PRVNÍ cÁST ˇ Podzim 1515 – Zima 1516
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 7
3.6.20 12:13
Řím
S
mrdutá kára, jak se jí říkalo ve čtvrti Angelo, přijížděla jednou za týden. Vždy v pondělí. Onoho pondělí, po pěti deštivých dnech, se smrdutá kára těžce pohybovala úzkou uličkou della Pescheria, sotva se jí protáhla, a náboje kol občas škrtaly o zdi domů. Šestice trestanců, připoutaných řetězy k vozu, se až po kotníky bořila do bláta a sténala námahou, jak se snažila vyprostit kola uvízlá ve výmolech. Nohavice z laciné vlněné látky, hrubé a děravé, měli zablácené až po rozkrok. Před vozem šli další dva trestanci, přikovaní k sobě, kteří sbírali vědra plná odpadků a výkalů ze zápraží domů či dvorků a vyprazdňovali je do ohromné kádě na plošině káry. Na osm vězňů dohlíželi čtyři ozbrojenci, dva vpředu a dva vzadu za páchnoucím procesím. Za vozem se tísnil nepočetný pestrý dav, spíše cizinci než místní, jak bylo ve Věčném městě obvyklé. Dva němečtí učenci s těžkými knihami v podpaží, tři jeptišky, na skloněných hlavách obrovské kokrhele s nařasenou špičkou, Severoafričan s kůží barvy pražených oříšků, dva španělští vojáci ve dvojbarevných, žluto-červených nohavicích, kteří se pohybovali s přivřenýma očima, aby zmírnili bolest hlavy po noci prohýřené v šenku. Ti se teď hlavně snažili co nejdřív vrátit do kasáren, aby je nemohli prohlásit za zběhy. Dokonce i jeden Ind v turbanu a s velbloudem, k terý brblal, popuzený zimou, a mířil do cirkusu na druhé straně Tibery, a židovský kupec, což se dalo poznat podle žluté, zákonem předepsané čapky. Všichni bez rozdílu měli ve tváři vepsaný výraz znechucení nad příšerným zápachem, který postupně sílil, jak se blížili k náměstí Sant’ Angelo in Pescheria, kde se k puchu smrduté káry přidával odér zbytků z rybího trhu, které šest dní hnily na zemi. 9
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 9
3.6.20 12:13
V místě rozšíření se lidem, jimž vůz překážel v chůzi, konečně podařilo jej předejít. Pohltil je pestrý, hlučný dav, který zaplnil náměstí. I kupec jménem Šimon Baruch přidal do kroku. Nervózně se rozhlížel kolem sebe, jak mu velela jeho bázlivá povaha. Na blízkém provaznickém trhu se mu povedl výborný obchod, právě prodal velkou zásilku splétaných lan, která právě dorazila na palubě lodi kotvící v přístavu Ripa Grande, a utrženou částku si nechal vyplatit v hotovosti, nikoliv v obvyklých úpisech. Takže teď kráčel shrbeně, oběma rukama si tiskl k tělu plášť, plný úzkosti, že se prochází římskými uličkami s koženým váčkem naditým mincemi, který si připnul k opasku. Šimon Baruch si všiml hodnostáře z jakési exotické země s mohutným nakrouceným knírem, doprovázeného dvěma obrovitými Maury ozbrojenými zahnutými šavlemi s rukojetí ze slonoviny. Viděl kejklíře s olivovou pletí, možná Albánce či Makedonce. A skupinku starců, sedících před svými domy ve slámou vyplétaných židlích, kteří hráli kostky a házeli je do dřevěné bedýnky na zemi. A pak tři chudé ženy, které se motaly kolem mramorových pultů, na nichž stálo jen pár proutěných košů s makrelami z Isola Sacra či okouny z jezera Bracciano. Prohledávaly zbytky, jestli nenajdou hlavu či ocas, jimiž by ochutily polévku z polních bylin, jediné jídlo, které ten večer ponesou na stůl. Dvěma bylo kolem čtyřicítky a jejich chladem pevně sevřené, nepřirozeně propadlé rty naznačovaly značný úbytek zubů. Ta třetí byla naopak mladinká. Měla tmavě rusé v lasy a pleť bílou a průsvitnou jak alabastr, což se dalo vytušit i pod nánosem špíny. Šimon Baruch si pomyslel, že se podobá Zuzaně z knihy proroka Daniela, kterou obtěžovali chlípní starci. „Uhněte, vy coury, jinak vás taky hodím do kádě!“ vyštěkl jeden z trestanců od smrduté káry, který popošel k rybím zbytkům s lopatou v ruce. Ozbrojenci se rozesmáli a mávali na ženy, aby ustoupily stranou. Šimon Baruch zamířil se skloněnou hlavou k Marcellovu divadlu, kde mohl konečně uložit do bezpečí měšec s penězi. Naposled se však otočil, aby si prohlédl přitažlivou dívku s měděnými vlasy. Všiml si, že se dívá na odrbaného chlapce s nažloutlou pletí a dlouhými špinavými vlasy, téměř přilepenými k hlavě, který seděl opodál na zemi mezi rozvalinami Oktáviina sloupořadí a házel kameny po koze, jež okusovala kopřivy a trávu. Šimonu Baruchovi blesklo hlavou, že už toho kluka někde zahlédl, možná dnes ráno na provaznickém trhu. A zatímco se na něj díval, ještě víc nahrbený, chlapec jeho pohled opětoval 10
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 10
3.6.20 12:13
a zavolal na něho: „Vaše čapka je ušitá z dobré látky, pane žide! Blahobyt se pozná!“ Šimon Baruch se beze slova prudce otočil a uviděl, jak se k němu blíží s napraženou rukou mládenec se slaboduchým výrazem ve tváři, který se předtím opíral o zeď na druhé straně náměstí. Byl to rozložitý, vysoký obr s hustými, plavými vlasy jako sláma a nízkým čelem, které mu dodávalo téměř zvířecí vzezření. Oblečený byl v cárech, nemotorně se pohyboval na krátkých, silných nohách a kolébal zavalitým trupem. I paže měl neúměrně krátké. Podobá se obrovitému trpaslíku, pomyslel si kupec. Již na první pohled ho napadlo, že se jedná o pomatence. Utvrdil se ve svém přesvědčení, když obr, s očima přimhouřenýma, jako by se bál, že dostane výprask, promluvil hrdelním, bezvýrazným hlasem prapodivným jazykem, v němž se hlásky hašteřily mezi sebou: „Dej penížky, páníšku. Buď od tý tobroty a dej penížek, almušničku, pane slofutný.“ „Táhni,“ houkl na něj kupec a máchl rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu. Obr si zděšením zakryl tvář, ovšem necouvl ani o píď. „Jen malý penížek, velemošný pane… jen penížek,“ opakoval. A pak, přímo před průčelím kostela Sant’Angelo, ho s přehnaným důrazem chytil za paži. Poplašený Šimon Baruch se otočil. „Nesahej na mě těmi špinavými prackami!“ vyštěkl ve snaze zakrýt strach, který mu svíral hrdlo. Právě v tom okamžiku vyběhl zpoza rohu kostela asi šestnáctiletý mladík snědé pleti, s vlasy černými jak smola, hubený čahoun se žlutou čapkou rozpustile nasazenou šikmo do čela. Téměř do kupce narazil a chytil se ho za ramena, aby neupadl. „Promiňte, pane,“ omluvil se okamžitě a pak, když si všiml žluté čapky na hlavě druhého muže, dodal: „Šalom Alejchem,“ a sklonil hlavu na důkaz úcty. „Alejchem Šalom,“ odpověděl mechanicky Šimon Baruch. Na jednu stranu si při pohledu na spoluvěrce oddechl, na druhou ho rozčilovalo, že se nedokáže vykroutit ze sevření toho blázna. „Ne, já ho fiděl prfní!“ obořil se kolohnát, brunátný hněvem, na nově příchozího. „Ten chodný pán dá almušničku mně!“ Prudce strčil do chlapce se žlutou čapkou, kupce ovšem držel dál. „Zmižni!“ „Pusť mě, hlupáku!“ zařval Šimon na blázna. Hlas se mu chvěl zděšením. „Pusť ho!“ vykřikl i mladík a odvážně se vrhl na obra. Ten mu však 11
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 11
3.6.20 12:13
vrazil pěst do žaludku, až se chlapec předklonil bolestí. Nevzdal se však, znovu na kolohnáta zaútočil a uhodil ho do tváře. Obr vydal hrdelní zvuk, pustil kupce, vztekem bez sebe chytil chlapce, zvedl ho do vzduchu a mrštil s ním po Šimonu Baruchovi. Nakonec oba skončili na zemi. Hlídka, která se původně chystala potyčku uklidnit, se rozesmála při pohledu na dva muže se žlutou čapkou, kteří se váleli v blátě, jako by se spolu prali. A všechny prodavačky ryb se smály, ruce v bok, až jim nadskakovala ňadra. A smál se hodnostář velkovezíra a dva Mauři se šavlemi. Albánští kejklíři přestali vyhazovat do vzduchu své koule a i ti dva španělští vojáci, byť nezpomalili krok, se v chůzi otáčeli, aby jim nic neuteklo. A dokonce i němečtí učenci se zastavili a nasadili si brýle. „Zabij je!“ pobízel obra jekotem chlapec, který opodál házel kamení po koze. I trestanci se chechtali a jeden volal: „Ukaž jim! Nakopej je do zadku!“ A tak blázen kopl do břicha chlapce se žlutou čapkou, který právě pomáhal kupci na nohy. Mladík zasténal a obrátil se k Šimonu Baru chovi, oči plné hrůzy: „Utečte, snažně vás prosím!“ S výkřikem se vrhl na obra, zoufalství mu dodalo sílu. Znovu ho uhodil a potom se dal na útěk. Kolohnát se za ním rozběhl směrem ke břehu Tibery a kluk se zažloutlou pletí se mu okamžitě přilepil na paty a hulákal: „Posranej žiďáku! Je s tebou amen, posranej žiďáku!“ Šimonu Baruchovi blesklo hlavou, že by měl mladému spoluvěrci pomoct. Ale byl to jen mžik. Strach, který ovládal jeho život, nabyl vrchu a kupec se vydal opačným směrem k Marcellovu divadlu. Prodavačky ryb, trestanci, ozbrojenci a všichni lidé na náměstí Sant’Angelo in Pescheria se smáli a sledovali obra a kluka, jak běží za mladíkem se žlutou čapkou. V nastalém zmatku dívka s alabastrovou pletí, která prohledávala zbytky, sáhla do proutěného koše stojícího na kraji mramorové desky, vzala tolik makrel, kolik pobrala, zastrčila je do rukávu a pak se v tichosti, se zatajeným dechem, vzdálila, aniž si prodavačky něčeho všimly. Mezitím mladík se žlutou čapkou zahnul za roh. Oba pronásledovatele, kteří neustále hlasitě uráželi židovské plémě, měl v patách. Doprostřed uličky se postavil klopýtající opilec s rozpaženýma rukama a zakřičel na chlapce, který běžel přímo k němu: „Stůj, ty smradlavej Jidáši!“ 12
