Ken Follett VEČER A JITRO
EUROMEDIA GROUP
Přeložili Libuše a Luboš Trávníčkovi
THE EVENING AND THE MORNING Copyright © Ken Follett, 2020 Translation © Libuše and Luboš Trávníčkovi All rights reserved.
ISBN 978-80-242-7262-7
Když se v pátém století rozpadla Římská říše, začala Británie pustnout. Zatímco se římské vily hroutily, lidé stavěli dřevěná obydlí o jedné místnosti bez komínů. Technologie římské keramiky – důležité pro skladování potravin – byla většinou zapomenuta. Gramotnost upadala. Toto období se někdy nazývá temný věk a pokrok byl dalších pět set let bolestně pomalý. Pak se konečně začaly věci měnit…
ČÁST PRVNÍ
SVATBA A. D. 997
1 ČTVRTEK 17. ČERVNA 997 Zůstat vzhůru celou noc je obtížné, zjistil Edgar, i když jde o nejvýznamnější noc vašeho života. Rozložil si plášť na suchém rákosí na podlaze a teď na něm ležel, oblečený do hnědé vlněné haleny po kolena, což bylo vše, co v létě nosil, ve dne i v noci. V zimě si plášť ovinul kolem sebe a ulehal poblíž ohniště. Nyní však převládalo teplé počasí: do svátku svatého Jana Křtitele zbýval týden. Edgar vždy věděl, jaké je datum. Většina lidí se musela ptát kněží, kteří vedli kalendáře. Edgarův starší bratr Erman se kdysi podivil: „Jak to, že víš, kdy jsou Velikonoce?“ a on mu odpověděl: „Protože to je první neděle po prvním úplňku po jednadvacátém březnu, to je jasný.“ Dodat, že to je jasné, byla chyba, protože Erman ho za sarkastickou poznámku udeřil pěstí do břicha. To se stalo před lety, kdy byl Edgar ještě malý. Teď už je dospělý. Tři dny po letním slunovratu mu bude osmnáct. Bratři ho už netlučou. Zatřepal hlavou. Nahodilé myšlenky ho přivedly do stavu, kdy začal lehce klimbat. Pokusil se lehnout si méně pohodlně, a aby neusínal, strčil si pod záda ruku sevřenou v pěst. Přemýšlel, jak dlouho ještě bude muset čekat. Otočil hlavu a ve světle ohniště se rozhlédl kolem sebe. Jeho domov byl téměř stejný jako každý další dům v městečku Combe: z dubových prken, s doškovou střechou a hliněnou podlahou, zčásti pokrytou suchým rákosem z břehů nedaleké řeky. Žádná okna neměl. Uprostřed jediné místnosti se nacházelo čtverhranné kamenné ohniště. Nad ohněm stál třínohý stojan, kam se mohly zavěsit kotlíky 11
V EČER A JITRO
a hrnce s připravovaným jídlem a jehož nohy vrhaly pavoučí stíny na spodní stranu střechy. Ze stěn trčely dřevěné kolíky, na nich viselo oblečení, kuchyňské náčiní a nářadí na stavbu lodí. Edgar nevěděl jistě, kolik noci už uplynulo, protože mohl usnout, možná nejednou. Předtím naslouchal zvukům malého města ukládajícího se k spánku: pár opilců pořvávalo oplzlý popěvek, z jednoho sousedního domu sem doléhala hořká obvinění manželské hádky, jinde práskly dveře a zaštěkal pes, a někde poblíž vzlykala žena. Teď se však neozývalo nic než tichá ukolébavka vln na mořském břehu chráněném před větrem. Upíral pohled ke dveřím a pátral po napovídajících proužcích světla kolem jejich okrajů, ale viděl stále jen tmu. To znamenalo, že buď měsíc už zašel, tudíž noc hodně pokročila, nebo je obloha zatažená, což by o ničem nevypovídalo. Zbytek rodiny ležel na zemi kolem celé místnosti, blízko u stěn, kde nebylo tolik kouře. Táta a máma se o sebe opírali zády. Někdy se uprostřed noci vzbudili, objali se, něco si šeptali a společně se pohybovali, dokud se s těžkým oddechováním zase od sebe neodvalili; teď však tvrdě spali, táta chrápal. Dvacetiletý Erman, nejstarší z bratrů, ležel poblíž Edgara, a prostřední bratr Eadbald se občas převalil v koutě. Edgar slyšel jejich pravidelné, poklidné dýchání. Konečně se rozezněl kostelní zvon. Na opačném konci města se nacházel klášter. Mniši měli způsob, jakým měřili noční hodiny: vyráběli si svíčky opatřené stupnicí a ty jim při odhořívání určovaly čas. Hodinu před úsvitem rozezněli zvon, pak vstali na matutinum, k prvním ranním modlitbám. Edgar ještě chvíli ležel. Zvon mohl vyrušit mámu, která měla lehké spaní. Poskytl jí čas, aby opět upadla do hlubšího spánku. Pak se konečně zvedl. Tiše posbíral plášť, boty a opasek se zavěšenou dýkou v pochvě. Bos přešel přes pokoj tak, aby se vyhnul nábytku: stolu, dvěma stoličkám a lavici. Dveře se otevřely nehlučně: Edgar včera důkladně promazal dřevěné panty ovčím lojem. Kdyby se teď někdo z rodiny probudil, řekl by, že se jde ven vymočit, a doufal by, že si nevšimnou, že odnáší boty. 12
ČT VRTEK 17. ČERVNA 997
Eadbald zabručel. Edgar ztuhl. Probudil se Eadbald, nebo se mu jen něco zdá? Edgar to nepoznal. Ale bratr byl netečný, vždycky se snažil vyhnout zbytečným zmatkům, jako táta. Žádné potíže by nedělal. Edgar vyšel ven a opatrně za sebou zavřel dveře. Měsíc už zašel, ale obloha zůstávala jasná a pobřeží ozářené hvězdami. Mezi domem a horní hranicí přílivu se nacházel dok. Táta se zabýval stavbou lodí a jeho tři synové pracovali s ním. Byl dobrý řemeslník a špatný obchodník, proto všechna peněžní rozhodnutí dělala máma, zejména pokud šlo o obtížný výpočet, jakou cenu požadovat za něco tak složitého, jako je člun nebo loď. Jestliže se zákazník pokoušel cenu usmlouvat, táta býval ochotný svolit, ale máma ho přiměla, aby trval na svém. Když si Edgar zavazoval boty a zapínal opasek, pohlédl na dok. Bylo v něm jen jedno rozestavěné plavidlo, malý říční člun s vesly. Vedle něj ležela velká a velmi cenná hromada stavebního dřeva, kmenů rozštípaných na půlky a čtvrtky a připravených k tomu, aby se z nich vytvarovaly části lodí. Celá rodina se přibližně jednou měsíčně vydávala do lesa, kde porazili pořádný dub. Kácet začínal vždy táta s Edgarem, střídavě se oháněli sekerami s dlouhým toporem a vysekali z kmene přesný klín. Pak chvíli odpočívali, zatímco práci převzali Erman a Eadbald. Když strom padl, odvětvili ho a dřevo odplavili po řece do Combe. Samozřejmě za něj museli zaplatit: les patřil Wigelmovi, thénovi, kterému většina lidí v Combe platila rentu, a ten požadoval za každý strom dvanáct stříbrných pencí. Kromě hromady dřeva byl v doku sud smoly, smotané lano a brusný kámen. Všechno hlídal na řetězu uvázaný mastif Grendel, černý s šedivým čumákem, příliš starý na to, aby způsobil zlodějům velkou újmu, ale stále schopný štěkáním vyvolat poplach. Grendel teď zůstal zticha, netečně Edgara pozoroval s hlavou položenou na předních tlapách. Edgar k němu přiklekl a pohladil ho po hlavě. „Sbohem, staroušku,“ zamumlal a Grendel zavrtěl ocasem, aniž se zvedl. V doku se nacházelo i jedno ještě ne zcela hotové plavidlo, které Edgar považoval za své. Sám ho postavil na základě vlastního 13
V EČER A JITRO
