Scott Carson CHLAD
KALIBR
Myšlenkami u Thada Beaumonta a George Starka „Občas mívám pocit, že se mi ty příběhy napsaly samy, ode mne jen žádají, abych se podělil o jejich smutky a vyložil jejich sny.“ Kenneth Millar Presque vu: „Jevy a události v zorném poli ukazují určitým směrem; to jest naznačují konec, jehož není zcela dosaženo, nebo postrádají patřičné završení…“ Heinrich Klüver „Navíc poněkud apokalypticky dodal, že přehrada bude představovat trvalou hrozbu pro města dál po proudu.“ Bob Steuding, The Last of the Handmade Dams: The Story of the Ashokan Reservoir
PRVNÍ ČÁST
20. října 2000 NA HORNÍM TOKU
1 Molly si sbalila černý hedvábný pytlík, který se dal nasadit na hlavu jako kapuce, protože nechtěla znovu otevřít oči, dokud nebude zpátky v Galesburgu. Látka pytlíku byla hebká a příjemná na dotek, ale taky dostatečně hustě tkaná, aby nepropouštěla světlo, takže představovala pevnější štít než jutový pytel nebo prostý bílý povlak na polštář, o nichž uvažovala původně. A přívětivější štít než černý pytel na odpadky. Uložila hedvábný pytlík do kabelky k cívkám pevného rybářského vlasce na mořský rybolov a dlouhým háčkům z nerezové oceli. Železné řetězy a visací zámek už předem schovala na srázu nad jezerem. Pohled na háčky jí zrychlil tep, ale nezastavil ji, prostě jen položila poskládaný hedvábný pytlík nahoru na ně a zavřela kabelku. Řadila se ke stoikům a byla na to hrdá. Flegmatická, řekl o ní jednou, když byla ještě malá holka, táta a na to byla taky hrdá. To bylo v době, kdy se městečko vyprazdňovalo, každým dnem zůstávalo o pár rodin míň a každý večer si její táta vytáhl židli na verandu před domem a seděl tam s brokovnicí dvanáctkou v klíně, připravený na lupiče. Dával na ně pozor, ale nezlobil se na ně. Vždycky tvrdil, že skuteční lupiči jsou ti, které sem vysílají státní úřady a že doopravdická zlodějna je ta přehrada na řece Cresap Creek. Ten zbytek, říkával, jsou jen vlny zčeřené prvotním zločinem. Co vlastně čekáte, že se stane, když odsoudíte město k zániku? Z kopců sestoupí hřích a po slavnostním přestřižení stuhy zůstane město bez zákona a bez vlády. Nevěděla, jestli tenkrát po nocích vůbec spal. Když ráno vodil Molly do školy, svíral v ruce brokovnici. Cestou míjeli stařičké
10
SCOTT CA R SON
dřevěné stavení s jedinou místností, kde se vzdělával on sám, a táta k němu vždycky pokývl hlavou nebo ukázal hlavní pušky a poznamenal, o kolik tehdy bývávalo líp. Lidi nebyli tak chamtiví, opakoval pokaždé. Méně chamtivosti a víc zásadovosti. V té době býval Gales burg spíš komunita než městečko. Pak s ní vystoupal po betonovém schodišti před novou, ale už teď k uzavření odsouzenou cihlovou školou, počkal, až otevře dveře, usmál se na ni a volnou rukou, v níž nesvíral brokovnici, jí zamával. Oplácela mu jeho úsměv, pevně odhodlaná nedat najevo strach, dokonce ani v těch posledních dnech, kdy už byla ve škole jedinou žačkou, kdy sedávala sama v lavici v patrové cihlové budově se všemi jejími podivnými zvuky. Nebo, což bylo ještě divnější, s absencí zvuků. Byla Molly Mathersová a ta je flegmatická. Stoická. Od té doby uplynuly desítky let, ale její povaha se nezměnila. Když se teď chystala opustit svůj pokoj, ocitla se v pokušení zastavit se před zrcadlem, zadívat se na vlastní odraz, jako by to byl docela jiný člověk, a dát té ženě sbohem. Jenže to by bylo přehnaně dramatické. Zbytečné. A tak kolem zrcadla jen prošla, protože věděla, že jediná tvář, kterou dnes potřebuje vidět, je tvář její vnučky. To pochopitelně znamenalo zastavit se v učebně. Molly se děsila představy, že by do ní měla vkročit, jenže nebylo zbytí. Vyšla z pokoje, zavřela za sebou dveře a pustila se úzkou chodbou se staromódními papírovými tapetami s květinovým vzorem a pak po povrzávajícím schodišti dolů do haly. Po levé ruce měla jídelnu a po pravici knihovnu. Formální, nevětranou místnost, ještě vystupňovanou verzi zbytku domu, spíš muzea než domova. Vždycky se jí ale líbily police s knihami vyrovnané podél zdí. Tentokrát knihovnou jen prošla a přistoupila k zadní zdi, kde visela otlučená dřevěná cedule s nápisem GALESBURSKÁ ŠKOLA. Její otec ji strhl z průčelí původní jednotřídky, než budova lehla popelem. Molly zahákla prsty za římsu police pod cedulí a zatáhla. Celá stěna se na dobře promazaných pantech zhoupla dovnitř. Byly to jediné dveře v domě, které jaktěživo nevydaly hlásku. Ještě než se před ní vynořila místnost na opačné straně, ucítila odtamtud kouř a vlhkost.
