Ken Follett
Kavky
K N IŽ N Í K LU B
Britský Výbor pro zvláštní operace (SOE) vyslal za druhé světové války do Francie přesně padesát žen v úloze tajných agentek. Třicet šest z nich válku přežilo. Zbývajících čtrnáct obětovalo život. Tato kniha je věnována jim všem.
DEN PRVÝ Neděle 28. května 1944
PRVNÍ KAPITOLA
Minutu před explozí vládl na náměstí v Sainte-Cécile klid a mír. Byl teplý večer a nad městečkem se jako pokrývka rozprostírala vrstva nehybného vzduchu. Kostelní zvon líně vyzváněl a s nevelkým nadšením svolával věřící k bohoslužbě. Felicity Clairetové to znělo jako odpočítávání. Náměstí dominoval zámek ze sedmnáctého století. Se svým majestátním vchodem vybíhajícím dopředu a křídly, která se po obou stranách vytrácela v pravém úhlu dozadu, vypadal jako zmenšená obdoba Versailles. Zámek měl suterén a dvě hlavní podlaží zakrytá vysokou střechou s klenutými vikýři. Felicity, které všichni říkali Flick, Francii milovala. Obdivovala její půvabnou architekturu, mírné klima, neuspěchané obědy a kultivované obyvatele. Měla ráda francouzské malířství, francouzskou literaturu a elegantní francouzskou módu. Cizincům připadají Francouzi často nevlídní, ale Flick mluvila francouzsky od svých šesti let, a dnes by na ní nikdo nepoznal, že je cizinka. Rozhořčovalo ji, že Francie, kterou tolik miluje, už neexistuje. Na poklidné obědy se nedostává jídla, všechny obrazy rozkradli nacisti a hezké oblečení mají jen děvky. Podobně jako většina žen, i Flick měla na sobě neforemné šaty, jejichž barvy už dávno vybledly praním. Její největší touhou byl návrat skutečné Francie. A jestliže Flick a lidé jako ona udě(9)
lají, co se od nich očekává, mohl by se ten návrat uskutečnit brzy. Možná se toho nedožije – možná nepřežije ani příštích pár minut. Nebyla žádný fatalista. Chtěla žít. Plánovala si stovky věcí, které chce po válce dělat: dokončit doktorát, mít dítě, podívat se do New Yorku, pořídit si sportovní auto, popíjet šampaňské na pobřeží v Cannes. Jestliže však má zemřít, je ráda, že poslední okamžiky tráví na náměstí zalitém sluncem, dívá se na krásný starý dům a v uších jí jemně zní zpěvavá francouzština. Zámek byl postaven jako domov pro místní šlechtu, ale poslední hrabě ze Sainte-Cécile přišel o hlavu pod gilotinou v roce 1793. Okrasné zahrady se už dávno proměnily ve vinice, neboQ tohle je vinařský kraj, srdce šampaňské oblasti. Nyní se v zámku nacházela důležitá telefonní ústředna, protože ministr spojů se narodil právě v Sainte-Cécile. Když přišli Němci, ústřednu rozšířili, aby umožňovala propojení mezi francouzským systémem a novou kabelovou trasou do Německa. Do budovy umístili také oblastní velitelství gestapa, s kancelářemi v patrech a celami v suterénu. Před čtyřmi týdny Spojenci zámek bombardovali. Takové přesné bombardování bylo něčím novým. Těžké čtyřmotorové lancastery a takzvané létající pevnosti, které každou noc burácely vysoko nad Evropou, byly nepřesné – někdy minuly celé město – ale nejnovější generace stíhacích bombardérů, lightningy a thunderbolty, dokážou proniknout hluboko do vzdušného prostoru i za dne a zasáhnout malý cíl, jako je most či nádraží. Převážná část západního křídla zámku se po bombardování proměnila v hromadu bílých kamenných kvádrů a nesouměrných červených cihel ze sedmnáctého století. Jenže nálet nebyl úspěšný. Opravy proběhly rychle a telefonní spojení bylo přerušeno jen na tak dlouho, než se Němcům podařilo instalovat náhradní rozvodné desky. Všechna automatická telefonní zařízení a nezbytné zesilovače pro (10)
