Issuu

Kniha ztracených přátel Lisa Wingateová překlad: Anna Křivánková

Přeložila Anna Křivánková

ISBN 978-80-249-4265-0

Glorii Closeové za to, že dnes rodinám pomáhá hledat bezpečné domovy. Andy a Diane, a všem zapáleným opatrovníkům Historického muzea v New Orleans. Děkuji, že zachováváte historii. Ztraceným přátelům, ať už jste kdekoliv. Nechť vaše jména nikdy nepřestanou zaznívat a vaše příběhy nikdy neumlknou.

Poznámky autorky ohledně dialektů a historické terminologie

Upřímně řečeno, v našem roztříštěném světě, jenž je tolik citlivý vůči rase, ekonomické třídě a geograﬁckým dialektům, se převypravování historie stalo výzvou. Moderní uši nejsou s to jen tak přejít slova, která byla ještě před půl stoletím běžná, či variace v dialektu, který i dnes zůstává v jiných částech země normou. Snad to znamená, že jsme uvědomělejší – ale zároveň nám hrozí nebezpečí, že přikrášlíme to, co je i co bylo, jen abychom dosáhli jakéhosi umělého generického standardu, který v podstatě nerespektuje právě ty osoby, o kterých píšeme. Lidé z minulosti i současnosti jsou svébytnými osobnostmi. Každý máme vlastní způsob řeči a myšlenkové pochody zakládající se na zkušenosti, lokalitě a době. Jakožto vypravěčka cítím, že je důležité respektovat autentické hlasy a autentické reprezentace historických období, a nikoliv naznačovat, že pokud někdo nevládne gramatikou, jež by obstála ve vysokoškolské seminární práci, nestojí jeho příběh za vyslechnutí. Pokoušela jsem se zůstat pokud možno věrná různým louisianským a texaským dialektům, narativům, jež zbyly po mužích a ženách žijících v době, kdy se tento příběh odehrává, a také rasové a etnické terminologii, se kterou by Hannie tehdy přicházela do

Lisa Wingate

styku. Historie nás může mnoho naučit. To je jeden z důvodů, proč jsem do této knihy zahrnula skutečné novinové inzeráty pátrající po ztracených přátelích. Toto jsou příběhy skutečných lidí, kteří žili, zápasili a kteří téměř nechtěně zanechali tyto nepatrné kousíčky sebe sama pro příští generace. Jejich příběh mě naučil více, než kdy budu schopna slovy vyjádřit, a já jim za tyto těžce nabyté lekce zůstanu nadosmrti vděčná.

Prolog

Na učitelčině prstu zlehka přistane beruška a zůstane tam sedět jako živoucí drahokam. Rubín s tečkami a nožičkami. Dříve, než jemný vánek návštěvníka odláká, vytane učitelce na mysli stará dětská říkanka. Beruško, beruško, lítej a domů zavítej. Děti ti tam pláčou, do studánky skáčou. Ta slova zanechají kalný stín. Učitelka se dotkne ramen své žákyně a ucítí vlhké teplo pod hrubě tkaným kalikem dívčiných šatů. Jsou jí trochu moc velké a ručně obroubený výstřih se křivě svažuje k jednomu hladkému, jantarově hnědému rameni. Zpod volně zapnutého rukávku vykukuje naběhlá jizva. Učitelka krátce zauvažuje, odkud se vzala, ale nedovolí si žádné dohadování. K čemu by to bylo? pomyslí si. Všichni máme jizvy. Ohlédne se k improvizovanému shromaždišti pod stromy, sestávajícímu z nahrubo otesaných lavic plných děvčat, jimž zbývá jen krůček k ženství, a chlapců, připravených vstoupit do světa mužů. Opírají se o hrbolaté stolní desky poseté psacími pery, pijáky

Lisa Wingate

a kalamáři, čtou si své práce, nehlasně pohybují rty a plně se soustřeďují na nadcházející úkol. Všichni až na tuhle dívku. „Připravila ses pořádně?“ vyptává se učitelka a natahuje krk k dívčině práci. „Cvičila jsi čtení nahlas?“ „Nezvládnu to.“ Dívka svěsí ramena. V duchu už je poražena. „Ne když... když se všichni tihle koukají.“ Sklíčeně pokyne mladou tváří k přihlížejícím shromážděným podél kraje venkovní třídy – zámožným mužům v dobře padnoucích oblecích a ženám v luxusních šatech, mrzutě zahánějícím odpolední vedro tištěnými letáky a papírovými vějíři, jež tu zbyly po plamenných politických projevech z dnešního rána. „Nikdy nevíš, co všechno zvládneš, dokud to nezkusíš,“ opáčí učitelka. Ach, jak jen jí nejistota té dívky připadá povědomá. Jen před několika lety byla tou dívkou ona sama. Nejistá sama sebou, přemožená strachem. Dočista ochromená. „Nemůžu,“ zaúpí dívka a přitiskne si ruku na žaludek. Učitelka si povykasá těžkopádné sukně a spodničky, aby se nezamazaly od prachu, a skloní se, aby dívce pohlédla přímo do očí. „Od koho jiného mají ten příběh slyšet než od tebe – příběh o tom, jak tě ukradli vlastní rodině? Jak jsi psala inzeráty ve snaze dozvědět se třeba jen jediné slovo o svých milovaných, a jak jsi doufala, že se ti podaří ušetřit padesát centů, aby ti ten inzerát vytiskli v Jihozápaďanovi a dostal se tak do všech přilehlých států a teritorií? Jak jinak mají pochopit tu zoufalou touhu dozvědět se konečně odpověď na tu jedinou otázku – Jsou tam někde moji lidé?“ Dívčina hubená ramena se zvednou a pak zase poklesnou. „Oni tu nejsou proto, že by jim záleželo na tom, co chci říct. Nic to nezmění.“ „Možná ano. To nejdůležitější úsilí si žádá největší riziko.“ Učitelka to chápe až příliš dobře. I ona se jednoho dne bude muset vydat na podobnou cestu – na cestu, která vyžaduje riziko. Ovšem dnešek patří jejím studentům a sloupku v novinách Jihozápadní křesťanský obhájce, a tomu, co představuje. „Vyprávět naše příběhy je přece to nejmenší, ne? A říkat nahlas jména. Víš, že existuje staré přísloví, které říká: ‘Poprvé zemřeme, když náš poslední dech opustí tělo. Podruhé zemřeme, když naposledy zazní

