Vypravování pro děti, které hledají klíč od brány do zázračného světa přírody Napsala Ivana Fexová
Nakreslila Lucie Vávrová
Obsah Farma pana Kloboučka a také Krkavec Eman, špion, hlídač a kronikář, vás seznamuje s Fany a Berym . . . . . . . . . 6 1. Noc, kdy měl Džíno namále a také Jak Fany a Bery zasáhli v pravý čas . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 2. Den, kdy pan starosta neměl pro samou práci na psy čas a také Jak Fany a Bery nasadili svůj život pro jiný život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 3. Den, kdy na farmu přišel cizí pes a také Co se to stalo s Fany? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 4. Den, kdy Fany a Bery zmizeli, jako by se propadli do země, a také Co váží síla mateřské lásky (alespoň sto kilo) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 5. Den, kdy Fany a Bery dostali za vyučenou a také Není hotel jako hotel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 6. Den, kdy Fany a Bery dokázali, že se hodí na detektivní práci a také Psovod Péťa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
Farma pana Kloboučka a také Krkavec Eman, špion, hlídač a kronikář, vás seznamuje s Fany a Berym
6
J
estlipak víte, milé děti, kdo žije v malé vesničce, kterou najdete mezi starobylými městy Telč a Dačice? No, jak bychom to mohli vědět, říkáte si? Ale vy, kteří jste četli první díl mých napínavých zápisů, znáte správnou odpověď. Jsou to dva psi – Fany a Bery. A tak klidně můžete přeskočit tohle úvodní povídání, protože už všechno, co vám teď napíšu, znáte. Ale protože se říká, že opakování je matka moudrosti, doporučuji přečíst tenhle úvod úplně všem. Takže pozor, dobře se soustřeďte, začínáme. 7
Nejdřív psi. Fany je fenka vlčáka, má čokoládově hnědou srst přecházející do medově zlaté, špičaté uši, které zaslechnou sebetišší zvuk, dlouhý huňatý ocas, a když se na vás usměje, zmačká se jí čelo do roztomilých vrásek. Je to prostě krasavice. Bery je oproti ní nevycválaný mladíček, kříženec laiky a retrívra. Je černý jako noc, dlouhosrstý a povahu má – no, řekněme to na plnou pusu – lstivou a dobrodružnou. Je to on, kdo vymyslí kdejakou lumpárnu a hodnou a poslušnou Fany častokrát zláká k různým čertovinám. 8
Pan Klobouček. Fany a Bery jsou psi pana starosty Kloboučka. Pan Klobouček je starosta od toho, aby se staral o svou vesničku Kostelní Myslovou. Ptáte se, jak se o ni stará? Tak třeba seče trávu na návsi, spravuje silnice, vodovod a elektrické vedení, a teď dokonce staví hřiště pro místní děti. A protože u toho všeho starostování má ještě své zaměstnání, není se čemu divit, že na Fany a Beryho nemá tolik času, kolik by chtěl mít. Proto se tihle dva často nudí. Leží v kotci, hlavu na předních tlapkách, a sní o toulkách krajinou, která se rozkládá hned za plotem a tak přenádherně voní chladnou mokrou hlínou a hlavně SVOBODOU. Kočky Džíno a Holina. Naši psi občas vyskočí na všechny čtyři a začnou se vztekat, to když kolem proběhne kočka Holina nebo kocour Džíno. „Co je to za spravedlnost? Tyhle dvě potvůrky si běhají, kde chtějí, a my jsme tu zavření jako ve vězení,“ vztekají se, vrčí, štěkají, pouští na kočky 9
hrůzu, ale není jim to nic platné. Kočky si z nich nic nedělají a schválně se promenádují kolem kotce, aby byly co nejvíc psům na očích a mohly se jim v bezpečí vysmívat. Další obyvatelé farmy. Pan starosta má malé hospodářství. Na kopečku nad domem se mu pase pět krav, černobílých a huňatých, a pět telat stejně huňatých a černobílých jako jejich maminky. Opodál pobíhají dva koně hnědáci a všude, kam se podíváš, stojí úly se včelami. Pan Klobouček je známý včelař a jeho med je ten nejlepší v okolí. 10
