. Dneska se ­seznámím konečně i s druhým šéfem, do dneška měl dovo­ lenou. Agentura má zajímavé zákazníky a kampaně jsou ­geniální. Znáš třeba tu apku Searchlove?“ „Ne, bohužel ne. Nebo naštěstí, jak se to vezme.“ Nanesla jsem decentní stíny. „No, v každém případě nebyla ta apka moc dobrá, protože všichni se přihlásili potom na Findlove. Ale nakonec jí agentura pro Searchlove změnila totálně image a firma od té doby zaznamenala dvaatřiceti­ procentní nárůst. Dvaatřicet procent! No není to bomba?“ Sotva jsem dokázala pochopit své štěstí, že můžu být už dva týdny zaměstnaná právě u téhle PR Agentury M&T. Jméno bylo vlastně zkratkou obou majitelů, Claase Mauriena a Olivera Thevse, kteří ji před pěti lety založili. Se svými inovativními nápady a geniálními návrhy se záhy stali jednou z nej­ žádanějších agentur v branži. Už čtyřikrát jsem se tam snažila získat místo. Všechny předchozí pokusy však byly marné, až nedávno mi to přece jen vyšlo – zrovna, když jsem se dostala 9

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 9

6.5.21 17:22

v životě úplně na dno. Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že jsem konečně dostala šanci, a rozhodla se pracovat na sto procent, abych vážně zazářila. Každý krok jsem si pořádně rozmýšlela a plánovala a dlouhodobě jsem měla za cíl vystoupat po ka­ riérním žebříčku hodně vysoko. Každý člověk přece potřebuje nějaké vize nebo naděje do budoucna, a tohle byla moje. „To mě za tebe velice těší,“ ujistila mě máma, a tím mě vytrhla z úvah o kariéře. „Vždyť si tuhle práci vážně zasloužíš, vím, jak tvrdě jsi na tom pracovala. No dobře, už tě teda nebudu dál zdržovat. Přeju ti krásný den a pořádně se připrav, když se máš seznámit se šéfem.“ „To se rozhodně připravím, mami.“ „Ach, vím, jsi dospělá a moc šikovná. Tak ahoj a zítra se uvidíme.“ „Ano, ahoj zítra. Co to vlastně slavíme? Nový dům?“ Máma se rozesmála. „Ani to nezkoušej, Nele.“ Rychle jsem dokončila líčení, tak aby můj pečlivě pro­ myšlený vzhled nakonec působil úplně přirozeně, učesala si ­vlasy jako kombinaci uvolněného stylu a pevného, i když ­ležérního uzlu. Vklouzla jsem do svých oblíbených tmavomodrých šatů zdobených maličkými třešněmi. Ušila jsem si je za odměnu poté, co Lenny zvládl poslední srdeční záchvat a konečně jeho potíže odezněly. Tobi, můj bývalý přítel, ty šaty nenáviděl a tvrdil, že jsou hrozně ne-sexy, takže jsem je v době, kdy jsme spolu chodili, nosila jen velmi málo. No, naštěstí mi je už víc než dva měsíce úplně jedno, co si Tobi myslí o mně nebo o mém oblečení. Kriticky jsem se prohlédla v zrcadle na šatní skříni a točila se sem a tam. Pohled mi přitom padl na plán, který jsem si sepsala po rozchodu s Tobim a pověsila si ho na skříň, aby mi byl denně na očích. Vznikl u Baltu, kam jsem po rozchodu odjela na dva týdny, abych překonala sebelítost a dala se zase dohromady. Nakonec jsem si po nekonečně dlouhé procházce po pláži sedla do písku 10