dálkové linky se nacházely v suterénu, který závažnému poškození unikl. Proto je Flick tady. Zámek se rozkládal na severní straně náměstí. Obklopoval ho vysoký plot z kamenných sloupů a železného hrazení a střežily ho uniformované stráže. Na východní straně se nacházel středověký kostelík, jehož starobylé dřevěné dveře se otevíraly dokořán letnímu vzduchu a scházejícím se věřícím. Naproti kostelu, na západní straně náměstí, stála radnice vedená ultrapravicovým starostou, který neměl s nacistickými okupanty žádné velké rozepře. Jižní stranu tvořila řada obchodů a kavárna Café des Sports. Flick seděla venku před kavárnou a čekala, až kostelní zvon dozvoní. Na stolku před ní stála sklenice místního lehkého bílého vína. Ani ho neochutnala. Flick byla britskou důstojnicí v hodnosti majora. Oficiálně patřila ke zdravotnické službě FANY, což byly jednotky složené výhradně z žen. To však bylo jenom krycí zařazení. Ve skutečnosti pracovala pro tajnou službu zvanou Výbor pro speciální operace (SOE), která měla za úkol provádět sabotáže za nepřátelskými liniemi. Ve svých osmadvaceti letech byla jedním z nejvýše postavených agentů. V blízkosti smrti se dnes neocitla poprvé. Naučila se s touto hrozbou žít a ovládat svůj strach, ale když pohlédla na ocelové přílby a výkonné automatické pušky strážců zámku, měla pocit, jako by jí srdce sevřela studená ruka . Před třemi léty bylo její největší ctižádostí stát se profesorkou francouzské literatury na některé britské univerzitě a učit studenty, jak vychutnávat Hugovu sílu, Flaubertův vtip a Zolovu vášeň. Když pracovala na Ministerstvu války, kde překládala francouzské dokumenty, povolali ji k tajemnému pohovoru do jednoho hotelového pokoje a zeptali se jí, jestli by byla ochotná dělat něco nebezpečného. Přisvědčila, aniž o tom moc přemýšlela. Byla válka a všichni (11)
chlapci, se kterými studovala v Oxfordu, riskovali denně život, tak proč by to neměla dělat také? Dva dny po Vánocích 1941 zahájila výcvik organizovaný SOE. O šest měsíců později působila jako kurýr a přenášela vzkazy z ústředí SOE, sídlícího v Londýně na Baker Street 64, skupinám hnutí odporu v okupované Francii. Radiostanic bylo v té době málo a zaškolených radiotelegrafistů ještě méně. Seskakovala padákem, pohybovala se s falešnými doklady, kontaktovala příslušníky hnutí odporu, předávala jim pokyny a poznamenávala si jejich odpovědi, stížnosti a žádosti o zbraně a munici. Při cestách zpátky ji vyzvedávalo letadlo, obvykle třísedadlový westland lysander, který byl tak malý, že mu na přistání stačil pětisetmetrový trávník. Z práce kurýra povýšila na organizování sabotáží. Agenti SOE byli většinou důstojníci a jejich „mužstvo“ měli teoreticky tvořit příslušníci místního hnutí odporu. Skutečnost však byla taková, že v hnutí odporu nevládla žádná vojenská disciplína, a agent si musel jejich spolupráci vydobýt tím, že byl tvrdý, autoritativní a odborně zdatný. Byla to nebezpečná práce. Spolu s Flick dokončilo výcvikový kurz šest mužů a další dvě ženy. Po dvou letech už byla jediná, kdo ještě pracoval. O dvou se vědělo, že jsou mrtví: jednoho zastřelila milice, nenáviděná francouzská tajná bezpečnost, a druhý se zabil, když se mu neotevřel padák. Šest zbývajících chytili, vyslýchali a mučili. Ti potom zmizeli v