Kniha ztracených přátel

naše jméno.’ Tu první smrt neovlivníme, ale můžeme se pokusit zabránit té druhé.“ „Když to říkáte,“ podvolí se dívka a chabě se nadechne. „Ale radši se do toho pustím hned, jinak ztratím odvahu. Můžu začít a přečíst to svoje jako první?“ Učitelka přisvědčí. „Jestli začneš, ostatní se k tobě určitě přidají.“ Ustoupí a prohlédne si zbytek své skupiny. Všechny ty příběhy, pomyslí si. Lidé, jež od sebe dělí neskutečná dálka, lidská pochybení a krutost. Snášející to strašlivé utrpení, spočívající v nevědomosti. Sice by to raději nedělala – dala by cokoliv za to, kdyby nemusela – ale přesto si v duchu vybaví svou jizvu. Tu, která se skrývá pod pokožkou, kde ji nikdo jiný nevidí. Myslí na svou ztracenou lásku tam venku. Někde. Kdo ví kde? Publikem proběhne slabě skrývaná vlna netrpělivosti, dívka vstává a prochází uličkou mezi lavicemi. Záda jí ztuhla, takže je drží způsobem, jenž působí podivně vladařsky. Horečnaté kmitání papírových vějířů ustane, šustění třepotajících se letáků utichne a dívka, nehledíc napravo ani nalevo, začíná vyprávět svůj příběh. „Jsem...“ hlas jí selže. Přejíždí pohledem po okraji davu, zatíná prsty a zase je uvolňuje, svírá tuhé záhyby bleděmodrých kalikových šatů. Čas jako by se vznášel, podobný berušce, která se nedokáže rozhodnout zda usednout, či letět dál. Konečně dívka odhodlaně zvedá bradu. Její hlas se nese přes hlavy studentů k publiku a žádá si pozornost, když jí ze rtů zazní jméno, které dnes nebude umlčeno: „Jmenuji se Hannie Gossettová.“

Ztracení přátelé Naši odběratelé ale neplatí za otištění těchto dopisů žádný poplatek. A všem ostatním účtujeme padesát centů. Prosíme pastory, aby níže uvedené žádosti přečetli z kazatelen a hlásili nám podrobnosti o všech přátelích, kteří se díky těmto dopisům otištěným v našem listě shledají.

Milá redakce, ráda bych našla svou rodinu. Moje matka se jmenovala Mittie. Já jsem prostřední z devíti dětí a jmenuju se Hannie Gossettová. Ostatní se jmenovali Hardy, Epheme, Het, Pratt, Addie, Easter, Ike a Rose, a v době, kdy nás rozdělili, už moje matka nikoho jiného neměla. Moje babička se jmenovala Caroline a můj dědeček Děda Ollie. Má teta byla Jenny a vzala si strýčka Clema, který padl ve válce. Teta Jenny měla čtyři dcery jménem Azelle, Louisa, Martha a Mary. Náš první vlastník byl William Gossett z plantáže Goswood Grove, kde jsme vyrostli a žili, dokud náš pán nenapláno-

val, že nás během války odveze z Louisiany do Texasu, kde založí novou plantáž. V té době nás potkaly nesnáze, když nás Gossettovým ukradl Jeptha Loach, synovec paní Gossettové. Z Old River Road ležící jižně od Baton Rouge nás odvezl na sever a na západ přes Louisianu do Texasu. Moji bratři a sestry, sestřenice a teta byli prodáni ve městech Big Creek, Jatt, Greenwood, Bethany a nakonec v Powell Town v Texasu, kde mi vzali matku a já už ji nikdy neviděla. Teď už jsem velká, jako jedinou mě kupec v Marshallu v Texasu odmítl, a když pak vyšlo najevo, komu doopravdy patřím, vrátili mě Gossettovým. Daří se mi dobře, ale matka mi velice chybí a moc toužím zjistit cokoliv o ní či mojí rodině. Modlím se, aby všichni pastoři a přátelé, k nimž se tato prosba donese, vyslechli zoufalé volání zlomeného srdce a dali mi vědět do obchodu na plantáži Goswood Grove v Augustine, Louisiana. Jakákoliv informace bude s díky přijata.

KAPITOLA 1

HANNIE GOSSETTOVÁ – LOUISIANA, 1875

Sen mě vytrhne z klidného spánku stejně jako mnohokrát předtím, smete mě jako prach. Odlétám dvanáct let do minulosti, a mé téměř ženské tělo se pozvolna mění v tělo šestileté dívenky. Sice si to nepřeju, ale vidím to, co tehdy viděly mé dětské oči. Škvírami mezi kůly ohrady vidím kupující, scházejí se na obchodníkově dvoře. Stojím v mrazivé špíně – ještě než na ní stanuly mé dětské nohy, udusalo ji tolik chodidel! Velká chodidla jako má máma i maličká jako mám já a drobounká jako má Mary Angel. Paty a prsty zanechaly ve vlhké hlíně důlky. Kolik jich tu přede mnou bylo? říkám si v duchu. Kolika z nich bušilo srdce a zatínaly se svaly, a přitom neměli kam utéct? Možná stovky stovek. Násobeno dvěma na počet pat a deseti na počet prstů. Takhle vysoká čísla ani neznám. Před několika měsíci mi bylo šest let. Teď je únor, což se mi nedaří vyslovit. Ú-no-nor. Kroutím ústy, jako když houká sova. Bratři a sestry se mi kvůli tomu vždycky hrozně smáli, všech osm, dokonce i ti mladší než já. Kdykoliv máma odešla s ostatními nádeníky na pole či do přádelny, kde stáčela vřetýnka a předla, my sourozenci jsme se špičkovali.