CHLA D
11
Chvíli počkala, aby se její oči přizpůsobily šeru, než vstoupila dovnitř. V místnosti byla příliš velká tma navzdory množství luceren, které visely z háků zapuštěných v ústředním stropním trámu. Ať se člověk podíval kterýmkoli směrem, do kteréhokoli koutu, všude byly zdi lemované starými fotografiemi. Tedy většinou se jednalo o fotografie. Některé obrázky, ty nejstarší, byly kreslené. Měla přehled o všech fotkách i kresbách, věděla přesně, kdy a kde byly pořízené. Už uplynula léta od chvíle, kdy si naposledy vyšetřila čas, aby si je pořádně prostudovala, a přesto je měla dokonale uložené v paměti. Ve světle luceren uviděla svoji vnučku. Gillian seděla v lavici obrácené čelem k tabuli. Kdysi to bývala i Mollyina lavice. Gillian si jí nevšimla. Byla pohroužená do četby. Tmavovlasá hlava se skláněla nad knihou, modré oči přebíhaly zleva doprava, okousané nehty – její jediný nepřekonatelný zlozvyk – bubnovaly o prázdný zapuštěný kalamář na předním okraji lavice. Jeho prázdnota vzdávala hold Molly, symbolizovala jednu z hrstky bitev, které nad svou matkou vyhrála. Molly tehdy slíbila, že se podřídí vyučování v galesburské škole, ale pouze za podmínky, že jí nebude nikdo upírat znalosti o současném světě. Měj v úctě minulost, ale nežij v ní. Gelové pero Pentel, které leželo kousek od Gillianiny ruky a degradovalo kalamář ve staré školní lavici na zbytečnou položku, představovalo jakýsi památník tohoto Mollyina vítězství. Když se teď ale Molly dívala na tu školní lavici, zapochybovala, jestli opravdu vyhrála. Jistě, kalamář upadl do bezvýznamnosti, ale stále tam byl přítomen. Minulost zůstávala vždy přítomná. Přežívala ve stařičkých předmětech a vzpomínkách, ve válečných historkách a varováních, nikdy skutečně nezmizela. A nikdy nebyla pasivní. Dveře knihovny nechala Molly pootevřené, takže vrhaly do učebny tenký pruh šedavého světla, a vykročila ke své vnučce. Při chůzi neklidně pokukovala po stropě. Omšelá prkna z topolového dřeva nad hlavou nesla vždycky tmavé stopy ohoření. Ještě v době, kdy pod nimi Molly sedávala jako žákyně, krápala z pomalu vysychajícího dřeva voda v podobě naducaných studených kapek. Pamatovala si, jak její máma vyjížděla v pramici na jezero a vytahovala dřevo
12
SCOTT CA R SON
hákovací kotvicí. Tehdy Molly pevně věřila, že ta děsivá stará prkna dřív nebo později vyschnou. Zatím tomu ale nic nenasvědčovalo. Ani teď, po nejsušším létě a počátku podzimu za celé roky. Gillian obrátila list a pokračovala v četbě. Ještě ani jednou nezvedla hlavu. Nacházela se za portálem, který ji přenášel do fiktivního světa. Molly ji v takových chvílích velice ráda pozorovala. Těšilo ji vědomí, že se jím nechává tak bezezbytku pohltit. „Líbí se ti ten příběh?