KAPITOLA 1
Jeď! Jeď jeď jeď! Sakra. Proč najednou dodržuje rychlost? Dělá to, jenom když sám nespěchá. Tři pruhy se mění ve čtyři. V protisměru totéž. Širokánská cesta, před sto lety vyprojektovaná s americkou velkorysostí, jako geneticky zmutovaná housenka. Článkovaná semafory, který samozřejmě svítěj zásadně červeně. Co je to za zákon, že zelenou vlnu maj vždycky ti v protisměru? Až se budem ze zimáku vracet, hladkej průjezd mít zase nebudem, vsadím se, že budem přiskakovat od jedný křižovatky ke druhý jak nadržený žáby. Ale to už mi bude jedno. „Tati, prosím, můžeš přidat? Měl jsem tam být před půl hodinou. Už určitě začali.“ Samotnýho mě překvapuje, jak mírně zní můj hlas. Na jednu stranu mě to těší, protože „schopnost ovládat emoce je jedním ze znaků dospělosti“. Ale kruci, zrovna dneska mám první trénink v novým týmu a fakt nechci přijít pozdě! 5
Smecka_09_(imprimatur).indd 5
08.09.2020 13:02:23
„Klid, Davide.“ V tichým předení novýho šestiválcovýho motoru tátova vyklidněná odpověď skoro zaniká. Klid… Jak já ten jeho „klid“ nesnáším! Ne ne ne, nebrzdi, oranžová, to stihnem! Mobilní handsfree zadrnčí a utíná mi proud myšlenek. Za pět minut má táta schůzku? Výborně, tak to musí pořádně šlápnout na plyn, aby ji stihl. A to je výhra i pro mě! Naše robustní zelený BMW konečně zastavuje. Vypadá na první pohled jak obří lenochod, pomalu se sune prostorem jak zámořskej parník. Ale pod kapotou má zkrocený obrovský stádo koní, který uměj vystřelit neuvěřitelnou rychlostí. Vtlačí vás do sedadla, až se v jeho paměťovým sedáku obtiskne vaše zadní část. Otisků v paměti je zatím jenom pár, tahle kára sjela z výrobní linky teprve před měsícem. Fialovomodrozelený xenony se stříbřitě zrcadlej ve skle vchodovejch dveří zlínskýho zimního stadionu. Nenápadně protočím oči v sloup. No jistě, nemůže zaparkovat jinde, musí si dopřát tu radost, vidět nejnovější model svý nový čtyřkolky z Bavorska v odraze prosklenejch dveří a ujistit se, že je skutečně jeho a že je to on, kdo ji řídí. Nemovitosti. Táta prodává nemovitosti. Nikdy jsem úplně nepochopil, proč to jsou ne-movitosti? Přece když je člověk vlastní, stává se movitým, a ne nemovitým, ne? Zevnitř haly duní rány puků do mantinelů. Hvizd trenérský píšťalky. Dva hvizdy. Dva trenéři? Super! Sahám do kufru auta pro všechno, co budu na prvním tréninku potřebovat. Ještě hokejky. Spíš 6
Smecka_09_(imprimatur).indd 6
08.09.2020 13:02:23
ze zvyku vyzkouším tátu, jestli se na mě náhodou nepůjde podívat, ale je mi celkem jasný, že ne, když má být za dvě minuty někde úplně jinde. „Fakt nemůžeš jít se mnou aspoň na chvilku?“ nahnu se ještě do okénka řidiče. „Ty jsi neslyšel, že mám jednání?