zajateckých táborech v Německu. Flick přežila, protože byla nemilosrdná, měla rychlé reakce a na bezpečnost dbala tak, že to až hraničilo s paranoiou. Vedle ní seděl její manžel Michel, velitel odbojové skupiny s krycím názvem Bollinger, která měla základnu v katedrálním městě Remeši, necelých dvacet kilometrů odtud. Přestože měl za chvíli dát v sázku svůj život, pohodlně se rozvaloval na židli s nohou přes nohu a v ruce držel sklenici bledého, vodového válečného piva. Svým bezstarostným úšklebkem si získal její srdce, ještě když studovala na Sorbonně (12)
a psala diplomovou práci o Molierově etice. Po vypuknutí války nechala práci plavat. On byl rozcuchaný mladý asistent na filozofii, se zástupem zbožňujících studentek. Dodnes nepotkala přitažlivějšího muže. Byl vysoký a chodil s ledabylou elegancí v pomačkaných oblecích a vyšisovaných modrých košilích. Měl svůdný hlas, a když na nějakou dívku upřel své modré oči, měla pocit, že je jediná na světě. Tato mise poskytla Flick vítanou příležitost, aby strávila s manželem pár dní, ale nebyla to šQastná doba. Ne že by se hádali, ale Michelova láska jí připadala vlažná, jako kdyby něco předstíral. Cítila se ublížená. Instinkt jí napověděl, že se Michel zajímá o nějakou jinou. Bylo mu teprve pětatřicet a jeho rozcuchaný půvab na mladé ženy stále platil. Od svatby byli kvůli válce víc od sebe než spolu, a to také vztahu nepomáhalo. A v hnutí odporu i mimo něj, pomyslela si rozmrzele, je spousta ochotných francouzských dívek. Stále ještě ho milovala. Nikoli tak jako dřív: už ho nezbožňovala jako na svatební cestě, už netoužila zasvětit život tomu, aby ho učinila šQastným. Ranní mlhy romantické lásky se zvedly a v jasném denním světle manželského života viděla, že je to namyšlený, egocentrický a nespolehlivý mužský. Když se však rozhodl soustředit pozornost na ni, stále ještě v ní dokázal vyvolat pocit, že je jedinečná, krásná a milovaná. Jeho šarm působil i na muže, a Michel byl skvělý vůdce, odvážný a charismatický. Bojový plán vypracoval společně s Flick. Zaútočí na zámek ze dvou míst, rozdělí obránce a pak se uvnitř přeskupí a vytvoří jednu formaci, která pronikne do suterénu, najde hlavní prostor s technickým zařízením a vyhodí ho do povětří. Měli plán budovy, který jim dodala Antoinette Dupertová, vedoucí skupiny místních žen, které každý večer v zámku uklízely. Byla to navíc Michelova teta. Uklízečky začínaly pracovat v sedm hodin, ve stejnou dobu jako večerní bohoslužby, a Flick teX viděla, jak některé z nich ukazují stráži (13)
u tepané železné brány své zvláštní průkazy. Antoinettin náčrtek znázorňoval vstup do suterénu, ale žádné další podrobnosti, neboQ tenhle prostor byl vyhrazen pouze pro Němce a uklízeli tam vojáci. Michelův plán útoku vycházel z hlášení britské zpravodajské služby MI6, podle níž zámek střežil oddíl Waffen SS, který pracoval na tři směny po dvanácti mužích. Příslušníci gestapa v budově nepatřili k bojovým jednotkám a většina z nich neměla být ani ozbrojena. Skupina Bollinger dokázala na tento útok dát dohromady patnáct bojovníků. Nyní byli buX roztroušeni mezi účastníky bohoslužby v kostele nebo předstírali nedělní zahálku na náměstí a zbraně skrývali pod oblečením, v brašnách či sportovních vacích. Jestli má MI6 pravdu, příslušníků hnutí odporu bude víc než stráží. Flick však sužovala jedna obava, která v ní vyvolávala zlou předtuchu. Když se před Antoinette zmínila o odhadu MI6, Antoinette se zachmuřila a poznamenala: „Mně se zdá, že jich je víc.