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 10

6.5.21 17:22

a zírala do vln. Vítr mi cuchal vlasy, slunce hřálo a racci mi nad hlavou pokřikovali: Koukej se, jak je na světě krásně. To je tvůj čas, nenech si ho otrávit nějakým připitomělým týpkem. Usoudila jsem, že jsou racci u Baltu nesmírně chytří, vytáhla jsem z kapsy svůj zápisník a sestavila si plán pro další život. Za prvé jsem si naordinovala absolutní stopku pro vztahy s muži. Podle řady nešťastných konců jsem si musela přiznat, že prostě nejsem stvořená pro lásku a láska není pro mě. Kdykoli jsem to zkusila, vždycky vztah dopadl děsně. Moje rozervané srdce nutně potřebovalo pauzu. Kromě toho se budu moct díky pauze ve vztazích s muži věnovat intenzivně své práci. Práce mě hrozně baví a chtěla jsem konečně zamakat na své kariéře, místo abych o tom jen mluvila. A do třetice a naposledy jsem konečně chtěla mít i trochu času sama pro sebe a dělat to, co já sama chci. V posledních letech jsem neustále zas a znovu dělala tu chybu, že jsem se ztrácela ve vztazích. Byl můj přítel nadšenec do stand-up-paddleboardingu? Dala jsem se tedy na pádlování na prkně vestoje. Zajímal se o fotbal? Výborně, pak jsem trávila všechna sobotní odpoledne na stadionu. ­ Nenáviděl „kuchyňské puťky“? No problem, ­tvářila jsem se, že nedokážu uvařit ani vodu. Odteď už jsem ale dál neměla sebemenší chuť takhle pokračovat. Už jsem to byla zase já, Nele Wilkensová. Teď šlo o mě, o můj život. A to mi dělalo zatraceně dobře. „Tak,“ oslovila jsem svůj odraz v zrcadle. „Jdu dělat kariéru a s tím souvisí nutnost dobře zapůsobit na nového šéfa.“ Na cestě ke dveřím jsem rychle nakoukla do kuchyně, jestli Anni, moje nejlepší kamarádka a spolubydlící, je ještě doma. Už tam nebyla. Pravděpodobně zase spala u Sebas­ tiana, našeho souseda, s nímž už dva měsíce chodí. Oba jsou ještě čerstvě zamilovaní. Teda ve skutečnosti neuvěřitelně čerstvě zamilovaní. Měla jsem za ni velikou radost, protože Anni dalo hodně práce, než se dobrala svého štěstí. Ale byla 11

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 11

6.5.21 17:22

jsem zároveň moc ráda, když spolu nebyli u Anni v pokoji, ale trávili volno spíš u Sebastiana, abych se vyjádřila opatrně. To potom ale zase poněkud vadilo Kaiovi, Sebastianovu spolubydlícímu. S Kaiem jsme v posledních měsících často utíkali jeden ke druhému, abychom se spolu dívali na další díl ­Doktora Who a jiné seriály. A zvuk jsme měli hodně nahlas.

O půl hodiny později jsem už vystupovala na stanici U-Bahnu Christuskirche a kráčela letním ránem ke kanceláři. Agentura sídlila na okraji půvabné čtvrti Schanzenviertel v klidné ulici lemované vzrostlými lípami a nádhernými secesními domy. Kolem bylo i pár příjemných restaurací, barů a portugalských kaváren a jednou týdně se tu konal trh. Dneska byl tržní den, tak jsem si u stánku u řezníka koupila uzenou šunku a nechala si na vyzkoušení zabalit ještě jitrnici, a nakonec jsem zdolala i s nákupem zbylých pár metrů k domu, kde sídlila kancelář. Bylo krátce po osmé hodině a jako vždycky v tuhle ranní dobu tam ještě nikdo nebyl. Moji kolegové se většinou začínali trousit teprve mezi devátou a půl desátou. Miluju tyhle klidné chvíle, kdy mám kancelář, kterou sdílím s Juliem, Lindou a Britt, chvíli sama pro sebe. Se všemi si sice moc dobře rozumím, ale miluju i klidnou snídani, zatímco přemýšlím nad projektem, na kterém spolupracuju. Otevřela jsem okno dokořán, abych pustila dovnitř ranní vzduch, který byl sice ještě chladný, ale sliboval krásný letní den a teplíčko. Potom jsem odkopla boty pod stůl, vyndala z tašky na stůl nákup a bosa přeťapala přes chodbu do kuchyňky. To je taky něco, co miluju, když jsem ráno v agentuře úplně sama. Můžu si prostě dělat a dovolit, co chci, jako by mi to tady celé patřilo. Bylo by skvělé, kdybych si mohla dovolit byt, jako byl tenhle, s vysokými štukovými stropy, leštěnými parketami a směsí moderního nábytku s pár kousky z pade12