návrhu podle jedné vikinské lodi. Edgar žádného Vikinga nikdy neviděl – za jeho života do Combe nevpadli –, ale před dvěma lety moře vyplavilo na břeh vrak s napůl roztříštěnou příďovou figurou draka, prázdný a zčernalý od požáru, patrně po nějaké bitvě. Edgara ohromila poničená krása lodi: půvabné křivky, protáhlá, hadu podobná příď a štíhlý trup. Nejvíc na něj zapůsobil dlouhý vyčnívající kýl probíhající po celé délce lodi, který – jak si po chvíli zamyšlení uvědomil – poskytoval stabilitu, jež Vikingům umožňovala přeplouvat moře. Edgarův člun představoval jakousi menší verzi se dvěma vesly a malou čtvercovou plachtou. Edgar věděl, že má nadání. Už teď byl lepší stavitel než jeho starší bratři, a zanedlouho předčí i tátu. Měl intuitivní smysl pro to, jak spojovat různě tvarované díly, aby do sebe zapadaly a vytvořily pevnou konstrukci. Už před lety zaslechl, jak táta říká mámě: „Erman se učí pomalu a Eadbald se učí rychle, ale Edgar, zdá se, chápe všechno dřív, než to vůbec vyslovím.“ Měl pravdu. Někdo dokáže vzít do ruky hudební nástroj, na jaký nikdy nehrál, třeba píšťalu nebo lyru, a vyloudit z něj po pár minutách melodii. Edgar měl takový instinkt, pokud jde o čluny a také o domy. „Ten člun se bude sklánět na pravý bok,“ upozornil třeba, nebo: „Ta střecha bude prosakovat,“ a nikdy se nezmýlil. Teď odvázal svůj člun a postrkoval ho po břehu dolů. Skřípavý zvuk, který vydával trup na písku, tlumily vlny tříštící se o břeh. Polekalo ho dívčí chichotání. Ve světle hvězd spatřil nahou ženu ležící na písku a na ní nějakého muže. Edgar je nejspíš znal, ale jejich obličeje nebyly jasně viditelné a on rychle pohlédl stranou, nechtěl je poznat. Tušil, že je překvapil při nedovoleném dostaveníčku. Žena vypadala mladá a muž byl možná ženatý. Kněží kázali proti takovým milostným poměrům, ale lidé pravidla ne vždy dodržují. Edgar si dvojice nevšímal a dotlačil člun na vodu. Ohlédl se zpátky na dům a náhle ho přemohla lítost, přemýšlel, jestli ho ještě někdy uvidí. Byl to jediný domov, na který se pamatoval. Věděl, protože mu to řekli, že se narodil v jiném městě, v Exeteru, kde jeho otec pracoval u jednoho mistra loďaře. Rodina se pak přestěhovala, to byl Edgar ještě nemluvně, a usadili se v Combe, kde se táta udělal 14
ČT VRTEK 17. ČERVNA 997
pro sebe díky jedné získané objednávce veslice; nic z toho si ovšem Edgar nepamatoval. Tohle byl jediný domov, který znal, a on ho teď opouští navždy. Táta měl štěstí, že někde jinde našel zaměstnání. Po obnovení vikinských útoků na jih Anglie v době, kdy Edgarovi bylo devět, se veškeré podnikání zpomalilo. Jakmile se nájezdní lupiči objevili někde poblíž, obchodování a lov ryb se stávaly nebezpečné. Čluny si kupovali jen stateční. V přístavu teď kotvily tři lodě, jak viděl ve svitu hvězd: dvě používané k lovu sleďů a jedna franská obchodní. Na břehu spočívalo několik vytažených menších říčních a příbřežních plavidel. Jeden z těch rybářských člunů pomáhal postavit. Edgar však pamatoval i dobu, kdy se v přístavu nacházelo více než deset lodí. Pocítil čerstvý závan od jihozápadu, což byl zdejší převládající směr větru. Jeho člun měl plachtu – malou, protože byly tak drahé. Vyrobit plachtu normální velikosti pro námořní loď by jedné ženě trvalo čtyři roky. Rozvinout plachtu na krátkou cestu přes zátoku ovšem skoro nestálo za námahu. Začal veslovat, což ho nijak nezatěžovalo. Edgar byl svalnatý jako kovář. Otec a bratři jakbysmet. Od rána do večera, šest dní v týdnu, pracovali se sekerou, teslicí a vrtákem, vytvářeli dubovou obšívku lodních trupů. Byla to těžká práce a dělala z mužů siláky. Ulevilo se mu. Unikl. A za chvíli se setká s ženou, kterou miluje. Hvězdy jasně svítily, břeh bíle zářil, a když jeho vesla čeřila vodní hladinu, zvlněná pěna připomínala vlasy dopadající na ramena jeho milé. Jmenovala se Sungifu, což se obvykle zkracovalo na Sunni, a byla v každém ohledu mimořádná. Podél břehu viděl různé provozní prostory, většinou pracoviště rybářů a obchodníků, klempířskou dílnu, kde se vyráběly rezuvzdorné součástky pro lodě, dlouhý dvůr, ve kterém provazník splétal lana, a obrovskou pec, v níž výrobce smolného lepidla zpracovával sosnová polena plná pryskyřice, aby získal lepivou tekutinu, kterou stavitelé lodí používají k zabezpečení vodotěsnosti svých plavidel. Od vody 15
V EČER A JITRO
vypadalo město vždy větší: byl to domov několika set lidí, jejichž živobytí se přímo nebo nepřímo vázalo na moře. Pohlédl přes zátoku ke svému cíli. Ve tmě by nemohl Sunni vidět, i kdyby tam byla, ale on věděl, že tam není, protože se domluvili na setkání až za úsvitu. Nedokázal se však ovládnout a pořád upíral pohled na místo, kde se už Sunni brzy objeví. Sunni bylo jednadvacet, o tři roky víc než Edgarovi. Upoutala jeho pozornost jednoho dne, kdy seděl na břehu a zíral na ten vikinský vrak. Samozřejmě ji znal od vidění – v tak malém městě znal každého, kdo tu žil –, ale do té doby si jí nijak zvlášť nevšiml a o její rodině si nedokázal vybavit vůbec nic. „Nevyplavilo tě moře s tím vrakem?“ zeptala se ho tenkrát. „Seděl jsi úplně nehnutě, až jsem si myslela, že jsi naplavenej kus dřeva.“ Ihned si uvědomil, že to musí být nápaditá dívka, když bez přemýšlení vysloví něco takového, a vysvětlil jí, co ho na tvarech toho plavidla uchvacuje, protože cítil, že mu bude rozumět. Povídali si spolu hodinu a on se zamiloval. Pak mu řekla, že je vdaná, ale to už bylo pozdě. Jejímu manželovi Cynericovi bylo třicet. Brala si ho jako čtrnáctiletá. Měl stádečko dojných krav a Sunni se starala o obchodování s mlékem. Byla prozíravá a vydělala svému manželovi spoustu peněz. Děti neměli. Edgar zanedlouho poznal, že Sunni Cynerica nenávidí. Její manžel odcházel den co den hned po večerním dojení do hospody zvané U námořníků a opíjel se. Po jeho odchodu mohla Sunni vyklouznout do lesa a setkat se s Edgarem. Odteď však už žádné skrývání nebude. Dneska spolu utečou, nebo přesněji řečeno odplují. Edgarovi nabídli práci a domek v jedné rybářské vesnici vzdálené odtud asi osmdesát kilometrů podél pobřeží. Měl štěstí, že našel stavitele lodí, který sháněl pomocníka. Edgar neměl žádné peníze – nikdy je neměl. Máma říkala, že je nepotřebuje –, ale nářadí si schovával ve schránce zabudované do člunu. Začnou nový život. Jakmile všichni pochopí, že jsou pryč, Cyneric se bude považovat za svobodného a bude se moct znovu oženit. Manželka, která utekla 16
ČT VRTEK 17. ČERVNA 997