“ Antoinette není žádný hlupák – bývala sekretářkou výrobce šampaňského Josepha Laperrièra, dokud mu okupace neomezila zisky a neudělal sekretářku ze své manželky – a může mít pravdu. Michel rozpor mezi odhadem MI6 a Antoinettinou domněnkou nedokázal vyřešit. Žil v Remeši a situaci v SainteCécile neznal ani on, ani nikdo ze skupiny. Na další průzkum nebyl čas. Pokud je jejich skupina početně menší, pomyslela si Flick s obavou, není pravděpodobné, že nad disciplinovanými německými vojáky zvítězí. Rozhlédla se po náměstí, po lidech, které znala: zdánlivě se nenuceně procházejí, ale ve skutečnosti čekají na to, že budou zabíjet, nebo že budou zabiti. Před obchodem s galanterním zbožím stála Geneviève, vysoká dvacetiletá dívka se stengunem pod lehkým letním pláštěm, a prohlížela si štůček bezvýrazné zelené látky. Sten byl lehký samopal s krátkou hlavní, který měli příslušníci hnutí odporu ve velké (14)
oblibě, protože se dal rozložit na tři části a přenášet v malé tašce. Geneviève by klidně mohla být ta dívka, do které se Michel zakoukal, ale Flick se přesto otřásla hrůzou při pomyšlení, že za pár vteřin ji může skosit palba. Po kamenném dláždění přecházel náměstí ke kostelu Bertrand, ještě ani ne sedmnáctiletý blonXatý chlapec s dychtivým výrazem a koltem ráže .45 schovaným ve složených novinách pod paží. Spojenci shodili na padácích tisíce koltů. Flick nejprve Bertrandovi kvůli jeho věku účast na akci zakázala, ale on se úpěnlivě dožadoval, aby ho zařadila, a protože potřebovala každého muže, který byl k dispozici, nakonec to vzdala. Doufala, že až se začne střílet, pomůže mu jeho mladické siláctví přežít. Pod krytým vchodem do kostela lelkoval Albert, zřejmě chtěl dokouřit cigaretu, než vstoupí dovnitř. Dnes ráno se jeho manželce narodilo jejich první dítě, holčička. Albert má další důvod, aby dnes zůstal naživu. V ruce nesl plátěný pytel, který vypadal jako plný brambor, ale obsahoval ruční granáty No.3 Mark I Mills. Scéna na náměstí vypadala normálně, až na jednu věc. U kostela parkoval obrovský sporQák se silným motorem. Byl to ve Francii vyrobený Hispano-Suiza 68-bis s dvanáctiválcovým motorem chlazeným vzduchem, jeden z nejrychlejších vozů na světě. Měl vysoký, nadutě vyhlížející stříbrný chladič, na jehož vrcholu se nacházel maskot v podobě azurově modrého letícího čápa. Auto sem dorazilo před půl hodinou. Řidič, pohledný čtyřicátník, měl na sobě elegantní civilní oblek, ale musel to být německý důstojník – nikdo jiný by neměl tu drzost, aby se tu producíroval s takovým autem. Jeho společnice, oslnivá rusovláska v zelených hedvábných šatech a semišových střevíčkách s vysokým podpatkem, byla tak dokonale elegantní, že to musela být Francouzka. Muž připevnil fotoaparát na stativ a začal fotografovat zámek. Žena měla vzdorný výraz, jako by věděla, že ošuntělí obyvatelé městečka, kteří na ni zírají cestou do kostela, ji v duchu označují za děvku. (15)