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 12

6.5.21 17:22

sátých, šedesátých a sedmdesátých let. Kávovar v kuchyňce pocházel pravděpodobně z osmdesátých. Své nejlepší dny měl očividně dávno za sebou a kolega Julius vytrvale tvrdil, že ho Claas Maurien koupil v Neapoli od sedmašedesátiletého prostituta. Nedokázala jsem posoudit, nakolik je ta historka pravdivá, ale navzdory stáří stroje z něj káva chutnala fantasticky. Vzpomněla jsem si na rozhovor s mámou a ptala se v duchu, co nám můžou chtít rodiče oznámit. Možná to nějak souvisí s Lennym, který má také nějaké novinky. Bezděčně jsem si začala pro sebe broukat písničku, kterou jsem si dala do svého mixu oblíbených songů a kterou mi poslal Lenny s poznámkou: Tady, moje milá Nele, abys nebyla tak smutná. To bylo hned po rozchodu s Tobim, když jsem se před svou rodinou neudržela a rozbrečela se. Normálně jsem se doká­ zala před nimi ovládat, ale v tu chvíli to ze mě prostě vyrazilo. Lenny nikdy nedokázal unést, když jsem byla smutná, a hned se rozplakal se mnou. Tak jako většina lidí s Downovým ­syndromem je velmi emocionální, zvlášť když jde o jeho ­nejbližší. První písnička na CD byla od Vicky Leandros, protože Lenny je jejím velkým fanouškem, a tenhle song byl jeho „absolutně nejoblíbenější“, jak říkával. „Ne, nestarej se o mě. Víš, že miluju život,“ prozpěvovala jsem si pro sebe, zatímco jsem si krájela chleba. „A taky občas kvůli tobě brečím, ale to určitě přejde.“ Obložila jsem si půlku chleba šunkou a díky řezníkově obchodní zdatnosti zkusila umístit na druhou půlku kus zakoupené jitrnice. Určitě by byl smutný, kdybych ji nevyzkoušela. „Snad se mi podaří být zase volná, snad se znovu zamiluju,“ trylkovala jsem ve vysokých tonech písně a byla šťastná, že jsem sama. „Vidět, že svět je zase krásný, dadadaÁÁÁ,“ zaječela jsem uprostřed písničky, když se mého nahého lýtka dotklo něco studeného a mokrého. Otočila jsem se a objevila středně vysokého psa se zlatou srstí, červeným obojkem a veselýma střapatýma ušima. Oči13

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 13

6.5.21 17:22

vidně mi očichával nohu a teď se na mě zadíval vzhůru, aby si mě usmířil přátelským úsměvem. I když se psi prý neumějí usmívat – tenhle to definitivně dokáže. „Tys mě ale vyděsil,“ vyčetla jsem mu. „Mám přestat zpívat? Máš pravdu, bylo to strašlivé.“ Pes se smál a zíral na mě velice nadšeně. Pokud mu můj zpěv připadal děsivý, nedal to na sobě znát. „Ty musíš být Sally,“ pokračovala jsem, když jsem si vzpomněla, co mi říkali kolegové: Claas Maurien má psa jménem Sally a pravidelně ho bere do kanceláře. Očividně jsem to odhadla správně, protože když jsem ­vyslovila jméno, pes začal nadšeně vrtět ocasem. Musela jsem se smát, když jsem viděla, jak se hýbe celým tělem. A k tomu ještě ty psí grimasy… srdce mi přitom doslova tálo. Nabídla jsem Sally ruku, aby si ji mohla očichat. „Ahoj, já jsem Nele,“ představila jsem se. Zdálo se, že jsem ok, protože mi ruku olízla a přimkla se těsněji k mojí noze. „Ach bože, ty jsi ale sladká,“ smála jsem se a mluvila takovým tím trapným hlasem, jak mluví lidi často na psy. „Proč mi nikdo neřekl, jak jsi sladká, co?“ Sklonila jsem se k Sally, abych ji podrbala za ­ušima, což se jí očividně líbilo, protože mi nastrčila hlavu. „Takový krásný pejsek. Podívej se na svoji nádhernou zlatou srst,“ chválila jsem ji, zatímco jsem ji drbala. „A vsadím se, že ty nemusíš sedět dvě hodiny u kadeřníka, aby ti udělal takové nádherné karamelové a zlaté proužky.“ Sally se na mě soucitně podívala a přitom si užívala drbání. Moje poklony očividně slyšela moc ráda. „Hele, máš ráda jitrnice?“ Při posledním slově zdvihla hlavu a začuchala, jako by odpovídala. „Počkej… smíš ale vůbec jitrnice? Třeba jsi vegetariánka, nebo něco takového. Nebo je jitrnice špatná pro psy.“ Sallyin pohled posmutněl. Vypadala najednou strašně 14