“ zamručí chladně a nezvedne při tom zrak od mobilního telefonu. „To máš vždycky…“ použiju nacvičenou odpověď a na chvíli zaváhám, jestli nepřipojit přimhouření očí jako výraz větší naléhavosti, ale pak si to rozmyslím. „Nemůžu se rozdvojit. Vyzvednu tě potom,“ zakončí a s pohledem upřeným do zpětnýho zrcátka vycouvá od stadionu. Dyť jo, to zvládnu. Hlavně nebuď nervózní! Když jsme tu byli v létě domlouvat přestup, stoupali jsme nahoru. Teď půjdu prostě za zvukem dolů. Objemná taška s výstrojí za mnou poskakuje po schodech, hokejky se mi pletou pod nohy a vzduch prokazatelně chladne. Rány puku o mantinel zní s každým mým krokem silněji. Začínám rozeznávat hlasy trenérů, brusle řežou led. Jaký to tady asi bude? Dojdu až na konec schodiště a rozhlédnu se kolem sebe. Přede mnou se rozprostírá extraligová hala. Těsně nad ledem se povalují cáry mlhy. Vzduch vzdoruje přeměně skupenství. Vlastně je to samá voda. Voda v ledu. Voda ve vzduchu. Voda ve mně. Mlha usilovně změkčuje všechny obrysy a působí trochu snově, což docela sedí. Protože já jsem právě teď ve svým vlastním vysněným hokejovým 7
Smecka_09_(imprimatur).indd 7
08.09.2020 13:02:23
stadionu a odháním od sebe všechny pochybnosti, jestli na to ještě budu mít… Fakt jsem se bál, že se na led už nikdy nevrátím, ale jsem tu a všechno doženu! Předběhnu sám sebe. Říká se, že všechno zlý je k něčemu dobrý a já si uvědomuju, že možná právě díky všem těm zákazům a omezením v posledním půl roce jsem se posunul až sem, abych mohl ještě poporůst. Vře ve mně neuvěřitelný odhodlání porvat se se všema překážkama, až se z toho trochu třesu. Nebo je to nervozitou? Pod stropem levituje obří televizní kostka. Přesně ta, na jejíchž stranách běží projekce klíčovejch okamžiků ligovejch utkání. Detaily útoků a zpomalený zákroky brankářů, top gólmanů. Jo! Sem teď budu patřit. Trénink je už v plným proudu a vypadá dobře. Asi dvacet mladejch hokejistů křižuje kluziště. Nikdo se neulejvá. Má to systém. Jsou rozdělení do menších skupin a všichni usilujou o co nejlepší provedení úkolu. Slalom mezi kužely s pukem na hokejce a střela do určenýho místa. Obránci jsou jako vosy, dotyků se rozhodně nebojej a svoje těla nijak nešetří. „Hokej je kontaktní sport“ bleskne mi hlavou věta starýho kouče z Brodu. „Bez dravosti a nasazení to nejde“ říkával, než prodělal infarkt a s trénováním musel přestat. Tenhle tým by se mu možná hodně líbil, všichni se hrozně snažej makat. Trefa! Jeden z hráčů úspěšně zaskóroval. Musím uznat, že jsou tady celkem rychlí. Rychlejší než doma… doma…. vlastně – teď jsme doma tady, dojde mi. Zvyknu si… na všechno. 8
Smecka_09_(imprimatur).indd 8
08.09.2020 13:02:23
KAPITOLA 2
„Čumět před sebe! Ne na puk!“ hlas trenéra se nese halou. „To je ono, Cigy. Nejdřív tělo, potom kotouč!“ Dojdu až k mantinelu a zastavím se před vstupem na led. Klenutej strop stadionu vytváří kopuli jako v nějakým chrámu. Připadám si jako mravenec. Mravenec s dřevěnejma kládama, který nese do neznámýho mraveniště a neví, kam je uložit. Na zánovní lavice podél delší strany kluziště sedá námraza. Červenočerná barevnost haly ve mně vzbuzuje nečekanou sílu. Nový loga pro mě zatím neznámejch sponzorů místního hokeje se blyští na mantinelech, ti váženější maj zavěšený transparenty mezi diváckejma sekcema. Mrazivej vzduch, jasná logika… tohle mi neskutečně chybělo! Zaostřím zpátky na led. Ale počkat, co to dělá? To bylo zbytečný, ne? Takhle to do něj naprášit… To přece nejde, v plný rychlosti a vší silou sejmout 9