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 12
3.6.20 12:13
Mladík se zastavil krok před ním. „Odpověz mi, od jedné do deseti, jak velký jsi hlupák?“ Opilec se ani nepohnul, jen na něho tupě zíral. Mladík si z hlavy strhl čapku a se smíchem mu ji nasadil na hlavu. „Než to vykoumáš, tak si dej ještě kapku, to bude lepší.“ Poté si čapku zase vzal a otočil se ke klukovi s nažloutlou pletí a obrovi, kteří ho mezitím dostihli. „Hněte sebou!“ nařídil. Opilec si je bezradně prohlížel. „Tupče!“ vykřikl chlapec s nažloutlou pletí a plivl po něm. Všichni tři šli rychle, beze slova. Zahnuli za další roh a mladík se žlutou čapkou šťouchl obra loktem. „Ty blbče pitomá, nauč se mě mlátit s rozvahou.“ Kolohnát se zatvářil vyděšeně a nechápavě. „Plomiň…,“ zakňoural. Mladík se obrátil na kluka. „Snaž se to své zvíře krotit.“ Chytil se za břicho. „Málem jsi mi prokopl žaludek, ty blbečku.“ „Omluv se mu!“ rozkázal klučina kolohnátovi. „Plomiň, Melculio…,“ kňučel obr. „Nekuchni Elcola, plosím tě.“ „Ne, já tě nezakuchnu, ty troubo,“ opáčil Mercurio a narovnal se. Klučík šťouchl do obra. „Kdy si konečně zapamatuješ, že máš sílu jako slon?“ „Ano, Zolfo…,“ přikývl zahanbeně Ercole. „Elcole tlouba.“ „Svatá pravda,“ zamumlal Zolfo. Pak se obrátil k Mercuriovi. „Uvidíš, že to zvládne…“ V tomtéž okamžiku k nim dolehl z náměstí Sant’Angelo in Pescheria řev. „Okradli mě! Chyťte zloděje!“ křičel kupec. Bylo slyšet výbuch smíchu z davu, který pochopil, co se stalo, a bavil se ještě víc. „Jsem na mizině! Chyťte zloděje! Proklínám vás! Šejdíři!“ Čím víc Šimon Baruch křičel zoufalstvím, tím hlučnější byly salvy smíchu a rámus jako v divadle. „Zmizme odsud!“ zavelel Mercurio. Přelezli val naproti ostrovu Tiberina, a když scházeli k železným dvířkům schovaným mezi ostružiníky, dostihla je dívka s měděnými vlasy a alabastrovou pletí. „Máme večeři,“ řekla hrdě a ukázala pět makrel, které sebrala na trhu. „Máme mnohem víc, Benedetto,“ odpověděl Zolfo. Mercurio vytáhl váček naditý mincemi, který vzal kupci. Všiml si, že je na něm rudě namalovaná ruka. Rozvázal tkaničku a vysypal peníze na zem. V zapadajícím slunci zářily jako žhavé uhlíky. 13
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 13
3.6.20 12:13
„Zlaťáky!“ vydechl Zolfo. Mercurio údivem otevřel ústa. Rychle přepočítal peníze a rozdělil je na dvě hromádky, vždy dva zlaťáky pro sebe a jeden pro ostatní. „Ale my jsme tři…,“ namítl Zolfo. „Byl to můj nápad,“ obořil se na něho Mercurio. „To já ho obral, vy na mém místě byste se nechali chytit.“ Přejel je přezíravým pohledem. „Jste jen dva komplicové, tedy jeden a půl, protože toho blba nemůžu počítat celého. A holka volavka.“ Vložil své mince do váčku a zavázal ho. Vstal a ukázal na peníze na zemi. „Tohle je váš podíl, a to jsem byl víc než štědrý. Jestli vám to nevoní, tak se udělejte pro sebe.“ Vyzývavě se na ně podíval. „Jo, my to bereme,“ vyhrkla Benedetta a neuhnula pohledem. Zolfo se sklonil, aby sesbíral mince. „Alespoň je jasné, kdo z vás tří velí,“ zasmál se Mercurio. „Dáš si s námi ty ryby?“ zeptala se Benedetta. Zolfo visel na Mercuriovi dychtivým pohledem. „Nerad s někým jím,“ odpověděl příkře Mercurio. „Až vás budu potřebovat, vím, kde vás najdu.“ Otevřel dvířka. „A neříkejte nic Mrtvolkáři, jinak vás okrade.“ „Mohli bychom zůstat s tebou,“ ozval se Zolfo. „Zmizte mi z očí. Mně je dobře samotnému. A tohle místo je moje.“ Nato se vsoukal do té části stoky, jež byla jeho domovem.
14
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 14
3.6.20 12:13
M
ercurio slyšel, jak se ti tři mlčky vzdalují a šoupají botami v blátě, a tak za sebou zavřel dvířka a začal lézt po čtyřech úzkou a nízkou štolou, vyzděnou drobnými kvádříky, viklajícími se a pokrytými kluzkými řasami. Když pod rukou ucítil hladkou desku, již dobře znal, vstal a naklonil se vlevo, věděl totiž o výčnělku v klenbě, jemuž se chtěl vyhnout. Sem dolů nedoléhal hluk Věčného města. Panovalo tu ticho. Hutné ticho, přerušované jen neustálým kapáním vody a šustivými kroky krys. Mercurio cítil v nitru prázdno. A podivný chlad v žaludku. Vrátil se až ke dvířkům, aby svým kumpánům řekl, že mohou strávit noc společně. Když se však naklonil přes val, Benedetta, Zolfo i Ercole už byli pryč. Jsi nadutý pitomec, pomyslel si v duchu. Znovu vlezl dovnitř a plížil se klenutou štolou vyzděnou sopečným tufem a vyztuženou každých deset kroků cihlovým pilířem. Uprostřed líně tekl zapáchající potůček. Minul tři pilíře a vsoukal se do úzké štěrbiny ve stěně. Vytáhl z kapsy křesadlo a zapálil pochodeň zastrčenou do zdi. Třepetající se plamen, vydávaný cáry namočenými do dehtu, osvětlil čtvercový, docela vysoký prostor. Uprostřed místnosti se tyčilo halabala stlučené lešení. Nepůsobilo zrovna stabilním dojmem. Mezi čtyřmi sloupky byly položeny příčné trámky tvořící plošinu o rozměru dva kroky na dva. Tam Mercurio spal, chráněn před vlhkostí od země, na slamníku pod dvěma koňskými houněmi s vyšitým papežským znakem, které ukradl v jedné stáji. Část lešení zakrýval těžký závěs, na více místech prodřený, nejspíš šlo o starou lodní plachtu. Mercurio vyšplhal nahoru po žebříku. Zarazil pochodeň do otvoru, který ve zdi vysekal majzlíkem. Otevřel váček uloupený kupci a vysypal mince na dřevěná prkna. Viděl, jak se lesknou. Znovu je přepočítal. Čtyřiadvacet zlaťáků. Hotové jmění. Jenže se neradoval, místo toho mu 15
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 15
3.6.20 12:13
v uších zněly kupcovy kletby. Měl strach, že ho může potkat nějaké neštěstí. Říkalo se, že židé jsou spolčení s ďáblem a dokážou čarovat. Mercurio se pokřižoval. Podíval se na rudou ruku namalovanou na kůži. Ta kresba mu naháněla hrůzu. Zahodil kupcův váček a vložil mince do jiného, lehčího, plátěného sáčku. Z kožené mošny vytáhl kus tvrdého chleba. Zachumlal se do houní a zakousl se do něj. Musel bojovat s chutí sebrat se a odejít odsud. Celé tři měsíce už ho soužily ticho a samota toho opuštěného místa. Nahnul se z plošiny a podíval se dolů na vlhké dno stoky. „Nic mi nehrozí,“ řekl nahlas. Ještě chvíli žvýkal chléb, pak se znovu jal zkoumat podlahu. Ještě víc se zachumlal do houní. Spi! poručil si. Jenže spánek nepřicházel. V uších mu zněl ten příšerný hukot, když před třemi měsíci stoku zaplavila voda. A pištění krys hledajících únikovou cestu. Vytřeštil oči, posadil se a zhluboka se nadechl. Podíval se dolů. Žádná voda tam nebyla. Neblížila se potopa. To Mercurio dobře věděl. Uplynul už celý rok od chvíle, kdy utekl od Mrtvolkáře, na samotu si však zvyknout nedokázal. Ani na to, aby si to připustil. „Mercurio…,“ ozvalo se. A pak znovu: „Mercurio… jsi tam?“ Seskočil z lešení s pochodní v ruce. Vyklonil se ze svého úkrytu a uviděl Benedettu, Zolfa i Ercola. „Co chcete? Řekl jsem vám, abyste se klidili,“ zavrčel. Nedovedl jim přiznat, jak rád je vidí. Nebyl zvyklý říkat jisté věci. „V hostinci U básníků…,“ spustila Benedetta se slzami v očích, „no, šenkýř…“ „Nám ukradl zlaťák!“ dokončil Zolfo. „To mě nezajímá,“ odsekl Mercurio a mával mu pochodní před obličejem. „Ty ryby jsme dali žebrákům,“ pokračovala Benedetta. „Chtěli jsme se najíst jako boháči… A tak jsem šla do hostince a objednala spoustu laskomin a hostinský… se mě zeptal, jestli mám čím zaplatit. Ukázala jsem mu zlaťák a on do něj chtěl kousnout, aby zjistil, jestli je pravý. A pak prohlásil: ,Ta mince je má. Klidně zavolej stráže Jeho Svátosti a udej mě, proč ne, tedy jestli jim dokážeš vysvětlit, odkud máš ten zlaťák, smrdíš totiž zlodějnou na sto honů. Zmiz.‘ Nato se rozchechtal. Tak jsem radši odešla a v uších mi zněl jeho smích…“ „Zatracený zloděj!“ vykřikl Zolfo. Mercurio na ně upřel pohled. „A co chcete ode mě?“ 16
