001-003 Sestry z Osvetimi.qxp_Sestava 1 15.02.21 10:01 Stránka 3
Sestry z Osvětimi Pravdivý příběh rodiny, která poskytovala úkryt židovským uprchlíkům v samém srdci nacistického území
1 Souboj u Nieuwmarktu
Amsterdam, rok 1912. Kdyby bitva u Nieuwmarktu (Nový trh) dopadla jinak, rodina Brilleslijperových by asi nikdy neexistovala. Tady, na náměstí v srdci Židovské čtvrti, u starobylé městské brány, bojoval mladý Joseph Brilleslijper o ruku Fietje Gerritseové. Jejich rodiny byly zcela rozdílné: Joseph pocházel z cirkusové, kočovné rodiny, plné muzikantů, kde se mluvilo jidiš. I když se jeho otec stal dovozcem zeleniny, nepřestali Brilleslijperové v domě na ulici Jodenbreestraat pořádat divoké páteční večery, kdy se sešli všichni členové rodiny, aby si tu zahráli a zazpívali. Naproti tomu Fietje Gerritseová pocházela z rodiny zbožných fríských Židů. Tito vysocí, mrzutí lidé s rezavými vlasy vychovávali šest dětí pomocí přísné disciplíny uprostřed bezbožné čtvrti červených luceren, kde žili přístavní dělníci, námořníci a prostitutky. Už od útlého věku pracovala Fietje u rodičů v obchodě
s nočním provozem na Zeedijku, když stála na přepravce za pokladnou se třemi statnými bratry hromotluky po boku. Bláznivě se zamilovala do stále veselého Josepha, ale její rodiče o něm nechtěli ani slyšet. Říkali, že je budižkničemu, nemá práci a stále utíká za dědečkem, který putuje s cirkusem. Tři bratři Gerritseovi Josepha několikrát nemilosrdně zbili, a když přišel do domu jejich rodičů, aby požádal o Fietjeinu ruku, dokonce ho vyhodili. Rozplácl se obličejem na tvrdé dlažbě. Joseph si uvědomil, že má poslední možnost. Pozval neporažené obry ze Zeedijku, aby sestoupili z trůnu a on mohl jednou provždy ukázat Gerritseově rodině svou odvahu. Spolu se starším bratrem Rubenem získal podporu několika kamarádů ze sousedství, včetně němého Öpieho, mladíka, jenž nikdy nepromluvil ani slovo, ale byl silný jako býk, takže si to nikdo netroufl nijak komentovat, a se zaťatými pěstmi i zuby vyrazili směrem ke staré městské bráně. Před stánky s rybami na Nieuwmarktu se rozpoutal velkolepý pěstní souboj. Bratři Gerritseovi byli poprvé v životě sraženi na kolena. Joseph si z kloubů na rukou setřel krev, vyzvedl Fietje v obchodě jejích rodičů a spolu s Rubenem a jeho ženou se nastěhovali k Brilleslijperovým. Ať už šlo o strategický tah, hrubou sílu nebo štěstí, toto vítězství znamenalo začátek láskyplného vztahu. Vzali se 1. května 1912 a Josephův otec našel mladému páru malý byt v nejchudší části Židovské čtvrti. A tam 13. prosince 1912 spatřila světlo světa jejich první dcera Rebekka, zvaná Lientje. Mladí Brilleslijperové byli na mizině, ale šťastní. O několik chudých let později a s pomocí Opy (dědečka) Jaapa, Josephova otce, převzali malý obchod na ulici Nieuwe Kerkstraat a s malou Lien se nastěhovali do bytu