“ zeptala se šeptem Molly. Gillian jen mlčky přikývla. „Gil-lian. Gil jako gilotina,“ rozhořčovala se její vnučka, když někdo G změkčoval a vyslovoval její jméno Džilien. Pravá ruka se jí přikradla k ústům a nehet se natáhl ke konečkům zubů. Zase ten okusovací zlozvyk, z něhož pořád ne a ne vyrůst. Jako by předvídala Mollyino napomenutí, rychle ruku zpacifikovala a raději jí obrátila stránku. Knížka, kterou četla, byl ošoupaný paperback ještě z dob Mollyina dětství, Čarodějovy hodiny od Johna Bellairse, nádherný příběh, který ovšem její matka prohlásila za propagaci čarodějnictví. Krátce poté, co se s tímto tvrzením vytasila, předložila celé rodině podomácku vyrobenou tinkturu na zažehnání sezonní chřipky. Co je tinktura jiného než čarodějnický lektvar? namítla Molly. Tradice, odpověděla jí matka. Tradice a zdravý rozum. Na obojí svět rád zapomíná, dokud se mu samy nepřipomenou. A teď si vezmi svůj lék. Nyní ta kniha spočívala v rukou její vnučky, hned vedle prázdného kalamáře. Minulost nebyla nikdy pasivní. Pod knihou ležely pracovní listy, na které se měla Gillian správně soustředit. Molly zahlédla několik otázek z dějin Galesburgu s řádkou odpovědí na výběr, plných starých jmen a dat, lidí a míst, na něž svět mimo tuto místnost už dávno zapomněl. A pak tam byly taky úkoly z matematiky a přírodních věd. Vzorečky byly na studentku Gillianina věku dost složité. Jistě, žádalo se od ní hodně, jenže Gales burg měl mimořádné nároky. F=p·S
CHLA D
13
Pod tento vzorec Gillian nakreslila obrázek vody opírající se do hráze. Vedle skici připsala tlaková síla přehrady = tlak vody (krát) obsah plochy. Molly poklepala ukazováčkem na pracovní list. „Musíš si to představit, jako bys plavala pod vodou,“ řekla. „Znáš přece ten pocit, že ti snad každou chvíli prasknou ušní bubínky, když se noříš do hloubky, ne? To je tlak. Je to váha vody nad tebou.“ „No jo,“ zabručela Gillian, která se stále soustředila na knihu. „Což znamená,“ pokračovala Molly trpělivě, pevně odhodlaná osvěžit vnučce učivo poslední lekce, „že se tlak zvýší, pokud… Gillian? Kdy se tlak zvýší?“ Gillian konečně vzhlédla od knihy. „Když se zvětší hloubka.“ „Výborně,“ prohlásila Molly, sklonila se a políbila vnučku na temeno hlavy. Toužila takhle zůstat, protáhnout ten dotyk, ale věděla, že nesmí. Tento okamžik si předem nacvičovala, dlouhá léta plakávala za zavřenými dveřmi, když si ho představovala, a díky vší té bolestivé přípravě teď byly její oči suché a suché i zůstanou. Tak dlouhé plánování, a přesto to bylo nesmírně těžké. „Půjdu na chvíli pryč,“ zašeptala a stiskla Gillianino levé rameno. „Do obchodu?“ zeptala se Gillian, aniž by vzhlédla. Mohl jí snad někdo vyčítat, že ani nezvedla hlavu? Pro ni byl dnešek jen další běžný den, Molly vyrážela na další běžnou pochůzku a Gillian měla před sebou sice smyšlený, ale úžasný příběh. Ach, bože, jak moc si Molly přála, aby mohla její vnučka žít v těch hle smyšlených příbězích věčně. Jenže za dveřmi čekal skutečný svět, a skutečný svět měl ostré zuby. Každý den strávený mimo jeho hranice představoval malý poklad. Minulost nebyla pasivní a nebyla trpělivá. Ano, do obchodu, chtěla odpovědět Molly, ale nakonec nedokázala zalhat. „K jezeru,“ řekla. Teprve tehdy Gillian vzhlédla. Zvedla vážnou tvář devítiletého dítěte s tmavou pletí po otci černochovi, ale s modrýma očima po matce, která měla holandské kořeny, a zadívala se na Molly.