s jiným mužem, se prakticky rozvedla: církvi se to nemuselo líbit, ale takový byl zvyk. Sunni nepochybovala, že Cyneric do několika týdnů vyrazí na venkov a vyhledá si nějakou zoufale chudou rodinu s hezkou čtrnáctiletou dcerou. Edgar přemýšlel, na co ten muž potřebuje manželku: podle Sunni měl o sex malý zájem. „Rád někoho sekýruje,“ vysvětlila mu. „Můj problém spočíval v tom, že už jsem dospěla natolik, abych jím opovrhovala.“ Cyneric by je nepronásledoval, i kdyby zjistil, kde jsou, což bylo přinejmenším nějakou dobu nepravděpodobné. „A kdybysme se v tomhle pletli a Cyneric nás našel, rozbiju mu hubu na tisíc kousků,“ prohlásil Edgar. Sunnin výraz mu prozradil, že to považuje za pošetilé chvástání, a uvědomil si, že má pravdu. „K tomu ale nejspíš nedojde,“ dodal spěšně. Doplul na opačnou stranu zátoky, přirazil člun ke břehu a uvázal ho k balvanu. Slyšel, jak mniši odříkávají modlitby. Klášter stál nedaleko a dům Cynerica a Sunni se nacházel jen pár set metrů za ním. Posadil se na písek, hleděl na temné moře a noční oblohu a myslel na Sunni. Podaří se jí vyklouznout stejně snadno jako jemu? Co když se Cyneric probudí a v odchodu jí zabrání? Mohlo by dojít ke rvačce; třeba ji zmlátí. Náhle se ho zmocnilo pokušení změnit plán, zvednout se z břehu a zajít pro ni domů. S úsilím své nutkání potlačil. Lépe bude nechat to na ní. Cyneric bude v opileckém spánku a Sunni se dokáže pohybovat tiše jako kočka. Plánovala, že si před spaním vezme na krk svůj jediný šperk, složitě vyrývaný stříbrný kroužek na koženém řemínku. Ve váčku na opasku bude mít jehlu s nitěmi, což se vždycky hodí, a vyšívanou plátěnou čelenku, kterou nosí při zvláštních příležitostech. Stejně jako Edgar, i ona může opustit dům v několika tichých vteřinách. Brzy bude tady, oči zářící vzrušením, útlé tělo dychtící po jeho tělu. Obejmou se, pevně se sevřou v náručí a vášnivě se políbí. Pak Sunni nastoupí do člunu a on ho odstrčí do vody, na cestu ke svobodě. Přemýšlel, že chvíli bude veslovat, pak se znovu políbí. Jak brzy se budou moct milovat? Bude netrpělivá, stejně jako on. Mohl by odveslovat 17
V EČER A JITRO
za okraj zátoky, pak spustit uvázaný kámen, který používal jako kotvu, a mohli by si ve člunu lehnout, třeba pod sedadla; bylo by to trochu nešikovné, ale co na tom? Člun se bude jemně pohupovat na vlnách a oni na nahé kůži pocítí teplo vycházejícího slunce. Ale možná bude moudřejší rozvinout plachtu a zvětšit vzdálenost od města, než se odváží riskovat a zastaví. Za bílého dne chtěl být už hodně daleko. Bude těžké odolat pokušení, když bude Sunni tak blízko a bude se na něj s úsměvem dívat. Zajistit jejich budoucnost však bylo důležitější. Rozhodli se, že až dorazí do nového domova, řeknou, že jsou už sezdaní. Do nynějška spolu ještě nikdy nestrávili noc v posteli. Odedneška budou každý den společně večeřet, celou noc ležet v objetí a ráno se na sebe významně usmívat. Na obzoru spatřil náznak světla. Co nevidět se rozední. Sunni tu bude každou chvíli. Jenom když pomyslel na rodinu, pocítil smutek. Zcela spokojeně může žít bez svých bratrů, kteří s ním pořád zacházeli jako s malým klukem a snažili se předstírat, že není dospělý a chytřejší než oni. Bude mu chybět táta, který mu celý život říkal věci, jež nikdy nezapomene, jako: „Ať spojíš dvě prkna na pokos sebelíp, nejslabší místo je vždycky v tom spoji.“ A pomyšlení na to, že opouští mámu, mu vehnalo slzy do očí. Je to silná žena. Když se něco nedařilo, neztrácela čas naříkáním na osud, ale začala dávat věci do pořádku. Před třemi lety táta onemocněl horečkou a málem zemřel, a máma si vzala na bedra vedení doku – říkala chlapcům, co mají dělat, vybírala dluhy a zajišťovala, aby zákazníci nerušili objednávky –, dokud se táta neuzdravil. Máma se narodila jako vůdce, a nejen rodiny. Táta byl jedním z dvanácti combeských stařešinů, ale když se thén Wigelm pokusil zvýšit obyvatelům rentu, vedla protest celého města právě máma. Nebýt radostné vyhlídky na budoucnost se Sunni, nedalo by se pomyšlení na odchod snést. Ve slabém světle zahlédl Edgar na vodě cosi podivného. Měl dobrý zrak a byl zvyklý rozpoznávat lodě na dálku, rozlišovat tvar trupu 18
ČT VRTEK 17. ČERVNA 997
od vysoké vlny nebo nízkého mraku, ale teď nevěděl, na co se vlastně dívá. Snažil se zaslechnout jakýkoli vzdálený zvuk, ale slyšel jen vlny tříštící se o břeh přímo před ním. Po pár okamžicích se mu zdálo, že zahlédl hlavu nějaké příšery; zamrazilo ho. Připadalo mu, že na pozadí slabé záře na obloze vidí nastražené uši, velkou tlamu a dlouhý krk. Chvilku poté si uvědomil, že se dívá na něco ještě horšího, než je příšera: na vikinskou loď s dračí hlavou na špičce dlouhé zahnuté přídě. Na dohled se objevila další, pak třetí, pak čtvrtá. Jejich plachty napínal zesilující jihozápadní vítr a lehká plavidla se na vlnách rychle pohybovala vpřed. Edgar vyskočil na nohy. Vikingové byli zloději, násilníci a vrahové. Útočili podél pobřeží a po řekách do vnitrozemí. Zapalovali města, kradli vše, co mohli unést, a vraždili všechny kromě mladých mužů a žen, které brali do zajetí, aby je prodali jako otroky. Edgar ještě chvíli váhal. Teď viděl deset lodí. To znamenalo nejméně pět set Vikingů. Jsou to skutečně vikinské lodě? Nová zlepšení Vikingů přebírali i jiní stavitelé lodí a napodobovali jejich styl, stejně jako Edgar sám. Ale rozdíl poznal: ze skandinávských lodí čišela jakási záludná hrozba, jakou žádní imitátoři napodobit nedokázali. Každopádně, kdo jiný by se sem blížil v takovém počtu za svítání? Ne, nebylo pochyb. Do Combe přicházelo peklo. Musí varovat Sunni. Jestliže se k ní dostane včas, mohli by ještě uniknout. S pocitem viny si uvědomil, že nejprve pomyslel na ni, a nikoli na svou rodinu. Musí je varovat také. Jenže oni jsou na opačném konci města. Nejdřív vyhledá Sunni. Otočil se a rozběhl se po břehu, oči upřené na cestu před sebou, aby se vyvaroval poloskrytých překážek. Po minutě se zastavil a pohlédl na zátoku. Zděsilo ho, když viděl, jak rychle se Vikingové pohybují. Planoucí louče se kvapně přibližovaly, některé se odrážely ve vlnícím 19
V EČER A JITRO