nad ním. Zatímco Fietje pracovala dnem i nocí v obchodě, Joseph pomáhal dědečkovi Jaapovi ve velkoobchodu. Další čtyři roky trvalo, než se Fietjeiny rodiče, kteří bydleli jen přes dvě náměstí, ale jakoby na druhém konci světa, s dcerou spojili. Došlo k tomu u příležitosti narození druhé Fietjeiny dcery Marianne, zvané Janny, pojmenované po babičce z matčiny strany. Za pět let, v létě roku 1921, se narodil dlouho očekávaný syn Jacob, zvaný Japie, a rodina byla kompletní. Zatímco Joseph a Fietje pracovali 24 hodin denně, aby vyšli s penězi, Židovská čtvrť vychovávala jejich děti. Velké rodiny žily v dlouhých, úzkých pokojích, děti spaly pod dřezem nebo u zdi v předsíni, takže většina jejich života probíhala na ulici. Hned za rohem domu, v němž Brilleslijperovi bydleli, se nacházelo Královské divadlo Carré, kde Lien a Janny strávily spoustu času pozorováním krásně oděných lidí, kteří proudili dovnitř, aby zhlédli vystoupení. Dále na ulici Jodenbreestraat bylo oblíbené divadlo Tip Top, kde se promítaly němé filmy a kde vystupovali slavní umělci jako Louis a Heintje Davidsovi. V této čtvrti se všichni znali; bratři pomáhali vydělávat peníze na živobytí, sestry pomáhaly s výchovou dětí a v ulicích kolem jejich domu to stále vonělo jídlem. Od náměstí Waterlooplein po ulici Jodenbreestraat se ve stáncích prodávaly pečené kaštany, čerstvé ryby, pálivé koření a naložené okurky. Každý pátek měla Fietje i ostatní ženy na kamnech připravený velký hrnec polévky pro chudé. Když se ve válečných letech 1914 až 1915 v obchodě objevovali belgičtí uprchlíci, dávala Fietje ustaraným matkám potraviny, ačkoli nemohly zaplatit. „Poznamenám si to,“ říkala jim, když se s nimi s úsměvem loučila. V pátek večer se rodina připojila ke zbytku rodu
Brilleslijperových v domě Opy Jaapa na ulici Jodenbreestraat. Dali si kuřecí polévku, zahráli a zazpívali si písničky se všemi strýci, tetami, bratranci či sestřenicemi – v této tradici pak Joseph pokračoval se svou ženou i s dětmi poté, co jeho otec zemřel. A tak se rané dětství dětí Brilleslijperových odvíjelo sice v chudém, ale bezstarostném prostředí amsterdamské Židovské čtvrti, v milující a hudebně založené rodině. Ale jak dvacátá léta postupovala kupředu, život byl stále obtížnější. Rostla nezaměstnanost, rodinám docházelo jídlo a při jedné páteční návštěvě sousedky našla Fietje místo tradičního hrnce polévky pro chudé pouze velký kastrol plný kouřící horké vody. Budovu, v níž měli obchod i domov, koupila velká firma, a tak se museli přestěhovat do ulice Rapenburgerstraat. Bylo to sice jen pouhý blok od původního bydliště, ale ztráta obchodu způsobila Fietje obrovské problémy. Joseph nevydělával dost peněz, aby mohli zaplatit nájem, a tak se rodina znovu přestěhovala. Skončili ve dvou malých pokojích za rohem ulice Marnixstraat, na periferii čtvrti Jordaan. Každé ráno za rozbřesku spolu Fietje a Joseph odcházeli z domu a pracovali v obchodě s ovocem a zeleninou, aby výměnou za práci dostali nějaké jídlo a mohli dál bydlet na stejném místě. Když v roce 1925 k jejich lítosti zemřel Opa Jaap, karty se začaly pomalu obracet. Joseph s pomocí bratra Rubena přebral velkoobchod a se svou rodinou se nastěhoval do domu na ulici Marnixstraat, plného ostatních členů rodiny. Žili v prvním patře, Lien a Janny se dělily o nádherný pokoj. Ale důvěrně známá Židovská čtvrť se jim zdála být hrozně daleko; chyběla jim stará čtvrť, lidé, ten povědomý zvuk amsterdamského jidiš se šišlavým „s“. Když byly dívky odříznuty od Židovské čtvrti, začaly chápat, proč se stále větší množství židovských