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 14

6.5.21 17:22

v­ yhládle. Chudinka. Působila neuvěřitelně nešťastně a já byla její jediná záchrana. „Uděláme to takhle: dám ti kousek chleba s jitrnicí, ale nesmíš to nikomu prozradit. Okej?“ Od Sally nevzešla jediná námitka, tak jsem utrhla kus ­svého chleba a podělila se s ní. Místo, aby chtivě chňapla po kořisti v mé ruce, tázavě se na mě podívala a zdálo se, že čeká na dovolení. Díky tomu jsem se do ní ještě víc zamilovala. Ona je navíc ještě ke všemu tak slušně vychovaná! „Prosím pěkně.“ Opatrně si ode mě vzala kus chleba s jitrnicí, jen aby ho následně během zlomku vteřiny spolkla a nadšeně se olízla. „Takhle si ale nemůžeš vůbec nic vychutnat,“ smála jsem se a dřepla si, abych ji mohla lépe podrbat. „Jídlo, které ti opravdu chutná, nesmíš jen tak spolknout, chápeš? Nikdy nevíš, kdy je zase dostaneš. Zavřeš oči a tu chvíli si užíváš a vychutnáváš, jak nejdéle dokážeš.“ Sally si lehla napůl na můj klín a přitulila se ke mně tak přátelsky a důvěrně, až mi srdce doslova přetékalo. „Ach člověče, jsi vážně neuvěřitelně roztomilá.“ Ušklíbla se na mě, jako by chtěla říct: To přece vím. S úsměvem jsem si ji ještě víc přitáhla k sobě. „Jasně, ty to víš, co? Víš úplně přesně, že jsi sladká psí holčička. A tak zdvořilá a chytrá, roztomilá a nádherná…“ „Jen ji moc nepřechvalte. Strašně jí to potom stoupá do hlavy,“ zazněl ode dveří hluboký hlas. Vyděšeně jsem sebou trhla, zatímco Sally jen zdvihla ­hlavu a začala vrtět ocasem. Zatraceně, jak jsem se mohla takhle nechat oblbnout krásnýma psíma očima? Vůbec mě ani koutkem mysli nenapadlo, že určitě musí být její pán ­nedaleko. A na jejího páníčka jsem chtěla dneska zapůsobit velmi kompetentním a profesionálním dojmem. Když jsem se otočila, uviděla jsem stát ve dveřích vysokého tmavovlasého muže, který si mě a Sally pobaveně měřil. Okamžitě jsem 15

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 15

6.5.21 17:22

­ oznala Claase Mauriena, setkali jsme se několikrát na marp ketingových zasedáních, kde jsme si byli i představeni. Ale na to se on zaručeně už dávno nepamatuje. Kromě toho jsem jeho fotku viděla mnohokrát na internetu nebo v odborných časopisech. V době mého přijímacího pohovoru byl pryč, takže jsem teď poprvé stála před ním jako nová spolupracovnice, nebo přesněji řečeno, jsem před ním dřepěla. Cítila jsem skutečný ostych. Byl v naší branži osobnost a já se mohla a chtěla od něj hodně naučit. Přivřel hnědé oči, aby si mě ještě jednou pohlédl. „My se už známe, ze zasedání v Berlíně.“ On si to ještě pamatuje?! Musela jsem se okřiknout, abych na něj přestala strnule zírat, jako by mu rostly z uší klobásy. Rychle jsem odsunula Sally z klína, vyskočila na nohy a zamířila s nataženou rukou k němu. „Ech, ano, to souhlasí. Jsem tady nová. Nele…“ „Wilkensová, vím,“ usmál se a chopil se mojí ruky, aby jí potřásl. „Claas…“ „Maurien, vím. A vy si mě z toho zasedání ještě pama­ tujete?“ podivila jsem se. „Ty,“ opravil mě. „Ano, ještě ano. Proč bych neměl?“ „Ne, myslím, no přece… Nikdy bych si nepomyslela, že si na mě budeš pamatovat, to je všechno.“ Jeho milý úsměv byl nakažlivý. „Ach, já mám téměř sloní paměť. Tak potom… srdečně tě u nás vítám.“ „Děkuji.“ Uvědomila jsem si, že si stále ještě třeseme ­rukama, a rychle jsem svou stáhla. „A se Sally jste už nejlepší kamarádky,“ poznamenal a odvrátil se ode mě, aby si ze skříňky vzal hrnek. Zase jsem se sklonila k Sally, abych ji pohladila, což ­odměnila roztomilým pohledem. „To zaručeně. Je úžasná, ­zapůsobila na mě. Neumím si představit, že takhle reaguje jen na pár pochval.“ 16