A nakonec já. Moje jméno je Eman a jsem krkavec. Z výšky jasanu, kde mám hnízdo, kontroluji všechno, co se na farmě šustne. A aby byly všechny události dobře zaznamenané, pořídil jsem si zápisníček. Nejvíc zápisů tam mám o Fany a Berym, o těch dvou neposlušných psech, kteří ze všeho nejraději panu Kloboučkovi utíkají a tropí různé lotroviny. Však ono se jim to jednou spočítá. Místo aby pořádně hlídali, když to jen trochu jde, mrkne Bery na Fany, ta protáhne čenich, což znamená, já teda nevím, ale hned nato drcne hlavou do pletiva dveří, rozrazí je tlapkou a hrne se ven. Bery na nic nečeká, ladným výskokem ji přeskočí, aby on byl tím, kdo je první, tím, kdo vede smečku, a už upalují po louce, dál a dál od bezpečí domova, vstříc dobrodružství. A takhle je to pořád dokola. 11
1. kapitola Noc, kdy měl Džíno namále a také Jak Fany a Bery zasáhli v pravý čas
12
L
éto se rozlilo krajinou jako kaluž plná medu. V lipové aleji to sladce vonělo a včelám zavrtaným sosáky do malých kvítků se od nožek sypal k zemi zlatý pyl. Dny byly dlouhé a noci teplé, okořeněné dechem rozehřátých mezí, mateřídoušky a lesních jahod. Pro lidi i pro zvířata nastal čas hojnosti a radosti. Zimní kožíšky se pověsily až do nejzadnějších koutů skříní, nor, doupat a jiných schovávaček. Ze všech rohů, skulin a děr se vymetly pavučiny, sláma, seno a spadané listí a všichni živočichové vyrazili do toho nového, sluncem rozehřátého světa. Krkavec Eman si pořídil nový deníček a už se těšil, až do něj udělá první zápis. Netušil, že bude opravdu dramatický. Zatím ale spokojeně kroužil nad farmou. Sledoval, jestli se neztratily krávy nebo telátka, zkontroloval koně a přepočítal ve výběhu slepice, které si pan starosta nedávno pořídil. Nakonec mrknul směrem ke kotci, kde se v malátném horku povalovali Fany a Bery, když vtom zaznamenal pod střechou stodoly nějaký pohyb. A protože se stmívalo a noc si pomalu rozepínala hvězdné knoflíky svého černého kabátu, pořídil zápis z nebezpečného divadla, které se na farmě rozehrálo, až ráno.
13
Noc, kdy měl Džíno namále Z deníčku krkavce Emana (zápis číslo 1) Džíno skoro celý den prospal. Slunce hřálo tak nesnesitelně, že si zalezl pod keř rybízu a v jeho stínu si udělal pelíšek. Za chvilku ho vyslídila Holina a stočila se do klubíčka kousek od něho. „Vybral jsi dobré místo,“ mňoukla uznale k Džínovi, „je odtud krásný výhled na psy.“ Byla by totiž nerada, kdyby ji ve spánku překvapili. To se stalo už několikrát a Holina se z toho úleku pak několik dní vzpamatovávala. Co na tom, že si psi chtěli jen trochu zadovádět. Odvěká ostražitost je prostě mezi kočkou a psem namístě. Výhled na psy byl skutečně skvělý. Holina chvilku sledovala, jak Fany a Bery unaveně přecházejí po kotci. V takovém vedru se nedalo ani spát. Z otevřených tlamiček jim visely dlouhé růžové jazyky a občas z nich ukápla slina. Pan Klobouček byl pryč. Pryč byl i jeho traktor, na který včera připevnil sekačku. Bylo jasné, že jel sekat trávu kolem silnic a že se hned tak nevrátí. Možná dokonce někde přespí, aby mohl hned ráno pokračovat v práci. Bery jen tak zkušeb-