Před pár minutami ten muž polekal Flick, když ji požádal, aby ho s přítelkyní vyfotografovala se zámkem v pozadí. Mluvil zdvořile, s přitažlivým úsměvem a s jen nepatrným německým přízvukem. Tohle vyrušení v klíčovém okamžiku bylo naprosto šílené, ale Flick cítila, že odmítnutím by mohla způsobit nepříjemnosti, zejména když předstírá, že je místní a nemá na práci nic lepšího, než okounět u kavárenského stolku na chodníku. Udělala tudíž to, co by udělala v této situaci většina Francouzů: nasadila výraz chladné lhostejnosti a splnila Němcovu žádost. Byl to groteskně děsivý okamžik: za kamerou stojí britská tajná agentka, německý důstojník a jeho děvka se na ni usmívají a kostelní zvon odbíjí poslední vteřiny do výbuchu. Potom jí důstojník poděkoval a pozval ji na skleničku. Velmi rozhodně odmítla: žádná francouzská dívka by se s německým důstojníkem nenapila, pokud by nechtěla, aby ji lidé označili za běhnu. Chápavě přikývl a Flick se vrátila k manželovi. Důstojník byl očividně mimo službu, nezdálo se, že je ozbrojený, a tak nepředstavoval žádné nebezpečí, ale přesto dělal Flick starosti. Posledních pár minut klidu si tímhle pocitem lámala hlavu a nakonec si uvědomila, že vlastně nevěří, že to je jen turista. V jeho chování byla jakási pozorná bdělost, nepatřičná pro vstřebávání krás staré architektury. Ta žena je asi přesně tím, kým se zdá být, ale on je něco jiného. Než mohla Flick přijít na to, co to je, zvon přestal vyzvánět. Michel vyprázdnil sklenici a hřbetem ruky si otřel ústa. Flick a Michel se zvedli. Nenuceně došli ke vchodu do kavárny, ve dveřích zůstali stát a nenápadně se kryli.
(16)
DRUHÁ KAPITOLA
Dieter Franck si všiml dívky u kavárenského stolku, sotva vjel na náměstí. Krásných žen si vždycky všiml. A z téhle na něj přímo sršel sex-appeal. Byla plavovlasá se světle zelenýma očima a patrně měla německou krev – tady v severovýchodní Francii, tak blízko hranic, to nebylo nic neobvyklého. Drobnou, štíhlou postavu jí halily pytlovité šaty, ale ona k nim přidala zářivě žlutý šátek z laciné bavlny s oním smyslem pro eleganci, který považoval za kouzelně francouzský. Když na ni promluvil, všiml si počátečního záblesku strachu, obvyklého u Francouzů, které osloví někdo z německých okupantů. Okamžitě poté však v její hezké tváři spatřil výraz špatně skrývaného vzdoru, který vzbudil jeho zájem. Seděla tam s přitažlivým mužem, který se o ni nijak zvlášQ nezajímal – patrně její manžel. Dieter ji požádal o vyfotografování jen proto, že s ní chtěl mluvit. V Kolíně nad Rýnem měl manželku a dvě hezké děti a pařížský byt sdílel se Stéphanií, ale to mu nebránilo v laškování s jinými dívkami. Krásné ženy byly jako ty nádherné impresionistické obrazy, které sbíral: když máš jeden, nepřestáváš chtít další. Francouzky jsou nejkrásnější ženy na světě. Ovšem všechno francouzské je krásné: mosty, bulváry, nábytek, dokonce i stolní porcelán. Dieter miloval pařížské noční kluby, šampaňské, fois gras a teplé bagety. Rád si kupoval košile a kravaty u Charveta, legendárního chemisiera, naproti hotelu Ritz. V Paříži by mohl žít věčně. (17)
Neměl tušení, kde k takovému zalíbení přišel. Jeho otec byl učitel hudby – tohle byl druh umění, ve kterém byli nespornými mistry Němci, nikoli Francouzi. Jenže Dieterovi připadal otcův suchý akademický život nesnesitelně nudný, a tak šokoval rodiče tím, že se stal policistou. Byl jedním z prvních absolventů vysoké školy, kteří v Německu něco takového udělali. V roce 1939 se stal šéfem kolínské kriminální tajné policie. Když v květnu 1940 překročily tanky generála Heinze Guderiana u Sedanu řeku Meuse a během týdne se vítězně přehnaly Francií až k Lamanšskému průlivu, Dieter z náhlého popudu požádal o přeřazení do armády. Vzhledem ke zkušenostem od policie ho okamžitě zařadili ke zpravodajské