se moři, jiné byly očividně neseny na písčitém břehu. Nájezdníci se už vyloďovali! Chovali se však tiše. Edgar ještě teď slyšel, jak se mniši modlí, nevědomí si svého osudu. Měl by varovat i je. Ale nemůže přece varovat každého! Nebo možná může. Při pohledu na siluetu věže klášterního kostela rýsující se na pozadí stále světlejší oblohy si uvědomil, jak je možné varovat Sunni, vlastní rodinu, mnichy a celé město. Změnil směr a zamířil ke klášteru. Ze tmy se vynořila nízká zídka a on ji přeskočil, aniž zpomalil tempo. Při dopadu na opačné straně zavrávoral, ale udržel rovnováhu a běžel dál. Dorazil ke kostelním dveřím a ohlédl se zpátky. Klášter stál na mírném svahu a Edgar přehlédl celé město i zátoku. Mělčinami se ke břehu brodily stovky Vikingů a pokračovaly do města. Viděl, jak letním sluncem vysušená sláma doškové střechy náhle vzplála; a vzápětí další a další. Znal všechny domy ve městě i jejich majitele, ale v mdlém světle nedokázal rozpoznat, o které budovy jde, a chmurně přemýšlel, jestli se neocitl v plamenech i jeho vlastní domov. Rozrazil dveře kostela dokořán. Kostelní loď osvětlovalo mihotavé světlo svíček. Liturgický zpěv mnichů přestával ladit, jak ho někteří viděli běžet k dolní části věže. Spatřil volně visící lano, popadl ho a zatáhl. K jeho zděšení nevydal zvon žádný zvuk. Jeden z mnichů se oddělil od skupiny a dlouhým krokem zamířil k němu. Vyholený vršek hlavy měl obkroužený bílými kadeřemi a Edgar poznal převora Ulfrica. „Zmiz odtud, bláznivý kluku,“ obořil se pohoršený převor na chlapce. Edgar neměl čas, aby se obtěžoval s nějakým vysvětlováním. „Musím ten zvon rozhoupat!“ odbyl ho zběsile. „Co se s ním stalo?“ Bohoslužba se přerušila a všichni mniši ho teď pozorovali. Přistoupil k němu druhý muž: správce kuchyně Maerwynn, mladší mnich, ne tak nabubřelý jako Ulfric. „Co se děje, Edgare?“ zeptal se. „Jsou tu Vikingové!“ vykřikl Edgar. Znovu zatahal za lano. Ještě nikdy nezkoušel rozeznít kostelní zvon, a jeho váha ho překvapila. 20
ČT VRTEK 17. ČERVNA 997
„Ach ne!“ zvolal převor Ulfric. Jeho karatelský výraz se změnil ve vyděšený. „Bůh uchovej!“ „Víš to jistě, Edgare?“ ujišťoval se Maerwynn. „Viděl jsem je z břehu!“ Maerwynn se rozběhl ke dveřím a venku se rozhlédl. Vrátil se celý bledý. „Je to pravda,“ přisvědčil. „Utíkejte, všichni!“ vykřikl Ulfric. „Počkejte!“ zadržel je Maerwynn. „Edgare, tahej dál za lano. Musíš zatáhnout několikrát, než zvon rozhoupáš. Zvedni nohy a pověs se na lano. Všichni ostatní – máme pár minut, než sem dorazí. Popadněte něco, než poběžíte: především relikviáře s ostatky svatých, ozdobné předměty s drahokamy a knihy – a pak utíkejte do lesů.“ Edgar se pověsil na lano, nadzvedl tělo ze země a za okamžik uslyšel úder zvonu. Ulfric popadl stříbrný kříž, vyřítil se ven a ostatní mniši vybíhali za ním. Někteří klidně sbírali cenné předměty, jiní křičeli a panikařili. Zvon se rozhoupal a začal vyzvánět. Edgar horečně tahal za lano a využíval váhu svého těla. Chtěl, aby každý pochopil, že tohle není jen svolávání spících mnichů, ale vyhlášení poplachu pro celé město. Po chvíli cítil, že toho udělal dost. Nechal lano viset a vyběhl z kostela. Štiplavý pach hořících došků ho dráždil v nose: svěží jihozápadní vítr šířil plameny děsivou rychlostí. Zároveň stále víc svítalo. Ve městě vybíhali lidé z domů a svírali v rukou nemluvňata i větší děti a vůbec cokoli, co jim bylo drahé, jako nářadí, slepice či kožené váčky s penězi. Ti nejrychlejší už přebíhali přes pole k lesům. Někteří díky zvonu uniknou, pomyslel si Edgar. Vydal se proti davu, uskakoval před přáteli a sousedy, a mířil k Sunninu domu. Spatřil pekaře, který bývá už časně zrána u pece: teď utíkal ze svého domu s pytlem mouky na zádech. V hospodě U Námořníků bylo stále ticho, její osazenstvo se i po poplachu probouzelo pomalu. Klenotník Wyn projel kolem na koni, s truhlicí přivázanou na zádech; vyděšený kůň pádil jako zběsilý a muž se ho zoufale držel oběma pažemi kolem krku. Otrok Griff nesl starou 21
V EČER A JITRO
ženu, svou majitelku. Edgar si pozorně prohlížel každou tvář, která ho míjela, pro případ, že by mezi nimi byla Sunni, ale neviděl ji. Pak se setkal s Vikingy. Jejich předvoj tvořil tucet urostlých mužů a dvě ženy děsivého vzezření, všichni v krátkých kožených kazajkách a ozbrojení kopími a sekerami. Přilby neměli, viděl Edgar, a jak mu strach stoupal do krku jako zvratky, uvědomil si, že před slabými obyvateli města se moc ochraňovat nepotřebují. Někteří už nesli kořist: meč s jílcem vykládaným drahokamy, který byl bezpochyby určen spíš na vystavování než k boji; váček s penězi; drahé sedlo se třmeny z pozlaceného bronzu. Jeden vedl bílého koně a Edgar poznal, že je to kůň majitele jedné rybářské lodi; jiný měl přes rameno přehozenou dívku, ale Edgarovi se ulevilo, že to není Sunni. Couvl, ale Vikingové postupovali dál a on nemohl utéct, protože musí najít Sunni. Hrstka statečných obyvatel města kladla odpor. Stáli zády k Edgarovi, takže nepoznal, kdo to je. Někteří používali sekery a dýky, jeden luk a šípy. Edgar chviličku jen tak zíral, ochromený pohledem na ostré čepele zatínající se do lidského masa, slyšel raněné muže kvílející bolestí jako zvířata, cítil pach města v plamenech. Jediné násilí, které kdy zažil, spočívalo v pěstních rvačkách mezi útočnými chlapci nebo opilými muži. Tohle bylo něco nového: prýštící krev, vyhřezlé vnitřnosti, bolestný a vyděšený křik. Ztuhl strachem. Obchodníci a rybáři z Combe neměli šanci proti těmto útočníkům, jejichž obživa spočívala v násilí. Místní byli ve chvilce poraženi, Vikingové postupovali dál a za jejich předvojem se stále hrnuli další. Edgar se vzpamatoval a uskočil za jeden dům. Musel se dostat od Vikingů, ale aby zapomněl na Sunni, tak moc se zase nebál. Útočníci postupovali po hlavní ulici a pronásledovali obyvatele, kteří tudy prchali; za domy však žádní Vikingové nebyli. Ke každému domu patřil pozemek o zhruba dvou tisících metrech čtverečních, na kterém měla většina lidí ovocné stromy a zeleninové zahrádky a ti bohatší ještě kurník nebo prasečí chlívek. Edgar přebíhal od jednoho zadního dvorku k druhému, stále směrem k Sunninu domu. 22
ČT VRTEK 17. ČERVNA 997