Smecka_09_(imprimatur).indd 9
08.09.2020 13:02:24
spoluhráče. Jako by si vyřizovali nějaký účty, ale to na led nepatří. Hra musí bejt pro všechny fér, a ne takhle brutální. Až mu hokejka vystřelila ke stropu. Au. Při tom pohledu skoro cítím, jak to bolí. „To bylo na hraně, někdo by to už mohl pískat,“ ozve se ostrej hlas jednoho z trenérů, kterej teď přijíždí k ležícímu útočníkovi. „Dyť to byl normální strom,“ hájí se hráč, kterýmu říkaj Cigy. Je vysokej, pevnej, zjevně má výtečnou fyzičku. Mezi mřížovím masky zahlídnu jeho vcelku mírný oči s beránčím pohledem. Znejistěly, těkaj po ostatních hráčích. Do hovoru se vloží i druhej trenér, ten starší: „Houby. Takhle to bylo správně. Přes obránce nesmí nikdo přejít!“ trvá na svým. „Bylo to čistý, měl puk!“ „Ale ty ruce byly dost vysoko,“ stojí si za svým mladší z trenérů a pomáhá složenýmu útočníkovi na nohy. Je otřesenej – a kdo by nebyl – ale klopí oči, podporu nehledá. Něco mi říká, že to tady bude o dost tvrdší… „Pitný režim!“ zavelí starší trenér klukům. Hoši přijížděj k mantinelu, aby se napili. Jsou už pěkně rozehřátý. Jo, v tomhle týmu to bude mít větší grády. Táta měl zase pravdu. Tady se určitě posunu výš rychleji. Kluci se shluknou do několika skupinek. Dělaj, že mě nevidí, no jasně. Maj dost starostí sami se sebou, rychle vydýchnout, napít a zpět. Pořád postávám u střídačky poblíž dvířek na led, když se ze skupiny hráčů ozve posměšnej hlas: „Máš tu konkurenci, Miky!“ 10
Smecka_09_(imprimatur).indd 10
08.09.2020 13:02:24
Mám co dělat, abych se jejich směrem nepodíval. Jak asi vypadá tenhle Miky? Nejspíš to bude brankář. Tak jako já. „Si děláš prdel, ne? Z pralesní ligy?“ znechuceně zazní z největšího hloučku u mantinelu.Tak jo. Nemůžu čekat, že mě uvítaj s otevřenou náručí jak na skautským táboře. Začínaj se mi potit dlaně, ale ani za nic si je neotřu! Když si nervozitu nepřipustím… když ji nepřijmu, nebude. Protože je na každým člověku, co se rozhodne vzít za svý, a já jsem si prostě řek, že nervózní rozhodně nebudu! Přece se nenechám hned ze startu takhle vytočit. No tak, přestaň, říkám sám sobě tak naléhavě, až se leknu, že to slyší i všichni kolem. Nepodívám se tam. Jsou mi jedno. Jed-no! Hledám, čím bych odved svoji pozornost, když vtom mi to docvakne. Momentíček, slyším dobře? Ten kluk, ten největší frajer, ráčkuje, tak to je taky dobrý! Tak se mi teda ukažte, ať vím, s kým mám tu čest… „No počkej, fotřík ti dá zabrat!“ znovu popichuje ten první, zřejmě místní vtipálek. Má drobný očka, takový jako myš, malý temný korálky. A je nejmíň o hlavu menší než všichni kolem. Prcek! Tak to je pecka, že zrovna tihle dva tak suverénně komentují okolí. Ale já jim to vracet nebudu, nechci být stejně pitomej jako oni. „Trenére!“ využívám pauzy v tréninku a vší silou držím svůj hlas, aby se nezachvěl. Nemůžu se dočkat, až budu ve výstroji na ledě. Nezapomněl jsem to, když jsem skoro půl roku nemoh trénovat? Snažím se zaplašit myšlenky na svoje zdraví. V hlavě 11