14
SCOTT CA R SON
Na rtech se jí probouzela první z řady otázek, pár dešťových kapek předcházejících lijáku. Teprve v tu chvíli se Molly konečně podařilo znovu plně upnout na dlouho nacvičovaný úkol. „Potřebuju se projít,“ pronesla a s úsilím ze sebe vymáčkla úsměv. „Chci si vyrazit na procházku k jezeru.“ A tak poslední slova, která řekla své vnučce, byla pravdivá. Políbila Gillian na čelo. Mohla si dovolit jen jediný krátký polibek, protože se bála, aby déletrvající projev něhy nevzbudil v její vnučce podezření a nevyvolal další otázky. Když Molly poodstoupila, Gillian jen pokývla hlavou a znovu se vrátila ke své knize. Pak Molly učebnu opustila. Když procházela pod lucernami a očazeným stropem s mokrými fleky, přímo cítila vodu. Nebyl to ovšem pach vlhkého a zatuchlého sklepa, ale vůně divokého potůčku či pramene, svěžího a průzračného. Svěžího možná. Ale průzračného ne. To ani náhodou. Podařilo se jí zadržovat pláč, dokud nevyšla z domu, a ani pak to nebylo nijak zlé. Nechala slzy volně stékat po tvářích, nebylo jich však moc. Stoik. Pustila se lesem na severovýchod. Silnici se vyhnula, vzala to přes kopcovitý hřeben, aby si cestu k jezeru zkrátila. Zem pokrývala vrstva spadaného listí, natolik vyschlého po týdnech bez kapky deště, že jí praskalo pod nohama jako dříví v krbu. Den byl pošmourný a šedý, listí ovšem hýřilo třpytivým mixem oranžové, žluté a červené. Jako by tomu dlouhému, krásnému létu někdo podříznul krk. Z lesa vyšla na vysoký sráz s výhledem na úsek řeky hned pod hrází. Na okraji srázu trčela ze země pěst modrého pískovce. Posadila se na ten balvan, vytáhla z kabelky mobilní telefon a vytočila číslo, na které musela zavolat. Dispečerka úřadu šerifa Torrance County zněla zmateně a ustaraně, když ji Molly žádala, aby někdo zašel k ní domů zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku, a diktovala jí svou adresu. „Proč myslíte, že je něco v nepořádku, madam?“ „Já si to nemyslím,“ řekla Molly. „Já to vím. Někoho do toho domu okamžitě pošlete, buďte tak hodná. Ale, prosím, pokud možno bez
CHLA D
15
majáčků a sirén. Holčička bude už tak vyděšená, není nutné to zhoršovat.“ Dispečerka na ni tlačila dalšími otázkami, jenže Molly zavěsila. Pak vytočila ještě jedno číslo. Nebylo pro ni žádným překvapením, že to tentokrát nikdo nezvedl. Gillianin otec bude v tuhle hodinu nejspíš hluboko pod zemí, někde pod ulicemi New Yorku. Vzkaz, který mu nechala, ale pochopí. Molly ho moc dobře neznala, byla si však jistá, že vzkazu porozumí. Nepochybovala o tom, že sem co nejrychleji přijede. Když vyřídila nutné telefonáty, odhodila mobil do vody pod sebou, vysypala obsah kabelky na skaliska a kabelku poslala za telefonem. Chvíli se pohupovala na hladině a pak se dala do pohybu, spěšně a hladově tažená proudem, než se nakonec potopila. Molly si obtočila kolem opasku monofilní rybářský vlasec s nosností padesáti liber a na konce přivázala velké háčky, které nechala volně viset. Nejspíš byly zbytečné, jenže ona byla důkladná žena. Ve vodě pod srázem se nacházela spousta větví, které by spolu s vahou řetězů měly riziko, že ji proud odnese moc daleko, snížit na minimum, ale potřebovala mít jistotu. Pokud by se dostala příliš rychle příliš daleko, mohlo by veškeré její snažení přijít vniveč. Mohl ale takové věci vůbec někdo vědět najisto? Pro tuto situaci žádný rituál neexistoval. Musela si ho sama vytvořit, protože chtěla, aby bylo naplnění jejího slibu podepřeno nějakými pravidly. Jediné, co měla skutečně v ruce, byl ten slib, který jí dali, když byla ještě dítě. Galesburg už na ni čekal. Galesburg ji potřeboval. Když řádně upevnila háčky a vlasce, předklonila se, shrábla z balvanu listí a našla řetězy, které si tam předem schovala. Omotala si je kolem kotníků. Pohybovala se čím dál rychleji, dech se jí pomalu zkracoval, pulz stoupal. Když visací zámek zaklapl, cítila, jak se jí plíce uvolnily, jako by ji tento poslední krok zbavil břemene. Teď už se cítila lépe. Ne že by se jí nezmocnil strach, ale ani ji nedrtil. Měla v sobě zkrátka odvahy tak akorát. Nic víc ani nepotřebovala. Stále usazená na tom balvanu si přes hlavu přetáhla černý hedvábný pytlík. Na tvářích cítila jemnost a hladkost látky. Pak upevnila
16
SCOTT CA R SON
kapuci sedlovým řemenem a zakrouceným provázkem. Provedla to rychle, protože nechtěla ucítit zachycené teplo vlastního dechu, dokud by si ten pytlík ještě mohla strhnout. Oči nechávala zavřené, ačkoli to bylo od chvíle, kdy si nasadila kapuci, v podstatě jedno. Dotyk hedvábí na řasách vnímala jako prach, jako něco, čeho by se mohla zbavit jediným mrknutím. Čtyři kroky k okraji srázu. Řetězy jí pochopitelně bránily dělat normálně dlouhé kroky, takže si spočítala, že těch šouravých bude potřeba zhruba osm. Maximálně deset. Dlouhou chvíli tam jen tak naprosto bez hnutí seděla, vnímala chladný dotyk tvrdé skály a naslouchala zurčení vody pod sebou. Připomínala si, jak byla vděčná za každý den, jenž jí byl dopřán na tomto světě, a připravná neochvějně čelit všem hrůzám. Takový je zkrátka životní úděl člověka. A Molly Mathersová se s ním rvala urputně. Jediným plynulým pohybem se zvedla a učinila první šouravý krok. Počítala ty kroky, zvědavě hledala odpověď na poslední otázku: kolik jich dohromady bude? Konečná odpověď zněla sedm. A pak už se řítila dolů. Těžké řetězy s ní smýkaly, takže vytáčela piruety jako list volně unášený větrem. Voda představovala nemilosrdný šok, ale černý hedvábný pytlík jí z hlavy nestrhla.