Sunni a Cyneric žili v domě, který byl stejný jako kterýkoli jiný – až na mléčnici, přístavek z vepřovice, směsi písku, kamení, jílu a slámy, se střechou z tenkých kamenných tašek; to vše proto, aby se uvnitř udržel chlad. Jejich dům stál na okraji malé louky, kde se krávy pásly. Edgar doběhl k domu, rozrazil dveře a vpadl dovnitř. Cyneric, malý podsaditý černovlasý muž, ležel na podlaze. Rákos kolem něj nasákl krví a Cyneric se nehýbal. Otevřená rána mezi krkem a ramenem už nekrvácela a Edgar nepochyboval, že je mrtvý. Sunnina hnědobílá fenka Brindle stála v koutě, třásla se a těžce oddechovala, jak to psi dělají, když se vyděsí. Ale kde je Sunni? V zadní části domu se nacházely dveře do mléčnice. Byly otevřené, a když k nim Edgar vykročil, uslyšel Sunni vykřiknout. Vešel do mléčnice. Spatřil záda vysokého žlutovlasého Vikinga. Odehrával se tu nějaký zápas: po kamenné podlaze se rozlilo vědro mléka a původně zavěšený dlouhý žlab, ze kterého se krmí krávy, ležel převrácený u zdi. Zlomek vteřiny poté Edgar poznal, že Vikingovým protivníkem je Sunni. Opálenou tvář měla zkřivenou zuřivostí, široce otevřená ústa odhalovala bílé zuby, tmavé vlasy jí vlály. Viking držel v jedné ruce sekeru, ale nepoužíval ji. Druhou rukou se snažil povalit Sunni na zem, zatímco ona se po něm oháněla velkým kuchyňským nožem. Zcela zjevně ji chtěl spíš zajmout než zabít, protože zdravá mladá žena představovala vysoce ceněnou otrokyni. Ani ona, ani on Edgara neviděli. Dřív než se Edgar stačil pohnout, Sunni zasáhla Vikinga nožem do obličeje. Zařval bolestí a z hluboké řezné rány mu vytryskla krev. Rozzuřený pustil sekeru, popadl Sunni za obě ramena a mrštil s ní na zem. Těžce dopadla a Edgar uslyšel děsivé zadunění, když hlava zasáhla kamenný schod u prahu. Viking klesl na jedno koleno, zalovil ve své kazajce a vytáhl kožený řemen – očividně ji hodlal spoutat. Lehce pootočil hlavu a spatřil Edgara. V jeho tváři se objevil strach, rychle se natáhl pro svou upuštěnou zbraň, ale bylo pozdě. Edgar popadl sekeru okamžik předtím, než 23
V EČER A JITRO
na ni Viking dosáhl. Byla to zbraň velice podobná nástroji, který Edgar používal na kácení stromů. Pevně uchopil násadu, a kdesi v podvědomí zaznamenal, že topůrko a hlava jsou krásně vyvážené. Ustoupil o krok, z Vikingova dosahu. Muž se začal zvedat. Edgar se rozmáchl sekerou ve velkém oblouku až za záda, pak ji zvedl přes hlavu, a nakonec jí švihl dolů, rychle, tvrdě a přesně, v dokonalé křivce. Ostří dopadlo na vršek mužovy hlavy. Zaseklo se skrz vlasy a kůži hluboko do lebky, až vyhřezl mozek. K Edgarovu úděsu Viking nepadl okamžitě mrtev, na moment se zdálo, že se usilovně snaží zůstat stát; pak z něj ale život vymizel jako světlo ze zhasnuté svíčky a on se zhroutil na zem, raneček ochablých končetin. Edgar pustil sekeru a přiklekl k Sunni. Oči měla otevřené, zíraly do prázdna. Zašeptal její jméno. „Mluv na mě,“ naléhal. Vzal ji za ruku a zvedl jí paži. Byla bezvládná. Políbil ji na ústa a uvědomil si, že nedýchá. Sáhl jí k srdci, hned pod křivku hebkého prsu, který zbožňoval. Držel tam ruku a zoufale doufal, že pocítí tlukot srdce; rozvzlykal se, když zjistil, že doufá marně. Sunni byla mrtvá, srdce jí už nebilo. Nevěřícně na ni zíral, pak se konečky prstů nesmírně něžně dotkl jejích víček – jemně, jako by se bál, že jí ublíží – a zavřel jí oči. Pomalu padal dopředu, až mu hlava spočinula na její hrudi a jeho slzy se vsákly do hnědé vlny Sunniných prostých šatů. Chvíli poté se ho zmocnil šílený vztek na muže, který ji připravil o život. Vyskočil na nohy, popadl sekeru a začal sekat do Vikingova mrtvého obličeje, tříštil čelo, drtil mu oči, rozpoltil bradu. Záchvat trval jen chvíli, než si uvědomil hrůznou beznadějnost svého počínání. Když toho zanechal, uslyšel zvenčí křik v jazyce, který se podobal jeho vlastnímu, ale úplně stejný nebyl. To mu rázem připomnělo nebezpečí, v němž se ocitl. Možná za chvíli zemře. Je mi jedno, jestli umřu, pomyslel si; v tomhle rozpoložení však setrval jen pár vteřin. Setká-li se s dalším Vikingem, může se stát, že skončí s rozsekanou hlavou stejně jako muž u jeho nohou. Jakkoli byl zdrcený žalem, přesto se ho zmocnila hrůza při pomyšlení, že by dopadl takhle. 24
ČT VRTEK 17. ČERVNA 997
Ale co si má počít? Bál se, že ho najdou v mléčnici s mrtvolou jeho oběti volající po pomstě; jestli však vyjde ven, určitě ho chytnou a zabijí. Divoce se kolem sebe rozhlížel: kam by se mohl schovat? Oči mu padly na převrácený žlab, stlučený z hrubých prken. Takhle dnem vzhůru mu připadl dost velký, aby ho skryl. Lehl si na kamennou podlahu a překlopil ho na sebe. Pak ho ještě něco napadlo, nadzvedl okraj žlabu, popadl sekeru a vtáhl ji k sobě. Škvírami mezi prkny pronikalo do žlabu trochu světla. Ležel nehybně a naslouchal. Dřevo poněkud tlumilo zvuky, ale přesto slyšel spoustu křiku a nářku. Čekal a trnul strachem: každým okamžikem může vejít nějaký Viking, který bude natolik zvědavý, že nakoukne pod žlab. Edgar se rozhodl, že kdyby k tomu došlo, pokusí se toho muže okamžitě zabít sekerou; byl by však ve velké nevýhodě – ležel by na zemi, zatímco nepřítel by nad ním stál. Uslyšel kňučení psa a pochopil, že vedle převráceného žlabu určitě stojí Brindle. „Padej pryč,“ sykl, ale zvuk jeho hlasu ji jen pobídl a ona začala kňučet hlasitěji. Edgar zaklel, nadzvedl okraj žlabu, vystrčil ruku a vtáhl psa k sobě. Brindle si lehla a utichla. Edgar čekal a naslouchal úděsným zvukům doprovázejícím ten masakr a zkázu. Brindle začala z ostří sekery olizovat Vikingův mozek. Þ Þ Þ Nevěděl, jak dlouho tam zůstal. Začalo mu být teplo, a tak vytušil, že slunce už musí být vysoko. Hluk zvenčí postupně zeslábl, ale on si nemohl být jistý, že Vikingové odtáhli, a pokaždé když ho napadlo, že se podívá, zase se raději rozhodl, že nebude dávat život v sázku. Pak si opět vzpomněl na Sunni a znovu se rozplakal. Brindle vedle něj pospávala, ale každou chvíli ve spánku zanaříkala a zachvěla se. Edgar přemýšlel, jestli psi nemají zlé sny. On sám je někdy míval: ocitl se na potápějící se lodi, nebo na něj padal velký dub a on se nemohl ani hnout, či prchal před lesním požárem. Když se z podobných snů probudil, zažíval takový pocit 25
V EČER A JITRO
úlevy, že mu bylo do pláče. Teď ho napadalo, že ten vikinský útok je možná zlý sen, ze kterého se každým okamžikem probudí a najde Sunni stále naživu. Jenže se neprobudil. Konečně uslyšel hlasy zřetelně mluvící anglosasky. Stále váhal. Hlasy zněly znepokojeně, ale nikoli panicky; spíš zdrcené žalem než ve strachu o život. Usoudil, že tohle určitě znamená, že Vikingové jsou pryč. Kolik jeho přátel odvedli s sebou, aby je prodali do otroctví? Kolik mrtvol jeho sousedů za sebou zanechali? Přežila jeho rodina? Brindle vydala hrdelní zvuk plný naděje a pokusila se vstát. V omezeném prostoru se postavit nemohla, ale zřejmě cítila, že se nyní může bezpečně pohybovat. Edgar nadzvedl žlab. Brindle okamžitě vylezla ven. Edgar se vyvalil za ní s vikinskou sekerou v ruce a žlab zase pustil na zem. Postavil se; nohy ho po tom dlouhém uvěznění bolely. Zavěsil si sekeru k opasku. Pak vyhlédl ze dveří mléčnice. Město zmizelo. Na okamžik zůstal jen zmateně stát. Jak by mohlo Combe zmizet? Ale samozřejmě to věděl. Téměř všechny domy úplně shořely. Několik jich ještě doutnalo. Tu a tam se rýsovaly zděné stavby a Edgarovi chvíli trvalo, než je určil. Klášter měl dvě kamenné budovy, kostel a dvoupodlažní stavbu s refektářem v přízemí a dormitářem v patře. Stály tu ještě dva další kamenné kostely. Déle mu trvalo rozpoznat dům klenotníka Wyna, který se potřeboval kamenným zdivem chránit před zloději. Cynericovy krávy přežily, vyděšeně se shlukly uprostřed své oplocené pastviny: krávy jsou cenné, ale Edgar usoudil, že jsou příliš neohrabané a popudlivé, než aby se daly odvést na palubu lodi – Vikingové, stejně jako všichni zloději, dávali přednost penězům nebo malým, ale značně hodnotným předmětům, jako jsou šperky. Obyvatelé města stáli v troskách, otřesení, téměř nemluvili, ozývaly se jen jednoslabičné výrazy vyjadřující žal, hrůzu a zmatek. V zátoce kotvila tatáž plavidla, ale vikinské lodě byly pryč. 26