uprchlíků z Ruska a Polska mačká v úzkých domech. V ulicích kolem Prinsengrachtu, blízko jejich bývalého obchodu, kde mnoho východních Židů nakupovalo od Fietje čerstvé ryby, tvořili pevné společenství – ženy s šátky a muži s dlouhými nakroucenými loknami (pejzy) v černých kaftanech. Sestry byly nerozlučné a vypadaly tak podobně, že bylo velmi obtížné je od sebe rozeznat. Užívaly si svobodu, která se jim nabízela díky láskyplnému nedostatku dohledu rodičů. Ráno, když Joseph s Fietje za tmy odešli na trh a Japie ještě tvrdě spal, vytáhly z kůlny kola a šlapaly až k Olympijskému stadionu, ramena nakloněná dopředu, uháněly přes Amstelveenseweg a pak zabočily doprava na IJsbaanpad. Na dřevěné lávce pro pěší přes železniční trať vedoucí k Aalsmeer musely sestoupit, protože lávka byla příliš strmá a vysoká. Nezbývalo jim než sebrat všechny své síly, s nataženýma rukama kola vytlačit do kopce a přitom mhouřit oči, aby neviděly koleje pod sebou. A tam, kde se řeka Schinkel vlévá do jezera Nieuwe Meer, leží na vysokých pilířích venkovní bazén Schinkelbad, postavený ze dřeva a naplněný vodou z města. Úplně zpocené po jízdě na kole a závěrečném stoupání rychle skočily do studené vody a vždy plavaly o trochu déle, než by měly, takže pak musely pospíchat zpět, aby se ujistily, že Jaap, jemuž někdy s láskou říkaly Japie, přijde do školy včas. Z Lien a Janny vyrostly nádherné mladé dívky. Byly útlé a tmavé, měly rovný nos a vysoké lícní kosti, obočí husté jako liščí ohon a bohaté černé vlasy stažené dole u krku do culíku. Jejich vzdělání skončilo na konci základní školy; otec s matkou neměli na další studia peníze – a pomoc dívek se jim hodila. Sestrám to nevadilo; byly zvídavé a měly postřeh, všímaly si světa kolem
sebe. Amsterdam jim nabízel všechno, co se potřebovaly naučit. Pomáhaly Fietje s domácností, na plný úvazek pracovaly jako švadleny a staraly se o mladšího bratra. Jak postupně dospívaly, zdál se být věkový rozdíl méně výrazný, ale rozdíly v povaze byly nápadnější. Lien byla spontánní, otevřená a veselá jako její otec a snílek. Janny zase praktická, někdy odměřená a měla silnou vůli po své matce. Ukázalo se, že Lien má obrovský hudební talent. Jako malá zpívala v dětském sboru a při vystupování na večírcích u Opy Jaapa stála vždy vepředu. V raném období dospívání navštěvovala taneční školu Florrie Rodrigové. Florrie byla tanečnice portugalsko-židovského původu, jež se nejdříve proslavila v představeních Jeana-Louise Pisuisse a pak jako expresionistická tanečnice v Berlíně. Svou taneční školu v amsterdamské Židovské čtvrti založila poté, co utekla z čím dál antisemitštějšího Německa. Joseph tuto pošetilou zálibu své dcery neuznával a zakázal jí, aby taneční kurz dále navštěvovala. Ale jeho tvrdohlavé geny byly silnější než jeho autorita; prostřednictvím Florrie Lien skončila u choreografky Lili Greenové a přibližně v šestnácti letech k ní začala tajně chodit na tanec. Lili byla v tanečním světě průkopnicí, modernizovala techniku klasického baletu. Předpovídala Lien skvělou budoucnost tanečnice. A tak mladá Lien během dne pracovala jako švadlena, pak pospíchala trénovat do studia Lili Greenové na ulici Peter Pauwstraat a v noci vystupovala v klubech kolem náměstí Rembrandtplein. Když se Lien zase jednou takhle ráno za rozbřesku vracela domů, narazila na schodech na ustaranou matku, která dceru rychle postrčila do pokoje, aby ji Joseph nezahlédl.