ně škrábnul drápky přes oka pletiva. Fany bylo jasné, na co myslí. Taky by nejraději vyrazila někam ven. V lese, jen pár psích skoků od farmy, se stříbřitě leskl malý rybníček. Voda, která ho naplňuje, pramení v malé studánce na louce a vtéká do něj tenkým potůčkem. To by bylo, skočit do chladivé vody! Nechat si ji proudit srstí až na kůži! sní Fany. Rád bych se protáhnul, vyčenichal nějakou myš a prohnal zajíce, promýšlel zas plán výpravy Bery, který se na rozdíl od Fany koupal nerad. Nakonec ale přání obou bylo stejné – vyrazit ven, do přírody, za dobrodružstvím. „No tak, přátelé,“ zakrákoral jsem trochu zlomyslně a dál z výšky pozoroval počínání psů, „z toho nic nebude. Dneska pěkně zůstanete v kotci a basta fildli!“ A abych jim to domácí vězení ještě víc znepříjemnil, zanotoval jsem písničku: Slunce hřeje, slunce pálí, naši psi se v kotci válí. Pan starosta trávu seče, Fany s Berym neuteče. Nebudu si hrát na dobráka, navíc mě oba psi většinou pořádně štvou. Nejvíc mě rozčiluje, když je pan Klobouček bere na procházky, krmí je a vyčesává a všelijak jinak o ně peču15
je. Neřádi, copak si to zaslouží, aby se o ně někdo takhle staral? Jak můžou, zdrhnou, neposlouchají, nedělají žádnou pořádnou práci jako třeba já, a přesto mají takovou prvotřídní péči! Ne že bych jim záviděl, to tedy ne! Já nejsem žádný závistivý pták, ale za všechny ty neplechy, které mají na svědomí, jim tohle prostě přeju. Teď budete v tomhle krásném teplém počasí trčet v kotci! Počkat… počkat, co se to děje? Co je to zvláštní a zcela nepatřičný pohyb. Co zas ta Fany…Slétl jsem trochu níž, natočil hlavičku, abych lépe viděl, zaostřil svoje korálkové očko a…co to? Fany je zarytá předními packami v zemi, od silných drápů jí odlítává hlína, kolem ní se vznáší oblak prachu a Bery nervózně pobíhá po kotci. „Co to…co to má zas být? Zatra, zatra, co to zas ti psi vymýšlejí?“ Slétl jsem ještě trochu níž, abych na své otázky našel odpověď, ale to už měla Fany úplně zavrtanou hlavu v díře. Funěla a hekala, pšíkala a dusila se prachem, až to muselo být slyšet po celé farmě. Bery měl vzrušením vytřeštěné oči, občas si kecnul na zadek, jako by tíhu téhle činnosti už nemohl unést. Pak zase vstal, přešlápnul z levé nohy na pravou, oběhnul kotec, ale packu k dílu nepřiložil. Od toho tady byla přece Fany. Fany-bagr, Fany-buldozer, Fany-tank, Fany-pracant, která skoro vždycky, když to bylo jen trochu rozumné, uskutečňovala
jeho nápady. No, tak to zkrátka chodí, jeden něco vymyslí a druhý to musí udělat. Byl jsem rozčilený tak, jak už dlouho ne. „Vy neřádi, vy zloduši, vy psí chásko nevychovaná! To se dělá?“ krákoral jsem vztekle v koruně jasanu. „Jen co páníček odjede, jen co vytáhne paty z domu, hned toho využijete. No jen počkejte, až se vrátí, ten vám to spočítá. Už se na to těším.“ Pokračoval bych dál v lamentaci, kdybych neviděl, jak se Fany protáhla pod pletivem, za ní totéž udělal Bery a pak… hopsa hejsa… jeden pes ocasem zametá cestičku, druhý s ním vesele mává na rozloučenou a běží, co to jde, směrem k lesu. Na krajinu se začal snášet soumrak. Roztáhnul svá růžová křídla přes celou nebeskou klenbu a na okrajích je přibarvil svítivě oranžovou. Kouzelný noční motýl uhasil sluneční zář, jako když stáhneš plamen lampy, položil ruku na ústa dne a vše ztichlo, potemnělo. A v té chvíli se začaly dít prapodivné věci. Nejdřív to pod krovem střechy zaškrábalo a pak trochu zarachotilo, zaskřípalo a zabubnovalo rychlými krůčky. V ten okamžik vyrazil zpod keře dlouhými skoky kocourek Džíno a naježený jak dikobraz vyšplhal po kmeni jasanu až k okraji střechy. Přeskočil na ni a jako zdatný provazochodec zamířil po okapu k místu, kde se ozýval ten prapodivný šramot. 17