Lisa Wingate

Naše prkenná chajda se přitom vždycky otřásala v základech, až nakonec někdo s jekotem vypadl ze dveří nebo z okna. To pokaždé přilákalo starou Tati, která měla hůl vždy v pohotovosti, stejně jako své: „Esli hnedka nezavřete papule, naložím vám toudlectou holí na hřbet!“ Bušila nás po zadcích a nohách, ovšem jen v žertu, a my skákali jeden přes druhého jako kůzlata a pádili brankou domů, kde jsme se poschovávali pod postelemi, ačkoliv nám odevšad vykukovaly kolena a lokty. Nic takového už dělat nemůžeme. Všechny máminy děti odnesli, jedno po druhém či ve dvojicích. Prodali je na dražbách jako je tahle, cestou z Louisiany skoro až do Texasu. Namáhám si hlavu ve snaze zapamatovat si, kde všude jsme byli, a jak nás každým dnem ubývalo, když jsme se vláčeli za vozem Jepa Loache. Dospělé táhl na řetězu a nám dětem nezbylo, než je následovat. Noci ovšem bývaly nejhorší. Pokaždé jsme jen doufali, že Jep Loach brzy usne, unaven popíjením whiskey a celodenním cestováním. Když ne, děly se hrozné věci – mámě a tetě Jenny, a teď už jen mámě, když tetu Jenny prodali. Zbyly jsme jen máma a já. My dvě a holčička tety Jenny, malá Mary Angel. Kdykoliv se naskytne příležitost, opakuje mi máma ta jména do ucha. Šeptá mi, koho nám vzali a jak se jmenovali kupci, kteří si je odvedli z dražebního pódia, a také jména míst, kam je odvezli. Začínáme u tety Jenny a jejích tří starších děvčat. Potom dojde na mé bratry a sestry, od nejstaršího k nejmladšímu. Hardyho prodali v Big Creeku muži jménem LeBas z Woodwille. Het si v Jattu odvedl muž jménem Palmer z Big Woods... Pratt, Epheme, Addie, Easter, Ike a malá Rose, kterou mámě vyrvali z náruče na místě zvaném Bethany. Malá Rose kvílela a máma se prala a žadonila: „Musíme zůstat spolu. To dítě eště není vodstavený! To dítě eště není...“ Teď se za to stydím, ale tehdy jsem mámě visela na sukních a plakala: „Mami, ne! Mami, ne! Nedělej to!“ Třásla jsem se po celém těle a myšlenky mi divoce uháněly v kruhu. Bála jsem se, že mámu odvedou taky, a že až se vůz zase rozjede, zbydu na něm jen já se svou malou sestřenicí Mary Angel. Jep Loach si na nás všech chce namastit kapsu, ale prodává nás po jednom nebo po dvou na různých místech, aby to šlo rychleji.

Kniha ztracených přátel

Říká, že mu k tomu všemu dal strýc svolení, ale není to pravda. Starý milostpán a Stará milostpaní jen chtěli, aby udělal to, co dělají v Louisianě všichni už od chvíle, kdy yankeeské dělové čluny přijely proti proudu z New Orleansu – měl jejich otroky odvézt na západ, aby nás Federálové neosvobodili. Měl uprchnout na pozemky, které Gossettovým v Texasu patřily, a počkat, než válka skončí. Proto nás s Jepem Loachem poslali, jenže on nás místo toho ukradl. „Jakmile se milospán Gossett doví, jak ho Jep Loach podfouknul, hnedka si pro nás příde,“ slibovala nám máma pořád dokola. „A to pak bude Jepovi houby platný, že je synovec Starý milospani. Milospán ho pošle do války, aby šel bojovat. Šak jedinej důvod, proč eště Jep nenosí šedej stejnokroj, je ten, že za něj milospán platil výkupný. Ale tomu teďka bude konec a my se Jepa nadobro zbavíme. Jen počkejte, šak uvidíte. A proto si teď dokola říkáme ty ména, abysme věděli, kde všecky ty ztracený hledat, až si pro nás Starej milospán příde. Takže si to všecko zapište za uši, ať mu to můžete vodříkat, kdyby vás našel jako první.“ Jenže když se teď choulím v ohradě z klád na otrokářově dvoře, zbývá mi naděje slabounká jen jako měsíční světlo pronikající do borovicových lesů východního Texasu. Zbyly jsme jen máma a já a Mary Angel, a jednu z nás dneska prodají. Alespoň jednu. Do kapsy přibudou peníze a ta z nás, kterou neprodají, se potáhne dál za vozem Jepa Loache. Ten si hned přihne z ﬂašky, šťastný, že mu zase jednou prošlo okrást vlastní rodinu. Celá rodina milostpaní – všichni Loachové – je zkažená, ale Jep je ten nejzkaženější ze všech, horší než sama milostpaní. Ta je učiněný satanáš, a Jep taky. „Di mi sem, Hannie,“ řekne máma. „Di, sem ke mně.“ Najednou se rozletí dveře, nějaký chlap popadne Mary Angel za ručičku a máma se jí drží jako klíště, slzy jí tečou proudem a šeptá tomu otrokářovu pochopovi, který je velký jako hora a tmavý jako jelení oko: „My nejsme jeho. Von nás ukrad milospánovi Williamovi Gossettovi z plantáže Goswood Grove, dole u River Road jižně od Baton Rouge. Vodvedl nás. My sme... voni nás...“ Padne na kolena a ovine se kolem Mary Angel, jako kdyby tu holčičku mohla do sebe vstřebat. „Prosím tě. Prosím! Moji sestru, Jenny, už ten chlap prodal. A šecky její děti až na tudle maličkou,