Mladší sestra Janny v šicím studiu nevydržela déle než šest měsíců. Byla netrpělivá a vzdorovitá, stejně jako ve škole. Považovala se za spirituální, ale ne nábožensky založenou. Vyrostla v srdci Židovské čtvrti, ovšem nikdy nechodila do synagogy. Pocházela z rodiny obchodníka s potravinami, ale přidala se k sionistickému hnutí Hatzair, jehož členové byli většinou děti lékařů a právníků. Jakmile si všimla, že se k ostatním lidem chovají jinak, důrazně protestovala – zřejmě ji inspiroval příběh prarodičů Gerritseových, kterým se její otec nezdál dost dobrý, aby si vzal její matku. Po neúspěšném dobrodružství v šicím studiu prošla Janny rozmanitými zaměstnáními, než skončila v laboratoři. Za peníze vydělané v laboratoři se příležitostně zúčastňovala některých kurzů, trochu se učila anglicky, francouzsky či německy a navštěvovala kurz první pomoci, což jí i Lien nakonec asi zachránilo život. Ze sionistického hnutí odešla, protože věřila, že musí bojovat za lepší společnost pro každého, ne zabezpečit práva jen pro horní střední třídu. Zabrala se do komunismu, Marxe, zabývala se sociálně-demokratickými principy – oba rodiče četli doma socialistické noviny Het Volk – a zapojovala se do debaty s každým a o všem. Dělalo jí starosti, že v Židovské čtvrti přibývá stále větší množství emigrantů z východní Evropy i jiných zemí, i když pro ně bylo čím dál obtížnější přejít hranice. Janny se pokoušela přesvědčit otce o blížícím se hnědém moru – fašismu. Joseph nevěřil, že to bude tak vážné, ale Janny viděla skutečné nebezpečí ve spojenectví mezi Hitlerem, Mussolinim a Frankem. Když začala v létě roku 1936 španělská občanská válka, devatenáctiletá Janny se stala aktivní členkou odboje. Pracovala především pro organizaci Mezinárodní
rudá pomoc, která podporovala nizozemské dobrovolníky bojující ve Španělsku při různých aktivitách. Janny byla také členkou komise Pomoc pro Španělsko a pracovala se skupinou mladých lidí žijících v komunitním centru na Keizersgrachtu 522 – s novinářem Mikem van Gilsem, fotografy Evou Besnyöovou a Carlem Blazerem i filmařem Jorisem Ivensem. Seznámila se s nimi díky Lien. Mezi amsterdamské aktivity, jimiž Janny této organizaci pomáhala, patřilo vybírání peněz na obvazy a jiné nedostatkové zboží, pašování sanitky přes hranice a pomoc při hledání domova pro narůstající množství uprchlíků z Německa. Vykládali jí historky o stále větší nenávisti mezi Židy a „bolševiky“. Porážka Německa v první světové válce a krach na Wall Street v roce 1929 způsobily celosvětovou krizi, která silně zasáhla Německo, a vyvolaly čím dál otevřenější antisemitskou atmosféru – všechny tyto faktory vedly ke zdrcujícímu vítězství Hitlerovy Národně socialistické německé dělnické strany (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – NSDAP). Situace v Nizozemsku se také zhoršila. Následkem ekonomického poklesu skončili mnozí jako žebráci, nezaměstnanost rostla a ministerský předseda Colijn zavedl tvrdou politiku úsporných opatření. I v rodině Brilleslijperových došlo ke zhoršení situace: Joseph podstoupil spoustu očních operací, ale jeho stav se moc nelepšil. Fietje se třemi dětmi vydělávala peníze, dokud i ona neonemocněla a neskončila v nemocnici. Na konci těchto problematických třicátých let se však objevil jeden světlý bod: obě sestry potkaly muže, kteří jim změnili život. Mezitím se Lien odstěhovala, protože chtěla především uniknout před rozčileným Josephem, jenž s jejím tanče-