Smecka_09_(imprimatur).indd 11
08.09.2020 13:02:24
mi zní hlas mojí mámy: Ani o něm nevíme, když ho máme, teprve až o ně přijdeme, zjistíme, jak moc jsme se měli, když jsme ho ještě měli. Huš! Posílám tyhle vtíravý myšlenky někam… právě nastupuju do boje, takže podobný nejistoty fakt potřebuju ze všeho nejmíň! Starší trenér ležérně a s kamenným výrazem přijíždí ke mně a smykem přede mnou zastaví, až mu od bruslí odletí střípky ledu. „V kolik začíná trénink?“ štěkne na mě. „Byl jsem u doktora,“ ohradím se a nervózně si prohrábnu vlasy na čele. „To mě nezajímá,“ pokračuje starší trenér a příkře mě sleduje. „Chodí se včas, nebo vůbec!“ zakončí a mizí zpátky doprostřed kluziště. Cože? To tu teď jako budu hodinu a půl sedět? Zalétnu pohledem k hloučku mejch novejch spoluhráčů. Pomalu se vracej na led k tréninku. Otráveně se došourám k černý lavičce a odhodím na zem tašku s výstrojí, který se zřejmě dneska víc nedotknu… To jsem se teda pěkně uved. Fakt dík, otče… „Na…“ zničehonic se ozve vedle mě. Táta! Podává mi lahev s pitím, kterou jsem si zapomněl v autě. Překvapeně si ho měřím. To je poprvý, co kdy přišel na můj trénink. Fajn. Aspoň vidí, jak moc blbý bylo přijet pozdě… Na chvilinku si přisedne, mlčky vyhodnocuje situaci. Jsem mu fakt vděčnej, že se na nic neptá. Mám staženej krk a stejně bych ze sebe nevypravil ani hlásku, jak je mi trapně. Je mi jasný, že je mu to jasný. Možná to celý i viděl… Zničehonic se táta prudce vztyčí, prosmýkne se 12
Smecka_09_(imprimatur).indd 12
08.09.2020 13:02:24
kolem mě a rázně vykročí k ledu. Levou rukou stírá námrazu z mantinelu a míří podél střídačky až ke skupince, kterou drezuruje starší trenér. „Luboši!“ zavolá na ledovou plochu, zahuštěnou dvacítkou bruslících hokejistů. V jeho hlase slyším napětí, který nevěstí nic dobrýho. „Tati, neřeš to!“ procedím škvírou v hrdle a zním tak mírně, jako bych ho spíš prosil, aby se do toho vložil, než ho od toho odrazoval. A přitom to chci zvládnout sám. Jenom úplně nevím jak. Táta po mně střelí pohledem. „Nech to na mně,“ skoro zašeptá tím svým ztišeným hlasem, jako by říkal to svoje: Klid, Davide. Luboš je starší z trenérů. S tátou se znaj strašný roky, ještě z dob, kdy spolu hráli v Brodě druhou ligu. Luboš se pak vypracoval až sem, do Zlína, stal se z něho prvoligovej obránce. Táta se pustil do podnikání, prý tehdy poslechl babičku s dědou a nejsem si jistej, jestli toho tak trochu nelituje. Ale musím uznat, že v podnikání se do první ligy taky vypracoval! Zaplatil za to ale hokejem. A bůhví, čím ještě… Neslyším, o čem táta s trenérem mluví, na to jsou moc daleko, trenérova mimika je pořád zamrzlá. Usměje se vůbec někdy? napadne mě. Maj to tady rozdělený, jako jsme to měli doma v Brodě? Jeden trenér ten „zlej“ a druhej „hodnej“? Osvědčený kombíčko jak z detektivky? A hele, změna. Trenér mi hází klíče: „Rovně a poslední dveře vlevo. Šestnáctka.“ Málem jsem je nechyt. Mrštil po mně svazek klíčů tak prudce, že to vypadalo 13
Smecka_09_(imprimatur).indd 13
08.09.2020 13:02:24