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 16

6.5.21 17:22

„Ale jistě. Na komplimenty a jitrnici.“ Uhnula jsem pohledem. „Jitrnici?“ „Nechceš mi přece namluvit, žes jí nedala kus svého chleba.“ „No ano. Jen kousíček. Omlouvám se, doufám, že se tím neotráví a tak. Ale je to biojitrnice. Úplně čerstvá.“ Pobavený lesk v očích se ještě prohloubil. „Ach tak, no, když je to bio, tak to je samozřejmě něco úplně jiného.“ Právě jsem se chtěla pustit do zdlouhavého výkladu, ale mávl rukou. „To je naprosto v pořádku, když tu a tam něco malého dostane. Za jitrnici by mimochodem i vraždila.“ „No, potom jsem se strefila do černého,“ zasmála jsem se. Cítila jsem intenzivní pohled a podívala se dolů, odkud na mě Sally upřeně zírala. „Copak se děje, zlatíčko?“ Neřekla na to nic, jen se snažila ještě přitvrdit hypnotizující pohled. „Bohužel, odpovídá jen velmi zřídka,“ ušklíbl se Claas, čímž mě rozesmál. „Ale myslím, že přemýšlí, jestli by se jí nepodařilo tě přemluvit k ještě jednomu kousku jitrnice nebo jestli jí karamelové a medové proužky sluší.“ Děsem mi ztuhnul úsměv na tváři. „Stál jsi celou dobu ve dveřích?“ „Ne, ze začátku jsem byl na chodbě. Nebyl jsem si jistý, jestli vás smím vyrušit.“ Postavil šálek ke kávovaru a nechal si připravit dvojité espresso. „Už sis tu trochu zvykla?“ Tón hlasu nezměnil, byl stejně přátelský jako předtím, ale tohle byla jasná otázka šéfa. Musela jsem rychle začít myslet na práci. „Ano, určitě. Je skvělé, že tu můžu pracovat. Zkoušela jsem to vícekrát a jsem moc ráda, že mi to konečně vyšlo.“ „No jistě, vždycky říkám, že se tvrdohlavost vyplácí.“ „Jsem totálně nadšená kampaní Searchlove. Když jsem ­viděla video, měla jsem chuť se hned přihlásit.“ 17

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 17

6.5.21 17:22

„Díky.“ Zamíchal si do šálku tři cukry a vypil kávu na dva pořádné doušky. „Tak myslím, že se uvidíme později.“ „Jistě.“ „Prima.“ Postavil hrnek do dřezu a zamířil ke dveřím. Tam se ke mně znovu obrátil. „Tímto tě ještě jednou srdečně vítám u M&T, Nele Wilkensová.“ Podíval se na svoji fenku a přivolal si ji. „Tak jdeme.“ Sally poslechla, ale na půl cesty se ke mně obrátila, jako by uvažovala, jestli se k nim přidám. Když jsem se nehýbala, zastavila se a zmateně se dívala ze svého pána na mě a zpátky. „Hej? Mylady? Smím tě požádat, abys šla,“ potřásl Claas hlavou. Sally se na mě téměř omluvně ohlédla a rozběhla se rychle za ním. „Vypadá, jako by se divila, že já na tvůj povel nereaguju,“ poznamenala jsem. Zasmál se. „Občas vážně netuším, co se jí honí v hlavě. Tak později.“ Pokývl mi a potom byli on i Sally pryč. Tak tohle je tedy Claas Maurien. Vypadal mile už při setkání v Berlíně, a dokonce je i přitažlivý, a dneska byl vážně… také milý. Je přece moc dobré mít milého šéfa. Můžu jen doufat, že jsem nezapůsobila špatným dojmem, i když jsem se nakonec sice neprezentovala přehnaně pilně a kompetentně, ale jen jako milovnice psů. Ale o své kompetentnosti ho ještě přesvědčím. Vylila jsem své mezitím vystydlé cappuccino do dřezu, abych si udělala nové. Přitom mi padl zrak na nohy. Na moje bosé nohy! Tak asi tolik k mému prvnímu profesionálnímu dojmu. Sakra.