27. října 2020 NA DOLNÍM TOKU
2 Deshawn Ryan vylezl z jedné díry v zemi a vyrazil v dešti na třináct bloků dlouhou cestu k druhé. Osmimilionové město, které ho obklopovalo, představovalo chao tickou, ale uklidňující serenádu motorů a výfukových plynů, hlasů a křiku, klaksonů a strojů. Celých třináct bloků si bude užívat jeho zvuků, než je znovu nechá za zády. Takový byl rytmus jeho dní. Sestoupit do metra, projíždět tunely pod městem, dokud nedorazí na svoji stanici, vylézt opět na denní světlo, ujít třináct bloků a spustit se do dalších tunelů. Obvykle si tu procházku vychutnával. Dnes ale pospíchal. Hlavu skláněl před studeným deštěm snášejícím se z vybledlé oblohy, která visela nad městem už přinejmenším týden. Nebo to tak Deshawnovi alespoň připadalo. Bezútěšné. Déšť střídavě ustával a znovu se spouštěl, ale on o něm většinu času neměl ani tušení: nacházel se sto osmdesát metrů pod zemí. Klidně by mohl udeřit hurikán, a Deshawn by si toho ani nevšiml. Když se zřítily ty dvě věže, zjistil to teprve ve chvíli, kdy ho i se zbytkem barabů spěšně vyvezli na povrch a vyvrhli do chaosu a hrůzy toho dne. V tunelech vás život svým způsobem míjel, o tom nebylo sporu. Udržovaly svět nad zemí v chodu, jenže lidé tam nahoře většinou nevěnovali jedinou myšlenku tomu, co se rozkládá pod nimi. Tedy dokud všechno fungovalo. Teprve když zhasla světla, přestala téct voda nebo se přerušil přívod plynu, vzpomněli si, co tam dole vlastně probíhá. Když se Deshawn vynořil z tunelu metra a ušel těch svých třináct bloků po přeplněných ulicích, kde chodci se sklopenými hlavami
18
SCOTT CA R SON
nebo deštníky pevně sevřenými v rukou vráželi jeden do druhého, kde pneumatiky taxíků rozstřikovaly vodu po lidech mávajících na ně od obrubníků, zahnul doprava a pokračoval dalšího půl bloku na místo, které vypadalo jako stovky jiných stavenišť ve městě. Vysoké hliníkové oplocení, cedule POZOR a NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN, oranžové kužely a reflexní páska. A kamery. Některé všem na očích, jiné skryté. Strážný u vstupu ho pustil přes bránu. Uvnitř stály bagry, obří stohy palet, haldy betonářských výztuží a dřevěné cívky, které nastojato Deshawna převyšovaly a jež ovíjely kabely tlustší než jeho předloktí. Hned za branou bylo naskládáno tolik krámů, že severozápadní kout parcely upoutal vaši pozornost teprve ve chvíli, když už jste stáli skoro u jámy. Šachta měřila šest a půl metru v průměru a vypadala současně neškodně i nebezpečně, jako obří kanalizační vpust, které schází poklop. Tímhle dojmem to alespoň působilo, dokud jste nevstoupili do klece. Výtah ze zelených kovových tyčí v Deshawnovi vždycky vyvolával vzpomínky na ptačí krmítka plněná lojovými koulemi, jež vídal v Catskills, krmítka, která přitahovala datly a brhlíky a snaživé veverky. Výtah byl zavěšený na ocelovém laně, taženém přes kladky k navijáku. Deshawnova pravidelná ranní cesta do práce končila, jako v případě tolika dalších Newyorčanů, jízdou výtahem. Až na to, že tenhle jel dolů namísto nahoru. Uvnitř už byli tři muži a asi patnáct beden dynamitu. Josh Dunham, který měl na starosti ovládání navijáku, Deshawna zahlédl a počkal na něj. „Ideální den na to, aby ho člověk strávil pod zemí,“ poznamenal Josh k tomu lijáku. „No jo, ale s takovou si nikdy nepořídím tak krásný opálení, jako máš ty.“ Josh se zasmál. Byl to mladý Ir s tak bledou pletí, že se zdála skoro až průsvitná. Zapomeňte na slunce, Dunham vypadal, jako by se opaloval při měsíčku.