Něco se mi nezdá. Tohle nebude jen tak ledajaký vetřelec. Nějak divně páchne a jak je hlučný! Ať je to ale, kdo chce, v každém případě tu nemá co dělat. Udatný Džíno vytasil drápky, přebrousil si je o střešní lať a zaujmul bojovou pozici. To znamená, že se natočil trochu na bok, ohnul hřbet do oblouku a načepýřený ocas zvednul kolmo k noční obloze. A teď se, vetřelče, boj! Jenže ono to s tím strachem nebylo tak jednoduché. Zpod trámu totiž vykouknul trojúhelníkovitý obličej – mazaný a lstivý – a za ním se protáhlo pružné dlouhé tělo s ještě delším huňatým ocasem. Tohle byl tedy silný protivník! V předních packách si zvířátko přidržovalo ostrými drápky vajíčko a už se zřejmě těšilo, jak ho vysaje. „Tak to tedy prrr,“ zavrčel Džíno. „Tohle je vajíčko z naší farmy. Takže ho opatrně odlož do žlábku okapu a rychle se odtud kliď, tady pro nás oba není místo!“ A aby vetřelci nahnal pořádný strach, zavřísknul jakýmsi zvukem téměř nepodobným kočičímu mňoukání. Bylo to, jako když křičí dítě nebo jako poplašený křik ptáka. Každopádně to byl strašný zvuk, při kterém naskakovala husí kůže. A stejně strašlivý byl i Džínův výraz. Hnědé huňaté zvíře ale nevypadalo nijak vylekaně, jen vztekle po kocourovi prsklo: „Ty mi tady nebudeš poroučet. Já jsem Pan Kuna, to si pamatuj, a pod touhle střechou
si založím hnízdo.“ Džíno postoupil o krok blíž k nepříteli a znovu hlasitě vyvřísknul. Pan Kuna se ani nehnul. Jen pevněji sevřel v packách vajíčko. Džíno udělal další opatrný krok. Stál přece na okraji střechy, a tak musel dávat velký pozor, aby nespadl. Seděl jsem na větvi jasanu, samou nervozitou natřásal křídla a potichu si pro sebe krákal: „Nech to být, Džíno, nech to být, tohle je příliš silný soupeř.“ Do mých myšlenek zase zaznělo ječivé kočičí mňouknutí. Tak jsem se lekl, že jsem až nadskočil, a do napjatého nočního ticha hlasitě zakrákal. Takový zvuk Pan Kuna nečekal, vyděšeně sebou škubnul a vajíčko mu vypadlo z pacek. Vztekle prsknul, protože takovou skvělou večeři si už dnes nejspíš neuloví. Naklonil se přes okraj střechy ve snaze vajíčko zachytit. Nedokázal být ale tak rychlý a jen sledoval, jak se vejce s křápnutím rozplesklo na zemi. Žloutek se vylil do prachu cesty jako malý pozemský měsíc. „Tohle ti nedaruju,“ nenávistně se podíval Pan Kuna na Džína. Ten si jeho rychlé pohyby i zlý pohled vyložil jako signál k útoku. Mohutným skokem se přiblížil ke Kunovi, objal ho kolem krku a zakousl se mu do kůže. Pan Kuna vyvřískl a rozezlený na nejvyšší míru zabodnul ostré drápy kocourkovi do kožíšku. A bylo to! Nic už nemohlo krvavý souboj zastavit. Z Džína i z kuny bylo jen dvoubarevné rezavohnědé klubko chlupů,
které se řítilo dolů ze střechy. „Panebože, panebože!“ poplašeně krákorám, „jak tohle dopadne!“ Naštěstí pro obě zvířátka pod střechou rostly vysoké kopretiny, floxy a jiřiny, takže oba zápasníci padli do měkkého. Klubko se nárazem rozpojilo a už tu naproti sobě stojí úhlavní nepřátelé. „Se mnou si zahrávat nebudeš!“ vříská Džíno. „Táhni, ty rezavá bačkoro!“ prská Pan Kuna. „Zmiz, odkud jsi přišel, ty zlodějíčku vajec!“ má poslední slovo Džíno, než zas přistane Kunovi na zádech. A už se oba chlupáči válejí v prachu cesty, vykřikují bolestí, když jeden víc přitlačí nebo škrábne, nebo dokonce prokousne kůži. „Pozor na oči, pozor na oči!“ volám z jasanu a sám si ty svoje krkavčí zakrývám černými perutěmi. Odněkud ze tmy přiběhne Holina. Je vyděšená povykem, který se tu strhnul. Spíná tlapky a prosí. „Džíno, uteč, uteč, prosím tě! Kuna je divoké zvíře, to je zvyklé bojovat jakýmikoliv prostředky. Co ty, ty jsi domácí mazlíček!“ Ale Džíno nevidí, neslyší a bojuje jako udatný a nebojácný kocour. Jde přece o jeho teritorium a v něm místo pro kunu není. O téhle noci se tedy opravdu nedá říct, že je klidná. Krávy, vyrušené ze spánku zvuky boje, hlasitě bučí, koně řehtají a měsíc si raději zalezl za bílý obláček, aby se na tu spoušť nemusel koukat. Škoda, že pan Klobouček není doma, určitě