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 16
3.6.20 12:13
Benedetta se na něho podívala téměř udiveně. „Já…,“ spustila. „My,“ vykoktal Zolfo. Mercurio je mlčky pozoroval. „Pomoz nám,“ vysoukala ze sebe Benedetta. „Ano, pomoz nám,“ opakoval Zolfo. „A proč bych to dělal?“ Ti dva sklopili oči. Na chvíli se rozhostilo ticho. „Pojďme pryč,“ nadhodila Benedetta. „Spletli jsme se.“ Mercurio se na ně mlčky díval. Připomínali tři toulavé psy, které lze vidět, jak se obezřetně plíží římskými ulicemi v temné noci, všichni jen kost a kůže. Z pouhého šelestu se jim naježí chlupy a každý stín je zažene na útěk. A jako ti psi cení zuby v naději, že si je spletou s divokými zvířaty, a přitom mají jen strach, že dostanou kamenem. Znal jejich pocity. Trápilo ho totéž. „Počkejte,“ vyhrkl, zatímco se ti tři chystali k odchodu. „Jaký hostinský vám sebral zlaťák?“ „Copak tě to zajímá?“ ozvala se Benedetta. Mercurio se usmál. Možná našel způsob jak je zadržet. A uchlácholit vlastní hrdost. „Mě? Ani za mák. Ovšem vykoumat, jak se mu dostat na kobylku, by mohlo být zábavné.“ „Musíme si to rozmyslet,“ dělala drahoty Benedetta. „Pojďte za mnou.“ Mercurio zamířil do svého úkrytu. „Aby však bylo jasno, pomůžu vám dostat zpátky ten zlaťák, ale pak si každý půjde po svém.“ „Jsem ráda, že to říkáš,“ opáčila Benedetta, „protože představa, že bych se měla starat o dalšího usmrkance, mi moc nevoní.“ Mercurio se zasmál a ukázal na vchod. „Dámy mají přednost.“ Když ti tři uviděli dřevěné lešení, zůstali stát s pusou otevřenou. „Co je za tou plachtou?“ zeptal se Zolfo. „Starej se o své,“ okřikl ho Mercurio a vylezl na plošinu. „A nezapomeňte, že to je moje místo.“ „Je to stoka, smrdí tu výkaly. Klidně si ji nech. Kdo by chtěl žít v kanálu?“ prohodila Benedetta a vylezla za ním. „Já,“ opáčil Mercurio. „Pro mě za mě se tu můžeš i utopit,“ vyhrkla dívka. „Tohle už nikdy neříkej!“ vyjel na ni vztekle, oči vytřeštěné. Benedetta o krok couvla a lešení se zakymácelo. Rozhostilo se ticho. 17
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 17
3.6.20 12:13
„To byl ale pitomý nápad,“ zabručel Mercurio. Vztek už ho přešel. Vklouzl pod houni. Tu druhou hodil ostatním. „Nějak se o ni podělte, nic jiného nemám. A nelepte se na mě.“ Benedetta rozprostřela slámu a uložila Zolfa a Ercola. Potom se natáhla vedle nich. „Ty nezhasneš?“ zeptala se Mercuria. „Ne.“ „Bojíš se tmy?“ zahihňala se. Mercurio jí neodpověděl. „Elcole se t-tmy nebojí,“ prohlásil obr s hrdostí dítěte. „Buď zticha!“ okřikl ho Zolfo. Zavládlo rozpačité ticho. Bylo slyšet jen syčení pochodně a chvatné pobíhání krys v chodbičkách. „Nesnáším ty jejich posrané tlapky,“ hlesl Mercurio, jako by mluvil sám pro sebe. Nikdo nic neříkal. „Před třemi měsíci v řece najednou stoupla voda…,“ spustil pomalu. Nikdo se neozval. Nijak by ho neudivilo, kdyby už usnuli. Ale bylo mu to jedno, měl potřebu se vypovídat. Stalo se mu to úplně poprvé. „Smradlavá Tibera zatopila stoku. Nevěděl jsem, co dělat… Voda pořád stoupala… plavala v ní spousta myší, všechny příšerně pištěly… byly jich desítky… stovky…“ Zarazil se. Dech se mu zadrhl v krku, do očí se mu tlačily slzy. Měl strach. Jako tenkrát. Ale nechtěl ho dát na sobě znát. „A pak…?“ ozvala se Benedetta. Zolfo se přitiskl k Ercolovi. „Myši mířily k místu, jímž přitékala voda…,“ pokračoval tichým hlasem. „Strašně jsem se jich štítil, nikdy jsem jich tolik neviděl… A tak jsem se vydal opačným směrem… ke krajním větvím stoky, těm nejodpornějším, přímo pod městem… a pak jsem potkal nešťastníka… opilce. Znal jsem ho, protože jsem ho vždy obral o všechno, když byl namazaný… A on… on mě chytil za kazajku a křičel na mě, že musím sledovat myši. ,Ty vědí, kam mají jít. Plav s nimi.‘ A já… nevím proč, jsem ho poslechl… byl to jen podělaný ochmelka… ,Plav s nimi!‘ ječel. A tak, i když jsem se jich štítil, plaval jsem s myšmi… Lezly mi po zádech a po hlavě… příšerně pištěly… prostě hnus…“ Benedetta se zachvěla a Zolfo se přitiskl k Ercolovi. „A pak byla voda všude a myši se potopily… Nic jsem neviděl, ale jak jsem plaval pod vodou, vnímal jsem je… dotýkal se jich rukama… myslel 18
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 18
3.6.20 12:13
jsem, že mi prasknou plíce…“ Mercurio lapal po dechu, jako by znovu prožíval dlouhou chvíli pod hladinou. „Dorazil jsem k vrátkům, odsunul je a vynořil se na hladině… Společně s myšmi jsem dorazil ke břehu a čekal na toho opilce… abych mu poděkoval. Bylo mi líto, že jsem tolikrát okradl hlupáka, který mě… který mě vlastně zachránil… Zůstal jsem tam celý den… A nic. Po týdnu, když voda konečně opadla, jsem se sem vrátil. Hledal jsem své věci, a tak jsem se dostal i do jedné boční větve na východě…“ Mercurio se odmlčel. Nikdo nepromluvil. „Tam jsem ho našel,“ pokračoval po chvíli tak tiše, že mu téměř nebylo rozumět. „Nepustil se za mnou, neuměl totiž plavat. Vlezl do stoky. Šel cestou, kterou jsem se chtěl vydat já předtím, než jsem ho potkal. Byl celý nafouklý, fialový jazyk mu vylézal z úst… Oči měl otevřené a rudé… vypadaly jako ze skla… rukama svíral mříže vrátek, která se mu nepovedlo otevřít.“ Ostatní ani nedutali. Vyprávění však ještě neskončilo. Zbývalo něco, co musel říct. Obraz, který ho soužil. Zhluboka se nadechl. „A myši se vracely… a měly hrozný hlad…“ Zavládlo ticho. A do toho ticha se ozvalo: „Teď má Elcole stlach ze tmy.“
19
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 19
3.6.20 12:13
Jaderské moře, poblíž ústí řeky Pád
K
deváté hodině doplula galéra do závětří. Posádku tvořili z valné části Makedonci. Snědé obličeje, ošlehané slaným větrem a chladem, jim brázdily hluboké vrásky. Místy se jim na pleti světle kávové barvy, tu a tam i mezi černými vlasy, které řídly a vypadávaly po chomáčích, objevovaly mokvající skvrny podobné rozmačkaným jahodám. A když někteří z nich promluvili a odkryli dásně, světle červená tekutina, směs krve a slin, jim barvila zažloutlé zuby. Kývaly se vinou nemoci, již velcí mořeplavci znali pod jménem kurděje. Existovala spousta způsobů jak s ní bojovat. Avšak ještě před pár lety byli námořníci přesvědčeni, že jediným lékem, který zabírá, je zvláštní amulet zvaný Qalonimus. Starodávná legenda vyprávěla o světici umučené pohany, o niž pečoval soucitný lékař. Ulehčil jí umírání a dozvěděl se od ní její poslední přání. Světice ho požádala, aby její ostatky byly odvezeny zpět do vlasti a tam se jim dostalo důstojného pohřbu. Jelikož se však obávala, že by námořníky, jimž by svěřila své zesnulé tělo, mohly zabít kurděje, před smrtí zašeptala do ucha soucitného lékaře složení zázračného léčebného prostředku. A prohlásila, že lodníci libovolného vyznání, kteří by ho nosili u sebe, budou před tou příšernou chorobou chráněni. V té legendě se pozapomnělo, o jakou světici šlo, jméno lékaře se však dochovalo, Qalonimus, a tak se amuletu začalo říkat po něm. Nikdo neměl ponětí, že vůbec nejde o starodávnou legendu, ta vznikla sotva před dvaceti lety. Nikdo také netušil, že světice ani lékař nikdy nežili. Věděl to jen vynalézavý tvůrce této báchorky, který zbohatl prodejem jím vymyšleného amuletu důvěřivým a pověrčivým námořníkům. Šlo o prostou směs páchnoucích bylin a těžkou kovovou destičku, vložené 20