Od devíti hodin se začali trousit do práce postupně moji kolegové, Julius, Linda a Britt. Linda pochází z Rotterdamu, žije ale už víc než deset let v Hamburku. Mluví perfektně německy, 18

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 18

6.5.21 17:22

jen s roztomilým holandským přízvukem, který je tak sladký, že by jí nikdo nevěřil, kdyby chtěla být zlá nebo naštvaná. V tuhle chvíli se rozčilovala nad svým sousedem, který k jejímu trápení začal hrát na trubku. „Umíte si představit, jak to zní, když hraje na trubku někdo, kdo to vůbec neumí?“ „Ne,“ odtušil Julius. „Ale moc pěkné to být nemůže.“ ­Julius byl klasický hipster, nejen navenek, ale i vnitřním založením. Byl stále na Switschi a vlastně ani neměl moc času na práci. Za dva týdny, co jsem byla u agentury, se Julius ­objevil třikrát až v poledne a mizel kolem páté. To bych si ­nikdy nedovolila. „Buď ráda, že se neučí na bicí,“ poznamenala Britt a zajela se židlí k tiskárně, aby si vyndala pár stránek. Byla služebně nejstarší v místnosti, vlastně tu pracovala už od založení ­firmy. O svém soukromí nikdy nemluvila, takže všichni usoudili, že je tajná agentka. Ale agentka sem nebo tam, oblíbila jsem si ji a ráda jsem s ní pracovala. Linda těžce vzdychla. „Netušíte, co musím snášet.“ „Trochu si to představit dokážu,“ ozvala jsem se, zatímco jsem si na psacím stole třídila vytisknuté e-maily a hezky si je zakládala. „Moje nejlepší kamarádka a zároveň spolubydlící Anni hraje na klavír. Hraje sice moc dobře a já ji ráda poslouchám, ale občas cvičí jedno a totéž místo úporně zas a znovu. Dva takty a celé hodiny. Můžu z toho vyletět z kůže.“ „Vážně?“ ušklíbl se Julius. „Ty umíš lítat? Zatím mi přijdeš spíš tak trochu jako štěně.“ „Řekla, že z toho může vyletět,“ opravila ho posměšně Linda. „Ale to je jedno, už se musím vážně dát do práce.“ Nastal klid a všichni jsme se soustředili na svoje úkoly. V přestávce na oběd jsme si došli koupit currywurst, klobásu s kari, a usadili se s ní na lavičce pod obřím dubem. Léto ze sebe letos vydalo to nejlepší a celý Hamburk sotva dokázal věřit svému štěstí. Nikdo se o tom ale neodvažoval mluvit na19