Lisa Wingate

a šecky mý děti až na moji Hannie. Vemte nás tři spolu. Vemte nás šecky dohromady. Řekni svýmu milospánovi, že tadlecta holčička je neduživá. Že nás prodáte jedině najednou. Šecky tři pohromadě. Smiluj se. Prosím tě! Řekni svýmu pánovi, že nás ukradli milospánovi Williamovi Gossettovi z Goswood Grove, dole u River Road. My sme kradenej majetek. Sme kradený.“ Muž v odpověď zasténá a jeho hlas zní staře a znaveně: „Nic nenadělám. Nikdo tady nic nenadělá. Akorát to tomu děcku děláš těžký. Akorát mu přitěžuješ. Dneska sou na řadě dvě. Na dvě různý místa. Každá jinam.“ „Ne.“ Máma pevně zavře oči a zase je otevře. Zvedne zrak k tomu chlapovi a z úst se jí těžce derou slova smíšená se slzami a slinami. „Řekni to mýmu milospánovi Williamovi Gossettovi – až nás příde hledat – aspoň mu řekni, kam nás prodali. Řekni mu ména těch, co nás koupili, a kam nás povezou. Starej milospán Gossett nás najde a vezme nás k sobě do Texasu, všecky společně.“ Muž nic neříká a máma se obrací k Mary Angel. Vytáhne útržek hnědého, doma tkaného sukna odtrženého z lemu těžké zimní spodničky tety Jenny Angel, ještě když jsme tábořily za vozem. Máma a teta Jenny vlastníma rukama ušily patnáct maličkých pytlíčků zavěšených na šňůrkách z jutového motouzu, který ukradly z vozu. Do každého pytlíčku vložily tři modré skleněné korálky z náhrdelníku, který dřív pečlivě opatrovala naše bábinka. Ty korálky byly její nejcennější majetek, měla je až z Afriky. Odtamtud ukradli moji babičku a dědečka. Vždycky nám ten příběh vyprávěla za zimních nocí při svitu lojové svíčky a my seděli v tom kruhu světla kolem jejího klína. Pak nám vykládala o Africe, kde naše rodina žila před tím, než přišla sem. Kde bývali královnami a princi. Modrá značí, že my šici deme tou správnou cestou. Že stojíme při sobě jako rodina, jeden za šecky, na věky věkůch, říkávala a pak se jí v koutcích očí udělaly vějířky a ona vytáhla tu šňůru korálků a dala ji kolovat, abychom si je potěžkali. Abychom cítili ten kousíček dálav... a význam modré barvy. Tři korálky teď odejdou s mou malou sestřenicí. Máma pevně svírá bradu Mary Angel. „Slibuju.“ Máma zastrčí pytlíček Mary Angel za šaty a zaváže šňůrky kolem hubeného

Kniha ztracených přátel

dětského krčku, pořád ještě příliš útlého v porovnání s hlavou, kterou nese. „Měj ho u sebe, kulihrášku. Uchovej si ho, i dybys měla vo šecko vostatní přijít. Je to znamení tvojí rodiny. Jesli se v tomdle životě eště někdy potkáme, a je jedno, kolik vody zatím uplyne, takhle se šickni navzájem poznáme. I dyby uplynula dlouhá doba a tys zatím vyrostla, my tě podle tohodle korálku stejně poznáme. Poslouchej mě. Posloucháš tetu Mittie?“ Pohne rukama. Jako by držela jehlu a nit. Korálky na šňůře. „Jednou tu šňůru zase navlíkneme, my šickni. Na tomdle světě, dyž bůh dá, anebo v tom příštím.“ Malá Mary Angel nepřikývne ani nepromluví. Dřív to dělávala, bývala schopná vymluvit člověku díru do hlavy, ale už dávno ne. Když ji ten muž vynáší ze dveří, kanou jí po hnědé pleti obří slzy a ruce i nohy má ztuhlé jako dřevěná panenka. Potom čas poskočí dopředu. Nevím jak, ale najednou jsem zpátky u zdi a dívám se škvírou mezi kládami, jak Mary Angel nesou přes dvůr. Hnědé botičky se jí kinklají ve vzduchu, ty samé těžké kotníkové boty, jaké jsme před pouhými dvěma měsíci všichni našli v našich vánočních krabicích. Vyrobil je zvlášť pro nás goswoodský Strejček Ira, který dohlížel na jirchárnu, spravoval otěže a všem nám šil nové vánoční boty. Myslím na něj a na domov, a dívám se, jak botičky Mary Angel stojí na pódiu. Vyhublé nohy jí ovane studený vítr, když jí vyhrnou sukni a dražitel říká, že má dobrá, rovná kolena. Máma jen pláče. Ale někdo přece musí dávat pozor a poslouchat, kdo si Mary Angel odnese. Někdo ji musí přidat do naší říkanky. A tak to udělám. Připadá mi, že uběhla jen minuta, a už mě za paži chytá velká ruka a jsem to já, koho vlečou po podlaze. Ramenní kloub mi s prasknutím vyklouzne z jamky. Paty vánočních bot ryjí ve hliněné podlaze jako pluh. „Ne! Mami! Pomoc!“ Krev se ve mně bouří. Peru se a řvu, chytám se mámy za ruku a ona se chytá mojí. Nepouštěj mě, říkají moje oči těm jejím. Najednou pochopím, co ten veliký chlap mámě povídal a proč ji to zlomilo. Dneska jsou na řadě dvě. Na dvě různý místa. Každá jinam.