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 20
3.6.20 12:13
do koženého váčku. A týden už to věděla i jeho patnáctiletá dcera, které chtěl ten vykuk odhalit pravdu. Podvodník, který se prohlašoval za potomka lékaře z legendy, se jmenoval Jicchak Qalonimus, jeho dcera Jehudit a oba pocházeli z řeckého ostrova Euboia, jejž Benátčané překřtili na Negroponte. A teď stáli otec s dcerou na horní palubě galéry, drželi se za ruce a netrpělivě čekali, až se s nimi rozloučí kapitán a makedonská posádka, kteří je dopravili až sem, do mělkého a málo slaného úseku Jaderského moře poblíž ústí řeky Pád. „Vaše cesta zde končí,“ prohlásil velitel, jenž nebudil moc důvěry. „Znáte benátské zákony. Židé nesmějí připlout do přístavu, na žádném plavidle.“ Podvodník se zdvořile uklonil. „Díky, udělal jste víc, než jsem čekal.“ „Vaše proslulost si zasloužila úctu nás všech,“ odpověděl kapitán. Jicchak dobře věděl, že muž lže. Otočil se k nastoupené posádce. Všichni námořníci se těšili, až se jich zbaví. Kapitán pokynul dvěma lodníkům, kteří začali spouštět šalupu. Dřevěné kladky skřípaly a linul se z nich slabý pach horkého oleje. „Dolů… dolů…,“ ozýval se hlas muže obsluhujícího kladky. Naklonil se přes zábradlí, aby se ujistil, že šalupa se čtyřmi veslaři a kormidelníkem dosedla na hladinu. „Moji muži vás zavezou ke břehu tamtím říčním ramenem.“ Kapitán ukázal na široký vodní tok lemovaný rákosím. „Jste blízko starobylého města Adrie. V polích stojí hostinec, kde se dá přespat. Vydejte se na severovýchod. Tím směrem leží Benátky.“ „Já a má dcera budeme nadosmrti vašimi dlužníky,“ pronesl nabubřele Jicchak Qalonimus. Pohled mu sklouzl na tři velké truhly zajištěné řetězy a zámky. „Vaše věci doručíme dle vašeho přání Ašeru Mešullamovi do jeho paláce v San Polu,“ ozval se kapitán. „Nedělejte si starosti.“ „Naprosto vám důvěřuji,“ odpověděl Jicchak, dál se však upřeně díval na tři truhly, jako by se s nimi nechtěl rozloučit. Jeho pohled se stočil na námořníky. Všiml si, že se tváří nedočkavě a lačně. Opět se podíval na kapitána, tak přehnaně zdvořilého, ovšem též netrpělivého, jak prozrazovalo cukání pravé nohy a ruce, které se mezi sebou proplétaly jako dva pářící se pavouci. „Důvěřuji vám…,“ opakoval, znělo to však spíš jako otázka. Nebo prosba. 21
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 21
3.6.20 12:13
Kapitán se usmál. Tvář mu sevřel spíš úšklebek, nervózní a zároveň plný radosti. „Běžte… jinak vás po cestě zastihne noc. A svět je plný zlých lidí.“ Netrpělivě mávl rukou. „Ano,“ přitakal rezignovaně Jicchak se sklopenou hlavou. Postrčil dceru směrem k provazovému žebříku, který lodníci spustili. „Pojďme, dítě.“ V tom okamžiku se jeden starý, kurdějemi prolezlý námořník oddělil od zbytku posádky a vrhl se k Jicchakovi. „Dotkni se Qalonima, velkomožný pane, abych se vyléčil z té choroby,“ vyhrkl. Kapitán nedokázal potlačit vztek a starce nakopl. „Pitomče.“ Otočil se k Jicchakovi a snažil se situaci zlehčit. „Musíte jít…“ „S dovolením, kapitáne. Bude to jen chvilka.“ Jicchak se sklonil ke starci. Podíval se mu na zuby, dásně a lišej na krku. „Takže ještě věříš v Qalonima?“ zeptal se udiveně. „Jistě, Milosti.“ „Výborně,“ povzdechl si podvodník a s nostalgií pomyslel na staré dobré časy, kdy každý námořník věřil v zázračnou moc Qalonima a platil tři stříbrné, aby ho mohl nosit na krku. „Dotkni se Qalonima, velkomožný pane,“ opakoval stařec. Členové posádky se netrpělivě zavrtěli, bylo to jako chvění postupující od jednoho k druhému. Ale všichni mlčeli. Jicchak Qalonimus se sklonil nad námořníkem a sevřel v dlaních amulet, který mu tolik let slušně vynášel, obsahující velkou železnou destičkou, kvůli níž byl tak těžký, a obyčejné polní býlí, které mu rostlo za domem, a ušitý za pár drobných stařenkou, která již zemřela. Zavřel oči a zašeptal: „Z vůle světice, jejíž jméno odvál čas, a z moci mé krve, jež je stejná jako krev mého slovutného předka, lékaře Qalonima, vkládám do tohoto zázračného prostředku novou hojivou sílu.“ Otevřel oči, pustil amulet a položil obě ruce na námořníkovu hlavu. „Tady je má berakhah,“ pronesl slavnostně. „Buď požehnaný a spasený.“ Ootočil se k dceři. Přes obličej mu přeletěl letmý úsměv, napůl rozpačitý a napůl chápavý, teď když i ona věděla, jak se věci mají. „No tak, pospěšme si.“ Jehudit si přehodila přes rameno kabelu, kterou si sama ušila z perského koberečku jásavých barev, vykasala si sukni až ke kolenům, až všichni muži z posádky upřeli pohled na její pěkné nohy, a spustila se dolů po příkrém žebříku, který visel podél lodního boku. Dole 22
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 22
3.6.20 12:13
mrštně seskočila do šalupy. Otec ještě jednou pozdravil kapitána a připojil se k dceři. „Zaberte!“ zvolal kormidelník. Lodníci ponořili vesla do vody. Šalupa se pomalu rozjela za vrzání dřeva v držácích, pak zčistajasna nabrala rychlost a klouzala po hladině k líně tekoucí řece. Jehudit se zadívala směrem k lodi a zahlédla, jak se kapitán a tlupa námořníků vrhli na vzácné truhly. Otočila se k otci s ustaraným výrazem ve tváři. „Já to vím, děvenko. Kobylky se daly do díla,“ zašeptal Jicchak, aby ho neslyšeli veslaři. „Ale co naše věci…?“ vyhrkla zděšeně Jehudit. Otec ji vzal jemně za hlavu a otočil směrem k ústí Pádu. „Dívej se dopředu.“ Jehudit mu nerozuměla. Dech ji tížil na hrudi, tam kde jí už rok byly šaty čím dál těsnější. Potřásla hlavou, jako by se chtěla vzbouřit proti takové nespravedlnosti. „Jsou to zloději, otče,“ zašeptala rozrušeně. „Ano, drahoušku.“ Jehudit se snažila vyprostit z otcova objetí. „Jak můžeš něco takového snést?“ zasyčela. Jicchak ji držel vší silou. „No tak, přestaň!“ nařídil přísně. „Ale otče…“ „Řekl jsem, přestaň.“ Upřeně se na ni zadíval. Měl černé oči, jaké mívají skopci. Jehudit se znovu pokusila vytrhnout, jenže otec ji držel tak pevně, až to bolelo. Raději to vzdala. Šalupa opustila otevřené moře a vklouzla do ústí Pádu. Snadno si poradila se zčeřenou hladinou v místě, kde se slaná voda mísila se sladkou. Řeka se před nimi rozprostírala tajemná a lákavá jako jejich budoucnost. Břehy byly bahnité, podmáčené, zarostlé rákosím jako bažina. Při jejich průjezdu se nad hladinu vznesl pták s dlouhým, tenkým krkem. Plochá pramice bez vesel, poháněná bidlem, s vyzáblými rybáři na palubě, táhla za sebou sítě jako hlemýžď svou vlhkou stopu. Mezi rákosím se mihla rybářská chatrč z kůlů a slámy. Slunce se rychle klonilo k západu a halilo celé okolí do rudo jantarového oparu. Nad vodou stoupala mlha, kvůli velké zimě se však držela nad hladinou. 23
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 23
3.6.20 12:13
A tehdy Jicchak, poté co se prudce obrátil směrem ke galéře, prohodil nezúčastněným hlasem: „Zámky a řetězy vydržely dost dlouho, vy nekňubové.“ Jehudit cítila, že otec uvolnil stisk. I ona se otočila ke galéře. A viděla, že kapitán, teď už jen malý tmavý bod, divoce máchá rukama jejich směrem ve snaze upozornit na sebe veslaře a kormidelníka. Za ním jako chobotnice mávali i ostatní námořníci a možná i křičeli, byli však už natolik daleko, že je nebylo slyšet. Zcela zmatená Jehudit se podí vala na otce. Ten s vážnou tváří, drsně, jak míval ve zvyku, prohlásil: „Je mi líto, že jsem těm hloupým pirátům musel nechat tři tak pěkné truhly.“ Povzdechl si. „A všechny ty vzácné kameny z našeho ostrova.“ „Kameny?“ „Byla bys radši, kdybych je naplnil zlatem a stříbrem?“ Přitiskl ji k sobě. A odmlčel se. Jehudit si prohlížela otcův profil, od orlího, ušlechtilého, tenkého nosu po rozhodnou bradu zakončenou špičatou bradkou. Svět Jicchaka Qalonima byl mnohem složitější, než si uměla představit. Jenže stačil ten pevný, horký stisk, aby se cítila v bezpečí. I když před pár dny zjistila, že je to šarlatán a podvodník. Svraštila husté obočí, černé jak smola, sklonila hlavu a položila ji na otcovo rameno. Jejich bývalý život skončil a nový začínal. S novými pravidly. „Kamení,“ opakovala a tiše se zasmála.
