Lucie Šavlíková
„Máchej, máchej, máchej!“ uslyšel nad sebou netopýr Otík. Visel na jedné z horních větví mohutného dubu a podřimoval. Někdo mu šlápl na nohu. Ozvalo se plácání křídel a: „Juhuhúúú!“ Pak znovu. A znovu.
A pak mu na tu nohu někdo stoupl a zůstal stát. Co stát! Dokonce přešlapoval. „Jauvajs!“ pískl netopýr Otík. „Stojíš mi na noze!“ Svissst! Někdo se z větve zhoupl k němu, hlavou dolů. Otík se otočil a díval se do velkých očí malého sýčka.
„Hele, a nemáte lítat po lese a chytat mouchy?“ zeptal se sýček. „Vždyť je noc.“ „Hmmm,“ odpověděl Otík. „A nemáš ty se učit máchat? Ostatní už asi vyletěli z hnízda! A proč mi vykáš?“