Lisa Wingate

Dnes je ten den, kdy dojde na nejhorší. Poslední den pro mámu a mě. Dvě tu prodají a jedna odejde s Jepem Loachem, který ji prodá v příštím městě. Zvedne se mi žaludek, žluč mě pálí v hrdle, ale nemám co zvracet. Po noze mi stéká moč, plní mi botu a vsakuje se do hlíny. „Prosím! Prosím! Vemte nás spolu!“ žadoní máma. Muž ji pořádně nakopne a naše ruce se rozpojí. Máma se uhodí hlavou o poleno a zhroutí se do těch maličkých jamek vyhloubených všemi ostatními chodidly. Tvář má klidnou, jako by spala. V ruce se jí houpe maličký hnědý pytlíček. Tři modré korálky se kutálejí prachem. „Jestli budeš dělat cavyky, tak ji na místě zastřelím.“ Ten hlas po mně přeběhne jako pavoučí nohy. To není dražitelův pohůnek. To je Jep Loach. Nenese mě na dražební pódium. Vleče mě k tomu ďábelskému vozu. To mě chce prodat v příštím městě. Vytrhnu se a pokouším se běžet zpátky k mámě, ale kolena mi změknou jako navlhlá tráva. Upadnu a natahuju prsty ke korálkům, k mámě. „Mami! Mami!“ Křičím a křičím a křičím... To můj vlastní hlas mě vzbudí ze snu o tom příšerném dni, ostatně jako vždycky. Slyším svůj křik, cítím, jak mi rozdírá hrdlo do krve. Probouzím se, snažím se ze sebe setřást obrovské ruce Jepa Loache a pláču po mamince, kterou už jsem neviděla dvanáct let, od svých šesti. „Mami! Mami! Mami!“ Ta slova se mi ještě třikrát vyřinou z úst a rozlehnou se po ztichlých polích nočního Goswood Grove. Pak si přitisknu dlaň na ústa a ohlédnu se k pachtovní chalupě v naději, že mě uvnitř neslyšeli. Nemá smysl, aby moje noční cestování časem všechny probudilo. Čeká na nás den plný tvrdé práce – na mě a starou Tati a na zbytek těch zatoulaných mladých, které vychovala za ty dlouhé roky od konce války, nás bez maminky či tatínka, kteří by se nás ujali. Ze všech mých bratrů a sester, které Jep Loach ukradl, jsem byla jediná, koho milostpán Gossett získal zpět, a to jen šťastnou náhodou, když lidem na další dražbě došlo, že jsem kradená, a zavolali šerifa, aby se mě ujal, než si pro mě milostpán bude moct

Kniha ztracených přátel

přijet. Ostatní nebylo možné hledat, vždyť byla válka, lidé utíkali všude možně, jen aby jí unikli, a my se snažili vyžít z toho našeho kousíčku divoké texaské země. Byla jsem bezprizorním dítětem, když se federální vojáci konečně dostali až do našeho útočiště v Texasu a přiměli Gossettovy nahlas přečíst propouštěcí papíry a říct, že válka skončila, dokonce i v Texasu. Otroci si teď smějí jít, kam chtějí. Stará milostpaní nás všechny varovala, že neujdeme ani pět mil a umřeme hlady, anebo nás zabijí lapkové či skalpují Indiáni, jak ostatně ona sama doufá, pokud budeme skutečně tak nevděční a bláhoví, že se rozhodneme odejít. Když teď válka skončila, nemusíme se už uchylovat do Texasu a nejlépe uděláme, když se vrátíme do Louisiany s ní a s milostpánem Gossettem – kterému jsme teď měli říkat pan, ne milostpán, abychom nepřivolali hněv federálních vojáků, kteří teď budou ještě nějakou dobu lozit kolem jako vši. Doma v Goswood Grove budeme mít aspoň Starého pána a paní, kteří nás uchovají v bezpečí, a budou nás nevděčníky šatit a krmit. „Co se vás malých dětí týče, vy nemáte na vybranou,“ řekla nám, kteří jsme neměli rodinu. „Jsme teď vaši opatrovníci a samozřejmě vás odvezeme z téhle bohem zapomenuté texaské divočiny zpátky do Goswood Grove, kde zůstanete, dokud nedosáhnete dospělosti, nebo dokud si pro vás nepřijde jeden z rodičů.“ Sice jsem nesnášela Starou milostpaní a nerada jsem pracovala v domě, kde mi připadla úloha hospodyně a hračky pro slečinku Lavinii, což bylo samo o sobě utrpení, ale spoléhala jsem na slib, který mi máma dala před dvěma lety na dvoře obchodníka s otroky. Přijde si pro mě, jakmile to bude možné. Najde nás všechny a pak společně navlékneme bábinčiny korále. A tak jsem byla pokorná, ale zároveň zmítaná neklidem vyvěrajícím z naděje, která mě neopouštěla. Právě ten neklid mě přiměl toulat se po nocích a přičarovával mi zlé sny o Jepu Loachovi a nutil mě dívat se, jak mi odvádějí bratry a sestry, a jak máma leží na zemi v otrokářově ohradě. Co já vím, klidně tehdy mohla umřít. A vlastně nevím nic jiného. Sklopím oči a vidím, že už jsem zase byla náměsíčná. Stojím venku na starém pařezu po pekanovém ořešáku. Přede mnou

Lisa Wingate

se rozprostírá pole čerstvé hlíny, nově zasazené rostliny jsou stále ještě příliš křehké a jemné, než aby zem pokryly. Na vyorané brázdy klouzají stuhy měsíčního světla, takže země vypadá jako obří tkalcovský stav, nitě osnovy natažené a čekající na tkadlenu, až začne smýkat člunkem tam a zpět, tam a zpět, a tkát, jako otrokyně tkávaly před válkou. Teď sem z továren na Severu vozí levné kaliko a naše přádelny zejí prázdnotou. Ale když jsem ještě byla malá, to byla jiná písnička – mykej bavlnu, mykej vlnu. A jen co se večer dovlečeš z pole, upřeď velkou špulku nitě. Takový byl mámin život v Goswood Grove. Jinak to nešlo – to by se totiž musela vypořádat se Starou milostpaní. Na tomhle pařezu – právě na tomhle – stával dozorce dohlížející na partu na poli, u pasu se mu pohupoval bič z hověziny jako had připravený kousnout a dohlédnout, aby v řadách bavlníků všichni sbírali. Kdykoliv se někdo trochu opozdil a pokusil se na minutku odpočinout, dozorce ho hned přistihl. Když byl Starý milostpán Gossett doma, tak je dozorce tím bičem jen tak lízl po zádech. Ale když byl milostpán Gossett zrovna v New Orleans, kde si vydržoval svou druhou rodinu, o které všichni věděli, ale nikdo si netroufal ani ceknout, pak bylo třeba dávat si pozor. Bití by bývalo strašlivé, protože v pánově nepřítomnosti domu vládla Stará milostpaní. Milostpaní se nelíbilo, že má její muž dole v New Orleansu plaçage ženskou a děcko s pletí snědoplavou jako koloušek. Tehdy si bohatí plantážníci vydržovali milenky a děti ve čtvrtích jako Faubourg Marigny a Tremé. Fajnové holky, kterým v žilách kolovala čtvrtina či osmina černé krve. Delikátní ženičky s olivově snědou pletí žijící v hogofogo domech, kde se o ně starali otroci. V době, kdy válka pana Lincolna skončila, už tyhle staré způsoby vzaly zasvé. Dozorce s bičem, máma a ostatní nádeníci pracující od nevidím do nevidím, železné okovy na nohách a dražby jako ty, kterým padla za oběť má rodina – to všechno už je pro mě jen zasutou vzpomínkou. Někdy mě po probuzení napadá, že jsem si celou svou rodinu vysnila, že ve skutečnosti nikdy neexistovala. Ale pak se dotknu tří skleněných korálků na šňůrce na krku a odříkám jejich jména: Hardyho prodali v Big Creeku muži jménem LeBas z Woodwille. Het si v Jattu odvedl...