24
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 24
3.6.20 12:13
Poblíž Adrie
V
ysadili je na rozvrzaném, rozviklaném molu. Kormidelník namířil rukou na severovýchod a řekl: „Město Benátky.“ Pak, zatímco se námořníci na šalupě vzdalovali, celí nedočkaví, až se podělí o kořist se svými kumpány, ještě jednou ukázal na severovýchod a zakřičel: „Pěšina. Dvě míle. Hostinec U medvěda.“ A pak se plácl do hlavy. „Žluté čapky! Židé!“ Jicchak a Jehudit zůstali na molu a sledovali, jak člun mizí v mlze. Teď byli sami. V neznámém světě. Jicchak ukázal rukou k severovýchodu a pronesl strojeně pitvorným hlasem: „Město Benátky.“ Jehudit se zasmála, pohledem však těkala po okolí. „Ribono šel olam, Pán světa, nás chrání ve stínu svých křídel,“ řekl Jicchak. „Neboj se.“ Jehudit ukázala k severovýchodu a opakovala: „Hostinec U medvěda. Hlad.“ Jicchak se na ni usmál s provinilým výrazem. „Je mi to líto, holčičko. Hostinci se raději vyhneme.“ „Ale proč?“ „Ten žert s kamením kapitána asi moc nepobavil. Povedlo se mi ho navnadit na ty truhly, aby nedostal chuť nás podříznout. Věřili, že mají na dosah ruky poklad, a tak jim nestálo za to nechat se oběsit. Rozumíš?“ „Ne…“ Jehudit promluvila tenkým, málem plačtivým hlasem. Otcovu tvář viděla přes závoj slz, které se snažila potlačit. Jicchak ji objal. „Holčičko, mohlo by je napadnout, že se vylodí, najdou nás v hostinci U medvěda a dají nám za vyučenou. A my nechceme, aby nás doběhla tlupa páchnoucích Makedonců, že ne?“ Jehudit potřásla hlavou. Z očí jí kanuly slzy. „Ne…“ 25
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 25
3.6.20 12:13
„Dobrá, tak půjdeme tam, kde nás nebudou hledat.“ „A kam?“ „Na opačnou stranu než leží Benátky.“ „Ale…“ „A za pár dní se vrátíme zpátky. Bude to poněkud klikatá cesta, ovšem určitě o hodně bezpečnější, nemyslíš?“ Jehudit přikývla, přitiskla tvář k otcovu ramenu a potáhla nosem. „Smrkáš mi do kazajky?“ ozval se Jicchak. Jehudit se rychle odvrátila. „Otče! To je hnus! Snad jsi měl mít raději syna.“ „Tak posmrkala jsi mě nebo ne?“ „Ne!“ „Ne?“ „Ne!“ „Mám se podívat?“ „Otče!“ Na vyděšeném Jehuditině obličeji se objevil slabý úsměv. „Pojď sem.“ „Ne…“ Pomalu však k němu popošla váhavým krokem, ruce zkří žené za zády. Jicchak cosi vytáhl ze sametové kabely. Podal to dceři. „Slyšela jsi, ne?“ Dvakrát se lehce plácl do hlavy. „Žluté čapky. Židé.“ Trochu obřadně si nasadil tu svou a čekal, až dcera udělá totéž. „Od tohoto okamžiku jsme úředně evropskými židy. Od této chvíle jsem Isacco di Negroponte a ty Giuditta.“ „Giuditta…“ „Zní to pěkně.“ „Ano…“ „A ty vypadáš skvěle i s tou přiblblou hučkou na hlavě.“ Giuditta zrudla. „Ale ne. Buď od té dobroty a neupejpej se. To přímo nesnáším.“ Giuditta se zadívala na otce a snažila se pochopit, zda nežertuje. „Nedělám si legraci.“ Dívka se znovu zarděla. „Promiň, nechtěla jsem,“ vyhrkla vzápětí. Isacco vydal zvuk připomínající zamručení a obrátil oči vsloup. Ukázal na úzkou blátivou pěšinku, která mířila na západ. „Někam nás dovede.“ Předtím však zanechal stopy na cestě vedoucí k hostinci U medvěda. Vrátil se zpátky po travnatém okraji. „Budou opilí a vzteky 26
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 26
3.6.20 12:13
bez sebe. Ani si toho nevšimnou. Vždy se však vyplatí dělat věci pořádně, to si pamatuj.“ „Kde ses tohle naučil, otče?“ „Není třeba, abys věděla úplně všechno,“ odpověděl rozpačitě Isacco. Zamířil na západ a dával pozor, aby nešlápl do bláta na pěšině. „Drž se za mnou. Půjdeme kousek rákosím, abychom nenechali…“ Ozval se mlaskavý zvuk, žblunknutí a přidušené zasténání. Isacco se obrátil. Giuditta špatně stoupla a celá levá noha jí zajela do bahna. „Jsi hotové nemehlo!“ zaklel. Uchopil ji a vytáhl na pevnou zem. „Poslyš…,“ zamumlal, cítil se totiž kvůli své prchlivosti provinile, „no, žertoval jsem.“ „Tak promiň, že jsem se nesmála,“ opáčila chladně. „Můžeme jít dál?“ Isacco se na dceru podíval. Cítil, jak se ho zmocňuje vztek, pak se ovládl a vykročil. Otočil se k ní. Chřípí se mu chvělo jako býkovi. V obličeji byl rudý jako rak. „Tak dobře,“ vybafl na ni. „Nežertoval jsem! Spokojená?“ Giuditta se na něho mlčky dívala. Snažila se tvářit hrdě, otec jí však vyčetl z očí zděšení. Pomyslel si, že se neobyčejně podobá své matce. A taky jaká je to škoda, že ji nepoznala. „Poslyš, je mi to líto,“ vysoukal ze sebe. „Nevyznám se v tom jak jednat s dcerou. Měl jsem tě vychovávat, jenže jsem to neudělal. Prostě to tak vyšlo. Tak co, zapomeneme na to?“ Giuditta zvedla obočí. „To má být ano, nebo ne?“ Pokrčila rameny. „Ano.“ „Dobře,“ zavrčel Isacco a cítil se stále provinileji. Otočil se a vykročil. „A dávej pozor, kam šlapeš,“ řekl hrubě. „Tedy…,“ opravil se okamžitě a kousl se do rtu za tón hlasu, „snaž se jít za mnou.“ Zhluboka se nadechl. „Tedy, chci říct… jestli můžeš… No, rozumělas mi, ne?“ Giuditta neodpověděla. Isacco se otočil. „Rozuměla jsi?“ „Ano.“ Dobrou míli kráčeli mlčky. Pak se pěšina rozšířila v cestičku, ovšem stejně blátivou. Slunce se pomalu sklánělo za obzor, bledé a zahalené do mlhy. 27
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 27
3.6.20 12:13
Giuditta po celou tu dobu nedokázala ani na okamžik vypudit z hlavy otázku, která ji tížila a kterou si v duchu položila mnohokrát od té doby, co byla malá. „Otče…“ Nikdy však nesebrala odvahu. „Co je?“ Nedovedla by spočítat, kolikrát se ho na to chtěla zeptat. Vždy ji však přemohl strach. Strach se zeptat. Strach z odpovědi. Strach, že přijde i o to málo, co má. „Otče…“ „No tak, co chceš?“ vyjel na ni Isacco. Giuditta se rozhlédla kolem sebe. Dívala se na ten jiný svět, který sliboval nový život. Pohlédla na otcova ramena. Vzal ji s sebou. Neodjel sám. Zhluboka se nadechla. Cítila, jak jí srdce tluče až v krku. „Otče, musím se tě na něco zeptat,“ vyhrkla zčistajasna se zavřenýma očima tenkým hláskem, který se jí chvěl v hrdle. A rychle drmolila dál, dřív než ji ochromí prudký strach, dřív než se Isacco otočí: „Zlobíš se na mě, protože jsem zabila svou matku? Kvůli tomu jsem vyrostla u babičky a vídala tě jen zřídka, že?“ Isacco se chystal otočit, ta otázka ho však zmrazila. Nahrbil se, jako po nečekané, strašlivé ráně. Vytřeštil oči a otevřenými ústy zalapal po dechu. Stál k Giudittě zády a neměl sílu se obrátit. Žaludek se mu úplně sevřel. „Pojďme dál,“ vysoukal ze sebe. Neměl ani odvahu se na ni podívat. „Za chvíli bude tma a… Pojďme, kupředu.“ Udělal několik kroků a pak spustil, pomalu, chraplavým hlasem. Na dceru, která šla za ním se skloněnou hlavou, se ani nepodíval. „Tvá matka… zemřela při porodu. Tys ji nezabila. To je… ohromný rozdíl… A já doufám, že to dokážeš pochopit, v hloubi duše. Nikdy jsem si nemyslel, že… Nebyl jsem s tebou, protože… no, vedl jsem život… Zkrátka život, o němž jsem ti vyprávěl… víceméně… Vyrostla jsi u babičky ne proto, že bych tě nechtěl vidět, nýbrž proto, že jsem jí důvěřoval… a ty… ty…“ Isacco se zastavil. Stále se však nedokázal otočit. Vnímal, jak Giuditta za ním tají dech. A teprve tehdy uviděl svou dceru v tom správném světle. Jako děvčátko, které vyrostlo s myšlenkou, že je otec nenávidí. „Nevím, jak je možné, že jsem byl tak pošetilý…,“ pronesl pomalu a udělal malý krok. „Opravdu to nevím!“ Téměř vykřikl a zčistajasna se zastavil. Giuditta šla dál, a když se otec zarazil, natáhla ruku, aby do něho 28
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 28
3.6.20 12:13
nestrčila, a opřela se mu o záda. Cítila, jak ztuhl a lehce se nahrbil, a tak okamžitě odtáhla ruku, jako by pálila, a zamumlala: „Promiň.“ „Ne…,“ hlesl Isacco. Zůstali tak, nehybní. Isacco neschopný se otočit, Giuditta s rukou, jíž se dotkla otce, zvednutou ve vzduchu. „Vyprávěl jsem ti, že můj otec byl lékař…,“ navázal s vědomím, že ten rozhovor v něm probudí bolest, jíž by se raději vyhnul. „Výborný doktor, nejlepší na ostrově Negroponte. Osobní lékař benátského guvernéra… baila, jak se mu říká. Já tenhle svět nikdy nezažil… narodil jsem se v roce 1470, když Turci obsadili ostrov a Benátčany vyhnali. Mého otce nezabili. Dovolili mu, aby dál léčil lidi, ale jen ve vnitrozemí, kde žili sami chudáci, pastýři. A on si zvykl… uvnitř však odumřel, hlodal v něm vztek a stýskalo se mu po minulém životě. Byl to ten nejpyšnější, nejzpupnější, nejtvrdohlavější a nejpanovačnější muž na světě…“ Isacco se zarazil. „Nepřipomíná ti někoho, koho znáš?“ usmál se sklíčeně a myslel tím sám sebe. Giuditta se nesměle dotkla jeho zad. „Ne.“ Dojetím se mu sevřela hruď. A záda, jichž se dotýkala její ruka, mu polilo horko. „Nechal nás léta živořit v odporné chatrči, matku a mé tři bratry s dvěma kozami, které nám dávaly mléko. Lidé, které léčil, mu neměli čím zaplatit. A večer nedělal nic jiného, než že mluvil o Benátkách, jejich pokladech a vznešené kultuře, o skvostných látkách a vzácném koření. Dokonce nás naučil benátsky… ten ničema. Začal trhat zuby, otevírat abscesy, rodit děti a jehňata, kastrovat zvířata a řezat křesťanům zanícené nohy. Stal se z něho v podstatě lazebník a ranhojič. Z něho, váženého lékaře benátského guvernéra. Bral mě s sebou… Tvrdil o mně, že jako jediný z jeho dětí se nebojím krve. A pak pohrdavě dodával… ten ničema si nikdy neodpustil jednu větu, říkal ji pacientům, které léčil: ,Nebojí se krve, protože tenhle můj syn nemá ani Boha, ani svědomí.‘ A víš proč? Zjistil totiž, že jsem se zařídil po svém a chodím do přístavu, kde beru, no vlastně kradu jídlo pro matku, která se mi ztrácela před očima. Ale on ne, neustoupil ani o píď. Pan doktor benátského guvernéra… ten hrozný ničema…“ Giuditta popošla ještě blíž, objala ho a opřela hlavu o otcova hubená záda. Isacco stiskl rty a svraštěl obočí ve snaze potlačit slzy vzteku, které se mu draly do očí. „Pak jsem jednoho dne odešel. Právě jsem vymyslel legendu o světici a Qalonimovi. A potkal tvou matku. Vyhnal ji z domu 29