ČT VRTEK 17. ČERVNA 997
Nakonec se šel podívat na mrtvoly v mléčnici. Viking téměř nepřipomínal lidskou bytost. Edgar měl divný pocit, děsil se, že tohle udělal on sám. Skoro tomu nemohl uvěřit. Sunni vypadala překvapivě pokojně. Zranění hlavy, kterému podlehla, nezanechalo žádnou viditelnou stopu. Oči měla napůl otevřené a Edgar je opět zavřel. Přiklekl k ní a znovu se snažil nahmatat tep, i když věděl, že je to pošetilé. Její tělo už vychladlo. Co má teď udělat? Možná by mohl napomoct, aby se její duše dostala na nebesa. Klášter stále stojí. Měl by ji odnést do kostela mnichů. Vzal ji do náručí. Zvednout ji bylo obtížnější, než předpokládal. Byla štíhlá a on silný, ale bezvládné tělo ho vychýlilo z rovnováhy, a jak se usilovně snažil postavit, musel ji tisknout k hrudi silněji, než by si přál. Držet ji v tak hrubém objetí a vědět, že necítí žádnou bolest, krutě zdůrazňovalo její neživost a Edgar se znovu rozplakal. Prošel domem kolem Cynericovy mrtvoly a dveřmi ven. Brindle ho následovala. Zdálo se, že je půlka odpoledne, třebaže se to obtížně odhadovalo: ve vzduchu poletoval popel spolu s kouřem z ohořelých zbytků dřeva a všude se vznášel nechutný zápach spálených lidských těl. Přeživší se zmateně rozhlíželi kolem sebe, jako by nemohli pochopit, co se stalo. Další se vraceli z lesů, někteří přitom poháněli dobytek. Edgar se ubíral ke klášteru. Sunnina váha mu začala působit bolest v pažích, ale on tu bolest nějak zvráceně vítal. Její oči však nevydržely zavřené, a to ho rozrušovalo. Chtěl, aby vypadala, jako když spí. Nikdo mu nevěnoval moc pozornosti: všichni prožívali své vlastní osobní tragédie. Dorazil ke kostelu a vstoupil dovnitř. Nebyl jediný, kdo dostal tenhle nápad. Podél celé kostelní lodi ležela těla a vedle nich klečeli nebo stáli lidé. K Edgarovi přistoupil převor Ulfric, zdál se silně rozrušený a rázně se zeptal: „Mrtvá, nebo živá?“ „Je to Sungifu, je mrtvá,“ odpověděl Edgar. „Mrtví na východní konec,“ ukázal Ulfric; zoufale spěchal, než aby mohl jednat vlídně. „Ranění do chrámové lodi.“ „Pomodlíte se za její duši, prosím?“ „Bude s ní naloženo jako se všemi ostatními.“ 27
V EČER A JITRO
„Spustil jsem poplach,“ ohradil se Edgar. „Možná jsem vám zachránil život. Pomodlete se za ni, prosím.“ Ulfric spěchal pryč, aniž odpověděl. Edgar si všiml, že nějakého raněného ošetřuje bratr Maerwynn – ovazoval mu nohu, zatímco muž naříkal bolestí. Když se konečně Maerwynn zvedl, Edgar se ho zeptal: „Pomodlíš se za Sunninu duši, prosím?“ „Ano, samozřejmě,“ odpověděl Maerwynn a udělal Sunni křížek na čele. „Děkuju ti.“ „Prozatím ji polož na východní konec kostela.“ Edgar prošel lodí a kolem oltáře. Na opačném konci kostela leželo v úhledných řadách dvacet nebo třicet těl a truchlící příbuzní z nich nespouštěli oči. Edgar Sunni opatrně položil na zem. Narovnal jí nohy, překřížil paže na hrudi a pak jí prsty upravil vlasy. Litoval, že není kněz a že se nemůže o její duši postarat sám. Zůstal u ní dlouho klečet, hleděl na její nehybný obličej a usilovně se snažil pochopit, že se na něj už nikdy neusměje. Nakonec mu do hlavy pronikly myšlenky na živé. Jsou rodiče naživu? Neodvlekli bratry do otroctví? Před pouhými pár hodinami se je chystal opustit navždy. Nyní je potřeboval. Bez nich by byl na světě sám. Zůstal se Sunni ještě chvíli, pak z kostela odešel; Brindle ho následovala. Venku přemýšlel, kde začít. Rozhodl se jít domů. Dům bude samozřejmě pryč, ale třeba tam rodinu najde, nebo objeví aspoň nějaké vodítko k tomu, co se s nimi stalo. Nejrychlejší cesta vedla podél pobřeží. Ubíral se k moři a doufal, že na břehu najde svůj člun. Nechal ho kus dál od nejbližších domů, takže existuje naděje, že neshořel. Dříve než dorazil k moři, potkal matku, která se vracela do města z lesa. Při pohledu na její pevný, odhodlaný výraz a rázný krok pocítil takovou úlevu, až se mu udělalo slabo, a málem klesl na zem. Nesla bronzový kuchyňský hrnec, možná to jediné, co z domu zachránila. 28
ČT VRTEK 17. ČERVNA 997
Obličej měla ztrhaný smutkem, ale sevřená ústa vyjadřovala zarputilé odhodlání. Sotva spatřila Edgara, její výraz se změnil, teď se v něm zračila radost. Pevně ho sevřela oběma pažemi a přitiskla se tváří na jeho hruď. „Chlapečku můj, ach Eddie, díky Bohu,“ vzlykala. Objal ji se zavřenýma očima, vděčnější než kdykoli v životě za to, že ji má. Po chvíli pohlédl přes její rameno a uviděl Ermana, který byl tmavý jako máma, ale spíš paličatý než odhodlaný, a světlovlasého a pihovatého Eadbalda, ale otec nikde. „Kde je táta?“ podivil se. „Řekl nám, že máme utéct,“ odpověděl Erman. „Zůstal pozadu, aby zachránil dok.“ Edgar chtěl vykřiknout: A vy jste ho nechali? Ovšem tohle nebyl čas na výčitky – a Edgar ostatně odešel také. Máma uvolnila objetí. „Jdeme zpátky domů,“ řekla. „K tomu, co z něj zbylo.“ Zamířili ke břehu. Máma kráčela rychle, nedočkavá, aby zjistila pravdu, ať už dobrou, nebo špatnou. „Zmizels rychle, bratříčku,“ pronesl Erman vyčítavě. „Proč jsi nás nevzbudil?“ „Já jsem vás vzbudil,“ odpověděl Edgar. „Rozhoupal jsem klášterní zvon.“ „Nic jsi nerozhoupal.“ Tohle byl celý Erman – začne se hašteřit v takovouhle chvíli. Edgar se odvrátil a nic neřekl. Bylo mu jedno, co si Erman myslí. Když dorazili na břeh, Edgar viděl, že jeho člun je pryč. Samozřejmě, sebrali ho Vikingové. Poznali dobré plavidlo. A bylo snadné ho odtud dostat: prostě ho mohli přivázat k zádi jedné své lodi a odvléct ho. Byla to velká ztráta, ale on žádnou bolest nepociťoval: ve srovnání se smrtí Sunni to pro něj nemělo žádný význam. Cestou podél břehu narazili na mrtvolu matky jednoho chlapce stejně starého jako Edgar, a jeho napadlo, jestli nepřišla o život, když se snažila Vikingům zabránit, aby odvlekli jejího syna do otroctví. 29