Kniha ztracených přátel

A tak dále až malé Rose a Mary Angel. A k mámě. Doopravdy se to stalo. Opravdu existovali. Moje rodina, všichni pohromadě. Zahledím se do dálky a v duchu se potácím mezi svým šestiletým tělem a tím, kterému je už osmnáct, ale přitom se zas tak moc neliší. Pořád je hubené, jako kdyby mě někdo vyřezal z klacíků. Máma vždycky říkávala: Hannie, kdyby sis stoupla za násadu vod koštěte, ani tě nezahlídnu. A pak se usmála, dotkla se mé tváře a zašeptala: Ale seš překrásný dítě. Vždycky si byla krásná. Slyším to, jako by stála vedle mě s košíkem z lýka bílého dubu na ruce, připravená vyrazit na zahrádku za naší chajdou, poslední na okraji chumlu starých obydlí. A pak zase zmizí stejně rychle, jako se předtím objevila. „Proč jsi pro mě nepřišla?“ Má slova ulpívají v nočním vzduchu. „Proč sis nepřišla pro svoje dítě? Nikdy sis pro mě nepřišla.“ Sklesnu na kraj pařezu a zahledím se na stromy u silnice, jejichž mohutné kmeny se ztrácejí v cárech mlhy a měsíčního svitu. Připadá mi, že někoho vidím. Přízrak, možná. Pod goswoodskou hlínou leží pohřbenejch až moc lidí, říkává Stará Tati, když nám v boudě, kde přespávají sběrači, po nocích vypráví příběhy. Zbylo tu po nich příliš krve a utrpení. Todle místo bude dycky prolezlý duchama. Kůň tiše zařehtá. Vidím na silnici jezdce. Hlavu mu kryje tmavý plášť a on projede kolem, lehounký jako kouř. Je to moje máma, přišla mě hledat? Přišla mi říct: Už je ti skorem osmnáct, Hannie. Co pořád vysedáváš na tom starým pahýlu? Chci k ní. Chci s ní odejít. Že by Starý milostpán vracející se domů poté, co svého nezdárného syna zase vytáhl z maléru? Že by přízrak, který si pro mě přišel, aby mě odvlekl a utopil v řece? Zavřu oči, zavrtím hlavou, abych si ji pročistila, a podívám se znovu. Nikde nic, jen cár mlhy. „Dítě?“ Tatiin šepot přichází z dálky, ustaraný a opatrný. „Dítě?“ Je jedno, kolik je člověku doopravdy, jakmile ho Tati jednou vychovala, už pro ni zůstane dítětem. Dokonce i nalezenci, kterých

Lisa Wingate

se ujala a kteří už se odstěhovali, pro ni zůstávají dětmi, kdykoliv se ukážou na návštěvu. Nastražím uši, otevřu ústa, abych jí odpověděla, ale najednou mi to nejde. Přece jen tu někdo je – u vysokých bílých sloupů Goswoodské brány stojí žena. Duby nám šepotají nad hlavami, jako by jejich staré kosti trápilo, že přišla na příjezdovou cestu. Větev rostoucí nízko nad cestou ji popadne za kapuci a dlouhé tmavé vlasy se jí rozletí kolem hlavy. „Ma-mami?“ „Dítě?“ zašeptá znovu Tati. „Si tu?“ Slyším, jak ke mně spěchá, a klepání její hole zrychluje, dokud mě nenajde. „Vidím přijíždět mámu.“ „To se ti zdá, cukroušku.“ Tati mi obemkne kostnatými prsty zápěstí, jemně, ale přitom si udržuje odstup. Mé sny někdy končívají pranicí. Probouzím se a kopu kolem sebe a divoce mlátím rukama, abych setřásla ruku Jepa Loache svírající mou paži. „Dítě, seš v bezpečí. Akorát si chodila ve spaní. Vstávej, no tak. Tvoje máma tu není, ale Stará Tati je hnedle tady u tebe. Seš v bezpečí.“ Odtrhnu zrak od brány a pak se na ni znovu zahledím. Žena je pryč a nevidím ji, ať se dívám sebepozorněji. „Prober se už, dítě.“ Tatiina tvář, ve svitu měsíce rudohnědá jako kůra cypřiše vytaženého z hlubin řeky, temně kontrastuje s mušelínovým nočním čepcem, jejž má posazený na stříbrných vlasech. Stáhne šál, který má přes ruku, a přehodí mi ho kolem ramen. „Co děláš tady v poli, vidíš přece, jaký je tu vlhko! Chytneš zápal pohrudnice. A co bysme si pak počali s takovým nadělením, co? S kýmpa by se pak Jason usadil, no?“ Tati hubuje a pošťuchuje mě hůlkou. Ze všeho nejvíc na světě si přeje, abychom se s Jasonem vzali. Jakmile vyprší desetiletá pachtovní smlouva, kterou uzavřela se Starým pánem, bude pozemek její, a tak potřebuje někoho, komu by ho předala. Já a dvojčata, Jason a John, jsme poslední z nalezenců, kterých se ujala. Zbývá už jen jedna sezona a lhůta vyprší, jenže – Jason a já? Vyrůstali jsme u Tati jako bratr a sestra. Je těžké dívat se na to jakkoliv jinak, ale Jason je hodný kluk. Poctivý dříč, přestože s Johnem přišli na svět o chloupek hloupější než většina ostatních.