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 29
3.6.20 12:13
podobný otec, jako byl ten můj. Možná i proto jsem jí rozuměl, věděl jsem, co skrývá uvnitř. A o rok později se chystala přivést na svět naše první dítě… tebe. Jenže něco se pokazilo. Porodní bába…“ Isacco se předklonil. „Och, Pane Všehomíru, pomoz mi to snést!“ Giuditta ho nepustila a nahnula se s ním. „Jak může nevinné novorozeně zabít svou matku?“ pronesl hlasem chvějícím se dojetím. „Ani kdyby chtělo, tak by nemohlo. Copak sis to vzala do hlavy, holčičko moje? Já, naopak… já jí nedokázal pomoct… I když jsem si myslel, že jsem se od toho hrozného ničemy, guvernérova lékaře všechno naučil… Jestli někdo… Jestli je někdo zodpovědný, pak jsem to já…“ Isacco se napřímil a našel v sobě sílu, aby se obrátil k dceři. Sevřel jí obličej do dlaní. „Vyprávěl jsem ti, že jsem nebyl doma, protože jsem měl těžký život…“ Zádumčivě se usmál. „Řekl jsem ti to i před chvilkou…“ Přitáhl Giudittu k sobě. Nedokázal se jí dívat do očí delší dobu. „Zdržoval jsem se doma zřídka, protože jsem se cítil vůči tobě provinile… že jsem tě připravil o matku… že jsem nedokázal…“ Mlčky se objímali. „Otče…“ „Pšš… nic neříkej, holčičko moje.“ Dál se tiskli v objetí. Isacco s bolestí a pocitem viny, který si poprvé dokázal připustit. Giuditta s otcem, který se velice lišil od toho, jak si ho vždy představovala. Byl to šarlatán a podvodník. A také se na ni nezlobil kvůli smrti její matky. „Otče…,“ hlesla po dlouhé době. „Pšš… není třeba, abys mi něco říkala.“ „Ale ano, otče.“ „Tak mluv.“ „Komáři mě požírají zaživa.“ Isacco se vymanil z objetí. „Podobáš se matce, ovšem vtipná jsi po mně.“ Hlasitě se rozesmál. Znovu ji objal a prohodil: „Musíme se hnout, pojďme. Vypadáme jako dvě ženské.“ „Ale já jsem žena!“ „Aha,“ zasmál se znovu a stáhl jí do čela žlutou čapku. „A dívej se, kam stoupáš, nemehlo.“ Krátce po západu slunce zahlédli nízkou chalupu, z jejíhož komínu stoupal hustý dým. Na průčelí měla neumělou a oprýskanou kresbu úhoře, který spíš připomínal mořskou obludu. Dveře byly zavřené. 30
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 30
3.6.20 12:13
Isacco se zastavil a podíval se na Giudittu. „Poslyš, nevyměnil bych tě za žádného syna na světě,“ vyhrkl jedním dechem. Dcera jeho slova nečekala a začervenala se. „To se mi jen zdá!“ vykřikl Isacco. Giuditta zrudla ještě víc. „Já to snad nevydržím,“ zabručel. Z dálky bylo slyšet zvony ohlašující nešpory. „Nechme to být a pojďme dovnitř.“ Isacco zaklepal a otevřel dveře. Otce a dceru ovanul příjemně teplý vzduch. Byla cítit vůně jídla a stáje dohromady. Rozlehlá místnost, do níž vešli, byla z poloviny vyhrazena pro pocestné a z poloviny, za nízkou zídkou s dřevěnými vrátky, sloužila jako stáj a chlév. Zahlédli dvě krávy a osla. Strop byl nízký a padal jim na hlavu, okna maličká. Uprostřed stála na dlouhém stole z hrubých prken olejová lampa. Další, větší, visela na trámu u stropu. Vzadu panovalo přítmí. U stolu seděli dva pocestní s pohledem upřeným do prázdna, před sebou džbánek vína. Sotva se otočili, aby se podívali na nově příchozí. „Buďte zdrávi, dobří lidé,“ řekl Isacco nahlas, aby vzbudil pozornost hostinského, ať už byl kdekoliv. Z horního patra se ozvalo zasténání, jež sílilo, až se změnilo v křik. Byl to dětský hlas. Křik po chvíli umlkl. „Buďte zdrávi, dobří lidé,“ opakoval Isacco směrem do poschodí. Bylo slyšet otevírání a zavírání dveří, pak se přes zábradlí vyklonila žena, mladá, ale již ztrhaná námahou. Tvářila se ustaraně. Držela v ruce lucernu s lojovou svící. „Dobrý večer. Jsme pocestní a chtěli bychom tu přespat a sníst něco teplého, je-li to možné.“ Hostinská na ně civěla, jako by byla myšlenkami jinde. Mechanicky řekla: „Dělá to půl soldu.“ „V pořádku,“ odpověděl Isacco. „Ale k jídlu nic nemám. Jen chléb a víno.“ „Tak se spokojíme s tím.“ Hostinská přikývla, avšak z místa se nepohnula. Další zasténání, které se změnilo v křik, ji přimělo se otočit. Ruka jí zděšením vylétla k ústům. Žena sešla ze schodů, vyrobených z prostých ohoblovaných prken, otevřela příborník, stojící v temném rohu místnosti, vzala z něj bochník chleba zabalený do hrubého plátna a ze soudku nalila džbánek 31
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 31
3.6.20 12:13
červeného vína. Postavila to na stůl a přinesla dva otlučené poháry a nůž na chléb. „Dneska jsem nevařila,“ pronesla bezbarvě. „Má jediná dcera onemocněla…“ „To je mi líto.“ „… a já z toho přicházím o rozum,“ pokračovala žena. Z jejího pohledu se dalo vyčíst celé její trápení. „A co říká lékař?“ zeptal se Isacco. Hostinská se na něho podívala s úžasem v očích. Potřásla hlavou, ponořená do svých myšlenek. „Sem se žádný lékař nedostane. Sami rodíme své děti v naší posteli a ve stejné umíráme, když nadejde náš čas.“ Giuditta se na ni zadívala a přímo cítila bolest, kterou zakouší. Z komůrky v patře se ozvalo další zasténání. Žena se zachvěla a sevřela rty. V jejím nehezkém obličeji se téměř neslušně zračilo veškeré utrpení, které ji soužilo. Giuditta bez rozmyšlení vyhrkla: „Můj otec je doktor.“
32
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 32
3.6.20 12:13
Řím
M
„
atka byla herečka,“ řekl Mercurio a slezl z plošiny. Právě se rozednilo. „Tedy vlastně herec.“ Podíval se na tři kamarády, kteří též seskočili dolů. „Víte přece, že ženy nemohou hrát divadlo?“ Benedetta a Zolfo si vyměnili pohled. „Jistě,“ zalhala Benedetta. „Jo, jak by ne. Má matka, aby mohla hrát, se léta převlékala za muže. A všichni jí to věřili. A jako muž byla tak pohledná, že dostávala ženské role.“ Benedetta a Zolfo ho okouzleně poslouchali, ovšem mátly je všechny ty změny pohlaví, jimž dobře nerozuměli. Mercurio uchopil cíp špinavé, zašívané plachty pod plošinou. „Připraveni?“ Okázalým gestem za ni zatáhl a odhalil to, co zakrývala. Benedetta a Zolfo otevřeli údivem ústa. Připomínalo to krejčovskou dílnu. Či tržiště. Byla tam kněžská sutana a mnišská kutna, černý oblek písaře a pruhovaný pro sluhu. Další pro papežského štolbu s koženou vestou vyztuženou na prsou. A také přiléhavé kalhoty španělského vojáka s jednou nohavicí šafránově žlutou, druhou tmavočervenou, a kazajka zdobená vlysy se širokými nabíranými rukávy. Kovářská zástěra, černá pelerína a cestovní voskovaný plášť. Z proutěného košíku čouhaly klobouky, paruky, brýle, monokly, falešné vousy, pergameny, váčky. A další koš skrýval různé nástroje: krátký mečík, kovářské kladivo a kladívko podkováře, kožený pás řezbáře s různými dláty, lazebnickou břitvu, tesařskou pilu, pijáky pro písaře, husí brky, kalamáře. Nízké střevíce, škorně, trepky a dřeváky prodavače ryb. A konečně kobaltově modré šaty kurtizány, pošité falešnými drahokamy z barevného skla, tmavě zelený, cudný oděv děvčete z dobré rodiny a skromnější hnědošedé oblečení se zástěrou s velkou kapsou vepředu pro služku, doplněné bílým čepečkem. 33
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 33
3.6.20 12:13