ním nesouhlasil. Nyní čtyřiadvacetiletá Lien žila v komuně umělců tvořící pestrou skupinu studentů na ulici Bankastraat v Haagu, největším nizozemském městě na pobřeží Severního moře a sídle parlamentu, asi sedmdesát kilometrů jižně od Amsterdamu. Měli společnou kuchyň i fond na pokrytí výloh, tabuli se jmény všech, kdo tam bydleli, čísla pokojů a administrativní nástěnku v předsíni. Když Lientje cestou na taneční trénink upadla a kvůli otřesu mozku byla upoutána na lůžko, nový nájemník jí přinesl kytici ručně trhaných květin. Tento vysoký blonďák s modrýma očima a ostražitým úsměvem ji okouzlil. Jmenoval se Eberhard Rebling, byl to německý muzikolog a koncertní klavírista, který z rodné země utekl před národním socialismem a militaristickým otcem. Eberharda pro změnu fascinovala tato menší, tmavá žena s ostrým jazykem. Teoreticky se k sobě vlastně vůbec nehodili, ale hluboce se do sebe zamilovali. Rychle se z nich stal pár i v hudební oblasti – jakmile se Lien zase postavila na nohy, začala vyučovat tanec a vystupovat, zatímco ji Eberhard doprovázel na klavír. Spřátelili se s ostatními studenty, kteří dům navštěvovali, a po nocích diskutovali o hrozivé politické situaci v sousedních zemích. K jejich přátelům patřili mladý doktor Gerrit Kastein, hobojista Haakon Stotijn, jeho žena Mieke a Bob Brandes, student ekonomie, pocházející ze slavné rodiny architektů z Haagu. V létě roku 1938, kdy hrála Lien hlavní roli v revue a dočasně si pronajala pokoj na náměstí Leidseplein v Amsterdamu, se za ní po práci často stavovala mladší sestra Janny, aby spolu pojedly. Když Janny svou sestru jednou večer navštívila, potkala tam Boba Brandese, který si z ní utahoval kvůli politickým názorům. Bob byl ve vedení Sociálně-demokratického spolku a pracoval
v Amsterdamu jako praktikant v komunistickém nakladatelství Pegasus. Při jedné vyhrocené diskuzi se Janny tak rozčilila, že na něj začala házet polštáře, aby toho všeználka umlčela. Ale když jí za pár týdnů Lien dala klíče od svého pokoje v Haagu, brzy je začala používat, aby se mohla s Bobem vídat častěji. „Tady to vypadá jako v levicovém bordelu,“ brblal jeden z nájemníků, když byl zpečetěn další vztah v domě. Paní Brandesová, Bobova matka, se o jejich poměru dozvěděla a zavolala Eberhardu Reblingovi, tomu příjemnému klavíristovi, který měl kdysi koncert v jejich předním salonku. Požádala ho, aby si promluvil se svým kamarádem Bobem – ta dívka z rodiny toho pochybného obchodníka v žádném případě nedosahuje úrovně jejího syna. Eberhard paní Brandesovou s úsměvem poslouchal, pak ji uklidnil a ujistil, že Brilleslijperovi mají skvělé dcery. V lednu 1939 pozval Bob Janny do kina v Haagu, pak ji doprovodil domů a už nikdy neodešel. Bobovi rodiče odmítli dát svolení k naplánované svatbě. Mysleli si, že Jannyin společenský i židovský původ znamenají v dané době příliš velké riziko. Ačkoli Janny jejich přístup rmoutil, následovala příkladu svých svéhlavých rodičů. V září roku 1939, téměř ve třiadvaceti letech, se v domě rodičů v Amsterdamu vdala za šestadvacetiletého Boba. Otec ani matka Brandesovi se svatby nezúčastnili, ale Bobovy sestry, včetně Aleid, s níž Janny vycházela dobře, ano. Joseph namazal pro každého sendvič s máslem, Fietje se vrátila z nemocnice a zářící Janny, jejíž kulaté bříško se nedalo přehlédnout, byla centrem pozornosti. Bob podal schválně v novinách Den Haag oznámení o svatbě, takže jeho rodiče pak byli zavaleni množstvím blahopřání z vybraného okruhu svých známých. Měsíc po svatbě, 10. října 1939, se narodil Robert