Kniha ztracených přátel

„Nic se mi nezdá,“ řeknu, když mě Tati táhne od pařezu. „Čerta starýho. A teď poď. Ráno na nás čeká práce. Jesli mě po nocích nepřestaneš trápit, uvážu tě za kotník k posteli. Poslední dobou vyvádíš hůř nežli jindy. Trajdáš tu ve spaní víc než dyž si bejvala malinká.“ Škubnu sebou při vzpomínce na všechny ty časy, kdy jsem jako dítě ve spaní vylezla z kavalce u kolébky slečinky Lavinie a probudila se, až když mě Stará milostpaní mlátila vařechou nebo jezdeckým bičíkem nebo železným náčiním z krbu. Čímkoliv, co bylo po ruce. „No no, hodná. Nemůžeš si pomoct.“ Tati se sehne pro špetku hlíny a hodí ji přes rameno. „Nech to za sebou. Novej den přichází a práce jak na kostele. No tak, hoď si taky za sebe, ať to máš posichrovaný.“ Udělám, co po mně chce, a pak se pokřižuju a Tati rovněž. „Otče, synu a duchu svatý,“ zašeptáme společně. „Provázej nás a ochraňuj. Přede mnou i za mnou. Navěky věků. Amen.“ Neměla bych to dělat – ohlížet se po přízraku přináší smůlu, když už mezi něj a sebe hodíte zem – ale stejně se ohlídnu. Upřu zraky na cestu. A zmocní se mě chlad. „Co děláš?“ Zastavím se tak náhle, že Tati skorem zakopne. „Nezdálo se mi to,“ zašeptám a nejenže se dívám, ale také ukazuju, i když se mi třese ruka. „Já viděla ji.“

Ztracení přátelé Naši odběratelé neplatí za otištění těchto dopisů žádný poplatek. Všem ostatním účtujeme padesát centů. Prosíme pastory, aby níže uvedené žádosti přečetli z kazatelen a hlásili nám podrobnosti o všech přátelích, kteří se díky těmto dopisům otištěným v našem listě shledají.

Milá redakce, moc rád bych našel ženu jménem Caroline, která patřila muži z čerokíského území. Jmenoval se John Hawkins, ale říkalo se mu „Vokoun“. Smith ji odvezl ze státu Texas a znovu ji prodal. Než celou rodinu prodali, patřili Delanovým. Její matka se jmenovala Letta, otec Samuel Melton, děti Amerietta, Susan, Esau, Angeline, Jacob, Oliver, Emeline a Isaac. Slyšel-li někdo ze čtenářů o někom takovém, prokáže službu naší drahé sestře Ameriettě Gibsonové tak, že mi dá vědět na adresu Independence, Kansas, P.O. Box 94.

��. B. A��, �� sloupek „Ztracení přátelé“ z deníku Jihozápaďan, 24. srpna 1880

KAPITOLA 2

BENNY SILVOVÁ – AUGUSTINE, LOUISIANA, 1987

Řidič náklaďáku dlouze zatroubí. Brzdy kvílejí. Pneumatiky gumují po asfaltu. Stoh ocelových trubek se pomaloučku naklání, jak zkouší sílu umaštěných nylonových popruhů držících náklad na korbě. Jeden se přetrhne a zavlaje ve větru, zatímco náklaďák klouže ke křižovatce. Každý sval v těle mi ztuhne. Obrním se vůči nárazu a hlavou mi prolétne představa, co asi po bouračce zbyde z mého zrezivělého VW Brouka. Ten náklaďák tu ještě před malou chviličkou nebyl. Přísahám, že nebyl. Koho jsem do zaměstnanecké složky uvedla jako pohotovostní kontakt? Vzpomenu si, jak špička pera váhala nad prázdnou kolonkou ve chvíli bolestné, ironické nerozhodnosti. Možná jsem ji nakonec vůbec nevyplnila. Vnímám okolní svět do nejmenšího detailu – podsaditou ženu dohlížející na přechodu pro chodce, s bílými vlasy hrajícími zlehka domodra a se shrbenými zády, která prudce mávne značkou STOP. Děti stojící nehybně s vytřeštěnýma očima uprostřed křižovatky. Zpod vyhublé paže žáka základní školy vyklouznou knihy,

Lisa Wingate

padají a padají, až dopadnou a rozletí se po chodníku. Chlapec se zapotácí, rozhodí ruce a zmizí za náklaďákem s trubkami. Ne. Ne, ne, ne! Prosím, ne. Zatnu zuby. Zavřu oči, odvrátím tvář, strhnu volant, dupnu ještě důrazněji na brzdy, ale Brouk klouže pořád dál. Kov narazí o kov, prohne se a zkroutí. Auto přes něco přejede, nejprve předními koly a pak zadními. Cítím, jak narážím hlavou do okénka a pak do střechy. To ne. To ne. Ne, ne, ne. Brouk vrazí do obrubníku, odskočí, pak se zastaví, motor zaprotestuje a kabinu prostoupí pach gumy. Pohni se, říkám sama sobě. Udělej něco. Představuju si to tělíčko ležící na silnici. Červené tepláky, příliš teplé do tak horkého dne. Vybledlé modré tričko, příliš velké. Teple hnědá pokožka. Velké tmavé oči bez života. Včera jsem si toho chlapce všimla na školním dvoře, měl neskutečně dlouhé řasy a čerstvě oholenou hlavu, seděl úplně sám pod zchátralým betonovým plotem i poté, co si starší děti vyzvedly své nové rozvrhy a rozprchly se dělat to, co děti dělávají v Augustine v Louisianě poslední den školních prázdnin. Je ten chlapeček v pořádku? zeptala jsem se jedné z učitelek, té sinalé s kysele ohrnutým rtem, která se mi obloukem vyhýbala, jako kdybych páchla. Čeká na někoho? Kdo ví? zamumlala. Domů snad trefí. Čas se prudce vrátí do přítomnosti. Kovová chuť krve mi stáhne ústa. Nejspíš jsem se kousla do jazyka. Neozývá se žádný křik. Žádné sirény. Žádný nářek, aby někdo zavolal 911. Škubnutím přeřadím na neutrál, zatáhnu za ruční brzdu a ujistím se, že drží, než si odepnu pás, popadnu kliku a narážím do dveří ramenem, dokud se konečně neotevřou. Vypotácím se na ulici a stěží se držím na strnulých nohách a chodidlech. „Co jsem ti povídala?“ Hlas ženy držící službu u přechodu je monotónní, téměř malátný ve srovnání s divoce bušící tepnou na mém krku. „Co jsem ti říkala?“ přechází s rukama v bok po přechodu a domáhá se odpovědi.