službě. Mluvil plynně francouzsky a slušně anglicky, a proto dostal za úkol vyslýchat zajatce. Měl pro tu práci nadání. Získávání informací, které mohly jeho straně pomoci vítězit, mu zároveň poskytovalo hluboké uspokojení. Jeho výsledků v severní Africe si všiml samotný Rommel. V případě nutnosti byl kdykoli ochoten použít mučení, ale rád lidi přesvědčoval mírnějšími prostředky. Tak získal Stéphanii. Sebejistá, smyslná a inteligentní Stéphanie byla majitelkou pařížského obchodu, kde se prodávaly dámské klobouky, které byly fantasticky elegantní a nemravně drahé. Jenže její babička byla Židovka. Přišla o obchod a strávila šest měsíců ve francouzském vězení. Dieter ji zachránil ve chvíli, kdy byla na cestě do koncentračního tábora v Německu. Mohl ji znásilnit. Určitě to očekávala. Nikdo by neprotestoval, natož aby ho potrestal. On jí však místo toho dal najíst, dopřál jí nové oblečení, nastěhoval ji do volného pokoje ve svém bytě a choval se k ní s něžnou náklonností, až ji jednou večer, poté, co si pochutnali na fois de veau a láhvi La Tache, nádherně svedl na gauči u sálajícího krbu. Dnes však byla součástí jeho kamufláže. Pracoval zase pro Rommela. Polní maršál Erwin Rommel, „pouštní liška“, byl (18)
nyní velitelem Armádní skupiny B, bránící severní Francii. Německá výzvědná služba očekávala v létě spojeneckou invazi. Rommel neměl dost mužů, aby mohl střežit stovky kilometrů nechráněného pobřeží, a tak přistoupil k odvážné strategii pružné reakce: jeho prapory byly rozmístěny kilometry ve vnitrozemí a byly připraveny k rychlému nasazení, kdekoli by bylo třeba. Britové tohle věděli – měli také svou zpravodajskou službu. Jejich protiplán počítal se zpomalením Rommelovy reakce pomocí narušení jeho systému spojů. Britské a americké bombardéry ve dne v noci ničily silnice a železnice, mosty a tunely, nádraží a železniční depa. A hnutí odporu vyhazovalo do povětří elektrárny a továrny, vykolejovalo vlaky, přerušovalo telefonní linky a posílalo nezletilé dívky, aby sypaly písek do palivových nádrží náklaXáků a tanků. Dieter měl za úkol určit klíčové komunikační cíle a vyhodnotit, jak dalece je hnutí odporu schopné tyto cíle napadnout. Ze své základny v Paříži vyrážel v posledních měsících po celé severní Francii, řval na ospalé hlídky, děsil líné kapitány a zpřísňoval bezpečnostní opatření u železničních stavědel, lokomotivních dep, vozových parků a řídicích letištních věží. Dnes prováděl neočekávanou návštěvu telefonní ústředny obrovského strategického významu. Touto budovou prochází veškeré telefonní spojení mezi vrchním velením v Berlíně a německými vojsky v severní Francii. To zahrnovalo i dálnopisné zprávy, jejichž prostřednictvím se nyní předává většina rozkazů. Kdyby byla ústředna zničena, německé spojení by to ochromilo. Spojenci to zřejmě věděli a snažili se zámek bombardovat, ale příliš úspěšní nebyli. Telefonní ústředna byla ideálním kandidátem útoku ze strany hnutí odporu. Přesto byla bezpečnostní opatření podle Dieterových měřítek nesnesitelně nedbalá. Patrně to bylo důsledkem skutečnosti, že v téže budově se nacházela služebna gestapa. Geheime Staatspolizei byla tajná státní bezpečnost a její příslušníci byli často povy(19)