Brandes. Janny a Bob se s miminkem přestěhovali do dvou pokojů na třídě Bazarlaan v Haagu s bytnou, slečnou Tonnie de Bruinovou, jež nabízela své služby jako prostitutka na ulici Prinsenstraat, což bylo veřejným tajemstvím. Mladý pár byl štěstím bez sebe, ale potřeboval také dostatek peněz, aby se postaral o rodinu. Než Janny otěhotněla, pracovala za pletařským strojem v továrně. Dostala nevelký mateřský příspěvek, který však rychle ubýval. Bob přestal studovat a nastoupil do státní správy; Janny zůstala doma, aby se mohla starat o malého Robbieho. Rodina se rychle rozrostla: v zimě roku 1939 se k nim přistěhoval první člověk, jehož ukrývali. Když se Alexander de Leeuw seznámil s Bobem, byl význačným právníkem z Amsterdamu, členem výboru Komunistické strany Nizozemska (Communistische Partij van Nederland – CPN) a ředitelem nakladatelství Pegasus. De Leeuw byl známý svým nevybíravým chováním i urputným bojem proti fašismu a publikacemi oblíbenými mezi širokou veřejností. V čím dál více nepřátelsky naladěném Amsterdamu se jako populární komunista a právník CPN stával snadným terčem. Colijnova vláda se mnoho let věnovala politice odříkání, což ekonomickou krizi v zemi překonat nepomohlo. Spíše naopak: téměř k žádnému oživení nedošlo a neustávající nouze způsobila vznik napětí. Zároveň se z Německa a zemí dále na východě pokoušely uniknout statisíce Židů a socialistů, kteří prchali před výbuchy násilí, jež se rozpoutaly při Křišťálové noci v listopadu 1938, kdy byli Židé lynčováni na ulicích. Ze strachu, aby nizozemská vláda neurazila Německo, zavřela před uprchlíky, kteří byli označeni za „nežádoucí živly“, hranice. Masový příval židovských uprchlíků by dosavadní
antisemitismus ještě zhoršil, argumentoval Colijn. „Rozhodně je třeba se vyvarovat trvalého usazení uprchlíků v naší už tak hustě zalidněné zemi, protože další invaze cizích živlů by způsobila škody na zachování charakteru nizozemského národa. Vláda je toho názoru, že naše ohraničené území by mělo v zásadě zůstat vyhrazeno pro naše vlastní obyvatelstvo,“ napsala nizozemská vláda v roce 1938. Nicméně i tak v Nizozemsku začalo přibývat veřejných projevů nenávisti. V zimě roku 1939 se v mnoha amsterdamských kinech promítal dokument Leni Riefenstahlové Olympia z roku 1936 o olympijských hrách v Berlíně, jejímž natočením režisérku pověřil Adolf Hitler – šlo o přemrštěnou idealizaci árijských atletických těl. Film přitahoval mladé a nezkrotné členy Národně socialistického hnutí (Nationaal-Socialistische Beweging – NSB) a ve městě pak vypukly střety mezi členy fašistů a mladými levičáky a Židy. Když se Alexander de Leeuw přestal cítit bezpečně dokonce i ve své oblíbené hospodě Café Reynders na náměstí Leidseplein, začal hledat místo, kde by se schoval. Přespával u Janny a Boba na půdě, nad jejich bytem v horním patře, a potichu se umýval v pokoji novorozeného Robbieho. Janny překvapilo, jak byl introvertní a zvláštní. Jednou ráno Lientje sestru bez ohlášení navštívila a v obýváku našla de Leeuwa, jak snídá. V šoku na sebe zírali. Leeuw něco zamumlal, sebral své věci a se sklopenou hlavou pospíchal kolem Lien zpět na půdu. Ta k sestře tázavě zvedla obočí, ale Janny ostentativně sevřela rty a pokrčila rameny, jako by toho muže nikdy neviděla. Když 10. května 1940 ve 3.55 hodin ráno německé obrněné vlaky přejely nizozemskou hranici a eskadry luftwaffe vstoupily do vzdušného prostoru, Janny se ani