V EČER A JITRO
Další mrtvola ležela o pár metrů dál, a pak další a další. Edgar si prohlédl každý obličej: všechno to byli přátelé a sousedi, ale tátu mezi nimi nenašel, a tak začal opatrně doufat, že to otec možná přežil. Dorazili domů. Nezbylo tu nic víc než ohniště se stále stojící železnou trojnožkou. Vedle trosek leželo tátovo tělo. Máma vykřikla hrůzou a žalem a padla na kolena. Edgar k ní přiklekl a objal ji jednou paží kolem třesoucích se ramen. Táta měl pravou paži u ramene uťatou, patrně sekerou, a zdálo se, že vykrvácel. Edgar pomyslel na sílu a dovednosti, které se v té paži ukrývaly, a vytryskly mu slzy hněvu nad tou ztrátou. „Koukněte na dok,“ zvolal Eadbald. Edgar se zvedl a otřel si oči. Nejprve si nebyl jistý, co vidí, a protřel si oči znovu. Dok vyhořel. Z rozestavěného plavidla a z uskladněného dřeva zbyly hromady popela a stejně dopadla i pryskyřice a svinuté lano. Nezůstalo nic než brusný kámen, který používali na ostření nářadí. V řeřavém popelu Edgar rozeznal ohořelé kosti, příliš malé na to, aby mohly být lidské, a vytušil, že chudák starý Grendel uhořel na konci svého řetězu. Dok představoval veškerý majetek rodiny. Edgar si uvědomil, že s dokem ztratili zdroj obživy. I kdyby byl nějaký zákazník ochotný objednat si nový člun od tří učňů, neměli žádné dřevo, ze kterého by ho postavili, žádné nářadí, kterým by dřevo opracovávali, a žádné peníze, aby si nakoupili, co potřebují. Máma nejspíš má pár stříbrných pencí, ale rodině nikdy nezbývalo moc na utrácení a táta každý přebytečný zisk vždycky použil na nákup stavebního dřeva. Dobré dřevo je lepší než stříbro, říkával s oblibou, protože je těžší ho ukradnout. „Nic nám tu nezůstalo a nemáme žádnej zdroj obživy,“ konstatoval Edgar. „Co si proboha počneme?“
30
2 SOBOTA 19. ČERVNA 997 Na vrcholku stoupání přitáhl biskup Wynstan ze Shiringu uzdu svému koni a pohlédl dolů na Combe. Z města toho moc nezbylo: letní slunce svítilo na šedou pustinu. „Je to horší, než jsem čekal,“ povzdechl si. V přístavu kotvilo několik nepoškozených lodí a člunů, jediné nadějné znamení. K Wynstanovi dojel jeho bratr Wigelm. „Každý Viking by zasloužil upéct zaživa,“ zavrčel. Wigelm byl thén, příslušník elity vlastnící půdu. Třicetiletý, o pět let mladší než Wynstan, snadno dával průchod hněvu. Tentokrát s ním však Wynstan souhlasil. „Na pomalém ohni,“ dodal. Jejich starší nevlastní bratr je slyšel. Bratři měli podle zvyklosti jména, která zněla podobně. Nejstarší z nich, čtyřicetiletý Wilwulf, obvykle zvaný Wilf, byl ealdorman ze Shiringu, vládce části západní Anglie, která zahrnovala i Combe. „Nikdy jste neviděli město po vikinském nájezdu,“ poznamenal. „Takhle to vypadá.“ Klusali dál do zpustošeného města, následováni malým doprovodem ozbrojenců. Wynstan věděl, že skýtají impozantní pohled: tři vysocí muži v drahém oblečení jedoucí na skvělých koních. Wilf měl na sobě modrou tuniku po kolena a kožené vysoké boty a Wigelm podobné oblečení, ale červené. Wynstan byl oděn v obyčejném černém rouchu po kotníky, jak se sluší na kněze, ale látka byla kvalitně tkaná. Na krku mu na koženém řemínku visel velký stříbrný kříž. Každý z bratrů měl bujný světlý knír, ale žádný vous na bradě, jak bylo v módě mezi bohatými Angličany. Jako všichni kněží měl 31
V EČER A JITRO
i Wynstan na temeni hlavy vyholenou tonzuru. Vypadali jako bohatí a významní muži, což také byli. Obyvatelé města zdrceně procházeli mezi troskami, pozorně je prohlíželi, prohrabávali se v nich a vytvářeli žalostné hromádky znovu získaných osobních věcí: pokroucené kusy železného kuchyňského náčiní, kostěné hřebeny zčernalé od ohně, popraskané hrnce a zničené nářadí. Slepice zobaly a prasata čmuchala, hledala cokoli k snědku. Všude se šířil nepříjemný zápach dohořelých ohňů a Wynstan si uvědomil, že se nadechuje jen mělce. Jak se bratři přibližovali, obyvatelé města k nim vzhlíželi a tváře se jim zjasnily nadějí. Mnozí znali bratry od vidění a ti, kdo je ještě nikdy neviděli, odhadli podle jejich vzhledu, že to jsou mocní muži. Někteří volali na pozdrav, jiní hlasitě vyjadřovali potěšení a tleskali. Všichni nechali všeho, co dělali, a vydali se za nimi. Ve výrazu lidí se jevilo přesvědčení, že tak mocné bytosti je přece budou schopny nějak zachránit! Bratři zarazili koně na volném prostoru mezi kostelem a klášterem. Chlapci se předháněli, aby jim mohli koně podržet, když z nich sesedali. Objevil se převor Ulfric, aby je přivítal. V bílých vlasech měl černé saze. „Vzácní páni, město zoufale potřebuje vaši pomoc,“ začal. „Lidé –“ „Počkej!“ přerušil ho Wynstan hlasem, který se donesl k celému shromážděnému davu. Jeho bratry to nepřekvapilo: Wynstan je na svůj úmysl předem upozornil. Obyvatelé města ztichli. Wynstan sňal kříž ze svého krku a zvedl ho vysoko nad hlavu, pak se otočil a pomalým obřadním krokem se vydal ke kostelu. Bratři kráčeli za ním a všichni ostatní je následovali. Vešel do kostela a pomalu postupoval uličkou; zaznamenal řady raněných ležících na podlaze, ale hlavu neotočil. Ti, kdo toho byli schopni, se ukláněli nebo poklekali, on procházel dál se stále vysoko zdviženým křížem. Viděl i další těla na opačném konci kostela, ale to byli mrtví. Když došel k oltáři, padl na zem tváří dolů a zůstal zcela bez hnutí; v pravé ruce natažené k oltáři dál držel zdvižený kříž. 32
SOBOTA 19. ČERVNA 997
S tváří na hliněné podlaze ležel docela dlouho, zatímco lidé mlčky přihlíželi. Pak se zvedl na kolena. Rozpřáhl paže a prosebné gesto doprovodil hlasitou otázkou: „Co jsme provedli?“ Z davu zazněl hromadný povzdech. „V čem jsme zhřešili?“ hřímal. „Proč si tohle zasloužíme? Může se nám dostat odpuštění?“ Pokračoval ve stejném tónu. Byla to napůl modlitba, napůl kázání. Potřeboval lidem vysvětlit, že to, co se stalo, byla vůle Boží. Na vikinský nájezd musejí nahlížet jako na trest za hřích. Bude však zapotřebí vykonat skutečnou práci a tohle byla jen přípravná ceremonie, takže to pojal stručně. „Když tedy nyní začínáme znovu budovat naše město,“ řekl na závěr, „slibujeme, že zdvojnásobíme své úsilí, abychom byli zbožnými, pokornými a bohabojnými křesťany, ve jménu Ježíše, našeho Pána. Amen.“ „Amen,“ zopakovali shromáždění věřící. Stoupl si, otočil se a ukázal davu uslzenou tvář. Kříž si opět pověsil na krk. „A nyní, před Bohem, vyzývám svého bratra ealdormana Wilwulfa, aby uspořádal slyšení.