CHLA D
19
Spousta chlapů v tunelech měla irský původ. Taky tady pracovalo hodně Italů. Takže Deshawn, jehož otec byl černoch a matka měla bělošské a kubánské předky, do téhle party vzhledově moc nezapadal. Irové a Italové byli většinou baraby druhé generace. Někteří dokonce třetí a Matty Silvers byl baraba čtvrté generace. Řada déle sloužících z toho udělala rodinné povolání. Buď jste se k práci pod zemí zrodili, nebo ne. Buď jste dokázali ocenit inženýrskou majestátnost, kterou představoval newyorský Vodní tunel číslo 3, nebo to s vámi bylo marné. Popravdě jste toto dílo většinou buď oceňovali, nebo jste ani nevěděli, že vůbec existuje. Prostě jste otočili kohoutkem a předpokládali, že z něj poteče voda. Neměli jste tušení, že přitéká z hor v severní části státu, že žízeň velkoměsta hasí devatenáct přehradních nádrží, z nichž sem voda směřuje dvěma tunely, které byly natolik vysoké, že by jimi v některých místech projel autobus. Zatím dvěma tunely. Zakrátko již třemi. Ten třetí hrál významnou roli, protože první tunel byl dokončen roku 1917 a druhý 1935 a ti staří braši potřebovali údržbu. Vodní tunel číslo 3 umožní, aby se staré tunely uzavřely, zkontrolovaly a opravily. Mnohé úseky spatří lidské oko poprvé od doby, kdy byly vystavěny. Na samotném Vodním tunelu číslo 3 se teď také pracovalo už téměř padesát let a při jeho budování zahynulo více než dvacet mužů. Byl ale skoro hotový. Skoro. Deshawn by se rád dočkal jeho dokončení. Když nastoupil do klece, řinčivě se za ním zavřely dveře a Josh Dunham zařval: „Jedem dolů!“ ucítil osten strachu, který ho v posledních dnech svíral stále častěji a častěji. Nechápal to. Pracoval v těchhle tunelech celých třicet let, z toho dvacet devět nezažil při sestupu nikdy nervozitu. Zato v nedávné době… Bubnování deště zesláblo do jemného pleskání, jež se utápělo v mechanickém hukotu a sténání, jak je naviják spouštěl dolů. Osazenstvo výtahu zmlklo. Ve třiceti metrech pod povrchem začínalo šedivé denní světlo seshora rychle matnět, jako když baterka s odumírajícími bateriemi vydává poslední vzpomínku na svoji oslnivou záři. V šedesáti
20
SCOTT CA R SON
metrech už byla naprostá tma. Lano skřípělo, voda kapala. Matty Silvers vypustil pšouk s hlasitou ozvěnou. Brian Bell mu doporučil, aby své větry hlavně směroval jinam než k dynamitu. Pár uchechtnutí a pak ticho. Sto dvacet metrů. Sto padesát. V té černočerné tmě všude kolem vládl studený vzduch a vlhkost. Deshawn držel ruku na baterce, ale nerozsvítil ji. Ještě ne. Sto osmdesát. Lano zasténalo, klec se otřásla a dosedla na pevnou zem. Dveře výtahu se otevřely a všichni vystoupili. Z klece vystupuje člověk spěšně, protože zdržovat se na dně šachty představuje jeden z řady vysoce pravděpodobných způsobů, jak tady dole umřít. Pokud by do ní seshora spadl jakýkoli předmět, nabral by do chvíle, než by přistál na dně, smrtící rychlost. Kdysi jednoho barabu zabil rampouch. Prostě se ulomil a bezhlučně padal temnotou, až toho chlapa nakonec probodl jako meč. Nad hlavami jim v rozestupech visela elektrická světla, ale nebylo jich mnoho. Proto s sebou všude nosili vlastní baterku a čelovku. Když si člověk potřeboval na něco posvítit, musel se spoléhat sám na sebe. Přinejmenším pokud chtěl přežít. Deshawn přežil tři desítky let. Už by mohl jít do penze a dobře to věděl. Jeho svalnaté tělo, jež kdysi na středoškolském hřišti prolamovalo obranné linie, dnes představovalo neutichající chór bolestí. Byl unavený. Měl úspory, penzi. Nepotřeboval se téhle práce držet zuby nehty. Jenže on to chtěl dotáhnout do úplného finále. Aby mohl jednou říct, že byl u toho, když se v samotném závěru konečně otevřely ventily, do obřích tunelů natekly miliardy litrů chladné catskillské vody a půl století trvající práce byla definitivně hotová. Množství lidí přišlo tady dole o život a o takovou spoustu údů, že se to ani nedalo spočítat. Ano, Deshawn chtěl jednou vyprávět, jak byl u toho, když tunel otevřeli a celé to zatracené dílo bylo završeno. V poslední době ale… V poslední době začínal být netrpělivý. Ne kvůli únavě nebo kvůli té bolesti. Ne, bylo to v hlavě. Přestával se soustředit. Stále častěji myslel na svoji dceru, která pracovala pro policejní jednotku DEP, newyorského městského odboru pro