šováni spíše na základě loajality k Hitlerovi a nadšení pro fašismus než kvůli svým schopnostem. Dieter se tu pohyboval už půl hodiny, fotografoval a stupňoval svůj hněv, zatímco muži odpovědní za střežení budovy si ho vůbec nevšímali. Když však kostelní zvon dozvonil, z vysoké železné brány zámku vykráčel jako páv důstojník gestapa v uniformě majora a zamířil přímo k Dieterovi. Špatnou francouzštinou vyštěkl: „Dejte sem ten foQák!“ Dieter se odvrátil a předstíral, že ho neslyší. „Ty idiote, fotografovat zámek se nesmí!“ ječel gestapák. „Nevidíš, že to je vojenský zařízení?“ Dieter se otočil a tiše německy odpověděl: „Trvalo vám sakra dlouho, než jste si mě všimli.“ Gestapáka to zarazilo. Lidé v civilu mají obvykle z gestapa strach. „O čem to mluvíte?“ zahučel, ale již ne tak agresivně. Dieter se podíval na hodinky. „Jsem tady už dvaatřicet minut. Dávno jsem mohl nafotit tucet snímků a odjet. Vy máte na starosti bezpečnost?“ „Kdo jste?“ „Major Dieter Franck z osobního štábu polního maršála Rommela.“ „Franck!“ zvolal muž. „Pamatuju se na vás.“ Dieter si ho prohlédl pozorněji. „Bože můj,“ povzdechl si, když se mu konečně rozsvítilo. „Willi Weber.“ „Sturmbannführer Weber, k vašim službám.“ Podobně jako většina výše postavených příslušníků gestapa měl Weber hodnost SS, které si považoval víc než obyčejné hodnosti policejní. „Já se na to vykašlu,“ zoufal si Dieter. Žádný div, že bezpečnostní opatření jsou nedbalá. Weber a Dieter spolu sloužili ve dvacátých letech v Kolíně jako mladí policisté. Dieter byl ambiciózní, Weber neschopný. Weber záviděl Dieterovi úspěch a přičítal ho jeho privilegovanému původu. (Dieterův původ nikterak privilegova(20)
ný nebyl, ale Weberovi, synovi přístavního dělníka, tak připadal.) Webera nakonec od policie vyhodili. Dieter si začal vzpomínat na podrobnosti: stala se dopravní nehoda, kolem se shromáždili lidé, Weber zpanikařil, vystřelil a zabil náhodně přihlížejícího zvědavce. Dieter ho neviděl patnáct let, ale vytušil, jakou kariéru Weber udělal: vstoupil do nacistické strany, stal se dobrovolným aktivistou, s odvoláním na policejní výcvik si zažádal o práci u gestapa a ve společenství těch zahořklých průměrných mužů šel rychle nahoru. Weber se zeptal: „Co tady děláte?“ „V zastoupení polního maršála kontroluju vaše bezpečnostní opatření.“ Weber se naježil. „Naše bezpečnostní opatření jsou dostatečná.“ „Dostatečná leda tak pro výrobnu koňských buřtů. Jen se podívejte kolem.“ Dieter máchl rukou a ukázal na náměstí. „Co když ti lidé patří k hnutí odporu? Dokázali by sejmout vaše stráže v pár vteřinách.“ Ukázal na vysokou dívku, která měla přes šaty lehký letní plášQ. „Co když má pod kabátem zbraň? Co když…?“ Zarazil se. Uvědomil si, že tohle není žádné fantazírování, kterým chce doložit svou úvahu. Jeho podvědomí spatřilo na náměstí lidi, kteří se rozmisQují do bojové formace. Drobná blondýnka s manželem se kryjí ve dveřích kavárny. Dva muži ve vchodu do kostela se přemístili za sloupy. Vysoká dívka v letním plášti, která ještě před okamžikem zírala do výlohy, teX stojí ve stínu Dieterova automobilu. Zrovna když se na ni Dieter podíval, plášQ se jí rozevřel a on si ke svému úžasu uvědomil, že jeho představivost byla prorocká: pod pláštěm měla samopal se sklápěcí opěrkou, přesně ten typ, který se těší oblibě příslušníků hnutí odporu. „Bože můj!“ zajíkl se. (21)
Sáhl do saka a uvědomil si, že sám žádnou zbraň nemá. Kde je Stéphanie? Rozhlédl se kolem sebe, na okamžik v šoku blížícímu se panice, ale stála za ním a trpělivě čekala, až domluví s Weberem. „K zemi!“ vykřikl. Pak se ozvala rána.