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 19

6.5.21 17:22

hlas ze strachu, že tím sluníčko zažene. A ačkoli vlastně chodím moc ráda do práce, v takovém krásném dni se mi skoro nechtělo vracet do kanceláře. Linda, Britt a Julius měli stejné pocity a celé odpoledne jsme se ptali, proč nemáme práci, pro kterou by platilo, že v pátek odpoledne už v kanceláři nikoho nezastihnete. Mrkla jsem na hodinky. Blížila se čtvrtá hodina, a tím ­závěrečná schůzka týdne. „Mítink brzy začne.“ Popadla jsem poznámkový sešit, propisovačku a hrnek s kávou a už jsem se hnala ke dveřím. „Ona je tak trochu snaživka, co?“ prohodil Julius jedovatě k Britt. Ta ale pokrčila rameny a přidala se ke mně. V pátek a v pondělí se vždycky v agentuře konaly mítinky, protože filozofií M&T bylo, že týden začíná i končí v týmu. V konferenční místnosti už byla spousta židlí, lavic u okna i sedacích míčů obsazená kolegy a kolegyněmi. Okna byla dokořán a dovnitř vál čerstvý vzduch. Z nedalekého pekařství sem stoupala vůně čerstvě upečených franzbrötchen, ham­ burského tradičního sladkého pečiva. Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny, ale už nezbýval čas si pro ně doběhnout. Usadili jsme se s Lindou a Juliem u konferenčního stolu, zatímco Britt přisedla pod okno na lavici k Oliveru Thevsovi, kte­rému všichni říkají Oli. Oli byl vždycky ve střehu, vždycky připravený vyskočit, strašlivě chaotický, ale také zatraceně dobrý ve svém oboru. Jako poslední vešel do místnosti Claas, těsně následován Sally. Měl s sebou dva velké sáčky z pekařství, ze kterých se linula téměř neodolatelně svůdná vůně houstiček. Linda natěšeně zavětřila. „Copak to máš, Claasi? Vítáme tě z dovolené.“ Kývl. „Ano, přinesl jsem něco dobrého jako díky pro všechny za to, že budete mít v příštích dnech hromadu přesčasů.“ 20

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 20

6.5.21 17:22

„Vážně budeme?“ zamračil se Julius. „Ó ano, to budete.“ „No, potom…,“ vytáhl si Julius jednu franzbrötchen ze sáčku a podal ho dál. Pohled mi padl na Sally, která kroužila po místnosti a nechávala se od každého pohladit. Nejeden z nás jí kradmo něco podstrčil a já si domyslela, že každý má ve svém psacím stole schovanou krabičku s dobrotami. Když mě Sally objevila, začala vrtět ocasem a zdravila mě tak nadšeně, jako bychom se neviděly celou věčnost. S úsměvem jsem ji podrbala. „Taky jsi mi chyběla, to víš, že ano,“ ujišťovala jsem ji svým legračním hlasem, vyhrazeným pro psy, který Sally podnítil k ještě většímu nadšení. „Dokonce moc, moje sladká, malá…“ „Vy se už znáte?“ podivil se se zájmem Julius. „Ano, Nele a Sally se dneska ráno seznámily v kuchyňce,“ vysvětlil Claas místo mě. „Tak to mezi nimi začalo.“ Linda se ušklíbla. „Zdá se, že je to mezi nimi vážné.“ „Taky si myslím,“ souhlasil. Odkašlala jsem si a sundala opatrně Sallyiny tlapy z klína, ale dál jsem ji hladila, protože jsem nechtěla, aby si myslela, že ji nemám ráda. „Měla jsem jitrnici,“ vyložila jsem Lindě. V tu chvíli se ozval Oli. „Okej, lidi, tak začneme.“ Odtrhla jsem se od Sally, posadila se zpříma a otevřela si sešit. Už to s tím mazlením stačilo. Claas by si mohl myslet, že jsem tady jen pro mazlení. Oli vstal z lavice a přistoupil ke konferenčnímu stolu. „Takže, jak už vám pohrozil Claas, v příštích měsících budeme mít docela rušno. O letní okurkové sezoně u nás nemůže být ani řeči, protože máme dvě opravdu krásné smlouvy.“ Chtěla jsem zrovna uznale poklepat klouby na stůl, když jsem si uvědomila zdrženlivou reakci svých kolegů. „Zna­ mená to, že je v háji letní dovolená?“ starala se Linda. Claas potřásl hlavou. „Ne, každý, kdo už má napláno­ 21