nedivila. V tento den se iluze o nizozemské neutralitě rozpadla. V tento den královna Vilemína vydala následující prohlášení: Ačkoli naše země během těchto měsíců s nejčistším svědomím dodržovala přísnou neutralitu a neměla žádný jiný záměr než tuto neutralitu pevně a se všemi jejími důsledky dodržovat, německé jednotky naše území bez jakéhokoli varování včera v noci náhle napadly. Došlo k tomu i přes výslovný slib, že budou neutralitu naší země respektovat, pokud ji budeme dodržovat my sami. Během několika prvních dní Janny s Bobem stále doufali, že Britové Němce vyženou, ale nic se nestalo. Z malého domku na třídě Bazarlaan se mohli téměř dotknout královských stájí Paláce Noordeinde, takže když 13. května zahlédli, jak konvoj luxusních automobilů odjíždí, zcela si uvědomili závažnost situace: Nizozemsko je okupováno. Tu noc, když Robbie spal, probírali Janny s Bobem situaci. Znali příběhy uprchlíků z východu, traumata těch, kteří bojovali ve Španělsku. Byli si vědomi nepřátelství v jejich zemi od počátku až do tohoto okamžiku. Ale stejně už se rozhodli: fašismu se postaví. I když nebyli naivní, pokud se týkalo možných následků, vůbec si neuměli představit, co je čeká. O pár dní později vzala Janny Robbieho v kočárku na procházku a najednou se rozezněla siréna leteckého poplachu. Janny utíkala ulicemi Haagu, aby vyhledala pomoc. Vzdušný prostor zaplnilo zlověstné hučení a pak se ozvaly výbuchy – zase a znova, Janny se strachem svíral žaludek. Zahlédla známou fasádu budovy, zazvonila na zvonek přátel Brandesovy rodiny a bez dechu je poprosila, aby se u nich mohla schovat. Sice zahanbeně, ale
rozhodně ukázali Janny s dítětem dveře.
2 Hnědý mor
První osobu, o niž po kapitulaci přišli, byla Anita, veselá mladá žena, která s nimi žila na ulici Bankastraat. Dne 14. května 1940 stáli Lien, Eberhard a jejich přátelé u okna v předním pokoji a tiše sledovali černá oblaka kouře v dálce nad Rotterdamem – drobná chyba Němců, jimž se nepodařilo odvolat svá letadla nazpátek, když Nizozemci kapitulovali. Najednou uslyšeli, jak někdo v prvním patře naříká. Lien běžela po schodech nahoru, za ní hned Eberhard. Na posteli našli bezvládnou Anitu, bílou jako křída. Vedle ní ležela skleněná trubička. Dívka utekla z Německa kvůli stále násilnějším projevům antisemitismu a kdysi řekla Lien o arzenu, který jí dal otec, židovský lékař, když se loučili. Ačkoli tento příběh opět potvrzoval závažnost situace v Německu, gesto se jim zdálo také poněkud dramatické. Až doteď. „Raději být mrtvý než v rukou nacistů,“ zdůrazňoval
Anitin otec. V ostatních částech Nizozemska bylo mnoho lidí stejného názoru; poté co ve zprávách oznámili kapitulaci, si stovky lidí vzaly život. Ale přesto se veřejný život vrátil celkem rychle do starých kolejí; lidé chodili do práce, otevřely se obchody a vycházely noviny. Janny s Lien pravidelně navštěvovaly rodiče a mladšího bratra v Amsterdamu a i tam všechno vypadalo zdánlivě normálně. Bobova sestra Aleid, inspirována komunou v Haagu, založila už před časem něco podobného v Amsterdamu: komunistický dům na Nieuwe Herengrachtu, blízko botanické zahrady, který zaplnilo mnoho společných přátel obou sester. Když si po jedné návštěvě u Aleid všimly, že tam řada jejich přátel chybí, uvědomily si, že někteří z nich se už částečně zapojili do hnutí odporu; přespávali porůznu po okolí a domů se vraceli jen občas, aby si vyzvedli nějaké věci. Lien a Janny se dozvěděly o kolujících seznamech se jmény dobrovolníků ve španělské občanské válce, levicové mládeže, sociálních demokratů, komunistů a jiných antifašistů, jež Němci sledovali. Sestavení seznamů záviselo především na přísunu údajů z páté kolony: od občanů sympatizujících s fašismem, kteří horlivě přispívali a dělili se o dlouho uchovávané informace. Šlo o rozmanité zdroje – počínaje nizozemskými podnikateli odhalujícími „rudé“ zákazníky až po německé služebné donášející na rodiny, o jejichž špinavé prádlo se dlouhá léta staraly. Janny si dělala starosti, že ona, Bob i jejich přátelé už možná někde uvedeni jsou, takže si o seznamech promluvila s manželem. On však jen pokrčil rameny: „Pokud tam jsme, tak to časem zjistíme.“ A tak začalo období čekání.