„Ježkovy voči…!“ vyhrkla Benedetta. Mercurio se nadouval pýchou. „A teď do práce. Mám nápad jak dostat od hostinského zpátky ten zlaťák.“ „Odkud máš ty věci…?“ zeptala se Benedetta, jako by ho neslyšela. „Zdědil jsem je po matce. To ona mě naučila se převlékat za někoho jiného. Jenže já jsem trochu jiný druh herce… než byla ona,“ zasmál se Mercurio. „Cožpak nejsi sirotek?“ zeptal se Zolfo. „Jsem. Když matka umírala, prosila principála, aby mě našel a dal mi tyhle věci a její požehnaní.“ Mercurio se podíval na ty tři, kteří mu viseli na rtech. „Víte, to je dlouhá historie. Stručně řečeno, matka skončila v posteli s hercem, který přišel na to, že je žena. Tak jsem se narodil já a matka mě musela…“ „Odložit ve fortně kláštera jako mě a Ercola,“ řekl Zolfo a odplivl si. „Foltně, foltně,“ smál se Ercole. „Buď zticha, blbečku,“ okřikl ho Zolfo. „Ne. Matka by mě nikdy neopustila. Svěřila mě jedné známé a dala jí peníze, aby mě vychovala. Jenže ta žena mě položila před sirotčinec svatého Michala Archanděla a peníze si nechala.“ „Svině.“ „A pak matka onemocněla a zemřela. Principál mě našel a předal mi její majetek, všechny ty kostýmy… z rolí, jež hrála… a vyprávěl mi její příběh. A řekl mi, že to byla ta nejlepší herečka jeho společnosti a že…“ „… a že tě vždycky měla moc ráda?“ nadhodil Zolfo, oči plné naděje a závisti. „Ano, přesně tak.“ „Ale jak tě principál našel a zjistil, že jsi to právě ty?“ vložila se do hovoru Benedetta. „Je to hrozně zamotané,“ uťal rozhovor Mercurio. „Teď je na řadě hostinský. Umyj si ruce a obličej,“ nařídil Benedettě. „V tom džberu je voda.“ „To mě ani nenapadne,“ vybuchla Benedetta. „Umyj se,“ opakoval Mercurio. „A proč bych měla?“ „Je to součástí mého plánu.“ „Jakého?“ „Umyj se a uvidíš.“ Vzal zelené šaty děvčete z dobré rodiny a podal jí je. „Měly by ti padnout.“ 34
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 34
3.6.20 12:13
„Je studená,“ stěžovala si Benedetta a otírala si oči dvěma prsty. „Musíš vypadat upraveně. Tak nevyváděj.“ „Nesnáším mytí,“ odsekla nakvašeně. „Ujišťuju tě, že je to cítit,“ zasmál se Mercurio. Benedetta ho zpražila pohledem, pak ponořila obě ruce do vody a vztekle si drhla obličej. „Tak, a teď se převlékni,“ řekl poté, co se přesvědčil, že zmizela i špína za nehty. „Kde?“ zeptala se Benedetta. Mercurio se zatvářil překvapeně. „Co tím míníš?“ „Myslíš, že chci, abys mě viděl nahou?“ „No, jinou místnost nemám, víš, jak to je.“ „Otočte se, a ne aby vás napadlo se dívat!“ rozkázala Benedetta. Bylo slyšet šustění šatů a pak se ozvalo: „Hotovo.“ Zolfo a Ercole otevřeli údivem ústa. „Jsi překrásná,“ vyhrkl Zolfo a Ercole opakoval: „I Elcole šíká, že seš pšeklásná.“ Benedetta zrudla jako pivoňka. „Jste dva pitomci,“ osopila se na ně a obrátila se k Mercuriovi. Ten to nijak nekomentoval. „Lezte postupně ven!“ nakázal jen. „Já dorazím za chvilku a vysvětlím vám co a jak.“ Zatímco kráčeli svižným krokem, Benedetta se přitočila k Mercuriovi. „Jakou roli hrála v těch šatech?“ „Kdo?“ „Tvá matka.“ „Aha… hrála… hraběnku.“ „Hraběnku?“ Benedetta si přejela sukni rukou a celá se rozzářila. Ušla ještě pár kroků, hlavu vzpřímenou, a pak vyhrkla: „Víš, ten včerejšek mě mrzí.“ „Kvůli čemu?“ „Nemyslela jsem to vážně… No, tu věc, co jsem ti řekla, aby ses utopil ve své stoce… nevěděla jsem.“ „Dobře.“ Benedetta se rukou dotkla jeho ramene. Mercurio se odtáhl. „Nechci žádné přátele.“ „Já teprve ne,“ odtušila Benedetta. Prohlédla si ho od hlavy až k patě. „Vypadáš opravdu jako kněz,“ zasmála se. Mercurio se spokojeně usmál. Měl na sobě dlouhou černou sutanu 35
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 35
3.6.20 12:13
s rudými knoflíky a krvácejícím srdcem s trnovou korunou vyšitým na hrudi. Hlavu mu kryl černý lesklý klobouk. „Ještě to není dokonalé,“ prohlásil. Přistoupil ke žlabu dvou oslů, vzal pořádnou hrst slámy, stočil ji a vsunul pod sutanu do výšky břicha. „Preláti snídají, obědvají i večeří. Ne jako my. Proto jsou tak tlustí.“ Prošel kolem pultu s ovocem, obratně sebral jablko, uřízl z něj dva plátky a vložil si je do úst mezi zuby a tváře. „Tak, a teď jfem dokonalej,“ smál se. „Ftačí trochu těžší krok…,“ a změnil rytmus chůze. „To je šílenství!“ vyhrkla Benedetta. „Aby se člověk přeftrojil, neftačí…“ „Nerozumím ti.“ Mercurio si vyndal kousky jablka z úst a zahodil je. „Ne, to není dobrý. Pamatuj si další pravidlo: nic se nesmí přehánět. Jestli mi hostinský nebude rozumět, tak to bude v háji. Chtěl jsem říct, že k přestrojení nestačí vzít si něco jiného než obvykle. Musíš z toho udělat své běžné oblečení. Hýbat se v něm, jako by to byl oděv, který si oblékáš každé ráno.“ „Takže jak bych se měla pohybovat v těch vznešených šatech?“ „No, měla bys vrtět zadkem.“ „Trhni si nohou,“ zpražila ho Benedetta, za pár kroků se však zasmála a začala se kolébat v bocích. Zahnuli do uličky de’Funari. „Počkej tady. Ať jsi vidět,“ řekl Mercurio Benedettě. „A vy dva se někam schovejte.“ Hostinský byl statný, sebevědomý muž s obličejem zrudlým pitím. Hospoda U básníků byla světlá a prostorná s dvěma velkými vstupy a dveřmi se čtyřmi skládacími křídly, které sluhové upevňovali ke zdi. Kdysi tu bývalo skladiště. U pravé stěny stály dva obrovské sudy s vínem, které měly dokládat bohatství majitele. „Dobré jitro, bratře,“ uslyšel za svými zády. „Nemám ani bratry, ani sestry,“ odsekl neurvale hostinský, když před sebou uviděl mladičkého kněze. „Náš Pán ti chce dnes dát příležitost,“ pronesl Mercurio s bezelstným úsměvem. Hostinský si ho prohlédl od hlavy až k patě. „Jestli čekáš almužnu, seš na špatné adrese, fráterníku,“ odbyl ho a chystal se otočit. „Vidím, že mi nerozumíš, dobrý muži. To náš Pán ti ve své neskonalé dobrotě něco nabízí,“ prohlásil Mercurio. Muž se na něho zadíval a svraštil obočí. „A co to má být?“ 36
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 36
3.6.20 12:13
„Dává ti příležitost k odčinění křivdy, bratře.“ Hostinský se zatvářil podezíravě. Založil ruce na prsa a zaklonil hlavu. Stiskl rty a upřeně se na mladičkého kněze zadíval. Mercurio se odmlčel a vydržel jeho pohled. „O jaké křivdě to meleš?“ vzdal se nakonec hostinský. Mercurio se andělsky usmál. „Jeho Nejvznešenější Jasnost biskup z Carpi, monsignor Tommaso Barca z Albissoly, jemuž mám tu velkou čest sloužit jako tajemník, in saecula saecularum atque voluntas Dei…“ „Přestaň přežvykovat latinu a mluv. Vyklop rychle, co máš na srdci,“ vybafl hostinský, který při poslechu tak dlouhého jména znejistěl. „Není třeba, abych mluvil. Postačí ti podívat se na jistou dívku, abys pochopil.“ Při těch slovech se otočil k rohu uličky a ukázal na Benedettu. „Poznáváš ji?“ „A proč bych měl?“ bránil se hostinský. „Protože včera večer sis ponechal zlaťák, který měla právoplatně u sebe.“ „Ať se na místě propadnu, jestli mluvíš pravdu…“ Mercurio potřásl hlavu a ohrnul rty na znamení nesouhlasu. „Hospodin ti rukou svého pokorného služebníka, tedy mě, nabízí příležitost a ty ji chceš takhle promarnit? Já zastupuji Boží prozřetelnost a měšec Jeho Jasnosti. Mince, kterou jsi vzal té dívce, patří biskupovi, jenž přijel jako každý rok do Říma navštívit Svatého Otce. A o tom všem ještě nic neví…“ Hostinský se dal na ústup. Na jednu stranu se bál, že jde o léčku, zároveň si však nechtěl znepřátelit vlivného preláta. Příčilo se mu rozloučit se s tak snadno vydělaným zlaťákem, na druhé straně věděl, jak krutě dovedou mocní prosazovat spravedlnost. „Vypadala jako zlodějka, umouněná, v cárech…,“ zabručel. „Jistě. Právě dorazila ze sirotčince svatého Michaela Archanděla, kde si Jeho Jasnost vybírá své, ehm, služky. A včera mělo to děvče podstoupit první zkoušku. Zkoušku mincí, jak říká Jeho Nejvznešenější Jasnost. Každé nové dívce musím dát zlaťák a poslat ji, aby obstarala nějaké jídlo. Vrátí-li se s večeří, lze ji vychovat, zmizí-li, pátrají po ní hlídky a zachází se s ní tak, jak si zaslouží zlodějka…“ Sňal klobouk a v duchu se usmíval. Tímto gestem přitáhne pozornost toho hlupáka k něčemu jinému, na co má připravenou odpověď, takže mu nedovolí se soustředit. 37
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 37
3.6.20 12:13
„A kdo mi potvrdí, že nejsi podvodník? Seš ještě kluk…,“ řekl, jak se dalo čekat, hostinský. Pohled mu nejistě těkal zprava doleva. „Kde máš tonzuru, jestli jsi kněz?“ „Já jsem novizium saecolaris.“ Mercurio se přímo vyžíval v tom bájném titulu, který vymyslel při jednom z předchozích podvůdků. Vytáhl plátěný sáček, do něhož uložil mince uloupené kupci, zatřásl s ním, až zazvonily, a pak rozvázal tkanici, jež ho uzavírala. Otevřel ho, položil si ho na dlaň a natáhl ruku hostinskému pod nos. „To z příkazu milosrdenství dělám něco takového, zlolajný šenkýři. Podívej se na ty mince. Nejsou snad stejné jako ta, kterou jsi vzal tomu děvčeti? Nemají všechny na jedné straně lilii a na druhé svatého Jana Křtitele? Ty peníze nejsou v Říme obvyklé.“ Hostinský se naklonil a pokradmu si je prohlížel. Vsunul ruku do kapsy a vytáhl ukradenou minci. „Jak jsem to mohl tušit?“ zabručel a vyhodil nervózně peníz do vzduchu a za letu jej opět chytil. Mercurio mlčel. Hostinský znovu vyhodil minci do vzduchu a podíval se Benedittiným směrem. „Jak jsem to mohl tušit?“ opakoval, už notně nalomený. A vyhodil zlaťák ještě výš ve snaze oddálit okamžik, kdy se ho bude muset vzdát. V téže chvíli se uličkou de’Funari rozlehl divoký křik. „Zloději! Prokletí zloději!“ Hostinský se zprudka otočil a uviděl žida, který ukazoval na Benedettu a ty dva další. Okamžitě mu svitlo, že se ho mladý kněz zřejmě snaží podfouknout. Jenže mince byla dosud ve vzduchu. Mercurio rychlým mávnutím ruky mrštně jako kočka zachytil zlaťák v letu dřív než hostinský. „Ty pitomče,“ zasmál se mu do tváře a vzal nohy na ramena. „Zloděj! Chyťte zloděje!“ zařval šenkýř a rozběhl se za ním. Mercurio byl na něho příliš rychlý, jenže v jediném směru, jímž mohl zmizet, stál kupec a neustále křičel na Benedettu, Zolfa a Ercola. Mercurio se protáhl úzkou mezerou mezi ním a zdí. Při útěku mu zpod sutany vyklouzla sláma, kterou použil na vycpání břicha. Šimon Baruch si toho nejdřív nevšímal. Mercuriovi se povedlo proklouznout. Vzápětí ho však kupec, jehož pozornost vyvolala sláma, která 38