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 21

6.5.21 17:22

vanou dovolenou, si ji může vzít. Ale kdo se může na léto uvolnit, má smůlu. Je mi líto.“ Pár kolegů zasténalo a všichni mluvili o tom, kdo už má plánovanou dovolenou a kdo se chtěl vydat na spontánní trip do Londýna. Jen Julius a já jsme se rozhovorů neúčastnili. Místo toho mi podal sáček s pečivem. „Tady, vezmi si, ještě jsi neměla.“ Vytáhla jsem si úžasně vonící houstičku, „Hm, paráda, je ještě teplá,“ přetékala jsem nadšením. Při zvuku mého hlasu Sally, která mi ležela u nohou, začala klepat ocasem o zem, ale jinak se ani nepohnula. Odtrhla jsem kousek pečiva a dala si ho do pusy. Chutnal skvěle, sladce a skořicově – přesně jak houstičky mají chutnat. „Halo, můžete se prosím uklidnit?“ volal Oli. Změť hlasů se pozvolna ztišovala. „Takže, jak už jsem řekl, máme dvě opravdu dobré smlouvy. Projekt číslo jedna zní…“ Udělal dramatickou pauzu a nakonec vykřikl: „Udělejme louku sexy! Tedy, Lüneburger Heide, ten camping park. Jak jistě všichni víte, louky brzy rozkvetou.“ Kývla jsem, ale většina ostatních jen bezradně krčila ­rameny. „Většinou začínají kvést v srpnu a táhne se to až do září,“ vyložila jsem a dodala na vysvětlenou: „Moje máma pochází z Undeloh, často tam jezdíváme za příbuznými. Je tam hrozně krásně.“ „To si myslí centrála Lüneburského cestovního ruchu také,“ dodal Oli. „Proto chtějí pro obdivovatele rozkvetlých luk pořádně vyšroubovat ceny.“ „Sorry, ale nikdo, kdo za něco stojí, nevyrazí na víkend na kafe a koláč do Heide,“ odfrknul si Julius. „Tím by se pro­ fláknul jako totální supermaloměšťák. Přítomné samozřejmě vyjímám.“ Poklepal mi na předloktí. Julius dost často střílel takovéhle jedovaté špičky. Moc 22

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 22

6.5.21 17:22

jsem netušila, proč to dělá, tak dobře jsem ho ještě neznala. Nejspíš má smysl pro humor, kterému já nerozumím. Pokr­ čila jsem rameny. „Nevadí. Je mi jasné, že Heide nejsou ­supertip na úžasnou dovolenou. Přesto je tam nádherně. A jsou jedinečné.“ „Přesně,“ ozval se zase Oli. „Naším úkolem je tuhle skutečnost zajímavě podat veřejnosti. Postaráme se o to, aby ­každý, kdo za něco stojí, chtěl jet zrovna tam, Julie.“ To je ale úžasný projekt! Napadlo mě rovnou nejméně pět sloganů, kterými bych dokázala udělat máminu rodnou oblast sexy pro lidi z velkoměst. Přímo by se tam hnali, určitě. „To nechápu,“ vrtěl hlavou Julius. „Stačí, aby Horst Lichter vyrazil a důchodci se tam poženou.“ „Supernápad,“ mrkl na něj Oli. „Naším cílem ovšem je, aby byly Heide sexy pro mladší lidi.“ Debatu ukončil. „Pojďme nyní k projektu číslo dvě. Není tak, no… sexy,“ po tváři mu přeběhl úšklebek, potom pokračoval: „Oslovila nás s voláním o pomoc Průměrná politická strana.“ Claas vyndal leták, který měl vedle židle. Přešel k tabuli vpředu, kde poster rozbalil a připevnil. „Konkrétně jde o tohohle člověka.“ Byl to klasický volební leták s portrétem týpka nedefinovatelného věku. Měl prořídlé šedivé vlasy, pěšinku si česal na stranu, k tomu úzký obličej a tenké rty. Na trochu delším nose mu seděly brýle se stříbrnými obroučkami a jeho úsměv působil trochu útrpně. Nahoře bylo logo strany a jméno muže: Rüdiger Hofmann-Klasing. Pod jménem byl uvedený slogan: Poctivě. Spolehlivě. Kompetentně. Pro Hamburk. ­Ještě nikdy v životě jsem toho člověka neviděla ani o něm neslyšela. A sotva jsem odvrátila oči od plakátu, hned jsem tu tvář zase zapomněla. „No?“ podíval se po nás dokola Claas. „Kdo z vás toho člověka zná?“ 23

ZIVOT NENI SKAKACI HRAD.indd 23

6.5.21 17:22