CHLA D
21
ochranu životního prostředí, ale sloužila stovky kilometrů odsud, střežila přehrady v severní části státu. V takových chvílích se ztrácel v myšlenkách. Přenášely ho zpátky do onoho podivného víkendu, kdy poprvé podnikl výlet na sever, aby se na vlastní oči přesvědčil, odkud se voda, kvůli které tak dřel, vlastně bere. To se mu pak pokaždé vybavila Gillianina máma. Kelly Mathersová. Pleť měla skoro stejně světlou jako Josh Dunham, ale ta její zářila. Oči byly tak modré, že vypadaly jako ledová kra. Navíc celá tak nějak svítila. Sršela energií jako plně nabitá baterie. A vášeň? Sakra, tu cítil snad ještě i teď. Vášeň možná nebyla to správné slovo. Intenzita. Stále si pamatoval její štíhlé a pevné tělo, jak se k němu tisklo, jak se celé vzdouvalo touhou a jak se jí svaly na stehnech a zadku pod jeho rukama zachvívaly… Nebylo pochyb, že se ta dívka něčím vymykala. Věděl to od samotného začátku, jen nechápal hloubku té odlišnosti, dokud nebylo příliš pozdě. Už dvacet let se teď sám sebe ptal, jestli odvedl svoji dceru z toho domu včas. Předně ji tam Deshawn neměl nikdy nechávat, jenže přesně to udělal, protože ho přemohla čirá hrůza ze zodpovědnosti, kterou ta drobná bytůstka vnesla svou přítomností do jeho světa. Ta potřeba v jejích očích. Ten pátravý pohled, jako by už dopředu věděla, že ji zklame. Vždyť jsem ji odtamtud přece nakonec odvezl, proběhla mu hlavou defenzivní a vzdorovitá myšlenka, která se mu vracela dennodenně už dvacet let. Jo, odvezl ji odtamtud. Jako by na prvních devíti letech Gillianina života vůbec nezáleželo. Dokonce i po tom, co její matka zemřela při autohavárii, nechal svoji dceru v tom divném domě v tom divném městě. Svěřil ji do péče její babičky s výmluvou, že je to jen dočasně. Jenže přišel by si vůbec někdy pro svou dceru, kdyby babička nezmizela? Ale udělal jsi to. Všechno ostatní už je teď nepodstatné. Vytáhl ji z toho doupěte šílenství a nezdálo se, že by to na ní zanechalo nějaké nepříznivé následky. Byl na ni setsakramentsky pyšný. Skvělá mladá policistka. Copak by člověk vůbec mohl nebýt pyšný na to, že vychoval takovou ženu? Našel jí ty správné učitele, správné školy, správnou cestu.
22
SCOTT CA R SON
Jak tak kráčel studeným betonovým tunelem vstříc dalšímu dni plnému odstřelování a přesouvání kusů skalního podloží, uvědomil si, že tím posledním si jistý není. Možná jí pomáhal až moc. To, že na ni tlačil, aby nastoupila k policejní jednotce DEP, dávalo smysl kdysi, protože to byl jediný útvar, u něhož měl Deshawn kontakty. Oběma se líbila představa, že bude zabezpečovat vodní zásobování hlavního města stejně jako její otec. Přinejmenším do chvíle, než se dozvěděl, že si zažádala o přidělení na sever. Policejní akademie se nacházela v Kingstonu, ale vždycky předpokládal, že ji pak pošlou zpátky do New Yorku. Převelení k ashokanskému policejnímu okrsku v Catskills bylo pro Deshawna překvapením. A představa, že o něj sama požádala, znepokojivá. Že by snad toužila blíže prozkoumat město, kde se kdysi narodila, připomenout si staré příběhy? Doufal, že ne. Doufal, že je jediný, kdo si – „Deshawne!