(22)
TŘETÍ KAPITOLA
Flick byla ve dveřích Café des Sports, stála na špičkách za Michelem a dívala se mu přes rameno. Byla ve střehu, srdce jí bušilo a svaly měla napjaté a připravené k akci, ale krev v hlavě jí proudila jako ledová voda. Flick pozorovala zámek a kalkulovala s chladným odstupem. Bylo vidět osm strážců: dva stáli u brány a kontrolovali propustky, dva byli přímo v bráně a dva nad krátkým schodištěm k impozantnímu vchodu do zámku. Jenže Michelova hlavní úderná síla se bráně vyhne. Dlouhá severní strana kostela tvořila součást zdi obklopující zámecké pozemky. Severní transcept vybíhal kousek do parkoviště, kde kdysi bývala okrasná zahrada. Za časů ancien régime míval hrabě svůj vlastní soukromý vchod do kostela, malá dvířka ve zdi transceptu. Před více než sto lety zatloukli dvířka prkny a začistili je omítkou. Tak to zůstalo dodnes. Před hodinou vstoupil do prázdného kostela penzista Gaston, bývalý střelmistr v kamenolomu, a pod zabedněná dvířka pečlivě umístil čtyři čtvrtkilové válečky žluté plastické trhaviny. Zasunul do nich rozbušky, vzájemně je propojil, aby se vznítily ve stejný okamžik, a přidal pětivteřinovou zápalnou šňůru s tlačítkovým spínačem. Potom všechno pomazal popelem z kuchyňských kamen, aby to nebylo nápadné, a sám se šel ukrýt do staré dřevěné lavice u kostelních dveří. Spokojen se svým dílem poklekl k modlitbě. (23)
Když před pár vteřinami přestal kostelní zvon vyzvánět, Gaston vstal z lavice, udělal několik kroků z hlavní lodi do transceptu, zmáčknul spínač a rychle uskočil za roh. Výbuch musel setřást staleté nánosy prachu z gotických oblouků. Při bohoslužbě se však v transceptu nikdo nenacházel, takže to nikoho nemohlo zranit. Po zadunění exploze se na náměstí rozhostilo dlouhé ticho. Všichni ztuhli: stráže v zámecké bráně, hlídky obcházející kolem plotu, major gestapa i dobře oblečený Němec s atraktivní milenkou. Flick, napjatá zlou předtuchou, pohlédla přes náměstí a za železné hrazení do prostoru před zámkem. Na parkovišti se nacházel pozůstatek zahrady ze sedmnáctého století, kamenná fontána se třemi mechem obrostlými andělíčky, odkud kdysi tryskala voda. Vedle vyschlé mramorové kašny parkoval jeden náklaXák, jeden obrněný transportér, jeden mercedes sedan šedozelené armádní barvy a dva černé citroëny typu Traction Avant, které si gestapo ve Francii oblíbilo. Nějaký voják plnil nádrž jednoho z citroënů u benzinové pumpy, která stála nevhodně před vysokým zámeckým oknem. Několik vteřin se nic nepohnulo. Flick čekala se zatajeným dechem. Mezi věřícími v kostele bylo deset ozbrojených mužů. Kněz, který nesympatizoval s hnutím odporu, a nikdo ho tudíž nevaroval, měl určitě radost, že se dostavilo tolik lidí na jinak nepříliš oblíbenou večerní bohoslužbu. Možná se podivil, proč mají někteří navzdory teplému počasí svrchníky, ale po letech strádání se mnoho lidí oblékalo všelijak a muž si mohl na sebe do kostela vzít pršiplášQ prostě proto, že neměl sako. Flick doufala, že teX už kněz pochopil. V tuto chvíli těch deset vyskakuje z lavic, vytahují zbraně a probíhají zbrusu novou dírou ve zdi. Konečně se objevili za rohem kostela. Flick zabušilo srdce hrdostí a strachem, když je spatřila: nesourodá armáda v ošoupaných botách a starých čepicích se žene přes parkoviště k velkolepému hlavnímu vchodu do zámku, nohy du(24)