Dne 29. května 1940 poprvé promluvil komisař Říšského komisariátu Nizozemsko Arthur Seyss-Inquart jako nejvyšší představitel okupačních vojenských jednotek v Rytířském sále v nizozemském parlamentu. Rakouský právník s uhlazenými vlasy a malými kulatými brýlemi zdůraznil, že Nizozemci se Němců nemusí vůbec bát: Nepřišli jsme sem, abychom utlačovali a ničili národní charakter a připravili zemi o její svobodu […] Tentokrát se nejednalo o národní charakter, o peníze ani o svobodu. Majetek této země nebyl nikdy v ohrožení. Tentokrát šlo o to, zda budou Nizozemci zneužiti jako odrazový můstek k napadení víry, svobody a životů Němců […] Právě to dnes musím říct Nizozemcům, když se ujímám funkce nejvyššího vládního představitele Nizozemska. Jen velmi neradi jsme přijeli ozbrojeni, chceme vás ochraňovat a podporovat, a tak zůstat přáteli. To vše však ve světle vyšší povinnosti, kterou my Evropané máme, protože musíme postavit novou Evropu, jež bude řízena dvěma principy – národní ctí a společnou prací. Celá země vydechla úlevou. Tady bude všechno jinak než v okupovaných zemích na východě – alespoň budou Němci tuto západní civilizovanou zemi respektovat. Hitler byl vždy přesvědčen o tom, že Slované jsou odpad, který se musí z jeho „dvorku“ odstranit, aby tam mohl vytvořit Lebensraum (životní prostor), a doufal, že jeho germánští bratři na Západě mu pomohou tohoto cíle dosáhnout. Nizozemsko nestálo v cestě německé expanzivní politice, proto mu bylo na oplátku nabídnuto mírné zacházení – nebo v to alespoň Nizozemci doufali. Dokonce se ukázalo, že ani němečtí vojáci nejsou tak špat-
ní – za jasného letního počasí jste je mohli vidět opět venku na ulicích při obvyklých činnostech a na pláži Scheveningen si vychutnávali horkou čokoládu se šlehačkou, což bylo docela zvláštní. I v komuně na ulici Bankastraat panovala optimistická nálada: určitě jedna ze spojeneckých velmocí rychle porazí Hitlera, zůstává pouze otázkou, jestli to bude trvat rok nebo dva. V každém případě to bude mít pro Židy v Nizozemsku jen nepatrné následky; jsou plně začleněni do společnosti a zbytek země nedovolí, aby se jim cokoli stalo. Když se veselá a uvolněná Lien stavila u sestry na kávu, Janny s jejím optimistickým názorem nesouhlasila. Byla dost roztržitá a odměřená. „Neměla bys sem chodit tak často.“ Řekla to sestře, ještě než jí nabídla něco k pití. Lien si vzpomněla na cizí muže, které v malém bytě vídala, na ilegální noviny, tajné schůzky. Copak Janny své vlastní sestře nedůvěřuje? „Vadí ti Eberhard?“ zeptala se Lien. Ta slova se jí málem vzpříčila v krku. Naklonila hlavu a přimhouřenýma očima si změřila svou mladší sestru. Lien věděla, že Janny se na okupaci dívá černobíle – věřila, že každý nový den s Němci v jejich zemi je víc než dost. A Eberhard byl Němec. „Jak tě to jen mohlo napadnout? Eberhardovi věřím stejně jako své rodině.“ Janny přistoupila k Lien, pevně ji objala a vzdychla si. Potom ji zase pustila, odstoupila a zadívala se jí přímo do očí. „Toto je nebezpečné místo, Lientje. Vůbec nemáš tušení, čeho všeho jsou ti skopčáci schopní. Věř mi: čím míň se tu ukážeš, tím líp. Kvůli nám oběma.“ Krátce po tomto rozhovoru čekala Lien venku před