“ Ten hlas se ozval zpoza jeho levého ramene, z míst v matném světle holých žárovek, které visely podél betonových zdí. Byl tichý, ale nedal se nazvat šepotem. Prostě jen tlumený hlas. Deshawn se zarazil a obrátil se za tím zvukem. Očekával, že tam bude stát Matty Silvers, který už se nemůže dočkat, až rozcupuje Deshawnovy milované New York Jets nebo se podělí o nějaký připitomělý fórek. Nebyl to ale Matty. Muž, jenž ho oslovil jménem, seděl obkročmo na mohutném trámu dřevěné konstrukce, která zadržovala hrozivý tlak volné zeminy. Nacházel se vysoko nad Deshawnovou hlavou, minimálně čtyři metry od země, a z jeho starých kožených bot skapávala voda rozpleskávající se dole o fošny. Měl na sobě obnošené pracovní montérky a na hlavě mu seděl zmačkaný, ušpiněný plstěný klobouk. Byl mladý, nemohlo mu být víc než pětadvacet, možná ani dvacet. Skoro ještě kluk. V očích, které se upíraly na Deshawna, se však zračila vážnost. „Musíte mě vyslechnout,“ řekl mladík. „Pořád se vám to snažíme vysvětlit a vy už nás konečně musíte začít poslouchat.“ Deshawn se chystal odpovědět, když tu si vzpomněl, že všechny zdi jsou tady z betonu. Do tohohle úseku Vodního tunelu číslo 3
CHLA D
23
ani nahoru z něj nikdy nikdo nevláčel žádné dřevo. Stiskl spínač baterky SureFire a vystřelil do očí toho podivného člověka dvě stovky lumenů. Mladík zmizel. Světlo se ostře odráželo od holých betonových zdí, nikde v dohledu nebyl ani kousek dřeva. Matty Silvers si zakryl rukou oči a zaklel. „Co to, krucinál, děláš, Deshawne? To chceš, abych oslepl?“ Ostatní se zastavili a ohlédli se a Deshawn sklonil baterku. Vnímal, jak se na něj jejich pohledy upírají, ale také ucítil zašimrání strachu v zátylku, něco mezi předtuchou a potlačenou vzpomínkou, mravenčení, které mu připomnělo ten víkendový románek před téměř třiceti lety v poklidné vesnici ležící v pohoří Catskill Mountains, kdy mu jistá modrooká kráska přejížděla konečkem prstu po těle. „Přesně tak,“ řekl. „Napadlo mě, že když tě oslepím, dopřeju ti šanci nastoupit jako quarterback u Giants. Evidentně je to jejich jedinej požadavek.“ Matty si pohrdavě odfrkl a vztyčil prostředník, kdosi se uchechtl, což si tenhle žalostný vtípek ani nezasluhoval, a pak se všichni dali znovu do pohybu. Jen obyčejná parta chlapů kráčející za prací sto osmdesát metrů pod městem, proslulým přeplněnými budovami, jejichž vrcholky se natahují k nebesům. Nikdo netušil, že Deshawn Ryan, jenž měl víc zkušeností než kdokoli z nich, slyší hlasy, které tam nejsou, a vidí věci, které ani nemůžou existovat. Možná už bych s tím měl praštit a zažádat si o penzi. Však oni to tady dole dodělají docela dobře i beze mě, a když jsem myšlenkami pořád takhle mimo, je nejspíš opravdu načase to zabalit. S kuželem světla z baterky namířeným pod nohy a s městem nad hlavou pokračoval Deshawn v chůzi.
NA HORNÍM TOKU
3 Děda Stevea Ellswortha se vždycky bál deště. Bývaly časy, kdy to Steveovi připadalo legrační. To bylo ještě v dobách, kdy mu mladické sebevědomí dovolovalo smát se tomu, jak děda přechází sem a tam po terase a upřeně zírá na oblohu na západě, kde se tvořily bouřkové mraky. Když se tenkrát Steve zeptal, co je tak děsivého na troše deště, střelil po něm Ed Ellsworth popuzeným pohledem a pak pokývl hlavou k mohutné věkovité bříze, která stála zhruba deset kroků od domu. „Při takovýchhle vichrech se ta stará potvora každou chvíli poroučí k zemi.“ Mluvil jen o větru, ale ve skutečnosti se bál deště. Klidně by zvládl hodinu skučících poryvů, aniž by si jediným slůvkem postěžoval, ovšem sotva vítr přivál první naducané kapky letní bouře nebo zmrzlé střípky zimní přeháňky, hrnul se ke dveřím. Když teď Steve projížděl s prudce švihajícími stěrači tím pozdně podzimním slejvákem, nedokázal pochopit, proč se tolik soustředí na minulost. Jediné, na čem dnes opravdu záleželo, byl jeho syn. Netušil, z jakého důvodu ho myšlenky stále stahují nazpátek. Teď se soustřeď hlavně na Aarona. No ovšem, Aaron. Aaron, který čekal, až otec složí v hotovosti pětisetdolarovou záruku na pětitisícovou kauci. Tu jste museli zaplatit, i když jste byli místní šerif. V okrese Stevea Ellswortha by ji musel zaplatit stejně tak prezident jako papež. V tomto ohledu byl fakt, že je Aaron jeho vlastním synem, zcela nepodstatný. Na druhou stranu fakt, že jeho vlastního syna v jeho vlastním okrese už zase zatkli, by pro Stevea nepodstatný být neměl. Měl by na sebe poutat veškerou