Kniha ztracených přátel

Nejdřív pohlédnu na vozovku. Knihy, rozmáčknutá krabička s obědem, termoska s tartanovým potiskem. To je všechno. Nic víc. Žádné tělo. Žádný chlapeček. Ten stojí na obrubníku. Dívka, asi tak třináctiletá či čtrnáctiletá, možná jeho starší sestra, jej drží za šaty, až kluk stojí na špičkách a zpod lemu trička mu vykukuje nepatřičně odulé bříško. „Jaké znamení jsem ti právě teď ukázala?“ Žena rázně plácne dlaní do čtyřpísmenného slova STOP a pak ceduli přistrčí chlapci jen několik centimetrů od obličeje. Chlapeček pokrčí rameny. Vypadá spíš užasle než vyděšeně. Uvědomuje si vůbec, co se téměř stalo? Ta náctiletá dívka, která mu zachránila život, působí ze všeho nejvíc mrzutým dojmem. „Troubo. Dávej bacha na tiráky.“ Postrčí ho o krok dopředu na chodník, potom jej pustí a otře si dlaň do džínů. Odhodí z obličeje hrst dlouhých, leskle černých copánků s červenými korálky na konci, letmo pohlédne na křižovatku a zamrká na cosi, v čem teprve teď poznávám Broukův blatník – leží na silnici jako jediná oběť dnešní nehody. Tak ten jsem tedy přejela. Ne toho chlapečka. Jen kov a šrouby a matice. Malý zázrak. Řidič náklaďáku s trubkami a já si teď vyměníme informace ohledně pojištění – snad nebude vadit, že mám pořád ještě to uzavřené v jiném státě – a den bude pokračovat. Tomu řidiči se nejspíš ulevilo stejně jako mně. Víc, protože to byl on, kdo vjel na křižovatku. Jeho pojištění snad škody pokryje. Což je dobře, když uvážím, že si nemohu dovolit vysolit ani spoluúčast. Už jsem si pronajala jeden z těch mála domů v mé cenové relaci a podělila se o výdaje za stěhování s kamarádkou, která mířila na Floridu, takže jsem až do první výplaty na suchu. Kvílení převodovky mě zaskočí. Otočím se právě včas, abych zahlédla, jak náklaďák mizí na dálnici. „Haló!“ vykřiknu a popoběhnu několik metrů. „Haló, prosím vraťte se!“ Honička se ukáže jako předem prohraná. Náklaďák nezastaví, chodník je kluzký vysráženou rosou vlhkého letního rána, jaká v jižní Louisianě bývají, a já jsem v sandálech a dlouhé sukni. Když

Lisa Wingate

se zastavím, blůza, kterou jsem si pečlivě vyžehlila na krabicích od stěhování, se mi lepí k tělu. Kolem projíždí luxusní SUV. Řidička s načechranými blond vlasy na mě civí a mně se zvedne žaludek. Poznávám ji ze setkání na uvítanou, které se konalo před dvěma dny. Je členkou školní rady a vzhledem k tomu, že mi to místo nabídli na poslední chvíli a zatím se mi dostalo jen chladného uvítání, zřejmě není přehnané se domnívat, že jsem nebyla první volbou její... ani nikoho jiného. A když přihlédnu k faktu, že všichni víme, proč jsem tady v tom odlehlém městečku, nevypadá příliš pravděpodobně, že přežiju zkušební dobu své učitelské smlouvy. „Nikdy nevíš, dokud to nezkusíš.“ Povzbudím se slovy z „Lonely People“, hitparádové hymny z mého sedmdesátkového dětství, a odkráčím ke škole. Kupodivu, život jde dál, jako by se nic nestalo. Auta projíždějí kolem. Služba na přechodu dělá svou práci. Dorazí školní autobus a ona se ostentativně střeží na mě pohlédnout. Broukovu amputovanou končetinu už z křižovatky odklidili – nevím kdo – a lidé teď zdvořile objíždějí mé auto, aby se dostali k výstupnímu pruhu tvaru podkovy nacházejícímu se před školou. O kus dál na chodníku se ta náctiletá holka, možná osmačka nebo deváťačka – zatím nemám na děti takový odhad – znovu ujala chlapečka z přechodu. Vleče ho pryč a červené korálky na copáncích se jí míhají po pestrobarevné košili. Z jejího výrazu je zřejmé, že jí kluk za tu námahu nestojí, ale ví, že by ho odtamtud měla raději dostat. V podpaží nese jeho knížky a termosku, pomačkanou krabičku s obědem si zavěsila na prostředníček. Obejdu auto kolem dokola, prohlížím si celou scénu a jsem zmatená tím, jak normálně to všechno vypadá. Nabádám se, abych prostě dělala to, co ostatní – ať normálně pokračuju. Mysli na všechny ty věci, které by mohly být ještě horší. Vyjmenovávám si je v duchu pořád dokola. Takhle tedy oﬁciálně začíná má učitelská kariéra. O čtvrté vyučovací hodině už mi ta psychologická hra na mohlo by to být horší přestává stačit. Jsem vyčerpaná. Jsem zmatená. V podstatě tu celý den mluvím do zdi. Moji studenti, žáci sedmého