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 38
3.6.20 12:13
z Mercuria padala, poznal, otočil se jak na obrtlíku a pustil se za ním. „Zloděj! Zloděj!“ Za ním utíkal hostinský a taky hulákal: „Zloděj! Zloděj!“ A jelikož se oba rozběhli na Mercuriem, těch tří ostatních si nikdo nevšímal, jako by nic neprovedli. Benedetta vyrazila opačným směrem, následovaná Zolfem a Ercolem, který se tvářil jako vyděšené děcko. Po pár krocích, jen co zahnuli za roh, se Benedetta zastavila a podívala se na Zolfa. „Musíme mu pomoct.“ Mercurio běžel, jak nejrychleji mohl, a snažil se kupce setřást, jenže mu překážela sutana. Hostinský to vzdal téměř okamžitě. Mercurio viděl, jak se předklonil a lapá po dechu již v prvních uličkách. Kdykoliv se však otočil, aby se podíval, byl kupec o krok blíž. Zabočil ke kostelu San Paolo in Regola. Tam začínalo hotové bludiště uliček, v nichž by se jeho stopy mohly ztratit. Všiml si však, že kupec se k němu zase o kus přiblížil. Také měl pocit, že zahlédl Benedettu, přidržovala si rukama sukni a běžela jak o závod. Napodobil ji, vykasal si sutanu, stiskl zuby a sklonil hlavu. Nohy se mu bořily do bahna a na prsou ho pálilo. Kdyby odhodil váček s penězi, kupec by se zastavil, aby ho zvedl, a on by si zachránil kůži. Jenže se nechtěl se zlaťáky rozloučit. Zamířil ke kostelu San Salvatore in Campo a uvědomil si, že mu stále více dřevění nohy. Nesmíš to vzdát, pomyslel si v duchu. Vklouzl do spleti úzkých uliček a otočil se. Kupce nezahlédl, věděl však, že se co nevidět objeví. Zatočil do průchodu plného odpadků. Ihned mu došlo, že je v pasti. Ta ulička byla slepá. Slyšel, jak se kupec blíží. Přitiskl se ke zdi, do výklenku mezi dva sloupy z červených cihel. Zatajil dech. Šimon Baruch dorazil na křižovatku. Přes zákaz nošení zbraně, jenž pro židy platil, si opatřil krátkou dvojsečnou dýku s dlouhou rukojetí. Před sebou měl tři uličky, dvě vpravo a jednu uzoučkou vlevo, plnou odpadků z nedalekého zeleninového trhu. „Proklínám tě!“ zařval a zamířil do slepé uličky. Zastavil se. Přemohlo ho zoufalství, že se mu Mercurio ztratil. „Ty ničemo!“ vykřikl a vracel se zpátky. Vtom však zaslechl praskání zelných listů. Okamžitě se obrátil. Mercurio se svezl na zem a strhl s sebou vrstvu odpadků. Vzbudil tak kupcovu pozornost. „Tady jsi, zloději! Vrať mi mé peníze!“ „Milosti…“ Mercurio zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „Já je nemám…“ 39
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 39
3.6.20 12:13
Šimon Baruch měl divoký výraz, zarudlé oči, rozšířené chřípí, námahou supěl a z otevřených úst mu kapaly sliny. Ruka s dýkou se chvěla. Lehce naznačil úder a zařval: „Dej mi mé peníze!“ Za jeho zády se objevila Benedetta, Zolfo a Ercole. Benedetta Mercuriovi naznačila, aby mlčel. Pak cosi zašeptala do ucha Ercolovi. Mercurio zahlédl, že obr kroutí hlavou, že ne, oči plné strachu. Šimon Baruch se přiblížil ještě víc, aniž tušil, co se děje za ním. „Ty proradnej mizero, chtěl jsi mě zničit, co. Vrať mi mé peníze, nebo tě zabiju!“ Udělal krůček a dýkou mířil Mercuriovi na hruď. Pohyboval se trhaně, váhavě, jako by měl chvilku v úmyslu ho rozpárat a pak zase vzít nohy na ramena, vyděšený šílenstvím, jež se ho zmocnilo. Celý se chvěl, oči vytřeštěné, hrdlo vyschlé a zbraň obrácenou proti nepříteli, chycenému do pasti na konci uličky, zády ke zdi. Aby si dodal odvahy, zaječel co nejhlasitěji. Mercurio byl bez sebe hrůzou. Zavřel oči. Benedetta šťouchla do Ercola. „Elcole má stlach,“ zakňoural obr. Kupec se bryskně otočil s nataženou dýkou, právě když Ercola na kopl Zolfo. A tak se obr vrhl s nataženýma rukama na žida, aby ho odzbrojil. Ale ať už ze strachu či nemotorností, zakopl a padal na muže před sebou. Ten se vylekal a bodl ho. Mercurio zaslechl přidušené zasténání, takový udivený zvuk. Otevřel oči a zahlédl hrot rudý od krve, jež prýštila Ercolovi ze zad. Dýka ho probodla skrz naskrz. Šimon Baruch uskočil, vytrhl zbraň z rány a zíral na Ercola, který umíral jeho rukou. „Nechtěl jsem… nechtěl jsem,“ blekotal. Obr se pomalu svezl k zemi. „Elcolovi… je… zle…“ „Ne!“ zařval Zolfo. „Nechtěl jsem…,“ opakoval Šimon. Pak, jako by mu přeskočilo, se s novou nenávistí v očích zadíval na Mercuria. „Je to tvá vina! Ty za to můžeš!“ vykřikl a vrhl se na něj. Tentokrát Mercurio nezavřel oči. Podařilo se mu chytit žida za ruku se zbraní. Při zápase, kdy jeho síly násobila hrůza, se snažil zmírnit prudkost prvního útoku. Padl na kolena, aniž ruku pustil. Zkrvavené ostří škráblo o zeď nad jeho hlavou. „Je to tvá vina! Jen tvá!“ hulákal kupec. Mercurio mu stiskl zápěstí a zkroutil je k sobě, přitom se zapřel steh40
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 40
3.6.20 12:13
nem o protivníkovo stehno. Šimon Baruch spadl na zem a strhl ho s sebou. Váleli se v odpadcích. Mercurio se ze všech sil snažil nepustit dýku. Na nic jiného nemyslel. A pak zčistajasna kupcovo rameno narazilo na zeď, loket se ohnul v nepřirozeném úhlu a zápěstí otočilo. Tíha Mercuriova těla ho nechtěně tlačila dolů. Ostří proniklo do kupcova hrdla. Mercurio zaslechl chrupnutí, které mu připomnělo zvuk, jako když rozšlápneš švába. A vnímal chuť krve, která mu stříkla do úst. Bez sebe hrůzou se zvedl. Jeho pohled se zrcadlil v očích Šimona Barucha, které pozvolna pohasínaly. Mercurio zůstal stát a díval se na něho. Nehybně. Dýku svíral v ruce. Uvolnil stisk. Zbraň spadla na zem s kovovým zachřestěním. „Ne…,“ hlesla Benedetta. A tehdy Mercurio znenadání, jako by se probral z mrákot, odvázal plátěný sáček s ukradenými mincemi. „Tak tohle jsi chtěl?“ řval jako pominutý. „Tohle, že?“ Prudce mrštil váčkem po kupci, který sténal na zemi a rukama si svíral hrdlo. „Vezmi si je! Jsou tvoje! Tak si je vezmi!“ „Pojď pryč, Mercurio,“ ozvala se Benedetta a lehce se ho dotkla. Otočil se a zpočátku jako by ji neviděl. Mlčky na ni zíral, pomalu ji propaloval pohledem. Postupně mu docházelo, o koho jde. Pak se podíval i na Ercola. Ve výši žaludku mu na kazajce prosakovala krvavá skvrna. Pomohl mu vstát. „Podpírej ho z druhé strany,“ houkl na Zolfa. Tomu se koulely slzy po tváři. „Drž ho!“ nařídil Mercurio. Podíval se na Benedettu. „Pojďme.“ Obešli kupce a zmizeli v bludišti římských uliček. Když dorazily stráže, stařenka vykloněná z okénka, jež vedlo do uličky, prohlásila: „Zabil ho kněz.“ Jeden z mužů se sklonil nad Šimona Barucha. „Není mrtvý.“ „Zabil ho kněz,“ opakovala stařena.
41
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 41
3.6.20 12:13
Poblíž Adrie
H
ostinská trhla hlavou a upřeně se na Giudittu zadívala. Tvářila se vyplašeně, jako by měla z něčeho strach. Takový, jaký pociťují chudí lidé, když je potká štěstí, které si ani neuměli představit. „Cos to říkala?“ zeptala se tiše. „Můj… můj otec je…,“ koktala Giuditta. Hostinská se pomalu otočila k Isaccovi. „Dobrá ženo…,“ spustil. Lehce kýval hlavou a hledal slova, jak z té šlamastyky ven. Jenže žena ho přerušila a chrlila ze sebe slova jako vodopád. „Jste lékař? Nebudete platit za pokoj, uvařím vám, co si budete přát, ale prosím, zachraňte mou holčičku!“ S důrazem naléhavě opakovala: „Zachraňte ji, doktore.“ Isacco vrhl na dceru vyčítavý pohled. Cítil se zahnaný do kouta. „Udělám, co bude v mých silách, dobrá ženo,“ pronesl nejistým hlasem. „Ukaž mi ji.“ Hostinská se rozběhla ke schodům. Isacco se podíval na párek opilců u vedlejšího stolu. „Pojď s námi,“ řekl Giudittě a vyhnul se jejímu pohledu. „Manžel mi umřel loni na malárii,“ vyprávěla hostinská, zatímco procházeli krátkou, úzkou chodbičkou nad schody. „Zůstala mi jen ona,“ dodala a otevřela dveře. „Počkej tady!“ nakázal Isacco dceři a vešel do komůrky s tak nízkým stropem, že se musel sklonit. Sňal si žlutou čapku a zasunul ji za opasek. Uviděl černě oděnou stařenu, která seděla v rohu na nízké stoličce a předla téměř ve tmě. Ve tváři výraz, který často nasazují staří lidé, když předstírají, že nevidí smrt, jež obchází kolem, aby si jich ná42
DIVKA KTERA SE DOTKLA NEBE.indd 42
3.6.20 12:13