“ Wynstan a Wilf kráčeli bok po boku kostelní lodí, následováni Wigelmem a Ulfricem. Vyšli ven a lidé za nimi. Wilf se rozhlédl kolem sebe. „Uspořádám slyšení přímo tady.“ „Velmi dobře, můj pane,“ přitakal Ulfric. Luskl prsty na jednoho mnicha. „Přines to velké křeslo.“ Znovu se obrátil k Wilfovi. „Budete chtít inkoust a pergamen, ealdormane?“ Wilf uměl číst, ale psát ne. Wynstan uměl číst i psát, jako většina vyšších duchovních. Wigelm byl negramotný. „Pochybuju, že budu potřebovat cokoli zapisovat,“ odpověděl Wilf. Wynstana vyrušila vysoká, asi třicetiletá žena v potrhaných červených šatech. Byla přitažlivá, navzdory popelu rozmazanému na tváři. Promluvila tiše, ale on v jejím tónu zaznamenal zoufalství. „Musíte mi pomoct, pane biskupe, úpěnlivě vás prosím,“ pronesla naléhavě. „Nemluv na mě, děvko pitomá,“ odbyl ji Wynstan. Znal ji. Byla to Meagenswith, známá jako Mags. Žila ve velkém domě s deseti či dvanácti dívkami – některé byly otrokyně, jiné 33
V EČER A JITRO
se nabídly dobrovolně –, které poskytovaly mužům sex za peníze. Wynstan odpověděl, aniž na ni pohlédl. „Nemůžeš být první člověk v Combe, kterému vyjádřím lítost,“ vysvětlil jí tiše, ale důrazně. „Ale Vikingové mi sebrali všechny holky i peníze!“ Teď jsou otrokyně všechny, pomyslel si Wynstan. „Projednám to s tebou později,“ zamumlal. Pak zvýšil hlas, aby ho slyšeli lidé poblíž. „Zmiz mi z očí, nečistá smilnice!“ Okamžitě od něj odstoupila. Dva mniši přinesli velké dubové křeslo a postavili ho doprostřed volného prostoru. Wilf usedl, Wigelm si stoupl po jeho levici, Wynstan po pravici. Zatímco se obyvatelé města kolem nich shromažďovali, bratři spolu tiše, ale znepokojeně rozmlouvali. Všichni tři pobírali z Combe příjmy. Po Shiringu to bylo druhé největší město v oblasti. Každý dům odváděl rentu Wigelmovi, který se o výnosy dělil s Wilfem. Lidé platili také desátky kostelům, a ty část odevzdávaly biskupu Wynstanovi. Wilf vybíral celní poplatky za dovážené i vyvážené zboží procházející přístavem. Wynstanovi plynul příjem z kláštera. Wigelm prodával dřevo v lesích. Ovšem před dvěma dny všechny tyto prameny bohatství vyschly. „Zanedlouho tady nikdo nebude moct nic platit,“ poznamenal zachmuřeně Wynstan. Musí omezit své utrácení. Shiring není bohatá diecéze. Kdybych byl arcibiskupem z Canterbury, pomyslel si, nemusel bych si teď dělat žádné starosti: kontroloval bych všechno bohatství církve v jižní Anglii. Jako pouhý biskup ze Shiringu měl nicméně možnosti omezené. Přemýšlel, co bude muset oželet. Velice nerad se vzdával svých potěšení. Wigelm se tvářil opovržlivě. „Tihle všichni mají peníze. Když jim rozřízneš pupky, tak je najdeš.“ Wilf zavrtěl hlavou. „Nežvaň hlouposti.“ Tohle říkával Wigel movi často. „Většina z nich přišla o všechno,“ pokračoval. „Nemají jídlo, nemají peníze, aby si ho koupili, a nemají ani jak si cokoli vydělat. Až přijde zima, budou sbírat žaludy, aby si uvařili polívku. Ti, co přežili Vikingy, budou zesláblí hlady. Děti nachytají nemoci 34
SOBOTA 19. ČERVNA 997
a budou umírat; staří budou padat a lámat si kosti; mladí a silní odtud odejdou.“ Wigelm se tvářil vztekle. „Tak co můžeme dělat?“ „Bude moudré, když snížíme své požadavky.“ „Nemůžeme je nechat žít bez renty!“ „Hlupáku, mrtví žádnou rentu neodvádějí. Když se pár přeživších dokáže vrátit k lovu ryb, výrobě věcí a obchodování, můžou na jaře příštího roku třeba zase začít platit.“ Wynstan souhlasil. Wigelm nikoli, ale už nic neřekl: Wilf byl nejstarší a měl vyšší postavení než on. Když se všichni přichystali, obrátil se Wilf na převora: „Teď nám, převore Ulfricu, povězte, co se tady stalo.“ Ealdorman pořádal slyšení. „Vikingové přišli před dvěma dny,“ začal Ulfric, „za prvního rozbřesku, když všichni spali.“ „Proč jste nebojovali a neodrazili je, vy zbabělci?“ obořil se na něj Wigelm. Wilf si zvednutím ruky vyžádal ticho. „Jedno po druhém,“ řekl. Obrátil se k Ulfricovi. „Tohle je první přepadení Combe Vikingy, co pamatuju, Ulfricu. Nevíte, odkud právě tato skupina pocházela?“ „Já ne, můj pane. Neviděl tu vikinskou flotilu při plavbě třeba některý z rybářů?“ „My jsme je ještě nikdy neviděli, pane,“ ozval se statný muž s prošedivělým vousem. Wigelm, který znal obyvatele města lépe než jeho bratři, poznamenal na vysvětlenou: „To je Maccus. Patří mu největší rybářská loď ve městě.“ „Myslíme si, že Vikingové kotví na opačný straně průlivu, v Normandii,“ pokračoval Maccus. „Prej tam vždycky naberou zásoby, pak sem vpadnou přes vodu a vrátěj se, aby prodali kořist Normanům, ať Bůh zatratí jejich nesmrtelný duše.“ „To zní sice věrohodně, ale moc nám to nepomůže,“ zachmuřil se Wilf. „Normandie má dlouhé pobřeží. Mám dojem, že nejbližší přístav musí být Cherbourg, je to tak?“ 35
V EČER A JITRO
„Řekl bych, že jo,“ přisvědčil Maccus. „Slyšel jsem, že se nachází na dlouhým mysu, co vyčnívá do průlivu. Já sám jsem tam ještě nebyl.“ „Ani já,“ přidal se Wilf. „Nikdo z Combe tam nebyl?“ „Možná za starejch časů,“ připustil Maccus. „Teď se tak daleko neodvažujeme. Vikingům se chcem vyhnout, ne se s nima setkat.“ Wigelm s takovým hovorem neměl trpělivost. „Měli bychom postavit flotilu, odplout do Cherbourgu a vypálit ho, jako oni vypálili Combe!“ navrhl. Někteří mladší muži v davu vykřikovali na souhlas. „Ten, kdo chce zaútočit na Normany, vůbec nic o nich neví,“ zpražil ho Wilf. „Pamatuj, že pocházejí z Vikingů. Možná jsou teď civilizovaní, ale tvrdí jsou stejně. Proč myslíš, že na nás útočí Vikingové, ale Normani ne?“ Wigelm se tvářil zkroušeně. „Rád bych se toho dozvěděl o Cherbourgu víc,“ posteskl si Wilf. Z davu se ozval nějaký mladý muž. „Já jsem v Cherbourgu jednou byl.“ Wynstan na něj pohlédl se zájmem. „Kdo jsi?“ „Edgar, syn stavitele lodí, pane biskupe.“ Wynstan si mladíka důkladně prohlédl. Byl středně vysoký, ale svalnatý, jak už stavitelé lodí většinou bývají. Měl světle hnědé vlasy a jen náznak vousu. Mluvil zdvořile, ale nebojácně, očividně necítil žádný strach z vysokého postavení mužů, které oslovoval. „Jak k tomu došlo, že ses dostal do Cherbourgu?“ zeptal se Wynstan. „Vzal mě tam otec. Předával loď, kterou postavil. Ale to bylo před pěti lety. Od tý doby se to tam mohlo změnit.“ „Jakákoli informace je lepší než žádná,“ prohlásil Wilf. „Co si pamatuješ?“ „Je tam dobrej, velkej přístav, kam se vejde spousta lodí a člunů. Vládl tam hrabě Hubert – nejspíš pořád vládne, nebyl starej.“ „Ještě něco?“ „Pamatuju se na dceru hraběte, Ragnu. Měla zrzavý vlasy.“ 36